Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Začátek schůze ve 3 hod. 55 min. odpol.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: dr. Hruban, dr. inž. Botto, Buříval, dr. Czech.

Zapisovatelé: Bradáč, dr. Gažík.

174 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři inž. Bečka, dr. Dolanský, dr. Hodža, dr. Kállay, Malypetr, dr. Markovič, Šrámek, Udržal.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupce Nebuška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 341. schůzi poslanecké sněmovny.

Udělil jsem dovolené dodatečně na 31. března t. r. posl. R. Fischerovi; na dnešní schůzi posl. Sedláčkovi, Janalíkovi; na dnešní, případně zítřejší schůzi posl. Teskovi - vesměs pro neodkladné zaměstnání.

Nemocí omluvil se posl. dr. Šrobár.

Lékařské vysvědčení předložil posl. Al. Chalupa.

Byly provedeny některé změny ve výborech. Žádám o jich sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Výbor zahraniční zvolil ve své dnešní schůzi předsedou posl. Stivína za posl. Němce, který na tuto funkci resignoval.

Do výboru ústavně-právního vyslal klub poslanců čsl. sociálně demokratické strany dělnické posl. Ulricha za posl. Kasíka, a posl. Jašu za posl. inž. Nečase; klub poslanců čsl. národní demokracie posl. Špačka za posl. Dyka; klub poslanců čsl. strany socialistické posl. dr. Gagatko za posl. inž. Záhorského; klub poslanců "Deutsche soz.-dem. Arbeiterpartei" posl. Hillebranda za posl. dr. Haase; klub poslanců "Deutsche christl.-soz. Volkspartei" posl. dr. Petersilku za posl. dr. Luschku.

Do výboru zahraničního vyslal klub poslanců čsl. soc.-dem. strany dělnické posl. Rud. Chalupu za posl. Hampla a posl. Pociska za posl. Ulricha.

Předseda: Došly některé spisy, dotazy, odpovědi atd.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Dotazy:

posl. Aloise Kříže ministrovi financí v záležitosti povolení přepravních styků vitorazských obcí,

posl. Knejzlíka ministru financí o hromadném ukládání pokut pro přestupek zákona o domácích zabijačkách,

posl. Vahaly ministru financí o vrch. berním správci Karlu Augustovi,

posl. Patzela ministrovi vnitra:

že četník bez důvodu užil zbraně a způsobil tím smrt,

že mnichovohradištská okresní politická správa vydala nezákonité jazykové nařízení,

posl. Rýpara a druhů ministru školství a nár. osvěty:

o zřízení německé státní školy menšinové v Jaktaři (Mor. obvody) u Opavy ve Slezsku,

o potrestání žákyně Magdaleny Jarošové na obecné škole ve Vřesině na Hlučínsku tamním učitelem Paličkou a řídícím tamní školy Janem Krejčím.

Odpovědi:

min. železnic na dotaz posl. Schälzkyho a druhů o odepření překladu smlouvy olomouckého ředitelství státních drah s firmou E. Machold v Bruntále,

vlády na dotaz posl. Krause, aby byly zaplaceny válečné půjčky, aby byly konečně převedeny pohledávky v rakouské poštovní spořitelně a aby byl podán návrh zákona o úpravě požadavků proti bývalému rakousko-uherskému mocnářství,

min. soc. péče na dotaz posl. inž. Kalliny o doplatku k invalidnímu důchodu válečného poškozence Jana Tippmanna z Doupova,

min. vnitra na dotaz posl. Patzela, jak se nakládá s vdovou po respicientovi finanční stráže Emilií Möseovou z Chrastavy.

Předseda: Počátkem schůze byly tiskem rozdány zprávy.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

5135. Zpráva výboru ústavně-právního k usnesení senátu o vládním návrhu zákona (tisk sen. 2066 a 2080), jímž se vláda zmocňuje, aby v územích pohraničních prováděla změny obvodů.

5136. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu (tisk 5129) zákona o vzájemných poměrech náboženských vyznání.

Předseda: Zápisy o 333. a 338. schůzi byly ve sněmovní kanceláři po 48 hodin vyloženy, a poněvadž nebyly proti nim podány písemné námitky, jsou schváleny podle §u 73 jedn. řádu a budou podle téhož paragrafu vytištěny.

Přejdeme k pořadu dnešní schůze, k 1. odstavci, jímž je:

Budeme pokračovati v rozpravě a dávám slovo dalšímu řečníku zapsanému, jímž je pan posl. dr. Nosek.

Posl. dr. Nosek: Slavná sněmovno! Jestliže lékař přistupuje k lůžku nemocného a zkoumá povahu jeho choroby a jestliže po nějaké době v průběhu této choroby konstatoval, že nejhorší krise už je zažehnána, může s uspokojením si říci, že nyní záleží už jenom na tom, aby nedošlo k nějaké recidivě, aby nedošlo k zhoršení stavu jeho pacienta. Pak v tomto stadiu choroby, kdy tato počíná se zvolna zlepšovati, pacient musí vynaložiti všechnu péči, aby nedošlo k nějakým nepříznivým vlivům zevnějším, a musí se snažiti, aby chorobný organismus stále víc a více se posiloval, aby zase jedenkráte mohl vykonávati bezvadně všechny funkce, jako vykonával v těch dobách, nežli zákeřná choroba ho přepadla.

Zabýváme-li se dnes novelou ke svému zákonu o cedulové bance, musíme se na tuto novelu zadívati podobným zrakem. Musíme se zeptati, co nám representuje v našem zákonodárství, musíme se zeptati, jaké právní poměry a jaké hospodářské zjevy nám chce regulovati, a musíme se zeptati, je-li tato novela sama o sobě už také konečnou zárukou, že nemůže se už nic zlého státi s naší valutou, zda není už úplně vyloučena možnost, abychom zase dostali se do nějakého stadia méně příznivého.

Já si tady dovolím upozorniti na zjev všeobecně známý, že za normálních poměrů je podstatným znakem spořádaných valutových stavů, že bankovka není v podstatě nic jiného nežli poukázka na určité množství drahokovu. V dobách mírových, v dobách normálních, v dobách řádného hospodářského vývoje zajisté tímto zrakem máme a musíme se na bankovku dívati. A prakse nám dosvědčila, že v dobách, kdy nebylo nedůvěry k vnitřní hodnotě bankovek, prakse obracela se raději ve svém používání právě k papírům, poněvadž byly snáze přenosné a lépe uživatelné než hotové mince zlaté. To všechno proto, že každý měl plnou toho jistotu, že kdykoliv může si dle potřeby poukázky na drahokov, bankovky za zlato směnitelné, za zlaté mince skutečně také vyměniti.

Ale historie a zkušenost zase nás učí, že jakmile přijdou na státní pospolitost těžké doby, ať jsou to krise vnitrohospodářské či krise vyvolaná zápletkami válečnými, což bývá nejčastější případ, jako první a typický zjev vždy se nám ukáže suspendování směnitelnosti bankovek za drahokov. Samo o sobě není to ještě zajisté konečným stadiem případného nepříznivého vývoje. A my vidíme, že když ty hospodářské otřesy nejdou příliš daleko, když nezasáhly až na kořen hospodářských poměrů a hospodářské existence toho kterého státu, že se potom stává, že v dobách návratu k normálním poměrům zase zvolna vracejí se státy, které musely suspendovati směnitelnost svých bankovek za drahokov, k tomu, že snaží se zhodnotiti znehodnocené svoje papírové peníze, že se snaží, aby jejich disažio proti drahokovu stále se zmenšovalo až do chvíle, kdy zase bez hospodářského nebezpečí je možno reaktivovati povinnost cedulové banky, aby vyměňovala své bankovky za drahokov.

Já myslím, že nelze uvésti názornějších toho příkladů z dějin, nežli je známý postup sanační, který prováděla Velká Britanie po válkách Napoleonských. Tenkráte ona byla hlavním representantem těch, kdož vedli boj za svobodu proti velkému francouzskému dobyvateli. Stálo to Anglii nejen mnoho krve, nýbrž i nesmírně mnoho pokladů a veliké množství národního bohatství a ona po těch válkách, konečně přece jen vítězně skončených, ponechává svoji valutu upravenu v ten způsob, že bankovky Bank of England nejsou za zlato směnitelné, ale snaží se, aby disažio bylo stále a stále menší a menší. A my vidíme, že v době poměrně krátké disažio toto mizí, a když zmizí úplně a obchod se hlásí právě tak k papírovým bankovkám, jako k drahokovu, objevuje se zase zhodnocení hodnot anglické banky a ona hladce přistupuje k výměně bankovek za drahokov. Docela podobný postup jsme viděli v Severoamerické Unii po známém velikém zápasu, po velikém boji za svobodu, když Severoamerické státy severní vedly tak zvaný velký boj za svobodu proti otrokářským státům jižním roku 1860 až 1865 a kdy dochází k nápravě severoamerické valuty dolarové. Ne jiným byl postup Francie po ztracené válce r. 1870 a 1871. Byl to velkolepý zjev, když člověk uváží, že Francie musela zaplatiti na tehdejší poměry exorbitantně ohromnou sumu 5 miliard franků. A přece neutrpěla úplnou zkázu ve valutě, nýbrž v době poměrně krátké mohla přistoupiti k výměně svých bankovek za drahokov.

Zabývám-li se zase vzhledem k tomu, co bylo zde uvedeno, poměry, jak se vyvinuly v evropských státech po světové válce, a přihlédneme-li z tohoto hlediska k vlastnímu svému státu, vidíme, že takovýto postup nebyl možný, a to z toho důvodu, že papírové peníze vzdálily se od svého zlatého základu příliš daleko, než aby bylo možno jakoukoliv zhodnocovací politikou vnitřní vyzdvihnouti je zase tak vysoko, aby bez jakéhokoliv umělého zasáhnutí mohly tyto bankovky jednoho dne býti zase směňovány za drahokov. Zde tedy nezbývá nic jiného, nežli spokojiti se s tím, aby papírová měna v poválečné době byla stabilisována, aby přestalo její stoupání, aby přestalo její klesání, znemožňující jakoukoliv solidní kalkulaci, abychom dosáhli takového vývoje a takového zabezpečení své valuty, třebas papírové, aby ona u porovnání s plnohodnotnými zahraničními valutami mohla býti vyjádřena také určitou pevnou číslicí. A s tohoto hlediska posuzována musí býti současná novela pro nás zajímavá potud, že ona sama o sobě netvoří nic nového, nýbrž jen právě zachycuje faktický stav, který po dvě léta velmi konstantně se udržoval mezi československou korunou a zahraničními zlatými valutami, specielně nejstabilisovanější zlatou valutou zahraniční, severoamerickým dolarem.

Finanční správa státní, pokud se týká bankovní úřad ministerstva financí, předložily rozpočtovému výboru neobyčejně zajímavý diagram, o němž musím ovšem podotknouti, že nebyl pracován u nás, nýbrž, že je provenience cizí, že jej pracovala soukromá firma amsterodamská. A když sledujeme na tomto diagramu vzájemné relace měn papírových a měn zahraničních zlatých a sledujeme poměr československé koruny na př. ke švýcarskému franku nebo k švédské nebo dánské kroně, vidíme, že poměr československé koruny k těmto zahraničním přece plnohodnotným zlatým valutám není tak nápadně konstantní, není tak nápadně stejný, jako je poměr československé koruny k severoamerickému dolaru.

Po plná dvě léta znázorňuje nám diagram téměř přímou linku, která nám představuje poměr koruny československé k severoamerickému dolaru až na zcela nepatrné výkyvy nahoru a dolů, jak jsou plně odůvodněny hospodářskými poměry, na př. v době podzimní cukerní kampaně a pod., jak se konečně takové výkyvy vyskytovaly v dobách předválečných v devisách mezi jednotlivými státy, které měly úplně stejnou měnovou jednotku. Ukazuji jenom na státy latinské, na unii peněžní s jejich stejnou základní jednotkou, ať to byl frank belgický nebo francouzský, ať to byla španělská peseta nebo italská lira, což tam bylo jedno a totéž. Tam také, poněvadž se právě jednalo o vyrovnání mezinárodních vztahů platebních, docházelo k docela malým výkyvům v hodnotách příslušných devis. Ale to je zjev, který vyplývá z povahy věci samé a nemůže býti považován za nic nepříznivého.

Jestliže koruna československá po dvě léta naznačeným zde způsobem se udržovala v poměru k severoamerickému dolaru, je to zjev, který nás opravňuje k odůvodněným nadějím, že budeme-li se stejnou úporností a stejně poctivě, jako dosud, se snažiti, aby tato relace i v budoucnosti se udržela, že i v budoucnosti budeme míti posílenu naději, že potom nám bude možno zvláštním zákonem měnovým přistoupiti k vyjádření přímého obsahu množství zlata co do váhy a tím potom vyjádřiti vnitřní zlatou hodnotu československé měnové jednotky.

Po této stránce je to opatrným opatřením této novely k našemu zákonu o cedulové bance, že nyní neřeší tohoto problému, že zde uvádí československou korunu papírovou určitou číselnou relací k valutám zahraničním; po této stránce i teoreticky přicházíme k neobyčejně zajímavému zjevu, zejména se stanoviska někdejší teorie metalistické, že může býti základem naší měny, měny pevné, konstantní, něco, co se nevyjadřuje plnou hodnotou drahokovovou. Ovšem, všimneme-li si důvodové zprávy, vidíme, že se ukládá cedulové bance povinnost, aby pečovala, aby koruna československá byla jejím zásahem a valutovou politikou udržována na výši, jakou měla po poslední dvě léta k plnohodnotným zahraničním valutám. Všimneme-li si, že stála k severoamerickému dolaru od 2·73 do 3·03, že zde v těchto mezích mohou býti určité výkyvy, když to přepočítáváme na vnitřní zlatou hodnotu své předválečné hodnoty, dojdeme asi k těmto zajímavým výsledkům:

Zlatá koruna, tedy někdejší koruna rakouská, měla početně bráno - 0·38 gr zlata za svůj obsah. Počítáme-li, že 5 zlatých korun bylo jedním dolarem, pak dojdeme k tomu, že obsah zlata v dolaru je 1·9 gr zlata. Počítáme-li nyní přibližně tak průměrem, že 3 zlaté dolary rovnají se 100 nynějších československých korun, přicházíme k tomu, že 5·7 gr zlata rovná se 100 československým papírovým korunám, či že jedna z nich rovná se 0·057 gr zlata, a když to přepočítáme na známou relaci asi 6·5, docházíme k tomu, že by papírová koruna, kdybychom ji chtěli pro zajímavost vyjádřiti ve zlaté hodnotě, ve váze zlata, znamenala dnes asi 0·37 gr zlata, tedy něco podobného, jako to bylo před válkou. Skutečně zde máme také zlatou relaci: asi to, co odpovídá námi dnes cítěnému znehodnocení, to zde, vyjádřeno ve zlatě, máme docela přesně vypočítáno. Po této stránce nutno tedy novelu docela dobře uvítati, a my si říkáme, jak jsem již podotkl, že ona netvoří nějakých zvláštních nových věcí, nýbrž že velmi pečlivě právně fixuje, co život hospodářský skutečně vytvořil. Po této stránce jest zajisté vždycky lépe uchopiti se toho, co životní zkušenost a prakse vytvořila, a vlíti to do určité pevné formy, než snažiti se nějakým umělým zásahem dávati hospodářskému životu a hospodářským poměrům teprve určitý vývoj. Jest nesporno, že nebylo možné, aby všechny zásady, které v novele jsou obsaženy, již byly výsledkem našich zkušeností. Vidíme-li však, že tato novela ve věcech, kde ještě nebylo možno upnouti se k vlastním zkušenostem, řídí se vzorem mezinárodně zpracovaného statutu národní cedulové banky Rakouska a Maďarska, tedy ústavů cedulových, které mají za úkol řešiti velice těžké a složité problémy valutové, které byly pracovány pod egidou Svazu národů, které byly pracovány sborem odborníků světového jména a zkušeností, pak zajisté v tomto přikloníme se k cizím vzorům, o nichž máme všechnu příčinu doufati, že jsou výsledkem skutečné, opravdové a odborné zdatnosti a znalosti, a musíme i po této stránce spatřovati úctyhodný kus práce v celé této novele, jak jest předložena Národnímu shromáždění k přezkoumání a ke schválení.

Ovšem nebylo by správno, kdybychom se domnívali, jestliže po dvě léta se podařilo účinné politice bankovního úřadu ministerstva financí společně se státní správou udržovati žádoucí stabilitu čsl. koruny, že tím již jest všechen úkol československé veřejnosti skončen a že může i politická i hospodářská československá veřejnost složiti prostě ruce v klín a ponechati vývoj dalších událostí sám sobě. Nebylo by horší chyby, než domnívati se něco takového. Jestliže se podařilo až do dnešního dne stabilitu koruny udržeti, třeba se tak stalo někdy za těžkých obětí, musí si býti celá československá veřejnost jasně vědoma, že ještě není nikterak za sférou, do které by nemohlo dosáhnouti nějaké nebezpečí, které by bylo s to potom zvrátiti všechny výsledky dosavadní práce. Stalo se, bohužel, do jisté míry zvykem, přezírati takové momenty a zejména nepřihlížeti dostatečnou měrou k odpovědnosti hospodářské, a zejména k odpovědnosti politické.

Není to žádnou novinkou a dokonce už ne mým vynálezem, tvrdím-li zde, že udržování stability čsl. koruny, udržování jejího poměru stálopevného k plnohodnotným zlatým valutám zahraničním jest vázáno bezpodmínečně na tři podmínky, z nichž první jest - udržení pořádku ve státním rozpočtu.

Slavná sněmovno! Kdyby v kterémkoliv státě a zejména i v našem státě mělo se přihlížeti klidně k tomu, že by státní deficity staly se deficity chronickými, že by nebylo postaráno, aby řádné běžné výdaje také z běžných příjmů řádně byly uhraženy, pak není vůbec žádné mocnosti na světě, není žádné mocnosti v našem státě, která by mohla nějakým způsobem stabilitu československé koruny zajistiti. A zde tedy bude na všech odpovědných činitelích naší veřejnosti a v první řadě ovšem na demokratickém republikánském parlamentu, aby nyní, sdělávaje rozpočet, pamatoval velmi důtklivě, že nesmí pod politickým nátlakem obraceti jen oči a stránku výdajovou, že nesmí povolovati těm různým nátlakům, které více méně na každého z veřejných činitelů se dějí, nýbrž že jeho hlediskem jedině správným a věcným musí býti, aby rozpočet za každou cenu byl v rovnováze, aby tento rozpočet zbavil se dosavadního deficitu, aby byl stlačen, aby se stal úměrným hospodářské nosnosti našeho hospodářství, naši veřejnosti. Jestliže po této stránce je nutno splniti naznačenou podmínku, nesmíme zapomínati, že se musí jednati ještě o další věc, o druhou podmínku, bez níž rovněž není možno udržeti dosavadní stabilitu československé koruny, a to je problém platební bilance našeho státu.

Já vím, že až na některé měsíce, na některá období dosud v poslední době dařilo se udržeti tuto bilanci aktivní, ale my musíme míti také odvahu podívati se na vnitřní povahu této své platební bilance. Nesmíme zapomínati, že mezi vývozními artikly měli jsme řadu věcí, o kterých nevíme a nemůžeme říci s plnou bezpečností, že nám bude možno také v budoucnosti ve stejném množství je vyvézti. Poukazuji zde jen na ohromné množství vyvezeného dříví a musím podotknouti, že tu šlo namnoze o konjunkturální obchody, a tu jistě je odůvodněna pochybnost, zda také v budoucnosti v té míře podaří se zrovna tento předmět našeho hospodářství vyvážeti do té míry jako dosud, a že po této stránce bude musiti stabilita československé koruny a spořádanost všeho našeho národního hospodářství každé chvilky upírati svůj zrak k poctivému pracujícímu lidu, že ode všech jeho vrstev každé chvíle bude musiti žádati poctivou práci, která by výrobek československý učinila způsobilým konkurence, té těžké, svízelné konkurence na zahraničním trhu, že bude museti býti ponecháno zdatnosti našeho obchodního podnikání, aby nám nejen udrželo dosavadní odbytiště na zahraničním trhu, nýbrž získalo měrou co největší odbytiště další. Jestliže to jsou dvě podmínky, bez nichž není prostě možno mluviti o udržení stability československé koruny, musíme si promluviti ještě o další podmínce, o získání valutové zápůjčky.

Zůstává faktem holého skutečného života, kterého nezmění žádné naše přání a žádné naše nazírání theoretické ani praktické, že všechny papírové valuty evropských států, dokud jsou právě papírovými, jsou vydány většímu nebo menšímu nebezpečí různých nárazů. My to ještě nemáme žádným způsobem pojištěno, že by se nemohl vyskytnouti nějaký zlý, případně zlovolný útok na československou korunu, ať by byl veden zevnitř nebo ze zahraničí. Po této stránce jde o risiko tak veliké, že žádný soukromník a žádná soukromoprávní organisace hospodářská nemůže prostě s výsledkem na sebe vzíti nebezpečí, která z takových případných útoků na korunu československou mohla by vzniknouti. Jediný, kdo svou povahou je vůbec hospodářsky schopen takové risiko na sebe vzíti, je ta nejvyšší naše sociální organisace, stát v moderním slova smyslu a jediné ten může býti také považován za způsobilý subjekt takové zahraniční valutové půjčky. Jediné stát může také s náležitým zajištěním pro cizí kapitál takovouto půjčku kontrahovati, jediné on také může dbáti, aby cedulová banka správným způsobem půjčku tuto administrovala, jediné stát může půjčce opatřiti takové zásoby zahraničních platidel, takové zásoby zahraničních devis, takové množství drahokovů, aby v každém případě naskytnuvšího se snad nebezpečí byla kdykoliv s to s výsledkem zasáhnouti, a nebezpečí, které by se na korunu československou odněkud valilo, s výsledkem také odvrátiti.

Slavná sněmovno! To jsou tři podmínky, bez nichž o nějakém stabilisování československé koruny s výsledkem vůbec mluviti se nedá. A nyní bych velmi rád přičinil ještě nějakou poznámku k jednotlivým ustanovením novely. Ne snad v ten způsob, že bych se zabýval detailně všemi ustanoveními, poněvadž jsou to věci zřejmé z textu zákona samého, ale myslím, že při probírání podobných zákonů, jako je zákon tento, je docela spravedlivo, abychom se také zastavili u některých radostných zjevů, které musejí každého naplniti určitým uspokojením. Zvykli jsme si přece jen už do jisté míry na to, třeba by to bylo hodně trpké, že bohužel bývá specielně u nás, mezi českými lidmi, dosti málo pochopení a jakéhosi takového radostného vzhledu, když vidíme, že opravdu nějaká práce se daří. Když se tak člověk zadívá do poměrů v zahraničí, když se zadívá na tu průměrnou životní úroveň dnešního občana v německé říši a když se tak zadívá na ten standard of life ve Francii, když vidí, že tam nemohou tak, jak je tomu u nás, konstatovati přece jenom jisté zlepšení, a když přece jenom vidí, že tam namnoze ta nespokojenost nedostává tak ostrých způsobů vyjádření, jako se to děje namnoze u nás, pak zajisté je to smutné, že nedovedeme míti dosti radosti ze života a z toho, co přece jen pěkného ve vlastním státu našem se naskýtá. A neodpovídá ani povinné občanské spravedlnosti, nechceme-li uznati spravedlivým a dobrým to, co skutečně dobrého a spravedlivého před námi se koná. Jestliže přes všechny tyto zjevy vidíme, že široké vrstvy národa mají velmi dobré pochopení pro věci, které před jejich zrakem se předvádějí, pak je to radostný zjev a myslím, že stojí za poznamenání při článku IX, kde se mluví o úpisu akcií cedulové banky se strany zlatého pokladu nebo Rašínova fondu, že všechny vrstvy národa, a namnoze právě nejmenší, projevily vzácné pochopení pro tuto věc. Co jiného je v tom možno spatřovat než vzácný smysl a plné pochopení pro hospodářské úkoly státu, když dělnice v Břevnově bydlící, která nemůže dáti na zlatý poklad více, zaváže se přípisem správě Rašínova fondu, že bude každého měsíce odváděti ze svých úspor 5 Kč na tento účel, a když poslední dobou přijde s radostnou tváří a zvěstuje, že toho roku jí bude možno těch 60 Kč dáti předem, že to nebude musiti platiti po 5 Kč měsíčně, a když taková žena z vrstev pracujícího lidu přijde a svému státu, který před její tváří se snaží napraviti valutu a raziti zase zlaté dukáty, ve své prostomyslnosti nabízí ještě bezúročnou půjčku 2000 Kč, aby stát sám mohl si ony úroky vybírati. V této formě nebylo to ovšem přijato, té ženě bylo nabídnuto, aby dala příkaz příslušnému peněžnímu ústavu, aby on ty úroky Rašínovu fondu každoročně odváděl. Slavná sněmovno! Když člověk vidí takovéto zjevy a může k tomu připojiti ještě další sdělení, že v jedné továrně všechno dělnictvo se usneslo, že věnuje obnos ca 10.000 Kč ve prospěch Rašínova fondu jako úsporu jednodenní mzdy v té továrně, jsou to zjevy, které nám dávají doufati, že v národě, ve kterém ještě takovíto příslušníci se vyskytli a dovedou z výdělku, z výtěžku práce svých rukou, na takovéto účely ještě věnovati, také v budoucnosti bude ještě pochopení pro všecky tyto poctivé snahy státní správy, abychom zase dostali se k lepším valutovým poměrům.

A nyní bych ještě chtěl zde učiniti poznámku o tom, jakým způsobem vyvíjely se vnitřní poměry v našem bankovním úřadě ministerstva financí, pokud se týká jeho poměru k otázkám valutovým navenek, a do jaké míry jest odůvodněna naděje, že v podobných tradicích bude se též pokračovati v budoucnosti, a co důvodně od své příští cedulové banky po této stránce můžeme očekávati.

Tu jistě, když ne nahlas, tedy aspoň v nitru nejednoho z příslušníků slavné sněmovny - já bych se k nim mohl také počítati - bylo by možno učiniti poznámku, že snad bankovní úřad ministerstva financí, když jsme v zastoupení přicházeli a žádali o eskontování směnek a poskytnutí úvěru, byl snad někdy přísnější, než nám osobně bylo příjemno. Já vím, že ten a onen presentoval dosti dobré směnky s třemi podpisy, jak je předepsáno, a že ten bankovní úřad ministerstva financí ve své veliké rigorosnosti censurní i dobré směnky přece jen vracel a že ty úvěrové požadavky držel velmi zkrátka, což v nejednom případě bolelo, ale když se člověk zadívá na konečné výsledky takovéto valutové politiky, musí si říci, že v tom byla cílevědomá politika, že v tom byly snahy, jichž správnost potvrzuje sám výsledek. A je-li tento výsledek dobrý, pak není přece jinak možno kalkulovati, než že prostředky, které vedly k jeho dosažení, byly voleny správným způsobem.

Po této stránce musím upozorniti na jednu důležitou věc. Jistě může vzbuditi důvěru k takovému úřadu, vidíme-li, že i po stránce režijní byl veden velmi opatrně. A srovnáme-li ten svůj bankovní úřad ministerstva financí s podobnými cedulovými ústavy zahraničními a vidíme-li, že statistické výkazy ve všech bodech mluví příznivě pro ten náš ústav, pak je docela rozumnou a oprávněnou naše naděje pro budoucnost.

Dovolil bych si uvésti některá statistická data, a to v tom směru, že bych nejprve jmenoval jednotlivé cedulové banky zahraniční a pak jejich počet zaměstnanců, pak počet obyvatelstva a relativní číslici, na kolik obyvatel připadá 1 zaměstnanec cedulového ústavu. Tím způsobem budeme moci posuzovati, zdali náš ústav byl veden ekonomicky správně či nic.

Tak na př. řecká národní banka, to je tamější cedulová banka, měla 2266 zaměstnanců. Řecko má - není možno zjistiti docela přesně počet - okrouhle 6 mil. obyvatel, takže 1 zaměstnanec cedulové banky připadl na 2648 obyvatel. Lotyšská národní banka měla 550 zaměstnanců. Lotyšsko samo má 1,850.622 obyvatel a 1 zaměstnanec cedulového ústavu připadl na 3365 obyvatel. Německá říšská banka má 8818 sil a s pomocnými silami dohromady 22.909 pracovních sil vůbec. Říše Německá měla po válce 59,600.000 obyvatel, takže 1 síla cedulového ústavu připadá na 6759 obyvatel. Banka francouzská má celkem 5393 zaměstnanců a s pomocnými silami 13.407. Počítáme-li obyvatelstva Francie celkem 39,209.660, připadá 1 zaměstnanec cedulového ústavu na 7270 obyvatel. V Italii ta statistická data jsou poněkud zkreslena, aspoň nám nemohou býti základem tak jasného obrázku jako v jiných zemích, neboť tam vedle cedulové Banky italské ještě i banky neapolská a sicilská jsou také oprávněny vydávati bankovky. Uvedu jen Banku italskou, která má 3129 pracovních sil, Italie sama 38,854.941 obyvatel, takže 1 zaměstnanec připadá na 12.418 obyvatel. Banka polská má 2077 zaměstnanců a s pomocnými silami 2971, a počítáme-li v Polsku 27,170.696 obyvatel, připadá tam na 13.082 obyvatel 1 zaměstnanec cedulové banky. Švédská říšská banka má 437 zaměstnanců, Švédsko samo má 5,903.700 obyvatel a zde teprve na 13.509 obyvatel připadá 1 zaměstnanec cedulové banky. Národní banka království SHS měla 451 zaměstnanců, Jugoslavie sama 12,017.328 obyvatel, takže tam 1 zaměstnanec připadá na 26.646 obyvatel. A v celé této řadě statistických výkazů na místě posledním, ale věcně na místě nejpříznivějším je bankovní úřad ministerstva financí, tedy cedulový ústav československý, který má 411 zaměstnanců. Republika naše má 13,613.170 obyvatel, takže u nás připadá 1 zaměstnanec cedulového ústavu teprve na 33.122 obyvatel.

Tedy zde je ze všech uvedených států poměr nejpříznivější, jak pokud se týká počtu zaměstnanců, tak pokud se týče relativního vztahu 1 zaměstnance k příslušnému číslu celého obyvatelstva ve státě.

Avšak nejen po této stránce může se nás bankovní úřad ministerstva financí vykázati příznivými výsledky. Dostal jsem článek, uveřejněný v "Neue Freie Presse" ze dne 12. března letošního roku. Tento článek se zabývá velmi zevrubně obchodní zprávou národní banky rakouské za rok 1924. Upozorňuje tam velmi správně, že byly skládány všelijaké přepjaté naděje, které se upínaly k cedulové bance rakouské vzhledem k výsledku těchto prací za r. 1923, a že mnozí byli překvapeni méně příznivými výsledky za r. 1924 a ž se domnívali, že to všecko stále půjde tak hladce jako r. 1923, zapomínajíce, že život hospodářský po této stránce nedá se reglementovati, že se namnoze setkává s překážkami dříve namnoze netušenými. Ale když srovnáváme výsledky bilanční, ať je vezmeme z účtu zisků a ztráty nebo z výkazu aktiv a pasiv, tedy z bilance samé, s příslušnými závěrečnými účty k 31. prosinci 1924 našeho bankovního úřadu ministerstva financí a vyzvedneme-li jenom číslice, které jsouce úplně stejné v účtě, mohou býti předmětem vzájemného srovnávání, dojdeme ke zjevu neobyčejně zajímavému a pro nás velmi poučnému.

Čistý zisk bankovního ústavu ministerstva financí za r. 1924 je vykázán penízem 115,282.570·79 Kč. Za totéž období vykázala cedulová národní banka rakouská čistý zisk 109,637.486·10 Kč. Abychom to mohli snáze srovnati, přepočítal jsem korunu rakouskou podle běžného kursu na korunu československou. A zde tedy vidíme, že proti 115 mil. Kč zisku bankovního úřadu stojí 109 mil. Kč zisku cedulové banky rakouské. A když nyní pozorujeme jednotlivé položky, které jsou také důležitými součiniteli při vytvoření tohoto čistého zisku, shledáme, že režijní výlohy bankovního úřadu ministerstva financí za r. 1924 činily 19,384.792·95 Kč a v téže době režijní výlohy národní banky rakouské činily 68,903.961·85 Kč. Zde tedy máme přibližně 19 mil. režijních výloh v bankovním úřadě našem a 69 milionů režijních výloh v Rakousku. Přihlédneme-li k tisku státovek, vidíme, že u nás za toto období roku 1924 tisk státovek vyžadoval si náklad 5,102.482·30 Kč a v Rakousku 14,759.577·40 Kč. Tato tři srovnaná data sama o sobě ukazují, že při zisku o něco větším byly režijní výlohy v našem ústavě nepoměrně menší, a nemůžeme tedy vysloviti jiného přání, než aby tato tradice úspornosti a řádného vedení, jak byla zavedena v našem bankovním úřadě ministerstva financí, podobným způsobem přenesla se do příští samostatné cedulové banky.

Závěrem lze říci, že všechno, co zde mohlo býti právní formou z hospodářského života zachyceno, bylo výsledkem úporné práce v těžkých dobách, že to stálo nesmírně mnoho námahy a velmi mnoho hospodářských těžkých obětí. Ale jestliže zde byla projevena vůle postupovati takovým způsobem, abychom se zvolna blížili konečnému cíli, a máme-li tedy již za sebou tradici poctivé práce několika let, práce, která také nese své ovoce, pak lze zajisté vysloviti i pro budoucnost naději, že konečně opora spořádané cedulové banky, pilný, poctivý, zdatný a pracující národ v budoucnosti také bude zárukou dalšího vývoje až do chvil, kdy bychom mohli vystoupiti s dalším zákonem, který by byl vyvrcholením všech těchto prací, samostatným zákonem měnovým. Zákon ten by korunoval dosavadní dílo, stanovil by zlatou měnovou jednotku československé koruny a nařídil by závazně cedulové bance směnitelnost bankovek za drahokov a stal by se takovým způsobem viditelným vyjádřením dosažení konečného cíle naší práce, jímž je zavedení opravdu zlaté valuty československé. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Byly podány některé návrhy. Žádám o jich přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

1. Pozměňovací návrh posl. R. Fischera a soudr.:

Ve čl. III, odst. 3 budiž číslice "15" nahrazena číslicí "10".

2. Pozměňovací návrh posl. R. Fischera a soudr.:

Ve čl. VI, odst. 1, nechť poslední věta zní:

"Tato hodnota budiž uvedena též v řeči německé, slovenské, maďarské, ruské a polské."

3. Doplňovací návrh posl. R. Fischera a soudr.:

Jako nový čl. VIII a) buď vloženo:

K §u 43 zákona bankovního budiž připojena tato závěrečná věta:

"Příděl akcií děj se v pořadí, jak byly upisovány, a v poměru k výšce úpisu."

4. Pozměňovací návrh posl. R. Fischera a soudr.:

Ve čl. XII buď odst. 5 škrtnut.

5. Pozměňovací návrh posl. R. Fischera a soudr.:

Čl. XXI buď škrtnut a jako nový čl. XXI budiž vloženo:

"V §u 73 zákona o akciové bance cedulové budiž po slovech "na dobu šesti let" vloženo "podle zásad poměrného zastoupení".

6. Pozměňovací návrh posl. R. Fischera a druhů:

Odstavce 2 a 3 článku XXIV buďtež škrtnuty.