Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
1102.
Interpelace
poslanců Josefa Tesky a soudruhů
na ministra vnitra
o hromadném zatýkání účastníků generální stávky.
Po pětidenním trvání velké protestní stávky prohlásil výkonný výbor stávku za ukončenu a vyzval dělnictvo, aby bylo připraveno pro budoucnost k novým akcím jinými prostředky. Je nyní teprve možno přehlédnouti, jakého rozsahu nabylo toto hnutí a sdělujeme to podle pravdy. V Praze účastnila se stávky asi třetina dělnictva. Pracovalo se ve většině malozávodů a pracovala většina ve velkých kovodělných továrnách proto, poněvadž tovární výbory jsou v rukou pravičáků a českých socialistů ač většina dělnictva dnes šla by za levicí a protože odboroví sekretáři postavili se proti stávce. Úplná byla stávka v celé Lounské župě, která zabírá Kladenskoslánský revír. Částečná byla stávka na Plzeňsku. Z velké části stávkovalo se v severočeském revíru. V ostatních městech na krajích Čech šla s námi ohromná zdrcující většina dělnictva průmyslového i zemědělského a stávka proběhla všemi okresy. Stejně bylo na Moravě. Ostravský revír dostával se více a více do boje, až konečně stál téměř celý. Slovensko postavilo se úplně do boje ve středu, kromě Bratislavy, kde byla stávka částečná. Přikarpatská Rus zastavila ve středu celá. Možno tedy mluviti o zdaru stávky, který ani nikdo nečekal. K úplnému vítězství bylo třeba aby tento stav uvědomilo si všecko pražské dělnictvo a také železniční zřízenci. My jsme vytvořili situaci, že mohla ihned býti nastolená socialistická vláda. Tato situace se vyvinula aniž se při vyhlášení stávky na to pomýšlelo. Stávka byla protestní proti zasažení státní moci ve sporu dvou socialistických směrů a postaveny byly zároveň požadavky směřující k urychlení socialisace, zejména byl dán povel tvořit závodní rady a protestovat proti nynějšímu provádění pozemkové reformy vzetím velkostatků pod dělnickou kontrolu. Ale ukázalo se, že je v masách nesmírně mnoho sociálního pobouření a bylo povinností všech stran, které chtějí se zváti socialistickými, aby této příležitosti se chopily. Nezáleželo na tom, jak boj vznikl, nýbrž jaká se vytvořila situace. Také boj za všeobecné hlasovací právo v Rakousku byl zahájen jen jednou stranou a přece potom připojily se všechny české strany a boj byl doveden k vítězství. Tak bylo i nyní. Místo toho aby situace se vyvinula začalo se však z různých stran brzdit. Důvěrníci pražských kovodělných továren bez rozdílů směru se sešli a zde pravičáci a čeští socialisté naléhali na ukončení boje bez jednotného vystoupení dělnictva pro zdůraznění kladených požadavků nutného. Odborová rada vyslovila se proti stávce. Železniční zřízenci nebyli vyzváni k akci. Pravice soc. dem. strany i čes. socialistů odhlasovala i po krvavých událostech v Mostě důvěru vládě Černého a schválili všecky kroky, které ona podnikala a podniká proti nekompromisnímu směru dělnictva. To jsou fakta, která dokazují, proč bylo nutno boj ukončit. Dělnická třída, třeba vstoupila v boj nepřipraveně, ukázala neočekávanou bojeschopnost a vysoké třídní vědomí. Nutno konstatovat, že na mnohých místech dělníci české strany socialistické a křesťanští sociálové probudili se k třídnímu vědomí a že šli solidárně a pevně s dělnictvem ostatním. To skytá dobré záruky pro budoucnost a je nutno, aby tato solidarita třídně vědomého dělnictva, třeba ještě dnes část jeho hlásí se k jiným stranám, byla podporována. Nyní nastala reakce a persekuce vedená vládou Dra Černého za plného vědomí a s plným souhlasem všech českých měšťáckých stran a sociálně demokratické i českosocialistické pravice. Persekuce připomíná doby z osmdesátých let za Rakouska, ba až obrazy z carského Ruska. Sta lidí jest zatýkáno, hloučky dělníků obklopeny policií a vojskem voděny jsou na nádraží a do kriminálů. Na dvoře zemského trestního soudu byli dva z uvězněných sbiti bejkovcem. Nehledě k tomu, že v Praze a v Mostě bylo stříleno, na mnohých místech četnictvo brutálně si počínalo vůči mužům, kteří měli od vedení svého nejpřísnější rozkaz na žádné provokace nevcházet a také proti ženám a dětem. Zatýkání dělo se a děje se nejbezohlednějším způsobem za urážek a surovostí, ba zatýkaní a věznění propadají týrání. V "Rudém Právu" líčeny jsou výjevy tyto takto: "Ruský malíř Rěpin namaloval kdysi obraz, při jehož spatření vymanila se nám v duchu celá hrůza krutého carského režimu. Zasněženou, nepřehlednou plání kráčí průvod nejvýš smutný: Odsouzenců k vyhnanství do Sibiře. Jdou namahavě. Brodí se po kolena sněhem, svázáni jsou jeden k druhému provazy. Oči zaryty; do bílého sněhu, jako by na dlouhé, strastiplné své cestě nehledali žádného cíle. Sníh s mrazivým větrem šlehá jim do skráni. Sníh boří se pod nohama. Tak jdou a nad hlavami sviští jim nahajky a kletby až po zuby ozbrojených kozáků. A tito bědní lidé hnaní jako zvěř sibiřskými tundrami, ti tvoří nové Rusko, ti připravovali pád carismu, ti byli předchůdci nynějších stavitelů chrámů socialistického světa... Tak k nám mluví obraz Rěpinův." Kdo jede na Kladensko a okolní okresy, vidí tytéž obrazy. Zástupy dělníků obklíčených četníky a vojskem vedeni jsou sněhem k nádraží. A my vidíme tyto zjevy v Praze: Po Karlově náměstí, středem jízdní dráhy, směrem k budově zemského trestního soudu, brodí se sněhem řada lidí — dělníků, malé uzlíčky, snad s prádlem, snad s jídlem nesou v zkřehlých rukou, chudě, chatrně oblečeni krčí hlavy do ohrnutých límců. Po jejich obou stranách řada četníků s hrozivě nasazenými bodáky. Zlověstně blýská se ocel večerním šerem. Jdou — a za chvíli pohltí je vrata ponuré budovy pražské bastily ... Víte s jistotou, kdo jsou tito lidé, snad závodní rada, snad dělnická rada některé obce, snad důvěrníci dělnictva, snad funkcionáři organisace, snad stávkový výbor. V každém případě však jsou to lidé, zasluhují, aby všichni, kdož je spatří hluboko sklonili své hlavy, neboť ti lidé chtěli tvořiti novou republiku, připravovali pád carismu buržoasie, byli předchůdci stavitelů socialistického světa — nevíme, co, na ně čeká, nevíme, jak rozběsní se tyranie podepře na bodáky, nevíme, zda nevyžádá si ještě nové a nové oběti. Naše úcta, vděk, ustavičná nehynoucí vzpomínka však bude jím náležeti po celý život.
Tak to vypadá v republice, která má býti demokratickou, v republice, jejímž presidentem jest Masaryk. Připomínáme toto jméno proto, poněvadž president letos na jaře promluvil slavnostní řeč v níž oproti názorům Dra Kramáře hájil zásadu humanity ve vnitřní politice státu míně tím zejména naši politiku vůči Němcům. Tehdy pronesl president Masaryk tato památná slova: "Státy se udržují tím, čím vznikly." Mínil tím, že stát náš vznikl na základě humanitního a sociálního programu, ano náš stát vznikl odbojem proti útlaku Rakouska prováděném vší státní mocí, odbojem proti řádění policie, četníků, soldatesky, odbojem proti náhlým soudům a šibenicím, odbojem proti konfiskacím, persekuci a kriminálu. A má nyní tento stát být udržen těmitéž prostředky jakých užívalo Rakousko a to proti jeho dělnické třídě, jež je nejdůležitější. Stát náš vznikl tím, že armáda za hranicemi a široké vrstvy lidové doma byly nadšeny ideálem státu demokratického a sociálního, odrakouštěného, odřímštěného, státu, jenž především zabere ve prospěch všeobecný velkostatky a velkopodniky. A nyní po dvou letech tohoto státu ti, kdož tento ideál nezradili, kdož ho nesou v srdci, kdož ho chtějí uskutečňovati, jsou prohlašováni za zrádce vlasti a psance. To je úžasná věc, dokazující, jak daleko již dospěla krutovláda buržoasie v tomto státě. V čele státu stojí Tusarem nastrčený byrokrat Černý, jenž se persekučním methodám učil od Rakouska v letech války a jenž byl jedním z těch, kdož všemi těmi prostředky, kterých se dneska používá a používati chce, zejména první rok války stihali české velezrádce na Moravě. Jsme persekvováni, jsme stiháni, jsme zavíráni, hrozí se nám zbraněmi a trestem smrti. Buržoasie se vysmívá a jásá. Neprosíme nikoho o milost, s ledovou tváří bez pohnuti brvy třímáme výsměšky buržoasie, ale všemu lidu oznamujeme co jsme chtěli a co se proti nám činí. Že jsme chtěli to co hlásala zahraniční naše revoluce a že starý Rakušák v čele vlády vyřítil se na nás starými rakouskými prostředky. Všem těm, kteří měli ještě illuse demokratičnosti tohoto státu otevrou se oči. Dnešní držitelé moci ohrožují stát, president sám řekl, že stát se udržuje tím, čím vznikl. Tuto zásadu hájíme my. Nežádaje nic jiného než to, co je programem velké většiny legionářů, z nichž mnozí se nynějšího hnutí účastnili, byli raněni i v poutech odvezeni do vazby. Věříme, že přijde doba kdy musí být tento program uskutečněn. Pevně a neoblomně půjdeme za svým ideálem Československé socialistické republiky.
Ptáme se, jest pan ministr vnitra informován o tom, jak se nakládá se zatčenými, a chce zabrániti aby byli týrání?
V Praze dne 17. prosince 1920.
J. Teska,
Malá, Kučera, Borovszky, Surányi, Toužil, Kunst, Burian, Blažek, Dr. Šmeral, Houser, Mikulíček, Koutný, Krejčí, Tausik, Darula, Skalák, Haken, Skaunicová, Merta, Rouček.