Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

1. zasedání.

Vláda předložila Národnímu shromáždění smlouvu, uzavřenou mezi zástupci republiky Československé a republiky Rakouské v Brně dne 7. června 1920 o státním občanství a ochraně menšin se žádostí za její schválení.

Usnesením sněmovny poslanecké ze dne 16. května 1920 a usnesením senátu ze dne 17. května 1920 byl tento vládní návrh za účelem zkráceného řízení přikázán Stálému výboru podle § 81. jednacího řádu sněmovny poslanecké a § 80. jednacího řádu senátu.

Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými a přidruženými a Rakouskem, podepsaná v Saint-Germain-en Laye dne 10. září 1919, jakož i smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými a Československem, podepsaná téhož dne tamtéž, nabudou již v nejbližší době platnosti, které doposud měly jako akty vnitrostátní, i na venek výměnou ratifikačních listin a prvým zápisem o složení ratifikací podle závěrečného ustanovení obou smluv. Ježto pak smlouvy tyto mají v otázkách státního občanství a ochrany menšin, tedy v oborech pro obe republiky velmi důležitých, některá ustanovení kusá, nepřesná a do jisté míry i sporná, objevila se nutnost pokusiti se o ujednání zvláštní mezinárodní smlouvy mezi republikou Československou a republikou Rakouskou, jež by smlouvy saint-germainské doplnila, právnicky prohloubila a nejasnosti a rozpory odstraňovala. Dosavadní stav, jenž byl ve skutečnosti právní anarchií, nedá se déle prodlužovati. Tento stav by vedl k nesčetným komplikacím, jenž by nejenom nadmíru stěžoval úpravu vzájemného poměru obou republik, nýbrž byl by zdrojem nesčetných sporů, jež by udržovaly právní nejistotu, stěžovaly hospodářskou práci, ano ohrožovaly i existenci přečetných rodin a osob. Možnost dvojího státního občanství znamenala by také dvojí povinnost brannou, dvojí zdanění, a řadu jiných z poměru státního občanství vyplývajících povinností veřejných i soukromých, a byla by zdrojem nekonečných obtíží ve všech oborech práva veřejného i soukromého, rodinného, manželského, chudinského a celé řady jiných.

Kromě toho nedostatek jakékoli úpravy ochrany menšin zostřoval by při vysoce politickém a národnostně neobyčejně citlivém rázu všech těchto otázek poměr obou států, a ponechával by zejména otázku menšinových škol v naprosté nejistotě.

Na podnět vlády rakouské bylo proto zahájeno vyjednávání mezi vládami republiky Československé a republiky Rakouské a oběma vládami byla zřízena mezistátní komise, jež zahájila své porady v Praze v lednu 1920, pokračovala pak v nich ve Vídni v měsíci květnu a dokončila je počátkem měsíce června v Brně, kde byla také smlouva dojednána a 7. června podepsána. Za republiku Československou podepsal smlouvu tuto zmocněnec československé vlády prof. dr. Ant. Hobza, šéf právní sekce ministerstva zahraničních věcí, a za republiku Rakouskou zmocněnec vlády rakouské dr. Jiří Froelich, odborový rada státního úřadu pro věci zahraniční.

Dlužno poznamenati, že tato mezinárodní smlouva jeví se ve své podstatě kompromisem mezi zásadními hledisky obou států. Není žádnou smlouvou definitivní, kterou bude možno zjednati teprve tehdy, až bude jasnější přehled účinků mírové smlouvy, i vývoje politických a hospodářských poměrů v obou státech. Podstatným jejím obsahem ohledně státního občanství jest zejména ustanovení, že v případech opce prodlužuje lhůtu k vystěhování ze 6 měsíců, ev. 1 roku mírové smlouvy na tři roky. Smlouva tato jest i v otázce ochrany menšin a menšinového školství pouhým provisoriem, a obsahuje vše to, čeho dnešní chvíle vzhledem k souverenitě obou států mohlo býti dosaženo. Přítomnou smlouvou nemá také býti praejudikováno předpisům mírové smlouvy s Rakouskem a smlouvy s republikou Československou. Ustanovení této smlouvy mají býti pouze prováděcími předpisy uvedených smluv a budou proto také v platnosti jen tak dlouho, dokud příslušnými orgány nebude rozhodnuto, že by zde byl snad rozpor s mírovou smlouvou s Rakouskem, po případě se smlouvou s republikou Československou, a že pro odchylku od těchto smluv není závažných důvodů.

K jednotlivým článkům smlouvy se poznamenává:

Právní základ pro nabytí státního občanství v obou státech tvoří dle článku 64. a 70. mírové smlouvy domovské právo, které ta která osoba bude míti na území jednoho nebo druhého státu v den, kdy nabude působnosti mírová smlouva St. Germainská ze dne 10. září 1919, pokud se týče smlouva uzavřená mezi celnými mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi republikou Československou z téhož data (smlouva tato má nabýti působnosti současně s uvedenou mírovou smlouvou). Jelikož poměr mezi republikou Československou a Rakouskou nabude teprve ode dne působnosti zmíněných smluv pevného mezinárodně-právního základu a jelikož o zákonnosti jednotlivých vládních a právních aktů v obou těchto státech z doby mezi rozvratem Rakousko-Uherska a dnem, kdy nabudou uvedené smlouvy působnosti, mohly by snad v některých kruzích vzniknouti pochybnosti, bylo nutno sjednati právům domovským, nabytým na území obou států ve zmíněném mezidobí, bezpečnou právní sankci. To je účel ustanovení obsaženého v čl. 1. Při tom bylo nutno omeziti uznání jen na ona domovská práva, kterých bylo nabyto "podle ustanovení zákonů". Tím jsou vyloučena domovská práva, udělená snad cizincům bez udělení státních občanství příslušným úřadem státním. Obce nejsou legitimovány, aby o nabytí státního občanství rozhodovaly přímo nebo nepřímo. Domovská práva přiznaná snad ve zmíněném mezidobí jednotlivými obcemi cizincům bez současného získání státního občanství jsou tudíž neplatna.

Smysl tohoto článku podává se již z toho, co bylo řečeno u čl. 1. Dle citovaného rakouského zákona udělil stát rakouský občanství a důsledně i volební právo všem osobám, které se k rakouskému státu prostě přihlásily (předpokládaje ovšem, že splněny byly ostatní podmínky volebního práva), osoby tyto však nenabyly práva domovského. Takovéto "udělení státního občanství" bez práva domovského je ovšem pro výklad a applikaci příslušných předpisů mírové smlouvy bez významu.

Podotýká se, že mezi českým a německým textem tohoto článku jeví se rozpor v tom směru, že v textu německém jest termin "Staatsbürgerrechte" kdežto v textu českém je termin: "Práva státních občanů". Stálý výbor soudí, že správnou textací českou nejsou slova: "práva státních občanů", nýbrž: "Státní občanství", nabytá atd. - Stálý výbor proto doporučuje, aby dle dle čl. 21. smlouvy stylistický rozpor tento byl urovnán při prvé příležitosti smíšenou komisí event. stálým rozhodčím soudem.

Zásada tato odpovídá jak dosavadnímu právu, platnému v obou státech, tak praktické potřebě. Úředníci řádně převzatí jedním nebo druhým státem, stávají se jeho občany. Rozumí se, že bývalí úředníci státu rakouského, stavše se občany československými, nemají právního nároku na převzetí do úředních funkcí.

Rozšíření vzájemného uznání také na osoby ustanovené definitivně u státních ústavů nebo státních podniků odpovídá zajisté praktické potřebě, je v souhlase s naším zákonem o státním občanství a má zabrániti eventuelně spornému výkladu. Z téhož důvodu uvádí se zvláště ještě zaměstnanci ve službě zahraniční s úředním sídlem mimo stát. Pokud jde o osoby vojenské, nebylo vyhověno v požadavku rakouské vlády, aby za veřejné funkcionáře uznáni byli všichni, kdož konají vojenskou službu v jednom z obou států, bez rozdílu (tedy i obyčejní vojíni) a docílena byla na konec dohoda v tom smyslu, aby jen s gážisty a poddůstojníky naloženo bylo analogicky jako s civilními státními zaměstnanci.

Touto dohodou ohledně příslušníků vojska nemá však ničeho býti měněno na ustanoveních V. části smlouvy s Rakouskem, která vycházejí ze zásady, že v Rakousku nemá býti povinné vojenské služby.

Za rozhodující den v tomto směru prohlašuje smlouva přítomná desátý den po jejím podpisu s ohledem na reorganisaci vojenské služby v Rakousku, která se provádí. Pokusy, činěné z obou stran za účelem stanovení jiného dne, nevedly k cíli.

V poměru mezi republikou Československou a Rakouskou rozhoduje dle mírové smlouvy a dle našeho zákona o státním občanství pro nabytí státního občanství v první řadě domovské právo, kdežto v poměru mezi republikou Československou a Německou říší rozhoduje domicil. Čl. 4. má vyloučiti výklad článku třetího smlouvy s republikou Československou v ten rozum, že by občany Československé republiky státi se měly všechny osoby německé, rakouské nebo uherské státní příslušnosti, pokud mají na území republiky Československé buď bydliště anebo právo domovské, (takže by u každé osoby stačil jeden nebo druhý z těchto právních titulů) výklad, který by na první pohled byl možný, který však dle názoru přijatého v přítomné smlouvě neodpovídá intencím autorů mírové smlouvy St.-Germainské.

Článek tento rozvádí v první větě zásadu obsaženou v citovaném čl. 65., pokud se týče čl. 6., v zájmu větší jasnosti. Druhá věta téhož článku má zabrániti možným sporů o výklad pojmů zrození jako právního titulu k nabytí státního občanství. Možným byl by výklad dle obou ze soustav zastoupených v zákonodárství jednotlivých států, totiž soustavy místa narození (ius soli) i soustavy původu (ius sanguinis). Pro shodu o soustavě původu rozhodným byl by stav dosavadního práva v obou smluvních státech.

Otázka poměru čl. 4. smlouvy s republikou Československou k čl. 64. smlouvy s Rakouskem byla při jednání nejspornější a nejobtížnější otázkou ze všech. Nalezení kompromisní formule bylo neobyčejně obtížným proto, že příkře naproti sobě stály: právní názor rakouský, dle něhož ustanovení čl. 64. (rozhoduje domovské právo nabyté v Rakousku) je ustanovením základním, které nemělo býti nikterak měněno ustanovením čl. 4. smlouvy s republikou Československou - a právní názor československý, dle něhož jest třeba vykládati všechny příslušné předpisy obou smluv v jich souvislosti a dle něhož čl. 230. smlouvy s Rakouskem řeší již napřed všechny možné spory v tomto směru ve prospěch Československé republiky. Po dlouhém jednání přijato bylo kompromisní řešení obsažené v čl. 6. přítomné smlouvy. Československá delegace pokládala toto řešení za přijatelné jednak proto, že kruh osob, o než jde, bude pravděpodobně velmi úzký, jednak proto, že svobodné vůli příslušných osob se nikterak nepraejudikuje, pokud je jim přiznáno opční právo a pokud je dána možnost naturalisace v druhém státě. Kompromis vychází z myšlenky, aby z osob v úvahu přicházejících přiděleny byly některé výlučně republice Rakouské, některé výlučně republice Československé a aby, když nebylo možno docíliti přesného časového ohraničení obou skupin osob, byly osoby spadající do středního období přikázány jednomu státu se současným přiznáním opčního práva ve prospěch státu druhého. Československá delegace uznala, že nehledě k mírové smlouvě jest domovská příslušnost celkem vzata silnějším právním titulem pro nabytí státního občanství než pouhé zrození, často úplně náhodné. Proto neměla zásadních námitek proti tomu, aby osoby, zrozené před dlouhou dobou na území, tvořícím nyní součástku Československé republiky, z rodičů měvších zde právo domovské (pokud se týče bydliště), které nabyly později domovského práva v Rakousku a tam nyní bydlí, byly přikázány této republice předpokládaje, že nabytí domovského práva v Rakousku nastalo před 28. říjnem 1918, tedy za starého Rakouska. Na druhé straně bylo v zájmu Československé republiky, aby osoby, které teprve v poslední době nabyly (ať již právně nebo fakticky) domovského práva v Rakousku - tedy v době, kdy již nebylo možno československým úřadům přezkoumávati legality příslušných právních aktů - byly, pokud možno, zachovány našemu státu. Rozhodujícím dnem v tom směru stanoven byl poslední den měsíce února 1919.

Pokud jde o osoby, které nabyly domovského práva v Rakousku nebo měly všechny podmínky v jeho nabytí v době mezi 28. říjnem 1918 a mezi posledním únorem 1919, uznána byla zástupci československými příslušnost k Rakouské republice se současným stanovením opčního práva ve prospěch republiky Československé. Kompromis přijat byl zástupci československými teprve po výslovném prohlášení zástupců rakouských, že by jinak nebylo možno počítati s ochotou vlády rakouské v otázkách minoritních.

Řešení toto odpovídá panujícímu názoru v nauce o právu mezinárodním. Návrhy rakouské delegace, které směřovaly k tomu, aby opční prohlášení bylo považováno jen za akt přípravný a aby právní účinky nastoupily teprve vystěhováním ze země, nebyly přijaty.

Obě vlády shodly se v tom, že dlužno respektovati přání osob, které na území jednoho z obou států po dlouhá léta bydlí a přejí si státi se jeho občany. Mírová smlouva nemá o tom žádných ustanovení. Opční řízení má býti náhradou za komplikovanější a zdlouhavější řízení naturalisační.

Pojem (rasy a jazyka) je velmi sporný. U nás rasa sotva bude přicházeti v úvahu, pročež zdá se býti nejúčelnějším, aby v praksi byl rozhodujícím momentem jazyk jako hlavní znak národnosti.

Ustanovení, že rozhodovati má o opčním prohlášení stát, v jehož prospěch se optuje, je odůvodněno povahou věci. Při tom je v zájmu řádné evidence, aby přijímal opční prohlášení pouze jeden úřad v tom kterém státě. Z téhož důvodu se doporučuje, aby pokud možno optanti vyrozumívali o svých opčních prohlášeních příslušné politické úřady první stolice za účelem informace druhého státu.

Mírová smlouva neobsahuje o těchto osobách žádných předpisů. Ustanovení druhého odstavce doporučuje se proto, že prohlášení zákonných zástupců má býti pouze náhradou za projev vůle dotčených oprávněných osob a že jím nemá býti praejudikováno vůli jejich do budoucnosti.

Návrhy směřující k bližšímu provedení zásady v tomto článku uvedené nevedly k dohodě.

Povinnost k vystěhování jest založena již mírovou smlouvou (čl. 78.). Vláda rakouská trvá na přesném provedení této zásady. Ustanovení druhého odstavce má zabrániti opcím na oko.

Dle mírové smlouvy a smlouvy s Československou republikou obnáší lhůta opční jeden rok, po případě 6 měsíců a lhůta k vystěhování jeden rok. Na naléhání československé menšiny v republice Rakouské zastávala vláda naše a prosadila požadavek prodloužení lhůty k vystěhování tak, aby celková doba od počátku působnosti mírové smlouvy až do vystěhování obnášela 3 roky. Toto prohlášení je věcně odůvodněno mimořádnými potížemi hospodářskými, zejména bytovými, jež nemohly býti v době projednávání mírové smlouvy předvídány.

Ustanovení odpovídá dosud platnému právu vnitrostátnímu.

Různost práv vnitrostátních v této otázce vedla dosud často k tomu, že byly osoby bez státní příslušnosti nebo osoby s dvojí i vícerou státní příslušností. To vedlo k nesnesitelným poměrům a bylo již před válkou světovou v literatuře doporučováno, aby, pokud nelze otázky této upraviti kolektivními smlouvami, bylo aspoň nabytí práva nového státního občanství v individuelních dohodách mezi státy učiněno závislým na pozbytí dosavadního státního občanství. Tento účel sleduje čl. 16.

První dva odstavce obsahují zásady uznané naším právem vnitrostátním a jsou tedy pro nás samozřejmé. Předpisy obsažené v odstavci třetím tvoří součást jazykového práva platného v tom kterém státě. Šlo o to, sjednati hranici mezi jazykovou autonomií školy a mezi úředním jazykem dohlédacích úřadů státních a československá delegace hleděla z důvodů pedagogických obhájiti onu jazykovou autonomii aspoň naproti dozorčím orgánům první instance.

Ustanovení článku tohoto jsou jasná a nepotřebují bližšího výkladu.

Mírová smlouva s Rakouskem nemá výslovného ustanovení o tom, že soukromé školy menšinové, zřízené dle čl. 67. téže smlouvy, mají eo ipso právo veřejnosti. Rakouská delegace mírová domáhala se v St. Germain uznání, že zřízením soukromé školy nenabývá se ještě práva veřejnosti, ale dohodové státy na to nepřistoupily. Z toho dovozovala československá delegace, že otázka práva veřejnosti nemůže býti spornou a ze každá škola soukromá dle čl. 67. zřízená má eo ipso právo veřejnosti (předpokládaje, že vyhovuje zákonným podmínkám). Toto stanovisko nebylo však sdíleno delegací rakouskou a podařilo se teprve po delším jednání prosaditi ve smlouvě stanovisko československé. Předpisy obsažené v druhém odstavci obsahují s hlediska našeho zákonodárství samozřejmost. Ze může v praxi každé ustanovení zákona i mezinárodní smlouvy býti obcházeno, je jasno a každý z obou států nalezne zajisté vhodné prostředky, aby obcházení zabránil, pokud jde o ustanovení odstavce druhého. Nějaké absolutní garancie legálního postupu nemůže poskytnouti ovšem ani mezinárodní smlouva. Ostatně platí ustanovení odstavce druhého stejně pro menšiny obou států. Dohoda, sjednaná ohledně práva veřejnosti, týká se jen obecných škol. Pokud jde o ostatní školy a ústavy výchovné, nepokládala československá delegace dobu nynější za vhodnou, aby se otázka tato řešila cestou mezinárodní smlouvy a aby se tímto způsobem po případě praejudikovalo příštím krokům naší vlády i zákonodárné úpravě.

Čl. 68. mírové smlouvy s Rakouskem patří k nejnejasnějším a k nejspornějším článkům této smlouvy. Je možno vésti dlouhé spory o tom, co se míní "značným zlomkem" občanů jiného jazyka, kteří mají nárok na to, aby jejich děti byly vyučovány jejich vlastní řečí na veřejných obecných školách, dále co se míní "městy a distrikty" a konečně v čem má záležeti "přiměřená příležitost" ke zmíněnému vyučování.

Jelikož bližší vymezení těchto pojmů zasahuje hluboce do menšinového práva i do státního zřízení, a jelikož o těchto pojmech má každý ze zúčastněných států zcela odchylné představy vzhledem k jeho vlastnímu státnímu zřízení, nebylo radno a také nemožno, aby smlouva s Rakouskem uzavřená a provisorně upravující otázky nejvíce naléhavé, přinesla očekávané snad vyjasnění. Naopak odpovídá zájmu obou států, aby s konečnou úpravou bylo sečkáno do doby, až budou tyto otázky náležitě prostudovány a až nastanou mezi oběma smluvními státy normální poměry.

Zástupcové rakouští ovšem pak prohlásili, že nemohou se pustiti do jednání o prováděcích předpisech příslušných článků mírové smlouvy, pokud nebude sjednaná zásadní shoda o shora uvedených pojmech, a že jsou ochotni jménem vlády rakouské učiniti ve věcech menšinového školství v republice Rakouské ústupky československé menšině zcela nezávisle na uvedené mírové smlouvě. Pokud pak jde o úpravu menšinového školství ve Vídni dle odstavce 3., článku 20. přítomné smlouvy, zahájila československá delegace zásadu naprosté parity dětí většinových a menšinových. Zásada tato byla v podstatě také ve smlouvě přijata s tou modifikací, že za nejnižší průměr počtu žactva bráti jest 42 žáky. Tato modifikace byla rakouskou delegací naléhavě žádána s ohledem na okolnost, že v některých německých školách vídeňských klesl počet žactva následkem mimořádných poměrů válečných a poválečných na číslo neobvykle nízké. Požadavkům československé delegace, aby do menšinových škol československých přijímány byly všechny děti, které se hlásí, nebyla rakouská delegace s to vyhověti, i nezbylo tudíž, než upraviti zjišťování znalosti československé řeči dítek, při čemž samozřejmě delegace československá musila trvati na tom, aby se zjišťování to dělo za přítomnosti důvěrníků československých rodičů.

Že se při stanovení počtu veřejných škol a tříd menšinových nepřihlíží v Rakousku k příslušníkům československým a v Československé republice k příslušníkům rakouským, vysvětluje se prostě výslovným předpisem čl. 68. mírové smlouvy s Rakouskem. Důležito pro naše příslušníky v Rakousku a rakouské příslušníky u nás je ustanovení smlouvy, že dítky těchto příslušníků mohou navštěvovati menšinové školy československé v Rakousku, pokud se týče německé školy menšinové u nás a to nejen veřejné, nýbrž i soukromé. Bez výslovného takového ustanovení mohl by každý z obou států po případě nutiti cizí příslušníky k návštěvě veřejných škol jazyka státního.

Pokud jde o urovnání sporů, stran výkladu a provádění předpisů této smlouvy, shodly se obe strany smluvní ve snaze, aby řízení bylo pokud možno jednoduché a laciné. Z toho důvodu nebyly přikázány sporné otázky přímo rozhodčímu soudu, nýbrž napřed smíšené komisi, aby je vyřídila cestou dohody mezi oběma delegacemi. Při tom se předpokládá, že největší část sporných případů bude možno rozřešiti cestou vzájemné výměny názorů i jich důvodů. Teprve ony sporné otázky, jichž nebude možno takto vyříditi, mají býti odevzdány rozhodčímu soudu k rozhodnutí. Předpisy o tomto rozhodčím soudu obsažené v přítomné smlouvě odpovídají zásadám, jimiž se řídí mezinárodní prakse.

Ustanovení čl. 30. zdálo se býti účelným pro případy, ve kterých by šlo o zřejmé obcházení předpisů této smlouvy stran opčních prohlášení, po případě zcela mylné jich provádění. V takových případech doporučuje se diplomatické zakročení, jako nejjednodušší prostředek ke sjednání nápravy.

Obě smluvní strany byly si plně vědomy dosahu předpisů čl. 69. mírové smlouvy s Rakouskem, jimiž svěřuje se ochrana práv menšinových čelným, po případě i jiným mocnostem spojeným a sdruženým. Proto ustanovuje čl. 31., že přítomnou smlouvou nemá býti praejudikováno ani citovanému čl. 69 ani jinakým předpisům mírové smlouvy s Rakouskem a smlouvy s republikou Československou. Ustanovení přítomné smlouvy mají býti pouze prováděcími předpisy uvedených smluv a budou v důsledku čl. 31 přítomné smlouvy v platnosti jen tak dlouho, dokud příslušnými mezinárodními orgány nebude rozhodnuto, že jsou v rozporu s mírovou smlouvou s Rakouskem, po případě se smlouvou s republikou Československou, a že pro odchylku od těchto smluv není závažných důvodů.

Vzdání se práva dovolávati se stálého mezinárodního soudu doporučuje se již z důvodů úsporných, a to tím spíše, ano rozhodování sporných otázek svěřeno je touto smlouvou specialním orgánům (smíšené komisi, rozhodčímu soudu).

Vysvětlení, proč zvolena byla doba čtyř let pro platnost této smlouvy, obsazeno jest v závěrečném protokolu pod číslem 6.

Rakousko jest povinno uznati za své občany osoby, které mají domovské právo na území rakouském, pokud "nejsou příslušníky jiného státu"; je-li rozuměti jiným státem také Československou republiku, mohlo by se z toho dovozovati právem, že v případech kollise mezi článkem 64. a článkem 4. smlouvy s republikou Československou mají předcházeti ustanovení tohoto článku, ale k tomuto výkladu nechtěli se zástupcové rakouští přikloniti a zástupcové českoslovenští nemohli od výkladu, dle jejich názoru jedině správného, ustoupiti.

K čís. 3.

Státu příslušející právo na prozatímní opatření proti jakýmkoliv osobám se tu výslovně konstatuje, aby se předešlo v praxi sporům o této otázce.

Dle dosavadního stavu zákonodárství není ani u nás, ani v Rakousku vyloučeno, aby učitelem na soukromých školách byl cizinec.

O školách občanských (měšťanských) s československou řečí vyučovací v Rakousku nemohlo býti hlavně proto docíleno dohody, že rakouské úřady neměly dosud příležitosti obírati se oficielně otázkou zřízení veřejných škol občanských s československou řečí vyučovací a že schází potřebné přípravné práce.

Obě delegace se však shodly v názoru, že školami primárními dle čl. 68. mírové smlouvy s Rakouskem rozuměti jest školy obecné i měšťanské.

K čís. 6.

Československá delegace navrhovala delší dobu platnosti pro tuto provisorní smlouvu, ale rakouští zástupcové nebyli ochotni jíti nad čtyři leta. Smlouva bude ovšem působiti po čtyřech letech dále, pokud nebude jednou stranou řádně vypověděna.

K návrhu ratifikačního usnesení se poznamenává, že odstavec druhý vládního návrhu o ratifikaci této smlouvy presidentem republiky byl vypuštěn, ježto obsahuje ustanovení samozřejmé, ježto podle ústavní listiny president republiky mezinárodní smlouvy ratifikuje, k čemuž předepsaný souhlas Národního shromáždění jest již dán v prvém odstavci ratifikačního usnesení.

Po projednání vládního návrhu usnesl se Stálý výbor navrhnouti, aby byl schválen tento návrh ratifikačního usnesení:

1. Smlouva uzavřená dne 7. června 1920 v Brně mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o státním občanství a ochraně menšin se schvaluje.

2. Vládě se ukládá, aby smlouvu tuto publikovala ve Sbírce zákonů a nařízení státu Československého.

3. Ministru zahraničních věcí se ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinil další opatření, jichž je třeba ku provedení této smlouvy.

Smlouva sama, jest k této zprávě připojena.

Jelikož v některých ustanoveních smlouvy lze spatřovati modifikaci ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sbírky zákonů a nařízení, souhlasí Stálý výbor s tím, aby se schválení smlouvy stalo většinou třípětinovou, což budiž předsedou při prohlášení výsledků hlasování oficielně konstatováno.

V Praze dne 7. června 1920.

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

1. zasedání.

Díl první.

Každý z obou států uznává jako podklad pro provedení čl. 64 a 70 smlouvy s Rakouskem a čl. 3 smlouvy s republikou Československou domovská práva, kterých bylo v druhém státě podle ustanovení zákonů o právu domovském bývalého státu Rakouského nabyto mezi 28. říjnem 1918 a dobou, kdy smlouvy s Rakouskem a s republikou Československou nabudou působnosti.

Práva státních občanů, nabytá bez získání práva domovského na základě § 2 rakouského zákona ze dne 5. prosince 1918, St. G. Bl. č. 91 o státním občanství, zanikají dnem, kdy obě uvedené mezinárodní smlouvy nabudou působnosti, pokud jde o osoby, které na základě obou těchto smluv stávají se státními občany československými.

(1) Oba státy uznávají navzájem za podklad státního občanství veřejných zaměstnanců práva domovská, kterých nabyly tyto osoby ve svých státech na základě § 10 zákona o právu domovském ze dne 5. prosince 1896, čís. 222 ř. z.