Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

1. zasedání.

Die bisherige Durchführung des Gesetzes vom 27. Mai 1919 Nr. 318 Sg. d. G. u. V. hat zur Gewißheit gebracht, daß die Einschränkung, welche in diesem Gesetze für die Sicherstellung von Boden für die Kleinpächter und Zinsgründler dahin gemacht worden ist, daß der Pacht mindestens vom 1. Oktober 1901 beginnen muß, gegenüber den Pächtern, deren Pacht nicht soweit zurückreicht, eine aufliegende, durch nichts begründete Zurücksetzung beinhaltet. Namentlich der weit zurückreichende Anfangstermin hat es dahin gebracht, daß eine große Anzahl von Kleinpächtern und Zinsgründlern in ihren berechtigten Hoffnungen und Erwartungen auf dieses Gesetz sich nicht befriedigt erachten. Es ist bekannt geworden, daß die Zufälligkeit dieser Terminsetzung viele Kleinpächter und Zinsgründler grundlos benachteiligt hat. Bei nanchen Herrschaften, besonders wo die Verwalter wechselten oder die Pächter häufig gewechselt wurden konnten die Pächter keinen so langen ununterbrochenen Pacht nachweisen, wie das Gesetz vorschreibt und doch liegt derSinn und tiefere Grund dieses Gesetzes in der Erkenntnis, daß derjemige Teil des Großgrundbesitzes, welchen der Besitzer wegen der Größe seines Besitzes oder aus sonstigen Gründen dauernd selbst nicht mehr zu bewirtschaften vermag, solchen kleinen Landwirten zum Eigentum überwiesen werden soll, die als Pächter zur eigenen Bearbeitung sich schon als geeignet gezeigt und den Boden durch ihre Arbeit schon vor dem Oedliegen bewahrt und dadurch der Volkswirtschaft nutzbar gemacht haben und noch nutzbarer machen werden.

Um diese Voraussetzung als verwirklicht zu erkennen, genügt schon eine kürzere Zeit als 18 Jahre!

Wir fassen richtig das Gesetz vom 27. Mai 1919 als den ersten, wichtigsten, leichtesten und zweckdienlichsten Teil der gesamten notwendig gewordenen Bodenreform auf und wollen daher diesen Anfang der. Bodenreform nicht kleinlich eingeschränkt haben, sondern sich voll entwickeln und ausleben lassen. Aber andererseit können wir uns nicht der Einsicht verschließen, daß die Sicherung des Bodens für die KLeinpächter in Bezug auf die demselben unterworfenen Güter in einer Richtung über die Voraussetzungen für eine wirtschaftlich notwendige Bodenreform weit hinaus gegangen ist, nämlich dahin, daß diese Bodenreform nicht auf die Güter eines Großgrundbesitzes sich beschränkt hat, sondern auf andere Güter ausgedehnt wurde, ohne Rücksicht darauf, ob diese Güter GrOBgrundbesitz sind oder uicht. In der Erwägung, daß damit auch kleiner Besitz getroffen wurde, der sogar häufig nur durch Zufälligkeiten in der Person des jeweiligen Nutznießers nicht selbst bewirtschaftet werden konnte, z. B. Alter, Kränklichkeit, Mangel an Betriebskapital und Inventar bei neu eintretenden Nutznießern, wollen wir die darin gelegenen offenbaren Unbilligkeiten für die Zukunft nicht noch vergrößern. Wir schließen daher von unserem Antrag diese ohnehin schon durch das Gesetz vom 27. Mai 1919 geschwächten Kleinbesitze aus.

Wegen der bedeutend kürzer gesetzten Pachtzeit halten wir jedoch eine Erhöhung des Übernahmspreises auf das doppelte des Friedenspreises vom Jahre 1913 für begründet:

Wir stellen demnach folgenden Gesetzesantrag:

Das Abgeordnetenhaus wolle beschließen:

vom .............. 1920,

Das Recht, welches dem Pächter (Afterpächter) eines landwirtschaftlichen Grundstückes durch das Gesetz vom 27. Mai 1919, Nr. 318 Sgl. d. G. u. V. erteilt wurde, wird hiemit auch noch dem Pächter (Afterpächter) eines landwirtschaftlichen Grundstückes erteilt, wenn der Pacht erst seit dem 1. Mai 1914 ununterbrochen bis zum Tage der Verlautbarung dieses Gesetzes dauert.

Dieser Ausdehnung des Anforderungsrechtes unterliegen aber nur Grundstücke, welche dem Staate gehören oder durch den Staat auf Grund des Gesetzes über die Enteignung des Großgrundbesitzes vom 16. April 1919 Nr. 215, Sgl. d. G. u. V. beschlagnahmt wurden.

Von den im Gesetze vom 27. Mai 1919 Nr. 310 Sgl. d. G. u. V. bestimmten Fristen werden für den Anspruch aus dem gegenwärtigen Gesetze folgende geänder:

a) die Frist des § 6, 1. Absatz, seit 1. Oktober 1901 in die Frist seit 1. Mai 1914;

b) die Frist des § 7, 2. Absatz, "bis zum 30. September 1919 " in die Frist "bis 30. September 1921";

c) die Frist des § 11 vom 1. Oktober 1920 auf den 1. Oktober 1921.

Wo das Gesetz vom 27. Mai 1919 Nr. 318 Sgl. d. G. u. V. sonst Fristen oder Zeitpunkte nach der Erlassung, Kundmachung oder Wirksamkeit jenes Gesetzes bestimmt (§§ 10, 12, 14, 15, 19), ist für den nunmehrigen Anspruch das gegenwärtige Gesetz zu verstehen.

Im Übrigen gelten die Bestimmungen jenes Gesetzes und des Nachtragsgesetzes vom 15. April 1920 Nr. 311 Sgl. d. G. u. V. auch für das aus dem gegenwärtigen Gesetze fließende Anforderungsrecht und für das Verfahren zur Geltendmachung und Durchsetzung dieses Rechtes.

Jedoch ist der Ersatz für das hienach angeforderte Grundstück (Übernahmspreis) mit dem doppelten Betrag des nach den vorigen Gesetzen maßgebenden Preises auszusprechen.

Prag, am 10. Juni 1920.

Zierhut, Heller, Kaiser, Dr. Spina, Fischer J.,

Křepek, Schubert, Pittinger, Böllmann, Dr. Hanreich, Dr. Lodgman, Scharnagel, Mark, Dr. Petersilka, Dr. Keibl, Dr. Baeran, Dr. Ed. Feyerfeil, Dr. Schollich, Dr. Brunar Dr. Medinger, Kraus, Matzner, Dr. Lehnert.

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

1. zasedání.

Dosavadní provádění zákona ze dne 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n. prokázalo nesporně, že obmezení, kterým tento zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům a podpachtýřům stanovil, že pacht musí začínati nejméně od 1. října 1901, znamená pro pachtýře, jichž pacht nesahá tak daleko zpět, poškození ničím neodůvodněné. Jmenovitě daleko zpět posunutá počáteční lhůta, způsobila, že nejsou uspokojeny oprávněné naděje a očekávání, které do tohoto zákona kladl velký počet drobných pachtýřů a podpachtýřů. Je známo, že náhodné stanovení této lhůty poškodilo bez příčiny četné drobné pachtýře a podpachtýře. Na mnohých panstvích, jmenovitě kde se střídali správcové i pachtýři, nebyli pachtýři s to prokázati tak dlouhý nepřetržitý pacht, jaký zákon předpisuje, a přece smyslem a vnitřním důvodem tohoto zákona jest poznání, že onu část velkostatkářské půdy, na které majitel nemůže trvale sám hospodařiti pro velikost svého majetku nebo z jinakých důvodů, jest do vlastnictví postoupiti takovým malým zemědělcům, kteří už jako pachtýři prokázali se k obdělávání způsobilými, půdu svou prací zachránili před spustnutím a tím ji zužitkovali a ještě zužitkují pro národní hospodářství.

Aby tento předpoklad mohl se považovati za prokázaný, postačí již kratší doba než 18 let!

Chápeme správně zákon ze dne 27. května 1919 jako prvou nejdůležitější, nejsnažší a nejúčelnější část veškeré nutné reformy pozemkové a nechceme proto, aby počátek této reformy byl malicherně obmezován, nýbrž chceme, aby se reforma ta plně vyvinula a vyžila. Ale na druhé straně nemůžeme neviděti, že zajištění půdy pro drobné pachtýře šlo se zřetelem na statky, jichž se zákon týká, v jednom směru daleko za předpoklady hospodářsky nutné pozemkové reformy, totiž v tom, že tato pozemková reforma neobmezila se na velkostatky, nýbrž byla rozšířena také na jiné statky, bez ohledu na to, jsou-li to velkostatky nebo ne. V uvážení, že tím byl postižen také drobný majetek pozemkový, který dokonce často nemohl býti obděláván samotným uživatelem pro náhodnosti, sběhnuvší se v jeho osobě, jako pro stáří, chorobu, nedostatek provozovacího kapitálu a inventáře, nechceme pro budoucnost ještě zvětšovati očividných, v tom se jevících nespravedlností. Vylučujeme proto ze svého návrhu drobné majetky, bez tak již oslabené zákonem ze dne 27. května 1919. Ježto pachtovní doba byla značně zkrácena, považujeme však zase za odůvodněno, aby přejímací cena byla zvýšena na dvojnásobný obnos mírové ceny z roku 1913.

Podáváme proto tento návrh zákona:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

ze dne ..................... 1920

§ 1.

Právo, které bylo pachtýřovi (podpachtýřovi) zemědělského pozemku přiznáno zákonem ze dne 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n., rozšiřuje se tímto také na pachtýře (podpachtýře) zemědělského pozemku, jestliže pacht nebo podpachtýř trvá nepřetržitě teprve od 1. května 1914 až do dne, kdy tento zákon byl vyhlášen.

§ 2.

Tomuto rozšíření požadovacího práva podléhají však jenom pozemky, které patří státu nebo státem byly zabaveny po rozumu zákona o vyvlastnění velkostatků ze dne 16. dubna 1919, č. 215 sb. z. a n.

§ 3.

Ze lhůt, které stanovil zákon ze dne 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n., mění se tímto zákonem tyto lhůty pro uplatnění nároku:

a) lhůta v § 6., odst. 1. "od 1. října 1901" na lhůtu "od 1. května 1914";

b) lhůta v §u 7., odst. 2. "do 30. září 1919" na lhůtu "do 30. září 1921";

c) lhůta v § 11. "1. říjnem 1920" na lhůtu "1. říjnem 1921".

Kde zákon ze dne 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n. jinde ustanovuje lhůty po vydání, vyhlášení nebo účinnosti onoho zákona (§§ 10., 12., 14., 15., 19.), jest pro nynější nárok rozuměti tento zákon.

§ 4.

Jinak platí ustanovení onoho zákona a dodatečného zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 311 sb. z. a n. také pro požadovací právo, vyplývající z tohoto zákona a pro řízení, jímž se uplatňuje a vymáhá toto právo.

Náhradu za požadovaný pozemek (přejímací cenu) jest však stanoviti dvojnásobným obnosem ceny, rozhodné podle předchozích zákonů.

V Praze dne 10. června 1920.

Zierhut, Heller, Kaiser, Dr. Spina, J. Fischer,

Křepek, Schubert, Pittinger, Böllmann, Dr. Hanreich, Dr. Lodgman, Scharnagl, Mark, Dr. Petersilka, Dr. Keibl, Dr. Baeran, Dr. Ed. Feyerfeil, Dr. Schollich, Dr. Brunar, Dr. Medinger, Kraus, Matzner, Dr. Lehnert.