Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
1331.
Interpelace
poslance J. Dubického, Boh. Bradáče a soudruhů
na vládu,
aby v důsledcích nařízení ministerstva vnitra býv. Rakouska ze dne 26. června 1849 par. 4. odst. 6. a se zřetelem na předpisy obsažené v zákoně ze dne 7. září r. 1848 a cís. patentu ze dne 4. března 1849 zabrala tak zvané dominikální pozemky na Vysocku a Jilemnicku atd. a přiřkla je bez náhrady oprávněným nabyvatelům.
Při vyvážení selských pozemků v r. 1848 a 1849 bylo zapomenuto na zastrčené horské osady, jichž chudí obyvatelé měli nárok na osvobození, z pout panství Harrachova v Jilemnici.
Ve všech obcích (jako ve Františkově, Buřanech, Bratrouchově, v Hoření Dušnici atd.) vznikl před několika stoletími na panství Harrachově, které darováno mu bylo po 30tileté válce jeho švakrem Waldštýnem, značný počet zemědělských osídlení. Osadníci ti nebyli len dřevorubci v panských lesích, nýbrž, a to většinou, drobní zemědělci, kteří užívali pozemků vrchnosti ne jako odměny za práci v lesích, ale za dávky, jaké platili i ostatní poddaní sedláci v Čechách kteří byli politicky i hospodářsky osvobozeni již v r. 1848. Osadníci tito po staletí platili nepatrnou činží vrchnosti, která nikdy až do r. 1848 nebyla zvýšena, volně prodávali i předváděli své domy s výše uvedenými panskými pozemky, které byly jim připsány v knihách pozemkových neb kontraktních pod jejich parc. čísly, aniž si žádali svolení od vrchnosti. Smluvní klausule převodní zněla vždy na právo vlastnické k domu i s vrchnostenskými pozemky, u domu jsoucími a k němu patřícími. Uživatelé užívali a nakládali tedy s těmito pozemky způsobem, který de fakto měl ráz vlastnictví. Teprve na konci 19. století, když začalo se jednati o osvobození sedláků a hlavně v sousedním Prusku i zákonodárství se jím začalo obírat, objevuje se na. konci let 1870 nový přídavek v knihovních vkladech, totiž o dočasném, odvolatelném užívání za platy libovolně změnitelné. Vrchnost byla tehdy úřadem patrimoniálním a zároveň knihovním, kterému příslušelo schvalovati všechny smlouvy pozemkové. Byla tu tedy soudcem ve vlastní věci. Použila toho a zmíněný přídavek do knih vpašovala. Uživatelé pozemků nebyli nikdy vyrozumíváni o knihovních vkladech a jich obsahu a proto o tomto přídavku ani nevěděli. Vrchnost také výhrady tu obsažené nikdy ani před tím ani po tom neužila. Naopak: všeobecné platilo právo poživatelů k podstatě pozemků jako nepochybné a chyba byla jen v tom že v. r. 1848 vyvazení pozemků bylo všude provedeno, jen na tyto ze světa odstrčené chudáky bylo zapomenuto přes to, že poměry tu byly tytéž jako jinde.
Zajímavé jest, že v létech 1849—1859 vůbec nebyla vrchnosti placena činže z těchto pozemků, což dokazuje, že vrchnost sama považovala pozemky za vyvazené, chyba byla jen v tom, že osvobození nebylo provedeno i formálně. To zaviněno bylo jen nevědomostí horského lidu, vzdáleného tehdy všech styků se světem a proto zaostalého a důvěřujícího vrchnosti, která slibovala, že činže z těchto pozemků nikdy nebude zvyšována, pozemky nebudou uživatelům nikdy odňaty a že při převodech a koupích budou vždy jako příslušenství spoluprodány, na druhé straně pak líčila, jak vysoké daně by je stihly, kdyby jim byly pozemky dány do plného vlastnictví.
Pozemky tyto však vyvazeny býti měly ve smyslu § 4, odst. 6. nařízení ministerstva vnitra z 26. VI. 1849 o použití předpisů obsažených v zákoně ze dne 7. září 1848 a v cís. patentu ze dne 4. března 1849. Stanovit toto nařízení: ťVlastnické právo vrchností k selským pozemkům, užívaným poddanými, předchází na držitele bez náhrady ..... Bývalé, vrchnosti jsou povinny vyhotoviti uživatelům formální smlouvy vkladní, pozemkové zápisy o těchto pozemcích,Ť.
Všechny tyto svrchu zmíněné pozemky byly již tehdy a jsou do dnes pozemky selskými, jako louky, pastviny nebo pole; držitelé jejich jsou sice většinou drobní zemědělci, nikoli tedy sedláci v technickém slova smyslu; ale jistě sociálním účelem zákona již tehdy nebylo, vyloučiti je proto z dobrodiní hospodářského osvobození. Hned od počátku byla to dědičná, volně zcizitelná práva požívací, za nepatrné dávky, tedy poměr emfyteutický, který dle zákonů z r. 1848 a 1849 bez dalšího byl zrušen. Přesný důkaz o tom skytá konečně i knihovní zápis kupní smlouvy při domě čp. 26 v Krausových boudách ze 16, srpna 1850 (tedy po roce 1848) odst. 1., který zní:
Verkauft und übergeben wird das Haus Nr. 26 in Krausebauden samt Zugehör mit Grundstücken Nr. 70 p. 352 p. 6 und wie nämlich diese Grundwahrung zu allen Zeiten innerhalb bestehender Grenzen und Rainen benutzt und besessen worden — zum inbeschränkten Eigentum dem Karl Zinnecker.Ť
I při všech jiných knihovních zápisech i po roce 1848 zní zápis obyčejně: ťSamt den dabei befindlichen (dazu ge hörigen) obrigkeitlichen uneingekauften Gründen.Ť Důležité jest také, že v nich ve všech odpadl svrchu zmíněný dodatek o změnitelnosti činže. Až do r. 1848, který dle rozhodnutí správního soudního dvoru ze dne 6. listopadu 1902, čís. 9349 jest pro vyvážení rozhodný, nebyla nikdy skutečně činže změněna. Pak od r. 1849 po celých 10 let nebylo vůbec ničeho placeno, zřejmý to důkaz, že byl uznán nárok držitelů na volné vlastnictví. Tím bylo ve skutečnosti vyvazení provedeno. Teprve v r. 1859 vyslanému úředníku panství jilemnického podařilo se, zemědělce k novému placení činže přemluviti sliby, že jím vrchnost propachtuje další levné pozemky, že dovolí jim užívati trávu a pastviny i chrastí v lese. Později pokoušeli se vrchnostenští úředníci také přiměti držitele pozemků těchto, aby podepsali obyčejné pachtovní smlouvy.
Všichni držitelé dle soudních protokolů stáli na tom, aby zápisy těchto pozemků, obsažené ve starých knihách pozemkových byly přeneseny i do nových knih pozemkových. Tomu nebylo vyhověno, protože soudci drželi se přesného znění nového zákona knihovního a vrchnost jilemnická slibovala, že zápisu není potřebí, poněvadž práv držitelů nikdo nepopírá. Jiní soudci poukazovali na to, že právo toto uplatněno může býti cestou reklamační, které však nikdo nenastoupil, a tak přišli tito lidé zcela jednoduše o své dobré knihovní právo, a zmíněné pozemky byly bez dalšího z pozemkové knihy vyloučeny a zapsány do seznamu nemovitostí, patřících k fideikomisu jilemnickému: dle zprávy zemského soudu v Praze ze dne 24. června 1890, Z 16522 byly pak při zakládaní nových vložek v zemských deskách zapsány jako součást zmíněného panství fideikomisního. Tím zničen zcela oprávněný nárok jen chybnou juristickou konstrukcí knihovního zákona, poněvadž tento právní poměr nedal se ihned vtěsnati do tvrdých juristických pojmů. Pozemky byly jednoduše z pozemkových knih vyškrtnuty a vloženy vrchnosti do zemských desk. Zatím pák začala vrchnost hledati i všechny možné prostředky pro zvýšení činže. Při jednom pozemku v Krausových boudách ve výměře asi 15 strychů byla zvýšena původní činže 6 zl. do r. 1878 na 57 zl. 98 kr. a dnešní platy přesahují tuto uvedený ještě několikráte.
Držitelé pozemků těchto až do roku 1908 několikráte jednali se správou jilemnického fideikomissu o postoupení těchto pozemků do vlastnictví a jednou již se shodli na výkupu za 20tinásobný čistý katastrální výnos. Ale změna v osobě majitele zmařila všechny jich naděje.
Když pak republika naše vydala zákony nové o zabrání pozemkového majetku a zák. ze dne 27. V. 1919 o výkupu dlouholetých pachtů, vysvitla jim naděje nová. Vrchnost však vzpírá se i výkupu dle pit, žádá přemrštěnou cenu pro 1 ha nad Kč 1000.— a za plochu zalesněnou výkup dle provedeného odhadu. Tento postup je dle našeho přesvědčení protiprávní a proto se podepsaní táží:
Je vláda republiky Československé ochotna doplniti zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. tak, aby bylo lze zabrati tak zv. dominikální pozemky bez náhrady? Je ochotna naříditi, aby přejímací ceny, které v některých případech podle dovolaného zákona za dominikální pozemky již byly zaplaceny, byly nabyvatelům pozemků vráceny?
V Praze dne 21. ledna 1921.
Dubický, Bradáč,
Mašata, Dr. Blaho, Mach, J. Hálek, Marcha, Chlebounová, Sonntág, Dr. Hodža, Molík, Křemen, Vacula, Jan Černý, Stodola, Tůma, Malypetr, Dr. Černý, Švehla, Dr. Hnídek, Vraný.