Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
Původní znění.
655.
Antrag
des Abgeordneten Dr. Josef Keibl und Genossen
betreffend der Abänderung des § 20-1. Absatz der Verfassungsurkunde der Čehoslowakischen Republik (Ges. v. 19. Feb. 1920, Nr. 121 G. S.)
Gesetz
vom ........................................................... 1920,
betreffend der Abänderung des § 20-1. Absatz der Verfassungsurkunde der Čechoslowakischen Republik (Ges. v. 19. Feb. 1920, Nr. 121 G. S.)
Das Národní Shromáždění der Čechoslowakischen Republik hat folgendes Gesetz beschlossen:
Der § 20-1. Abs. der Verfassungsurkunde hat zu lauten:
Art. I.
§ 20 (1) Wenn ein Staatsangestellter, der in die Nationalversammlung gewählt wurde, das Gelöbnis als Mitglied abgelegt hat, wird er, solange er Mitglied der Nationalversammlung ist, beurlaubt. Er bleibt im ständigen Vollbezug seiner Dienstbezüge samt Orts- und Teuerungszulagen und wird auch in Bezug auf seine Zeitvorrückung einem aktiven Staatsbeamten gleichgehalten.
Hochschulprofessoren haben Anspruch auf Urlaub, falls sie von diesem Rechte Gebrauch machen, so gilt von ihnen dasselbe, wie von den übrigen Staatsbediensteten.
Art. II.
Dieses Gesetz hat rückwirkende Kraft vom 1. Mai 1920. Mit seinem Vollzug werden alle beteiligten Ministerien betraut.
Begründung:
Es ist der Verfassungsurkunde der tschechoslowakischen Republik vorbehalten geblieben, die Staatsbeamtenschaft ausdrücklich in dieser Urkunde zu erwähnen, indem sie in diesem Stand, als dem einzigen in der Republik sein passives Wahlrecht in die Nationalversammlung verkürzt, denn darauf lauft die bestehende Fassung des § 20-1 der Verfassungsurkunde hinaus. Wenn der Staatsbeamte gewärtigen muß, daß er im Falle seiner Wahl in die Volksvertretung nur auf seine "ständigen Bezüge" gesetzt wird, das heißt, nicht nur seine Ortszulage verliert, sondern wie angeblich bereits im Ministerrate beschlossen auch seine Teuerungszulagen, dann kann er sich eben in die Nationalversammlung nicht wählen lassen. Dies kommt praktisch darauf hinaus, daß der größte Teil der Staatsbeamtenschaft vom passiven Wahlrechte ausgeschlossen ist. Gerade die Vertreter der unteren Gehaltsstufen trifft diese Bestimmung und doch kommt es auf diese an, weil nur von ihnen jene energische Vertretung der Beamtenschaft zu erwarten ist, welche gegen eine, der Staatsbeamtenschaft mißgünstig gesinnten Regierung in diesen trostlosen wirtschaftlichen Zeiten notwendig ist.
Der Zweck und Sinn dieser Bestimmung ist weder politisch noch finanziell zu rechtfertigen.
Der Abgeordnete, welcher aus dem Kreise der Staatsbeamtenschaft gewählt ist, ist als ein Vertrauensmann der geistigen Arbeiterschaft aufzufassen. Was würde eine Arbeitergewerkschaft dazu sagen, wenn ein Unternehmer den gewählten Vertrauensmann der Arbeiterschaft nur deswegen, weil er Vertrauensmann ist, im Lohne kürzen würde? Und dies soll sich der Staat als Arbeitsgeber der Staatsbeamtenschaft ohne weiters gestatten können?
Und ist der gewählte Staatsbeamte nicht ebenso aktiver Diener, wie der, welcher im Bureau sitzt und seine Amtsstunden einhält? Muß er nicht noch viel intensivere geistige Arbeit leisten und doch sicher auch im Interesse des Staates? Warum läßt man den reichen Mann im Vollgenusse seiner Renten und den Unternehmer im Vollbesitze seines Erwerbes und warum schädigt man gerade den Ärmsten, der Vertreter der Staatsbeamtenschaft und bestraft ihn mit Gehaltskürzung, nur, weil er über das Durchschnittsmaß der anderen hinausragt und sich außerdem noch des Vertrauens der Mitbürger aus anderen Berufen erfreut?
Vielleicht fürchtet man, er könnte den Herren Ministern unangenehm werden. Dies wäre freilich nicht zu fürchten, wenn man lauter Ministerialräte und Sektionschefs wählen würde. Und finanziell? Was kann der Staat bei der notorisch geringen Anzahl von Abgeordneten aus der Staatsbeamtenschaft, an den Kürzungen der Gehalte ersparen?
Eine gewiß doch nur geringe Summe gegenüber den sonstigen jährlichen Ausgaben! Diese Erwägungen können nicht zu der gegenwärtigen Fassung des § 20-1 geführt haben, sie atmet lediglich den Geist der Gehäßigkeit gegenüber der in jeder Beziehung arg hintan-gesetzten Staatsbeamtenschaft. Es ist demnach höchste Zeit, daß diese Bestimmung geändert werde. Und sie kann nur so geändert werden, daß der sozialen Gerechtigkeit voll Rechnung getragen werde, nicht nur für die Zukunft, sondern auch für die Gegenwart und Vergangenheit. Dieser Forderung soll durch die vorgeschlagene Änderung Rechnung getragen werden.
Zur Durchführung dieses Gesetzes sind keinerlei finanzielle Mittel erforderlich. Denn es wird keine Belastung des Staatssäckels dadurch hervorgerufen, sondern nur ein gemachtes Ersparniß, soll, weil ungerechtfertigt, vermieden werden. Sollte aber eine gegenteilige Ansicht obwalten, wird beantragt, die erforderlichen Mittel aus dem Erlös der Vermögensabgabe zu decken, weil sie bezwecken, einem wichtigen Stande die Anteilnahme am Verfassungsleben zu sichern, also Kosten der Erhaltung der Republik sind.
Es wird beantragt, diesen Gesetzantrag dem Verfassungs-Budget- und Staatsangestelltenausschuß zur Beratung zu unterbreiten.
Prag, am 26. Oktober 1920.
Dr. Keibl,
Dr. Radda, Windirsch, Pittinger, J. Mayer, Schubert, Dr. Schollich, Kostka, Dr. E. Feyerfeil, Křepek, Zierhut, Böllmann, Röttel, Dr. Hanreich, Kaiser, Matzner, Dr. Petersilka, Kraus, Böhr, Dr. Lelley, Szentiványi, Dr. Körmendy-Ékes, Dr. Luschka, Mark.
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
Překlad.
655.
Návrh
poslance dra Josefa Keibla a soudruhů
na změnu § 20., odst. 1., ústavní listiny Československé republiky (zákon z 19. února 1920, č. 121 sb. zák. a nař.).
Zákon
ze dne ........................................................... 1920,
jímž se mění § 20., odst. 1., ústavní listiny Československé republiky (zákon z 19. února 1920, č. 121 sb. zák. a nař.).
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 20., odst. 1., ústavní listiny má zníti:
Čl. I.
§ 20. (1) Vykonal-li státní zaměstnanec, zvolený do Národního shromáždění, slib jako jeho člen, dává se mu, pokud jest členem Národního shromáždění, dovolená. Po tu dobu má nárok na své stálé příjmy i s místními a drahotními přídavky a také ohledně časového postupu jest na roveň postaven činnému státnímu úředníku.
Vysokoškolští profesoři mají nárok na dovolenou; použijí-li tohoto práva, platí o nich totéž jako o ostatních státních zaměstnancích.
Čl. II.
Tento zákon má zpětnou platnost od 1. května 1920. Provedením jeho pověřují se všechna zúčastněná ministerstva.
Odůvodnění:
Ústavní listině Československé republiky zůstalo vyhrazeno, aby učinila zmínku výslovnou o státních zaměstnancích, při čemž tento stav, jako jediný v republice, jest ve svém passivním volebním právu do Národního shromáždění zkracován, neboť k tomu směřuje dosavadní znění § 20., odst. 1., ústavní listiny. Musí-li státní úředník očekávati, že bude v případě své volby do Národního shromáždění odkázán pouze na své "stálé příjmy", to jest, že pozbude nejen svého místního přídavku, nýbrž, jak dle pověsti v ministerské radě bylo usneseno, také svých drahotních přídavků, pak tedy nemůže se dáti voliti do Národního shromáždění. Praktický důsledek toho jest, že převážná většina státního úřednictva jest vyloučena z passivního volebního práva. Právě zástupce nižších stupnic platových postihne toto ustanovení a přece na nich hlavně záleží, ježto pouze od nich lze očekávati ono energické zastoupení úřednictva, jež je nutno v těchto hospodářsky neutěšených dobách vůči vládě, proti státnímu úřednictvu nepříznivě zaujaté.
Účel ani smysl tohoto ustanovení nelze ani politickými ani finančními důvody ospravedlniti.
Poslanec volený z kruhu státních zaměstnanců má býti pokládán za důvěrníka duševních pracovníků. Co by řekl dělnický svaz, kdyby některý podnikatel chtěl zkracovati na mzdě důvěrníka dělnictva jenom proto, že jest důvěrníkem? A to snad smí si stát bez následků dovoliti jako zaměstnavatel státních úředníků?
Což není zvolený státní zaměstnanec právě tak činným služebníkem jako ten, který sedí v kanceláři a dodržuje své úřední hodiny? Což nemusí spíše ještě mnohem úsilněji duševně pracovati, a to zajisté přece také v zájmu státu? Proč ponechává se boháči plný jeho důchod a podnikateli celý jeho výdělek, a proč škodí se právě tomu nejchudšímu zástupci státních úředníků a proč on je trestán újmou na příjmech jedině za to, že vyniká nad průměr ostatních a nad to ještě těší se důvěře spoluobčanů jiných povolání?
Snad jsou obavy, že by se mohl státi pánům ministrům nepříjemným. Toho věru nebylo by třeba se báti, kdyby byli voleni samí ministerští radové a odboroví přednostové. A finančně? Co může ušetřiti stát snížením těchto platu při známém malém počtu poslanců z řad státních zaměstnanců? jistě jen nepatrnou částku vůči ostatním ročním výdajům! Tyto úvahy nemohou vésti k nynějšímu znění §u 20., odst. 1., ono dýše pouze duchem nenávisti vůči státnímu úřednictvu, odstrkovanému v každém směru. Jest tudíž nejvýše na čase, aby toto ustanovení bylo změněno. A může býti jen tak změněno, aby plně vyhověno bylo sociální spravedlnosti nejen pro budoucnost, nýbrž i pro přítomnost a minulost. Tomuto požadavku má býti vyhověno navrhovanou změnou.
K provedení tohoto zákona není třeba žádných finančních prostředků, neboť tím nebude nikterak zatížen státní měšec, nýbrž má býti pouze zabráněno úspoře, protože jest neoprávněná. Kdyby však převládal opačný názor, navrhuje se, aby potřebná částka byla kryta z výtěžku dávky z majetku, poněvadž má za účel zajistiti důležitému stavu účast na ústavním životě a tudíž jest nákladem na vydržování republiky.
Navrhuje se, aby tento návrh zákona byl předložen výboru ústavnímu, rozpočtovému a státně-zřízeneckému k poradě.
V Praze dne 26. října 1920.
Dr. Keibl,
Dr. Radda, Windirsch, Pittinger, I. Mayer, Schubert, Dr. Schollich, Kostka, Dr. E. Feyerfeil, Křepek, Zierhut, Böllmann, Röttel, Dr. Hanreich, Kaiser, Matzner, Dr. Petersilka, Kraus, Böhr, Dr. Lelley, Szentiványi, Dr. Körmendy-Ékes, Dr. Luschka, Mark.