Je při nejmenším podivuhodno, jak lze sloučiti ochotu a dobrou vůli, jež byla v této sněmovně státním zaměstnancům ujišťována zástupci některých politických stran, když tytéž strany téměř současně nerozpakují se, snad bona fide, ale přece jen striktně, ano briskně dovolávati se zrušení určitých, třeba minimálních hospodářských výhod státních zaměstnanců.
Otázka poštovní nákupny byla předmětem nejen tendenčně zabarvené řeči p. posl. Najmana, nýbrž i p. posl. Votruby, jehož zasáhnutí v tomto směru může nás jen tím více udivovati. Při této příležitosti jest jistě na místě upozornění, že stavovsko-politická agitace zajisté nezmění ničeho na dnes již hluboce zakořeněném faktu, že družstevnictví nejen u nás, nýbrž v celé řadě pokrokových a hospodářsky silných států v Evropě je otázkou vybojovanou a jeho rozvoj nelze zastaviti, právě tak jako z příčin národohospodářských nelze o to usilovati. Poštovní nákupna vykonala pro své členstvo v dobách největší hospodářské tísně velmi mnoho dobrého. V době, kdy předměty nejnutnější potřeby, hlavně státem obhospodařované poživatiny, bylo možno si opatřiti pouze s největšími obtížemi anebo za ceny státním zaměstnancům nepřístupné, opatřila nákupna zboží pro své členstvo a přenechala mu je za přiměřené ceny. Tím nemálo přispěla k udržení klidu v řadách poštovních zaměstnanců a ulehčila poštovní správě úkol udržeti v zájmu všeho státního občanstva nerušený chod poštovního provozu. Přispěla tudíž podpora poskytovaná poštovní správou nákupnám ve formě osvobozeného personálu velmi k tomu, že konsolidace státu nutná v zájmu všech občanů tak zdárně pokročila. Dnes ovšem, zejména po usnesení parlamentní úsporné komise, směřuje úsilí nákupny i poštovní správy k tomu, aby nákupny staly se soběstačnými, avšak bezodkladné provedení usnesení úsporné komise parlamentní bývalo by mělo za následek vážnou poruchu činnosti nákupen, jež by bývala nezůstala bez vlivu na jejich finanční a hospodářský stav, nehledě ani k tomu, že by tím byli bývali poštovní zaměstnanci jako členové nákupen hmotně poškozeni. Dnes disponuje poštovní nákupna pouze těmi osvobozenými zaměstnanci, kteří byli pověřeni prováděním a likvidací státní akce ošacovací. Ponechání tohoto personálu v nákupně jest odůvodněno tím, že nákupna v Praze, jako hlavní poštovní rozdělovna státní akce ošacovací, převzala provádění této akce pro poštovní zaměstnance za poštovní správu se svolením vlády a jest proto povinna, akci tuto provésti až do úplného skončení její likvidace. Ponechání tohoto personálu v nákupně není pro poštovní správu spojeno se zvláštním výdajem, ježto by byla jinak nucena likvidaci této akce provésti sama svým personálem. Výhoda osvobození od poštovného přiznána byla poštovní nákupně pouze pokud se týká korespondence státní akce ošacovací, při níž nákupna zastává funkci státního úřadu, a ve věcech s touto akcí spojených.
Obraz akutních problémů státních zaměstnanců nebyl by úplný, kdyby nebylo vzpomenuto důležité otázky státních zaměstnankyň, pokud tato jako samostatná otázka přichází v úvahu. Mluvíme-li o státních zaměstnancích vzhledem ku zmíněné již restrikci, či vzhledem k otázce předběžného vzdělání ať středo- ať vysokoškolského, docházíme k novému problému, jímž je stanovisko státní správy i mužů státních zaměstnanců na přístup, uplatnění a respektování žen i jejich oprávněných nároků. Otázka provdaných státních zaměstnankyň dovršuje komplikace.
Zde se vší rozhodností musíme trvati na tom, aby již v základě nehrozily nové komplikace, tak jak se tu a tam dosud nesměle ohlašují úpravou separování ženského vzdělání vůbec. Musili bychom s celou rozhodností odmítnouti pokusy, jež by v době, kdy směřujeme k organické a organisační jednotě kulturní, pokud se všeho školství týká, směřovaly k tomu, aby byl uměle vyroben nový typ středního školství ženského. Neustáváme volati po náležitém učlenění, prohloubení a unifikování odborného ženského školství a musíme proto tím spíše celou vahou se postaviti proti každému pokusu, který by místo přiblížení se k celkovému řešení této otázky znamenal její oddálení, její nové tříštění a dokonce její nebezpečné ohrožení. (Výborně!) Právě tak není možno, aby trvale mohla a směla se státní správa uzavírati oprávněnému nároku žen se středoškolským a vysokoškolským vzděláním na přijímání do státních služeb, anebo aby jakýmkoliv způsobem vůči nim, osvědčily-li se a vyhověly podmínkám státní správou pro všechny, tedy i pro mužské uchazeče, stanoveným, bylo zaujato stanovisko odchylné, stanovisko záporné, stanovisko výslovně nepřátelské. Nemá smyslu otevírati ženám brány učebných ústavů ať těch či oněch, nechceme-li důsledně uznávati ústavou zaručená práva žen a připustiti volnou konkurenci s muži. Takovéto protiústavní činy nejen nelze schvalovati, nýbrž nutno všemi prostředky je potírati nejen v zájmu dobrého jména našeho státu, nýbrž i pro věc demokracie.
Velmi vděčně kvituji stanovisko, jaké zaujala pí. posl. Chlenounová vzhledem k restrinkci státních zaměstnanců s ohledem na ženy, zejména provdané, ve státních službách. Chci doufati, že je to nejen stanovisko paní kolegyně, nýbrž stanovisko celého klubu. (Zcela správně!) Nelze tak snadno odbýti ožehavou otázku provdaných státních zaměstnankyň. Ukazuje-li se dnes na zjevy, jež se tendenčně využívají potom proti ženám, ovšem nelze neupozorniti, že nezdravé zjevy tyto byly namnoze vyvolány škodlivým stavem nejednotnosti názoru různých oborů státní správy na tyto otázky. Musíme zde státi na stanovisku zásadního přiznání individuelní svobody ženám a nelze sociální bídu jedněch vyřešiti zmnožením bídy druhých bez ohledu na to, že se jedná o porušení zásadního práva, ženám ústavou přiznaného, jakmile bychom sáhli k nějakému odlišování práv a předpokladů odchylných pro ženy vůbec a provdané zvláště.
Cítíme však současně, že těžko bude překonati překážky a uzpůsobiti nazírání na ženy a jejich práva ve státní službě dotud, pokud se nám nepodaří sjednotiti a zceliti názor na ženu vůbec i v životě občanském i v životě sociálním. Těžko žádati vyřešení názoru a poměru k ženě, matce-úřednici, když dosud marně voláme po účelné a nutné ochraně mateřství, když i novými sociálními a hospodářskými zákony spíše se od tohoto cíle vzdalujeme, místo abychom se mu přibližovali. Zákonem č. 394., který způsobil tolik rozruchu, byly ženy postiženy více, než muži státní zaměstnanci, odepřením příspěvku na děti a drahotního přídavku. Zákon pojištění zaměstnanců pro případ invalidity a stáří vyloučil dělnickou vdovu-matku z nároku na důchod po muži, není-li invalidní. A takových věcí je více. Jak těžko za těchto okolností je uhájiti, ano vybojovati přesvědčení, že sebe nutnější opatření vzhledem k restrinkci státních zaměstnanců nesmí se opříti o ženu ve státní službě, ať provdanou, ať svobodnou a že důvody musí rozhodovati pro všechny zásadně stejně. Nemůžeme se ani uspokojiti s výkladem, že nebude míti státní správa povinnost šetřiti ženy hospodářsky zabezpečené. Toto hospodářské zabezpečení je příliš problematickou zárukou, než aby o ní se mohl a směl opříti zákon.
Žádáme zásadně stejné právo pro ženu i pro muže pokud se týká přijímání, uplatnění a ponechání žen ve státních službách. Musíme trvati na účelném upravení poměrů v tomto směru, aby tak odstraněna byla různost v jednotlivých resortech státní správy vzhledem k zacházení se ženami-zaměstnankyněmi a neměla možnost často dokonce libovůle a osobní nálada zasahovati do existencí nejen jednotlivce, nýbrž i celých rodin. Žádáme, aby bezzákonný stav ukončen byl rozumným pokrokovým a demokratickým zákonem, který by ženám zajistil práva ústavou jim zaručená. Žádáme to nejen v zájmu státních zaměstnankyň, nýbrž v zájmu všech žen ve státě, všeho občanstva, protože víme, že stát jako zaměstnavatel může svým postup m velmi mnoho znamenati i jako vzor zaměstnavateli soukromému. "Spravedlnost pro všechny" musí býti zásadou demokratické republiky. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Teska.
Posl. Teska: Paní a pánové! Projednávaná hospodářská skupina státního rozpočtu na příští rok je zrcadlem, jak se utváří poměry celé pracující třídy, zejména však nezaměstnaných dělníků v Československu.
Koaliční vláda od svého narození namlouvá veřejnému mínění, že hospodářské poměry v republice Československé se konsolidují směrem k zlepšení hospodářského života. Průmysl prý již přežil zhoubnou a nebezpečnou krisi a jdeme prý jistě vstříc lepší budoucnosti.
My komunisté máme ovšem jiný názor. Nevěříme tomu, že průmyslová krise je ve své celé hrůze překonána a že dělnictvo čeká lepší budoucnost. Jsme stále těmi kacíři a tvrdíme, že hospodářský rozvrat, zaviněny kapitalistickým řádem výrobním, trvá, že není zažehnán, nýbrž že bude příštím rokem ještě stoupati. Nevěříme, že snižováním mezd dělníků, propouštěním státních zaměstnanců, zatěžováním všech pracujících vrstev nesnesitelnými daněmi, dospějeme ke konsolidaci kapitalistické výroby. Tyto prostředky nemohou vésti k ozdravění hospodářského života a také k ozdravění nepovedou.
V čem spočívá celý problém současného hospodářského rozvratu? Spočívá v tom, že soukromoprávní řád výrobní již nestačí pro existenci lidské společnosti. Tento pořádek se zvrhl v zhoubný nepořádek, neřest, těžkou chorobu společnosti. Je nutno jej odstraniti a nahraditi novým lepším řádem, v němž by výroba statků byla vybudována na zásadě, aby prospěla všem členům společnosti a ne jenom těm, kteří vlastní výrobní prostředky, jak tomu je teď.
Co stále slyšíme a co čteme denně ve vládních listech? Stále slyšíme a čteme, že průmysl v Československu nemá kupce na své zboží. Průmyslníci mají plná skladiště hotových výrobků, plná skladiště zboží, které nemají komu prodati a pro které hledají nové trhy, kde by je umístili. Poněvadž doma kupců na zboží není a zahraničních trhů nemohou najíti, zavírají továrny a propouštějí dělníky.
Průmyslníci a s nimi i vláda hledají stále recepty na lék, kterým by vyléčili tuto kapitalistickou chorobu. První recept zněl na prostředek, snížiti platy pracujícím lidem ve všech kategoriích. To se důsledně provedlo. Snížily se platy dělníkům pod polovinu jejich dřívějších výdělků, snížily se platy státním a veřejným zaměstnancům a slibovalo se jim, že dostanou lacinější potraviny a trvalé zaměstnání, neboť prý po snížení dělnických mezd dostaví se jistě zlevnění i průmyslových výrobků a tím také vzestup výroby. Osvědčil se tento prostředek? Neosvědčil. Dělníci pracují za mzdy, které nestačí ani k bídnému životu, a přece ceny průmyslových výrobků neklesly, aspoň ne v tom poměru, v jakém byly dělníkům sníženy platy a hospodářská krise trvá ve své hrůze dál.
Pan dr. Engliš, representant bankovního a průmyslového kapitálu, oživil staré heslo svého bývalého přítele a radí, aby se více pracovalo a méně jedlo. Toto heslo nemá platiti pro několik tisíc předních špiček boháčů, neboť pan dr. Engliš dobře ví, že toto panstvo se vždy dobře a dosyta nakrmí, ale je adresováno širokým vrstvám nižších státních a veřejných zaměstnanců a zejména všem dělníkům. Podle názoru pana dr. Engliše má chudý lid ještě více dříti a při to méně jísti. My heslo pana dr. Engliše považujeme za drzou provokaci pracujícího lidu, který již teď se dosyta při své těžké práci nenají a jehož ženy a děti prožívají útrapy, kterým není v dějinách rovno. (Posl. Toužil: Anebo měl by toto heslo adresovati do svých rad!) Ano, aby pánové více pracovali a méně jedli.
Průmyslníci ve svých úvahách o hospodářské krisi stále mluví o nutnosti snížení výrobních nákladů. Podle jejich názorů nestačí dosavadní stlačení sociální úrovně pracující třídy k tomu, aby se výroba dostala do normálního chodu. Snížení výrobních nákladů chtí docíliti prodloužením pracovní doby. Chtějí, aby byl zrušen zákon o osmihodinné době pracovní. Touto cestou chtí uvrhnouti dělnickou třídu v úplnou beznadějnost, v chaos, v němž by nerušeně mohli vykořisťovati lidskou práci. Zákon o osmihodinné práci je kapitalistům trnem v oku, chtějí ho odstraniti a dělnictvo zotročiti, aby se tak stali neobmezeně pány ve svých domech, jak jim k tomu radil jeden z pánů koaličních politiků. Vedle odbourání zákona o osmihodinné práci vidí průmyslníci snížení výrobních nákladů v tom, aby práce dělníků byla co možná nejlacinější, a proto vedou urputný boj o každý haléř zvýšení mzdy s organisacemi dělnickými.
Třídně vědomé dělnictvo, jemuž stojí v čele komunistická strana, prohlásilo ústy svých důvěrníků na celoříšském sjezdu závodních výborů, že všemi prostředky se postaví do boje proti přáním kapitalistů na odbourání osmihodinné doby pracovní a že si nedá za žádnou cenu vzíti tuto jedině cennou poválečnou vymoženost. Dělnictvo již dalšího zotročení nesnese a súčtuje s každým, kdo si opováží sáhnouti na zákon o osmihodinné práci.
Průmyslníci nemluví o tom, že by se jistě docílilo zlevnění výroby, kdyby oni se zřekli svých horentních zisků. Co chvíli čteme v novinách o vysokých dividendách, které vyplácejí průmyslové podniky. Jsou to ohromné sumy vyzískané z práce a činí v některých případech i plných 100 % čistého zisku za jeden účetní rok. To, co provádějí banky, hlavně Živnostenská banka, jest, pánové, hotové veřejné lupičství, jímž trpí všechen pracující lid v Československu. Pánové, tato cesta nevede k stabilisaci hospodářského života, i když své zločiny ověnčujete státotvornou vlajkou. Hrozná chamtivost kapitálu jest pravou příčinou rozvratu hospodářského, z něhož se rodí bída, žal a utrpení milionů poctivých pracujících lidí. Pamatujte, že v této bídě bude jednou váš hrob. Co dělá vláda v této všeobecné anarchii? Stojí na straně milionů pracujících, či na straně kapitalistů? Vláda s celou státní mocí stojí na straně kapitalistů. Aby si zajistila jejich přízeň, chce vyhoditi již příštím rokem 50.000 nižších státních zaměstnanců. Tím chce rozšířiti řady nezaměstnaných, aby obchodníci s lidskou prací měli větší výběr. Vláda i průmyslníci zapomínají, že touto protilidovou politikou řežou větev, na níž sami sedí. Čím více bude žebráků v tomto státě, tím bude méně kupců na zboží, tím se více prohloubí propast, z níž již dnes neznáme východiska.
Vláda a hlavně ministerstvo sociální péče se všemi svými orgány pomáhá také průmyslníkům v jejich snaze, odbourati zákon o osmihodinné pracovní době. Svědčí o tom úřední zpráva živnostenských inspektorů, vydaná za rok 1923, kde se praví:
Minulý rok, zejména ve své prvé polovině, byl ve znamení průmyslové krise, která zasáhla průmysl již na sklonku roku 1922 a vyvolala v některém odvětví výrobním citelné otřesy. Teprve ve druhé polovině roku 1923 dostavilo se zlepšení, které oživilo opět důvěru v úspěch, vyvolalo v život řadu nových podniků nebo oživlo snahy rozšiřovati závody starší. Počet nově založených, hlavně továrních závodů je však menší o více než třetinu, než byl roku 1922.
To znamená, že loňského roku jsme prožívali značnou průmyslovou krisi a velikou nezaměstnanost dělníků, ale i v této době nutili průmyslníci dělníky k práci přes čas, a úřady republiky jim vycházely blahovolně vstříc.
Ve zprávě živnostenských inspektorů je uvedeno, že bylo uděleno roku 1923 1597 úředních povolení pro práci přes čas 1566 podnikům. Podle toho povolily úřady některým podnikům několikráte v jednom roce práci přes čas. Na práci přes čas pracovalo minulého roku 39.822 mužů a 39.784 žen, celkem tedy 79.606 pracovních sil. Tito dělníci odpracovali na práci přes čas 409.206 osmihodinových pracovních dnů, čili 8527 pracovních týdnů. (Posl. Toužil: Bylo by zajímavo věděti, mnoho-li dělníků z těch oborů, kde se pracovalo přesčas, bylo bez práce!) Ukrutné procento! Nemáme ovšem podrobné statistiky, poněvadž ani vláda, ani obecní úřady jí nevedou. Ve statistice vedou jen nezaměstnané dělníky, kteří po těžkých námahách uplatní nárok na podporu v nezaměstnání, tedy na podporu státní.
Možno předpokládati, že tato statistika je nedostatečná. Úřady povolovaly podnikatelům práci přes čas denně na 1/2 až 1 1/2 a na 2 hodiny. Je nad slunce jasnější, že zaměstnavatelé nechali odpracovati nejméně jednou tolik pracovních hodin, nežli jim bylo povoleno. V úředním povolování práce přes čas vidíme nevyvratitelný doklad, že ministerstvo sociální péče podporuje snahy zaměstnavatelů na zrušení zákonné osmihodinné doby pracovní bez ohledu na to, že tím rozšiřuje počet nezaměstnaných dělníků.
Mnohými zaměstnavateli se páše pravidelná nezákonnost tím, že nutí dělníky k pravidelné práci přes čas, a za tuto práci jim nechtějí nic platiti. Policejní orgány nestíhají těchto přestupků a dozorčí úřady, když je učiněno udání s některé strany na zaměstnavatele pro porušování zákona, jdou zaměstnavatelům na ruku a netrestají jich. Proto troufalost zaměstnavatelů stále roste. Jako doklad o postupu dozorčích úřadů při pře tupcích práce přes čas uvedu tyto případy: Sekce obuvníků při Mezinárodním všeodborovém svazu učinila oznámení na továrníka obuvi Trojánka ve Žďáře na Moravě, že nechává pracovati přes čas a i v neděli. Živnostenský inspektorát II v Brně poslal na uvedené oznámení tuto odpověď: K tamní stížnosti ze dne 10. října t. r. provedena byla u výše uvedené firmy dne 11. listopadu inspekce, při které bylo zjištěno, že uváděné závady se již více měsíců nevyskytují, a v neděli že se vůbec nepracuje. Přestupky zákona o osmihodinné době pracovní byly zjištěny při inspekci provedené v dotyčném závodě v prosinci minulého roku a byly vytknuty. Stejně i při poslední revisi byla firma poznovu na předpisy zákona o osmihodinné době pracovní důrazně upozorněna. Podepsán je vrchní živnostenský inspektor inž. Roth. (Posl. Mikulíček: Přivedl jsem k živnostenskému inspektorovi legionáře, kteří byli od Bati vyhozeni z práce proto, že nechtěli pracovat přes 12 hodin, a nic se nestalo!) U této firmy se pravidelně pracuje přes čas, firma to ovšem popře. Při inspekci minulého roku zjistil živnostenský inspektor, že se přes čas pracovalo, ale firma nebyla pokutována, pouze jí to dozorčím orgánem bylo vytknuto.
U známého krále obuvnického průmyslu Bati ve Zlíně na Moravě se pracuje pravidelně přes čas a úřady mlčky trpí tento šlendrian. Pro Baťu neplatí zákony o pracovní době.
Svaz dřevodělníků učinil v měsíci dubnu okresní politické správě na Žižkově toto oznámení:
1. Dne 23. dubna t. r. bylo zjištěno strážníkem č. 1032, že mistr truhlářský pan Ant. Kutík, Prokopova ul. č. 9 na Žižkově, nechal pracovati učně Vránka Václava a Otakara Karneta ještě po 7. hod. večer.
2. Dne 23. dubna t. r. zjistil strážník čís. 2280, že u truhlářského mistra Ant. Sochůrka v Husově třídě na Žižkově pracoval dělník Vojtěch Mráček ještě v 7 hod. 40 min. večer, tedy již čtvrtou hodinu přes čas. Svaz žádal politický úřad o potrestání rušitelů zákona o pracovní době, neboť v této době bylo mnoho truhlářských dělníků bez práce a brali státní podporu v nezaměstnanosti. Okresní politická správa nepotrestala zaměstnavatele za zřejmé porušení zákona o osmihodinné pracovní době, neboť uvěřila tvrzení mistra Kutíka, že nechává učně Karneta v dílně přes 7 hodin, neboť on prý nemá nikoho doma - jeho matka je posluhovačkou na dráze - a v důsledku toho, že on nemá kam jíti; druhý učeň Vránek že sice v uvedený den pracoval, ale že nahrazoval jiný prozahálený den. Podle názoru okresní politické správy na Žižkově může mistr nechat pracovati učně dlouho do noci, aby nahradil jiný prozahálený den. Tuto zřejmou nepravdu uznala okresní politická správa za pravdu. Též uvěřila mistru Sochůrkovvi, který prohlásil, že dělník Mráček pracoval, když přišla revise, ale že pracoval pro svoji potřebu okenici a p. mistr že byl tak dobrotivý a půjčil mu nářadí a milostivě mu dovolil, aby si okenici pro sebe v dílně po práci udělal. Pan vládní rada Novák při okresní politické správě v Žižkově vzal i toto tvrzení za postačitelné a odpověděl Svazu dřevodělníků, že není možno obviněné potrestati, ježto skutková povaha přestupku nemohla býti prokázána. Uvedené případy svědčí o tom, jak úřady republiky pomáhají zaměstnavatelům rušiti zákon o pracovní době. Zaměstnavatelé, když vidí, že překročování zákonné pracovní doby není v republice za nynějšího režimu koaliční vlády trestné, dovolují si naříditi práci přes čas, kdy to potřebují a dělníky, kteří se opřou této nezákonitosti, z práce propouštějí jako bolševiky. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Práce přes čas je zlo, které poškozuje dělnictvo, zvyšuje nezaměstnanost a bídu celé pracující třídy. Ministerstvo sociální péče by - mělo vydati nařízení, že se v obvodu celé republiky zakazuje práce přes čas a úřady že nesmějí v žádném případě práci přes čas průmyslníkům povoliti.
Práce přes čas je také příčinou, že je při ní dělnictvo vystaveno nebezpečí častějších úrazů. Zpráva živnostenských inspektorů na r. 1923 uvádí, že v tomto roce bylo oznámeno 36.975 podnikových úrazů, z nichž bylo 271 smrtelných. Uvedený počet úrazů je o 2 1/2 tisíce větší než byl r. 1922. To ještě není přesný počet utrpěných úrazů v živnostenských podnicích v tomto roce, neboť se ve zprávě praví, že většina živnostenských inspektorů si stěžuje na nedůslednost doručování úrazových oznámení. To jsou potoky lidské krve, vyceděné do žoků kapitalistického mamonu. Je to krvavé zrcadlo, které nám ukazuje, jaké jsou dnes poměry pro dělníky v průmyslových podnicích za éry koaliční vlády.
Máme obavu, když roku minulého povolily úřady 1597 podnikům práci přes čas, že i letošního roku se tak děje, a to jistě v míře ještě větší nežli minulého roku, ač se znovu projevuje nová vlna průmyslové krise a s ní opět velká nezaměstnanost dělnictva. Zprávy, které docházejí do naší odborové ústředny z různých průmyslových složek, oznamují, že na všech stranách jsou propouštěni dělníci z práce.
V kovoprůmyslu se propouští dělnictvo ve všech velkých podnicích. V Adamově, Brně, Hradci Králové, Plzni a v Praze jsou propouštěni kovodělníci po stech z práce nebo se pracuje menší počet dnů v týdnu. Dělnictvo zaměstnané ve vozovkách u Ringhofferů na Smíchově, v Kopřivnici, ve Studénce a v Král. Poli je v nebezpečí, že snížením položky investiční ve státním rozpočtu na příští rok octne se v nezaměstnání.
Ve sklářském průmyslu je od r. 1922 zastavena celá řada podniků a k těm přistupují další, mezi nimi hlavně zastavení sklárny v Poděbradech, kde pracovalo přes 200 dělníků. Závod je majetkem firmy J. Inwald, jejíž správní rada má sídlo ve Vídni. Tato firma v hodila rázem na dlažbu všechno dělnictvo a továrnu zavřela. Ve sklářském průmyslu stojí 1 8 sklářských podniků, a to vanových pecí 5, pánvových pecí 18, brusíren skla 14, s počtem dělníků 2760.
V odboru koželužském je zastaveno 17 závodů s počtem přes 1000 dělníků. I v tomto odboru se žádá od dělníků práce přes čas až 2 hodiny denně bez zvláštního příplatku. (Výkřiky posl. Merty.) V hlinodělném průmyslu není lépe. V dobřanských kaolinových závodech, v Horní Bříze u Plzně, v Přívoze v továrně na kamna, ve Vidnavě ve Slezsku, všude se propouští značný počet dělníků a zbylí dělníci v závodech pracují 3 nebo 4 dny v týdnu.
V jiných průmyslových odvětvích není lépe. Stavební ruch byl předčasně zastaven vlivem rychle se valící zimy. V dřevařském průmyslu zastavuje se výroba na pilách a i v podnicích státem spravovaných se propouštějí hromadně dělníci. Zejména ve státním solivaru má býti propuštěno na 300 dělníků, ač cizozemská sůl i proti zákazu se stále do republiky dováží. Uhlobaroni hrozí též propuštěním horníků, nemají prý odbytu na uhlí a koks. Chudý lid se svými rodinami mrzne ve svých vlhkých bytech, na šachtách hoří haldy uhlí prý proto, že není na ně kupců.
Zemědělské dělnictvo je vrženo též v nebývalou nezaměstnanost. Tato je přivoděna parcelací velkostatků. Státní pozemkový úřad nepřiděluje zemědělským dělníků půdy a zamítá jejich přihlášky proto, že prý nemají potřebného potahu, hospodářských budov a nářadí, tedy proto, že jsou chudí. Nepatrný počet těch, kteří dostali nízké odbytné za ztrátu trvalého zaměstnání a kteří následkem nemožnosti najíti jiný výdělek toto prožili, dnes stojí jako žebráci a nevědí, kam se vrhnouti, kde by uhájili holý život.
Ti, kteří jsou přidělováni jako inventář na zbytkový statek, jsou novými nestydatě vyssáváni a šikanováni, aby sami byli nuceni toto otroctví opustiti a tím aby byli ošizeni o právo zákona na odbytné.
Dělníci zemědělští bývali cizí šlechtou a jejími dráby vždy nelidsky vyssáváni. Žili vždy špatně při těžké práci. Mívali černý, tvrdý chléb. Parcelací velkostatků byli postaveni před vrata dvorů a dnes nemají ani toho kousku černého tvrdého chleba. Ministerstvo soc. péče je pokládá za tvory nehodné lidské společnosti, proto je vyřadilo z práva na podporu v nezaměstnání. Na zbytkových statcích vládnou páni noví. Není to již cizácká šlechta, jsou to vlastenečtí republikáni. Nevozí je čtyřspřežní povozy, spokojují se s moderními auty. Místo šlechtického titulu mají v kapsách legitimace republikánské strany. Tyto legitimace jsou směnkou, za kterou jim přiděluje Státní pozemkový úřad zbytkové statky. Na budově Státního pozemkového úřadu vlaje zelený prapor, který hlásá, že je to expositura republikánské strany. Běda malému domkáři, který nepřísahá na spasitelnost této barvy. Práva obcí na příděl zbytkových statků, práva malých domkářů a zemědělských dělníků jsou zatlačena třídním zájmem bohatých sedláků, půda se přiděluje lidem bohatým, existenčně zajištěným, jenom když mají legitimaci republikánské strany. Uchází-li se obec o příděl zbytkového statku, i když nabízí za něj větší cenu, tak ho nedostane, přednost se dá soukromníku, i když je vlastníkem již jiného statku nebo se přidělí jeho synovi. (Posl. Toužil: Tentýž případ se odehrával v Bzenci!) Soudruhu Toužile, byl by to nepřetržitý řetěz strašných nesprávností, které se provádějí parcelací prováděnou Státním pozemkovým úřadem.
Na malých domkářích se vymáhají vysoké daně, konfiskuje se jim majetek, připisují se jim úroky z prodlení, ale jejich práva se šlapou třídním duchem Pozemkového úřadu.
Ve venkovských obcích, v chatách chudého lidu zmizela radost ze života. Vetřel se tam hlad, bída a zoufalství, a z tisíců a tisíců hrdel poctivých lidí jde jeden hlas, který zní: "Takhle jsme si to nepředstavovali v té naší republice." V hlavách těchto lidí počíná svítati. Venkovský chudý lid probouzí se k třídnímu vědomí, proklíná korupci, úplatkářství a zkaženost měšťácké třídy a přichází k přesvědčení, že jenom společným bojem s proletariátem měst kyne mu vysvobození.
Vláda povoluje ve státním rozpočtu ministerstva soc. péče pro rok 1925 na státní podpory nezaměstnaným obnos 20 mil. Kč, na příspěvky k podporám nezaměstnaným, placenými odborovými organisacemi též 20 mil. Kč. Tyto nepatrné položky na podpory nezaměstnaným na příští rok utvrzují nás v obavě, že vláda je pevně rozhodnuta uvést skutečně v platnost dnem 1. dubna zákon o státním příspěvku k podporám nezaměstnaným podle gentského systému. (Výkřiky posl. Toužila.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím, aby pan řečník nebyl vyrušován.
Posl. Teska (pokračuje): Podle výkazu ministerstva soc. péče bylo za první pololetí letošního roku vyplaceno nezaměstnaným dělníkům na státních podporách 96,409.602 Kč. (Posl. Toužil: Tak co tedy dá ministerstvo soc. péče nezaměstnaným?) Pro příští celý rok se povoluje pouze 40 mil. Kč. Tento útok vlády proti nezaměstnaným dělníkům omlouvá vláda tím, že prý nezaměstnanost klesá. Jak nezaměstnanost klesá, uvedl jsem již předem.
Ve zprávě výboru rozpočtového o vládním návrhu státního rozpočtu v přehledu o počtu nezaměstnaných v roce 1924 vidíme, že ministerstvo soc. péče vyloučilo z práva na podporu v nezaměstnání všechny dělníky v 16 politických okresích v Čechách, ve 4 na Moravě, v 64 slúžnovských obvodech na Slovensku a v 13 v Podkarpatské Rusi. V obvodu republiky vyloučilo ministerstvo soc. péče všechny dělníky z práva na podporu v nezaměstnání celkem v 97 politických a slúžnovských obvodech. Dále byli vyloučeni z práva na státní podporu v nezaměstnání všichni dělníci sezonní v celé oblasti republiky. Ale i za tohoto stavu se vyplatilo nezaměstnaným v prvním pololetí na podporách přes 96 mil. Kč. Příštím rokem se má stačiti podle vládního návrhu na dobu celého roku na podpory nezaměstnaným s pouhými 40 mil. Kč.
Považuji za nutné opět znovu zdůrazniti, že komunistická strana pokládá tento čin koalice za hrozný útok proti všemu dělnictvu a nezaměstnanému zvláště. Zavedení gentskeho systému v době stoupající nezaměstnanosti, v době provádění Dawesova plánu v Německu, což bude mít jistě zhoubné následky i na průmyslovou výrobu v Československu, považujeme za předčasné, a trváme na svém požadavku, aby platný zákon o podporách pro nezaměstnané byl prodloužen a zlepšen tak, aby každý nezaměstnaný dělník měl zaručený nárok na státní podporu ve výši, odpovídající nutné životní existenci a pro celou dobu nezaměstnání. V tomto smyslu podává klub mé strany iniciativní návrh zákona o podporách nezaměstnaným. Několik slov je nutno také věnovati otázce drahoty životních potřeb. Vím, že tak dlouho, pokud budou míti soukromníci v rukou výrobní prostředky, obilní a peněžní bursy, pokud bude vládnouti soukromoprávní nepořádek, který je legitimací na spekulaci a bohatnutí jednotlivců, že konsumenti budou vždy předmětem vykořisťování těchto jednotlivců. Ovšem stupeň tohoto vykořisťování není vždy stejný. Mění se podle toho, jak má těžký kapitál silnou politickou moc. Je-li jeho moc slabší, není tak drzý a pracuje opatrněji. Má-li za sebou spolehlivou vládu a celou státní moc, je výbojnější a dravější. Pěkně je to viděti na našich drahotních poměrech. Naši kapitalisté a bursiáni mají vládu spolehlivou. Mají v ní dobré a neústupné šarfmachry. Tito dovolí, aby se psalo o drahotě, dovolí o ní mluviti, dokonce jdou tak daleko, že dovolí ministru zásobování, aby sliboval lidu, že vláda podniká akce proti drahotě. Ovšem nedovolí to, aby se někdo podíval do jejich kalkulační kuchyně a zejména tak, jak to žádají ti prokletí komunisté, aby totiž dělnictvo mělo právo kontrolovati zisky podnikatelů. Vláda dovolila panu ministrovi zásobování, aby prohlásil v této síni dne 4. září t. r., že ministerstvo spravedlnosti a vnitra nařídilo státním zastupitelstvům a orgánům bezpečnostním, aby rychle a přímo stíhaly lichvu ve všech jejich odrůdách. Dále prý byl dán bursovnímu vládnímu komisaři pokyn, aby sledoval cenový vývoj na burse a sledoval hlavně činnost cenové komise. Pan ministr prý také nařídil soupis zásob mouky, aby se předešlo prý hromadnému tvoření zásob. Mne by zajímalo a jistě také celou veřejnost, kdyby pan ministr řekl, dal-li provésti revisi také v domácím skladišti pana Dyka, tajemníka národně-demokratické strany, o němž napsaly noviny, že si po vyjití vládní předlohy zákona na vymílání černé mouky honem koupil 3 pytle jemné bílé mouky, a jaké kroky proti tomuto pánovi podnikl. Také nám pan ministr řekl, že ministerstvo železnic slevilo na dopravních tarifech takové obnosy, které přesahují 1 miliardu Kč. Byla provedena také sleva daně z uhlí, jež obnášela snížení ze 30 na 10 až na 7 %, což na penězích činilo přes 500 mil. Kč. To se udělalo proto, aby prý poklesla drahota. A toto všechno, co pan ministr sliboval, není nic jiného nežli sliby, z nichž není žádný positivní výsledek, neboť drahota nepolevila a jde stále nahoru.