Jakým drakonickým způsobem se nedoplatky daní vymáhaly, o tom svědčí okolnost, že zvýšení exekučních poplatků bylo v prelimináři r. 1923 uvedeno 18 miliony, r. 1924 však 57 miliony a r. 1925 dokonce 77,100.000 Kč. Dávno poukazovali jsme k tomu, že není zdravé vyměřovati a vybírati daně tam, kde platiti se nemohou a které jsou nad platební schopnost a výdělečnou sílu u živnostníka. Je potřebí si v takových případech uvědomiti, že takovým způsobem, jak se dělo, béře se i tomu nejpořádnějšímu poplatníku radost k práci (Výkřiky posl. Vávry.) a postup takový nevzbuzuje u nikoho úctu k úřadu.
Těchto případů sebevražd pro daňové přetížení máme zaznamenáno 35.
V rozpočtovém výboru při projednávání této předlohy vznikla starost, že obecní přirážky snížením daní budou rovněž sníženy, což je samozřejmý důsledek tohoto zákona. Proto byl vsunut do osnovy návrhu nový § 3 tohoto znění: že při šetření výše odpisu daňového, jedná-li se o odpis přes 1000 Kč, má míti obec právo býti slyšána. Přísluší jí v tom případě právo poradní. Návrh zákona nestanoví instance, jež podle §u 2 budou příslušnými při povolování úlev daňových - stane se to teprve prováděcím nařízením. Budou to asi úřady I., II. a III. stolice, t. j. berní správy, zemské finanční ředitelství a ministerstvo financí. Zákon má za úkol dlouholeté nespravedlivé počínání úřadů vůči živnostníkům a obchodníkům zmírniti a za nedlouho seznáme způsob, jakým úřady tomuto zákonu porozuměly. Kdežto na sanaci, udržení a rozšíření konsumních spolků vydáno bylo vládou mnoho milionů, a velkoprůmyslu v ohledu tarifním, celním a dopravním učiněny znatelné výhody, nelze tvrditi, že by středním poplatním vrstvám najmě živnostem a obchodu bylo měřeno alespoň přibližně příznivě. Nuže, naskytá se tu možnost, byť i jen z části, odčiniti bezpráví na středních výrobních vrstvách tak dlouho páchané.
V našem státě musíme přijíti konečně k přesvědčení, že jen práce dovede stavěti hodnoty, a proto musí nastati všude lepší výkonnost, aby výroba byla zvelebena, a ne tlumena, nebo dokonce ničena velkými předpisy daňovými. Dlužno hledati každou příležitost ku zvelebení hospodářských počinů, neboť otázka sociálního postavení živnostníka a dělníka jest s tím úzce spjata. Plně zaměstnávati naše výrobní vrstvy znamená rozmnožení výroby jak v živnostech, tak v průmyslu a v důsledcích toho zlepšilo by se sociální postavení všech výrobních a má výrobě zúčastněných vrstev. Toho nedosáhneme však nepatrným snížením režie, nebo nepatrným snížením daní, hlavně výdělkové. Tíha daňová, k čemuž přicházejí v úvahu i poměrně veliké přirážky obecní, okresní a zemské, dále různé platy na sociální zařízení, nesmí v budoucnu tak rušivě zasahovati do odbytových poměrů našeho hospodářského života. Proto nezbude nám, než přikročiti konečně k reformě daňové a vysloviti se zásadně o rozřešení celé této otázky bez otálení, neboť řešení to musí odpovídati hospodářským poměrům doby a zvelebení našich hospodářsky činných jednotek. Nedosáhne se toho snížením sazby, u všeobecné daně výdělkové ze 4% na 2%, jak je to projektováno, ani snížením obecních přirážek, ani novinkami u zvláštní daně výdělkové, nebo při dani z příjmu odečtením ztrát v roce minulém od zisku v roce příštím.
Bude-li se platiti daň z příjmu dle zisku v roce předešlém, bylo by to sice spravedlivější, ale reformou to nazvati nelze. Daňová reforma musí míti zásadní podklad, to jest odstranění onoho množství různých daní a poplatků, v němž se žádný poplatník nevyzná a málo který berní úředník tuto rozmanitost ovládá.
Zákony daňové musí býti bez komplikacíí, aby hlavně ve způsobu ukládání nebyla taková složitost jako dosud. Proto voláno je se všech stran po jednotné spravedlivé dani z příjmu, která by rázem zjednodušila cely náš hospodářský život, zmenšila počet úřednictva a ušetřila stohy papíru. Při takovém úřadování dostavila by se i tam větší chuť a radost z práce.
Daň z obratu nalehla těžce na živnosti a obchod. Podařilo se nám vyvrátiti v širších kruzích obyvatelstva ustálený omyl, že daň z obratu platí výhradně konsumenti, neboť stává se tak jen při větším obratu a tam, kde předkládány jsou účty, kdežto v detailu tuto daň nese ponejvíce prodávající.
V poslední době domáhají se různé společnosti, jako Velkonákupní společnost konsumních družstev v Praze-Karlíně a jiné, různých výhod při placení daně z obratu. Zákon skýtá sice za určitých podmínek možnost povolení výhody, ale v daných případech nelze o důvodu tom mluviti, protože jmenované svazy vykonávají funkci velkoobchodníka. Příčilo by se zásadě daňové spravedlnosti i stejnoměrnosti daňového zatížení, kdyby velkonákupnám poskytnuty byly úlevy daňové a na druhé straně ostatní obchod bez rozdílu by byl touto daní zatížen. Výmluva, že jde o hospodářské jednotky kapitálově slabší, je nesprávná, neboť spotřební družstva representují tělesa hospodářsky silná a následkem daňových výhod, dopravních úlev, poskytnutí bezúročných půjček se strany státu a podobně, je i režie jejich daleko menší než u ostatního obchodnictva, které nemá možnosti podobné výhody si opatřiti. Je tedy loket, kterým se měří jednotlivcům-obchodníkům a organisacím družstevním nestejný a proto dlužno patřiti na takové žádosti jako na neodůvodněné. Proto mám za to, kdyby se mělo vyhověti několika žádostem, že by i ostatní podobné korporace měly nárok na stejné výhody, a tu by se pan ministr financí sotva s preliminovaným obnosem výnosu daně z obratu 1.590,000.000 Kč sotva shledal. (Výkřiky posl. Vávry.)
Kdyby z důvodů menší hospodářské výkonnosti a kapitálové síly měly býti poskytnuty určité výhody, potom musely by býti také poskytnuty malým podnikatelům, jimiž jsou malé a střední živnosti a obchody, které za dnešních hospodářských poměrů jsou jistě jak kapitálově, tak existenčně slabší než organisace družstevní a konsumní.
Odpor proti dani z obratu, jakožto jedné z daní, která nejtížeji zasahuje do našeho hospodářského života, byl a je dosud elementární, avšak vzhledem k rozpočtu a snížení jiných daní jako uhelné a válečné, prohlašuje ministerstvo financí, že bez této daně se obejíti nemůže. Daň ta vedle tíživých důsledků má ještě jiné následky spočívající v nepříjemnostech při jejím přiznávání, úpravě a vybírání. U některých živností bylo by předpisování vedlo ke zmatkům, jako u cukrářů, řezníků, zemědělců a j. Proto vyšlo z kruhů postiženého živnostnictva přání po jejím paušálování všude tam, kde to provésti lze, v zájmu zjednodušení celé agendy. Paušálování to nastalo zákonem ze dne 12. srpna 1921. Třebaže paušálování to neskýtá hmotných výhod, uspoří v rozsáhlé míře práci spojenou se systémem jejím, takže dožadují se toho i kategorie jiné. Protože paušálování provésti lze od výrobce až k spotřebiteli, je na snadě, že tu jde o značnou úlevu, jak úřadů, tak poplatníka. V určitých případech jde tu pouze o jediný obrat, jak tomu je u zemědělců. Lze doufati, že volání po paušálování daně z obratu zasáhne v nejbližší budoucnosti i jiné četné kategorie výroby, při čemž projevují přání, aby se interesentům těm vyšlo vstříc se strany jmenovaných úřadů.
Dovolte mi malou vzpomínku na naše daňové poměry z r. 1921. Tehdy jednalo se o daň z obratu. Referentem byl dr. Engliš. S naší strany bylo tvrzeno, že daň tu ponesou prodávající, hlavně detailisté, neboť není ani dobře možno, aby v drobném prodeji daň ta k ceně zboží připočtena býti mohla. Pan referent tvrdil tehdy, že ke konci daň tu ponesou kupující a tak, že daň ta je vlastně daní konsumní. Pravil, že její zavedení nebude činiti zvláštních obtíží, neboť kupující obecenstvo je zvyklé na stále měnící se cenové variace. Tvrdili jsme již tehdy, že daň ta nebude jedno- nebo dvouprocentní, že bude víceprocentní, neboť mnohý předmět bude několikráte zdaněn nežli dojde místa svého určení - konsumenta. Při zavedení této daně nebyla doba k drobení cen zboží a výrobků vhodná a jejím zavedením byly ceny utvrzeny ne u malovýrobce nebo detailisty, nýbrž u průmyslových výrobků a velkoobchodů. Obavy, že touto daní ceny budou vyhnány do výše, se nesplnily, k tomu nedošlo. Proto nesplnily se také obavy s mnoha míst ve sněmovně pronesené, že bude musiti dojíti ke zvýšení platů úřednictva a zaměstnanectva. Šlo-li kde při zvýšení právě jen o daň z obratu, nemohly z toho vzniknouti žádné hospodářské nesnáze vyššího stupně, neboť k tomu tato daň sama o sobě nestačila. Setkáváme se s ní při každém kroku, ale ne stejnoměrně, někde bývá započítána, jinde při stejných podmínkách prodejních o ní nevíme.
Obavy, že daň ta hlavně v malém prodeji bude zaokrouhlována směrem nahoru, se už naprosto nesplnily, tudíž odpadly také domněnky, že zavedením této daně na trhu zboží nastane značné zvýšení. Nebylo také nikde využito tohoto příležitostného zvýšení, neboť při porovnání cen od doby zavedení daně do doby nynější, tyto ceny nestouply a pakli se tak v poslední době stalo, leží důvody k tomu zcela jinde. Proč vzpomínám dnes tříletého výročí této daně? Proto, že naše předpoklady se splnily, když tvrdili jsme, že hlavně postiženi budou malí živnostníci a obchodníci, detailisté, kteří nebudou míti možnost, daň tu přesunouti. Kupuje-li dnes kdo za 50 haléřů, nemůže se mu daň 1/2 haléře zaúčtovati, neboť peníz takový nemáme, koupí-li za 1 Kč, nemůže od něho kupec žádati 1 haléř daně z obratu. Nositeli této daně jsou z velké části tito malí lidé, čemuž napomáhá i způsob vybírání jejího pozadu. Stanovení doby vybírání daně z obratu, totiž do konce roku 1925 se také nedodrželo, dnes projednáváme příslušnou kapitolu, kde se setkáváme s daní tou na r. 1925 v obnosu více jak 1 a 1/2 miliardy. Kdy se zbavíme tohoto provisoria?
Žádáme-li berně od výrobců, obchodu a živností, nutno se jim postarati o odbytiště mimo vnitrozemí a tu upínati kapsy znamená poškozovati náš průmysl, obchod a živnosti výdaj na konsuláty může při řádném zastoupení našich obchodních zájmů v cizině být-i v jiné formě mnohonásobně nahrazen. Jde také o kvalifikaci našich zástupců v cizině, a tu bych neradil obsazovati místa příliš mladými, zkušenosti nemajícími lidmi, čistě teoretiky, kteří se proto nevyplatí našemu exportu a nepomohou svými slabými silami tam, kde je toho nutno. Platíme tak studenty, místo lidí, kteří již potřebný rozhled mají, životní školu již někde nabyli a to "učebné" mí někým jiným zaplaceno, kdežto v tomto případě musí tak činiti stát a teprve po několika letech může dotyčného úředníka řádně upotřebiti.
Veliké vývozní firmy vydržují si vedle obchodních cestujících vlastní informátory. Jejich povinností je studovati v cizině potřebu různého zboží a výrobků, placení a jiné. Takto vyškolení odborníci mohou pak, když se jich na pravém místě použilo, vykonati pro náš vývoz a navázání obchodních styků s cizinou pravé divy. Používání obchodních přidělenců při vyslanectvích v zemích, se kterými jsme v čilém obchodním spojení, nebo se kterými by bylo možno vydatnější obchodní styk navázati, se doporučuje, nebude nám však nic platný mladíček, který vyšel právě obchodní akademii nebo vysokou obchodní školu, nýbrž opět jen teoretik s bohatými, již nabytými praktickými zkušenostmi. Je jisto, že zájem našeho průmyslu, výroby a obchodu nemohl by býti obhájen jen řádným zastoupením v cizině, kdyby scházela řádná ujednání obchodních smluv s cizími státy. Čím výhodnější smlouvy ty pro nás budou a čím zdatnější zástupce budeme míti, tím lépe budou ochráněny zájmy našeho vývozu a tím snáze budeme čeliti nezaměstnanosti.
Nesmíme připustiti, aby pravidelný chod naší výroby byl zastaven. Poválečné poměry byly tomu příznivé, ježto nebylo zásob, neboť zásoby byly za doby války vyčerpány. Ale dlouho to netrvalo, a musilo se, když stálý chod v podnicích měl býti udržen, vyráběti do zásoby, trh byl nasycen a proto se pracovalo do skladišť, kde odpočívaly provozovací prostředky. Pochod výroby úbytkem prostředků by zastaven, z čehož vznikla nezaměstnanost. - Tak přichází průmysl a výroba záhy do předválečných poměrů, totiž v otázce úvěrové. Úvěr je drahý a nevyplácí se pracovati na sklad, neboť tím zdražuje se výroba. Je-li domácí trh saturován a není-li odbyt doma, musí se ven za hranice, kde nalezeno býti musí odbytiště. (Posl. Vávra: To musí dělati velkokapitál, a ne utloukati místní živnostníky!) Ano, nejde-li to v některém místě, musí býti nalezeno jiné. Přítomný stav výrobní a obchodní nadprodukce nutí nás uvažovati o dalších krocích. Nesmíme klidně přihlížeti k dalším insolvencím, které připomínají nám určité povinnosti.
Vedle zemědělské výroby jsou to průmysl, řemesla, živnosti a obchod, bez nichž žádný spořádaný státní útvar není možný a myslitelný. Vždyť i v Rusku nařízením sovětské vlády byly obchody a živnosti, na které se pohlíželo dříve jako na příživníky a proto byly zkomunisovány, uvolněny a dána jim dřívější volnost za účelem řádného a pravidelného zásobování a obživy obyvatelstva. Jistě je to zadostiučinění těmto vrstvám, neboť jako stát velké produkce musíme hledati cesty, aby produkce nabyla expansivních forem odbytových, a doma nesmíme výrobu zatěžovati nemožnými berněmi, aby schopna byla soutěže zahraniční. Tento úkol budiž rozřešen našimi obchodními zástupci v cizině.
Ke konci chci se zmíniti ještě o chystané reformě daňové. Přicházím do přímého styku s poplatnictvem, a tu musím říci, že se všichni na reformu tu těší. Těší se na ni z toho důvodu, že každý považuje za samozřejmou věc zmírnění daňových břemen. Únava pod tlakem berních břemen je tak veliká, že se nikomu nepodaří vyvrátiti nebo oslabiti tuto naději. Ale též zjednodušení celého systému berního přinese jistě jakousi úlevu, neboť poplatnictvo se nevyzná již v té spleti různých přiznání, podání, žádostí, rekursů atd.
To je jedna z hlavních příčin velkých starostí živnostníků a obchodníků, nevědí, mnoho-li mají platiti, za co, a která léta. Až dojdeme k tomu, že berně se budou vyměřovati pokud možno zjednodušeně a nejdéle za uplynulý rok, poleví mnoho nepříjemností, mrzutostí a sporů, jak u poplatnictva, tak i úřadů samých.
Od berní reformy očekáváme jednu hlavní věc: Spravedlnost vůči všemu obyvatelstvu a další zásady jejího provedení:
1. Zjednodušení celého berního systému tak, aby byl každému srozumitelný a odpadly četné přiznávky,
2. rovnost, aby každý podle svých poměrů stejně přispíval na potřeby státu.
Jelikož dosud se tak nestalo, a rozpočet ukládá na bedra poplatnictva, hlavně živnostnictva a obchodnictva, velkou úlohu, nemůžeme ani tentokráte pro rozpočet ten hlasovati. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, p. posl. Malíkovi.
Posl. Malík: Slavná sněmovno! Státní rozpočet pro r. 1924 stanovil veškeré výdaje státní obnosem skoro 17 miliard, příjmy veškeré obnosem 16 miliard 400 milionů, končí tudíž státní hospodářství za tento rok schodkem 600 mil. Kč. Výdaje pro r. 1925 stanoví se obnosem 16 miliard, příjmy pak 15 miliard 700 milionů. Srovnáme-li tyto cifry obou těchto rozpočtů 1924 a 1925, vidíme že výdaje pro r. 1925 proti r. 1924 jsou menší o celou jednu miliardu, příjmy pak skoro o 700 milionů. To jest světlá stránka rozpočtu pro r. 1925. Stinná stránka je ta, že i tento rozpočet končí schodkem skoro 300 milionů Kč, schodkem sice o 300 milionů menším proti schodku z roku letošního, ale přece jen schodkem. Doufejme, že už není daleká doba, kdy státní rozpočet náš bude v rovnováze, bez deficitu. Škrty, které byly v rozpočtu na r. 1925 provedeny, svědčí o opravdové snaze vlády snížiti státní výdaje a tím zároveň daně a veškerá břemena obyvatelstvu ukládaná. Je samozřejmo, že stát to, co potřebuje, musí míti, ale je také samozřejmo, že dodati státní pokladně každoročně tolik miliard, bude pro poplatnictvo naší republiky úkolem stále tvrdším a těžším, zejména uvážíme-li, že i země, župy, okresy, obce, sta a sta milionů k plnění svých úkolů potřebují a proto také i ony značné daně a přirážky svému obyvatelstvu ukládají. Proto hlasité volání po šetření a dobrém hospodaření s penězi poplatnictva je zcela pochopitelné a plně oprávněné. Jest potěšitelný fakt, že výdaje státní počínaje r. 1923 mají tendenci sestupnou, že klesají. Přání, aby tento pokles byl rychlejší, větší, lze však, bohužel, těžko plniti pro chyby, které, nezapírejme si, staly se v prvních dobách naší samostatnosti. Tenkráte jsme byli v určitém stavu opojení, dobré nálady, marnivého rozmaru, chtěli jsme míti hned všecko možné najednou, přepiali jsme svoje síly, překročili míru a vydali více než bylo zdrávo. A kdo vydává více nežli přijme, ten se zadlužuje. I my, náš stát, jsme se zadlužili a to věru velmi značně. (Tak jest!) Více jak 1 miliardu potřebujeme jen na úroky svého státního dluhu. Na úroky, splátky a správní výlohy tohoto dluhu potřebujeme pro r. 1925 skoro 2100 milionů Kč. Je to největší položka výdajová našeho státního rozpočtu. Náš státní dluh činil ke dni 30. června 1924 na půjčkách vnitřních skoro 20 miliard, na dluzích zahraničních 5300 milionů, na dluzích plynoucích z mírových smluv 4300 milionů korun, úhrnem tedy přes 29 miliard, tudíž na hlavu 2070 Kč. Každý náš občan participuje tedy na státním dluhu 2070 Kč. Pokud jde o daňové zatížení, je daňová nosnost našich občanů více zatížena nežli na příklad ve Francii, Rakousku a Italii. Tvrdí se, že daňové zatížení činí u nás na hlavu 1260 Kč, ve Francii 1032 Kč, v Rakousku 460 Kč a v Italii dokonce pouze 320 Kč. Nevím, pokud jsou tyto cifry správné, ale mám za to, že ve věci daňového zatížení nemusili bychom míti právě my primát.
O daních, o celé dnešní tvrdosti a tíži daňové, o neudržitelnosti dnešní soustavy daňové, o nejasnosti a komplikovanosti daňových předpisů promluvili přede mnou páni řečníci, zejména kol. dr. Hnídek, nebudu se tedy touto materii dále zabývati, prohlašuji však, že uleviti poplatnictvu našemu je příkazem doby, jest kategorickým imperativem dnešních hospodářských poměrů, nemá-li býti rozvrácen veškeren náš hospodářský život, zničen blahobyt občanstva a existence státu. I pro stát, pro jeho správu platí zásady dobrého hospodáře, který vydává jen tolik, co je účelno, co je prospěšno, co je zdrávo a šetří tam, kde prosperita podniku toho vyžaduje.
Vítáme dobrou vůli vlády šetřiti a dobře hospodařiti s penězi od všech vrstev obyvatelstva nabytými, ale i toto šetření státu musí se díti účelně, v pravý čas, na pravém místě. Nebylo by spravedlivé, aby toto šetření se dělo na účet, na úkor a ke škodě určité třídy, určité vrstva obyvatelstva. To, co se dosud stalo a děje na této cestě úspornosti, vzbuzuje v nás nezřídka určité obavy.
Budiž mi dovoleno nejprve několik slov o otázce státních zaměstnanců. Generální zpravodaj rozpočtový dr. Srdínko, jakož i kol. Dubický a Marcha, vyslovili již stanovisko naší strany o otázce staropensistů a státních zaměstnanců vůbec. Toto stanovisko naše jest tak jasné a přesné, že vylučuje veškeru pochybnost a vyvrací z kořene všechny ony výtky a pomluvy namířené proti venkovu a proti nám, zástupcům venkova, jako bychom my nepřáli státním zaměstnancům.
Stačí uvésti dva důvody, které ukazují jasně a přesvědčivě, že i nám blaho státních zaměstnanců leží na srdci. První důvod je ten, že velká část státních zaměstnanců pochází z naší krve, z našich venkovských chaloupek. Jsou to děti našich malých a středních vrstev venkovských. I když se nám tu a tam odcizili, přece jen u většiny pásky mezi nimi a námi jsou živé a pevné. Vzájemná láska působením a svody města ani tvrdostí venkova vyhlazena není. A druhý důvod je ten, že, má-li kdo zájem na dobré státní správě, je to jistě venkov na prvním místě. Lid venkovský, tento živel positivní práce, klidu, pořádku, má největší touhu po ustálení, po konsolidaci poměrů, po klidu, zákonitosti, bezpečnosti osobní i majetkové, po bezpečnosti plodů lopotné své práce. A kdo mu tuto touhu, toto přání může splniti? Dobře fungující státní správa, dokonalá státní administrativa. A tato předpokládá zdatné a hmotně uspokojené úřednictvo.
Když se jednalo o onen známý zákon z prosince 1922, č. 394, řeklo se, že referentem o dotyčné vládní předloze musí býti zástupce venkova, agrárník, to jako proto, že agrárníci nemají prý u státního zaměstnanectva co ztratiti a to málo, co u něho mají, snadno, s lehkým srdcem oželí. Tento názor, tato kalkulace, pánové, je naprosto-pochybená a poněvadž licituje s bídou naší inteligence, nepěkná a nízká. Opakuji, že nám v první řadě záleží na tom, abychom měli zdatné, svědomité a hmotně zajištěné úřednictvo. A věřte pánové, dojde-li k nové předloze státně-zaměstnanecké, kterou se bude přidávati, s daleko větší radostí po ní sáhnu, nežli po oné z r. 1922, kterou se ubíralo.
Tolik jsem uznal za potřebné promluviti k otázce úřednické a mám jediné přání, aby konečně už jednou přestaly ony útoky proti venkovu a zejména ono demagogické štvaní a dráždění státních zaměstnanců a inteligence vůbec proti venkovu a zástupcům jeho.
A nyní vraťme se k oněm obavám, jež v nás vzbuzují určité úsporné činy vlády, ježto činí dojem, že se má šetřiti na účet venkova. 36 obcí Čech a Moravy trpce vzpomíná na vyhlášku ministerstva financí a ministerstva spravedlnosti ze dne 17. prosince 1920, č. 649 Sb. z. a n., kterou na základě usnesení ministerské rady zrušeno dnem 1. ledna 1921 36 berních úřadů v Čechách a na Moravě. Je pravda, že už za Rakouska r. 1913 byl úmysl zmenšiti počet berních úřadů, věřím, že naše ministerstvo financí toto zrušení 36 berních úřadů provedlo z důvodů úsporných, ale přece zdá se mi, že tak učinilo ne ve vhodný čas. V době daňové stability, daňové průhlednosti, kdy poplatník ví, co má platiti, takové zrušení berních úřadů bych chápal, ale dnes, kdy máme tolik nových daní, každoročně se měnících, tolik různých daňových předpisů, kdy poplatník osobní, ústní informace od úřadu nezbytně potřebuje, nechápu, proč právě dnes přímý styk poplatníka s berním úřadem se znesnadňuje a proč poplatník venkovský k vůli daňovým informacím má konati mnohahodinné cesty do sídla berní správy. V době daňové stability - opakují - dalo by se toto zrušení berního úřadu omluviti, má však vždy svůj rub, neboť pro obyvatelstvo dotyčné obce znamená vždy značné poškození, a nedivím se, když takto poškozená obec chvěje se dalšími obavami, že jí i na okresní soud bude sáhnuto.
I ministerstvo pošt a telegrafů má namířeno na venkov a ruší zase venkovské poštovní úřady. Doporučoval bych v té věci co největší rozvahu a opatrnost. Je na pováženou, když obec zrušením poštovního úřadu zbavuje se vlastně spojení se světem. Obec taková je odsouzena k živoření. Venkovu po této stránce děje se vůbec veliká křivda. Nedostatky komunikační, poštovní, telegrafní, telefonní jsou na venkově křiklavé. Tyto nedostatky jsou trvalou závadou dobré správy veřejné a pokroku hospodářského, sociálního, kulturního atd. Je v zájmu veřejném, aby na venkově byla v dohledné době vybudována telefonní síť tak, jak to vidíme u severských států, aby jednotlivé obce byly mezi sebou telefonicky spojeny, aby měly spojení se svými okresními středisky a odtud s dalšími místy republiky. Toto spojení mělo by několikerý význam: Snadný a rychlý styk s úřady, včasné dovolávání se pomoci lékařské, včasné dovolání se zvěrolékaře v případech chorob zvířecích, včasné dovolání se pomoci hasičské v době požáru atd. atd. Bylo by věru zbytečno vypočítávati zde všechny ony výhody, které by venkovu ze zavedení telefonu plynuly.
Pokud jde o zřizování autobusových linek na venkově, máme i tu trpké zkušenosti. Ministerstvo pošt a telegrafů diktuje si tu svoje podmínky, zcela právem. Když však podmínky tyto jsou splněny, když potřebný kapitál-je opatřen, zemská subvence zajištěna, silnice upraveny, ba dokonce i garáže postaveny, ministerstvo najednou věc na neurčito odloží pro nedostatek vozů, to znamená, že vlastně celou věc zmaří. Nemusím poznamenávati, že takové zakončení věci několik měsíců ba i roků připravované působí mnoho hořkosti a zlé krve. Dají-li se však zde důvody úsporné omluviti, jsou rozhodně neomluvitelné u ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, aspoň pokud jde o novou úpravu zdravotních obvodů ve smyslu nařízení vládního ze dne 11. ledna 1923, č. 24 Sb. z. a n., o úpravě výkonů služby zdravotně-policejní. Podle tohoto nařízení vyžaduje se, aby zdravotní obvod měl zpravidla ne méně než 6000 obyvatelů. Zdravotních obvodů s menším počtem obyvatelstva - tedy pod 6000 - máme na Moravě celou řadu. Máme však také celou řadu zdravotních obvodů, které mají hodně přes 10.000 obyvatelů. Co se děje? Menší obvody se ruší a přidělují se k oněm velkým zdravotním obvodům. Toto rušení postihuje i ony obvody zdravotní, které existují už celá desetiletí a které pracně byly na vídeňské vládě vymoženy. Tento úsporný zásah státních orgánů skutečně nechápu.
Račte, pánové, uvážiti, že u nás podniká se všemožné proti tuberkulose, rakovině a jiným chorobám, plakáty výstražné o těchto chorobách můžete viděti na všech místech a prosím, z čista jasna celá řada obcí venkovských zbavuje se prostou úřední vyhláškou lékaře, ač vyrovnání zdravotních obvodů co do počtu obyvatelstva dalo by se přece velmi snadno provésti, a tudíž i menší zdravotní obvod mohl by býti dále zachován přidělením jedné po případě dvou obcí ze sousedního obvodu většího.
Na jedné straně projevuje se velká péče o zdraví lidu, na druhé straně však tomuto lidu odnímá se lékařská pomoc. Či snad tato péče o zdraví lidu je pouze na papíře? Tomu nechci věřiti. Uvažte, prosím, situaci chudého venkovského člověka. Může se on dnes dovolati lékařské pomoci, může on si vůbec lékaře zavolati? Nemůže. Tvoří-li zdravotní obvod více obcí, není věc tak snadná lékaře rychle vyhledati, zjistiti, ve které obci právě vězí, okamžitá pomoc lékařská v takovém větším zdravotním obvodu venkovském je tudíž skoro nemožná. Když se však přece podaří-lékaře vyhledati a tento musí ke vzdálenému pacientovi jeti povozem anebo autem, tu přijde tato pomoc lékařská tak draho, že chudý člověk ji zaplatiti ani nemůže. I není žádnou vzácností, že lidé na venkově umírají pro nevčasnou pomoc lékařskou anebo bez lékařské pomoci vůbec.
Toto šetření na účet zdraví lidu nepovažuji za správné, nýbrž spíše za čin nekulturní, nehumanní. Toto rušení zdravotních obvodů na venkově, které se vžily, jimž lékaři obvodní celý svůj život obětovali, v nichž zešedivěli a trvale se usadili, pořídivše si vlastní domy, musí býti zastaveno.
Venkovský lid zasluhuje toho, aby měl pomoc lékařskou po ruce. Odpírá-li se mu to, děje se mu křivda, je zbytečně drážděn a ponoukán ke kritikám vládní správy ne právě lichotivým.
Vidím-li poškozování venkova v rušení institucí, o nichž jsem se zmínil, vidím toto poškozování venkova i v tom, když oprávněná volání venkova po určitých opatřeních, po určitých nápravách jsou liknavě splňována anebo vůbec ignorována.
Chci se dotknouti aspoň dvou věcí: meliorací a regulací. Pouhý fakt ten, že ještě 2 miliony půdy čeká na meliorace, dokazuje, že meliorační ruch není u nás posud ještě plně rozvinut, že postup prací melioračních neděje se posud žádoucím tempem. Nemusím dokazovati, jak značné jmění nám uniká pro nedostatečné výnosy z těchto dvou milionů ha pozemků, dosud nezmeliorovaných; neméně ale značné jmění nám uniká z půdy, kterou neupravené toky našich řek každoročně zaplavují a proměňují v bažiny. Chci s tohoto místa tlumočiti zvlášť zoufalé volání jižní Moravy a přilehlého Slovenska po konečné úpravě, po konečné regulaci řeky Dyje a řeky Moravy. Tisíce hektarů půdy zatopováno je několikráte do roka těmito řekami na straně moravské i na straně slovenské a úroda nadobro ničena. Škody těmito vodami působené sahají každoročně do milionů. Je naprosto nutno, aby tyto ohromné škody byly zamezovány, a to řádnou regulací Moravy a Dyje. Důležitost a nezbytnost regulace těchto dvou řek dokazuje už zákon ze dne 10. února r. 1903, č. 27 zem. zákoníka. V tomto zákoně výslovně se uvádí, že náležitá úprava řeky Moravy a řeky Dyje má býti provedena ve 20 letech, t. j. do r. 1924 společným nákladem státu a země. Prosím, nebýti války, mohlo býti to, po čem dnes tak voláme, letos provedeno.
Důležitost úpravy Moravy a Dyje dokazuje už sám zemský rozpočet moravský na r. 1925, v němž zemský příspěvek do fondu pro úpravu Moravy a Dyje vyjádřen je obnosem 3,200.000 Kč. Má-li však tato úprava díti se náležitým tempem a v náležitém rozsahu, jest k tomu nutna vydatná státní pomoc. To platí zejména o území mezi Hodonínem a Sekulemi.
V tomto území bývá každoročně zatopeno 6000 ha polí a luk a 7500 ha lesa. Počítáme-li znehodnocení výnosu těchto zatopených ploch z jednoho ha polí a luk průměrně 500 Kč, u lesa 100 Kč ročně, vidíme, že roční škoda na těchto 13.500 ha dosahuje 3,750.000 Kč. Obce, jimž vodní záplava tyto kruté škody každoročně působí, jsou: Hodonín, Lužice, Těšice, Mikulčice, Mor. Nová Ves, Týnec, Tvrdonice, Kostice, Lanžhot, na straně slovenské: Holič, Kopčany, Gbely, Brocké, Kůty, Sekuly a jiné. Je samozřejmou naší povinností, aby těmto škodám bylo zabráněno, a proto prosím s tohoto místa, aby zoufalému volání jižní Moravy a přilehlého Slovenska po regulaci Moravy mezi Hodonínem a Sekulemi bezodkladně bylo vyhověno.
Slavná sněmovno! Dovolil jsem si přednésti aspoň některé kapitoly z knihy stesků a přání našeho venkova. Jest pochopitelné, že nevyjadřují vše, co srdce našeho venkovana tíží. Moji klubovní kolegové doplnili již a doplní ještě tuto knihu stesků a přání dalšími kapitolami. Základní tón těchto kapitol tvoří memento: Nepodceňujte, neodstrkujte, nedrážděte venkovského člověka! Na venkov máte přece nejspolehlivější část národa, nejpevnější základ státu. Každý haléř, který venkovu, té půdě, dáte, vězte, že není peníz bez užitku vyhozený, ale peníz na vysoký úrok dobře uložený. Co půdě dáte, sobě jste dali. Važte si jí i toho, kdo chleba z ní dobývá.