Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.

I. volební období.

2. zasedání.

1541.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne ........................................................................... ,

o přechodných ustanoveních u daně domovní pro místa spojená s městy Prahou, Brnem a Olomoucem.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Počínajíc berním rokem 1921 jsou

1. obce Bohnice, Hloubětín, Karlín, Kobylisy, Prosek, Střížkov, Troja, Vysočany, Břevnov, Bubeneč, Dejvice, Hlubočepy, Jinonice, Košíře, Liboc, Motoly, Radlice, Sedlec, Smíchov, Střešovice, Veleslavín, Vokovice, Braník, Hodkovičky, Hostivař — bez osad Milíčova a Háji —, Krč, Michle, Nusle, Podolí, Král. Vinohrady, Vršovice, Záběhlice, osada Malá Chuchle a část obce Modřan, zvaná Zátiší, jež bude spojena s obcí Hodkovičkami, Hrdlořezy, Malešice, Staré Strašnice a Žižkov, které ve smyslu zákona ze dne 6. února 1920, čís. 114 Sb. z. a n. sloučeny budou s hlavním městem Prahou,

2. katastrální obce Juliánov, Židenice, Husovice, Maloměřice, Obřany, Královo Pole, Medlánky, Řečkovice, Žabovřesky, Komín, Kamenný Mlýn, Jundrov, Kohoutovice, Bohonice, Lískovec, Horní Heršpice, Komárov, Černovice, Slatina, Dolní Heršpice, Přizrenice, Vejvanovice a Tuřany, které jsou podle zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 213 Sb. z. a n. sloučeny se zemským hlavním městem Brnem, a

3. katastrální obce Bělidla, Hejčín, Hodolany-Rolsberk, Černovír s osadou Klášter-Hradisko, Chvalkovice, Lazce, Neředín, Nová Ulice, Nový Svět, Novosady, Pavlovice, Povl a Řepčín, které jsou podle zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 214 Sb. z. a n. sloučeny s hlavním městem Olomoucem v jednu obec, s hlediska daně domovní částí místa dani činžovní zcela. podrobeného.

§ 2.

Týmž rokem počínajíc (§ 1) předpisuje se činžovní daň v obcích a osadách v §u 1 čís, 1. a 2. zmíněných podle těchto zásad:

§ 3.

Provedením zákona tohoto, jenž nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1921, pověřuje se ministr financí.

Odůvodnění:

Sloučením celé řady obcí a osad s městy Prahou, Brnem a Olomoucem podle zákonů ze dne 6. února 1920 a 16. dubna 1919, čís. 114 ex 1920, 213 a 214 ex 1919 Sb. z a n. stala se místa, tato podléhající dani činžovní vůbec, anebo dani činžovní jen z pronájmů, součástkou míst daní činžovní vůbec podrobených.

Druhý moment, který tu padá na váhu, jest ten, že v Praze a Brně jako hlavních městech zemských činí podle platných předpisů činžovní daň při srážce 15% na udržovacích a amortisačních výlohách 19 5/6% čistého vyměřovacího základu, kdežto v obcích sousedních obnáší při srážce 30% těchže výloh pouze 12.25%; město Olomouc, které kdysi patřilo do téže daně činžovní jako Praha a Brno, patří na základě zákona že dne 10. srpna 1905, čís. 133 ř. z. od roku 1920 do činžovní daně 12 1/4%ní s 30% srážkou na výlohy udržovací a amortisační.

Nerovnost v sazbách, daně činžovní byla od vždy jednou z hlavních překážek, na které slučování obcí, diktované celou řadou velice důležitých úkolů správních na př. opatření pitné vody, kanalisace, osvětlování, regulačního plánu a pod. naráželo; za to nebyla ve smysly práva platného po dlouhá desítiletí (§ 2 zák. ze dne 9. února 1882, čís. 17 ř. z.) pociťována potřeba nějakých úlev pro přechod z daně třídní do daně činžovní, platné mimo hlavní města zemská, když se ukázalo, že aspoň 1/2 všech budov a aspoň 1/2 všech obytných místností se pronajímá; oč méně jeví se potřeba taková zde — nehledě k nebezpečí značné komplikovanosti — přináší-li sloučení obcím a členům obcí tak značné výhody hospodářské.

Poněvadž se při sloučení s vyrovnáním odchylných sazeb daně činžovní počítalo, vyhrazena byla přiměřená úprava této otázky dalším legislativním opatřením (sr. § 12 zák. čís. 114. ex 1920, § 8 zák. ex 213 a 214 Sb. z. a n.), kteráž mohouce účinnosti nabýti teprve novým obdobím ukládacím (1921/22 resp. 1921) tvoří předmět tohoto návrhu zákona.

Přechodná ustanovení u daně činžovní v případech sloučení obcí nebyla v dosavadním zákonodárství žádnou vzácností, nicméně nelze jich beze všeho přejímati, béře-li se zřetel k pokrokům legislativy v posledním desetiletí (zákon ze dne 28. prosince 1911, čís. 242 ř. z. o berních úlevách pro novostavby atd., zákon ze dne 23. ledna 1914, čís. 14 ř. z. o započtení dosavadní 12.5%ní slevy u daní reálních do sazby daně činžovní a nař. min. financí ze dne 10. srpna 1914, čís. 218 ř. z. o dalším započtení 15 a 30% výloh udržovacích a amortisačních do sazeb daňových).

Jest tedy nutno návrh zákona postaviti na zcela nový základ.

Hlavní zásady po stránce meritorní jsou tyto:

1. doba přechodní:

Není důvodů, ani hospodářských ani státně-finančních, aby se nezapočalo ihned s povlovným vyrovnáváním stávajících rozdílů v procentech amortisačních a udržovacích a v sazbě; neboť — a o tom nemůže býti pochyby — sloučení eskomptuje se ihned ve vyšších činžích; stát i autonomní svazky mají eminentní zájem na stoupání výnosu daně činžovní, a mělo by jen komplikaci legislativní v zápětí, kdyby se měl ponechati nynější stav zdanění ještě. na několik let.

Vláda navrhuje 10letou dobu přechodní s ohledem na technickou jednoduchost, vycházejíc z toho výpočtu:

sazba 19.83 - 12.25 = 7.58 : 10 = 0.75% čili koeficient stoupání činí okrouhle a to již se zřetelem ke klesajícímu procentu na útratách udržovacích a amortisačních o 3/4% od roku k roku; důsledek zaokrouhlení jest ovšem ten, že v 10tém roce nutno zvýšiti daň o něco více než 3/4%, aby dosaženo bylo zákonných 19 5/6% (místo početně vycházejících 19 3/4%).

2. t. zv. nové domy:

Sazby jsou podle týchž zásad zaokrouhleny.

3. 5%ní daň z domů osvobozených (zák. ze dne 25. března 1880, čís. 39 ř. z.) a na 5% snížená daň činžovní (cit. zák. z roku 1911).

Přechodná ustanovení z 3.5% na 4.25% jsou vzhledem k velmi nepatrné diferenci (0.75% = 0.075% jest koeficient stoupání) zbytečná.

4. Doba přechodní:

10letá doba přechodní počíná obdobím 1921/22 a čítá se stoupání nikoliv ob 2 léta, nýbrž od roku k roku.

5. Novostavby a pod.:

Přesně vzato, neměly by se těmto objektům poskytovati žádné výhody, poněvadž se zde konečná vyšší daň již při stanovení činží, resp. při výpočtech rentabilitních fakticky spolukalkuluje, nižší sazby během přechodné doby jsou tedy darem pro majitele domu, neboť nepřicházejí nájemníkům k dobru.

Aby však vyvarováno bylo rekriminacím, pojala vláda do přechodních ustanovení i tyto objekty; zvláštní zmínky o nich není v zákoně potřebí, je-li řečeno, že činžovní daň v tom kterém roce se tou neb onou sazbou (tedy bez rozdílu, o který objekt jde) ukládá.

Jest zajisté z formálního stanoviska předností návrhu zákona, jestliže zásady právě vytčené shrnuje v jeden § a to ještě ve formě tabely.

Pokud jde o obce s Olomoucem sloučené, není zvláštních opatření v §u 2 třeba, ježto sloučením sloučené obce automaticky staly se součástkou místa dani činžovní (12 1/4%) cele podrobeného (§ 1).

Poněvadž bylo nutno k vůli orientaci o zásadách úpravy této vyčkati, jak se utváří poměry nájemní ve sloučených obcích koncem starého ukládacího období 1919/20 resp. 1920, a vyměření daně domovní v těchto obcích pro nové období 1921/22 resp. 1921 předpokládá novou úpravu, jest tento návrh zákona pilným.

Návrh budiž Národním shromážděním projednán a schválen a za tím účelem přikázán jak v poslanecké sněmovně tak po schválení touto sněmovnou v senátě výboru rozpočtovému s tím, aby o něm podal zprávu ve lhůtě 8 dnů.

V Praze dne 27. ledna 1921.

Správce ministerstva financí:

Dr. Engliš, v. r.