Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

1. volební období.

1. zasedání.

poslanců A. Čuříka, B. Bezděka, Vrabce, Dr. Mazance, Dr. Dolanského a soudr.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Kdo jakýmkoliv způsobem ohrožuje nebo porušuje svobodu dělníka, když práci hledá, po dobu zaměstnání, neb když práci opouští, lhostejno, jestli se to děje nadávkami, vyhrožováním, ztrátou na majetku, nebo újmou na cti nebo osobní bezpečnosti, stěžováním či znesnadňováním výkonů pracovních, nebo působením na zaměstnavatele, ať to má za následek snížení mzdy nebo ztrátu zaměstnání či nikoliv, pokud v jednání tom nelze spatřovati jiný těžší čin trestný podle všeobecného zákona trestního nebo zvláštních předpisů, dopouští se útisku (teroru).

Čin tento trestá se, pokud nebyly odčiněny následky jeho po rozumu dalších předpisů tohoto zákona, jako přečin a to vězením, a má za následek jako čin nečestný ztrátu volitelnosti do obcí a do Národního shromáždění. Nároky soukromoprávní zůstávají vyhražený a mohou jak v trestním, tak i v civilním řízení vyřízení dojíti.

§ 2

Zřizují se rozhodčí soudy dělnické, aby rozhodovaly o urovnání sporu, o náhradě škody, která byla způsobena příslušníku některé odborové nebo kulturně politické organisace útiskem (terorem), jak v § 1. stanoveno.

§ 3.

Rozhodčí soud dělnický sestoupí se u okresního soudu, v jehož obvodu má sídlo závod, ve kterém pracoval nebo pracovati chtěl dělník, na němž útisk (teror) byl spáchán.

Soud skládá se ze 6 přísedících a předsedy. Z přísedících navrhnou po třech místní skupiny organisace, k níž náleží postižený dělník, a organisace, jejíž člen jest z nátlaku obviněn. Předsedou soudu jest přednosta okresního soudu civilního, příslušného pro místo uvedené v odstavci 1. nebo jím jmenovaný soudce téhož soudu.

Mezi přísedícím může býti navržen i právník aneb jiný zástupce organisace, nehledě na místo jeho pobytu.

§ 4.

Sestoupení soudu vyvolá předseda (důvěrník) místní skupiny, jejímž členem jest postižený, tím, že případ ohlásí okresnímu soudu ústně nebo písemně. Po tomto oznámení vyzve okresní soud nejdéle do 3 dnů organisaci, jejíž člen jest z teroru obviněn, aby navrhla své přísedící, a to ve lhůtě nejdéle 4 dnů.

Na to ihned svolá okresní soud členy rozhodčího soudu k jednání. Nedostaví-li se jeden nebo dva přísedící některé skupiny k jednání, odstoupí z druhé skupiny jeden člen, určený losem, a spor projednává se s ostatními přísedícími.

Nedostaví-li se žádný z přísedících jedné strany, provede se věc s přísedícími strany druhé.

§ 5.

Jednání před soudem rozhodčím jest veřejné. Soud vyslechne súčastněné osoby, je-li třeba i svědky - tyto pod slibem přísahy. Nedocílí-li se smíru, o který se má soud vždy pokusiti, rozhodne se věc podle volného uvážení. Předseda hlasuje pouze při rovnosti hlasů.

O jednání sepíše se stručný protokol, ve kterém nutno uvésti předmět stížnosti, výpovědi svědků, názory přísedících soudu, pokud byly proneseny, postup hlasování a konečně nález či způsob smírného řešení sporu. Protokol podepíší všichni členové soudu.

Odepření podpisu nemá účinku na platnost nálezu.

§ 6.

Nálezem zjistí soud, zda a kterým příslušníkem žalované organisace byl vykonán nedovolený nátlak (§ 1.), jaká škoda vznikla poškozenému a kdo jest povinen k náhradě.

Škodu jest vyměřiti ve výši ušlé mzdy, do níž počítají se všechny drahotní přídavky, naturálie a podobné požitky, dále útraty svědků a výlohy za právní poradu neb zastupování, a jejíž výše stanoví se podle zásad civilního řádu soudního, a určí dobu, do které jest nález splniti.

Nebylo-li docíleno dohody o výši náhrady, budiž nárok odkázán na pořad práva.

Je-li odsouzených několik, jsou právy rukou společnou a nerozdílnou.

§ 7.

Zjistí-li soud, že teror byl vykonán z příkazu, z podnětu nebo za souhlasu důvěrníkův organisace aneb jejich členů, případně úředníků, ručí tato organisace za škodu svým jměním, a to buď jměním místní skupiny, není-li žádného tedy jměním organisace ústřední.

Zjištění viny na teroru náleží rozhodčímu soudu po výslechu svědků, k tomu účelu navržených z obou sporných stran.

Jsou-li svědci navrženi během jednání a je-li nutno jednání za tím účelem odložiti, svolá se nové jednání nejdéle do 5 dnů. V tomto novém jednání oznamovati nové svědky není přípustno.

§ 8.

Zaměstnavatel jest povinen postiženého dělníka za dřívějších pracovních podmínek do práce přijmouti a poskytnouti jemu v závodě potřebnou ochranu.

Ve všech případech rozsudkem nebo smírem zjištěného teroru (§ 1.) jest organisace, jejíž člen se provinil, povinna, učiniti všechna opatření u svého členstva a svých důvěrníků, aby postižený byl dále v závodě zaměstnán a aby jemu nebylo přikázáno méně příznivější zaměstnání v závodě, z něhož byl propuštěn anebo do něhož nebyl pro teror přijat.

Stejně jest organisace, k níž patří člen, jenž se terorem provinil, povinna postarati se, aby žádné překážky vůči členům jiné organisace nebyly činěny.

§ 9.

Nebylo-li docíleno usnesení o nálezu aneb nesouhlasí-li jedna strana s nálezem, může podati proti němu odvolání prostřednictvím předsedy rozhodčího soudu vrchnímu zemskému soudu, kdež sestoupí se do týdne od podání návrhu na jmenování členů zemský ústřední rozhodčí soud k jednání.

Počet členů a postup jest týž jako u rozhodčího soudu při okresních soudech. Předseda tohoto rozhodčího soudu jest člen zemského soudu.

§ 10.

Jednání před těmito soudy jest prosto kolků a poplatků. Úřad přísedících a předsedy jest čestný a rozhodčí soud může pouze přiřknouti hotové výlohy.

§ 11.

Spisy o případných projednáváních u rozhodčího soudu uschová soud, u něhož věc v prvé stolici byla projednávána. Tento soud potvrzuje též pravoplatnost a vykonatelnost nálezu.

§ 12.

Co jest v tomto nařízení ustanoveno o dělnících, vztahuje se také na úředníky a zřízence.

§ 13.

Všechny smlouvy aneb ujednání, která svobodu dělníků ať hromadně, ať jednotlivě porušují neb omezují, či stěžují, aneb je zavazují ku příslušnosti určité organisace, neb k dodržení ujednání mezi zaměstnavatelem a dělníky, nebo usnesení dělnických schůzí, aby vykonán byl útisk (teror, § 1.), jsou bezúčinný a buďtež osnovatelé a účastníci jich ať přímí či nepřímí, stíhání.

§ 14.

Zákon tento nabývá okamžitě platnosti a vztahuje se na všechny dosud neukončené případy teroru, pokud nastaly od 28. října 1918.

§ 15.

Nařízení ze dne 10. prosince 1919, čís. 662 sb. zák. a nař. o rozhodčích soudech pro spory o vypuzení z práce pozbývá tímto platnosti.

Staletým bojem a strádáním dosáhl národ náš svobody. Jaký blahý pocit a vědomí pro každého věrného Čechoslováka! Dělník má snad nejvíce důvodů radovati se z nabyté svobody a samostatnosti, ježto za starého režimu tolik trpěl.

Než zdá se, že dosud člověk hledá svobodu a dychtí po ní, obětoval by za ni i drahé statky a krev, avšak podivno, že ve svobodě neumí žíti, zapomínaje na vlastní útisk, na svou porobu, utiskuje druhé.

Tak špatně chápe se pojem svobody v továrnách, dílnách a na velkostatcích v naší Republice a to ve všech zemích, zejména na Moravě a na Slovensku, že už v minulém revolučním Národním shromáždění podána celá řada interpelací o zjištěných případech teroru proti dělníkům smýšlení křesťansko-sociálního.

Také i jiné strany: čeští socialisté a republ. strana českoslov. venkova a Slováci podávali podobné dotazy.

A když teror nepřestával, zdálo se, že začátkem prosince 1919 nastane i vládní krise, nevyhoví-li se požadavkům jedné z vládních stran, po vydání zákona proti teroru. Teprve potom vydáno nařízení nikoliv zákon - ze dne 10. prosince 1919, č. 662 sb. zák. a nař. o rozhodčích soudech pro spory o vypuzení z práce.

Že toto nařízení naprosto nestačí, aby byla zjednána ochrana svobody práce veškerému dělnictvu, poučily nás zkušenosti po vydání nařízení.

První velká vada spočívala v tom, že v nařízení nepamatováno na všechny případy, jež nastaly před vydáním nařízení, a soudcové připouštěli námitky stran i v takovém případě, kdy sice teror započal před vydáním nařízení, ale nebyl ukončen a kdy postižení dělníci nacházeli se stále mimo zaměstnání.

Následkem toho nebylo vyřízeno mnoho případů, ač z toho vznikly velké škody finanční a národohospodářské.

Proto návrh zákona jest vlastně přepracováním a doplněním citovaného vládního nařízení ze dne 10. prosince 1919 a navrhovatel snaží se odstraniti ony vady, které byly na škodu úmyslu a potřebě onoho nařízení. A pak také jest třeba, aby tak důležitá ochrana svobody dělnické zaručena byla zákonem a nikoliv pouze nařízením. Teprve v nařízení, jež bude vydáno k tomuto zákonu, bude možno ještě mnohé podrobnosti stanoviti.

K § 1. třeba poznamenati, až způsob teroru provádí se dnes mnohdy tak rafinovaně, že jest velmi těžko vymeziti jeho podstatu. To pak záleží na postižených, aby ve specielních případech prokázali nejen snad znemožnění nastoupení nebo vykonávání práce, ale zvláště různé potíže, které bývají činěny od protivníků při vykonávání práce. Na příklad přiděluje se dělnicím špatný materiál, neposkytuje se jim výpomoc při výkonech, kde jest zapotřebí součinnosti dvou nebo více dělníků a pod. To vše třeba považovati za teror a hrubé poškozování existence dělníka.

K § 2.: Nejen odborově organisovaným dělníkům byla znemožňována práce, také pro příslušnost k politické nebo kulturní organisaci byla práce dělníkům znemožňována. Staly se případy, kde člen organisace odborové soc. demokratické, ač tam řádně příspěvky platil (ovšem proti svému přesvědčení), proto, že při volbách buďto agitoval anebo byl kandidován stranou politickou, k níž náleží, nebo že byl členem tělocvičné organisace Orelské, byl stejně terorisován.

K § 3. nutno poznamenati, že příslušným jest onen soud, v jehož obvodu nachází se podnik i když snad ústřední závod, případně kancelář podniku nachází se v obvodu jiném.

Že navrhuje se, aby právník nebo jiný zástupce organisace mohl býti navržen za člena rozhodčího soudu, může býti jen na prospěch rychlejšího a nestranného jednání.

K § 4.: Aby bylo jednání urychleno a tím zabráněno škodám neb i poruchám v závodech, navrhují se určité lhůty.

K § 5.: Jednání má býti veřejné. Bude dobře působiti i po stránce mravní, když veřejnost bude moci sledovati takové případy, které jsou na újmu svobodě a pořádku.

K § 6.: Považuje se sice za samozřejmé, že, když rozhodčí soud sporu neukončí či nevyřídí, a když nerozhodne o výši náhrady škody a útrat, má právo postižená strana cestou civilního práva domáhati se náhrady. Přes to však tyto zásady v § 6. vymezeny.

K § 7.: Zjištění viny na teroru bylo často hlavní překážkou jednání a znemožněním teroru případně potrestání vinníků. Bude nutno, aby soud přihlížel k různým okolnostem, které předcházely provedení teroru, jako na příklad: schůze dělnictva nebo důvěrníků, na níž bylo referováno o otázkách jednotné organisace a nabádáno použití různých prostředků agitačních. Dále deputace v kanceláři tovární.

Tím snadno zjistí se vinník, který ani nenachází se mezi zaměstnanými v podniku.

Tu musí býti také přihlíženo k svědkům, i když nejsou v podniku zaměstnáni. Výpovědi zaměstnavatele musí býti vedeny pod přísahou.

K § 8.: O tom, že v každém případě má býti postižený dělník nadále v závodě zaměstnán, jedná § 7. vládního nařízení, kde stojí, že organisace, jejíž člen se provinil, jest povinna s tím souhlasiti. To nestačí, ježto zpravidla organisace anebo její oficielní představitelé vymlouvají se na to, že oni s tím nesouhlasí, co jejich členstvo v továrně podniká proti svobodě jiného dělnictva, ale nepřičiní se nijakým způsobem, aby také svůj vliv na členstvo uplatnili. Má tedy navrhovatel na zřeteli, aby organisace byla pal povinna učiniti opatření pro opětné zaměstnání postiženého dělníka.

K § 9.: Odvolání podávati rozhodčímu soudu úrazové pojišťovny v Praze, jak jest v nařízení uvedeno, znemožňuje praktické úspěšné řešení sporu. Proto navrhuje se, aby bylo možno podávati odvolání k zemským soudům, u nichž pak zřídí se ústřední zemské rozhodčí soudy.

K §§ 10., 11. a 12. navrhovaného zákona netřeba zvlášť objasňovati, pouze k § 10. se poznamenává, že hotové výlohy členů rozhodčího soudu mohou nastati ztrátou mzdy, cestovným za dráhu a podobné.

K § 13.: Velmi často navrhují se ustanovení v kolektivních smlouvách, že v továrně mohou býti zaměstnáni jenom příslušníci organisace, která smlouvu uzavírá. Také bývá navrhováno, aby výhody, poskytované dělníkům, platily jen pro členy jedné organisace. Též bývá žádáno, že přijímání dělníků do práce aneb jich propouštění vyhražují si důvěrníci. Takové případy mívají často za následek, že pak se poukazuje na platnou smlouvu, ač takové smlouvy odporují zákonu o svobodě práce. Mají býti proto takové smlouvy prohlášeny za neplatné a navrhovatelé jejich, když mají úmysl znemožniti následkem toho jiným dělníkům práci, mají býti případně i trestáni.

Moderní život vyžaduje, aby každá menšina požívala co největší ochrany nejen v politickém, nýbrž i v hospodářském ohledu a zvlášť, aby byla chráněna před násilnými prostředky. To má také na zřeteli návrh zákona a není to porušování svobody spolčovací ani svobody organisací odborových, naopak snaží se navrhovatelé docíliti znemožnění násilí a teroru, zjednati takový stav mezi dělnictvem, kdy byla by možná shoda a smírný postup při všech dělnických akcích, které vedou ke hmotnému i duševnímu prospěchu dělnictva.

Náklady na vedení sporu podle tohoto zákona ponese v prvé řadě žalovaná strana a to buď přímo nebo nepřímo prostřednictvím své organisace, jak stanoví § 6. a 7. Jinak náklady soudní s vedením šetření trestnosti či vinny spadají do vydání na ochranu občanské bezpečnosti a může býti hraženo zvlášť z různých pokut pro odsouzení, pro lichvu a podobné nečestné trestné činy.

Po stránce formální navrhujeme, aby návrh přikázán byl právnímu výboru k projednání ve lhůtě tří týdnů.

V Praze dne 26. května 1920.

A. Čuřík, B. Bezděk, Vrabec, Dr. Mazanec, Dr. Dolanský,

Janalík, Dr. Nosek, Fr. Navrátil, Šamalík, Rýpar, Dr. Hruban, Dr. Kmeťko, Šrámek, Dr. Labay, Sedláček, Dr. Gažík, Hancko, Dr. Buday, Dr. Juriga, Bobok, Tománek, Tomík, Košek, Kopřiva.