Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
1371.
Zpráva
zahraničního výboru
o usnesení senátu ze dne 20. ledna 1921 (Tisk 1321), kterým se schvaluje smlouva o hranicích ze dne 10. srpna 1920 v Sèvres.
Smlouva nazvaná naším zahraničním ministerstvem smlouvou o hranicích a námi dále nazývaná hraniční smlouvou, celkem podává nám věci již schválené Národním shromážděním nebo přijaté aspoň na vědomí; pouze nová jest forma, ve které nám je podává. Jestliže zajisté smlouva versaillská a saintgermainská, obě schválené již Národním shromážděním, a smlouva trianonská právě projednávaná ustanovují nám hranice záporně, tato hraniční smlouva stanoví nám je kladně; mohlo by se o ní říci ještě také to; že co jmenované smlouvy kreslí nám naše hranice po částech, jest všechno to s připojením rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži ze dne 28. července 1920 o hranicích v Těšínsku, shrnuto ve smlouvě hraniční v jeden celek.
Ve věci samé znamená to však úplnost ve vymezení hranic jen pro náš stát jediný; ale hraniční smlouva kreslí nám zároveň hranice Polska, Rumunska a Státu srbskochorvatskoslovinského, a u nich mohla smlouva tak učiniti i kladně jen kuse, tak kuse a nehotově, jak ještě nehotovým jest veškero mírové dílo.
U státu posléze jmenovaného ve vymezení hranic jsou dvě veliké mezery: Naproti Itálií a naproti jihu — hraniční čára určí se prý později. U Rumunska podobná, mezera je naproti severovýchodu — hraniční čára určí se prý opětně později. Jsou-li u těchto dvou států tyto mezery jen výminkou, protože jinak jsou hranice určeny cele, jest u Polska právě opačně. Hranice jeho určené ve smlouvě naproti Československu a naproti Rumunsku jsou jen pouhou částkou hranic Polska, kdežto největší jejich část je vůbec neurčena; hraniční smlouva mohla ovšem zopakovati zde kladně ještě ustanovení versaillského míru, ale protože jí šlo jen o vymezení svrchovanosti Polska na území bývalé monarchie Rakousko-uherské, neučinila tak.
Hraniční smlouva má datum dne 10. srpna 1920; od té doby se zatím některé mezery ve smlouvě vyplnily ve skutečnosti. Mezera v hranicích mezí Itálií a Státem srbskochorvatskoslovinským byla vy plněna rappalskou smlouvou ze dne 12. listopadu 1920 a mezeru v rumunských hranicích naproti severovýchodu má vyplniti pařížská smlouva ze dne 28. října 1920, ve které čtyři velmoci (Severní Amerika odepřela podepsati, nechtějíc jednati o Besarabii bez Ruska) přiznávají Rumunsku svrchovanost nad Besarabií; skutečnost tedy je dnes již dále nežli hraniční smlouva. Více nám není možno řici ani o smlouvě rappalské ani o pařížské smlouvě o Besarabii, protože nebyly zahraničnímu výboru předloženy, ale i s nimi oběma jest hraniční smlouva stále názorným obrazem nehotovosti mezinárodních poměrů a výmluvným svědectvím, jak těžce a nejistě se pracuje o konečném míru světovém bez Ruska, obzvláště když Rusko to jest v rozvratě státoprávním i vnitřním.
Z hraniční smlouvy vidno jest, že jádrem obnoveného našeho státu staly se staré historické české země Čechy, Morava a Slezsko; k němu přihlásilo se a v jeden státoprávní celek spojeno bylo Slovensko, které konečně po tolika stoletích našlo se svou obnovenou svobodou staré své místo a své pravé určení. Ale ani Vitorazsko, ani Valčicko, ani Hlučínsko, o něž Československá republika byla rozšířena a jež rovněž splývají ve státoprávní celek, nejsou územími, která by již nebyla v historii územími starého českého státu. Území uherských Rusů se sice v hraniční smlouvě nijak neodlišuje, ale podle smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými s Československem v St. Germainu ze dne 10. září 1919, má v našem státě zvláštní postavení jako samosprávná jednotka.
Budiž nám dovoleno při této příležitosti vzpomenouti několika českých osad na Kladsku, které ve versaillském míru zůstaly mimo hranice našeho státu.
Ztráta, před kterou nás postavilo rozhodnutí konference velvyslanců o Těšínsku ze dne 28. července 1920 v Paříži, předstupuje před nás ve hraniční smlouvě s novým důrazem a obnovuje bolest v míře zvýšené. Území to, zajisté patří nám státoprávně již po šest století; představuje sice dnes s Opavskem již jen neveliký zbytek onoho velikého našeho Slezska, jež nám bylo r. 1742 Pruskem roztrženo, ale právě proto zbytek tím milejší a tím dražší. Rozhodnutí konference velvyslanců o Těšínsku ze dne 28. července 1920 podepsal náš zahraniční ministr jménem vlády. Stálý výbor Národního shromáždění vzal zprávu o tom na vědomí dne 4. srpna 1920; má-li dnes Národní shromáždění z důvodů politických, především v zájmu světového míru schváliti hraniční smlouvu, do níž pojato jest červencové rozhodnutí o Těšínsku, nemůže se tak stát bez zvláštního ohrazení stanoviska právního, jaké vždy zůstává nezávislým na dočasných situacích politických, i navrhuje zahraniční výbor Národnímu shromáždění zvláštní příslušnou resolucí, kterou není v nejmenším dotčeno naše přání, aby byly vzhledem k totožnosti tolikerých zájmů obou států konečně zjednány všecky předpoklady pro úpravu vzájemného jejich poměru.
