Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

1. zasedání.

V republice Československé podle přibližného sčítání jest asi 8.000 ruských občanů bývalých vojenských zajatců, kteří nacházejí se na různých pracech. Část jich je soustředěna v táboře u města Josefova, který jest jejich trvalým i provisorním místem bydlení. Na valné schůzi ruských zajatců Josefovského tábora bylo jednohlasně usneseno obrátiti se k československému národu prostřednictvím jeho zástupců v parlamentě, aby všichni bývalí zajatci, nacházející se na území Československé republiky, byli odesláni do sovětského Ruska, při čemž vysloveno, aby vedení této záležitosti bylo uloženo Centrálnímu výkonnému komitétu Josefovského tábora a osobám k tomu účelu ze středu zajatých zplnomocněným.

Pobyt v zajetí mučil a trýznil tyto oběti války světové duševně a fysicky celá léta a mučí a trýzní je podnes. Násilné a bezdůvodné jich zdržování není oprávněno žádným poukazem na všemožné překážky, jako poruchy železných drah a politické události. Šest let nevolnictví mluví samy výrazně o tom, jak hořký kalich muk a strádání bylo jim vypíti v kulturních zemích západních, kde až do posledních dob byli podrobeni exploataci dobrodruhů a reakcionářů, v těchto zemích vládami chráněných. Německo, které daleko není jim příbuzno, odesílá již zajatce do Ruska; Anglie už dávno skončila odesílání internovaných i zajatců; Francie, která sahala k nejhroznějším repressaliím ohledně ruských expedičních vojsk, rovněž vrací Rusy do otčiny; i z Rakouska přibyli již zajatci do Petrohradu a jedině vláda Československá mlčí, jakoby nepomýšlela ani na jejich návrat do Ruska. Neustálé prosby zajatých u vlády republiky nepřivedly je dosud k žádoucímu cíli, ač se stále naléhavě dožadují svého návratu k rodinám, tak toužícím uviděti je po šestiletém odloučení, plném mravních útrap, které přinesla všemu lidstvu nesmyslná válka, nelítostně vehnavší miliony životů do hrobu a do zajetí.

Nemůžeme přejíti mlčením ani ten fakt, že nehledě na jejich veřejná prohlášení vládě přece jen z území republiky jsou vyhazováni zajatci, podezřelí ze socialistického smýšlení, do Rumunska i do Polska bez záruk o bezpečnosti jízdy do území sovětské Rusi. Tito soudruzi v táboře vranovském s pláčem prosili, aby byli dopraveni do tábora v Josefově. Jsme více než přesvědčeni, že tito vyloučení stali se obětmi reakce.

Jako doklady uvádíme vládě na vědomí tyto tři protokoly:

Svědectví s. Ivana Petroviče Popova z 15. baráku.

Vladimír Petrovič Siroš, Kyjevské gubernie, Radomyselského újezda z městečka Chabno přišel do Československé republiky z Vídně, odkud vyjel 4. dubna t. r. s pasem od Ukrajinského konsulátu na odjezd na Ukrajinu, vidovaným českoslov. konsulem. Upadl do zajetí v rayoně vojenských operací pod Žitomírem 18. září 1919 do Polska, odkud přes Halič dostal se v lednu t. r. do Jugoslavie a odtud pak do Vídně. Přijel do Josefovského tábora 14. dubna t. r.

Přijel jsem z Vídně do Prahy a byl jsem umístěn v Bruských kasárnách. Mojím cílem bylo při projíždění Prahy najíti svého bratra, bývalého dobrovolce Československé družiny z r. 1914 Marka Petroviča Siroša. Pobyv v Praze 4 dny a nenajda bratra, obrátil jsem se na ukrajinskou missi, aby mi vydala pas na odjezd na Ukrajinu přes Rumunsko, v čemž mi bylo odepřeno. V době pobytu mého v Bruských kasárnách všechny nás Češi odpravovali do Josefova a sebrali tak partii 16 lidí a řekli, že nás odpravuji do Josefovského tábora. Doprovázel nás český vojín k vojenské policii, zvláštní oddíl, kde jsme i zůstali a na naši otázku proč nás sem přivedli a kdy nás odešlou odpověděli, že dopraví nás zítra do Josefova při čemž nás vedli do místnosti pro arestanty, aby nás zavřeli. My jsme protestovali a vrátili jsme se do kanceláře, kde začali nám vyhrožovat, že se s námi spraví silou. Na mé osobní námitky pol. štábníku, že s námi jednají nespravedlivě dostal jsem odpověď: "Pryč!" Současně jeden soudruh vyslovil své roztrpčení, načež nás oba pozvali do zvláštního pokoje, kde důstojník vrhl se na nás s hrubými nadávkami a chtěl nám dáti na ruce pouta. Soudruzi začali křičeti: "Bratci, cože chtějí dělat?" A my jsme se nedali. Potom byl zavolán telefonem český důstojník, který se nás vyptával rusky: "Proč se bouříte?" Řekl jsem důstojníku, že na nás chtěli učiniti násilí. On nedal odpovědi a poručil dáti pouta soudruhu. Nás dva pak zavřeli do cely. Na naši prosbu, aby pozvali konsuly, kteří hájí zájmy ruských občanů v Československé republice, dostali jsme odpověď, že do zítřka nepřijdou. Na žalobu, že nás bolí hlava od rozčilení a vlhkosti místnosti dostali jsme tutéž odpověď. Za nějakou dobu přivedli k nám ještě jednoho z naši partie.

Následující den nás pustili z cely a připojili k ostatním, kteří se nacházeli v místnosti při kanceláři a potom všechny odvedli, dle slov štábníka, k ruskému důstojníku kapitánu Jarolímku při velitelství téže policie, ovšem že pod stráží 4 českých vojínů. Proseděli jsme 3 hodiny na chodbě v očekávání a pak zase vedli nás nazpět, při čemž v čas očekávání 6 z naších lidí bylo vzato na práci, aby nosili uhlí a popel z 3. poschodí. Vrátili jsme se a když nepřicházel žádný příkaz ztrávili jsme druhou noc tamtéž při kanceláři v strašné těsnotě, neboť jsme mohli pouze seděti. Venku chodila stráž, která nás všude následovala. Večer téhož dne při vydávání kávy měly nám též býti podány buchty, které však štábník nám nechtěl vydati proto, že prý arestanti to nemají dostat. Ráno následujícího dne nás zase vedli pod sesílenou stráží na velitelství policie, kde byli jsme podrobeni výslechu, který byl zaprotokolován. Já znova jsem ukázal důstojníku mé papíry, řekl jsem o cíli své cesty a vyslovil své nepochopení o příčinách takového zacházení. On odpověděl, že z Německa utíká mnoho bolševiků a dověděvši se, že můj bratr byl v České družině řekl, že se doptá v této záležitosti a pak dovolíme svobodný pobyt v Čechách, neboť přes Rumunsko nelze jeti a dáme vám práci. Po této rozmluvě dal mi důstojník písemné dovolení choditi po městě a vzal mi mé papíry. Odešel jsem do města a když jsem se nazítří v neděli vrátil nezastal jsem na starém místě nikoho ze svých soudruhů a nevěděl jsem kam jich zavezli. Za dva dny mne v průvodu stráže přivedli do Josefova, kde vydali všechny dokumenty se kterými mne přivedli a pustili mne do tábora. V táboře jsem nezastal ani jednoho ze soudruhů a divil jsem se, neboť jsem věděl o jejich přání, aby byli v Josefově. Až za dva dny potkal jsem jednoho soudruha, který utekl cestou do vězení při velitelství.

Podpis utrpivšího: Ivan Popov.

Opis věrný: C. V. Komitét sekretář ...

Tento protokol byl sestaven Semenem na prosbu soudruha předsedy Centrálního Výkonného Komitétu Samsonova. Dotazovaný mnou Vasilij Smirnov, Kalužské gubernie, Borovského újezda, vesnice Jelagino, který upadl do zajetí v 1916 roce sdělil následující:

Naposled pracoval jsem v Jeníkově u Mělníka u pana Boreckého a rozhodl jsem se dověděti se, kdy konečně se dostanu domů, s čímž i odejel jsem do Prahy a když jsem dostal vyhýbavou odpověď, šel jsem do Bruských kasáren a prosil jsem, aby mne odpravili do tábora v Josefově; odtud odpravili mne k vojenské policii, kde mne i druhého soudruha pod záminkou, že vezou do Josefova odvezli do tábora Vranov na Slovensko. V tomto táboře jsem byl tři měsíce. Během tohoto času nás honili na práci a za práci nic neplatili a dokonce nedávali ani tabák a jídlo bylo špatné. Jestli se kdo vzpíral toho bili a zavírali.

Za čas mého pobytu v táboře, české úřady odeslali transport 10 lidí přes Polsko, ale Poláci je nepřijali a prohlásili, že budou stříleti po těch Rusech a tak je vrátili zpět do tábora. Kromě toho odeslali dva transporty do Rumunska za záminkou, že domů. Prvý oddíl sestával z 11 příslušníků a druhy z dvaceti. Byl ještě takový případ: jedenkrát když jsme šli do kostela, jeden ze soudruhů pokusil se o útěk, ale byl chycen a silně zbit. Stráž-voják řekl, že jakmile přijdou do tábora, že dostane ještě 25 důtkami, načež trpitel stařec nechtěje snášeti další muka, vrhl se do říčky a silně se poranil a za týden byl v noci poslán do Polska. Vojínů - ruských zajatců rakouských 40. Důstojníků Denikinské armády 18 a 2 sluhové s nimi. Všichni tito důstojníci mají svobodu a žijí si velice dobře.

Všichni zajatci prosili, aby byli odesláni do Josefova, na co velitelství tábora odpovědělo, že v Josefově jsou bolševici a proto nemohou tam býti odesláni.

Toto svědectví jsem chtěl sám udati, aby bylo přikročeno k vysvobození trpitelů.

20. května 1920.

Vasilij Smirnov.

Tábor Josefov 28. května 1920.

Protokol sepsal C .........

Centrální Výkonný Komitet tábora Josefova 26. dubna 1920 r.

Č. 1.

Svědectví s. Bobina Vasilija Vasiljeva dané při Komitetě.

Soudruh Bobin Vasilij Vasiljev (21 b. 4 k) za svého pobytu mimo domov v Praze v prvých dnech dubna t. r. nacházel se v Bruských kasárnách a prohlásil přání, že by jel do Tábora Josefova zároveň s druhými soudruhy a to 14ti, kteří se nacházeli tamtéž. V odpověď jeden z písařů Čechů nás sepsal a ve dvě hodiny odpůldne odvedl v průvodě Čecha na vojenskou policii, kde nás držel pod stráží do 9ti hodin ráno následujícího dne, odeslali nás po slovám důstojník vojenské policie k výslechu k ruskému kapitánu, kde nic nás nevyslýchajíce zadrželi nás tam tří hodiny a donutil vynášeti smetí s druhého a třetího poschodí. V poledne nás vedli nazpět na vojenskou policii, odkudž jsem cestou utekl do Bruských kasáren a na svou zodpovědnost odejel do tábora. Žádných zločinů a přehmatů jsem se nedopustil a nemohu pochopiti proč mne chtějí vyslýchat. Od ostatních soudruhů nemám zpráv. Kromě toho musím poznamenat, že v místnosti aresta při vojenské policii jest mnoho ruských nadpisů, smysl kterých "seděl několik dní a odeslán nevědomo kam", z čehož se domnívám, že provedené s námi nestalo se po prvé.

Podpis utrpěvšího

Svědectví soudruha Rjašenkova Vladimíra dané při Komitetě.

Zároveň se soudruhem Bobinym Vasilijem byl též s. Rjašenkov Vladimír, který obávaje se represí se strany nadřízených v táboře Josefově zapsal se zde pod jménem Čusov Vasilij, který potvrdiv udání s. Bobina, sdělil ještě následující: 6. dubna t. r. já byl rovněž odveden jak i s. Bobin z Bruských kasáren na vojenskou policii do vězení, kde s námi zacházeli jako se zločinci, na protest některých soudruhů byli někteří dání do samovazby a byly jim dány na ruce pouta, (s. Narcis Chuďjakov) kde byli drženi 24 hodin. Na třetí den pak nás všechny vedli jakoby k výslechu k ruskému kapitánu. Na dveřích kabinetu, kde nás vyslýchali stálo: poručík ruské legie Jarolímek. Sepsav nás a vyslechnuv každého odkud kdo přijel poručík nám řekl, že pojedeme do tábora v Josefově, odeslal nás zpět do vězení při strážnici vojenské policie. Čekali jsme toužebně do následujícího rána (přibližně 8-9. dubna) odeslání do Josefova a zeptali jsme se o tom strážního desátníka, který k nám zašel. Tento nás dle listiny prověřil a sdělil nám, že v 9 hodin večer nás odešlou do města " Urnsgorod". Pod silnou stráží (na 10 Rusů 4 vojíni) ozbrojenou nás odeslali v Urnsgorod, kde nás předali tamní Ukrajinské missi.

Důstojníci této misse ihned nám nabídli, abychom vstoupili do ukrajinské armády. 5 soudruhů, kteří se báli zlých následků a kteří byli zlákáni mimo svou vůli, zůstali; nám ostatním pěti, kteří jsme se nevzdali bylo nabídnuto odesláni přes Polsko, jakoby do Ruska. Potom, jakmile jsme se zřekli od výše naznačených nabídek nás předali českým úřadům. Držíce nás pod stráží při strážnici v tutéž noc pod stráží dvou ozbrojených vojínů odeslali nás do tábora Vronov. V táboře byli jsme velice špatně přijati, pokřikovali na nás, popoháněli nás holemi, zrovna tak jako při rakousko-uherském režimě ve vězeňských táborech pro zajatce; zapsali nás, ostřihali a po desinfekci vešli jsme do společných baráků. Byl jsem tam týden, ale za ten krátký čas viděl jsem jasně, v jaké strašné situaci nachází se tam ruští tovarišči: tábor jest na otevřeném poli daleko od vesničky, obehnán je prkenným plotem u vrchu omotaným ostnatým drátem; tábor jest střežen velice přísně a žádné procházky mimo tábor se nedopouštějí. Na práci honějí násilně nehledě na žádnou nepohodu, ani na oblek pracujících, který jest skoro povšechně rozedrán a zajatci jsou bosí. Za práci vůbec ničeho se neplatí. Jest mnoho nemocných, kteří rovněž nemilosrdně jsou honěni na práci a nedostává se jim žádného léčení. Jsou tam též invalidé, kteří nedostávají žádnou podporu, ani pomoc. Stráž, písaři a j. obsluhující tábor chodí s holemi a za nejmenší provinění bijí každého. Strava jest špatná - dávají syrový chléb podobný hlíně 250 gr. na den půl té porce, kterou dostávají čeští vojíni. Mnozí ruští soudruzi nachází se zde již dlouhý čas a ztratili naději na vysvobození. Při táboře jest vězení, kde jest nejvíce ruských soudruhů, kteří utekli z Polska a jsou podezřelí, že jsou červení gardisté Ruské Sovětské Republiky. Drží je jako zločince; spí na holých pryčnách; vodí je pod stráží ku odbývání přirozených potřeb a pod silnou stráží nutí je k práci. Utekl jsem odtamtud 15. dubna t. r., byl jsem tam jen 24 hodin a není pochybností, že jest tam ještě hůře, než jsem mohl vypozorovati za tento krátký čas. Za nejmenší slovo posílají do vězení aniž by rozsoudili, neb vyslechli souzeného dle libovůle každého zřízence tábora.

Podpis utrpěvšího

Opis věrný C. V. Komitet.

Sekretář Krasnopolskij.

Máme názor, že k odeslání ruských zajatců do vlasti není překážek a že jedinou překážkou jsou zlé úmysly.

Činíme proto k celé vládě tento dotaz:

Čím vysvětlí vláda, že ruští zajatci dosud domů odesláni nebyli a co chce učiniti, aby odeslání to bylo okamžitě provedeno.

V Praze dne 18. června 1920.

Stivín, Malá, Tausik, Kunst, Klein, Blažek, Toužil, Burian, Rouček, Svoboda, Svetlík, Haken, Skaunicová, Darula, Borovszky, Suranyi, Kubál, Sychravová, Zverec, Dr. Charvát, Kučera.