Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
983.
Interpelace
poslance Josefa Hakena a soudruhů
ministru zahraničí a sociální péče
o českých dělnících ve Francii.
Před třemi měsíci odjelo několik set českých dělníků do Francie na práci, jelikož ve vlasti nemohli nalézti zaměstnání. Na práci tuto byli lákáni výhodnými podmínkami. Podmínky tyto smluvil v zastoupení naší vlády p. dr. E. Stern a vláda naše přímo podporovala, agitace mezi dělnictvem pro práci do Francie.
Máme četné doklady o hrozném stavu našich dělníků, kteří do Francie odejeli. Dělníci tito jsou nuceni k obtížným a nebezpečným pracem, k nimž francouzské dělnictvo získati se nedalo, ačkoli mezi nim je veliká nezaměstnanost. Sliby o připravených bytech a výdělcích ukázaly se planými. Dělníci jsou jak na energií pracovní tak i na penězích přímo vykořisťováni a žijí v poměrech zoufalých.
Legionář, který dal se zlákati sliby a do Francie na práci odejel, píše své ženě:
ťVím dobře, že nemáš doma na růžích ustláno, že třebas máš bídu, ale kdybys tak mohla jenom na jeden den mezi nás se podívati, jak my zde žijeme o hladu a bídě, vsích, které nás žerou, tak bys zaplakala, vždyť my, když tu budeme dva měsíce, budeme jen kost a kůže, protože je zde veliká dřina a spáti musíme ve dřeveném baráku plném vší a v zimě až to v kostech praští. Když ráno vstaneme, nemůžeme ani nohama hnout, jak jsme přemrzlí, neb jest veliká zima a obrovské mlhy, tak že když bychom tu byli přes zimu, budou z nás úplní mrzáci. Slibovali nám, že nám dají byty se zařízením, dobrou práci, plat a že za námi pošlou naše ženy. Teď nám nechtějí nic splniti, nechávají nás mrznout, hrozí nám četnictvem a kriminálem. Rodiny nám sem nechtějí vzíti, až prý v létě, ovšem na naše útraty. Teď je ze mne úplný žebrák. Jsme beze všeho zastání, tak že bych si skoro zoufal. Zastřelil bych se, nebýt Tebe a Lojsíčka. Mám jenom myšlenky stále na Vás. Jsem již z toho skoro šílený. Odepiš mně, co mám udělat, vždyť nás naši vlastní lidé v republice prodali, jako otroky, my jsme zde ze S .... jako dva blázni, nevíme co si máme počít. Peníze nemáme a nevíme jak se dostaneme domu. Zůstanu zde s S .... až si vyděláme nějaký krejcar na cestu. Potom budeme muset utéci, neb to ani jinak nemůžeme udělati. Jsme zde jako zajatci v baráku ohrazeném drátem. Zde každý ze Sebe všechno prodává co může, by nedřel bídu, hodinky, prsteny, šatstvo i prádlo.
To je jeden z četných dopisů dělníků z Francie. Některé jsou psány tonem ještě zoufalejším. Dosvědčení pravdivosti těchto zpráv podali nám též dělníci z Francie uprchnuvší. Je třeba bezohledně rychle pomoci, jednak na zlepšení stavu ubohých dělníků, jednak na umožnění návratu.
Podepsaní se táží:
1. Jsou p. ministrům známy poměry, v nichž čeští dělníci ve Francii jsou nuceni žíti a pracovati?
2. Je vláda ochotna ihned zakročiti u francouzské vlády, aby zoufalý otrocký stav naších dělníků zlepšila a těm, kteří po návratu touží, okamžitě návrat umožnila?
V Praze dne 4. prosince 1920.
J. Haken,
Kučera, Surányi, Borovszký, Rouček, Skaunicová, Mikulíček, Koutný, Darula, Houser, Malá, Krejčí, Kunst, Teska, Blažek, Svetlík, Burian, Toužil, Skalák, Dr. Šmeral, Tausik, Merta.