Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
1545.
Odpověď
ministra národní obrany a ministra vnitra
na interpelaci poslance Dra Josefa Kubíčka a soudruhů
týkající se bezodkladné repatriace bývalých ruských zajatců z tábora v Josefově. (Tisk 705.)
U převážné většiny bývalých válečných zajatců ruských nacházejících se na území Čs. republiky byla vždy snaha vyhnouti se pobytu v táboře, dostalo-li se jim zaměstnání ve službách soukromých za podmínek jako u domácího dělnictva.
Zajatecký tábor v Josefově stal se koncentračním místem osob v prvé řadě práce se štítících, dále těch, kteří nemohli býti zaměstnáni mimo tábor při nedostatku nabídek na práci. Rovněž odesíláni tam byli ruští zajatci, kteří odpykali si tresty v trestnicích civilních i vojenských a osoby politickými úřady jako živly nespolehlivé označené resp. z území Československé republiky vypovězené.
Po příchodu misse Ruského Červeného Kříže (Dr. Gillerson) určen byl ještě tábor v Josefově ke koncentraci všech ruských příslušníků určených k repatriaci do sovětského Ruska (osoby civilní, ženy a děti), mimo to vyhrazena část tábora internaci sběhů-vojínů sovětové ruské armády z polského zajetí.
V důsledcích demobilisace bylo však během roku 1920 strážní mužstvo zajateckého tábora v Josefově postupně zmenšeno. To bylo hlavní příčinou, že Rusové vědomi jsouce si toho nedostatku — o své vůli a kradmo tábor opouštěli a rovněž po stanovené hodině do tábora se vraceli, kterýchžto okolnosti mnohá pochybná individua, — jak při stavu tábora přes 1200 osob čítajícího se vždy vyskytnou — použila ku provádění různých nepřístojnosti a trestných činů v okolí Josefovském.
Nepřístojnosti politického rázu projevily se v táboře Josefovském se vzrůstající propagandou bolševickou v Evropě vůbec. Zajatcům neušlo také, že v Německu vydobyli si zajatci určité volnosti při propagování bolševictví v táborech a pokoušeli se o analogický postup i u nás. Vojenské správě bylo v tomto směru postupovati velmi obezřetně, ježto od způsobu, jak nakládáno bylo s ruskými zajatci zde, závisel ve velké míře osud československých příslušníků nacházejících se ještě v sovětském Rusku. Zajatcům dostalo se určité volnosti v rámci organisace vojenské, v případech však, kde jevila se útočnost a ohrožení pořádku i discipliny, zakročováno bylo proti vinníkům podle platných předpisů.
V táboře jevil se vždy veliký sklon zajatců k politisování. Přestřelky toho druhu měly svůj vznik v nekritickém pojímání zásad ruské revoluce a socialistických nauk, ale i v rozervanosti našeho politického života a v podpoře určitými politickými frakcemi našemi, že mohutnění bolševického Ruska, které projevilo se úspěchy válečnými, posílilo smýšlení zajatců i propagandu, jest nesporno.
Proti přesným zákazům o agitaci v táboře, o součinnosti bývalých ruských zajatců na politickém životě domácím a o budování politických organisací, zřídili si zajatci potají za součinnosti těch, kteří zdržovali se jako cizinci na pracovních místech "Dělnickou organisaci bývalých válečných zajatců", v jejímž ústředním výkonném výboru činní byli zajatci v táboře se nalézající a jejíž sekce tvořili zajatci, zaměstnaní na různých místech.
Aby čeleno bylo nečinnosti v táboře, zřízeny byly péčí Československého Červeného kříže různé dílny, zavedena škola, pěstován sport atd. Bylo jen v zájmu aspoň částečného pořádku, že našli se jednotlivci z řad ruských zajatců, kteří jako učitelé ve škole mohli působiti pod dozorem velitelství tábora zajatců.
Vojenská správa i politické úřady snažily se vždy různým nepřístojnostem v táboře i mimo tábor co nejúčinněji čeliti.
Repatriace Rusů z území Československé republiky se již končí. Pět transportů odejelo v době od 2. listopadu do 28. prosince 1920 a sice první v síle 993, druhý 1020, třetí 993, čtvrtý 975, pátý 786. V počtu jsou zahrnuty také ženy a děti, při poslednějších, transportech také část zajatců z republiky rakouské. Poslední transport na státní náklad odjel 27. ledna 1921.
Bývalým ruským zajatcům, pokud nalézali se tito v detenci tábora byla vždy součinnost a účast na politických poměrech domácích zabraňována a stíhána. Mimotáborová činnost bývalých ruských zajatců a zejména jich sekcí byla sledována vojenskými i politickými úřady s největší bedlivostí.
Pokud bylo zjištěno, že jednotlivci nebo sekce vyvíjejí mimo tábor nepřípustnou politickou agitační činnost, bylo proti tomu dle platných předpisů zakročeno.
Po propuknuvších nepřístojnostech v táboře v Josefově, v okolí atd., které neušly vojenské správě, byla provedena ihned nutná opatření, pokud se týče řádného dohledu v táboře. Sesíleno strážní mužstvo, pro službu bezpečnostní pak přiděleno táboru zajatců v Josefově velitelstvím strážnické služby československého vojska na Rusi několik vojáků-legionářů, vycvičených ještě na Rusi ve službě policejně bezpečnostní.
Rovněž i politická správa postarala se, aby počet domácího četnictva v okolí Josefova byl náležitě rozmnožen.
V Praze dne 9. února 1921.
Ministr vnitra:
Černý, v. r.
Ministr národní obrany: