Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
566.
Odpověď
vlády
na interpelaci poslanců Skaláka, Dr. Šmerala a soudr. (č. t. 169)
ohledně návratu ruských zajatců z území československé republiky do sovětového Ruska.
Aby se úspěšně řešila otázka návratu bývalých ruských zajatců do vlasti, zřízeno bylo v ministerstvu Národní obrany zvláštní repatriační oddělení, jež podnikalo v tomto směru všechny možné kroky, bohužel dlouho bez úspěchu, neboť polská i rumunská vláda odpíraly ruským zajatcům projezd.
Teprve poslední dobou se podařilo mezinárodnímu Červenému kříži dosíci spojení s Ruskem po moři přes Štětín—Narvu a s ruskou vládou rad docíleno dohody o vzájemných missích ruského Červeného kříže do Prahy a československého Červeného kříže do Moskvy.
Teprve tím se dostala repatriace bývalých válečných zajatců ruských do stadia příznivějšího. Lze očekávati, že se evakuace zahájí po udělení vyžádaného souhlasu německé vlády k projezdu Německem.
Násilně zde ruští zajatci zadržováni nejsou, naopak každému z nich, který obdržel povolení k projezdu některým sousedním státem, byla s největší ochotou umožněna bezplatná jízda až na hranice.
Ze států sousedních, hlavně z Německá a Polska, přebíhají ruští zajatci stále a v značném počtu na území republiky, od nás však za hranice neprchají, což dokazuje, že zde žijí v poměrech příznivějších, i když nehledáme přirovnání k zoufalé situaci, ve které jsou nuceni strádati naši zajatí příslušníci v Rusku.
Jest samozřejmou nepravdou, že by ruští zajatci byli pro své socialistické smýšlení vykazováni do Polska nebo do Rumunska, vždyť tyto státy jistě by odmítly (jich přijmouti se zřetelem na zásadní své stanovisko k této otázce:
Snad vznikla domněnka ta rozkazem, který byl vydán za souhlasu ministerstva vnitra i zahraničních záležitostí a který zakazuje pohraničním orgánům trpěti přebíhání bývalých ruských zajatců ze sousedních států na naše území a nařizuje dopraviti dopadené přeběhlíky zpět. Nabylo totiž přebíhání takových rozměrů, že se jevilo nejvýše nutným protiopatření v zájmu našeho státu, jemuž přeběhlíci připadnou na obtíž.
Poměry internovaných v přejímacím táboře ve Vranově jsou takovéto:
Počet internovaných kolísá, přesáhl již i čtyři sta. Jsou to váleční zajatci převzatí od bývalé vlády, přeběhlíci, uprchlíci z Ruska i návratci. Internovaní se podrobují čtrnáctidenní karanténě, načež bývají propuštěni, vyjímaje důstojníky Denikinské armády a polské sběhy. Mužstvo i důstojníci mají v internačním táboře stejné požitky a to in natura tytéž jako mužstvo československé, až na dávku masa, která jest 150 místo 190 gramů. Stravné činí i s připočítaným rozdílem chlebného 3 K 21 h denně. Chleba in natura dostávají denně 420 gramů, tedy stejně jako naše mužstvo, nedostávají pouze kuřiva a žoldu. Internovaní stejně jako domácí vojsko jsou ubytováni v barácích. Zdravotní poměry jsou velmi dobré, nemocí nakažlivých není.
K výtkám, které činí dotaz vojenské policii, dlužno uvésti:
Do josefovského tábora dopravují se všichni zajatci, kteří z něho uprchli. Velmi často se stává, že dovezení jsou za dva, tři týdny opět zadrženi v Praze, často pod cizím jménem a s cizími průkazy, nabytými krádeží. Vojenská policie jedná s nimi zásadně stejně jako s vojíny československého vojska, s nímž stejně jsou i stravováni.
Rovněž ubytováni jsou v týchž místnostech, které slouží vojínům republiky k přepravě určeným. Vzhledem k okolnosti, že s každým z nich nutno sestaviti protokol, dochází někdy při nedostatku konceptního důstojnictva k pochopitelnému průtahu. Jest přirozeno, že zajatci, stejně Jako domácí. vojsko, určené k transportu, jsou povinni udržovati v čistotě místnosti, v nichž jsou ubytováni.
Dle předpisů haagského ujednání z 29. července 1899 o zákonech a zvycích suchozemské války, čl. 4., 5. a 7., dlužno se zajatci zacházeti po lidsku, mohou býti internováni, a vláda, v jejíž moci jsou tito zajatci, stará se o jejich vydržování. Nebyla-li umluvena mezi stranami zvláštní dohoda, dlužno s válečnými zajatci, pokud jde o stravu, oblek a ubytování, zacházeti jako s vojskem vlády, jež je zajala.
Vláda se řídí v praksi oproti bývalým ruským zajatcům pokud možno těmito předpisy.
Stížností Rusů jsou většinou neoprávněné a mají hlavní účel vzbuditi nemístnou útrpnost.
Stěžovatelé většinou nechtějí býti v táborech zajateckých, nechtějí však též jíti ani do sovětského Ruska, ani do území obsazeného odpůrci vlády rad, aby nemusili znova do boje. Žádají, aby se jim dovolil svobodný pohyb po území republiky, což ovšem možno není.
V případě interpelací vytýkaném nežádali o předvedení k ruským zástupcům diplomatickým. Tvrzení zajatce Popova, že jeho bratr sloužil v "Družině", se objevilo nepravdou. Rovněž tak nápisy, o nichž se interpelace zmiňuje, jsou jen nestoudné obrazy a slova necensurná.
Vojenská správa může pánům tazatelům předložiti prohlášení ze středu zajatců, potvrzující. fakta shora uvedená.
Rovněž náčelník ruské misse Červeného kříže Dr. Gillerson po vykonané inspekci prohlásil před příslušnými činiteli výslovně, že poměry bývalých zajatců v internačním táboře jsou neobyčejně uspokojivé a že nezavdávají příčin k oprávněným stížnostem.
V Praze dne 15. října 1920.
Ministerský předseda: