Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
1299.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne ................................................................. ,
kterým se mění částečně § 3 zákona ze dne 13. března 1919, č. 139 Sb. z. a n., jímž se upravuje vyhlašování zákonů a nařízení.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Článek I.
Zákon ze dne 13. března 1919, č. 139 Sb. z. a n., mění se takto:
§ 3 zní:
Sbírka zákonů a nařízení vychází v jazyku státním, oficielním, t. j. československém (§ 1 zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n.); i české i slovenské znění jest původní.
Právní ustanovení vyhlášená ve Sbírce zákonů a nařízení ve znění českém uveřejňují se ve znění slovenském v Úradných Novinách; právní ustanovení vyhlášená ve Sbírce zákonů a nařízení ve znění slovenském uveřejňují se ve znění českém v Úředním listě Československé republiky. Avšak pouze znění české neb slovenské, uveřejněné ve Sbírce (odstavec 1.) jest původní.
Sbírka vychází také v úředním překladu německém.
Sbírka vydává se v postupně číslovaných částkách, z nichž každá obsahuje v čele označení dne, kdy bylo rozesláno původní její znění; tento den platí za den vyhlášení.
Jednotlivé vyhlášky ve Sbírce se opatřují běžnými čísly, jejichž řada se uzavírá koncem každého kalendářního roku.
Článek II.
Zákon tento nabude účinnosti dnem vyhlášení.
Provede jej ministr vnitra.
Důvodová zpráva.
I. Zákon ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n., jímž stanoví se zásady jazykového práva v republice Československé, ustanovuje v § 1, že jazyk československý jest státním, oficielním jazykem republiky. Vyraz "jazyk československý" byl zvolen za tím účelem, aby docíleno bylo "plné parity pro češtinu a slovenštinu v živote státním tou měrou, že projev vůle státní může se státi se stejným účinkem jednou v češtině, po druhé ve slovenštině a že vždy jest to projev učiněný oficielním jazykem státu" (srov. zprávu ústavního výboru Národního shromáždění o osnově jazykového zákona tisk 24, 42, str. 3).
Výrazu "jazyk československý" ("československá řeč") užívá také ústavní listina v § 131; rovněž i pozdější zákony republikánské mluví o "jazyku československém" na př. § 1 zák. ze dne 18. března 1920, č. 185 Sb, z. a n. (o inženýrské komoře) nebo o "řeči československé" na př. § 49 zák. ze dne 15. dubna 1920, č. 325 Sb. z. a n. (jednací řád poslanecké sněmovny Národního shromáždění) a § 49 zák. ze dne 15. dubna 1920, č. 826 Sb. z. a n. (jednací řád senátu Národního shromáždění).
II. Otázka, v jakém jazyku sluší vyhlašovati Republikánské zákony, nařízení, jakož i jiná právní ustanovení ve "Sbírce zákonů a nařízení státu československého", není výslovně upravena ani v ústavní listině, ani v zákoně jazykovém. Pro tato otázku platí dosud ustanovení § 3 zák. ze dne 13. března 1919, č. 139 Sb. z. a n.; z § 49, odstavec 1. ústavní listiny vychází, že citovaný zákon byl ponechán v platnosti i po vydání ústavní listiny.
§ 3 zák. ze dne 13. března 1919, č. 139 Sb. z. a n., zní doslovně:
"Vedle českého znění, které jest původní, vychází Sbírka zákonů a nařízení také v úředním překladu slovenském a německém.
Sbírka zákonů a nařízení vydává se v postupně číslovaných částkách, z nichž každá obsahuje v čele označení dne, kdy bylo rozesláno české její znění; tento den platí za den vyhlášení.
Jednotlivé v, hlášky ve Sbírce se opatřují běžnými čísly, jejichž řada se uzavírá koncem každého kalendářního roku."
V odstavci 1., § 3 citovaného zákona užívá se výrazu "české znění" s jedné strany a "překlad slovenský" s druhé strany.
Zákon č. 139/19 zrušil v § (i výslovně zákon ze dne 2. listopadu 1918, č. 1 Sb. z. a n., jenž ustanovoval v § 1.
"Zákony a nařízení vyhlašují se platně ve "Sbírce zákonů a nařízení státu československého". Sbírka tato vydává se v jazyce českém. Vedle toho vychází Sbírka tato i ve znění slovenském. Původní jest znění české."
Srovná-li se odstavec 1., § 3 zák. č. 139/19 s § 1 jazykového zákona, dospívá se k závěru, že nutno obě tato ustanovení uvésti v soulad.
Jazykový zákon vyslovil v § 1 ("Jazyk československý jest státním, oficielním jazykem republiky") a v § 4 odstavec 2. ("Slovenské úřední vyřízení k podání českému nebo úřední vyřízení české k podání slovenskému pokládá se za vyřízení, jež stalo se v jazyku podání") způsobem jasným plnou paritu češtiny a slovenštiny (znění českého a slovenského) v životě státním vůbec.
Tuto plnou paritu češtiny a slovenštiny dlužno vyjádřiti také ještě zvláště, pokud jde o vyhlašování zákonů, nařízení a jinakých právních norem ve Sbírce zákonů a nařízení, ježto otázka jazyková při vyhlašování republikánských právních norem jest dosud upravena positivním zákonném předpisem, jenž pochází z doby před vydáním ústavní listiny a jazykového zákona (který prohlášen jest výslovně za integrující součást ústavní listiny — srov. § 129 ústavní listiny a záhlaví jazykového zákona) a jenž nutně potřebuje změny právě se zřetelem na ustanovení §§ 1 a 4 jazykového zákona.
Tento účel: docíliti plné parity češtiny a slovenštiny také, pokud jde o vyhlašování republikánských právních norem, sleduje tento vládní návrh, jenž provádí toliko důsledky. zásad stanovených jazykovým zákonem.
III. K jednotlivým ustanovením čl. 1. vládního návrhu sluší ještě uvésti:
1. K odstavci 1, § 3 návrhu:
Podle dosavadní úpravy (§ 3, odst. 1. zák. č. 139/19) jest původním (autentickým) zněním všech "právních ustanovení" (zákonů, nařízení atd. (srov. §§ 1 a 2 cit. zákona) vyhlašovaných ve Sbírce zákonu a nařízení toliko znění české; znění slovenské připouští citovaný zákon pouze jako úřední překlad.
Z této úpravy plyne nyní po vydání zákona jazykového:
Jestliže by Národní shromáždění usneslo se na zákoně ve znění slovenském (proti čemuž není zákonné překážky, jak plyne z § 49 jednacího řádu poslanecké sněmovny a z 49 jednacího řádu senátu u srovnání s §§ 1 a 4 jazykového zákona), nemůže toto slovenské znění zákona býti vyhlášeno jako původní znění ve Sbírce zákonů a nařízení, ježto § 3 zákona č. 139/19 zná pouze znění české jako původní.
Podobně ani nařízení, na němž by se usnesla vláda v ministerské radě ve znění slovenském (že proti tomu není zákonné překážky, plyne z § 1 odst. 1. a 2. č. 1. jazykového zákona), nemohlo by býti se zřetelem na § 3 zák. č. 139/19 publikováno ve Sbírce zákonů a nařízení ve znění slovenském jakožto původním.
Osnova odstraňuje v odst. 1. § 3 tento stav, jenž není v souhlasu se zásadami jazykového zákona. Při tom osnova přidržuje se přesně terminologie § 1 zákona jazykového; uvádí-li osnova české a slovenské znění vedle sebe koordinovaně, jest to jen v důsledku zásad vytčených v jazykovém zákoně (srov. zejména jeho § 4).
Podle osnovy bude jak znění české, tak i znění slovenské původním a to kterékoliv z těchto znění v celém území republiky.
Budou tedy podle navrhované úpravy ve Sbírce zákonů a nařízení střídati se původní texty české i slovenské. Zda-li v konkrétním případě má býti ta která právní norma vyhlášena ve Sbírce v původním znění českém či v původním znění slovenském, říditi se bude — jak je samozřejmo — podle toho, v kterém z těchto znění tato právní norma přišla k místu. Tedy prakticky vyjádřeno: usneslo-li se Národní shromáždění na zákoně ve znění českém. bude české znění vyhlášeno jako původní; usneslo-li se Národní shromáždění na zákoně ve znění slovenském, bude slovenské znění. vyhlášeno jako původní; totéž bude platiti o původním znění nařízení vládních atd.
Dlužno ještě poukázati k tomu, že ve Sbírce zákonů a nařízení jest již jedna vyhláška, která stanoví jako původní text emanace vůle státní znění slovenské. Jest to vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 24. února 1920, č. 108 Sb. z. a n. (pocházející z doby krátce před vydáním jazykového zákona); v této vyhlášce stanoví se jako hlavní text 10 korunových státovek (srov. § 1 odst. 1. č. 2, jazykového zákona) znění slovenské.
2. K odstavci 2. § 3 návrhu:
V odstavci 1. § 3 osnovy jest vyjádřeno v plném souhlasu s jazykovým zákonem, že jak české, tak slovenské znění právních norem vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a nařízení sluší považovati za původní znění v jazyku československém jakožto jazyku státním, oficielním.
Aby vyhověno bylo potřebám praktickým, zejména nyní v době, kdy právnická terminologie československá není ještě úplně vybudována, pojímá se do odstavce 2. § 3 osnovy ustanovení, padle něhož
a) ony vyhlášky, jež obsaženy jsou ve Sbírce zákonů a nařízení v původním znění českém, uveřejňují se ve znění slovenském v Úradných Novinách.
b) ony vyhlášky pak, jež obsaženy jsou ve Sbírce zákonů a nařízení v původním znění slovenském, uveřejňují se ve znění českém v Úředním listě československé republiky.
Nová úprava odstavce 1. § 3 zákona č. 139/19, jak ji provádí odstavec 2. § 3 osnovy, odstraňuje tedy úřední "překlad" slovenský a nahražuje jej plně uveřejňováním (v Úradných Novinách) slovenského znění právních ustanovení, jež v původním znění českém vyhlášena byla ve Sbírce zákonů a nařízení.
Rozdíl mezi dosavadní a novou úpravou jazykové otázky publikace právních norem ve Sbírce zákonů a nařízení lze charakterisovati takto:
a) Podle dosavadní úpravy obsahuje původní znění Sbírky pouze autentické texty české. Úřední slovenský překlad Sbírky obsahuje pouze slovenské texty "přeložené" z původních textů českých.
b) Podle nové úpravy bude obsahovati původní znění Sbírky autentické texty promiscue buď české nebo slovenské; ta která právní norma může býti v původním znění Sbírky vyhlášena buď česky neb slovensky, avšak vždycky buď jenom česky neb jenom slovensky.
Úřední překlady slovenské z původního znění českého se odstraňují.
Slovenské texty vyhlášek, jichž původní znění jest české, uveřejní se v Úradných Novinách, české texty vyhlášek, jichž původní znění jest slovenské, uveřejní se v Úředním listě.
Bude tedy každá právní norma
aa) vyhlášena buď česky neb slovensky v původním znění ve Sbírce zákonů a nařízení; k tomuto vyhlášení v původním znění připínají se ony právní účinky, jež stanoví osnova v § 3 odstavec 4. a zákon č. 139/19 v § 4, a
bb) uveřejněna ve znění slovenském (bylo-li původní znění české) v Úradných Novinách aneb ve znění českém (bylo-li původní znění slovenské) v Úředním listě;
toto uveřejnění nemá ovšem oněch právních účinků, jež spojuje zákon s vyhlašováním právní normy v původním znění.
3. K odstavci 3. § 3 návrhu:
Tímto ustanovením nemění se nic na dosavadním stavu.
4. K odstavcům 4. a 5. § 3 návrhu:
Tyto odstavce shodují se úplně s odstavci 2. a 3. dosavadního znění § 3 zákona č. 139/19. Odchylka jest toliko v tom směru, že slovo "české" (.......................... její znění) v odstavci 2. dosavadního znění § 3 zákona č. 139/19 nahrazuje se v odstavci 4. § 3 osnovy výrazem "původní"; tato odchylka jest přirozeným důsledkem změny ustanovení odst. 1. dosavadního znění § 3.
Ve směru formálním se navrhuje, aby vládní návrh byl Národním shromážděním projednán a schválen a za tím účelem přikázán v poslanecké sněmovně výboru ústavnímu a po přijetí poslaneckou sněmovnou v senátě výboru ústavně-právnímu ku podání zprávy vždy ve lhůtě 14denní.
V Praze dne 17. ledna 1921.
Ministr vnitra:
Černý, v. r.
Ministr pro sjednocení zákonodárství a organisace správy: