Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
1341.
Odpověď
ministra zahraničních věcí a ministra sociální péče
na interpelaci poslance Jos. Hakena a soudruhů
o českých dělnících ve Francii (tisk 983).
V červenci roku 1919 požádala francouzská vláda naši republiku, aby bylo usnadněno a vzájemnou dohodou upraveno hromadné najímání našich dělníků na práce ve Francii. Francie totiž, která ve válce ztratila přemnoho lidských životů a již před válkou trpěla nedostatkem vlastních pracovních sil, je nucena povolávati k znovuzřízení válkou spustošených krajů cizí pracovní síly. V důsledku toho uzavřela Francie smlouvu o vystěhovalectví a přistěhovalectví se spřátelenou Itálií a Polskem. Stejná smlouva byla nabídnuta naší republice. Vzhledem k panující u nás nezaměstnanosti a tím podnícené a stále stoupající vystěhovalectví, zejména do Ameriky, dále vzhledem k tomu, že domáhalo se sezónní dělnictvo, zvláště dělnictvo stavební, z dob předválečných zvyklé odcházeti na práce do ciziny, aby mu byla zaopatřena práce ve Francii, rozhodla se konference zástupců zúčastněných ministerstev a zástupců odborových organizací dělnických a zaměstnavatelských, aby o návrhu francouzské vlády zahájeno bylo jednání.
Jednání toto v měsíci prosinci 1919 vedl s příslušnými francouzskými úřady za ministerstvo zahraničních věcí generální konsul v Paříži pan Vaníček a za ministerstvo sociální péče ministerský tajemník Dr. Štern. Vůči smlouvě francouzsko-italské a francouzsko-polské, dosažena byla řada zlepšení ve prospěch našeho dělnictva, jak zřejmo ze srovnání návrhu francouzské vlády s textem sjednané smlouvy (viz ťSociální revuiŤ, věstník ministerstva sociální péče, ročník I. č. 8). Podle mezistátní smlouvy zaručeno našim dělníkům, kteří odejdou na práci do Francie, že, obdrží za stejnou práci stejnou mzdu jako francouzští dělníci téhož odboru, a téže odborné vyspělosti, a dále, že v plné míře budou používati ochrany, poskytované dělníkům domácím dělnickým zákonodárstvím té které země.
Ježto ve Francii není povinného nemocenského pojištění, zaručeno bylo nad ním ochrany samostatného dělnictva francouzského našim průmyslovým dělníkům, kteří odejdou ve skupinách do Francie na práci, že v případě onemocnění poskytnou jim podniky byt, stravu, lékařské ošetřování a léky, nejméně po dobu 8 týdnů. Hromadné najímání, dělníků u nás pro Francii, smí se konati jedině prostřednictvím našich veřejných sprostředkovatelen práce. Odcházejícímu dělníku musí býti předem v písemné smlouvě zaručena výše mzdy, podmínky ubytovací, podmínky stravování a dále, že v podniku, pro který je najat, není stávek, ani výluk, ani jakýchkoli jiných odborových nepokojů.
Přes to, že takto organisovaný odchod dělnictva do ciziny je pro ně výhodnější, nežli cestování na práci do ciziny na vlastní pěst bez předem uzavřené smlouvy, neurychlovala naše vláda najímání dělníků do Francie přes opětovné a i bouřlivé naléhání nezaměstnaných v ministerstvu sociální péče, neboť vláda naše považuje každé vystěhovalectví i přechodné a organisované z hlediska státu za hospodářské zlo. Česko-francouzská smlouva o přistěhovalectví a vystěhovalectví byla podepsána ministerským předsedou Millerandem za Francii a vyslancem Osuským za československou republiku 20. března 1920 v Paříži, k provádění došlo však teprve v měsíci září, když za tím účelem z francouzského podnětu přijela do Prahy zvláštní francouzská mise. V celku bylo dne 16. října 1920 vypraveno zvláštním vlakem do Francie 565 dělníků (z nich 248 na práce do dolů, ke kterým se přihlásili, 91 dělníků na práce do zpustošených krajů, 197 k firmě Schneider v Greusotu a 29 do podniku elektrické společnosti). Zprostředkovatelna pro kovoprůmysl v Plzni vypravila pak dva další menší transporty do kovodělné továrny Nypert v Belfortu, čítající dohromady 89 osob. Z toho je již vidno, že vláda československé republiky nijak zvláště nepodporovala agitaci mezi dělnictvem na práci do Francie, jak uvádí interpelace.
Po odjezdu prvého transportu dne 16. října 1920, docházely ministerstvo sociální péče stížností dělníků, týkající se ubytování a pracovních podmínek v dolech i jinde. Generální konsulát v Paříži v řadě případů na místě zakročil, dělníky pomocí francouzských úřadů jinde umístil, nebo i v krajních případech repatrioval. Před druhým transportem, do kterého bylo přijato z velkého počtu hlásících se 852 dělníků, zaslán zemským úřadem práce v Praze všem najatým následující varovný přípis:
ťVzhledem k stížnostem některých dělníků do Francie vypravených prvním transportem ze dne 16. října tohoto roku, oznamuje se přihlášeným uchazečům, že k stížnostem dochází hlavně proto, že dělníci nebyli zvyklí na práci, ku které se přihlásili, nebo že nemají naděje, že by v dohledné době mohli za sebou povolati rodinu, poněvadž ve Francii je podobný nedostatek bytů jako u nás. Upozorňujíce na to, vyzýváme všechny uchazeče, by ještě v poslední chvíli vše zrale uvážili. Nikdo není do Francie lákán, ani nucen, každému je ponecháno úplně na vůli, jak se rozhodne.Ť
Zemský úřad práce.
Když pak stížnosti se množily, odřeknut druhý transport, což narazilo na bouřlivý odpor u velké části najatého dělnictva a z 852 přihlášených odjelo do Francie 334 na vlastní odpovědnost dne 17. prosince 1920.
Pokud se týče stížností dělníků, je nutno poznamenati, že mnozí odjeli do Francie s přepjatými nadějemi o postavení dělníka v cizině a cizině vůbec a ihned po příjezdu, před vžitím se do nových poměrů, opouští práci a obracejí se na naše konsuláty ve Francii, aby tyto je na státní útraty repatriovaly. Řada případů vyšetřena na místě úředníky našich konsulátů a ukázala, že stížnosti v přemnohých případech pouze částečně byly opodstatnělé a vina často též byla na straně dělnictva. Je nutno též uvésti, že opětně řada dělníků zaslala ministerstvu sociální péče a rovněž různé dělnické časopisy otiskly dopisy z Francie, v nichž naši dělníci pracovní a životní podmínky v celku si chválí. Za těchto okolností jest těžko dojíti o otázce stěhování dělnictva do Francie k jednotnému úsudku, vláda však bude hleděti celou tu akci v přátelské dohodě s francouzskými úřady zastaviti. Jeden z hlavních podnětů k tomuto kroku je, že mnozí naší dělníci nejen nevyčkavše dobu, na kterou se smlouvou zavázali setrvati v příslušném podniku a po jejímž uplynutí cesta zpět měla jim býti podnikatelem hrazena, nezůstávají v práci ani dobu, za kterou by byli s to, ušetřiti si potřebný obnos na cestu zpět, obracejí se na naše konsuláty ve Francii o hmotnou podporu a domáhají se neprávem repatriace na státní útraty do vlasti, čímž státní pokladna je nepřiměřeně zatěžována.
V Praze dne 6. ledna 1921.
Ministr sociální péče:
Dr. Gruber, v. r.
Ministr zahraničních věcí: