Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

2. zasedání.

1130.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne ..................................................................... 1920,

kterým se upravují zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Bývalí zaměstnanci na velkém pozemkovém majetku (§ 2 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n.), jakož i pozůstalí po těchto zaměstnancích, kteří

a) buď požívají již zaopatřovacích požitků z důvodu trvalého služebního poměru na velkém pozemkovém majetku, jako pensí, provisí, darů z milosti (§ 3 zákona ze dne 12. února 1920, č. 118 Sb. z. a n.) nebo

b) kteří nabyli nároku na vyplácení takových požitků, dříve než tento zákon počal působiti, vstupují se zpětnou platností ode dne 1. ledna 1920 v zaopatřovací požitky na hotovosti vyplácené dle §u 2, jsou-li jejich na hotovosti vyplácené zaopatřovací požitky v den působnosti tohoto zákona menší, a pokud jiné příjmy jejich podléhající dani z příjmu dle poslední výměry této daně, nečítajíc v to příjem členů rodiny ve společné domácnosti, nečiní více jak 15.000 Kč ročně.

§ 2.

Zaopatřovací požitky osob jmenovaných v §u 1 doplňuje na výši vypočítanou dle přílohy se zřetelem na posléz vykonávanou službu a na služební léta ztrávená, na velkém pozemkovém majetku ten zaměstnavatel, u něhož z důvodu služebního poměru počala nebo v případu §u 1, lit. b) má počíti výplata zaopatřovacích požitků, a to bez ohledu na nositele případného pensijního pojištění.

V povinnost zaměstnavatele dle odst. 1., který byl nebo jest vlastníkem nebo uživatelem. velkého pozemkového majetku vstupuje každý právní nástupce jeho v držení tohoto majetku, nebo v den působnosti tohoto zákona hospodářsky samostatného zemědělského neb lesního podniku nebo průmyslu, v němž zaměstnanec, o jehož zaopatřovací požitky nebo pozůstalých jde, byl posledně zaměstnán a z důvodu toho nastala neb má nastati výplata zaopatřovacích požitků.

Požívá-li zaměstnanec nebo jeho pozůstalí zaopatřovacích požitků na hotovosti od několika zaměstnavatelů, povinni jsou tito přispěti na zvýšení zaopatřovacích požitků (odst. 1.) každý poměrným dílem podle výše jimi vyplácených požitků.

§ 3.

Z osob jmenovaných v §u 1 jsou vyloučeni zaměstnanci a pozůstalí po zaměstnancích na pozemkovém majetku státním, dále majetku, jenž připadl státu podle smluv mírových, na statcích nadačních a fondovních spravovaných úředníky státními neb úředníky odměňovanými a pro případ stáří zaopatřenými podle normálu platného pro státní zaměstnance, konečně na pozemkovém majetku vyloučeném ze záboru podle §u 3 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n. jestliže zaměstnanci zaopatřeni jsou pro případ stáří dle předpisů platných pro úředníky veřejné.

§ 4.

Pro výpočet požitků dle přílohy (§ 2) platí tyto zásady:

1. O tom, do které kategorie zaměstnanec má býti zařaděn, rozhoduje posléz skutečné vykonávaná služba.

2. Po deseti služebních letech činí zaopatřovací požitky 40% úhrnu zaopatřovacích požitků podle přílohy, jež zvyšují se každým služebním rokem o 2% úhrnu zaopatřovacích požitků při služební době 40leté a o 2.4% při služební době 35leté, a to tak, že po 40 letech služby, u těch pak kategorií zaměstnanců, kteří nabývali zaopatřovacích požitků po vykonané 35leté službě, po 35 letech služebních budiž vyplácen úhrn ročních požitků dle přílohy (100%). Zlomky roku sečítají při započítání služební doby za celý rok jen tehdy, přesahují-li dobu 6 měsíců.

3. Vdovám přísluší bez rozdílu kategorie polovina zaopatřovacích požitků manželových, na jaké jako pensista dle této přílohy měl by nárok.

4. Jménem příspěvku vychovávacího přísluší dětem po zaměstnanci až do jejich dokonaného 19. roku, jsou-li sirotky po otci 10%, jsou-li sirotky po obou rodičích 20% zaopatřovacích požitků otcových, počítajíc vychovávací příspěvek pro každé dítě zvláště, avšak s tím omezením, že vychovávací příspěvky nesmí činiti více jak 50% zaopatřovacích požitku otcových dle přílohy.

§ 5.

Jestliže smluvené neb vyplácené zaopatřovací požitky osob jmenovaných v §u 1 jsou vyšší, než jak upraveny jsou tímto zákonem, zůstávají beze změny.

§ 6.

Zákon tento nabývá působnosti 30 dní po svém vyhlášení. Provésti jej ukládá se všem ministrům.

Důvodová zpráva.

Náhradový zákon ze dne 8. dubna, č. 329 Sb. z. a n. pamatoval již se zřetelem na odst. 2. § 9 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n. (zákona záběrového), aby, zabezpečeny byly zájmy zaměstnanců na velkém pozemkovém majetku. Příslušná ustanovení náhradového zákona obsažena jsou v části V. v §§ 72 až 75 a mají zejména na mysli zabezpečení zaměstnanců tam, kde velký pozemkový majetek bude skutečně převzat státem pro účely pozemkové reformy a z důvodu toho také rozdělen. Zákon zřizuje fond pro zaměstnance, aby jejich zaopatřovací nároky a požitky nebyly ohroženy prováděním pozemkové reformy, zejména v případech, ve kterých přejímací cena podle soudního rozvrhu nestačila by, aby tyto nároky a požitky do budoucnosti byly dostatečně kryty.

Již dříve zákon o hospodaření na zabraném majetku pozemkovém ze dne 12. února 1920, č. 118 Sb. z. a n., hleděl v § 3 omeziti případy takové na míru nejmenší, aby ještě v době, kdy zabraný pozemkový majetek není převzat státem, zajištěny byly pensijní a jiné zaopatřovací požitky činných i pensionovaných zaměstnanců, stejně pak aby zajištěny byly dary z milosti poskytované pravidelně bývalým zaměstnancům a jejich pozůstalým.

Zbývá tudíž jedině ještě péče o zaměstnance již pensionované nebo požívající darů z milostí a dále péče o ty, kteří již vysloužili, avšak z důvodů existenčních nemohou z činné služby odejíti následkem nedostatku úpravy požitků zaopatřovacích. Kategorie úředníků státních a veřejných vůbec mají již upraveny zákony své zaopatřovací požitky se zřetelem, na drahotní poměry, a také různá odvětví průmyslu a obchodu upravila shodou se zaměstnanci zaopatřovací požitky těchto, zejména pokud nejde o pojištění u Všeobecného pensijního ústavu v Praze nebo jeho poboček.

Neobyčejná drahota všech životních potřeb dolehla zvláště tísnivě na stav penzistů velkého pozemkového majetku a osob zaměstnaných dříve na tomto majetku a požívajících na místě výslužného nepatrných darů z milosti. Pozemkový úřad provedl prozatímní šetření o poměrech těchto osob ještě dříve, než došlo k soupisu zaměstnanců podle nařízení vlády ze dne 12. října 1920, č. 574 Sb. z. a n. a zjistil, že průměrný požitek osob pensionovaných před 1. lednem 1920 činil roku 1920 denně 4 K 80 h se všemi přídavky, u osob pensionovaných po 1. lednu 1920 se všemi přídavky 7 K 84 h denně. Podle věku zjištěno bylo průměrné stáří pensionovaných osob a připadá na pensisty a pod. ve věku od 80 do 90 let 4.47%, od 70 do 80 let 27.25%, od 60 do 70 let 30.31%, od 50 do 60 let 22.64%, od 40 do 50 let 12% a konečně od 30 do 40 let (invalidita) 3.83%. Celkem jde o pensisty a osoby požívající darů z milosti ve stáří, ve kterém nejsou s to fysicky již pracovati a sobě vedlejším výdělkem existenci uhájiti.

Po pečlivě vykonaných přípravách a anketách se zaměstnanci, pensisty a zaměstnavateli dospěla vláda přesvědčení, že nelze již déle otáleti s úpravou požitků této kategorie osob a rozhodla se vypracovati návrh zákona, jenž v zásadách projednáván byl také se všemi svazy interesentů.

Předložená osnova zákona týká se zaměstnanců a pensistů na zabraném pozemkovém majetku a to tak, že touto zákonnou úpravou mají býti zabezpečeny existence všech těch zaměstnanců, kteří byli pensionováni resp. vstoupili v neaktivní poměr ještě před působností zákona. Vyloučeni jsou ti, kteří sloužili nebo slouží na státním majetku, na statcích nadačních a fondovních, konečně na majetku vyloučeném podle § 3 záborového zákona, jestliže pro zaměstnance a pensisty jeho platí předpisy o zaopatření veřejných zaměstnanců (§ 1 a 3).

Účelem zákona nebylo upraviti finančně silným jednotlivcům ze řad pensistů velkého pozemkového majetku jejich zaopatřovací požitky. Z důvodu toho osnova zákona omezuje percipienty nově upravených požitků na okruh osob, jež nemají vlastních příjmů ročně více jak 15.000 Kč. Osnova počítá jasně s výměrou osobní daně z příjmu za poslední rok, tedy pokud platební rozkazy za rok 1920 nebyly vydány, za rok 1919. Nebude zapotřebí, aby každého roku zvláště v budoucnosti opět bylo přezkoumáváno nebo v pochybnost bráno, není-li zde omezení ze zákona se zřetelem na jiné příjmy než zaopatřovací požitky.

Úprava zaopatřovacích požitků podle osnovy zákona a se zřetelem na § 3 zákona ze dne 12. února 1920, č. 118 Sb. z. a n., dotýká se širokého kruhu zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém a s hlediska sociální spravedlnosti dostává se zejména zřízencům, tedy, nižším kategoriím zaměstnanců, konečné úpravy jejich požitků. V příloze osnovy zákona vypočteny jsou podle nové úpravy zaopatřovací požitky se zřetelem na různé kategorie zaměstnanců. Pojmenování uvnitř jednotlivých kategorií, vyhovuje velkou měrou pojmenováním, jež obsahují kolektivní smlouvy. Požitky rozloženy jsou na základní, na drahotní přídavek a na příspěvek na ošacení. Důvod tohoto rozvrhu jest ten, že kdyby v dohledné době nastaly opět normálnější poměry a drahota klesla do té míry, že nákup nezbytných životních potřeb dál by se za ceny předválečné, nečinilo by potíží, novou úpravou snížiti povinnosti zaměstnavatelů vyplývající z osnovy zákona. Úhrnný roční požitek té které kategorie rozumí se při 40 resp. 35leté službě (§ 4 č. 2).

Dosud pensijní pojištění zaměstnanců na velkém pozemkovém majetku upraveno bylo buď náhradní smlouvou, náhradním ústavem, pojištěním u. Všeobecného pensijního ústavu, pojištěním u Vídeňského úřednického spolku (Güterbeamtenverein) a pod., nebo záleželo v odbytném nebo v darech z milosti poskytovaných. Břemeno vyšších zaopatřovacích požitků, jak je upravuje osnova, může býti uloženo jedině zaměstnavateli, pokud byl nebo jest vlastníkem nebo uživatelem velkého pozemkového majetku, nebo jeho právnímu nástupci v držbě tohoto majetku nebo samostatného jeho celku. U více zaměstnavatelů poskytujících téže osobě zaopatřovací požitky nastupuje repartice břemene podle výše jimi dosud vyplácených požitků (§ 2).

Jak shora již řečeno, jest dosud mnoho starých úředníků a zřízenců v činné službě, ačkoli již svou dobu přesloužili a fysicky nejsou s to, aby povinnosti své v plné míře konali. Nemohou se odhodlati opustiti činnou službu, neboť čekala by je bída a rodiny jejich byly by ve své existenci ohroženy. Tomu hledí odpomoci osnova zákona ustanovením § 1, lit. b) a § 6, jenž odkládá počátek působnosti zákona na lhůtu 30 dní po jeho vyhlášení.

Zákon nedotýká se zaopatřovacích poměrů, jež poskytují vyšší požitky ať již fakticky nebo za smlouvy osobám, jež jinak měly by nárok na úpravu zaopatřovacích požitků podle osnovy zákona. Vláda jest toho názoru, že jest zapotřebí výslovně tuto okolnost v zákoně konstatovati, aby nevznikly pochybnosti a aby nenastaly případy redukce zaopatřovacích požitků z mylného názoru jednotlivců, že zákonem upravují se vůbec zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém pozemkovém majetku.

Návrh budiž Národním shromážděním projednán a schválen a za tím účelem přikázán jak v poslanecké sněmovně tak po schválení touto sněmovnou v senátě výboru sociálně-politickému k podání zprávy ve lhůtě 6 dnů.

V Praze dne 17. prosince 1920.

Ministerský předseda:

Černý, v. r.