Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
1062.
Vládní návrh
Zákon
ze dne ....................................................... 1920
o omezení práva stěhovacího.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Vláda může nařízením ustanoviti, že přesí dlení do obce, ve které potřeba bytů jest zvláště naléhavá, jest po dobu nařízením určenou, nejdéle však do 31. prosince 1921, dovoleno jen za podmínek tímto zákonem stanovených.
Vztahuje-li se nařízení na několik obcí spolu souvislých, tvoří tyto obce bytový obvod.
§ 2.
Přesídliti do obce, pro kterou vydáno bylo nařízení podle § 1, dovoleno jest s výjimkami uvedenými v § 3 jen těm, kdo obdrželi písemné úřední povolení ku přesídlení.
§ 3.
Povolení ku přesídlení nepotřebují:
1. zástupcové cizích států;
2. veřejní funkcionáři, veřejní úředníci a zřízenci, osoby vojenské a zaměstnanci železniční, pokud vykonávají funkce nebo službu v obci, do které se stěhují, nebo v některé jiné obci téhož bytového obvodu;
3. kdo se stěhují do obce domovské;
4. kdo se stěhují z obce do obce uvnitř bytového obvodu;
5. studující, kteří v obci, do které se stěhují, něho v jiné obci téhož bytového obvodu navštěvují střední, nebo vysokou školu, neb ústav jim na roveň postavený, stěhují-li se do bytu o jedné místnosti, opatřeného smlouvou, podnájemní;
6. osoby najaté do služeb v cizí domácnosti, stěhují-li se do bytu zaměstnavatelova;
7. dělníci a jiní zřízenci podniku důlního, továrního, živnostenského, zemědělského nebo obchodního, stěhují-li se do bytů, při podniku pro ně zřízených, nebo do bytů, přístupných toliko prostorami náležejícími k podniku;
8. kdo se stěhují do vlastního domu nebo do domu svého zaměstnavatele, pro který bylo uděleno obývací povolení po 1. prosinci 1920.
§ 4.
O povolení ku přesídlení podle § 2 žádati jest u obce, do které žadatel hodlá přesídliti.
V žádosti jest uvésti jméno a zaměstnání, věk, domovskou příslušnost a dosavadní byt žadatele a všech osob, s nimiž hodlá přesídliti, a důvody, prokazující nutnost přesídlení, a oznámiti, zdali žadatel hodlá přesídliti do vlastního domu nebo do bytu opatřeného smlouvou nájemní, podnájemní nebo služební, nebo do bytu, který mu byl poskytnut bezplatně.
§ 5.
Obec může povolení odepřít, neprokáže-li žadatel nutnost v obci bydliti. Povolení nemůže býti odepřeno jen z toho důvodu, že žadatel vykonává své povolání v jiné obci téhož bytového obvodu.
§ 6.
Nerozhodne-li obec o žádosti do 3 týdnů ode dne podání, rozhodne k návrhu žadatelovu nadřízený úřad politický s konečnou platností.
§ 7.
Proti rozhodnutí obce, kterým bylo odepřeno povolení ku přesídlení, může býti podána u obce do 8 dnů stížnost. V rozhodnutí budiž uvedeno výslovné poučení o právu stížnosti. O stížnosti rozhoduje nadřízený úřad politický s konečnou platností. Vyhoví-li stížnosti, vydá povolení ku přesídlení.
§ 8.
Povolení ku přesídlení má platnost také pro manželku a děti žadatele, žijící s ním ve společné domácnosti, mimo ně pak jen pro osoby, v povolení výslovně jmenované.
§ 9.
Povolení ku přesídlení pozbývá platnosti, nepřesídlil-li žadatel do 4 týdnů po té, kdy povolení bylo mu doručeno. Tuto lhůtu může úřad, který povolení udělil, z důležitých důvodů prodloužiti.
§ 10.
Kdo se přistěhuje do obce, pro níž vydáno bylo nařízení podle § 1, bez povolení nutného podle tohoto zákona, budiž potrestán politickým okresním úřadem (administrativní policejní vrchnosti) a tam, kde jest státní policejní úřad, tímto úřadem peněžitou pokutou do 20.000 Kč nebo vězením do 6 měsíců. Tyto tresty mohou býti také současně uloženy. Má-li osoba, přestěhovavší se do obce bez úředního povolení, ještě byt mimo obec a není-li ani dodatečně prokázána nutnost, aby v obci bydlila, budiž v trestním nálezu zároveň stanovena lhůta, do které se musí z obce vystěhovati.
Kdo vědomě pronajal byt osobě, nemající povolení ku přesídlení nutné podle tohoto zákona, budiž úřadem označeným v odst. 1. potrestán peněžitou pokutou do 10.000 Kč nebo vězením do 3 měsíců.
§ 11.
Stížnost k nejvyššímu správníma soudu, do rozhodnutí úřadu, podle tohoto zákona podati jest do 14 dnů po doručení rozhodnutí poslední stolice.
Nejvyšší správní soud rozhoduje o stížnosti zpravidla v jednání neveřejném podle spisů. Veřejné ústní líčení ustanoví, žádá-li o to výslovně úřad, jehož se stížnost týká nebo podatel stížnosti i jeho jiná zúčastněná, strana. Vyzval-li nejvyšší správní soud úřad, aby předložil spisy o provedeném jednání, správním, a nepředloží-li jich úřad do 14 dnů po vyzvání, může nejvyšší správní soud rozhodnouti na základě stížnosti.
§ 12.
Ministr s plnou mocí pro správu Slovenska jest zmocněn pověřiti prováděním tohoto zákona v jednotlivých obcích, pro které bylo vydáno nařízení podle § 1, na místě obce zvláštní orgán, rozhodující s konečnou platností, a uděliti mu tato práva:
1. právo naříditi každému, kdo nemá v obci práva domovského ani v ní nevykonává řádného povolání a není na obec existenčně vázán, aby se z obce vystěhoval, bude-li mu zajištěn vhodný byt v jiné obci;
2. právo vykonávati trestní pravomoc podle § 10 tohoto zákona.
Všecky veřejné úřady jsou povinny orgánu ustanovenému podle odst. 1. poskytovati právní pomoc.
Osobní náklad spojený s ustanovením tohoto orgánu nese stát věcný náklad obec.
Ustanovení předchozích odstavců o obcích vztahují, se také na města s právem municipálním.
§ 13.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
§ 14.
Vládě se ukládá, aby tento zákon provedla.
Důvodová zpráva.
Působnost zákona ze dne 1. dubna 1919, čís. 181 Sb. z. a n., o omezení práva stěhovacího, který vhodně doplňoval nařízení ze dne 22. ledna 1919. čís. 38 Sb. z. a n., o zabírání bytů obcemi tím, že obcím a společným bytovým úřadům, zmocněným k zabírání bytů, poskytoval možnost nedovoliti přesídlení do obce nebo do bytového obvodu osobám, které neprokázaly nutnost přesídlení, vypršela podle ustanovení § 9 tohoto zákona dnem 30. dubna 1920. Vláda nepokládala v této době za, nutné navrhovati obnovení působnosti zákona, poněvadž nařízení ze dne 22. ledna 1919, čís. 38 Sb. z. a n., bylo zatím nahrazeno zákonem ze dne 30. října 1919, čís. 592 Sb. z a n., který v § 2 stanoví povinnost pronajímatelů bytů a jakýchkoli jiných místností v obcích, zmocněných k zabírání bytů, oznámiti každý pronájem obci nebo společnému bytovému úřadu ke schválení a poskytuje obcím a společným bytovým úřadům možnost, aby odepírajíce schválení nájemních smluv osob, které nemají vážného důvodu, aby v obci nebo v bytovém obvodu bydlily, zamezily jich přistěhování. Zákon o ochraně nájemníků ze dne 8. dubna 1920, č. 275 Sb. z. a n., pak omezil, ba skoro vyloučil přistěhování majitelů domů do vlastních domů v obcích, zmocněných k zabírání bytů. Mimo to vzrostl počet obcí, zmocněných k zabírání bytů takovou měrou, že při obnovení zákona o omezení práva stěhovacího mnozí občané, hledající přístřeší obec od obce, byli by se ocitli v situaci naprosto beznadějné. Před vypršením působnosti zákona ze dne 1. dubna 1919, č. 181 Sb. z. a n., nebylo také odnikud žádáno jeho obnovení.
Zkušenosti poslední doby však ukázaly, že zákony o zabírání bytů a o ochraně nájemníků nestačí k tomu, aby zamezily příliv nepovolaných živlů do větších bytových a průmyslových středisek, která mají nadmíru silnou přitažlivost jednak pro lidi, jimž jde o to, aby se chopili každé příležitosti snadného výdělku, jednak pro ty, kdo získavše za války jmění na venkově zatoužili po životě městském. O těchto lidech obce a bytové komise sdělují, že nešetříce penězi, získávají poměrně snadno pro sebe byty a unikají pozornosti úřadů buď tím, že nájemních smluv buď vůbec neuzavírají nebo jich prostě neoznamují, anebo tím, že předstírají nějaké povolání. V každém případě ubírají bytů těm, jichž pobyt v obci jest nutný. I když dojde k tomu, že bytové úřady byty takových osob zaberou, bývá provedení exekuce spojeno s nepřekonatelnými fysickými překážkami.
Poukazujíce na tyto poměry, některé obce a bytové komise domáhají se toho, aby bylo opět zavedeno omezení práva stěhovacího. Při tom zpravidla vyslovují názor, že zákon ze dne 1. dubna 1919 č. 181 Sb. z. a n., neměl valného účinku z toho důvodu, že se mu nedostávalo trestní sankce.
§ 108 ústavní listiny republiky Československé, který zaručuje všem státním občanům právo usazovati se na kterémkoli místě Československé republiky, nabývati tam nemovitosti a vykonávati výdělkovou činnost v mezích všeobecně právních ustanovení, dopouští omezení tohoto práva jen v zájmu veřejném na základě zákona. Není pochybnosti o tom, že jest v zájmu veřejném omeziti příliv obyvatelstva do míst, ve kterých bytová nouze dostoupila takového rozsahu, že bez mimořádných opatření byl by ohrožen veřejný pořádek.
Podle osnovy nového zákona o omezení práva stěhovacího má volné stěhování býti omezeno jen pro místa, ve kterých potřeba bytů jest zvláště naléhavá, jen dočasně a v takové míře, jaké veřejný zájem nezbytně vyžaduje. Osnova, spočívá v celku na stejných zásadách jako zákon ze dne 1. dubna 1919, č. 181 Sb. z. a n., liší se však od něho v různých směrech.
Především nečiní již omezení práva přesídliti do určité obce závislým na zmocnění obce k zabírání bytů, a to hlavně z toho důvodu, že osnova zákona o zabírání bytů, kterou vláda současně předkládá, rozšiřuje právo zabírati byty na všecky obce. Obce, do kterých lze se stěhovati jen za podmínek osnovou navržených, mají býti určeny vládním nařízením. Vláda zamýšlí omeziti stěhování jen do velikých měst a bytových a průmyslových středisek, jako jsou Praha s okolím, Brno, Bratislava, Užhorod, Plzeň, Budějovice, Liberec, Hradec Králové, Pardubice, Ústí n. Labem, Litoměřice, Olomouc, Prostějov, Znojmo, Mor. Ostrava, Opava, Těšín, Košice, Munkačevo a obce ležící v nejbližším okolí těchto měst.
Osnova v § 3 vymezuje přesněji než dřívější zákon o omezení stěhovacího práva kruh osob, které zvláštního povolení k přesídlení nepotřebují, poněvadž praxe v těchto otázkách při provádění dřívějšího zákona značně kolísala.
Řízení změněno jest potud, že pouhé uplynutí lhůty, podle osnovy v žádném případě nemá za následek nabytí práva k přesídlení. Ustanovení § 11 osnovy má za účel zkrátiti řízení o stížnostech, podaných k nejvyššímu správnímu soudu.
§ 10. osnovy obsahuje trestní sankci.
Vystěhování osoby, která se bez povolení nastěhovala, možno jest podle osnovy jen na základě nálezu trestního, má-li odsouzený byt mimo obec, do kterého by mohl býti přestěhován.
§ 12. osnovy navrhuje mimořádná opatření pro Slovensko, zejména se zřetelem k poměrům v Bratislavě a v Košicích, které vyžadují nejpřísnějšího potlačení bující bytové lichvy.
Po stránce formální se navrhuje, aby osnova byla Národním shromážděním projednána a schválena a za tím účelem přikázána poslanecké sněmovně a po schválení touto sněmovnou v senátě výboru sociálně-politickému k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.
Ministr sociální péče: