Další nějaká úprava těchto výpomocí není nyní možná, když vlastně doznaly zdvojnásobení zákonem o výpomoci nouzové.
Poněvadž jsou četné případy, kdy pensisté berou ze státní pokladny z různých titulů dvojí plat ku př. u bývalých ženských zaměstnanců pensi za vlastní službu a pensi vdovskou a ke každému tomuto požitku přídavky a výpomoci z důvodu mimořádných poměrů, které ke každému jednotlivému požitku jsou pojmově stanoveny v takové výši, aby postihly drahotní rozdíly, není správno ponechávati z titulu mimořádných poměrů jedné osobě dvoje drahotní přídavky a výpomocí; proto pojato do osnovy ustanovení, že každý smí míti nárok pouze na jedny přídavky a výpomoce všeho druhu a to ve výši pro něho příznivější.
Tím ovšem implicite je novelován i zákon stanovící drahotní přídavky a výpomoci k požitkům aktivním, pokud běží o případy, kde jde o dvojí nárok na drahotní přídavky.
K §u 3. Pro odpočivné a zaopatřovací požitky zaměstnanců železničních a jich pozůstalých byla v §u 3 zákona čís. 3 určena vyšší minima jedině proto, že pense železniční byly zejména od sestátněných drah příliš nízké. Výhoda tato stanovená při zvýšení procentuelním stává se zbytnou při navrhované úpravě tímto zákonem.
Pro dary z milostí netřeba úpravy zákonné, ježto je to. věc správního opatření, které spadá do kompetence samého ministerstva železnic. Ostatně nelze nyní říci, zda nebude při percipientech darů z milosti z důvodů administrativních (naprostý nedostatek spisů a dokladů) nutno setrvati při úpravě dosavadní, která dokonce může se ukázati výhodnější vzhledem na vysoká minima, jež § 3 stanoví.
Tím odůvodňuje se zjednodušení stylisace nového §u 3.
K §u 4. § 4 zákona ze 17. prosince 1919, č. 3 Sb. z. a n. na rok 1920 není již při novém znění §u 1 na místě, protože hověl zásadám o maximu. a minimu požitků, v §u 1 původního znění stanoveným. Bylo tudíž nutno i co do konkurence pense s úrazovou rentou přizpůsobiti staropensisty novopensistům a vztáhnouti i na ně ustanovení čl. IX o novopensistech. Přirozeně, že nové ustanovení § 4 platí právě jako čl. IX i pro novopensisty.
K §u 8. Veliký počet našich pensistů zdržuje se mimo území republiky a valutová diference jim vyplácená nejen že jich nenutí k návratu, nýbrž spíše láká k pobytu mimo území republiky.
Je sice možno odepříti povolení pobytu v cizině a z nedovoleného pobytu tam vyvoditi důsledky odnětím požitků, ale nyní není vhodno tak přísného pravidla častěji užíti, ježto by v mnohých případech bylo nespravedlivé, a proto třeba, aby vláda měla jiný prostředek v ruce, kterým by mohla aspoň účinně omeziti pensijní platby do ciziny úplným neb částečným krácením výhod poskytovaných tímto zákonem. Není jistě povinností státu, aby podle zdejších poměrů stejnou měrou zlepšoval i hospodářské poměry osob mimo území republiky žijících a k státu kromě požadavku platu nijak nepoutaných.
Proto přijato do osnovy navržené ustanovení.
K čl. II.
Ježto se vyskytují četné případy, kdy nemajetní vysokoškolští studenti zdržení ve studiích válkou přes 24. rok svého věku domáhají se ponechání svých příspěvků na výchovu, pojato navržené ustanovení do osnovy, aby zjednodušen byl administrativní postup nynější, kdy v odůvodněných případech takových třeba dožadovati se rozhodnutí ministerské rady a pana presidenta republiky.
K čl. I. a III.
Vláda navrhuje, aby tato nová úprava platila se zřetelem na rok rozpočtový od 1. ledna 1921.
Náklad s touto úpravou. spojený bude vyžadovati ročně nejméně částky 190,000.000 Kč, pro které bude třeba hledati úhradu ve zvláštní dani.
Návrh tento budiž Národním shromážděním projednán a schválen a za tím účelem přikázán k podání zprávy v poslanecké sněmovně výboru státně-zřízeneckému a rozpočtovému a po schválení touto sněmovnou v senátě výboru sociálně-politickému a rozpočtovému.
V Praze dne 8. prosince 1920.
Ministr financí: