Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
817.
Odpověď
ministra národní obrany
na interpelaci poslanců J. Schweichharta, K. Čermaka, Fr. Beutla a soudruhů (tisk 430)
o hanebnostech českých vojáků v Děčíně a Podmoklech.
Stržení soch císaře Josefa II. a cís. Alžběty 6. července 1920 večer v Děčíně provedeno bylo hloučkem vojínu čs. hranič. praporu č. 1. ležícího posádkou v místech Děčíně a Podmoklech.
Tato posádka nachází se ve jmenovaných městech od 1. prosince 1918 a za celou tu dobu nebylo vůči ní stížnosti ani od tamnějsí německé městské správy, ani od příslušných tamnějších vojenských úřadů. To dosvědčuje mimo jiné též zpráva městské rady v Podmoklech, podaná ministerskému presidiu 7. července t. r. pod č. j. 4850, jakož i výrok děčínského purkmistra pronesený 13. července 1920 veliteli 3. čs. p. divise gen. Radovi, že "obyvatelstvo Děčína nemělo dosud příčin si na nynější posádku stěžovati".
Chování se posádky vůči obyvatelstvu bylo vždy bezvadné. O disciplinovanosti vojáků svědčí zdrženlivost, jakou projevují i v těch případech, kdy nezodpovědnými elementy jest národní jejich cítění nejhrubším způsobem uráženo.
Že vojsko jest si dobře vědomo svého místního exponovaného postavení, plyne z té okolností, že letošní německá oslava slunovratu prošla v úplném klidu, ačkoliv v obou městech pořádány byly demonstrační průvody s lampióny, s obrazy býv. císařů Viléma a Franze Josefa za provokativního zpěvu písně "Wacht am Rhein".
Po případu jihlavském provokace byly stupňovány. Tak 10. června t. r. bylo na 1. rotu hranič. praporu vracející se ze cvičení do svých ubikací urážlivě pokřikováno z oken gymnasial. budovy.
4. července při "Frauengauturafestu" cvičiště ozdobeno bylo m. j. prapory barev jinostátních, v Čs. republice zakázaných. Vyzývavou provokací byla však řada karikatur, namalovaných na plotě, ohrazujícím cvičiště. Zkarikován byl mezi jinými i president čs. státu. Přes tuto na výsost hrubou provokaci klid nebyl porušen a slavnost nerušeně skončena.
Ale již následující den (5. července) mysl českého lidu pobouřena byla novým nenávistným činem, vylitím vřelé vody z 2. patra domu č. 41 na zpívající český průvod, vracející se z oslavy Husovy.
Nutno míti za to, že všechny tyto případy, zejména však hrubá veřejná urážka vojskem i českým lidem zbožňovaného představitele státu, přiměly jednotlivce z řad vojska, aby sáhli k činu odvety.
Nelze nepoznamenati, že radikálnější elementy spatřují v odstraňování pomníků bývalých monarchů nutné, doplnění říjnové revoluce, jež dala národu zřízení — republikánské. Týž zjev bylo možno pozorovati ve všech státech, v nichž došlo ku převratu a to i ve státech národnostně jednotných.
Že mužstvo posádky vůči slušnému němectví a jeho kulturním představitelům se chová s plným respektem, svědčí fakt, že vojáci, kteří se chystali v Podmoklech strhnouti také sochu básníka Schillera v předpokladu, že jedná se o sochu býv. císaře Františka Josefa, okamžitě upustili od svého úmyslu, jakmile zvěděli, že jest to socha Schillerova.
Vojenské úřady odsuzují každý případ, kdy vojsko zasahuje do záležitostí civilních. Také v případě děčínském a podmokelském bylo ihned nařízeno vyšetření věci a ev. potrestání. Jest však především třeba, aby civilní obyvatelstvo vyvarovalo se provokací a nezhoršovalo žádoucí dobrý poměr vojska a občanstva tohoto státu.
K poslednímu bodu dotazu dlužno uvésti:
Čs. republika resp. vojenská správa odpovídá za trestné nebo bezprávné činy svých zřízenců, v konkrétním případu za protiprávné činy čs. vojínů, jen potud, pokud specielní zákony ji k tomu zavazují, ku př. § 35 voj. ubyt. zák. z r. 1879 o ručení státu za zavinění ubytovaných oddílu, § 23 zákona ze dne 22. května 1905 o poskytování vojenské přípřeže v míru, o náhradě škody způsobené na pozemcích, nářadích a zvířatech, zákon z 18. srpna 1918, č. 317 ř. z., o odškodňovací povinnosti státu za bezprávné poškození civilních osob v této válce, §§ 19 a 21 zák. o válečných úkonech a pod.
Případ konkrétní některým specielním zákonem normován není, není zde tedy povinnosti státu resp. čs. vojenské správy k náhradě způsobené škody.
V Praze dne 16. října 1920.
Ministr národní obrany: