Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

1. zasedání.

ze dne ................ 1920

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Na zločiny krádeže, zpronevěry a podvodu, na něž je hledíc k částce vyšší dvou tisíc korun stanoven v §§ 179, 184 a 203 zákona trestního ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., trest těžkého žaláře od pěti do deseti let, lze užíti sazby těžkého žaláře od jednoho roku do pěti let, jestliže soud. přihlížeje k povaze činu a k znehodnocení peněz, uzná tuto sazbu za dostatečnou.

§ 2.

Podle stejné sazby může býti uložen trest na zločin padělání peněz podle § 1 zákona ze dne 22. května 1119, č. 269 Sb. z. a n., jestliže byl spáchán paděláním kolků, uvedených v zákoně ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., a jestliže tato sazba jeví se býti dostatečnou hledíc k ovaze činu.

§ 3.

(1.) Užije-li soud uvedené sazby trestní, nevylučuje se tím jeho právo trest zmírniti nebo přeměniti podle §§ 54 a 55 zmíněného zákona trestního a podle § 92 zákona trestního článek V. z roku 1878.

(2.) V řízení porotním budiž dána otázka podle § 322 trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z. nebo podle § 9 novely o porotních soudech, čl. z. XIII. z r. 1914, zda jsou zde okolnosti odůvodňující tuto sazbu trestní.

§ 4.

(1.) Učiní-li veřejný žalobce návrh, aby bylo užito zmíněné sazby trestní, ve spisu obžalovacím, nebo když rozšíří obžalobu v řízení před sborovým soudem první stolice, nebo v případě § 261 uvedeného trestního řádu, nebo § 318 řádu trestního čl. z. XXXIII. z r. 1896, budiž věc rozsouzena sborovým soudem první stolice podle ustanovení, platných pro řízení před těmito soudy.

(2.) Při společné obžalobě je tato změna příslušnosti možná jedině, je-li přípustna u všech spoluobžalovaných.

§ 5.

Uzná-li nalézací soud, že navrhovaná sazba není dostatečnou pro čin, který je předmětem obžaloby, prohlásí se nepříslušným, poněvadž věc náleží před soud porotní. V tomto případě budiž postupová no podle § 261 trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., nebo podle § 318 trestního řádu. čl. zák. XXXIII. z r. 1896.

§ 6.

(1.) Trestný čin, který náleží k příslušnosti sborového soudu prvé stolice, budiž přikázán k rozsouzení jedinému členu tohoto soudu jako samosoudci, jestliže veřejný žalobce navrhnul ve spise obžalovacím (návrhu zastupujícím spis obžalovací) pro všechny obviněné jako hlavní trest ztrátu svobody do šesti měsíců buď samu o sobě, buď vedle trestu peněžitého nebo jedině trest na penězích a jestliže žádný z obhájců obviněných nepodá proti tomu odporu ve lhůtě tří dnů, počítané ode dne, kdy byl obhájci doručen spis obžalovací (návrh zastupující obžalobu). Nemá-li obviněný obhájce ustanoví mu ho soud k tomu konci z povinnosti úřední.

(2.) Návrh takový učiní veřejný žalobce, když přihlédl k povaze činu, po případě též k znehodnocení peněz.

(3.) Opatření podle tohoto paragrafu je přípustno jedině v řízení před řádnými sborovými soudy prvé stolice a je vyloučeno zejména u lidových soudů pro potrestání válečné lichvy.

§ 7.

(1.) Samosoudce projedná věc podle ustanovení, platných pro řízení před sborovými soudy první stolice. Při tom má práva i povinnosti předsedy i senátu.

(2.) Jako hlavní trest smí uložiti jen trest, zmíněný v § 6. Překročení tohoto ustanovení je důvodem zmatečnosti podle § 281, č. II řádu trestního ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., a podle § 385, č. 2 řádu trestního, čl. z. XXXIII. z r. 1896.

(3.) Dojde-li při hlavním líčení k rozšíření obžaloby, prohlásí veřejný žalobce, zda trvá na svém návrhu co do výše trestu.

(4.) Obdobně platí i zde ustanovení § 5 tohoto zákona.

§ 8.

Ustanovení o sazbách trestních, uvedených v § 1 a 2, platí také, soudí-li jmenované tam trestné činy soud vojenský.

Věc, která náleží k příslušnosti soudu divisního, může za obdobných podmínek, jak jsou uvedeny v §§ 6 a 7, projednati jeden důstojník justiční jako samosoudce.

§ 9.

Platnost čl. I., č. 3, 4 a 11. zákona ze dne 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. z roku 1920, prodlužuje se do dne 31. prosince 1921.

§ 10.

(1.) Zákon tento nabude účinnosti osmého dne po vyhlášení a pozbude jí uplynutím 31. prosince 1921.

(2.) Vláda se zmocňuje, aby účinnost zákona prodloužila o rok, bude-li toho nutně zapotřebí pro panující přetížení soudů.

(3.) Trestní věci, v nichž do dne účinnosti zákona nebylo zahájeno hlavní přelíčení, nebo v nichž je nutno hlavní přelíčení opakovati, buďtež projednány podle tohoto zákona, učiní-li žalobce dodatečně návrh podle §§ 4 a 6 a nepodá-li v případě § 6 obhájce odporu ve lhůtě třídenní, počítané od sdělení tohoto návrhu. Opravný prostředek je tu vyloučen.

§ 11.

Výkon tohoto zákona ukládá se ministrům spravedlnosti a národní obrany.

Vzrůst agendy u soudů a současně ztenčení počtu soudců, způsobené vysláním valné jich části na Slovensko a Podkarpatskou Rus, způsobilo, že soudy jsou značně přetíženy a že jen s napětím sil plní své povinnosti.

Povážlivý tento zjev lze pozorovati zejména při soudech trestních, kde rozsah soudnictví vzrostl jednak pro zváženou zločinnost, smutný to následek rozvrácení poměrů hospodářských, jednak proto, že pokles hodnoty peněz porušil rovnováhu mezi jednotlivými stupni trestného činu tam, kde rozeznávání jich závisí na ceně předmětů, o něž pachateli šlo. Jsou to hlavně delikty majetkové, u nichž hranice trestního zákona, platného dosud v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, způsobily, že zvýšením cen všech předmětů převážná část případů se stala zločiny, náležejícími často i před porotu, ač před válkou byly to pouhé přestupky.

Vláda je za tohoto stavu věci postavena před úkol, co nejrychleji odstraniti toto přetížení soudů, aniž by však tím správné nalézání práva doznalo újmy. Domnívá. se pak, že tuto úlohu může v oboru soudnictví trestního splniti dvojím způsobem.

Nejprve je možno odejmouti soudu porotnímu to, co se před něj nyní dostává ne z vůle zákonodárcovy, nýbrž následkem poměrů, jež nemají nic společného s důvody, pro něž svého času přikázání soudům porotním se bylo stalo. Příslušnost poroty při trestných činech majetkových jest odůvodněna podle článku VII. trestního řádu z roku 1873 jedině výší trestu. který obžalovaného čeká, totiž zákonnou sazbou těžkého žaláře od pěti do deseti let (§ 179, 184 a 203 tr. z. ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z.). Bude-li nyní dána státnímu zástupci možnost, aby. přihlédl ke skutečnosti, že podle pevné hranice trestního zákona hrozí tento vysoký trest obžalovanému pouze proto, že předmět jeho činu odstoupil hranice té následkem menší hodnoty peněz, a aby navrhnul soudu učiniti základem svého rozsudku sazbu těžkého žaláře od jednoho roku do pěti let, pak zmizí důvod pro příslušnost soudů porotních a může býti věc taková předána soudu sborovému.

Tímto postupem bude také zjednána možnost. aby soud vyřknul trest, který zákon v dobách pravidelných pokládal za přiměřený, neboť nebude již vázán ustanovením §u 338 tr. ř. z 23. května 1873, č. 1119 ř. z., podle něhož nemohl uložiti. trest kratší jednoho roku, nýbrž bude moci podle §§ 54 a 55 tr. z. odsouditi i k trestu menšímu takového obžalovaného, u něhož je to odůvodněno pro závažné okolnosti polehčující nebo z ohledu na nevinnou jeho rodinu.

Tato větší volnost při ukládání trestu bude příslušeti nejen soudu sborovému, jemuž se věc dostane na návrh veřejného žalobce, nýbrž i soudu porotnímu, jenž o věci bude rozhodovati -proto, že státní zástupce onoho návrhu nepodal. Ovšem, že je záhodno, podle zásady, obsažené v § 322 trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., i § 9 uher. novely o soudech porotních zůstaviti porotcům, aby sami určili tuto nižší sazbu trestní. Důsledek tohoto opatření bude také, že porota nebude již nucena uchylovati se k nevinnému úskoku a vylučovati proti pravdě výši škody, přesahující 2000 Kč., jak nyní často činí jen proto, že nechce, aby obžalovaného stihnul vyšší trest.

Takto bude zjednán v podstatě také souhlas se stavem věcí na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde majetkové delikty před porotu nenáleží a kde zejména i u krádeže podle § 49, č. 1. tr. novely, čl. zák. XXXVI. z r. 1908 (ve spojení s §§ 22 a 92 uh. tr. z.) může soud stanoviti trest vině a poměrům obžalovaného přiměřený.

Podobným způsobem, jako je tomu u zmíněných zločinů, chce osnova přenésti se soudu porotního na soud sborový se stanoviska kriminálního již méně významné lehčí padělání kolků na bývalých rakousko-uherských bankovkách. To bude umožněno podobně, jako je tomu u zločinů, dříve vzpomenutých, bude-li soud moci uložiti na ně trest v téže mírnější sazbě od jednoho roku do pěti let, kdy žuzná tento trest za přiměřený povaze případu, neboť tu se uplatní ustanovení -čl. II. zákona ze dne 22. května 1919, č. 269 sb. zák. a nař.

Souhlasu s vojenským trestním zákonem chce dosíci osnova tím, že měníc podobným způsobem ustanovení § 309 voj. tr. ř. dává vojenskému soudu stejnou volnost, aby užil sazby od jednoho roku do pěti let a tím vyměřil, je-li třeba, trest také kratšího trvání, než jednoho roku.

Druhý způsob, kterým chce vláda ulehčiti přetíženým soudům, je postup, navržený v § 6 osnovy. Zde jsou zaváděni místo řádných senátů u sborových soudů prvé stolice samosoudci.

Tímto způsobem vzniká však již určité nebezpečí pro výkon spravedlnosti, neboť sbor soudců poskytuje zajisté větší záruky správného nalézání práva, než soudce jednotlivý. Tohoto nebezpečí jest si vláda vědoma a proto mu chce čeliti ve dvojím směru.

Jednak ustanovuje v osnově, že samosoudce nesmí pod zmatečností rozsudku uložiti jako hlavní trest ztrátu svobody delší šesti měsíců, jednak staví proti státnímu zástupci obhájce, který musí býti obžalovanému ustanoven, nezřídil-li si jej sám, a který, obává-li se nebezpečí pro obžalovaného, může pouhý odporem způsobiti, že věc se dostane před řádný senát. Advokátní komory, pražská i brněnská, i zemský trestní soud vyslovily se sice, když jim byla tato otázka předložena, proti tomu, aby byl zde obligatorně zřizován obhájce, avšak vláda je toho mínění, že prospěch obžalovaného musí býti tímto způsobem hájen i za cenu, že tím nastane jakési zatížení advokátů. Toto zatížení nebude veliké, neboť obhájce bude nutno zříditi jedině pro posouzení, zda má býti podán odpor, nikoli též pro další řízení, zejména pro hlavní přelíčení Proto ponechává vláda Národnímu shromáždění, aby samo rozhodlo, má-li býti předpis o povinném ustanovení obhájce vynechán čili nic.

Na řízení samostatném osnova nic nemění, neboť se věc projedná podle ustanovení platných pro řízení před soudy sborovými první stolice. Tím je také zůstavena obžalovanému možnost, dáti si přezkoumati věc nejvyšším soudem.

Obmeziti samosoudce jen na delikty majetkové, se nedoporučuje, neboť i u ostatních zločinů jde často o lehké případy, které lze bez obavy za řečených záruk svěřiti samosoudci. Obmezením takovým by nebylo také účelu zákona dosaženo, ježto by ulehčovalo soudu jen ve skrovné míře.

Instituce samosoudců zavádí se též u soudů vojenských, které trpí podobným přetížením soudců.

Naproti tomu bylo toto opatření obmezeno výslovně na řádné sborové soudy první stolice a nebude ho možno užíti hlavně při výjimečných senátech, jako jsou lidové soudy pro potrestání válečné lichvy.

Konečně navrhuje vláda, aby toto opatření bylo prohlášeno pouze za přechodné tím, že jeho platnost potrvá pouze do 31. prosince 1921, kdy snad se poměry již ustálí a kdy bude možno podle nich vytvořiti úpravu definitivní. Zároveň však navrhuje, aby platnost čl. I., č. 3, 4 a 11 zák. z 18. prosince 1919, č. 1 Sb. zák. a nař. z r. 1920 byla prodloužena do téhož dne, neboť příčiny, které vedly k těmto předpisům, dosud v neztenčené míře trvají a je jisto, že do dne 1. ledna 1922, původně stanoveného, nebudou moci býti odstraněny a aby byla vláda zmocněna, prodloužiti platnost zákona o rok, kdyby snad toho potřeba vyžadovala.

Ve formelním směru se navrhuje, aby osnova byla Národním shromážděním projednána a schválena v jednání zkráceném dle § 55 jedn. řádu sněm. a aby přikázána byla v poslanecké sněmovně výboru právnímu a po přijetí jejím touto sněmovnou v senátě výnoru ústavně-právnímu k podání zprávy ve lhůtě pokud možno nejkratší, by byla uzákoněna ještě v letním zasedání Národního shromáždění.

V Praze dne 2. července 1920.

Ministr spravedlnosti:

Dr. Meissner v. r.