Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.

I. volební období.

2. zasedání.

1443.

Zpráva

I. právního výboru

II. sociálně-politického výboru

o návrhu poslance Hrušovského a společníků,

aby byl vydán zákon o zřízení trestních pracovních oddílů (tisk č. 262) a vládního návrhu zákona o trestních pracovních oddílech, částečném vyloučení podmíněného odsouzení při trestných činech pro válečnou lichvu a podloudný vývoz (tisk č. 1123).

I.

Hospodářský život v republice není ještě tak urovnán, aby obchod pohyboval se v kolejích předválečných, což způsobuje, že ve všech oborech bují lichva. Všeobecnému právnímu cítění odpovídá, aby válečná lichva, jako zjev sociálně nebezpečný, byla co nejpřísněji stíhána, byť i pouhé trestní stíhání nebylo s to ji úplně odstraniti. Obě předlohy odpovídají tomuto právnímu cítění a sledují cíl zostřiti trest hlavní ještě dalším trestem vedlejším, který vykonán bude pravidelně po trestu hlavním, totiž nucenou prací v trestním pracovním oddílu.

Instituce trestních pracovních oddílů kryje se zařízením donucovacích pracoven jen potud, že odsouzený po vykonaném trestu přidržen jest k nucené práci. Liší se však tím, že práce a pobyt v donucovací pracovně má hlavně účel výchovný, t. j. zvykati osobu, sociálně nebezpečnou a štítící se práce, na práci, a vychovati ji tak pro řádný život. Trestní pracovní oddíly nenesou této známky výchovné, nýbrž více slouží tomu, zostřiti pachateli trest v té formě, že jest nucen konati veřejně těžká nebo jemu nepříjemné a neobvyklé práce za to, že spáchal čin antisociální. Práce, jež bude konána v trestních pracovních oddílech, není toho druhu, aby odsouzeného, vycvičila v určitém povolání, nýbrž jest volena tak, aby odsouzenec pocítil těžkost trestu a tím zavržitelnost svého trestného činu. Půjdeť hlavně, o práce těžké, všeobecnému prospěchu sloužící nebo nepříjemné, které pravidelně vykonávány budou na veřejných místech, tedy před tváří veřejnosti.

Vzhledem k tomuto charakteru trestních pracovních oddílů bylo třeba uvážiti, na které trestné činy tento trest má býti uvalen.

1. K § 1. Návrh poslance Hrušovského a spol. týkal se ťlichvy, nedovoleného zdražování nezbytných potřeb životních, nedovoleného vývozu, padělání neb falšování peněz, nebo jakéhokoli jiného trestného činu způsobilého, aby jím ohroženo bylo veřejné zásobování lidu, výrobní schopnost státu, neb zvyšována hospodářská tíseň ve státěŤ. V rozpravě právního výboru byla vyslovena myšlenka, zda by neměly býti zavedeny trestní pracovní oddíly i pro jiné delikty, které svědčí zvláštní ziskuchtivostí nebo nechuti ku práci. Výsledek úvah byl, aby prozatím okruh trestných činů, jichž spáchání vede k zařadění do trestních pracovních oddílů, nebyl příliš široký, nýbrž aby se podle vládního návrhu omezoval jen na trestné činy upravené zákonem o trestání válečné lichvy ze dne 7. října 1919, č. 568 Sb. z. a n. a zákonem o stíhání podloudného vývozu předmětů potřeby do ciziny ze dne 18. března 1920, č. 188 Sb. z. a nař. Neboť o osoby štítící se práce jest prozatím postaráno institucí donucovacích pracoven, a doporučuje se, aby účelnost trestních pracovních oddílů byla dříve vyzkoušena, než by se rozšířila i na jiné delikty, při nichž by povaha trestného činu anebo předchozí život pachatelův odůvodňoval, zostřiti trest uvedeným způsobem. Předloha navržená vládou a doporučená právním výborem nejde však ani tak daleko, jako návrh poslanců Hrušovského a spol. Vymiťuje jednak padělání a falšování peněz, jež zákon trestá beztak velmi přísná, jednak vynechává ťtrestní nebo disciplinární výroky správního úřaduŤ, které by podle návrhu posl. Hrušovského rovněž byly spojeny s výrokem o zařadění do trestních pracovních oddílů.

Předloha vládní, k níž v podstatě připojil se právní výbor, omezivši se jen na oba shora citované zákony, činí i zde rozdíl podle povahy trestného činu.

Jde-li o první odsouzení pro přečin, nestačí pouhý fakt odsouzení, nýbrž vyžaduje se dále, aby zvláštní vlastnosti nebo chování se pachatele odůvodňovaly zostření trestu. Soud uzná na zařadění do trestních pracovních oddílů toliko tehdy, když obžalovaný nehledí si řádného zaměstnání, nebo dopustil se činu ze zištnosti, ač má značný důchod, anebo projevil-li svým činem zvláštní bezcitnost k tísni nemajetných vrstev obyvatelstva. Jde-li o zločin anebo o opětovné odsouzení pro přečin podle téhož zákona, této další podmínky není třeba, tu stačí pouhý fakt, že čin trestný byl spáchán.

V právním výboru byla vzatá v úvahu myšlenka, aby při všech činech trestných zařadění do trestních pracovních oddílů bylo odvislo od podmínky, kterou vládní návrh omezuje na první odsouzení pro přečin (návrh posl. Kafky). Právní výbor však přijal návrh vládní, ježto v obou zákonech jsou jako zločiny kvalifikovány takové činy, které zákonodárce považuje pro jich povahu za mimořádně těžké, ať již pro osobní vlastnost pachatelovu, ať již pro obnos nebo vzhledem k opětovnému odsouzení pro týž přečin. Když zákon určité trestně činy kvalifikuje jako zločin a stíhá je velmi přísnými tresty, nechtěl právní výbor dotýkati se právního názoru, který vyjádřil dřívější zákon touto kvalifikací a proto nepřijal návrhu, aby soudce při výroku o zařadění do trestních pracovních oddílů u těchto činů trestných musel ještě zkoumat motivy, život pachatelův anebo jeho poměry hmotné. Nemá býti však zamlčeno, že pro opačný názor byla silná menšina a že bylo zejména vzato v úvahu, zdali zločin podle § 4 zákona ze dne 18. března 1920, č. 188. Sb. z. a nař. nemá býti pojat do druhé kategorie, při nichž se zmíněné podmínky vyžadují.

Na roveň odsouzení pro zločin jest postaveno opětné odsouzení pro přečin některého z jmenovaných zákonů. Není tu třeba, aby šlo o týž přečin, jako opačně nestačí, jde-li o odsouzení pro přečin jednoho z obou zákonů, nýbrž předpokládá se, že osoba, která byla odsouzena již pro přečin bud podle zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568, nebo ze dne 18. března 1920, čís. 188, po tomto odsouzení spáše přečin podle téhož zákona, podle kterého již jednou byla odsouzena.

Budiž ještě dodáno, že zařadění do trestních pracovních oddílů není fakultativní, nýbrž obligatorní. I v případě odst. 1. i odst. 2. § 1 předlohy musí soud uznati za zařadění, jsou-li tu podmínky zákona.

2. § 2 při projednávání v právním výboru doznal podstatné změny. Podle vládního návrhu měl osobě zařaděné do trestního pracovního oddílu, je-li neschopna tělesné práce, trest ten býti změněn v trest peněžitý, přiměřený její majetkovým poměrům. Veden jsa obavou, aby tohoto ustanovení v praksi nebylo zneužíváno ve prospěch majetnějších odsouzenců, kteří, opření jsouce o lékařský posudek, vyhnuli by se trestní pracovní povinnosti, navrhl poslanec Pik, aby ustanovení to bylo škrtnuto. Menšina hlasovavší proti návrhu posl. Pika uváděla ve prospěch svého stanoviska, že neuzavírá se možnosti, že v praxi bude zákon nesprávně prováděn, avšak že není přípustno a odporuje právnímu citu, aby osoba, neschopná k jakékoliv prácí, za tuto neschopnost byla trestána další ztrátou na svobodě. Většina právního výboru přiklonila se k návrhu posl. Pika a přijato bylo znění, podle kterého v případě neschopnosti ku práci vykonávané v trestním pracovním oddíle, uloží soud náhradní vězení, s nímž spojen bude trest na penězích, přiměřený majetkovým poměrům odsouzeného.

Při určení, je-li odsouzený neschopen tělesné práce vykonávané v trestním oddílu pracovním, soud sice jest povinen vyžádati i dobré zdání lékaře, avšak může i přes toto dobré zdání setrvati na tom, aby trest v trestním pracovním oddílu byl vykonán.

Případy ve kterých by odsouzenec byl neschopen jakékoli práce, budou jistě velmi řídké, vždyť v pracovním oddílu budou prováděny též práce které jinak svěřují se osobám věkem sešlým a nemocným (metení ulic).

3. Výpočet prací v § 3 jest příkladný. V prvé řadě půjde o práce veřejně prospěšné a veřejně vykonávané, aby bylo dosaženo účele, o kterém se tato zpráva zmiňuje v části všeobecné. Toliko není-li vůbec takové práce, jest přípustno užíti trestního pracovního oddílu ku pracím v soukromých podnicích.

Odstavce 2. a 3. § 3 mají zabrániti tomu, aby trestního pracovního oddílu bylo zneužito ku stlačování mezd zaměstnanců, jsoucích v námezdním poměru anebo v podnicích, ve kterých vypukl námezdní spor dělníků.

4. V § 5 provedena byla na vládním návrhu změna potud, že nebylo ponecháno do volného uvážení správy věznice (ředitelství trestnice), zda a komu vyplatí odměnu za práci vykopanou v trestním pracovním oddílu, nýbrž že založen byl nárok osob, které odsouzený jest povinen živiti anebo které skutečně živil (na př. družka života), jsou-li nemajetné a nestačí-li jmění odsouzeného k jejich výživě.

5. K § 6. Soud vysloví v rozsudku, že má býti vzhledem k povaze trestného činu uložena práce těžší a nepříjemnější.

6. Trest v pracovním oddílu má spočítati v nucené práci, nemá, však býti dalším trestem na svobodě. Proto v § 7 dává se odsouzeným právo, aby mimo pracovní čas bydleli ve vlastním obydlí (nemohou tedy práci konati ve svém bytě a svém hospodářství) a aby vůbec mimo pracovní čas mohli se volně pohybovati. Výhoda ta bude odňata, nekoná-li odsouzený přesně a svědomitě uložených prací. Aby tato povaha trestu byla jasně vyjádřena a do důsledků provedena, byla podle návrhů prof. Kafky přijata ustanovení odst. 2. a 3. §u 7. Jde tu o dvě výhody od sebe neodvislé. V prvém případě jde hlavně o chudé odsouzence, kteří by nemohli si platiti byt v místě pracovním a za to ztráviti by museli v trestnici (věznici) i část doby, které může jinak volně použíti osoba zámožná, která si byt opatřila. V druhém případě (odst. 3. §u. 7) jde o práci vykonávanou v obvodu jiného sborového soudu než soudu, v jehož obvodu odsouzený bydlel. Tato vzdálenost místa pracovního od místa bydliště nebude mnohdy zaviněna odsouzeným, naopak bude nutna v zájmu práce. Tím porušena by byla zásada vyslovená v §u 1, že. jeden týden rovná se šesti pracovním dnům, když ani v neděli, v den, kdy práce se nekoná, je odsouzený vázán na pobyt v místě vzdáleném od jeho bydliště.

7. Zákon drží se v §u 12 zásady, že změna materielního práva trestního může se vztahovati jen na trestné činy spáchané po dni, kdy počala účinnost zákona, nikoliv na činy dříve spáchané. § 8 stanoví, že osob odsouzených pro trestné činy jmenované v §u 1, má býti i při výkonu trestu na svobodě užito, pokud možno k provádění prací, uvedených v §u 3. Ježto toto ustanovení podle § 12 platiti má i pro trestné činy, pro něž byl pachatel odsouzen před účinností tohoto zákona, bude možno osoby, které spáchaly trestné činy §u 1 před účinností zákona přidržeti při výkonu trestu k pracím uvedeným v §u 3, ovšem nebude lze vedle trestu zákonného ještě je odsouditi k zařadění do trestního pracovního oddílu.

8. K §u 9. Jako v zákoně o trestání podloudného vývozu předmětů potřeby jest vyloučeno podmíněné odsouzení, objevila se nutnost doplniti zákon o trestání válečné lichvy podobným ustanovením. Neboť mnohé soudy vyslovovaly nad válečnými lichváři podmíněné rozsudky často tam, kdy důsledná a bezohledná přísnost byla by bývala na místě. Proto § 9 vylučuje podmíněný odklad trestu při trestných činech zákona ze dne 17. října. 1919. č. 568 Sb. z. a n. Úchylka byla učiněna toliko při osobách, které nedosáhly 18 let, ježto pro tyto mladistvé osoby platí jiné hledisko, než pro osoby dorostlé. Tím se vysvětluje změna §u 7 zák. ze dne 18. března 1920, č. 188, který ani u osob do 18 let nepřipouštěl podmíněný odklad trestu.

9. K §u 10. Při projednání v právním výboru doplněn byl vládní návrh ještě v jiném směru. Byla změněna ustanovení trestního řádu, pokud jde o odklad trestu.

Ustanovení §u 398 tr. řádu ze dne 23. května 1873, čís. 119 ř. z. umožnilo, že rozsudek proti mnohým osobám, odsouzeným pro válečnou lichvu, nebyl po leta vykonán a výkon trestu vůbec byl zmařen. Paragraf ten připouští, aby trest na svobodě byl odložen, když odsouzený jest choromyslný, nebo těžce nemocen a nebo je-li odsouzená těhotná. Uherský trestní řád jest potud rigorosnější, že připouští odklad trestu na svobodě jen, jde-li o chorobu duševní anebo takovou těžkou chorobu, pro kterou by výkon trestu ohrožoval život odsouzeného, (§ 507 čl. XXXIII, zákona z r. 1896.) Nutno doznati, že trestní řád prvnější jest nedůsledný, neboť nemá ustanovení od odkladu vazby pro těžkou chorobu, jde-li o vyšetřovací vazbu anebo když těžké onemocnění nastane během výkonu trestu, a v těchto případech připouští vazbu přes to, že uvězněný je stižen těžkou chorobou. Ustanovení § 398 tr. ř. umožnilo, že mnoho válečných lichvářů trest nenastoupilo, poněvadž lékařským vysvědčením prokázalo, že jsou stiženi těžkou chorobou, která jím sice brání, aby nastoupili trest, avšak není jim na závadu, aby dále obchodovali a dobře žili. Že pod touto praksí trpí autorita soudů a jejich výroků, o tom nelze pochybovati. Proto se v předloze navrhuje, aby odklad trestu byl přípustný jen, jde-li o chorobu duševní anebo o takovou těžkou chorobu, pro kterou by výkon trestu ohrožoval život. Ustanovení trestních řádů o nakažlivých nemocech a těhotenství zůstávají nedotčena. Právní výbor pociťuje, že by § 398 trestního řádu ze dne 23. května 1873, čís. 119 ř. z. vyžadoval změny vůbec, ježto však jde o specielní zákon, omezil se na změnu trestního řádu jen ohledně trestných činů, o kterých v tomto zákoně jest jednáno.

Právní výbor navrhuje, aby byl schválen připojený zákon.

V Praze dne 1. února 1921.

Dr. M. Hruban, v. r.

předseda.

Dr. Alfred Meissner, v. r.,

zpravodaj.

II.

Výbor sociálně-politický připojuje se ke zprávě výboru právního.

V Praze dne 1. února 1921.

Toužil, v. r.,

předseda.

Johanis, v. r.,

zpravodaj.



Zákon

ze dne ................................. 1921

o trestních pracovních oddílech, částečném vyloučení podmíněného odsouzení a obmezeném odkladu a přerušení trestu při trestných činech pro válečnou lichvu a podloudný vývoz.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

I. O trestních oddílech pracovních.

§ 1.

(1) Při odsouzení pro zločin podle zákona o trestání válečné lichvy ze dne 17. října 1919, č. 568 Sb. z. a n., nebo podle zákona o stihání podloudného vývozu předmětů potřeby do ciziny ze dne 18. března 1920, č. 188 Sb. z. a n., budiž vedle trestů, uvedených v řečených zákonech, uznáno ve výroku o trestu též na zařadění do trestního pracovního oddílu. Totéž platí, spáchala-li osoba odsouzená pro přečin podle některého z obou zákonů po tomto odsouzení opětně přečin podle téhož zákona.

(2) Na zařadění do trestního pracovního oddílu budiž uznáno také tehdy, jde-li o první odsouzení pro přečin podle uvedených zákonů, ale takového obžalovaného, jenž nehledí si řádného zaměstnání, nebo dopustil se činu ze zištnosti, ač má značný důchod, anebo projevil svým činem zvláštní bezcitnost k tísni nemajetných vrstev obyvatelstva.

(3) Zařadění do trestního pracovního oddílu vysloví soud nejméně na dobu jednoho měsíce, nejdéle na dobu jednoho roku. Při tom rovná se jeden týden šesti pracovním dnům.

(4) Proti výrokům soudu podle předcházejících odstavců lze užíti opravného prostředku jako proti výroku o trestu.

§ 2.

(1) Práce v trestním pracovním oddílu budiž nastoupena bezprostředně po odpykaném trestu na svobodě. O odchylkách od toho pravidla rozhoduje soud.

(2) Uzná-li soud, že osoba zařaděná do trestního pracovního oddílu je trvale neschopna jakékoli tělesné práce, která se podle § 3 tohoto zákona a podle ustanovení, vydaných ku provedení jeho, vykonává v trestním pracovním oddílu, uloží jí náhradní trest vezení, jenž se rovná době, na kterou měla ještě pracovati v trestním pracovním oddílu. Mimo to budiž uznáno na trest na penězích, přiměřený majetkovým poměrům odsouzeného.

(3) Rozhodnutí podle odstavce předcházejícího učiní soud první stolice, o jehož rozsudek jde, v neveřejném sezení usnesením. Před rozhodnutím vyšetří všechny okolnosti a vyžádá si též dobré zdání lékaře, kterého justiční správa pověří prohlídkou takových odsouzenců. Na rozhodnutí to lze si stěžovati do osmí dnů k nadřízenému soudu sborovému.

§ 3.

(1) Trestní oddíl pracovní bud zřízen při každém sborovém soudu první stolice, vykonávajícím trestní pravomoc. Užito ho buď k ručním pracem veřejně prospěšným a veřejné vykonávaným, na př. k čistění a úpravě ulic, veřejných zařízení a budov, k dopravě nákladů, ku stavbě a opravám silníc a cest, k regulaci řek, ku stavbě drah a pod., a jen, není-li takové práce, k ručním pracem v soukromých podnicích, označených ministerstvem spravedlnosti v dohodě s příslušnými ministerstvy.

(2) Odměna, kterou zaplatí podnikatelé justiční správě za práci těchto osob, budiž určena tak, aby nesnižovala mzdy dělníkům, zaměstnaným podle soukromé smlouvy pracovní.

(3) Trestních oddílů pracovních nesmí býti užito v soukromých podnicích, pokud v nich je námezdní spor dělníků, zaměstnaných podle soukromé smlouvy pracovní.

§ 4.

(1) Je-li trestní pracovní oddíl příliš veliký anebo je-li mu pracovati na. různých místech, lze jej rozděliti.

(2) Není-li u některého sborového soudu dosti odsouzenců pro trestní pracovní oddíl, může ministerstvo spravedlnosti naříditi sloučení odsouzenců tohoto soudu s trestním pracovním oddílem jiného sborového soudu.

(3) Totéž stane se, jestliže z jiných příčin, zvláště pro nedostatek vhodné práce neb z ohledu na dělníky, jejichž mzdové poměry by. soutěží pracovních oddílů byly ohroženy, nedoporučuje se použití celého oddílu, nebo části jeho v obvodu příslušného sborového soudu.

§ 5.

(1) Trestní pracovní oddíl je podřízen správě věznice sborového soudu; pracovní oddíl mužský může bytí podřízen ředitelství státní trestnice pro muže, která jest v blízkosti sídla sborového soudu.

(2) Práci ustanoví správa věznice (ředitelství trestnice), řídíc se při tom pokyny ministerstva spravedlnosti.

(3) Odměny za tuto práci odsouzený nedostane. Budiž však vyplácena osobám, které je povinen živit anebo které skutečně živil, jsou-li nemajetné a nestačí-li jmění odsouzeného k jejich výživě. Není-li o tom shody, rozhodne v řízení nesporném okresní soud, v jehož obvodu je správa věznice (ředitelství trestnice), jíž je odsouzený přidělen.

(4) Jinak připadá mzda za práci odsouzencovu justiční správě. Táž užije jí pro účely péče o mladistvé odsouzence. Totéž platí o náhradě, která byla uložena podle §u 2 odst. 2.

§ 6.

(1) Při ukládání práce bud hleděno k tomu, aby těm, kdož spáchali těžší trestný čin, byla uložena práce těžší anebo nepříjemnější.

(2). Že má býti uložena taková práce, vysloví soud v rozsudku (§ 1).

(3) Kromě toho může býti těžší nebo nepříjemnější práce uložena v řízení kárném pro odepření nebo nedbalé konání uložené práce.

§ 7.

(1) Ti, kdož byli zařaděni do trestního pracovního oddílu, mohou mimo pracovní čas bydleti ve vlastním obydlí. Tato výhoda budiž odejmuta, tomu, kdo nekoná přesně a svědomitě uložených prací.

(2) Nepoužijí-li osoby, jichž bydliště jest mimo místo pracovní, této výhody, zkrátí se jim doba trestní práce tak, že se dva pracovní dny počítají za tři.

(3) Mimo to počítají se odsouzenému, jenž nepracuje v obvodu onoho sborového soudu. V němž měl své bydliště v čas odsouzení, dny, ve kterých pracovní oddíl nepracuje, za dny pracovní: výhody té nemá, odebral-li se v takový den mimo obvod sborového soudu, kde pracuje.

(4) Kdo se nedostaví bez platné omluvy do práce nebo předčasně ji opustí, bude potrestán správou věznice (ředitelstvím trestnice) vězením v trvání jednoho týdne za každý promeškaný pracovní den nebo část jeho. Mimo to jest povinen o promeškané dny pracovati v trestním oddílu pracovním déle.

(5) Zameškané pracovní dny, jež byly omluveny, musí býti stejným počtem pracovních dnů nahrazeny.

§ 8.

Osob odsouzených pro trestné činy, pro které lze podle § 1 tohoto zákona uznati na zařadění do trestního pracovního oddílu, budiž i při výkonu trestu na svobodě užito, pokud, možno, k provádění prací uvedených v § 3.

II. Částečné vyloučení podmíněného odsouzení při trestných činech pro válečnou lichvu a podloudný vývoz.

§ 9.

(1) Při odsouzení pro trestný čin podle zákona ze dne 17. října 1919, č. 568 Sb. z. a n. je vyloučen podmíněný odklad trestu, jde-li o osoby starší osmnácti let.

(2) Obmezení, stanovené v §u 7, odst. 1. zákona z 18. března 1920, č. 188 Sb. z. a n., neplatí při osobách mladších osmnácti let.

III. Omezený odklad a přerušení trestu.

§ 10.

(1) Při odsouzení pro trestné činy podle zákonu ze dne 17. října 1919, č. 568 Sb. z. a n. a ze dne 18. března 1920, č. 188 Sb. z. a n., jakož i podle tohoto zákona je přípustno odložiti trest na svobodě nebo trest zařadění do trestního pracovního oddílu jen, jde-li o chorobu duševní nebo takovou těžkou chorobu, pro kterou by výkon trestu ohrožoval život. Ustanovení trestních řádů o odkladu trestu při nakažlivé chorobě nebo těhotenství zůstávají nedotčena.

(2) Přerušení lze povoliti jen pro smrtelné onemocnění nebo úmrtí manžele, rodičů nebo dětí a to nejdéle na tři dny.

IV. Odchylky pro osoby odsouzené soudy vojenskými.

§ 11.

Ustanovení tohoto zákona vztahují se obdobně na osoby odsouzené soudy vojenskými. Ministr národní obrany se zmocňuje, aby stanovil odchylky v organisaci trestních oddílů pracovních, podmíněné organisací vojenskou.

V. Ustanovení závěrečná.

§ 12.

(1) Ustanovení §§ 8 a 10 platí i pro trestné činy, pro něž byl pachatel odsouzen před účinností tohoto zákona.

(2) Zákon tento nabude účinnosti čtrnáctý den po vyhlášení. Provedení jeho ukládá se ministrům spravedlnosti a národní obrany.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP