To bude zvláště důležité na Slovensku, kde veliká část pracujícího lidu ještě věří v čistě náboženské poslání církve. My vítáme tento otevřený boj církve proti třídnímu uvědomění, jsouce přesvědčeni, že v takovém otevřeném boji vliv církve podlehne, neboť třídní uvědomění v dnešních hospodářských a politických poměrech, v době zostření třídních bojů razí si cestu živelní silou.
Pryč s náboženským ohlupováním pracujícího lidu, pryč s koaliční vládou obušků a kropáče! Nechť žije pracující třída osvobozená nejen z hospodářského vykořisťování a politického utlačování, nýbrž i z duševního mrzačení všemi pátery a měšťáckými filosofy všeho druhu! (Potlesk poslanců komunistických.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Patejdl.
Posl. dr. Patejdl: Slavná sněmovno! Vládní návrh zákona o vzájemných poměrech náboženského vyznání je prvním krokem, který snaží se vyvoditi logické důsledky z ustanovení §u 121 naší ústavní listiny, podle kterého svoboda svědomí a svoboda vyznání jest zaručena. Tento vládní návrh je nesporně pronikavým zasažením do platného dosud na Slovensku a Podkarpatské Rusi mezikonfesijního zákona uherského, zákona, který byl vytvořen za panství vlády maďarské, tedy v bývalém Uhersku, a na kterém jsou známy stopy jednak maďarského imperialismu a jednak také jsou důkazem úzké souvislosti tehdejšího vládního systému s podporovanou a favorisovanou římsko-katolickou církví. Jest, jak jsem uvedl, pronikavým zasažením, záležejícím v tom, že ruší dosavadní příliš velká omezení, která zákon mezikonfesijní uherský ustanovoval v tom případě, když se jednalo o to, aby někdo podle svého přesvědčení vystoupil z určité církve anebo přestoupil do jiné.
Čl. LIII tohoto mezikonfesijního zákona z r. 1868, a to jeho § 3 žádal totiž, aby vystupující nebo přestupující z církve oznámil nejdříve tento svůj úmysl duchovnímu své náboženské obce, aby se k tomuto duchovnímu dostavil se 2 svědky, oznámil mu svůj úmysl a aby o tomto jeho oznámení byl napsán protokol. Po tomto aktu musil se dotyčný po uplynutí 14 dnů a před uplynutím 30 dnů dostaviti znovu se 2 svědky k duchovnímu své náboženské společnosti a znovu tento svůj úmysl tam potvrditi. To ustanovení v zákonné praxi bylo prováděno takovým způsobem, že ve skutečnosti byla svoboda vůle velice omezována a zejména na svobodu rozhodnutí dotyčného bylo působeno takovým způsobem, že o nějaké svobodě, aby někdo mohl bez jakéhokoliv vnějšího nátlaku dáti svému vnitřnímu rozhodnutí výraz, se nedalo dobře mluviti. A tak jsme měli při vzniku Československé republiky v našem státě platné ustanovení zákonů mezikonfesijních dvojího druhu. Na jedné straně u nás v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byl dříve platný mezikonfesijní zákon rakouský, liberálnější, který tyto formality odstraňoval, který prostě připouštěl a žádal prosté oznámení, a na druhé straně, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, toto přísné ustanovení. Tyto věci měly ovšem za následek značné potíže a jistě bylo by si bývalo přáti, aby hned při vzniku republiky při řešení první této otázky byla provedena hned unifikace ze západu na východ. Nedošlo k tomu a v důsledku toho také vyskytovaly se případy stále více a více znepokojující. Kdo sledoval vývoj otázek mezikonfesijních a náboženských na Podkarpatské Rusi, ten ví, jak právě tam nedostatek tohoto ustanovení vedl k celé řadě vnitřních nesnází; ač vlastně tyto věci mají býti vyřizovány docela klidně, jaksi v důsledku přesvědčení určitého jednotlivce, byly vyřizovány způsobem dosti drastickým, což vedlo také k tomu, že na Podkarpatské Rusi právě proto, že neměli jsme tam až dosud provedenu unifikaci v tomto směru, vznikly vnitřní nesnáze, a tak již v zájmu konsolidace a uklidnění bylo si přáti, aby tato unifikace ve smyslu svobody jednotlivcovy byla provedena. V daném případě se tato unifikace zavádí, jak známo, příslušným vládním návrhem, který v tomto smyslu recipuje vlastně známý zákon č. 277 z roku 1920 a kromě toho zákon č. 49 z r. 1868. Tedy po této stránce můžeme říci, že znamená tento vládní návrh zákona určité plus, a že jistě přispěje značně také k uklidnění a konsolidaci vnitropolitických poměrů.
Odstranění tohoto formalismu, o kterém jsem se zmínil, bylo ovšem také uspíšeno právě událostmi politickými poslední doby; zejména je známa otázka vydání pastýřského listu, který zasáhl tak pronikavě do našich vnitropolitických poměrů, že měl za následek rozbouření naší veřejnosti. Zasáhl proto do našich vnitropolitických poměrů, poněvadž způsob vydání tohoto pastýřského listu a obsah znamenal vlastně nesprávné osobování si práva se strany církevní hierarchie zasahovati nejen do poměrů veřejných, ale přímo znamenal vykonávání nátlaku, nebo-li, jak se užívá technického slova, teroru na příslušníky určitého vyznání.
Tento pastýřský list byl předmětem vládního prohlášení, které jej odmítlo; třeba by si bylo přáti, aby toto odmítnutí bylo provedeno způsobem ještě více a jasněji zdůrazňujícím suverenitu státu a aby také nejenom rozšiřování, nýbrž i vydání, intelektuelní pachatelství stejně se odmítlo a bylo trestáno, přece jen musíme konstatovati, že od doby vládního prohlášení o této otázce došlo k určitému částečnému vnitropolitickému uklidnění. Dojde-li se k uklidnění ještě účinnějšímu, tedy zdá se mi, že tento vládní návrh zákona bude míti po této stránce značné zásluhy.
Ale kromě toho můžeme říci, že od doby vydání pastýřského listu naše veřejnost se začínala také již věcně interesovati otázkami mezikonfesijními, a tu právě při důkladném zkoumání již platných zákonů se přišlo na věci, o kterých se dříve nevědělo a kde se prostě zjistily některé překvapující novinky. Tak na př. je známo, že předmětem častých stížností a snad i zákroků bylo odpírání pohřbu příslušníkům jiných vyznání na hřbitovech konfesijních. A přece jenom přečtení mezikonfesijního zákona, jak bývalého Rakouska, tak Uherska, prostě dávalo jasně na jevo, že odpírání náboženských úkonů, jako pohřbu, příslušníkům jiných vyznání nebo bezkonfesním na konfesijních hřbitovech bylo vlastně proti zákonu. Zejména v poslední době měli jsme možnost sledovati jeden případ, kde šlo o to, že měl určitý občan zakoupenu rodinnou hrobku na hřbitově římsko-katolickém. Později vystoupil z této církve, stal se bezkonfesním, a když pak zemřel a jeho příbuzní žádali o jeho pohřeb v této hrobce, bylo to odepřeno, ač přece i ten rakouský mezikonfesijní zákon to naprosto připouštěl. Tedy teprve při důkladném zkoumání těchto otázek jsme viděli, že odmítání pohřbení na konfesijních hřbitovech bylo prostě proti zákonu a že tedy vlastně ti, kteří odmítali provedení pohřbu, dopouštěli se porušování zákonů, kterého by se pravděpodobně za Rakouska nikdy nedopustili.
Chci upozorniti zejména, že mezikonfesijní zákon uherský, čl. LIII/1868, obsahoval v §u 22 toto jasné ustanovení: "Na hřbitovech mohou býti pohřbíváni členové různých náboženských společností bez překážky." Tedy toto bylo ustanovení mezikonfesijního zákona uherského. A pokud se týče zákona, platného v bývalém Předlitavsku, tam zase čl. XII mezikonfesijního zákona č. 49 z r. 1868 výslovně ustanovoval, že žádná náboženská společnost nemůže odepříti pohřeb příslušníku jiné konfese, když se jedná buďsi o pohřeb v rodinné hrobce nebo když v obvodu obce není hřbitova dotyčného vyznání náboženského. Tedy je viděti, že i za platného práva odpírání těchto úkonů dálo se vlastně proti platnému právu, a že kdyby se byly platné zákony dodržovaly, nemuselo dojíti k znepokojování a výjevům, které v zájmu nutného pokojného vývoje vnitropolitického, v zájmu vnitropolitického klidu, zde neměly býti.
Tedy i po této stránce je tato věc hodna pozornosti. Ovšem tento zákon, který se právě zde předkládá, znamená jenom určitý výsek řešení otázek mezikonfesijních a kulturních vůbec. Zejména musíme při této příležitosti poukázati, že je třeba věnovati pozornost také té druhé velmi palčivé otázce, to jest otázce užívání kostelů, aby totiž byla určitým zákonným způsobem jasně vyřešena také otázka, aby také příslušníci jiných vyznání náboženských měli možnost vykonávati své náboženství způsobem, odpovídajícím názoru kulturního člověka, aby nebyly jim činěny nemožné překážky a aby nebyli nuceni vykonávati pobožnost za podmínek jistě velmi nevýhodných a pro ně nepříjemných.
Při této příležitosti jistě třeba poukázati, aby také otázka užívání kostelů se strany příslušníků jiných vyznání byla upravena zákonem, aby vnitřně politické nutné uklidnění bylo provedeno ve všech důsledcích.
Nemusím snad široce rozváděti spoustu případů těch sporů o kostely, které měly za následek, že často občanstvo celé obce, na př. v Machově na severovýchodě Čech, bylo prostě vedeno do vězení, vlastně za to, že chtělo vykonávati svoje vyznání náboženské, a musilo potom trpěti způsobem, který měl za následek zase rozvíření a zneklidnění vnitřního politického života.
Jinak ještě chtěl bych poukázati na to, že po stránce ústavně-právní u §u 17 bylo potřebí určitého vyjasnění. § 17 totiž obsahoval ustanovení, že, pokud k provedení tohoto zákona bude nutno měniti nebo doplniti dosavadní předpisy matriční, vláda vydá nové předpisy nařízením, a bylo potřebí zjistiti v daném případě, jak daleko má sahati tato delegace vládní. A tu jistě s uspokojením mohli jsme zjistiti v ústavně-právním výboru, že toto ustanovení nesleduje úmysl, aby se ve vládním nařízení, které v důsledku §u 17 bude vydáno, snad měnily některé dosud platné zákony, nýbrž že tato otázka materielně je upravena tímto zákonem a že vládní nařízení bude se týkati jen předpisů, které tyto věci upravují po stránce technické.
Tedy tuto věc sluší vítati již také proto, poněvadž otázky tak důležité a na druhé straně tak jemné, jako jsou právě otázky kulturní a otázky mezikonfesijní, zasluhují jistě, aby řešeny byly zákonem po důkladném uvážení.
Nyní chtěl bych se ještě zmíniti o tom, že tento zákon, jak jsem uvedl, znamená jenom určitý, dosti drobný výsek z toho programu, který podle mého názoru řešen býti musí, totiž z programu úpravy poměrů mezi státem a církvemi. Tato úprava stále a stále, čím dále se vzdalujeme od v zniku Československé republiky, se pociťuje jako nutná, a čím dále postupujeme, tím více si uvědomujeme, jak by bylo bývalo výhodným a prospěšným, kdyby hned při vzniku tohoto státu tato otázka byla bývala řešena rázně. (Výborně!) Proč? Je to věc, která zasluhuje úvahy právě se stanoviska každého, kdo demokracii prožil a kdo ji chce naprosto uvésti ve všech složkách v život. Demokracie musí znamenati právě uznávání a uskutečňování jedné svrchovanosti ve státě. Touto svrchovaností může býti jedině svrchovanost lidu, svrchovanost občanstva toho určitého státu. Jakmile by se připustilo a připouštělo, aby vedle této svrchovanosti ještě se uplatnila na území našeho státu nějaká svrchovanost druhá, tedy vytvoří se nemožné a přímo nepřekonatelné překážky. Po té stránce jistě můžeme zejména poukázati na vývoj těchto poměrů mezi státem a církvemi za bývalého Rakousko-Uherska. Rakousko-Uhersko roku 1856, jak známo, uzavřelo s Vatikánem konkordát. Ale netrvalo to ani 12 let a tento konkordát byl zrušen a byly provedeny nové mezikonfesijní zákony. Jakkoliv pak dynastie habsburská byla jednou z největších ochránkyň právě římsko-katolické církve - vždyť víme, že zejména král uherský nesl titul apoštolského krále uherského - přece i to Rakousko v tomto případě nedopouštělo, aby do jeho svrchovanosti zasahovala mu svrchovanost druhá. Tedy jestliže tenkráte se tomu bránili, myslím si, že tím více právě dnes v daném případě sluší skutečně si postaviti zásadu, že v naší republice musí býti žárlivě střežena svrchovanost našeho státu, našeho národa. (Výborně!)
Bylo by vůbec chybou - a ukazuje se to na příkladech, jak obtížně a nebezpečně se odráží - jestliže by se připouštělo zasahování cizích mocností do vnitropolitických poměrů kteréhokoliv státu, a zejména u nás. Zvláště dobře je známo, jaký plně oprávněný rozruch vzbudilo právě u nás zasažení třetí internacionály, která prohlásila známou resoluci národnostní. Tato resoluce, která dávala úkol pracovati za sebeurčení až do odtržení, byla nesporně útokem proti integritě tohoto státu a zcela správně každý demokrat a republikán se musil postaviti na odpor.
Ale právě tak, jako proti zasahování této mocnosti jsme se musili postaviti na odpor, tak také stejně musíme se stavěti proti tomu, aby bylo zasahováno do našich poměrů se strany politického Vatikánu.
Připuštění každého jiného řešení bylo by zásadní chybou a největší chybou by bylo, kdyby se připustilo, že v tomto státě snad v určitých otázkách je stát svrchovaný, a v určitých zase církve, zejména církev římsko-katolická. Důsledky, které by následovaly z tohoto připuštění dvojí svrchovanosti, byly by dalekosáhlé, a proto nejsprávnější je, když stojíme docela striktně, logicky a důsledně na stanovisku jedné svrchovanosti, to jest svrchovanosti lidu
Vážené shromáždění! Řekl jsem, že otázka úpravy poměru mezi státem a církvemi musí býti řešena šířeji a hlouběji. Jsme si plně vědomi, že za nynější soustavy koaliční v programu těchto otázek kulturních bylo pouze řešení specielních otázek. A tu můžeme říci na jedné straně, že hodně dlouho to trvalo, že se přikročilo k plnění tohoto dosti skromného koaličního programu kulturního, ale z druhé strany můžeme s uspokojením říci, že se přece jen konečně přistupuje k řešení otázky a že řešení otázky mezikonfesijní znamená po této stránce určité plus právě v tomto kulturním programu. Ale je samozřejmo, že pro celý další vývoj a zejména pro politiku strany, za kterou tu mluvím, prostě nemůže stačiti pro budoucnost jenom omezení se na řešení těchto otázek specielních, nýbrž že právě tato strana bude stále více a více pracovati postupně o to, aby bylo provedeno naprosté odloučení státu od církví. (Výborně! Potlesk.)
Zdá se mně, že právě čím více bude se vyvíjeti tento stát, tím více tato potřeba této vzájemné svobody, na jedné straně svobody církví a na druhé straně svobody státu bude pociťována a chtěl bych býti takovým optimistou, že bych chtěl věřiti, že konec konců ti právě, kteří patří k představitelům těchto církví, konečně pochopí, že v tomto zákoně o rozluce vlastně vězí nejsprávnější vyřízení celého problému. Kdo sleduje poměry všech států, kde se tato otázka již provedla do celé šíře a hloubky, ten vidí, že právě nábožnost v takovém případě jen stoupá. Proč? Poněvadž se dotyčná náboženská společnost skutečně potom věnuje svému hlavnímu úkolu, kdežto za poměrů, kdy určitá církev jest přímo státem chráněna nebo pod protekcí státu, obyčejně tato jednotlivá vyznání, mezi nimi zejména církev římsko-katolická, příliš mnoho pozornosti věnuje politice, a tím právě ta její činnost politická ji odvádí od vlastního jejího specielního úkonu.
Zdá se mi, že po této stránce vývoj v naší republice sluší jaksi pozorovati pod zorným úhlem vývoje v Evropě. Vidíme, že tento úkaz není jen omezen na naši republiku, víme, že je to Francie, která tento problém právě zase znovu po létech prožívá, a byl to právě ministerský předseda francouzský Herriot, který ve své znamenité a obsáhlé řeči hájil zásadu svrchovanosti státu a odmítal jakékoliv politické zasahování určitých jednotlivých církví anebo určitých jednotlivých hodnostářů církevních. Tento zápas o osvobození státu, tento zápas o to, aby jednotlivé státy se staly naprosto nezávislými od vnějších vlivů a zejména politiky Vatikánu, není zápas jen československý, to jest zápas evropský, chcete-li světový, a přirozeně, že musí býti naším úkolem, abychom v tomto zápase postupovali shodně s demokraciemi západoevropskými a se všemi těmi, kteří jsou nám svým nazíráním právě blízkými.
Tedy této otázce jistě musíme věnovati důkladnou pozornost a pozorovati vývoj Evropy a vývoj světa. Jak daleko tento vývoj půjde, zdá se mi, že přece jen dnes dá se již odhadnouti. Není možno, aby nebylo na každém kroku pozorovati, že světová válka přinesla mezi několika positivními úspěchy jeden značný positivní úspěch, to jest vítězství demokracie. Třebaže demokracie, zejména nyní v 7. roce od skončení války, se potkává dočasně s určitými potížemi, přece jen vidíme, že demokracie jest na nezadržitelném postupu, a proto také můžeme docela klidně hleděti vstříc budoucnosti a můžeme klidně postupovati po etapách, jsouce si vědomi, že demokracie po této stránce zvítězí a zvítěziti musí, poněvadž její vítězství je vlastně mravně odůvodněno a vítězství demokracie jest vlastně novou etapou ve vývoji lidstva. Kdykoliv po velkých otřesech, zejména válečných, a otřesech lidské společnosti nastal nový vývoj této společnosti, vždycky ukázala se určitá reakce, ale přes to lidstvo se dostalo kupředu. Jestliže tedy žádáme, aby otázky kulturní byly vyřešeny v celé své šíři a hloubce, nechceme tím nic jiného než uskutečnění vítězství demokracie, které pro nás znamená ne snad vítězství určitých našich názorů stranických, nýbrž vítězství novodobého vývoje lidstva, ve kterém budou člověk, lidstvo a národ ceněny tak, jak zásada spravedlnosti pro to mluví. Chci tedy říci, že od svého programu, aby otázky kulturní byly vyřešeny co možná brzy zákonem, který provádí úplnou odluku státu od církve, nikdy neupustíme, že na tomto stanovisku vždy setrváme, ale že v daném případě a za této situace vidíme v tomto zákoně také určité plus pro řešení vnitřně politických otázek a otázek mezikonfesijních zvláště, a proto budeme pro tento zákon hlasovati. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Buday.
Posl. dr. Buday: Slávna snemovňa! Keď hneď po prevrate ako vojaci a úradníci mnohí Česi prišli na Slovensko, ako to je všeobecne známo, mnohí z nich tak hrubou rukou siahli po náboženskom cite slovenského ľudu, že to z jednej strany stalo sa prvým zdrojom nedôvery, ba riekol by som v istej miere až nenávisti Slovákov proti Čechom a z druhej strany vyvrcholilo to v známom boľastnom výkriku slovenského ľudu: Česi nám berú vieru. Tento výkrik slovenského ľudu stal sa trochu nepohodlným Čechom na Slovensku a preto, aby ostrie jeho zlomili, aby ho utlumili, vyslovili protiheslo, že vraj viera nie je kabát, ktorý by sa vziať dal. Ovšem protiheslo toto nezodpovedá pravde, lebo ako Maďari predtým brali nám slovenskú národnosť skrze násilné maďarčenie v školách a tupením všetkého, čo bolo slovenské, práve tak i teraz skrze tupenie všetkého, čo je katolícke v školách, pri vojsku a vo verejnom živote je do očí bijúca snaha podlamovať vieru katolíckeho ľudu. Lež ja túto hneď poprevratovú náladu slovenského ľudu nevzpomínam preto, ale vzpomínam ju poprvé preto, aby sme upozornili vás, pánovia, že náboženské veci to boly, ktoré v prvom rade a hneď od počiatku stvorily protičeskú náladu na Slovensku. A teraz prichádzate zase s návrhom zákona, ako bol návrh zákona o sviatkoch a prítomne pojednávaný, ktorý túto protičeskú náladu v slovenskom ľude nie zmenšiť, ale rozdmýchať pôsobí. Vzpomínam toho podruhé i preto, lebo keď podľa toho českého hesla: viera nie je kabát, ktorý by sa vziať dal, zaiste vieru tak ľahkomyseľne ani meniť nie je možné, ako sa mení podľa počasia kabát a predsa prítomný návrh zákona na toto cieli. On nielen poľahčuje prestúpenie z jedného náboženského vierovyznania do druhého, ale zrovna k tomu nabáda, áno zrovna umožňuje zneužitie, a predsa náboženské presvedčenie je najsvätejším presvedčením každého statočného a rozumného človeka. Z příčiny tejto vážný, charakterný človek zaiste nie z hmotných, ani nie z iných ľudských ohľadov, ale len po dlhšom uvažovaní a presvedčovaní sa rozhodne sa k tak vážnemu kroku, ako je prestúpenie z jedného vierovyznania do druhého.
Keď tedy doteraz platný na Slovensku zákon vyžadoval to, aby patričný bol aspoň 18ročný, keď vyžadoval, aby sa patričný dvakrát u svojho duchovného oznámil, a to tak, že by medzi tým aspoň 14 dní uplynulo, jednal len tak vážne, ako vážnosť tejto veci vyžaduje. Preto ani nebolo počuť nikde, že by na Slovensku prestupovanie z jednej cirkvi do druhej dialo sa tak ľahkomyseľne z voľajakej chviľkovej nálady, alebo že by sa bolo dialo v masách, alebo že by bol ten zákon o prestupovaní býval zneužitý. Žiaľ, nemožno to povedať o zemiach historických a o zákone na ich území platnom. Aspoň posledné roky často dokazovaly zneužitie tunajšieho zákona v historických zemiach a preto sa stalo, že často bol človek ako prestúpivší z cirkvi oznámený a nemal o tom ani tušenia a len neskoršie sa dozvedel o tom. Niet divu. Uvážte, pánovia, že úradne overený podpis sa vyžaduje aj na kupno-predajnej smluve, vyžaduje sa na záveti, vyžaduje sa i na kandidačnej listine volebnej atď., a k takému vážnemu aktu, ako je zmena vierovyznania ani to sa nevyžaduje, aby bol podpis patričného overený. Tu dostačí aj alebo môže byť podpis falšovaný, ako sa to de facto stalo, a tento tak ľahko zneužiť sa dajúci zákon teraz rozširujete i na Slovensko. Tendencia je zrejmá. Chcete i na Slovensku v tejto veci stvoriť také neblahé pomery, ako sú v zemiach českých. Ale pozrite na ubohé Podkarpatské Rusko. Tam nie z náboženskej potreby, nie z presvedčenia, ale na podnecovanie akýchsi neznámych, cirkvi krajne nepriateľských živlov niekoľko desaťtisícov Rusov vystúpilo zo sjednotienej cirkvi východného obvodu a pridalo sa k pravoslávnym, a výsledok je čo? Vyvolali duchov, ale teraz ich zažehnať nevedia. Pravoslávni sa medzi sebou perú o to, kto má nad nimi jurisdikciu, či patriarcha carihradský, či autokefálná východná cirkev srbská, a boj tento je tak špatný už a urputný, že to budí úžas. Oba tábory v časopisoch sa vzájomne tak tupia, že to presahuje všetkú slušnosť, a teraz chcete podobné pomery i na Slovensku uviesť. Tomu ubohému Podkarpatskému Rusku, ktoré je sociálne-politicky, hospodársky tak rozvrátené, už nič nechýbalo, než tieto náboženské trenice, ktoré chcete i na Slovensko preniesť. A to práve dnes, keď po vojne, ale hlavne konzekventným tupením náboženstva, tohoto jediného pravého koreňa pravej mravnosti, mravnosť tak klesá, keď s úžasom vidíme, že masy ľudu, ako by do duševnej choroby boly upadly, vraždy, podpaľačstvo, lúpežné napadnutia, zúplna verejne so dňa na deň sa dejú; a po tomto ľahkomyseľnom zneužívaní stavu manželského, nespočetné rozsobáše, a to vraždenie nenarodených ešte dietok. Vzpomenul som rozsobáše. Pánovia, štatistika o nich je veľmi poučná. R. 1923 bolo v Československej republike 9773 rozsobášov, z tohoto čísla pripadá na Čechy 5754, na Moravu 1659, na Sliezsko 658, na Slovensko 588. Hovorím, štatistiku máte preto poučnú, lebo ona dokazuje, že rozvrat manželského rodinného života najväčší je práve v Čechách, v tých Čechách, kde najväčší bol proticirkevný útok k odpadu od cirkvi a ktoré sú zemou úrodnou k všelijakému sektárstvu. Hľa, protináboženské zúrenie, nenávisť k cirkvi takto rozvráti ten najhlavnejší stĺp každého štátu, ba celej ľudskej spoločnosti, rodinu; ba nemýľme sa, pánovia, večne pravdivé zostanú slová Lva XIII, ktorý hovorí: "Lebo je to zákonmi prozreteľnosti, ktoré potvrdzujú i dejiny, že nemožno odňať vieru národu bez toho, že by tiež nebol otrasený i pokoj i trvanie štátneho poriadku."
Hľa, tento návrh zákona práve toto cieli, on šíri náboženskú ľahostajnosť, on nabáda k ľahkomyseľným odpadom od viery, on chce tieto nectnosti zaviesť i do teraz zachovaného Slovenska, a preto je nám neprijateľný. Neprijateľný je nám preto, lebo on sa protiví tomu záväzku, ktorý záväzok dal slávny p. prezident Masaryk americkým katolíckym Slovákom. (Výkřiky posl. Mikulíčka.) Americkí katolícki Slováci mali totiž isté obavy ohľadne rozluky cirkve od štátu. Sdružení boli v Sdružení katolíckych Slovákov v Amerike, ktoré sa obrátilo skrze svojho predsedu Kubašku na p. prezidenta v otázke tejto a p. prezident úradne na úradnom lístku vtedy zorganizovaného nášho konsulátu vo Spojených Štátoch Amerických dal odpoveď túto:
"New-York, 20. listopadu 1918. Jan Kubaška, předseda katolického sdružení Slováků! Vážený pane předsedo! Děkuji vám za vaše laskavé upozornění. Také z jiných stran bylo mně řečeno, že bude agitace proti nám a specielně proti mně. Myslím, že taková agitace nevychází od lidí informovaných a čestných. Mně při rozluce církve a státu běží jen o náboženství, aby nebylo po vídeňském a budapešťském vzoru zneužíváno politicky. To platí pro všechny církve a rozluka provede se docela zákonem a při součinnosti církevních úřadů, na Slovensku slovenských. S vřelým pozdravem T. G. Masaryk."
Že prítomný návrh zákona ako aj zákon už odhlasovaný v parlamente o sviatkoch je súčiastkou riešiť sa majúcou cirkevno-politickými otázkami, uznáva sa všeobecne a predsa ani tento zákon ani tamten o sviatkoch nestal sa za súčinnosti cirkevných úradov, ako to pán prezident slávnostne písomne sľúbil. Preto ja myslím, že tieto zákony pán prezident ani nepotvrdí, a jestli ho vláda predsa prinúti k tomu, vtedy preukáže zlú službu jeho dobrému menu.
Pánovia! My so žalosťou a ľútosťou konstatujeme, že americkí Slováci, keď chcú označiť niečo, že slovo dané neplatí, povedia, že to platí toľko, ako podpis Masarykov na pittsbourgskej dohode. Tento výrok sa stal už celkom bežným medzi americkými Slovákmi, a tu teraz ešte prijdú cirkevno-politické zákony, ktoré napriek slávnostnému sľubu pána prezidenta robia sa bez súčinnosti cirkevných úradov.
Prítomný návrh zákona môže mať za následok na Slovensku toľko, že odpadne od cirkvi niekoľko Čechov, ale s týmto sa len ten zlý pomer medzi Slovákmi a Čechmi ešte prehĺbi, ešte s väčšou nedôverou zahoria Slováci proti Čechom. My sa nebojíme, návrh tento nám Slovákom neuškodí. Darmo vynášate, pánovia, akékoľvek proti cirkvi zúrivé zákony pre Slovensko. Ohľadom tých Slovák má len jednu odpoveď: Viac sluší poslúchať Boha než ľudí. (Výkřiky.) A nepoškodí tento návrh zákona ani katolíckej cirkvi. Tá povedomá si svojej moci, že je postavená na skale, s takým útrpným úsmevom má len tú odpoveď: Vidi et alios ventos! V boji proti cirkvi podľahli mocní panovníci, počínajúc od Nerona prez Hajnricha IV. až do Napoleona, podľahol i železný kanclér Bismarck, zaiste podľahnú páni mocní vladári a páni železní kancléri našej republiky, ktorí politiku našej republiky riadia. (Výborně! Potlesk ľudových poslanců slovenských.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Klimo.
Posl. dr. Klimo: Slávny sneme! Návrh, ktorý pojednávame, charakterizovaný je tak, ako ďalší krok na ceste k úprave pomerov cirkví k štátu.
My si tú úpravu pomerov cirkví ku štátu predstavujeme a ponímame v tom spôsobe, že v konečnom výsledku on má uskutočniť úplnú rovnoprávnosť cirkví v štáte, aby jedna cirkev nepožívala výhod na úkor druhej. Doteraz nebolo medzi cirkvami tejto rovnoprávnosti. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.) Pred prevratom sme poznali ešte rôzné štátné cirkvi a i dnes sú veľké rozdiely medzi jednotlivými cirkvami aj tu v republike. Keď tedy zákon o vzájomných pomeroch náboženských vyznaní má byť ďalším krokom na ceste k úprave pomerov cirkví k štátu, musel by zahrnovať v sebe ustanovenie, ktoré do života uvádza rovnoprávnosť cirkví. To sa tomuto návrhu len z části podařilo. Na Slovensku pred vojnou tiež nebolo rovnoprávnosti medzi cirkvami. Aby sme rozumeli zákonom uhorským, treba nám vedieť, že v Uhorsku poznali cirkvi prijaté a cirkvi zákonom uznané. A ani cirkvi prijaté neboly medzi sebou rovnoprávné. Medzi nimi boly cirkvi štátné a druhé, ktoré požívaly menej práv. Tieto prijaté cirkvi boly: rímsko-katolícka, grécko-katolícka, evanjelická, kalvínska, pravoslávna srbská, pravoslávna rumunská a unitárska. Zákonný článok XX z r. 1848 povedal, že všetky prijaté cirkvi bez rozdielu dokonalú rovnosť a vzájomnosť majú zabezpečenú, ale to bola len zásada. V zásade bola vypovedaná rovnoprávnosť, v živote ale panoval veľký rozdiel medzi cirkvami. Vlivom tohoto zákona donesený bol zákonný článok LIII z r. 1868, ktorý hovorí o vzájomnosti vierovyznaní, ale len o zákone prijatých kresťanských vierovyznaní, tedy len o tých, ktoré boly ako zákonom prijaté cirkvi uznané.
Tento zákonný článok má pozoruhodné ustanovenia. Tak ustanovuje, že prívrženci jednej cirkvi nemôžu byť viazaní k tomu, aby svätili sviatky druhej cirkvi alebo aby v tieto sviatky nepracovali. V nedeľu ale každá verejná a iná nie nutne vybavovateľná práca musí byť zastavená. Taktiež vo sviatok niektorej cirkvi v blízkosti chrámu a kade sprievod ide, na tom námestí a uliciach má byť všetko pominuté, čo by mohlo bohoslužbu rušiť.
Slávna snemovňa! Návrh, ktorý pojednávame, toto ustanovenie temer doslovne prijal, ba riekol by som, že ustanovenie uhorského zákona je ešte liberálnejšie než ustanovenie, ktoré vládny návrh prijal. Veľmi sa divím pánu predrečníkovi, že sa rozohňoval proti vládnemu návrhu, ktorý práve pojednávame. Vlivom XX zák. čl. z r. 1848 bol doneseny zákon o náboženskom vyznaní detí, a vládny návrh zahrnuje ustanovenie, a o tom musíme konštatovať, že rozhodne toto ustanovenie znamená pokrok proti ustanoveniu uhorskému a nie je ničím iným, než uplatnením a do života uvedením zásad rovnoprávnosti. Už predsa ústavná listina vypovedá zásady rovnoprávnosti medzi vierovyznaniami, je tedy len logické, keď sa táto zásada v každom zákone hľadí uskutočniť a previesť.
§ 1 o náboženskom vyznaní, ako ho my chápeme, znamenal by takýto postup. V prvom rade ustáľuje náboženstvo dietok určené rodičmi prihláškou. Ale, slávna snemovňa, tu nerozumiem 3. odstavcu zákona, ktorý hovorí: "Reversy o vyznání dětí dané komukoliv jsou bezúčinné." U nás na Slovensku pod reverzom rozumieme prihlášku, poťažne smluvu. Keď tedy 3. odstavec §u 1 hovorí, že reverzy sú neplatné, to by tak vypadalo, že ani 1. ani 2. odstavec tohoto paragrafu nemôžu mať platnosť, tedy podľa nášho stanoviska je toto taká protimluva, ktorá nemôže naskrze obstáť.