Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
Původní znění.
1030.
Odpověď
správce ministerstva financí a ministrů vnitra a spravedlnosti
na interpelaci poslanců Dra Jindřicha Brunara a soudr. (tisk 185)
o opatřeních na ochranu peněžních ústavů.
Jest dostatečně známo, že přesycení zejména severočeských spořitelen a peněžních ústavů na Slovensku rakouskými válečnými půjčkami, do nichž uložené kapitály sterilně ležely pro nemožnost rychlého rozřešení osudu těchto půjček, přivodily kritickou peněžní tíseň u postižených ústavů, která v krajní míře znepokojila jich věřitele, především majitele vkladů.
Neblahá tato situace byla zostřená u peněžních ústavů na Slovensku následkem toho, že deposita a hlavně hotovosti těchto ústavů nalézají se u peněžních ústředí v Pešti, což dlužno přičísti jednak v Uhrách obvyklému systému centralisace peněžních hodnot v ústředí, jednak dolosnímu zavlékání jích za hraníce republiky.
Ježto byl tento kritický stav přetřásání v denních listech a následkem toho hrozilo krajně nebezpečí runu na zmíněné ústavy, bylo povinností vlády, aby ihned zasáhla a zabránila okamžitému se zhroucení celé řady ústavů a ochuzení jejích věřitelů.
Rychlý zákrok státní správy byl tím spíše odůvodněn, poněvadž koncem roku 1919 měla vypršeti platnost vládního nařízení ze dne 5. srpna 1919, č. 439 Sb. z. a n. o příročí pro vklady u peněžních ústavů, jež aspoň částečně chránilo ohrožené ústavy před hromadnými nároky vkladatelů.
Byla tudíž vláda úplně v právu, aby k ochraně před škodlivými účinky války, které právě ve vylíčeném kritickém finančním stavu celé řady ústavů se projevily, nastoupila krátkou cestu nařizovací, kterou jí zaručovaly zmocňovací zákony ze dne 24. července 1917, č. 307 ř. z. a zák. čl. LXIII z r. 1912 a čl. 1 z r. 1914 i u nás platné na základě zákona z 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n.
Opatření, která sledují interpelované vládní nařízení z 19. prosince 1919, č. 660 Sb. z. a n. diktovala nutnost učiniti přítrž průvodním zjevům, které bývají s hrozícím úpadkem spojeny a jež byly též úředně konstatovány. Sem spadají zejména případy zjištěné revisním odborem ministerstva financí, že byly jisté osoby na úkor ústavu i ostatních věřitelů nereelně favorisovány tím způsobem, že byly od nich přejímány rakouské válečné půjčky v plné upisovací hodnotě, a dále přes to, že ústav použil příročí, byly některé nároky plně uhrazovány.
Bylo tudíž nutno, aby vládě byl zaručen vliv na hospodaření ústavu povoláním stálého dozorčího orgánu, který by bděl nad nestranným uspokojováním legitimních nároků všech věřitelů.
Akce vlády v tom směru by byla ochromena, kdyby jí nebylo lze povolati stálý dozorčí orgán i v těch případech, kde instituce tato není zavedena. Běží zde netoliko o peněžní ústavy na Slovensku vůbec v důsledku normativního systému, na němž akciové právo uherské jest zbudováno, nýbrž i o některé kategorie peněžních ústavů v zemích českých, na př. záložny, kde zákon nepředpisuje státního dozoru.
Ke škodlivým zjevům svrchu vylíčeným přistupuje mnohde zahájená usilovná agitace o sehnání nových vkladů, jimiž tonoucí ústavy hleděly stůj co stůj prodloužiti svou existencí, nejmenšího zřetele neberouce na mamou obět nových vkladatelů.
Bylo tudíž snahou vlády, aby zákazem přijímání nových vkladů neinformované kruhy chránila.
Konečně třetí opatření, k němuž si státní správa vyžádala zmocnění a jež záleží v zákazu plnění závazků, sleduje účel nahraditi v předu zmíněné vládní nařízení o příročí pro vklady u peněžních ústavů a zabrániti zavlečení aktiv.
Ministerstvo financí a vnitra, provádějíce uvedené vládní nařízení sahají k opatřením dle tohoto nařízení teprve po nejrigorosnějším vyšetření finančního stavu postiženého peněžního ústavu.
Ta okolnost, že z 19 případů, v nichž v Čechách došlo k mimořádným opatřením, v 18 případech se tak stalo na popud samotných peněžních ústavů, nasvědčuje, že skutečně bylo nutně zapotřebí vylíčené úpravy a znatelné uklidnění v řadách vkladatelů jest znamením jeho účelnosti.
V Praze dne 15. listopadu 1920.
Za nepřít. správce ministerstva financí:
Dr. Hotowetz, v. r.
Ministr vnitra:
Černý, v. r.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Popelka, v. r.
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
Překlad.
1030.
Antwort
des Verwalters des Finanzministeriums, des Ministers des Innern und des justizministers
auf die Interpellation der Abgeordneten Dr. Heinrich Brunnar und Genossen (Druck 185)
betr. die Massnahmen zum Schütze der Geldinstitute.
Es ist hinreichend bekannt, daß die Übersättigung namentlich der nordböhmischen Sparkassen und der Geldinstitute in der Slovakei mit Kriegsanleihen, in denen das angelegte Kapital wegen der Unmöglichkeit einer schnellen Lösung des Schicksals dieser Anleihen brachlag, eine kritische Geldnot bei den betroffenen Instituten bewirkte, welche die Gläubiger dieser Anstalten, vor allem die Besitzer von Geldeinlagen in die größte Unruhe versetzte.
Diese unheilvolle Situation wurde bei den slovakischen Geldinstituten dadurch verschärft, daß die Depositen und namentlich die Barschaften dieser Aastalten sich bei den Geldzentralen in Budapest befinden, was teils dem in Ungarn üblichen System der Zentralisation der Geldmittel in der Zentrale, teils der dolosen Verschleppung derselben über die Grenzen der Republik zuzuschreiben ist.
Da dieser kritische Zustand auch in der Tagespresse erörtert wurde und infolgedessen die Gefahr eines Runs auf die erwähnten Anstalten sehr drohend war, war es Pflicht der Regierung, sofort einzugreifen und dem augenblicklichen Zusammenbräche einer ganzen Reihe von Anstalten wie auch der Verarmung ihrer Gläubiger vorzubeugen.
Ein schnelles Einschreiten der Staatsverwaltung erschien umso eher begründet, als zu Ende d. J. 1919 die Giltigkeit der Regierungsverordnung v. 5. August 1919, Nr. 439 Samml. d. Ges. u. Vdg. über das Moratorium für Einlagen bei Geldinstituten ablaufen sollte, das die bedrohten Institute wenigstens zum Teil vor massenhaften Ansprüchen der Einleger schützte.
Es war daher die Regierung durchaus berechtigt, zum Schutze gegen die schädlichen Kriegsfolgen, die sich eben in der dargelegten kritischen Finanzlage einer ganzen Reihe von Anstalten äußerten, den kurzen Verordnungsweg zu beschreiten, der ihr durch die auf Grund des Ges. vom 28. Oktober 1918, Nr. 11 Samml. d. Ges. u. Vdg. auch bei uns geltenden Ermächtigungsgesetze v. 24. Juli 1917. R. G. Bl. Nr. 307, und Gesetz Art. LXIII v. J. 1912 u. Art. L v. J. 1914 eingeräumt war.
Die Maßnahmen, welche die interpellierte Regierungsverordnung vom 19. Dezember 1919, Nr. 660 Samml. d. Ges. u. Vdg. verfolgt, waren von der Notwendigkeit diktiert, den Begleiterscheinungen zu steuern, die mit dem drohenden Zusammenbruche verbunden zu sein pflegen und die auch amtlich festgestellt wurden. Her fallen namentlich die von der Revisionabteilung des Finanzministeriums erhobenen Fälle, daß gewisse Personen zum Schaden der Anstalt und der übrigen Gläubiger in der Weise unreell favorisiert wurden, daß von ihnen österr. Kriegsanleihen zum vollen Zeichnungswerte übernommen wurden und weiterhin, daß trotzdem die Anstalt vom Moratorium Gebrauch gemacht hatte, manche Ansprüche voll befriedigt wurden.
Es war daher notwendig, durch Bestellung eines ständigen Aufsichtsorganes zwecks Überwachung der unparteiischen Befriedigung der legitimen Ansprüche aller Gläubiger der Regierung eine Einflußnahme auf die Geschäftsgebarung der Anstalt zu sichern.
Die Aktion der Regierung in dieser Richtung wäre lahmgelegt worden, wenn es ihr nicht möglich gewesen wäre, ein ständiges Aufsichtsorgan auch in jenen Fällen zu bestellen, wo diese Institution nicht eingeführt ist. Es handelt sich hiebet nicht bloß um Geldinstitute in der Slovakei überhaupt in Konsequenz des normativen Systems, auf dem das ungarische Aktienrecht aufgebaut ist, sondern auch um manche Kategorien von Geldinstituten in den böhmischen Ländern, z. B. Sparkassen, wo das Gesetz keine staatliche Aufsicht vorschreibt.
Zu den vorstehend geschilderten schädlichen Erscheinungen gesellt sich vielfach die eingeleitete eifrige Agitation zwecks Erlangung neuer Einlagen, mit denen die bedrohten Institute um jeden Preis ihre Existenz verlängern wollten, ohne auf das vergebliche Opfer der neuen Einleger die geringste Rücksicht zu nehmen.
Es war daher das Streben der Regierung, durch Verbot der Entgegennahme neuer Einlagen die uninformierten Kreise zu schützen.
Schließlich verfolgt die dritte Maßnahme, zu der die Staatsverwaltung die Ermächtigung eingeholt hat und die in dem Verbote der Erfüllung der Verbindlichkeiten besteht, den Zweck, die eingangs erwähnte Regierungsverordnung über das Moratorium für Geldeinlagen bei Geldinstituten zu ersetzen und eine Verschleppung der Aktiven hintanzuhalten.
Die Ministerien des Innern und der Finanzen greifen in Durchführung der angeführten Regierungsverordnung zu Maßnahmen laut dieser Verordnung erst nach rigorosester Feststellung der Finanzlage des betroffenen Geldinstitutes.
Der Umstand, daß von 19 Fällen, in denen es in Böhmen zu außerordentlichen Vorkehrungen kam, in 18 Fällen dies über Betreiben der Geldinstitute selbst geschah, weist darauf hin, daß die geschilderte Regelung tatsächlich notwendig war, und die eingetretene merkliche Beruhigung in den Kreisen der Einleger ist auch ein Zeichen ihrer Zweckmäßigkeit.
Prag, den 15. November 1920.
F. d. abw. Verwalter des Finanzministeriums:
Dr. Hotowetz, m. p.
Der Minister des Innern:
Černý, m. p.
Der Justizminister: