Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Vzata tedy za základ stupnice stanovená dosud pro aktivní zaměstnance. Pro vdovy s dětmi vytvořena stupnice obdobná tak, že za východisko vzata stupnice pro svobodné zaměstnance a zvýšena o částky, které připadají na děti v stupnici zaměstnanců.

Pro děti úplně osiřelé nutno bylo důsledně ponechati nejvyšší částku stanovenou pro děti v stupnicí zaměstnanců a vdov.

Pro dělníky určena stejná stupnice jako pro sluhy. Drahotní přídavky k darům z milosti zvýšeny úměrně ke zvýšení ostatních přídavků.

Utvoření stupnic a rozšíření platnosti zákona ze dne 17. prosince 1919, č. 2 Sb. z. a n. na rok 1920 na staropensisty nutí vázati nárok na přídavky eventuelním nárokem na zaopatřovací požitek, má-li býti administrativně možno nepochybně určiti, jaké přídavky lze v jednotlivých případech povoliti. Tím také vyvarováno té nedůslednosti, aby někdo bral přídavky na osoby, které by pro případ jeho úmrtí nemohly míti nároku na požitky zaopatřovací.

Ustanovení bodu 4. a 5. obsahově převzato z dosavadního textu zákona a jest nutno proto, že úřady nemohou míti trvale v evidenci rodinné poměry pensistů.

Zrušení nejvyšší hranice stanovené pro nároky na mimořádné výpomoci jest jen důsledkem toho, že tato hranice byla zrušena se zřetelem k tísnivým hospodářským poměrům již u výpomocí nouzových a nebyla ani v této osnově zavedena u drahotních přídavků měsíčních.

Další nějaká úprava těchto výpomocí není nyní možná, když vlastně doznaly zdvojnásobení zákonem o výpomoci nouzové.

Poněvadž jsou četné případy, kdy pensisté berou ze státní pokladny z různých titulů dvojí plat ku př. u bývalých ženských zaměstnanců pensi za vlastní službu a pensí vdovskou a ke každému tomuto požitku přídavky a výpomocí z důvodu mimořádných poměrů, které ke každému jednotlivému požitku jsou pojmově stanoveny v takové výší, aby postihly drahotní rozdíly, není správno ponechávati z titulu mimořádných poměrů jedné osobě dvoje drahotní přídavky a výpomocí; proto pojato do osnovy ustanovení, že každý smí míti nárok pouze na jedny přídavky a výpomoce všeho druhu a to ve výši pro něho příznivější.

Tím ovšem implicite je novelován i zákon stanovící drahotní přídavky a výpomoci k požitkům aktivním, pokud běží o případy, kde jde o dvojí nárok na drahotní přídavky.

K §u 3. Pro odpočivné a zaopatřovací požitky zaměstnanců železničních a jich pozůstalých byla v §u 3 zákona čís. 3 určena vyšší minima jedině proto, že pense železniční byly zejména od sestátněných drah příliš nízké. Výhoda tato stanovená při zvýšení procentuelním stává se zbytnou při navrhované úpravě tímto zákonem.

Pro dary z milostí netřeba úpravy zákonné, ježto je to věc správního opatření, které spadá do kompetence samého ministerstva železnic. Ostatně nelze nyní říci, zda nebude při percipientech darů z milosti z důvodů administrativních (naprostý nedostatek spisů a dokladů) nutno setrvati při úpravě dosavadní, která dokonce může se ukázati výhodnější vzhledem na vysoká minima, jež § 3 stanoví.

Tím odůvodňuje se zjednodušení stylisace nového §u 3.

K §u 4 zákona ze 17. prosince 1919, č. 3 Sb. z. a n. na rok 1920 není již při novém znění §u 1 na místě, protože hověl zásadám o maximu a minimu požitků, v §u 1 původního znění stanoveným. Bylo tudíž nutno i co do konkurence pense s úrazovou rentou přizpůsobiti staropensisty novopensistům a vztáhnouti i na ně ustanovení čl. IX o novopensistech. Přirozeně, že nové ustanovení § 4 platí právě jako čl. IX i pro novopensisty.

K §u 8. Veliký počet našich pensistů zdržuje se mimo území republiky a valutová diference jim vyplácená nejen že jich nenutí k návratu, nýbrž spíše láká k pobytu mimo území republiky.

Je sice možno odepříti povolení pobytu v cizině a z nedovoleného pobytu tam vyvoditi důsledky odnětím požitků, ale nyní není vhodno tak přísného pravidla častěji užíti, ježto by v mnohých případech bylo nespravedlivo, a proto třeba, aby vláda měla jiný prostředek v ruce, kterým by mohla aspoň účinně omeziti pensijní platby do ciziny úplným neb částečným krácením výhod poskytovaných tímto zákonem. Není jistě povinností státu, aby podle zdejších poměrů stejnou měrou, zlepšoval i hospodářské poměry osob mimo území republiky žijících a k státu kromě požadavku platu nijak nepoutaných.

Proto přijato do osnovy navržené ustanovení.

K čl. II.

Ježto se vyskytují četné případy, kdy nemajetní vysokoškolští studenti zdrženi ve studiích válkou přes 24. rok svého věku domáhají se ponechání svých příspěvků na výchovu, pojato navržené ustanovení do osnovy, aby zjednodušen byl administrativní postup nynější, kdy v odůvodněných případech takových třeba dožadovati se rozhodnutí ministerské rady a pana presidenta republiky.

K čl. I. a III.

Vláda navrhuje, aby tato nová úprava platila se zřetelem na rok rozpočtový od 1. ledna 1921.

Náklad s touto úpravou spojený bude vyžadovati ročně nejméně částky 190,000.000 Kč, (kterážto suma zvyšuje se ustanovením § 2 bodu 5, odst. 3 o obnos ca 20,000,000 Kč), pro které bude třeba hledati úhradu ve zvláštní dani.

Částka 190,000.000 Kč, kterou jako náklad na celou úpravu odhaduje důvodová zpráva, postačí podle sdělení vlády i k tomu, aby zásadám tohoto zákona přizpůsobena byla také nařízení, upravující zaopatřovací a odpočivné požitky jiných státních zaměstnanců, o nichž tento zákon nejedná.

K návrhu zákona, jakož i k důvodové zprávě vládní připojuje se

důvodová zpráva

státně zřízeneckého výboru

hlavně následujícími vysvětlivkami:

(Čl. I.) Ustanovením čl. I. tohoto zákona ruší se (nahrazuje) dosud platné, zákonem ze dne 17. prosince 1919 (č. 3 Sb. z. a n. 1920) zřízené zvýšení odpočivných požitků. Toto zvýšení obnášelo 80% vyplácených požitků s určením, že u zaměstnance (pensisty-provisionisty) nesmí obnášeti méně, než Kč 1000 a více než Kč 2.400; u vdov méně než Kč 700 a více než Kč 1.600; u oboustranně osiřelých sirotků méně než Kč 350 a více než Kč 1.600 a u sirotků bez otce pro každého méně než Kč 140.— a více než Kč 320.—, dohromady více než Kč 1600 (§ 1).

Dále se ruší (nahrazují) příplatky staro pensistů (§ 2) na manželku 400 Kč a na každé oprávněné dítě úředníka 288 Kč; u ostatních kategorií zaměstnanců 192 Kč.

Nejmenší z těchto sazeb byly (§ 3) pro zaměstnance železniční vyšší o 20%.

V témž paragrafu (3) citovaného zákona zvýšeny byly stejným způsobem také běžné dary z milosti s omezením, že nejmenší toto zvýšení činí o třetinu méně, než nejmenší zvýšení z předu uvedené. Tedy: 900 Kč, 560 Kč atd. u železničních zaměstnanců, kde toto ustanovení nejvíce přichází k uplatnění.

§ 4 citovaného zákona obsahoval ustanovení o tom, že tam, kde jest případně vyměřená úrazová renta a s touto počítaje odpočivné, se zvýšením, provedeným zákonem tímto (17. prosince 1919, č. 3 Sb. z. a n. 1920) zvyšovalo by celkové požitky na více, než jeden půldrahanásobek maximálních sazeb v §u 1, odst. 1., tamtéž, uvedených, obmezuje se celkové zvýšení o tento půldrahanásobek.

Při tom musí zvýšení takového požitku obnášet aspoň onu výši přídavků, jež poskytnuta byla bez obmezení staropensistům zákonem z 15. května 1919, č. 260 Sb. z. a n. a n. vl. republ. Československé ze dne 8. srpna 1919, č. 484 Sb. z. a n. t. j. Kč 600,— pro muže a příslušný díl pro vdovu, či sirotky.

Tímto zákonem doplňovaný § 8 citovaného zákona konečně ustanovuje, že výhody z téhož zákona (č. 3 Sb. z. a n. 1920) naleží jenom osobám, jichž odpočivné a zaopatřovací požitky byly převzaty státem československým. Současně svoluje tento paragraf k tomu, že mohou výhody, z tohoto zákona vzešlé, býti poskytnuty i těm, o jichž převzetí nebylo dosud rozhodnuto, ovšem jenom pokud jim stát československý odpočivné a zaopatřovací požitky vyplácí.

Tyto paragrafy, uvedené vesměs ze zákona ze dne 17. prosince 1919 č. 3. Sb. z. a n. z 1920 nahrazují, příp. doplňují se předloženým zákonem ve smyslu čl. I. t. z. takto:

(§ 1). Na místo 80% zvýšení požitků s určením sazeb minimálních a maximálních, jež se současně ruší, zavádí § 1 předloženého zákona pro veškeré staropensisty platnost zákona ze dne 17. prosince 1919 č. 2. Sb. z. a n. z r. 1920. To jest: Se současnou platností zákona ze 7. října 1919, č. 541 Sb z. a n. převádí se veškeří staropensisté do práva ustanovení určených původně pouze pro tak zv. novopensisty, t. j. pro ty, kdož přešli do stavu odpočivatelů, či zaopatřených po 31. srpnu 1919.

Na příklad železniční zřízenec, který odešel v roce 1919, dnem 1. srpna do pense, náležel mezi staropensisty. Týž měl 1600 Kč služného. Při plných 35 letech pensijních, měl tedy nárok na 1840 Kč ročně pense.

Když zřízenec v témž platovém a služebním poměru odešel na odpočinek dnem 1. září 1919, bylo jeho služné dodatečně dle zák. ze dne 7. října 1919, č. 541 Sb. z. a n. upraveno na 3500 Kč s místním přídavkem 1750 Kč, že kterého ve smyslu čl. II. § 5 z předu citovaného zákona započítává se do pensijní základny 5%, t. j. v tomto případě 875 Kč, obnáší tedy jeho požitek pensijní 4375 Kč. Byl zde tedy násl. poměr mezi staro- a novopensistou:

Zde jest ovšem počítána mimořádná výpomoc čtvrtletní, již měsíčně vyplácená, tedy asi v poměru od 1. dubna 1920.

Tak se tedy asi jeví provedení § 1 předloženého zákona. (§ 2). Měsíční přídavky drahotní v předcházejícím příkladu částkou 564 Kč ročně vyměřené, se paragrafem 2 ruší a na jejich místo nastupují přídavky nově určené v tabulce II A tohoto zákona. Vedle toho byl stástně-zříz. výborem do téhož §u 2 v bodu 5. zasunut nový (3) odstavec, který stanoví výplaty mimoř. a nouzových výpomocí pro sirotky i pro děti pensistů či provisionistů. Tím způsoben větší náklad než jak jest ve zprávě vlády udáván o obnos 20,000.000 Kč.

V daném příkladu vypadne pak jednotný poměr uvedeného stupně od 1. ledna 1921 bez rozdílu násl.:

pense (pro staro- i novopensistu) ročně Kč 4375,—

měsíční drahotní přídavek třetího stupně ročně Kč 1476,—

mimořádná výpomoc pro vlastní osobu ročně Kč 1200,— nouzová výpomoc pro vlastní osoba ročně Kč 1200,—

ve smyslu t. z. § 2 bodu 5, odst. 3 mimoř. výp. pro. 1 dítě Kč 360,— a nouzová výpomoc pro 1 dítě Kč 360,—

úhrnem Kč 8971,—

Jak viděti z daného příkladu, počítána jest zde už i nová nouzová výpomoc a mimo toho i mimoř. výpomoc a nouzová výpomoc pro 1 dítě. Odečteme-li tyto, objeví se novým rozvržením měsíčního přídavku drahotního malé plus pevných požitků i pro novopensistu t. j. 912 Kč ročně! K tomu mimoř. nouzová výpomoc na 1 dítě: 720 Kč a vlastní nouzová výpomoc 1200 Kč, t. j. celkem o 2832 Kč více.

Pro staropensistu jest tímto zařízením v tomto případě zvýšen příjem vedle 1200 Kč vlastní nouzové výpomoci, mimoř. a nouzové výp. pro 1 dítě Kč 720,—, ještě o 1411 Kč, tedy celkem o 3331 Kč ročně.

U pensí a darů z milosti bude tento poměr velice různý, jelikož tyto požitky jsou velice rozdílně vyměřeny. Ale i u řádných pensí a provisí není vyloučeno, že přepočítáním nároků dosavadních na nároky z tohoto zákona vzešlé, dojde v jednotlivých případech k snížení nároků dosavadních a proto bylo nutno takovému případnému poškození zabrániti ustanovením, jež vsunuto bylo státně-zříz. výborem, jako konečná věta čl. III. t. z.

(§ 3). Tak jako v zákoně ze dne 17. prosince 1919 č. 3 Sb. z. a n. zaměňovaný § 3 zabýval se zaměstnanci, příp. odpočivateli ze služeb státní správy železniční, tak i zaměňující § 3 předloženého zákona upravuje ve smyslu t. z. poměr zaměstnanců státní správy železniční. Běžné dary z milosti zastupující pro železniční zaměstnance staršího stylu řádné odpočivné a zaopatřovací požitky, musí býti sice v duchu tohoto zákona, ale mimo rámec téhož, upraveny zvláště. Bude spojeno totiž se značnými obtížemi už samo přeřadění těchto poživatelů do platových stupňů, že kterých by jim ve smyslu § 1 lit. 2. tohoto zákona na základě čl. I. §§ 1 a 3 a čl. § 5 zákona ze dne 7. října 1919, č. 541 Sb. z. a n. a na podkladě dotyčných předpisů mohly býti správně a beze změny vyměřeny dosavadní procentní sazby odpočivných a zaopatřovacích požitků, jež by odpovídaly dle stupnic tímto zákonem zavedených, aktivním požitkům, jež byly rozhodný pro výměru dosavadních požitků odpočivných a zaopatřovacích (běžného daru z milosti).

Celkem bude zde patrně nutno prováděti úpravu v onom dvoutřetinovém poměru celého požitku k řádným pensím obdobných stupňů, z tohoto zákona vzešlých, asi ve smyslu odst. 3. §u 3 zák. ze dne 17. prosince 1919, č. 3 Sb. z. a n. z 1920.

Přirozeně předpokládá státně-zřízenecký výbor, že u poživatelů darů z milosti tohoto druhu budou i co do měsíčních přídavků drahotních dosavadní sazby nahrazeny dvěma třetinami sazeb tohoto zákona, dále, že bude také ustanovení § 2, bod 5, odst. 3 t. z. rozšířeno na tyto percipienty.

Konečně předpokládá výbor, že aspoň drahotní přídavky, jež náleží úrazovým důchodům podle zák. č. 606 ex 1919, budou přiznány též majitelům rent ručebných z řad železničních a poštovních zaměstnanců.

(§ 4). V zákonu ze dne 17. prosince 1919 čís. 3 Sb. z. a n. z r. 1920 jednalo se o prozatímní úpravu požitků odpočivných přes půldruhanásobek maximálního zvýšení odpočivného Jdoucích krácením tohoto zvýšení o případnou úrazovou rentu. Tím bylo se zpětnou platností a jednostranně zasahováno do práva, nabytého zaměstnancem utrpěvším úraz před platnosti tohoto zákona.

Důsledky toho jevily se v energickém protestu takto zkracovaných osob, které mnohdy s příjmem málo nad 3600 Kč ročně ztrácely nárok na plné zvýšení svých požitků, zatím co druzí, s příjmem daleko vyšším, ba několikanásobným jenom proto, že v tomto příjmu nebyla úrazová renta, požívali plné zvýšení svých požitků o celých 2400 Kč ročně. Muselo tedy toto omezení rentistů § 4 zák. ze dne 17. prosince 1919 (č. 3 Sb. z. a n.) padnouti.

Rozšířením čl. IX. zák. ze dne 17. prosince 1919 Sb. z. a n. č. 2 ex 1920, na tyto rentisty, pokud mají nároků na pensi (provisi), či běžný dar z milosti, nebo na požitky zaopatřovací, zvláště pak ustanovením obou odstavců bodu c) tohoto Článku, zmírňována jest značně a v nižších stupních rušena vůbec tato nerovnost nároků poškozující právě poživatele nejnižších požitků odpočivných, příp. zaopatřovacích.

Při této příležitosti nutno znovu upozorniti na to, že pravděpodobně ještě část poživatelů úrazové renty — zvláště z řad železničních zaměstnanců — vyloučena jest neprávem z požitků drahotních přídavků. Jedná se o takové osoby, jež neměly nároků na řádnou pensi či provisi a byly pro případ stáří a invalidity odkázány na běžnou pensi z milosti.

Jelikož ale podle předpisů po vyměření běžného daru z milosti jest podmínka, že nesmí dotyčný narok uplatňující osoba míti žádných jiných příjmů, byli všichni ti, kdož následkem úrazu nabyli úrazové renty, z požitků běžného daru z milosti vyloučeni, pokud úrazová renta přesahovala výši vypočítaného daru z milosti. Zde postiženi byli skutečně z ubohých ti nejubožejší, kteří byli namnoze odsouzeni býti živu z 20 či 30 K měsíční renty. Když pak v roce 1916 povoleny byly řádné drahotní přídavky i pro všechny požívatele odpočivných a zaopatřovacích příspěvků, shora označeni rentisté z požitku drahotních přídavků vyloučeni. Úsilí organisace zdařilo se donutiti správu státní k tomu, že s datem 4. (14.) prosince 1916 vydán byl výnos, který ve čl. IV. stanoví, že tam, kde jest jinak nárok na běžný dar z milosti, tento ale není vyplácen, jelikož jest v daném případě poukázána vyšší nebo stejně vysoká úrazová renta, má býti běžný dar z milosti formálně vyměřen a na podkladě této výměry má býti stanoven a vyplácen příslušný drahotní přídavek. Státně-zřízenecký výbor ve svém jednání o předloženém zákonu znovu: na tuto okolnost upozornil a přijal ujištění zástupců vlády, že takové případy, případné nově hlášené, budou příznivě ve smyslu původního nařízení a dotyčných ustanovení tohoto zákona (§ 3) projednány.

Státně-zřízenecký výbor zabývat se při projednávání tohoto zákona také velmi ožehavou otázkou, jak upraviti poměry pensistů a pozůstalých, jimž vyměřeny byly požitky v některé zemi bývalé říše rakousko-uherské, jež netvoří dnes součást státu československého.

Sem náleží pensisté z dnešní Jugoslávie, která celé řadě těchto osob nevyplácí požitků vůbec, pak osoby z Rakouska, jež dostávají dle starých výměrů nízká požitky až na minimum znehodnocené nízkým kursem valuty a t. p. Jednání mezistátní v této důležité otázce vleče se bez jakýchkoliv výsledků, zatím co postižení, rodem a příslušenstvím Čechoslováci, nalézají se v poměrech přímo zoufalých.

Na konec bylo — až do konečného vyřízení této otázky — vzato na vědomí prohlášení vládních zástupců, že nové drahotní přídavky budou případně ve formě záloh, za dosavadních norem vypláceny i tak zv. nepřevzatým státním pensistům, příp. pozůstalým, pokud v území Československé republiky bydlí.

Tím ovšem jest tato otázka velice nedostatečně vyřízena a zůstává úkolem vládních činitelů, aby společně se státně-zřízeneckým výborem s urychlením tuto velmi palčivou záležitost definitivně vyřídili.

V Praze dne 13. ledna 1921.

Vahala v. r.,

místopředseda.

Brodecký v. r.,

zpravodaj.

II.

Rozpočtový výbor

zaměstnával se touto vládní osnovou, kterou se mění některá ustanovení zákonní o odpočivných požitcích státních zaměstnanců ve schůzi dne 18. ledna t. r. a v debatě své v zásadě přijal znění zákona vládního návrhu dle tisku čís. 1041, doplněné státně-zřízeneckým výborem v článcích I., II., III. a IV.

Rozpočtový výbor posuzuje tuto osnovu ze stanoviska finačního, jest přesvědčen, že touto osnovou odstraňuje se jedna z největších křivd, která byla staropensistům své doby způsobena, neboť poskytuje v každém jednotlivém případě staropensistům tytéž nároky, jakých by nabyli při posuzování podle nových platových a pensijních pravidel, což jest jen aktem spravedlivým. Jest pravdou, že vládní návrh původní vyžadoval náklad pouze ve výši 190,000.000 Kč co zatím větší náklad způsobený doplňkem zákona, jak vyšel z výboru státně-zřízeneckého vyžaduje okrouhle 19,000.000 Kč, jakož i přiznání dalších drahotních přídavků, darů z milosti obnos 1,000.000 Kč, celkem tedy třeba o 20,000.000 Kč více, než bylo původně preliminováno, kterýžto náklad bude kryt daní z exportních zisků, které dle odhadů vynesou obnos ve výši 200,000.000 Kč.

Je tedy o úhradu tohoto státního výdaje důstatek postaráno a navrhuje tudíž rozpočtový výbor, aby vládní návrh i s doplňky přijatými ve státně-zřízeneckém výboru poslaneckou sněmovnou byl přijat.

V Praze dne 19. ledna 1921.

Bradáč Bohumír v. r.,

předseda.

Fr. Buříval v. r.,

zpravodaj.