K tomuto trápení přidružuje se nová bolest - vymáhání daní za 4 roky.
Pronásledování českých horníků a dělníků nezná mezí. Nemocným dává se výpověď, jsou-li 4 neděle doma, ač 12 až 25 let pracovali na dolech. Tak se zcela pohodlně zbavují pense. § 82 živnostenského řádu a jeho praktikování při onemocnění horníků je pohromou pro ně a musí se změniti. Přijde-li český horník či dělník z vojny, nechce ho německý zaměstnavatel přijmouti, protože byl na vojně pro Československou republiku. (Slyšte!)
Úředním jazykem v závodě je němčina. Cedulky úkolové, výplatní a nemocenské lístky jsou německé. U soudu, kde jsou němečtí úředníci, neumějící česky, úžasně se bagatelisuje český člověk. Posílají se mu německé obsílky a vyrozumění. Mnohý soudce vynáší zmatené rozsudky jen proto, že neumí česky. Následek je zmateční stížnost, nové výdaje nové trampoty pro českého člověka, často nesprávný závěr a nový protest k Nejvyššímu soudu, který se z nesprávné informace opět zamítne.
Český živnostník krutě probíjí se na severu ke snesitelnějšímu životu. Je nenáviděn Němci, pronásledován berními úřady, které mu vyměřují nesnesitelné daně, týrají ho před soudem neznalostí češtiny a krutým vystupováním nafoukaných německých úředníků.
I to se stává, že podniká-li tam stát stavbu či něco jiného, dostane provedení podnikatel Němec, který, protože je finančně silnější, konkurenčně ubíjí Čechy.
Pozemková reforma, která na severu měla býti hospodářskou posilou malých českých lidí, zde úplně selhává. Statky a podniky přecházejí do rukou dlouholetých nájemců Němců a německých židů a Češi musí jim otročiti dále. V důsledku toho český živel na severu se zmenšuje. Úbytek Čechů je tam velmi znatelný. Nejvíce je to cítiti na škole. Na některých místech je úbytek dětí 19-75%. Jinde opět jsou třeba 3 třídy nuceny míti polodenní vyučování pro nedostatek místností. Dělníci odcházejí do ciziny, a to nejenom horníci, ale i skláři a z jiných oborů. Dnes právě více než jiným těmto krajům platí ponurá slova Bezručova: "Tak málo mám krve a ještě mi teče z úst." Naše dělnictvo odchází do ciziny nerado. Jde naplněno bolestí a hněvem. Je smutnou skutečností, že pro neurovnané hospodářské poměry nejstatečnější obránci našeho pohraničí, kde po celá desítiletí bojovali za českou věc, musí do ciziny za chlebem. Odjíždějí do Francie i Ameriky, pokud povolení stačí, a mnozí, kteří setrvali v té bídě, čekají jen, až se hospodářské poměry v okolních státech urovnají, by našli si obživu tam, když doma dosyta najísti se nemohou. Vláda neměla by zapomínati, že tito lidé za Rakouska hrdinně bojovali za kulturní a školská práva jazyka českého (Tak jest!), že nezachvěli se ani za hrozné války, kdy jim bylo Němci vyhrožováno, že po válce nestačí telegrafní dráty a tyče na pověšení Čechů, kdy těšili se Němci, jak českými lebkami vydláždí si ulice svých měst na severu.
V době kol 28. října r. 1918, kdy Praha i vnitřní Čechy jásaly zpity štěstím svobody, český člověk na severu s puškou v ruce dobýval jedno nádraží po druhém. Je potřebí, aby vláda byla si toho vědoma, že zabezpečení hranic pojišťuje právě český živel na severu (Výborně!), a že je nutno učiniti vše, aby se český člověk mohl doma uživiti. Poměry na severu jsou opravdu kritické. Ke všemu nevychází se vstříc u ministerstva školství přání českých rodičů tak, jak by se mělo v zájmu české věci a cti školy i učitelstva, na př. v Louce, v Obrnicích a jinde. V takových obcích jen dobří a upřímní vlastenci učitelé měli by působiti, a ne lidé, jimž národnost a mír mezi českými lidmi je věcí vedlejší. (Výkřiky posl. Zeminové.)
Tak jeden stesk stíhá druhý, žaloby se množí a lid český utíká ze svých pohraničních stráží. Německé obyvatelstvo naproti tomu roste, přibývá, bohatne, mohutní, roztahuje se a pod ochrannými perutěmi státu, který je hýčká, připravuje pomstu proti němu. Tak mnohý německý úředník, který dříve v Teplicích a jinde zakazoval česky mluviti, sedí si dnes pohodlně a v teple v pěkném úřadě, ať v Praze, ať jinde a kuje plány na odvetu.
Proto není divu, jestliže horníci jako kardinální požadavek svůj staví urychlení zestátnění dolů v severních Čechách (Výborně!), a to nejen z důvodů hospodářských, ale i politických, vojenských a národnostních, a to co nejdříve. Stát tím získá obrovské bohatství a český lid práci, chleba a klid. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Nežli se tak stane, musí stát věnovati největší pozornost lichvářskému snižování mezd se strany německých zaměstnavatelů, provésti uzákonění kolektivních smluv, aby se mohly revidovati za účasti státu. Nynějšímu vyjednávání hornictva se zaměstnavateli musí věnovati ministerstvo veřejných prací největší pozornost a postaviti se na stranu hornictva a poskytnouti mu účinné podpory a ochrany. Nezbytně je potřebí vyšetřiti, proč vlastně uhlí není lacinější, když horníci i stát tolik slevili. (Výkřiky posl. Sladkého.) Těm firmám, které nechtějí zaměstnávati Čechů a nerespektují češtiny, měly by se odejmouti státní dodávky. (Výkřiky posl. Zeminové.) Pokud jsou dělníci zaměstnáni pouze tři dny v týdnu, je potřebí vyšetřiti jejich poměry a těm nejchudším zbývající dny prázdna nahraditi státní podporou. Jinak nám český dorost na severu vymře na choroby z podvýživy, pokud se jejich rodiče nevystěhují do cizích zemí.
Ministerstvo sociální péče mělo by míti zvláštní úvěr ku pomoci hornictva, dělnictva i živnostnictva na severu Čech v nynější těžké době. Ony průmyslové závody, které propouštějí dělnictvo s výmluvou, že není dostatek práce, musí se podrobiti nejpřísnější státní revisi, aby bylo zjištěno, co je na jejich tvrzení pravdivého. Měl-li německý nacionální poslanec pan Kraus odvahu říci, že Němci odmítají náš stát, protože nemohou míti k němu důvěry, a proto jej nechtějí a neuznávají, ani my nemůžeme býti shovívavými k nespravedlivému jednání německých kapitalistů, těžařů, průmyslníků a úředníků.
Nezbytný jest přísný zákaz zaměstnávati v naší republice cizince, když vlastní dělnictvo bez práce nám hladoví. Mohla-li bohatá a mocná Amerika vydati přísný zákon o přistěhovalcích, ač má ještě tolik ohromné plochy neobydlené, tím více musí se brániti přílivu cizinců náš mladý stát, beztak přelidněný. (Výkřiky posl. Sladkého.)
Horníci žádají, aby propadliny, jámy a rokle po uhlí v okolí Mostu, Duchcova, Teplic a jinde byly zasypány a dány do pořádku státem i těžaři. Na sta rodin bude opět zaměstnáno, kraj vrátí se svému prvotnímu poslání a rozmnoží se pole, kde možno se zdarem pěstovati ušlechtilé obilí, neboť půda je tam úrodná. Cizácké společnosti bezohledně rabují zemi, odejdou se zlatem a po nich zbývá jen zpustošený kraj, který řádnou regulací vrátil by se hospodaření, a bolestná otázka soběstačnosti chlebovin byla by u nás zmírněna.
Podobně i revise §u 82 živnostenského řádu musí býti provedena.
Úřady politické i finanční nechť jsou ihned vyrozuměny, aby nezbraňovaly dělníku jíti do ciziny za výdělkem, když nemá daně zaplaceny. V tom ohledu nutno uvážiti, že je lépe pustiti jej za obživou do ciziny a pohověti mu zaplacení daní, až se vrátí, nežli mořiti jej hlady doma.
Jest potřebí nejen vydati zostřené nařízení o přijímání dělníků po vykonané vojenské povinnosti, ale i dozírati, jestli se tak děje.
Horníci volají po uzákonění povinné návštěvy hornických pokračovacích škol, kde by se vzdělávali mladí horníci. Zabránilo by se úrazu, když by učňům dostalo se teoretické průpravy. Ovšem, že musí býti postaveny na roveň školám živnostenským (Výborně!) neboť hornická živnost jest jedna z nejstarších v našem státě.
Reorganisace daně z příjmů musí týkati se též horníků. Zvýšení daně prostého minima ze 6 na 10 tisíc je nezbytné. V té příčině jest vůbec třeba, aby berní úřady předpisovaly daně za každý ukončený rok příjmový a ne až za 4 roky jako posledně.
Daně za r. 1919 až 1923 musí se dělnictvu na severu odpustiti, neboť je nemyslitelno žádati je na lidech, kteří nemají co jísti. Dávno dosadili, co měli ušetřeno, a dnes se zadlužují, aby si mohli nejnutnější potřeby opatřiti.
Vláda měla by na místě každého zbytečně propuštěného Čecha odpověděti propuštěním německého státního zaměstnance aneb odejmutím státních dodávek.
Při jazykových zkouškách nechť počíná se s přísností co největší. Němec nechť je ihned přesazen do nitra Čech a místo jeho zaujme český zřízenec. To je ovšem smutná kapitola, neboť čeští úředníci až na řídké výjimky sami do smíšeného území nechtějí. Jednak je tam dráže, jednak není vhodných bytů, kromě jiných nevýhod, z nichž jmenovitě nenávist Němců řádně jim tam pobyt osladí.
Místo zákona o podpoře soukromého podnikání stavebního ruchu měla by vláda považovati za svou povinnost, vystavěti pro své státní zaměstnance řádné byty, jmenovitě v Chomutově, Chebu, Louce, Obrnicích i v Ústí n. L., kde je 300 rodin státních zaměstnanců bez bytu. Všude tam kvete úžasná lichva bytová; i 300 Kč měsíčně za jednu místnost na vsi musí se platiti. Je-li nucen státní zaměstnanec, přidělený službou do Chomutova, Obrnic, Louky nebo Ústí n. L., bydliti v Lounech, v Praze a jeho rodina v Bydžově, Německém Brodě, ba i až na Moravě, jistě je to na pováženou co do prospěchu služby i zdraví i finančních poměrů zaměstnancových. (Výkřiky posl. Sladkého.)
Mimo to je potřeba upraviti platy všem státním zaměstnancům i učitelstvo v to počítaje, kteří státu slouží v poměru k drahotě, která zde řádí. Dosavadní příjem jejich nestačí na to nejnutnější.
Pokud živnostníků na severu se týče, jest potřeba, aby živnostenské úřady všech stolic všímaly si všeho, čeho české živnostnictvo na severu potřebuje, a také mu skutečně vyhovovaly. Musí se zakládati smíšená živnostenstva, aby nebyli Češi ničeni Němci a Židy.
Také poměry školské jsou neudržitelné. Stále ještě nachází se české školy někde v místnostech, zbudovaných ze stájí, stodol, i v hostincích, ve světnicích vlhkých, tmavých a malých. Bytů pro učitelstvo buďto vůbec není, anebo mnohdy jsou vůbec nedostatečné. Myslím, že od r. 1922, kdy p. sen. Hrubý upozornil parlament, že z 90% jsou učitelské byty neobývatelné, mnoho se nezměnilo.
Učitelstvu menšinových škol musí se vyjíti vstříc v jejich volání po definitivě, neboť školství na severu trpí neustálým střídáním učitelstva. Jedině definitivním obsazením škol a zabezpečením zlepšení platů odstraní se dosavadní chyby a dodá se láska učitelstvu ke kulturní práci mezi lidem, který lační po vzdělání a trpce si stěžuje, že sotva se některý učitel zapracuje, již je zase posílán jinam.
Jmenovitě jsou stížnosti do lhostejnosti učitelek, které se vyhýbají osvětové práci mimo školu. Poznává se v té příčině nedostatečná průprava ženských učitelských ústavů. Skutečně je také třeba zreformovati naše ženské učitelské ústavy, aby byly nejen vzdělávacím učilištěm, ale i průpravou pro mimoškolskou činnost učitelek mezi lidem.
Rozhodně je potřebí změniti zákon o menšinovém školství. Podle něho staví stát pro české menšiny školy v bohatých městech německých, zatím co chudé hornické obce s většinou českou musí si samy školy stavěti a vydržovati. (Výkřiky posl. Sladkého.) Následek je ten, že obce takové přímo klesají pod tíží daní a přirážek obecních. Na př. obec Kopisty a Osek mají 2500% obecních přirážek jednak v důsledku menšinového zákona školního, jednak proto, že sleveny byly daně závodům v jejich obvodu se nacházejícím. V mnohých obcích je taková situace, že možno čekati úplný krach.
§ 32 zákona z 12. září 1921 o snížení daňové povinnosti závodů veřejně účtujících je neštěstím pro celou řadu obcí na Kladensku i na severu, takže na př. obec Libušín bude míti asi 4000 % obecních přirážek. (Slyšte!) Obec Vinařice 3600% obecních přirážek. Už po 3 měsíce obě obce nemohly vyplatiti službu obecním zaměstnancům. Je potřeba co nejrychlejší pomoci státu, ale i přísné revise hospodářství všech těch průmyslových závodů, jež mají snížené daně. (Výkřiky posl. Sladkého.)
Ze všeho je patrno, že nejsou to Němci, kterým se křivdí, ale naopak Němci jsou to, kteří, kde mohou, poškozují Čechy, oprávněně dědice tohoto státu, jenž je pokračováním a obnovou samostatnosti naší z dob minulých. Naši otcové to byli, kteří od nepamětných dob v této zemi obývali, kdežto pobyt Němců v Čechách datuje se teprve od těch časů, co jim naši panovníci přístup do země povolili a v zaslepenosti své dokonce je k nám i zvali, netušíce, že zahřívají hada na svých prsou. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má p. posl. Votruba.
Posl. Votruba: Slavná sněmovno! V krátké době, která je mně vyměřena v této debatě, chci se zabývati otázkou dopravy v naší republice a všech jejích oborů.
Že doprava v první řadě jistě patří mezi ony státní ústavy a zařízení, která převahou nemají plniti účely správní, je nesporné, a tu by na všechna odvětví dopravy u nás spadalo vládní nařízení z 25. září 1924 a prováděcí nařízení k zákonu o úpravě hospodaření v závodech, ústavech a zařízeních, které převahou nemají plniti úkoly správy státní.
Pokud se týče vodoplavby, byl provoz již upraven dříve, a to na základě smíšeného principu, utvořením akciových společností, zúčastněním se soukromého kapitálu zároveň s kapitálem státním i také s vrchním dozorem státním a tento systém se ve vodní dopravě úplně osvědčil, takže ono vládní nařízeni z 26. září 1924 může se vztahovati v prvé řadě na naše železnice.
Podle §u 6 přísluší vrchní vedení podniku nejvyššímu správnímu úřadu, t. j. resortnímu ministerstvu samu, v tomto případě ministerstvu železnic. Správu podniku vykonává tento úřad za účasti správního sboru. Tento správní sbor má býti jakousi správní radou, s jakou se setkáváme při podnicích soukromokapitalistických. A tu byly vysloveny pochybnosti, zda budou míti členové tohoto správního sboru tolik zájmu na tom, aby státní podnik, jehož hospodárností má se docíliti určitého čistého výtěžku a také úspor pro příští státní rozpočet, řádně hospodařil a aby byl řádně spravován.
A právem se vytýká, že takové porovnání se správní radou soukromokapitalistického podniku do jisté míry kulhá proto, poněvadž členové správní rady těchto podniků mají se svojí prací spojeno přece jenom něco, co bývá dosti příjemné, totiž braní presenčních známek, tantiem a v neposlední řadě dividend z akciového kapitálu, což má pro ně velký význam, poněvadž, jak známo, správní rada se volí z nejsilnějších akcionářů. A tvrdí se, že u těchto správních sborů nebudou míti úředníci takového zájmu, poněvadž nebudou moci očekávati, že jejich mimořádná péče a starost bude nějakým způsobem odměněna. Nedá se upříti, že tato námitka má jisté oprávnění, ale na druhé straně mohu říci, a je to mým pevným přesvědčením, že se najdou úředníci svědomití a poctiví, kteří budou vykonávati svoji povinnost a na druhé straně, že zase vláda a příslušná odborná ministerstva mají dosti možnosti, aby tu vícepráci, svědomitost a poctivost nějakým způsobem odměňovala, buď mimořádným postupem nebo zvláštní remunerací, která jistě takovým členům správního sboru by přišla vhod.
Podívejme se, jak jsou správní sbory složeny. Sestávají podle §u 8 zmíněného nařízení ze 3, 6 až 12 členů. Jednoho z nich jmenuje ministr financí a všechny ostatní jmenuje ministr resortní. Do 1/3 může přibrati odborníky ze řad mimoúřednických. Podle téhož paragrafu resortní ministr má právo také tyto členy odvolati. Tedy nejenom jmenovati, nýbrž i odvolati. Vedle toho jmenuje předsedu a již z toho je zde na snadě otázka, zda se neuplatní politický a osobní vliv resortního ministra, řekněme v tomto případě železnic tak, že by úplně politicky ovládl správu celého ministerstva a správu celého provozu. Při známé energii nynějšího ministra se to dá spíše očekávati nežli ne. Tedy je to námitka, která je jistě vážná a které by se dalo čeliti tím, kdyby ono vládní nařízení bylo změněno v tom smyslu, že členy onoho správního sboru nejmenuje ministr sám, nýbrž vláda jako celek a že má vláda právo jako celek je odvolávati.
Ve spojitosti s tím by také bylo zapotřebí, aby z části členové tohoto správního sboru byli také úředníci, kteří se službou výkonnou jsou obeznámeni. Pak můžeme říci, že snad správa železnic jako podniku by byla v dobrých rukou. Něco zde ještě vadí, že nemůže s takovou hospodárností správa železnic pracovat a to je to, že schází zde přece jen jistá vedoucí osobnost, která by byla obeznámena se všemi odvětvími této správy a provozu a která by stála v čele a také za všechno ručila. Od ministra samého se to očekávati nemůže, poněvadž jednak nemůžeme žádati, aby tuto znalost měl a jednak víme, že ministerstvo přece jen je povoláno k jiným účelům, i ministr, než aby stál v čele správy provozu. Proto by bylo dobře, kdyby se zřídila taková osobnost, nějaký generální tajemník nebo ústřední generální ředitel. Doufejme, že snad u nás k tomu dojde až otázka dopravy bude zjednodušena a až bude nějakým způsobem upravena.
Mluví se neustále o tom, že je potřeba šetřiti. Máme pošty, máme železnice, dohromady je to doprava. Kdybychom začali šetřiti shora a jedno ministerstvo zrušili, pak je na snadě, že by zde musel býti v čele železniční správy generální ředitel železnic a v čele správy pošt generální ředitel pošt. Politicky by zastupoval oboje na venek ministr dopravy.
U železnic naříká se ještě na přebytek zaměstnanců. Tu musíme rozeznávati dobře, kde ten přebytek je. Máme přebytek kancelářských sil, ale máme nedostatek jízdního personálu. Bylo by dobře, kdyby kancelářské práce vyhrazovaly se těm, kteří se ve výkonné službě vyčerpali. Že je třeba šetřiti všude, je přiznáno již snad všemi řečníky a tvrdím také, že je třeba šetřiti, tedy i u železnic. Ovšem při tom prozatím otázku restrinkce personálu, jako dosti choulostivou, bych ponechal stranou. Snad bych nanejvýše učinil zmínku o tom, o čem se zmínil kol. Remeš, o tolika portýrech čili vrátných, které máme a kteří neodpovídají zrovna svým výkonem počtu a nákladu, který se na ně věnuje. Dá se jistě šetřiti na materiáliích, na věcných potřebách, když se zavedou premie na šetření a když se účelně upraví úřadování, což padá zejména na váhu v měsících zimních, kdy je možno ušetřiti na palivu a topivu.
Ze stanoviska úspornosti mne v ministerstvu železnic zaráží v tit. 3 pod pol. 9 vyšší potřeba na důvěrnický sbor o 526.910 Kč. Zde ta potřeba se zvyšuje více jak o 10%. Nechápu, proč je potřebí tolik důvěrníků, proč tolika důvěrníkům je potřebí dávati stále dovolené, když to stojí náklad více jak půl milionu a když by stačila snad občasná dovolená. Ušetřili bychom jednak více, jak půl milionu korun ročně, a jednak by to mravně působilo, že bychom důvěrníky neodcizili jejich původnímu povolání, aby nezapomněli pracovati v tom oboru, pro který byli ustanoveni.
Přicházím k lodní dopravě a tu musíme míti na mysli, že jsme státem průmyslovým, po výtce průmyslovým a že naše budoucnost spočívá ve vývozu. Vývoz může býti tím silnější, čím lépe máme zařízenu dopravu v každém směru, na příklad lodní dopravu, jejíž důležitost uznává každý národní hospodář. Vzpomínám, že smlouvou pařížskou byly prohlášeny 3 řeky: Labe, Odra a Dunaj za mezinárodní a že tím se nám dostalo koridoru k moři a zároveň možnost po těchto řekách provozovati svoji lodní dopravu tak, jak toho zájem náš vyžaduje bez ohledu na státy, které jsou zrovna pobřežními státy v pobřeží těchto řek.
My jsme si zřídili vlastní samostatné přístaviště, přístavní pásma v Hamburku a Štětíně, byl nám přiřčen dostatečný lodní materiál, který úplně našim potřebám vyhovuje. To je řada výhod, které mohly býti předpokladem pro to, aby lodní doprava u nás zkvétala, ale my jsme, bohužel, neuměli, a řekněme přímo, nemohli těchto výhod využíti, poněvadž máme nedostatečně organisovanou naši vodní plavbu. Veliký nedostatek vězí v tom, že u nás není stále ještě upravena kompetence ve věcech vodní plavby. Ta kolísá mezi kompetencí ministerstva obchodu a ministerstva veř. prací a mezi tyto 2 instituce se ještě plete čsl. paroplavební úřad, který je také takovým ústředním úřadem, který má tu jedinou zásluhu, že vlastně celé řízení ve věcech lodní dopravy komplikuje a zdržuje. Měl jsem příležitost s tohoto místa mluviti o tomto kompetenčním sporu, který rozvoji lodní dopravy naší je velmi na úkor. Navrhl jsem resoluci, kde se vláda vyzývá, aby konečně tento kompetenční spor odklidila tím, že by přikázala kompetenci ve věcech plavebních z obchodní stránky výhradně ministerstvu obchodu a ministerstvo veř. prací by přicházelo v úvahu, pokud se týče vybudování a opravy přístavišť a stavby lodí, tedy jen po stránce technické, Posud se, bohužel, v této věci nic nestalo a proto ten nešťastný kompetenční konflikt způsobuje zbytečné průtahy a nedorozumění a škodí racionelnímu, dobrému a včasnému využití těch výhod, kterých jsme při naší vodní dopravě dosáhli.
Dále je zapotřebí organisovati přístavy a překladiště. Jinde jsou přístavy většinou ve správě samostatných korporací nebo společností, v nichž účastněny jsou také podniky plavební. U nás toho není. U nás se přístav a překladiště považuje za nádraží jenom z toho důvodu, že tam jsou koleje, které tam býti musí. A proto podléhají železniční správě. Že z toho vznikají určitá nedorozumění je nesporno. Každý uzná, že kompetence železniční správy ve věcech vodní plavby není na místě. Potom konečně máme potřebu zákonné úpravy našich plavebních podniků. Až do převratu a po něm byla provozována lodní doprava na našich řekách společnostmi až na nepatrné výjimky ryze německými, které se řídily úplně právem zvykovým přizpůsobeným německému právu, kterému podléhaly tyto německé společnosti. Od té doby se, bohužel, v této otázce nic nestalo, a to, že ještě to zvykové právo přizpůsobené německému právu u nás platí při vodní dopravě, jest nonsens, které jest nutno v zájmu zdárné lodní plavby co nejdříve odstraniti. My potřebujeme vlastní zákonnou úpravu a nepotřebujeme zvykové právo, které je přizpůsobeno potřebám a poměrům říše jiné.
Přicházím k poštám, a tu bych řekl všeobecně, že požadavkem výrobních a obchodních vrstev, který se klade na pošty, je v první řadě snížení poštovních poplatků. Ty jsou přece jen na naše poměry vysoké, jsou také jednou ze součástí nákladů na výrobu a také na prodej toho výrobku, jsou tedy také těmi, které přispívají k tomu, že láce nemůže u nás žádným způsobem pokračovati. To je tak všeobecné přání a já mám jednu specielní bolest, která se týká našich poměrů moravských. Je to zřízení nebo vlastně nezřízení toho nešťastného šekového úřadu v Brně. Zákonem z 21. března 1919, čís. 140 Sb. z. a n., bylo stanoveno, že se má zříditi poštovní šekový úřad v Brně. Výslovně se tam praví v §u 1: "Jakmile poměry dovolí, nejdéle však do 1. ledna 1921, bude zřízen poštovní úřad šekový také v Brně a podle potřeby také v místech jiných." Sama vládní předloha tohoto zákona odůvodňovala nutnost zřízení šekového úřadu v Brně těmito důvody: "Úsporné řízení ustoupilo během doby do pozadí a šekové řízení dospělo rozmachu závratného. Tak byl na př. čistý výnos úsporného řízení v roce 1917 3,871.493 Kč, ze šekového řízení však 24,593.815 Kč." To se pravilo v důvodové zprávě, kde se mělo odůvodniti, že šekové řízení nabývá vrchu, že úsporné řízení ustupuje do pozadí. Ono se ani z jiných zákonných ustanovení u nás nestřílí, když se řeklo, že do 1. ledna 1921 bude ten šekový úřad u nás v Brně zřízen. Když přicházíme dále, vidíme, že lhůta byla již dvakráte prodloužena, zákonem z 1. března 1921, čís. 101 Sb. z. a n., byla prodloužena do 1. ledna 1924, zákonem z 21. prosince 1923, čís. 256 Sb. z. a n., byla prodloužena do 1. července 1926. Ve vládním návrhu ta slova nestojí, ale stojí ve zprávě "a to nepřekročitelně", a stanoví se ta doba jako nepřekročitelná. Proč k tomu došlo, že se tam pojala ona tři slova nepřekročitelně, dovoluji si vysvětliti tímto: Jako předseda dopravního výboru a poslanec za župu brněnskou nesvolal jsem schůzi dopravního výboru a použil jsem práva, které mi dává jednací řád a nedal jsem tento vládní návrh, kterým se zase odročuje zřízení šekového úřadu, na denní pořad, pokud nebudu míti jasně řečeno, že je to lhůta poslední, nepřekročitelná. Ve výboru nebylo se strany vlády proti tom námitek, takže slova "a to nepřekročitelně" se do toho vládního návrhu dostala a potom v zákoně byla také prohlášena. Celé tři měsíce ležela ta předloha, než jsem ji dal na denní pořad dopravního výboru.
Nyní prosím, abych směl uvésti následující: Pro zřízení šekového úřadu v Brně vyslovil se parlament přijetím zákona již v roce 1919. Dne 22. listopadu 1922 na anketě pořádané obchodní komorou brněnskou prohlásil jménem tehdejšího ministra pošt Tučného tehdejší i nynější starosta brněnský dr. Macků, že šekový úřad v Brně zřízen bude. Pro zřízení jeho prohlásil se v rozpočtové debatě sám ministr pošt Tučný, pro zřízení jeho mluví počet majitelů šekových účtů z roku 1923: na Moravě 17.879, ve Slezsku 2.658, dohromady 20.537 kont, Slovensko 4.250, Podkarpatská Rus 300. Když to všechno uvážíme, že se pro to vyslovil ministr, že dal za sebe prohlásiti, že šekový úřad zřízen bude, že máme na to tři zákony, máme nepřekročitelnou lhůtu, a přece se pro zřízení tohoto šekového úřadu v Brně nic nedělá, pak nevím, jak si to mám vysvětliti jinak, než že nějakými spodními, nebo řekněme vrchními vlivy jisté kliky pánů, kterým se buď do Brna nechce, neb kteří by rádi ovládli Brno svými lidmi, které by tam odsud vyslali. Věru nevím, co v té věci je třeba dělati. Vidíme, že ty proudy zde jsou a projevily se na příklad v článku vicepresidenta šekového úřadu pražského dr. Trapla, který mluví o tom, že šekový úřad má býti přeměněn na poštovní spořitelnu rozšířením jeho činnosti o řízení úsporné, a v Brně má býti zřízena pobočka menšího rozsahu než poštovní spořitelna. Tedy podívejme se, jaká je najednou změna názorů řízen m osudu. R. 1919 uznává vláda sama, že úsporné řízení proti šekovému ustupuje silně do pozadí a r. 1924 representant poštovní správy píše o tom, že šekového úřadu už není zapotřebí, že se šekový úřad bude rozšiřovati o poštovní řízení a že následkem toho to bude jakási filiálka Prahy s menším rozsahem a oborem působnosti než je obvod celého poštovního ředitelství. Když člověk vidí, že máme tři zákony podepsané všemi ministry - a není to jen odstouplý ministr Tučný, který je podepsán - nevím co bychom mohli od té vlády žádati více. Snad čestné slovo ministra a podpisy ostatních jeho kolegů na zákoně musí stačiti. Do budoucnosti nezbylo by nám nic, než abychom od takového ministra žádali složení kauce, že se stane všecko, co slibuje.
Musím státi na stanovisku, že není žádným způsobem přípustno, aby otázka zřízení šekového úřadu se oddalovala a chci viděti dobrou vůli, a tu ať nám poštovní správa ukáže tím, že pověří určité osoby k zavedení personálu i organisace tohoto úřadu, neboť při tom musím zde také zdůrazniti, že má Morava na to nárok, aby její inteligentní dorost v novém úřadě se také uplatnil.
A nyní přicházím ještě k jednomu bolestínu v rámci správy poštovní. Je to ta nešťastná poštovní nákupna. Jak víte, byla založena r. 1917. Dnes můžete viděti nádherný její palác na bývalém Sajdlově poli. Má tam obchod koloniální, nádherně s přepychem zařízený, stejně tak střižní a galanterní. Má biograf, sál pro koncerty a plesy, kavárnu a dokonce záloženské oddělení. Jak vypadá obchod této nákupny, vysvětlím z následujících číslic: V uplynulém období 1923/24 měla obrat 237,380.024 Kč, tržba činila 18,210.577 Kč a hrubý zisk obchodní 1,979.620 Kč. Správní náklady činily úhrnem 1,357.376 Kč, z čehož osobní výdaje byly 926.698 Kč, věcná vydání 430.678 Kč. Čistý zisk je vykázán částkou 642.829, z něhož bude vyplácena 10% dividenda, tedy úrok z podílu. Výhody této nákupny jsou ovšem veliké. Správa nákupny spočívá v rukách úředníků a zřízenců, kteří jsou poštovními úředníky a zřízenci, a jsou poštovním erárem placeni, takže po této stránce osobní režie tato nákupna nemá žádné. Požívá snížení tarifů železničních a poštovních, zboží dováží se i státními autobusy.
Při této příležitosti nemohu nechati nepovšimnutu jednu věc. Dověděl jsem se, že president poštovního ředitelství p. Hesoun ohradil se proti tomu, aby se poštovních úředníků a zřízenců používalo ke službě v nákupně, tedy aby za svou práci v nákupně poštovní byli placeni ze státních peněz, že prý byl nucen k tomu, aby podal demisi, to jest, žádost za pensionování. To je něco, čemu se mi nechce věřiti, a tu přímo veřejně kladu otázku s tohoto místa na pana ministra pošt, aby nám to laskavě vysvětlil. Kdyby to mělo býti pravdou, pak bychom stáli před skutečností, že bychom musili vyvozovati důsledky z takového počínání do budoucnosti, poněvadž v době, kdy se mluví o šetření a říká se, že šetřit musíme proto, abychom mohli přidat, takové jednání bychom si žádným způsobem, já ani celá veřejnost vysvětliti nemohli.
Půjdu ještě dále. Nemám nic proti tomu, když se zřídí organisace ke společnému nákupu, když se zřídí společenstvo a používá všech výhod podle zákona z r. 1873, ale myslí-li stát, že členům nákupny, poštovním úředníkům, prospívá tím, když zvyšuje svůj náklad, pak je vláda na omylu. Bylo by bývalo lépe uschopniti naše živnostnictvo a obchodnictvo, aby mohlo provozovati to, co jim patří, z čeho mají živobytí, aby mohli zaplatiti daně.
Jak to vypadá v rozdílu daňovém, dovolím si říci na několika číslicích. Jeden praktický obchodník porovnával poslední výroční zprávu této nákupny a přišel k tomuto výsledku: Počítáme-li průměrnou tržbu ve středním koloniálním obchodě částkou 250.000 Kč ročně, dospíváme k výsledku, že při úhrnné tržbě této nákupny přes 18 mil. Kč mohly by se obživiti 72 rodiny obchodníků, z nichž každý by zaměstnával alespoň 1 příručího a 1 učně v obchodě, 1 služebnou pak v domácnosti. Znamenalo by to tudíž poskytnutí zaměstnání 216 osobám, nehledě k příslušníkům rodiny označených 72 obchodníků. Kdyby tato rodina obchodníkova byla pouze 3členná, muž, žena a 1 dítě, znamenalo by to poskytnutí obživy celkem téměř 450 osobám, počítaje členy rodiny i personál.