Rozhodnutím ze dne 28. července 1920. zůstává sice našemu státu dráha Košicko-Bohumínská ve své celistvosti, byla však rozdělením Těšínska úplně obnažena, a místy dokonce takřka činí sama hranici, což vytýkáme zde výslovně proto, aby tím patrnější stala se křivda nám učiněná a zrovna nemožnost podobných rozhodnutí.
Zahraniční výbor již hned, kdy mu byla přikázána hraniční smlouva, dobře si povšiml, že nemá podpisů všech zúčastněných států. Zatím dva z nich. Rumunsko a Stát srbskochorvatskoslovinský smlouvu podepsaly dodatečně; za stát prvý podepsali Také Jonescu a D. J. Ghika v Paříži dne 28, října 1920; oba státy podepsaly bezpodmínečně a bez reservy; vláda druhého státu oznámila to přípisem ministra vyslance Ivana Hribara našemu ministru zahraničnímu dne 18. prosince 1920.
Podpisu Polska však zahraniční výbor ve smlouvě nevidí doposud. Přísně vzato měl by proto zahraniční výbor sněmovně navrhnouti spíše, aby se svým schválením sečkala, až bude tato mezera smlouvy vyplněna; navrhuje-li přes to, aby hraniční smlouvu schválila i při této její kusosti, činí tak proto, že přisvědčuje výkladu zahran. ministra o nutnosti zachovati mír a klid především ve Střední Evropě a u vědomí, že bezpodmínečné respektování rozhodnutí konference velvyslanců o Těšínsku ze dne 28. července 1920 v Paříží, patří k předpokladům míru a klidu takového právě tak jako i k předpokladům úpravy vzájemných poměrů obou státův.
V úvodu hraniční smlouvy Spojené státy americké, Říše britská, Francie, Itálie a Japonsko, Čelné to mocnosti spojené a sdružené, Polsko, Rumunsko, Stát srbskochorvatskoslovinský a Stát československý si přejí, aby zajištěna byla svrchovanost Polska, Rumunska, Státu srbskochorvatskoslovinského a Státu československého; přání to pak jest příčinou toho, proč se všechny ty státy dohodly o tu smlouvu; v ní každému ze čtyř interesovaných států věnován jest zvláštní článek; v úvodním odstavci jednoho každého článku pak se konstatuje, že Vysoké smluvní strany uznávají svrchovanost dotyčného státu; úvodní odstavec čl. 2 věnovaného naší republice zní doslovně (v překladě: autentický text je text francouzský):
ťS výhradou zvláštních ustanovení smluv, úmluv doplňovacích a rozhodnutí zjednaných za účelem uspořádání nynějších poměrů, Vysoké smluvní strany uznávají svrchovanost Československého státu na územích ohraničených hranicemi níže dotčenými viz mapu č. 1).Ť
Výhrada týká se (podle prohlášení zahraničního ministra v zahraničním výboru poslanecké sněmovny ze dne 25. ledna 1921) jednak smlouvy versaillské s Německem, st. germainské s Rakouskem a trianonské s Maďarskem, jednak smlouvy mezi Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi Československou republikou ze dne 10. září 1919 v St. Germainu a rozhodnutí konference velvyslanců o Těšínsku v Paříži ze dne 28. července 1920.
Viděti z uvedeného, že hraniční smlouva bude na výsost vážným mezinárodním aktem, až nabude působnosti mezi Vysokými smluvními stranami; a působnosti té nabude, až bude smlouva ratifikována třemi z Čelných mocností spojených a sdružených, jakož i všemi čtyřmi státy, v jejichž prospěch platí, to jest Polskem, Rumunskem, Státem srbskochorvatskoslovinským a Československem. Vedle toho přirozeně budou už musiti míti působnost naproti Vysokým smluvním stranám i mírové smlouvy s Rakouskem a s Maďarskem; je tedy cesta k působnosti hraniční smlouvy přirozeně spíše dosti složitá, nežli prostá. Zahraniční výbor navrhuje:
Národní shromáždění se usnáší:
1. Smlouva o hranicích podepsaná Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými. Polskem, Rumunském, Srbo - Horvatsko - Slovinskem a Československem ze dne 10. srpna 1920 v Sèvres se schvaluje.
2. Vládě se ukládá, aby smlouvu tuto publikovala, jakmile bude ratifikována presidentem republiky, ve Sbírce zákonů a nařízení.
3. Ministru zahraničních věcí se ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinil další opatření, jichž je zapotřebí k provedení této smlouvy.
Dále zahraniční výbor navrhuje poslanecké sněmovně přijmouti tuto resoluci:
ťNárodní shromáždění, vědomé práv, která má československý stát od staletí na půdu Těšínska, jakož i na půdu Spišska a Oravska, prohlašuje své hlasování pro smlouvu o hranicích ujednanou dne 10. srpna v Sèvres toliko za projev své pevné vůle učiniti vše potřebné, aby zabezpečen byl světový mír a zvláště mír a klid ve Střední Evropě.Ť
Přijetím těchto návrhů bude vyřízena zpráva senátu o schválení smlouvy o hranicích a smlouva bude schválena oběma sněmovnami Národního shromáždění.
V Praze dne 25. ledna 1921.
Dr. Blaho, v. r.
místopředseda.
Dr. Ant. Hajn, v. r.