Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
Původní znění.
1039.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne .............................................. 1920,
jímž se poskytují daňové výhody pro stavbu budov obytných a budov pro provoz podniků, jakož i pro obnovu starých a pořízení nových strojů.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Osoby, podléhající dani z příjmu (důchodkové), anebo společnosti, podléhající dani výdělkové podle II. hlavy zákona o osobních daních přímých ze dne 25. října 1896, čís. 220 ř. z. (na Slovensku a Podkarpatské Rusi dani výrobkové podniků. veřejné účtujících), které v území republiky československé v letech 1920 až včetně 1922 novostavbu, přestavbu, přístavbu nebo nástavbu obytných budov stavebně dokončí, mohou si vedle obvyklé amortisace dle § 95 lit. f) a § 160, čís. 1. zák. o os. d., od daňového základu odečísti 50% prokazatelně vynaloženého stavebního nákladu, a to nejvýše v 10 ročních částkách, počínajíc berním rokem, který následuje po uplynutí kalendářního (obchodního) roku, v němž stavba byla ukončena.
Subvence státem neb veřejnými korporacemi na stavbu poskytnuté odečtou se od stavebního nákladu.
Jinak zůstávají ustanovení zákona o osobních daních, platící o odpisech, nedotčena.
V případě převodu budovy na jinou fysickou neb právnickou osobu přísluší — počínajíc berním rokem po převodu následujícím — výhoda v odst. 1. zmíněná novému nabyvateli jen co do částky při vyměření daně posud ještě neodečtené.
Výhoda odstavce 1. předpokládá věnování budovy a její skutečné užívání převážně k účelům obývacím po dobu nejméně 10 let po dokončení stavby.
Toto věnování vloží se ve prospěch státu jako reální břemeno do knih pozemkových.
Ministerstvo financí se zmocňuje aby nařízením určilo podmínky, ze kterých lze budovu považovati za věnovanou převážně k účelům obývacím (§ 2).
Poplatník, který užívá budovy k účelům jež odporují věnování budovy (odst. 5.), ztratí výhodu odst. 1., aniž by nabyl výhod § 2, č. 1., a může kromě toho potrestán býti peněžitou pokutou do 100.000. Kč.
§ 2.
Podniky, podléhající dani výdělkové dle II. hlavy zákona o osobních daních (výrobkové dani podniků veřejně účtujících), které v letech 1920 až včetně 1922 vystaví přestaví, přistaví nebo nastaví v územích republiky československé budovy pro provoz podniku anebo které v době níže uvedené vymění nebo pořídí nové stroje a zařízení, požívají při vyměření daně výdělkové (výrobkové) těchto výhod:
1. Podnik může vedle odpisů, odpovídajících obvyklému opotřebení nebo znehodnocení (§ 95, lit. f) zák. o os. d.), odepsati daně prostě 35% stavebního nákladu, a to nejvýše v 10 ročních částkách, počínajíc berním rokem, který následuje po uplynutí kalendářního (obchodního) roku, v němž byla stavba dokončena. Náklad stavební musí býti prokázán řádnými účty.
Ustanovení § 1, odst. 2. až 4., platí i zde.
2. Peníz, vynaložený v letech 1920 až včetně 1925 (v obchodních letech 1919/20 až 1924/25) na výměnu strojů a zařízení, pořízených před rokem 1920, jest odpočitatelnou položkou i potud, pokud převyšuje pořizovací hodnotu vyměněného předmětu.
3. Odpočitatelnou položkou jest též polovice částek, které podnik vedle obvyklých odpisů uloží v obchodních letech 1920 až včetně 1925 (1919/20 až 1924/25) do zvláštního, v bilanci jako samostatná položka vykázaného fondu pro výměnu strojů a zařízení, pořízených před rohem 1920.
V tomto případě jest podnik povinen nejpozději v obchodním roce 1926 (1925/26) předložením účtů prokázati věrohodně cenu, za kterou v letech 1920 až 1925 (1919/20 až 1924/25) pořídil nové stroje a zařízení. Neprovedl-li do konce 1925 (1924/25) obnovu strojů a zařízení, zdaní se nezdaněné úložky obnovovacího fondu dodatečně za léta minulá.
Bude-li provedena výměna strojů a zařízení do konce roku 1925 (1924/25), činí-li však prokázaný náklad na nové stroje a zařízení méně nežli nezdaněné úložky obnovovacího fondu, zdaní se rozdíl dodatečně v poměru ročních úložek do tohoto fondu.
Zdaněné úložky obnovovacího fondu, kterých bylo užito po vyčerpání úložek nezdaněných k výměně strojů a zařízení do konce roku 1925, vyloučí se dodatečně z daňových základů let minulých a připadající na ně daň výdělková se odepíše.
4. Podniky, které v letech 1920 až 1922 (1919/20 až 1921/22) zakoupí nové stroje a zařízení, mohou vedle odpisů odpovídajících obvyklému opotřebení nebo znehodnocení (§ 95. lit. f) zák. o os. d.), odepsati v 5 letech, následujících bezprostředné po roce, v němž stroje a zařízení byly zakoupeny daně prostě 20% jejich prokázané nákupní ceny.
Výhody pod číslem 2 a 3 neplatí o vydáních a úložkách, jež jsou určeny ku zlepšení nebo rozšíření podniku.
Také jinak zůstávají předpisy o dani výdělkové (výrobkové) podniků veřejné účtujících ustanoveními tohoto paragrafu nedotčeny.
§ 3.
Výhody § 1 a 2. č. 1., platí také pro novostavby, přestavby, přístavby a nástavby budov, které sice v letech 1920 až 1922 nebyly dokončeny, s nimiž však v letech těchto bylo započato a v nichž se náležitě pokračuje.
§ 4.
Ustanovení §§ 2 a 3 platí obdobně u daně z příjmu pro osoby fysické, které vedou řádné obchodní knihy.
§ 5.
Zákon tento, jehož provedením se pověřuje ministr financí a spravedlnosti, nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Odůvodnění.
Neutěšené poměry hospodářské dnešní doby docházejí snad nejostřejšího výrazu v ohromné bytové nouzi. Drahota stavebního materiálu a neslýchaně vysoké mzdy na jedné straně, usilovná snaha všech povolaných činitelů po zlepšení výrobních poměrů a nápravě měny na druhé straně, tedy v dohledné době kynoucí možnost hlubokého poklesu cen hospodářských statků za současného stoupání kupní síly koruny znemožňují kalkulaci stavebního podnikání tím více, že tu jde o odvětví průmyslu, jehož produkty nejsou určeny k rychlému konsumu, nýbrž k tomu, aby vykonávaly svou hospodářskou funkci po celá desítiletí. Že také kvalita práce i materiálu zvyšuje nejistotu co do hodnoty domů v příštích letech, netřeba zvláště podotýkati. Přirozeným důsledkem toho všeho jest velká zdrženlivost kapitálu, jež jest tím citelnější, že jednak úplná stagnace stavebního ruchu za války, jednak příliv venkovského obyvatelstva do větších měst by dnes naopak vyžadovaly mnohem čilejšího podnikání stavebního než před válkou. Proto nezbývá, než aby stát sám jako nejvyšší zodpovědný činitel v řešení hospodářských a sociálních poměru energicky se ujal této bolavé otázky, a to nejen různými donucovacími a zabraňovacími prostředky, jež by se zejména týkaly těch, kdož lichvaří pozemky, materiálem stavebním a prací, nýbrž také — podle přípustnosti svých finančních prostředků — vlastní stavební činností a částečným převzetím risika těch, kdož se dnes odhodlají stavěti. Toto poslední může se státi jednak přímo: subvencemi nebo převzetím části stavebního nákladu za určitých předpokladů, jednak nepřímo: garantováním výnosu nebo daňovými úlevami.
Již dávno před válkou byly daňové úlevy obvyklým prostředkem pro podporu sociálně prospěšného podnikání. Že dnes daňové úlevy, mají-li svého cíle dosáhnouti, musí býti v míře mnohem větší poskytovány, jest jasno. Stát se k tomu může odhodlati, když je mu na druhé straně umožněno, v mezích rozumné daňové politiky velké kapitály a výnosy, zejména takové, jež se z mimořádných poměrů doby válečné a poválečné vytvořily, jakož i konsum ostřeji zachytiti.
Také v mnohém odvětví průmyslového podnikání bylo zvýšenými výnosy za války i po válce mnoho kapitálu nashromážděno. Finanční správě to neušlo; postarala se o vyšší zdanění. Nelze však přehlédnouti, že dnes také pasivní stránka každé průmyslové bilance vykazuje mnohem vyšší položky, než tomu bylo před válkou. Mezi zvýšená vydání náležejí vedle mzdy a ceny surovin zejména také ohromné náklady na výměnu strojů a zařízení. Výnos mnohého podniku překvapuje někdy svou velikostí, není však ve skutečnosti výnosem žádným, poněvadž podnik musí své, za války permanentní činnosti, obsluhou nevycvičeného personálu a nedostatečnými opravami (materiálem náhražkovým) znehodnocené stroje v nejbližší době nahraditi a k tomu má dnes zapotřebí 10 až 30krát většího náklady než před válkou. Takový výdaj zatěžuje podnik tím více, poněvadž dle platného práva může své výnosy k účelům daňovým zkrátiti nanejvýše jen onou částí zmíněného nákladu, jež se rovná pořizovací hodnotě vyměněného starého stroje. Zbývající, tedy mnohem větší část nákladu, hrazena k tíži výnosu, pojme se do zdaňovacího základu z titulu rozmnožení kapitálu. uloženého v podniku.
Průmyslovým podnikům jest dnes pamatovati také na velké znehodnocení nově postavených budov a nově pořízených strojů, jež může v dohledné době nastati změnou valutárních a výrobních poměru. Stroj s desítiletou funkční dobou, jenž byl dnes za 1,000.000 Kč koupen, může míti za tři léta snad jen cenu 300.000 Kč. Za tuto cena koupí v oné době jiný podnikatel stroj nový a bude v konkurenci potud silnějším, že může částku, již musí podnikatel první věnovati na amortisaci dráže pořízeného stroje, rozdíleti jako dividendu a p. Dle platného práva by mohl první podnikatel odepsati stroj daně prostě za tři léta jen na 700.000 Kč, amortisace vyšší (400.000 = 700.000 — 300.000) by se mu započítala do zdaňovacího zakladu.
Tyto úvahy, jakož i podněty z kruhů průmyslových a snaha, ulehčiti průmyslu a živnostem přechod z hospodářství válečného do hospodářství mírového vedly finanční správu ku předložení osnovy zákona, umožňujícího osobám fysickým a společnostem pro dobu přechodnou vyšší odpisy z nákladů stavebních, zřizování vyšších obnovovacích fondů a přípustnost vyšších odpisů na strojích nové pořízených.
Osnova řeší tudíž v podstatě tři druhy daňových výhod, a to:
A. Výhody pro stavbu budov obytných.
B. Výhody pro stavbu budov, určených pro provoz podniků.
C. Výhody pro obnovu starých a pořízení nových strojů.
Ad A. Výhody pro stavbu budov obytných.
§ 1.
Jak již nahoře naznačeno, nejde tu o obvyklou úlevu při dani činžovní. V té příčině stojí vláda, jako doposud, na stanovisku zamítavém, poněvadž dle zkušeností, není-li účinného korektivu v expropriačním zákoně, oslabuje, ba paralysuje se impuls, ležící v delším osvobození tím, že majitel půdy přiráží cenu osvobození k ceně půdy a prodává dráže; mimo to úlevy na dani domovní kteréž ztrácejí dnes vzhledem k obrovsky stouplým nákladům stavebním na svém významu, paralysují se ihned každým zvýšením nákladu stavebního následkem stávek a pod. Že značné úlevy na dani domovní za těchto poměrů skutečné vyzní na prázdno, ukažme neúspěch zákona ze dne 30. března 1920, čís. 209 Sb. z. a n. ačkoliv celková úleva rovná se tu desetiletému osvobození, tedy ještě o dvě léta více, než-li přísluší t. zv. dělnickým domům dle zákona z 8. července 1902, čís. 144 r. z.
Za to však lze stavební ruch dle mínění vlády značně podnítiti daňovou výhodou jiného druhu. Jak již řečeno, záležela by výhoda tato v tom, že by se vedle amortisace pro fysické znehodnocení domu při dani z příjmu a dani výdělkové připustila také mimořádná amortisace pro jeho komerční znehodnocení očekávané v dohledné době změnou valutárních a výrobních poměrů. Tím by majitel domu zajisté velmi mnohé získal, jak při dani z příjmu tak při dani výdělkové, zvláště když mu bude umožněno, věnovati část svých jinakých příjmů k amortisaci právě uvedené.
Technické provedení této myšlenky jest ovšem velmi nesnadné. Každoroční zjišťování míry znehodnocení mimořádného by bylo zdrojem nekonečných sporů a vedlo by k velkým nestejnoměrnostem v zatížení poplatnictva. Taká jiná methoda určiti počet let, po jichž uplynutí ceny domů se ustálí. jakož i výši, na které se to stane, a podle toho vypočítati amortisaci roční, vedla by v obou směrech do neznáma Fixování nějakého roku (na příklad 1930) s výhradou dodatečného zdanění nepřiměřených amortisaci, do té doby snad provedených vyvolalo by velkou nejistotu u majitelů domů, stěžovalo by administrativu a brzdilo ruch podnikatelský; tedy opačný účinek, než jakého chceme docíliti. Chceme-li tedy opravdu pomoci, nezbývá leč stanoviti již napřed určité pokud možno vysoké procento celkové amortisace z důvodu znehodnocení valutárního, při čemž bychom si byli vědomi toho že překročení tohoto procenta valutárními a výrobními poměry příštích let bude na škodu poplatníka zrovna tak, jako nedosažení tohoto procenta na škodu finační zprávy.
Vláda navrhuje v té příčině daně prostou amortisaci 50 procent prokázaného stavebního nákladu (vedle obvyklé amortisace z důvodu fysického znehodnocení). Při tom jest si vláda toho vědoma, že jest to nejzažší hranice, která se dnes může připustiti; ba lze skoro říci, procento tak veliké, že bude vývojem valutárních a hospodářských poměrů sotva odůvodněno. Tím více doufá vláda. že velká oběť, kterou přináší, bude skutečně vzpružidlem stavebního podnikání, zvláště v kruzích podnikatelských a vůbec kapitálově silnějších, jímž bude lze oné daňové výhody plně využíti. Čím vyšší daň z příjmu nebo výdělková (včetně přirážek samosprávných svazků), tím větší tato výhoda. Poněvadž se zamýšlí proměniti výdělkovou daň podle I. hlavy zákona o osob. daních v daň kvótovou, bude možno této výhody do jisté míry použíti také při této dani.
Z důvodů jednak administračních, jednak hospodářských má býti sice mimořádná amortisace dovolena jen na určitou radu let 10), avšak roční kvóta nemá býti omezována aby plné využití daňové výhody bylo zaručeno.
Největší bude výhoda ta pro společnosti veřejně účtující, protože také jejich. zdanění jest dnes nejvyšší. Odebrání 80 proc. docíleného ročního zisku berním úřadem není dnes u společností žádnou výminkou. Vystaví-li tedy dnes společnost taková v roce 1920 domy za 10 000.000 Kč a uzná-li za vhodné, celých 50 pros. najednou amortisovati, bude její základna daňová pro berní rok 1921 o 5,000.000 Kč nižší. Ušetří tedy 80 proc. z 6,000.000 Kč. čili 4,000.000 Kč na dani výdělkové. Při tom jest jí volno užíti k amortisaci zisku buď z běžícího roku nebo z let minulých, tedy reservních fondu, ať již zdaněných ať nezdaněných. činí-li zisk z roku 1920 15,000.000 Kč a užije-li společnost k amortisaci fondu zdaněného, odpočte se dle platných předpisů daňových oněch 50 proc., tedy 5.000.000 Kč, vzatých z reservního fondu od zisku 15 mil. Kč a zdaní se jen zbytek 10,000.000. Kč. Užije-li společnost fondu nezdaněného, tvoří základnu daňovou sice celý zisk 15 030.000 Kč. za to však netřeba již společnosti obávati se nějakého dodatečného zdanění reservního fondu ani po dobu jejího trvání ani pro případ likvidace. To jest zvláště důležité pro společnosti (také spořitelny), vykazující milionové fondy, jež byly nashromážděny před rokem 1898 a prohlášeny na základě § 98 zák. o osob. daních za nezdaněné. Zde jest vhodná příležitost, zbaviti se užitečným způsobem oné bilanční položky, jež — jak společnostem dobra známo — bývala ode dávna zdrojem jistých starostí, poněvadž každý neopatrný způsob užití fondu k účelu zákonem nefavorisovanému (třeba i jednoduchý přesun do fondu jiného) mohlo míti v zápětí ohromné břímě daňové. Stát by pak v takovém případě snadno oželil daň, na níž by jinak musil snad až do likvidace čekati.
Výhody osnovou poskytované jsou tedy velmi značné. Některé společnosti ubezpečují nás že jakmile osnova stane se zákonem investuje každá z nich do novostaveb desítky milionů.
Připustiti dlužno, že pro ty jichž příjem plyne jen z domu, má předloha menší cenu Dům vystavěný za 1,000.000 Kč by musil nésti čistých 5% aby výhoda roční amortisace 50.000 Kč mohla bytí plně využitkována. Osnova však pamatuje i na tyto případy potud, že předchůdcem nevyužitkovaná výhoda amortisační má býti zachována nástupci, který proto může dům dráže zaplatiti. Opačně může předchůdce, jenž amortisační výhodu plně využitkoval, dům laciněji prodati tak že kupec jehož příjem plyne snad pouze z domu, nalezne náhradu v nižší jeho ceně. Zbyly by tedy případy, kde ani stavitel domu ani kterýkoliv jeho nástupce nemůže amortisační výhody pro nedostatek jinakých příjmů plně využíti. Takových případů bude snad dosti. Povstane snad nepříjemná konkurence slabším soukromým podnikatelům se strany velkých průmyslníků, bank a jiných velkých závodů akciových, těžařstvech a p. To však nemůže býti za nynějších, přímo zoufalých poměrů bytových, jež nejen krutě doléhají na život a rodinné poměry soukromníků, nýbrž i veřejnou administraci na všech stranách šněrují, ba již i povážlivým momentem politickým se stávají, dostatečným důvodem proto, aby se upustilo od prostředku, jenž slibuje skutečnou a vydatnou pomoc, snad také rychlejší pomoc, než kterékoliv jiné opatření vládní neb zákonné.
Právě zmíněný rozdíl v daňové výhodě poplatníků slabších a silnějších mohl by snad vésti k myšlence, že by se velkým poplatníkům mělo povoliti menší procento amortisační. Provedení této myšlenky naráželo by však na značné překážky a činilo by zamýšlené opatření ilusorním, zejména. když by se měl v každém konkrétním případě bráti ohled na to jakým procentem daně z příjmu, resp. daně výdělkové (včetně přirážek; je majitel domu zatížen, nebo do konce i na to, že snad mnozí majitelé domů nebudou těmto daním např. pro zadlužení vůbec podléhati. Také by při převodech domů na jiné majitele povstaly velké administrativní potíže.
Bytová nouze toho vyžaduje, aby se rychle stavělo. Proto daňová výhoda mimořádné amortisace má býti poskytnuta jen pro domy, jichž stavba byla v letech 1920 až včetně 1922 dokončena, anebo aspoň započata; v posledním případě se ovšem předpokládá, že ve stavbě domů bude řádně pokračováno.
Osnova rozeznává mezi budovami určenými k obývání a budovami, jež slouží k provozování podniku. Jen budovám prvého druhu přiznává se mimořádná amortisace 50% stavebního nákladu kdežto u budov druhých jest výhoda daňová menší (viz dole). Poněvadž se však často (zejména ve větších městech) stává že část budov obytných je věnována také k jiným účelům (přízemní krámy, komptoiry) bylo třeba i na tyto případy pamatovati. Výhoda 50% amortisace přináleží dle osnovy toliko domu, jenž jest výhradně nebo převážně věnován k účelům obývacím a to nejméně po 10 let. Věnování toto vloží se ve prospěch státu jako reální břemeno do knih pozemkových. Podobné ustanovení nalézá se i v jiných zákonech (viz na př. § 14 zákona ze dne 8. července 1902, čís. 144. ř. z.).
Kdy jest dům převážně k účelům obývacím věnován, určí ministerstvo financí nařízením podle stávajících vzorů v jiných zákonech; při tom bude dbáno toho, aby byla stanovena formule pokud možno nejjednodušší.
Faktické používám budovy, jež podle obsahu pozemkové knihy byla určena k obývání, k účelům jiným, bude potrestáno ztrátou daňové výhody a muže kromě toho býti uložena peněžitá pokuta do 100.000 Kč. Tohoto posledního ustanovení jest třeba zejména pro ten případ, že proti věnování budovy jedná pozdější majitel jenž převzal budovu již po konsumpci daňové výhody dřívějším majitelem.
Ad 8. Výhody pro stavbu budov, určených pro provoz podniků.
(§ 2, čís. 1.)
Vedle obytných budov mají požívati daňových výhod i budovy vystavené pro provoz podniku. Sem spadají nejen budovy provozní v užším slova smyslu (budovy tovární, skladištní a p.). nýbrž i budovy určené pro pisárny, kanceláře atd. Budovy vystavené pro byty vlastních zřízenců spadají samozřejmě pod výhodnější ustanovení ad A. Výhody jsou obdobné jako pro budovy obytné, s tou však odchylkou, že z prokázaného stavebního nákladu lze odepsati daně prostě jen 35%. Toto nižší procento bylo voleno hlavně proto, poněvadž u budov továrních jest pravidelně již normální procento amortisační vyšší.
Ad C). Výhody pro obnovu starých (1) a pořízení nových (2) strojů.
(§ 2., čís. 2., 3. a 4.)
Při sestavení osnovy nebylo přehlédnuto, že dnešní bilance průmyslových podniku jsou jakési mixtum compositum jež povstalo tím, že předměty před válkou pořízené (pozemky, budovy, stroje a zařízení) jsou vykázány korunou předválečnou, položky jiné (hotovosti, pohledávky, zásoby, cenné papíry v bursovní ceně vyjádřené) pak korunou znehodnocenou. Náprava by mohla nastati buď převedením posledně uvedených položek na korunu předválečnou, tedy asi na hodnotu zlaté koruny, v kterémžto případě by ovšem bilance mnohého podniku byla pasivní, anebo zvýšením položek předválečných na korunu poválečnou. V tomto posledním případě by bylo reservní fond přiměřeně zvýšiti. Samozřejmě by musily i jiné položky na pasivní straně bilance, zejména též posud nastřádané obnovovací fondy, doznati přiměřené změny (kromě akciového kapitálu, jestliže by celé saldo zvýšení se připočetlo k reservnímu fondu). Otázka vyšších úložek do obnovovacího fondu by se v tomto případě vyřídila sama sebou, poněvadž by se roční úložky vypočítávaly z vyššího obnosu strojů. Jejich odpočitatelnost byla by beze všeho přípustnou, poněvadž by se na druhé straně přírůstek reservního fondu již napřed zdanil. Námitky, které se proti tomuto zdanění činí, souvisí s jádrem celé metody reparační a vedla by nás rozprava o nich příliš daleko: stačí podotknouti, že průmyslové podniky fakticky nebilancují ani podle prvé ani podle druhé metody a že tudíž při chystaném zákonném opatření dlužno navázati na bilance, jak tu jsou, leč bychom chtěli vyčkati řadu anket, jež by vydání normativu o bilancování nutné musily předcházeli.
Základní myšlenka osnovy jest vyjádřena tím, ze také částky nákladu, převyšující pořizovací hodnotu starého stroje, mají býti odpočitatelny. V důsledku toho bude tvořiti odpočitatelnou položku podle platných předpisů (§ 97, odst. 4. zák. o os. d.) též částka, vzatá event. k účelu výměny stroje ze zdaněného fondu reservního.
Částka, skutečně vynaložená na výměnu stroje, jest ciferně známa. Proto není pochyby co do výše odpočitatelnosti. Jinak jest tomu při úložkách do obnovovacího fondu, kterými se z dobrých hospodářských důvodů příští výměna stroje anticipuje. Obvyklé odpisy nebo úložky, vypočtené dle pořizovací hodnoty a známé funkční doby stroje, mohou se beze všeho odpočítat. Úložky, jimiž se přihlíží k příští ceně objektu náhradního, nelze však dnes co do přiměřenosti přezkoušeti. Aby se zabránilo tvoření tichých reserv, stanoví osnova, že se smí jen polovice úložek do obnovovacího fondu odpočítati. Toto omezení v souvislosti s dalším ustanovením, že výměna strojů musí býti provedena do konce roku 1925 pod sankcí dodatečného zdanění úložek nezdaněných, dostačí snad aby podniky zdrželo od zneužívaní zákona.
Zdaněné úložky dlužno z berního stanoviska na roveň klásti každému jinému zdaněnému fondu reservnímu. Proto se musí v případě použití k výměně (jak již nahoře bylo naznačeno) dodatečně od zdaňovacího základu odpočítati. Dotyčné ustanovení osnovy jest proto rázu jen deklaratorního a bylo do osnovy pojato jednak vzhledem na pochybnosti z vícero stran nám projevené, jednak však také z toho důvodu, že se tu odchylně od platného zákona v zájmu poplatníků nařizuje odpočítání úložek nikoliv od zisku onoho roku, kdy se výměna stala, nýbrž od zisků oněch let, z nichž úložky pocházejí. Projevená tu obava, že některé obce přirážky již zaplacené nevrátí, jest bezpodstatna jednak vzhledem na vydané již nařízení, že od roku 1921 budou obecní přirážky všude vybírány státními úřady, jednak proto, že o přeplatky z dřívějších let se zmenší jednoduše daň příštích let.
V důsledku základního ustanovení § 2, čís. 2, budou také ony částky skutečného nákladu na výměnu stroje, jež převyšují fond obnovovací, tvořiti odpočitatelnou položku, bez rozdílu, zdali byly zaúčtovány k tíži běžného zisku nebo některého zdaněného fondu. V tomto posledním případě nebylo by ovšem důvodu k dodatečné korektuře daňového základu z některého dřívějšího roku; odpočet se stane normálně, t. j. v zdaňovacím základě běžného roku.
Předpoklad pro všechny tyto výhody jest ovšem že výměna se stane nejpozději do konce r. 1925 (dovolena jest také dříve) dále, že se jedná skutečně jen o náhradu a nikoliv o melioraci nebo rozmnožení podniku. Tuto poslední otázku řešiti jest ve smyslu posavadních předpisů, při čemž si ovšem netajíme, že jest to otázka velmi svízelná, jíž řešiti lze jen liberálním výkladem zákona.
Přirozeným důsledkem stanoviska, jaké zaujala vláda ohledné výměny strojů, bylo by také připuštění vyšších obnovovacích fondů pro tovární budovy. Ustanovení toho druhu nebylo však pojato do osnovy proto, že interesovanými kruhy posud nebylo žádáno a patrně potřeba obnovy továrních budov není dnes ještě tak nutnou, jako obnova strojů.
2. Podobně jako u nově postavených průmyslových budov připouští osnova též zrychlenou amortisaci u pořízených nových strojů. Vedle pravidelného odpisu uznává se též další odpis 20% z nákupní ceny nových strojů a zařízení, který může podnik provésti daně prostě během pěti let, předpokládajíc. že pořízení se stalo v letech 1920 až včetně 1922.
Jelikož pro kontrolu finanční správy. jest nutno, aby provedené odpisy, hromadění úložek v obnovovacím fondu, jakož i likvidace tohoto fondu byly vedeny v patrnosti, podmíněné řádným vedením knih, stanoví osnova vedení knih za podmínku poskytnutí uvedených výhod osobám fysickým.
Návrh budiž Národním shromážděním projednán a schválen, a to vzhledem k naléhavosti věci v jednání zkráceném dle § 65 jedn. řádu sněm. a budiž za tím účelem přikázán jak poslanecké sněmovně tak po schválení touto sněmovnou v senátě výboru rozpočtovému k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.
V Praze dne 9. prosince 1920.
Ministr financí: