Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
1542.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne ............................................................. 1921,
jímž se mění některá ustanovení zákonů o solním monopolu.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Státní prodejní ceny tuzemské soli stanoví se takto:
1. 1 q kamenné (kusové i drobné) jedlé soli z dolu v Akně Slatině na dole 100 Kč,
2. 1 q vařené jedlé soli ze solivaru v Solnohradě u Prešova ze skladiště tamže 170 Kč.
Ceny rozumí se bez obalu.
§ 2.
Náklady mletí a balení (pytlování), případně ceny obalů (pytlů a j.), pokud tyto práce koná případně obaly dodává monopolní správa, připočítají se k prodejní ceně (§ 1).
§ 3.
Ministr financí se zmocňuje, aby státní prodejní ceny soli přiměřeně zvýšil nebo snížil dle toho, stoupnou-li nebo klesnou-li výrobní náklady.
§ 4.
Sůl ku krmení dobytka (dobytčí sůl) a sůl určená k účelům průmyslovým a živnostenským (průmyslová sůl) prodává se za plnou průměrnou výrobní cenu s 5%ní přirážkou.
Méně cenná odpadková sůl může se prodávati pro průmyslové a živnostenské účely také ze nižší cenu.
Tyto ceny stanoví ministerstvo financí v dohodě s ministerstvem veřejných prací.
Odběr soli dobytčí, průmyslové i odpadkové podléhá kontrolním opatřením, jež stanoví k ochraně důchodku ze solního monopolu plynoucího ministerstvo financí.
§ 5.
Ministr financí se zmocňuje, aby stanovil, v jakém rozsahu a za jakých podmínek se přiznává zaměstnancům státních solných dolů a hutí bezplatný odběr soli (deputát) a aby upravil se zřetelem na výrobní náklady státní prodejní ceny soli pro obyvatele oněch obcí, jimž podle dosavadních zákonných přepisů přísluší nárok na odběr soli za cenu nižší než všeobecně stanovenou.
§ 6.
Pokud nebude veškerá spotřeba soli ve státním území kryta tuzemskou solí, zmocňuje se ministr financí, aby stanovil okrsky, do kterých smí cizozemská sůl býti dodávána.
§ 7.
Licenční poplatek při dovozu soli z celní ciziny činí při:
1. přepychové soli 200 K
2. vařené soli 100 K
3. kamenné soli 40 K za 1 q ryzí váhy, která je základem vyčlení.
Ministr financí může povoliti dovoz dobytčí a průmyslové soli z celní ciziny ze prominutí neb snížení cla a licenčního polatku za kontrolních opatření, potřebných ku zajištění solního důchodku.
§ 8.
Ministr financí se zmocňuje, aby licenční poplatek (§ 6) přiměřeně zvýšil neb, snížil, pokud je toho třeba ku docílení přibližně stejné ceny soli tu- a cizozemské téhož druhu.
§ 9.
Kdo má na skladě v den, kdy tento zákon nabývá účinnosti, zásobu cizozemské soli jedlé 100 q dosahující neb přesahující, jest povinen tuto zásobu během následujících osmi dnů ohlásiti důchodkové kontrole příslušné podle místa uskladnění a doplatiti za každý q:
1. soli přepychové 180 K,
2. soli vařené (tabulové) 80 K,
3. jiné jedlé soli 20 K.
Zásilky cizozemské jedlé soli, jež jsou v den, kdy tento zákon nabývá účinnosti, na cestě, nutno uvedené kontrole ihned po dojiti oznámiti.
Podrobnosti o přihláškách, zjištění zásob, o doplatcích upraví ministerstvo financí.
§ 10.
Dovoz, vyvoz i průvoz soli kteréhokoliv druhu bez povolení ministerstva financí jest zakázán.
§ 11.
Přestupky tohoto zákona, jakož i nařízení na základě tohoto zákona vydaných stíhají se podle trestního důchodkového práva.
§ 12.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Ustanovení dosud platných zákonů, která tomuto zákonu odporují, pozbývají platnosti.
§ 13.
Provedením tohoto zákona pověřuje se ministr financí.
Odůvodnění.
Po převratu připadl našemu státu pouze malý solivar v Solnohradě u Prešova, ve kterém vyrobí se nyní ročně přibližně asi 50.000 q vařené soli, která stačí sotva k zásobování 4 přilehlých žup, a to: Saryšské, Zemplinské, Spíšské a Abaujtornanské. Byli jsme tudíž až na tyto 4 župy potřebou soli úplně odkázáni na sůl cizozemskou, jejíž dodávky z Německa byly čas od času smluvně zajišťovány.
Teprve ve druhé polovici 1920, kdy Rumuni vyklidili Podkarpatskou Rus, připadly nám solné doly v Akně Slatině, kde jsou tak mocná ložiska dobré kamenné soli, že postupem času po řádném vybudování těchto dolů a rozšířením a zdokonalením těžby bude možno tuzemskou solí krýti spotřebu ne-li v celé republice, tedy aspoň v převážné její částí.
Výroba soli je dle platných zákonných předpisů předmětem státního monopolu a monopolní prodejní ceny soli, vyrobené v tuzemských monopolních podnicích, jsou stanoveny zákonem. Příslušné rakouské zákony (ze dne 7. června 1868, č. říš. zák. 70 a ze 23. prosince 1899, č. říš. zák. 275) nemají pro naše státní území významu, jelikož žádný že solivarů a solných dolů bývalého Rakouska není v hranicích republiky. Za to jest v platnosti uherský zákon že dne 29. srpna 1918 zák. čl. XIII., jímž základní cena soli z dolu, pokud se týče ze solivarů, byla stanovena pro sůl kamennou 28 K a pro sůl vařenou 33 K ze 100 kg bez obalu. K této ceně byly připočítány vedlejší náklady, balení, manipulace a pod., které určovalo uherské ministerstvo financí nařízením. Tyto ceny již po převratu naprosto neodpovídaly nákladům výrobním; aby zabráněno bylo velkému schodku, upravil ťvládny komisariát pre štátne bane a hutyŤ v Bratislavě prodejní ceny solnohradské vařené soli prozatím tím způsobem, že, zvýšil postupně vedlejší výlohy z původní částky 1 K 22 h až na 117 K při 1 q, takže cena této soli loco solivar činí celkem 150 K za 100 kg. Jeví se tudíž nutná potřeba ceny soli pro doly v Akně Slatině a pro solivar v Solnohradě nově upraviti, a to tím spíše, že jest nezbytně třeba, sůl těženou v dolech Akna-Slatinských z důvodů provozních rychle uvésti do obchodu a spotřeby.
V Rakousku byla přikázána výroba a prodej soli (ve velkém z dolů) ministerstvu financí; u nás z důvodů účelnosti a lepšího využití odborných montanistických sil (soustředění státních závodů báňských v jednom resortu) jest výrobou soli až na další pověřeno ministerstvo veřejných prací. Toto předá vyrobenou sůl za cenu se zřetelem na výrobní náklady vzájemně sjednanou finanční správě, která ji za monopolní ceny, v nichž jest započítána monopolní dávka, z dolů, pokud se týče solivarů přivádí do prodeje. Obchod solí jedlou, koupenou za plnou monopolní cenu, jest po zákonu volný. Sůl dobytčí a průmyslová, která jest levnější, podrobena je z důvodů ochrany monopolního důchodku, jistým kontrolním opatřením, zejména musí býti před použitím denaturována. Prodej denaturované dobytčí soli, pokud se provádí po živnostensku, jest vázán na splnění jistých podmínek (oznámení prodeje a vedení zápisu), kdežto zcizení soli průmyslové je vůbec nepřípustno.
V § 1 osnovy navrhované prodejní ceny soli jedlé jsou složeny z výrobních nákladů a z monopolní dávky. Prvé vykazuje ministerstvo veřejných prací toho času včetně mírného výrobního zisku pro kamennou sůl v Akně Slatině 80 K a pro vařenou sůl v Solnohradě 150 K za 100 kg. Při tom byl již vzat zřetel na značné zvýšení nákladů výrobních, zejména mezd, jež poslední dobou nastalo, a částečně též na investice v nejbližší době nutné. Arciť dlužno podotknouti, že během času bude třeba dalších značných investic, mají-li označené dva, tuzemské závody býti vybudovány a zařízeny tak, aby pracovaly hospodárně a v takovém rozsahu, aby republika co do potřeby soli zejména soli jedlé se stala soběstačnou, což při soli, předmětu nezbytně potřebném pro výživu lidskou, chov dobytka a důležitá odvětví průmyslu, jest nanejvýše žádoucno.
Monopolní dávka se navrhuje částkou 20 K za 100 kg, kteráž se rovná dosavadnímu licenčnímu poplatku, placenému (jako ekvivalent monopolní dávky ze soli tuzemské) při dovozu soli z cizozemska.
V § 3 vyžádané zmocnění odůvodněno jest tím, že výrobní náklady se mění, závislý jsouce na okolnostech, jež často nelze předem předvídati. Tímto ustanovením má býti dána možnost včasného upravení cen jednak k zamezení újmy v monopolním důchodku, zvýší-li se výrobní náklady, jednak v zájmu spotřebitelů, klesnou-li tyto. Stejné zmocnění bylo dáno státnímu sekretáři financí rakouským zákonem ze dne 24. března 1920, č. 152 státního zákonníka.
Ceny soli dobytčí a průmyslové (§ 4) mají býti stanoveny níže než při soli jedlé z důvodů národohospodářských. U těchto dvou druhů solí nepočítá finanční správa s monopolní dávkou, nýbrž navrhuje pouze 5%ní režijní příplatek ku průměrné výrobní ceně.
K §u 5 se podotýká, že podle uherského zákonného článku L z roku 1875 a XIII z roku 1918 požívají obyvatelé žup: Marmarošské, Oravské, Liptavské a Turčanské té výhody, že se jim prodává sůl kamenná za cenu levnější než všeobecně stanovenou. Tato cena je zmíněným zákonem stanovena na 27 K 20 h za 1 q z dolů Slatinských pro župu Marmarožskou a na 29 K 40 h (včetně dopravy na místo určení) pro ostatní tři župy. Jelikož se nedoporučuje. tuto ode dávných dob přiznanou výhodu rázem zrušiti, naproti tomu ale nebylo by odůvodněno, aby stát sůl prodával za ceny, jež jsou daleko pod výrobním nákladem, vyžaduje se zákonné zmocnění, by ministr financí ceny tyto v příhodné době, přihlížeje k výrobním nákladům, mohl přiměřeně upraviti.
Zmocnění uvedené v § 6 jest nutné do té. doby, než bude možno krýti spotřebu soli v celé republice úplně solí domácí. Jinak vznikly by veliké potíže v zásobování solí a nespokojenost v obyvatelstvu, způsobené tím, že by v témž místě byla prodávána sůl různé jakosti a za různé ceny. Ministerstvo financí zamýšlí ohraničiti prodej soli Slatinské prozatím na Podkarpatskou Rus, Slovensko a případně na přiléhající části Moravy a Slezska, a okruh ten podle postupného zvýšení výroby rozšiřovati na ostatní oblasti státního území.
Licenční příplatek při dovozu soli cizozemské (§ 7 odstavec 1) musí býti za účelem sjednání přibližně stejných prodejních cen soli domácí a tuzemské upravován tak, aby sůl cizozemská nebyla levnější soli domácí, aspoň ne o více, než odpovídá lepší jakosti poslednější soli. Vzhledem k nynějším cenám soli německé (mleté, včetně cla a licenčního poplatku, fko pohraniční stanice as 100 až 108 K za 1 q) a navrhovaným cenám soli tuzemské nutno dosavadní licenční poplatek za obyčejnou (kamennou) sůl zvýšiti z 20 na 40 K za 1 q. Další zvýšení tohoto poplatku při cizozemské soli vařené a přepychové jest odůvodněno tím, že i domácí sůl vařená jest značně dražší než kamenná, a že přepychová sůl jest předmětem spotřeby majetných tříd (v Rakousku byly shora uvedeným zákonem zavedeny licenční poplatky z dovozu soli obyčejné 250 K, soli tabulové 400 K a soli luxusní 700 K za 100 kg).
Ustanovení §u 7 odstavec 2 odpovídá zásadě, vyslovené v §u 4, že sůl dobytčí a průmyslová nemá býti zatěžována monopolní dávkou. Jeho stylisace poskytuje ale možnost, i z takové soli vybírati plný neb nižší licenční poplatek v tom případě, kdyby toho za účelem vyrovnání ceny s tuzemskou solí téhož určení bylo třeba.
Zmocnění, uvedené v §u 8 vyžaduje se z té příčiny, že prodejní ceny a také dopravní náklady soli tuzemské podléhají změnám, jež nutno zavčas paralysovati přiměřenou úpravou licenčního poplatku, aby dosaženo bylo přibližné rovnosti ceny se solí tuzemskou. Že v tomto směru jest třeba rychlého opatření, vysvítá z toho, že ceny německé kamenné soli za 1 q parita Brunšvik, jež v roce 1919 činily 5.5 až 8.5 M, byly zvýšeny začátkem r. 1920 na 50 M, a toho času zase klesly na 35 M.
Návrh budiž Národním shromážděním projednán a schválen a za tím účelem přikázán jak v poslanecké sněmovně tak po schválení touto sněmovnou v senátě výboru rozpočtovému s tím, aby o něm vzhledem k naléhavosti nové úpravy cen podal zprávu co nejdříve.
V Praze dne 27. ledna 1921.
Správce ministerstva financí: