Ako príčiny neúplného zdaru tejto hospodárskej revolúcie vidím poprvé vo finančnej a hospodárskej nedostatočnej pripravenosti českého a slovenského národa. Je isté, že prevrat by bol vyžadoval, aby slovenské a české kruhy boly hneď po prevrate zaujaly isté podniky a že by tu bolo bývalo potrebné istého zasiahnutia vo väčších rozmeroch. Tomuto prekážala, ako som označil, finančná slabosť a nepripravenosť oboch vetví nášho národa. Konsolidácii hospodárskych pomerov prekáža čiastočne iste malicherné hľadisko, ktoré majú, žiaľbohu, k nám na Slovensko prišlí exekutívni úradníci českí. Z príliš malých pomerov vyriastli, v príliš malých pomeroch pracovali a tak vedenie istých vážnych inštitúcií nedoviedli prevádzať v tom smere a rozsahu, ako by toho pomery boly vyžadovaly. Na hospodárskom poli organizácia peňažných ústavov nebola tak vedená, ako by to boly pomery zdravého hospodárskeho života vyžadovaly. Nebolo tak obstarávané a organizované družstevníctvo, ako by ten veľký význam, ktorý družstevníctvo na hospodársky život ľudu roľníckeho a pracujúceho ľudu má, bol vyžadoval. Je isté, že nebolo úplne správné prevádzanie reštringovania niektorého oboru priemyslu, že bolo hádam prenáhlene zasiahnuté k reštringovaniu železiarskeho priemyslu, že by sa táto otázka pri istom postupe väčšieho rozsahu bola dala primeranejšie riešiť, keby železiarsky priemysel v Čechách bol svoju prácu reštringoval na istý čas a že by pri tom potom i slovenský železiarsky priemysel bol zostal naďalej. Ako jedna vážna prekážka a príčina toho, že všetky pomery u nás sa nesporiadaly tak, ako by to boly okolnosti vyžadovaly a že isté nové inštitúcie maly často zlé následky, ktoré teraz musíme napravovať, je prenáhlenosť pri uvádzaní niektorých inštitúcií.
Myslím, že keby sa nebolo tak rýchle pokračovalo a tak v organizovaní osobníctva pod heslom nivelizácie sociálnej tých jednotlivých zamestnancov, že by nebolo nastalo také zvýšenie počtu úradníctva a preťaženie rozpočtu osobnými výdajami, ktoré teraz v rozpočte cítime. Podobne aj definitívné menovanie úradníctva bolo, hádam urýchlene prevádzané, že by bolo bývalo lepšie a to čo sa týče výkonov i čo sa týče spoľahlivosti, keby tá definitíva nebola bývala hneď udelená.
Tak ako som označil, že istou príčinou niektorých chýb a nezdarov je istá prenáhlenosť, tak tiež v niektorom smere myslím, že neprimeraný stav hospodársky možno pripísať istej spozdilosti alebo istému kunktátorstvu. Keby sa na začiatku, po prevrate, keď sa ukázaly prvé príznaky nezamestnanosti, nebolo prikročilo hneď k vyplácaniu podpôr, ale miesto toho keby sa boly prevádzaly rôzné núdzové práce, keby sa boly stavaly cesty a keby obce a iné samosprávné inštitúcie boly prevádzaly rôzné investície a meliorácie, je isté, že by sa bolo toľko pôsobnosti našlo, že by si ľudia boli našli zamestnanie a že by nebolo potreba platiť tieto veľké obnosy na podporu v nezamestnanosti, ktorá náš rozpočet tak zaťažuje.
Je zaujímavé, že obecenstvo daňujúce je často vyzývané ešte k zaplateniu rôznych zaostalostí na minulé roky, obyčajne aj jednotlivci aj podniky majú nevybrané dane až do r. 1918, nemluviac ani o roku 1920 a pozdejších. Keby sa v tomto smere finančná správa v prvých rokoch po prevrate bola odhodlala k energickejšiemu a prípadne nie na základe presného vyrabovania prevádzanému inkasovániu daní, je isté, že by to vyberanie daní a dávok bolo o veľa rýchlejšie išlo a že by to bolo aj pre štátné pokladne a pre jednotlivcov malo o veľa lepšie účinky.
Podobne myslím, že sa pozde prikročilo k uvedeniu istej kontroly peňažných ústavov zákonom z poslednej doby, že by tento zákon bol mal byť tiež jedným z prvých zákonov, ktorými by organizácia a kontrola peňažných ústavov bola bývala intenzívnejšie vedená pod štátnou správou.
Sú aj iné okolnosti, ktorým možno pripisovať, že u nás pomery ešte nemôžeme považovať za úplne uspokojivé a konsolidované. Tu len chcem poukázať na politickú prácu, ktorú prevádza obecenstvo samo, tedy mimo úradov, a na druhej strane na prácu jednotlivých úradov samých. Politická práca, organizácia rôznych politických strán sa prevádza u nás hovorím vo všeobecnosti o pomeroch na Slovensku - podľa českého vzoru. V Čechách práve účasťou obyvateľstva na dĺhšom politickom živote ten život spolkový i žurnalistika, okrem toho shromaždenie, je o veľa intenzívnejšie prevádzaný. A to sa prevádzalo aj na Slovensku, a to bez ohľadu na to, či tie alebo oné kraje boly úplne pripravené na túto politickú prácu. Myslím, že utvorením sa a organizovaním rôznych spolkov i vydržovaním príliš častých shromaždení, ba hádam i tvorením sa rôznych, často neúplne dokonale vystrojených žurnalistických podnikov, časopisov, sa ten národ príliš prekrmoval a to tak, že tú stravu, ktorej sa mu takým spôsobom v politickom živote dostávalo, dostatočne nestrávil a že sa nestal účastným tých výhod, ktoré tieto politické organizačné prostriedky mohly priniesť. Že tomu bolo tak, toho dôkazom sú tie zkúšky, ktoré národ prekonával v politickom živote, totiž voľby, a to ako na Slovensku, tak menovite aj na Podkarpatskej Rusi. Pri úradoch je hlavnou chybou v systéme to, že niet tu ešte dostatočnej kooperácie a súvislosti medzi jednotlivými ministerstvami, ba často medzi jednotlivými oddeleniami ministerstiev. Badám často to, že každé ministerstvo zvlášte, ba často aj každé jeho oddelenie sa považuje za osobitnú republiku a že na miesto toho, aby sa pracovalo ruku v ruke a aby sa v práci navzájom pomáhalo, práca sa zťažuje a tým sa tá činnosť úradnícka len obťažuje a zvyšuje.
Podobne nedostatočný súlad a nedostatočné systematické vedenie badám aj u jednotlivých súčiastok istých organizácií a inštitucií. Myslím, že kolonizácia prevádzaná na Slovensku a dosiaľ skončivšia sa nie s úplným uspokojivým výsledkom, by bola o veľa dokonalejšie prevádzaná, keby súvisela s otázkou zbytkových statkov, keby zbytkové statky boly považované za základ, za embryum takej kolonizácie, a keby na tie zbytkové statky boli usadení nielen jednotlivci sami, ale keby boly na ne usadzované tri- štyri rodiny, které by maly možnosť, aby za istý rad rokov vytvorily z toho malého hniezda prípadne jednu novú dedinu. Istú chybu organizácie a štátneho aparátu vidíme aj v tom, že niektoré orgány štátnej správy nemajú dostatočného kontaktu s životom, a že nekráčajú s časom tak, ako by to pomery vyžadovaly.
Dovolím si tu poukázať na život roľníckeho ľudu, kde by hospodárska činnost obyvateľstva mala byť podľa stavu skutočného hospodárstva na Slovensku kontrolovaná. Roľnícke obyvateľstvo na Slovensku veľmi často nepokračuje intenzívne. Často jedná proti zdravému postupu v hospodárstve, keď z orných zemí a lúk robí pašienky. To by ma o byť kontrolované hospodárskym inšpektorom a národ by mal byť vedený k tomu, aby intenzívnejším hospodárstvom napravoval svoj hospodársky stav a nehľadelo by sa už zlepšiť jeho pomery len snížením daní a dávok.
Podobne finančná správa často nevidí dostatočnú súvislosť so životom a nepokračuje podľa toho. Je všeobecná ponosa na Slovensku, že jednotlivé podniky, trebárs sú vzorne a dokonale vedené, sú prílíš zaťažené daniami. Prez to často sa stáva, že obchody zasahujúce do činnosti týchto jednotlivých podnikov, nie sú prevádzané podniky samými, ale len rôznými nahodilými obchodníkmi. Tieto nahodilé obchody nebývajú potom zdanené. Keď by sa obrátil väčší zreteľ na zdanenie týchto jednotlivých konjunktúrnych obchodov, bolo by možna docieliť sníženie daní pri tých podnikoch, ktoré sú príliš zdanené a vo svojej existencii ohrožené.
Keď skúmame rozpočet číselne a podľa výsledkov s ohľadom na pomery na Slovensku, musíme uznať, že rozpočet slovenským pomerom úplne vyhovuje, že v rozpočte na Slovensko venuje sa nielen toľko, koľko by mu podľa sily poplatníctva, alebo podľa počtu obyvateľstva prislúchalo, lež, že na Slovensko i na Podkarpatskú Rus je pamätované v rozpočte obnosami o veľa väčšími. Uvážime-li, že podľa počtu obyvateľstva by prislúchalo Slovensku len 22·5 % z rozpočtu, v skutočnosti však výdaje pripadajúce na Slovensko činia 30% a Podkarpatská Rus s ohľadom na počet obyvateľstva by mala nárok len na 4·5% výdajov, kdežto v rozpočte je na ňu pamätované 6%, myslím, že tieto zaostalé kraje môžu byť s týmto rozdelením úplne spokojné. Je správné, že by sa malo hľadieť na to, aby tie kraje, ktoré macošskými pomery minulých dôb boly zanedbávané, boly dnes zveľaďované a zdokonaľované.
Máme tú nadej, že trebárs väčšina opozície, menovite Nemci a Maďari, pri tejto rozpočtovej debate so svojou pasívnou resistenciou práce nezúčastnia, že prijdú k poznaniu toho, že táto ich taktika bola nesprávna a uznajú, že je potrebné, aby na vybudovaní štátu pracovaly všetky národy spolu a že práve týmto závodením v práci a v láske k republike možno docieliť prajných výsledkov. (Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. dr. Mazanec.
Posl. dr. Mazanec: Vážené Národní shromáždění! Vláda předkládá již po sedmé rozpočet našemu parlamentu. Každý rozpočet poskytuje obraz hospodářské situace. Uznáváme plně snahu, která chce konsolidovati naše finanční a hospodářské poměry, ale když vidíme, že snížení daní nebylo provedeno, ačkoli nikterak nepodceňuji význam zářijového zákona o daňových úlevách, když vidím, že výdaje v rozpočtu našem jsou mechanicky stlačeny, když je nutno naše investice rozpočtové krýti finančními operacemi, které vždycky znamenají vzrůst deficitu, když vidím, jak tyto půjčky se těžce shánějí na domácím trhu a stejně těžko a za velice tísnivých podmínek na trhu zahraničním, pak nemohu říci, že naše státní hospodářství je konsolidováno tak, jak si toho přejeme.
My jsme zvýšili celkem daně přímé o 60 mil., zejména daň výdělkovou, důchodkovou a daň z příjmu. Zvýšili jsme cla o 158 mil. a snížili jsme na druhé straně daně spotřební celkem o více než 300 mil. Je to především daň z uhlí. My jsme provedli změny v rozpočtu, které souvisejí s tím, že podniky státní byly postaveny na základ soukromohospodářský, ale přes to nás rozpočet může jen z malé části uspokojiti.
V rozpočtovém výboru byl spor o to, má-li a může-li daňový systém býti zjednodušen zavedením jednotné daně, která by ovšem postihovala silnou progresí všechny čisté příjmy poplatníkovy, anebo je-li zavedení takové jednotné daně neuskutečnitelné. Není pro mne ani nejmenší pochybnosti, že v našem daňovém systému jsou spotřební daně nezbytným doplňkem a že není možno zvrátiti tento systém rázem. Ale jak vyplynulo z dosavadní debaty, je přesvědčení, myslím, všech stran v tomto slavném Národním shromáždění, že ideálem zdanění zůstává jednotná daň z příjmu poplatníkova. Tvůrce anglického rozpočtu a kancléř pokladu Snowden prohlásil, že vystačí s dosavadními daněmi a dokonce snížil cla na cukr, kávu, čaj, ovoce atd. Učinil tak jako příslušník dělnické strany, poněvadž měl zájem na zlevnění životních potřeb. Anglický rozpočet na r. 1924 zavrhuje přímo nepřímé zdanění ve formě dávek konsumních a lpí zásadně na zdanění přímém.
Ostatně ten fakt, který jsem zde uvedl, že v našem rozpočtu byly daně přímé zvýšeny a daně spotřební sníženy, dokazuje sám, že i princip jednotného zdanění není nikterak pojmově nesprávný. Náš stát ocitl se ve víru nejrozmanitějších krisí. Většina těchto hospodářských a finančních krisí našich kotví v politice deflační. Je potřebí si tyto věci také uvědomiti, aby nebylo u nás toho matení pojmů, aby se nemluvilo zbytečně o provádění politiky deflační jako o zjevu hospodářsky zdravém.
Vážené Národní shromáždění! Jaká to byla deflace, když soustava hospodářských čísel zůstává téměř nedotčena, a to, čemu oficielně se říkalo u nás deflace, bylo vlastně pouhé zvyšování kursu naší koruny, což nám nejlépe ukazuje stoupající drahota a před námi ležící státní rozpočet. Nezasvěcenému by se zdálo, že škrty v tomto roce budou vydatnější a radikálnější. Než nastalo v obecenstvu zklamání a nemalé zklamání též v řadách poslaneckých. Po bedlivém zkoumání a rigorosních odpisech zůstalo však dále tolik výdajových položek, že rozpočet má stále povahu inflační. V tomto ohledu nebylo vše takové, jak by poměry byly vyžadovaly. Dík usilovné snaze všech koaličních stran, podařilo se zredukovati výdajové položky z loňských 16.994 milionů na 15.974 miliony, tedy pouze o 1.020 milionů. Naproti tomu příjmy poklesly z loňských 16.391 milionů na letošních 15.702 milionů. Jeví se tedy úbytek 689 milionů. Úbytek příjmů ovšem je zaviněn hlavně úbytkem uhelné daně, která pro rok 1924 byla preliminována částkou 600 milionů, ač skutečný příjem se pohyboval kol 300 milionů. Nyní je tato daň správně preliminována obnosem 310 milionů.
Jednu věc, pokud se týče strany příjmové, možno zvláště oceniti, a to je ta okolnost, že skutečně preliminář se přibližuje značně skutečnosti, poněvadž byl zjednán podle příjmů prvého čtvrtletí běžícího roku, i když připustíme, že v těchto příjmech jsou zahrnuty četné daňové nedoplatky a pokuty z minulých let. Za to výdajová strana neodpovídá naprosto faktu, že již plná dvě léta provádí se u nás důsledně politika deflační a hlavně osobní výdaje nejen že se nezměnily, naopak dosahují nebezpečné cifry 9 a 1/2 miliardy čili o 1 a 1/2 miliardu více než v rozpočtu minulého roku. Je potřebí však k těmto číslicím něco poznamenati. Já jsem přesvědčen, že nejsou tyto číslice úplně správné, že se operuje neustále osobními výdaji, které nejsou přesně zjištěny, a bylo by skutečně záslužnou práci našeho statistického úřadu, kdyby v tomto směru doplnil naši statistiku. My ji budeme velice nutně potřebovali - a bohužel že jsme ji neměli již dřívější doby - když skutečně bude se obírati, jak doufám, v nejbližších týdnech otázkou státních zaměstnanců. Není správné operovati touto číslicí - já nevím, protože nemám k tomu potřebných dokladů, jaký vlastně je poměr mezi vydáními osobními a věcnými, ale já bych si dovolil jenom ukázati na vývody, které byly uveřejněny v Československém statistickém Věstníku z prosince minulého roku, kde byl srovnáván rozpočet rakouský r. 1913 s rozpočtem československého státu na rok 1922. A tu zejména zajímala mne otázka nákladu a platů státního zaměstnanectva. Podotýkám předem, že ty číslice nejsou úplně správné. My jsme slyšeli těch číslic již celou řadu, ale každá je jiná.
Tedy mohou býti jenom přibližné a statistika tak daleko ještě nepokročila, aby nám mohla říci docela přesně kolik státních zaměstnanců v jednotlivých oborech máme a sice zaměstnanců všeho druhu, ať jsou to pragmatikální, nebo smluvní, nebo zřízenci, nebo ti ostatní, zkrátka tento počet ještě zjištěn nemáme a zejména nemáme na základě tohoto přesného počtu jasného obrazu o tom, jaký je celkový náklad na státní zaměstnance v našem státě. Ale v tomto článku, o kterém jsem se zmínil, je aspoň jakýs takýs přehled a nějaké srovnání s rozpočtem rakouským na r. 1913. Tam totiž je uvedeno, že v Rakousku r. 1913 bylo celkem 403.351 státních zaměstnanců, kteří vyžadovali na 779 milionů. Podle dat zjištěných ministerstvem financí k 1. lednu 1922 mělo Československo 311.000 státních zaměstnanců, kteří vyžadovali 4.765 milionů Kč nákladů. Podle populační kvoty, která činí u naší republiky 47%, připadá ze stavu obyvatelstva předlitavského k 31. prosinci r. 1922 na Československou republiku 189.575 zaměstnanců s předválečným platem 366,183.467 K. Znehodnotíme-li tento plat podle indexu k 1. lednu 1922 - indexní číslo je tu 14·50 - obdržíme náklad k obnosu 5.309,660.000 Kč. To znamená krátce: My jsme měli k 1. lednu r. 1922 v republice o 64% státního zaměstnanectva více, než by na nás připadalo podle populačního čísla, ale celý tento počet státního zaměstnanectva dohromady neměl ve znehodnocené koruně ani tolik platu, kolik by bylo připadalo na počet státních zaměstnanců vypadající na Československou republiku. V tom je zajímavost této statistiky, a to je také pramen veškeré bídy státního zaměstnanectva, v tom je kořen, proč tato otázka nebyla od převratu nikdy ještě uspokojivě rozřešena.
Mám zde další statistické doklady, je to z "Časopisu pro účetnictví a kontrolu" z ledna loňského roku, kde je zase srovnání čistých služebních platů úředníků z r. 1914 k 1. dubnu r. 1923. Zase je viděti z těch číselných tabulek, které byly provedeny ve 4 rubrikách - zvláště pro úředníka svobodného, úředníka ženatého, pro ženatého s 1 a se 2 dětmi - že v nejpříznivějším případě je násobek, který vypadá k 1. lednu r. 1922 na plat státního zaměstnance 4.38 proti indexnímu číslu 14·50, a ovšem ustupuje postupně do vyšších tříd, takže je nejmenší ve třídě 5, kde dělá 2·28. K 1. dubnu 1923 je to násobek 4·01 až 2·23.
Z toho je viděti, že všichni státní zaměstnanci, ať to byla kterákoli kategorie, nikdy nebyli upokojeni tak, jak byli placeni před válkou. V tom je celý ten problém, a to se nedá jen tak oddiskutovati odkazem na redukci, odkazem na ty operace, které se mají prováděti na státním zaměstnanectvu, ale je nutno vyrovnati prvně tuto základní křivdu, která byla páchána na státních zaměstnancích postupem let válečných a popřevratových. (Výborně!)
Dovolil bych si při tom upozorniti, že naše strana vychází při každé této úpravě ze dvou zásad: To je zásada tak zv. existenčního minima, jež musí býti postaveno na platu, který má státní zaměstnanec ženatý se dvěma dětmi. To by byl asi průměr, na který musíme tuto zásadu stavěti. Je přirozeno, že naše strana plně se staví z důvodů sociálních za ten tak zv. rodinný, lépe řečeno sociální příplatek. To nemá býti odměna za práci, to je sociální příplatek tomu zaměstnanci, který je zatížen četnější rodinou; požadavek sociálně naprosto odůvodněný, a myslím, že u nás v našem státě toho sociálního cítění bude tolik, abychom tento princip uznali za správný.
Řekl jsem, že všechny kategorie státního zaměstnanectva jsou na tom asi stejně. Jestliže nastaly některé přesuny, snad i denivelisační v tom společném rámci, pak nemůže si žádná kategorie vyčítati, že by byla dostala více anebo alespoň tolik, co měla před válkou.
Ale ještě na jednu věc bych rád upozornil. Je to ta nešťastná novela oficiantská. Myslím, že ty důvody, které vedly r. 1919 k uzákonění tak zv. oficiantského zákona, platí dnes stejnou měrou, ne-li zvýšenou, a že když tenkráte celá naše veřejnost a celá sněmovna uznala nutnost této legislativní úpravy, bude také tak spravedlivá pro ty, kteří čirou náhodou, docela nespravedlivým způsobem byli z této zákonné úpravy vyloučeni. Je přirozeno, že ty věci dají se řešiti. Nemyslím, že by se to mělo vyřešiti snad nějak šablonovitě, že bychom tady zejména měli ignorovati vzdělání, není to správné.
Zmínil jsem se o jedné zásadě, na které musíme budovati svůj platový systém u státního zaměstnanectva. To je zásada existenčního minima, ale je druhá, která je stejně důležitá a stejně pilířem celé naší struktury hmotné úpravy státního zaměstnanectva, je otázka plného hodnocení předběžného vzdělání jak vysokoškolského, tak středoškolského se spravedlivým zřetelem na nabytou zvláštní způsobilost a výkonnost. A na základě těchto dvou zásad dá se také při dobré vůli rozřešiti uspokojivým způsobem otázka té tak zv. novelisace oficiantského zákona.
A nyní se vracím zase k našemu rozpočtu. Že investiční výdaje částkou 1320 mil. jsou odděleny od řádného rozpočtu, to je myslím plně věcně odůvodněno a je také jedině správné. Tím také v řádném rozpočtu figuruje pouhé manko 272 mil.
Nyní se chci dotknouti rozpočtu se zvláštním zřetelem na politiku měnovou, kterou stát dosud provádí. Všimněme si proto především všech dřívějších rozpočtů, vykázaných tam schodků a srovnejme je s vývojovou fásí naší koruny, kterou v těch dobách prodělávala. Tedy v rozpočtu pro rok 1919 byl schodek 4.905 mil. Kč., pro rok 1920 byl schodek 4.852 miliony, na rok 1921 jsme měli schodek 728 milionů, na rok 1922 - 929 milionů, na rok 1923 - 559 milionů, na rok 1924 - 602 miliony a na rok 1925 - 272 miliony. Tento fakt, že schodek vůbec nezmizel, není pro nás nikterak potěšující. Nemůžeme se těšiti jako v Anglii, kde věcné výdaje nalézají krytí v běžných příjmech podle zásady správného obchodníka. Uvážíme-li, že investiční rozpočet vyžaduje značné částky, není zase jiného východiska nežli uhraditi toto manko půjčkou. Poněvadž za nynější peněžní mizerie není uvnitř státu myslitelna tato úhrada, dlužno pomýšleti na půjčku zahraniční.
Vzhledem k tomu, že více vydáváme, nežli přijímáme, nebude moci náš hospodářský život na rok 1925 mnoho očekávati od rozpočtu, především jistě ne zlevnění životních potřeb. Naší deflační politikou dostali jsme se bohužel do situace ne právě závidění hodné, výdaje podle rozpočtu jsou více než jedenáctkráte větší, než byly před převratem, kdežto znehodnocení koruny je asi šestinásobné. Tato veliká disparita mezi kupní silou naší koruny a jejím hodnocením zahraničním je na trvalo do budoucnosti nemožna. Fakt, že osobní rozpočet místo aby se snižoval s celkovou tendencí u nás uplatňovanou, naopak se zvyšuje, ukazuje na nezdravou půdu.
Tu je třeba radikální reorganisace státní správy, je zde potřebí odvážných finančníků a státníků, kteří by se nebáli provésti do důsledků operaci na nemocném těle. Přiznejme si otevřeně, že schází nám na vůdčím místě geniální finančník, který by s rozhodností, bystrostí a širokým rozhledem bez zájmu nějaké skupiny na vědeckém podkladě vypracoval dokonalý ve všech směrech nynějším změněným poměrům vyhovující veliký finanční státní program. (Výborně!) O nějakém plánu, o nějakém programu neslyšíme nic nikde, nelze spoléhati přece jen na úředníky, třebas výborné.
Hybnou silou každého ministerstva, každého resortu a tedy také finančního resortu a zejména finančního resortu je přece ministr, je ten, kdo stojí v čele finanční správy. Ve složení nového rozpočtu je opravdu velmi málo novinek a nenajdete v něm žádných nových finančních námětů a koncepcí. Schází nám finanční program, není dostatek podnětů z resortu samého, ani dostatek kontaktu jak s vědeckými kapacitami národohospodářskými, tak také s finančníky, tím méně s naším poplatnictvem a s naším obchodem a průmyslem. Hybná síla a duch tvůrčí práce musí vždy vycházeti z dotyčného resortu. Je třeba, aby šéf resortu representoval určitý program a aby z jeho řad vyšly nové myšlenky a nové náměty.
Především si všimněme podrobněji otázky měnové a otázky naší cedulové banky. Jak známo, již v jedné z posledních ministerských porad z doby revolučního Národního shromáždění, které sám pan president předsedal, kladl velký důraz na vyřešení otázky měnové a prohlásil: "Rekvirujte v republice všecky zdatné mozky, svolejte ankety odborníků, z nichž by vzešly nejlepší náměty." K těmto anketám za předsednictví dr. Fořta konaným v době ministrování Sonntágova došlo, a na spolupráci měli podíl všichni známí národohospodáři i finančníci, mezi nimi také dr. Rašín, a tak vydán byl zákon o cedulové bance a zákon měnový. Byl to jeden z posledních zákonů revolučního Národního shromáždění, a od té doby jsme se dále nedostali. Nemáme ani novou měnu, ani cedulovou banku akciovou na soukromoprávním podkladě založenou, ač již sama cizina na tento nedostatek poukazuje, proděláváme těžkou odbytovou krisi, naše platební bilance se stále zhoršuje, stát v krátkodobých dluzích se topí, pošramocený státní kredit se marně namáhá získati kredit v cizině, aspoň jakž takž slušný. Myslím, že taková finanční politika bez programu není na delší dobu dobře možná. Měnovou politikou svojí dostali jsme se tak daleko, že náš stát, který do nedávna platil jako vzor ve finanční politice státům okolním, je dnes bez cedulové banky se soukromým kapitálem a se zlatou měnou, zatím co všecky okolní státy i Německo a Rakousko již vše to mají. Všude již v cizině počíná se upevňovati měna mírové ražby, zlatá marka německá, polský zlatý, litevský lat, dokonce zlatý předválečný rubl v Rusku, jenom u nás máme měnu nehotovou. (Hlasy: Máme zlaté dukáty!) Já jsem ty dukáty nikde v oběhu neviděl. Je známo, že cizina investuje kapitál do těch zemí, kde měnové poměry jsou uspořádané a hospodářství je vedeno tak, aby byl o něm jasný přehled. Proto žádala cizina na Německu a Rakousku zlaté bilance průmyslových závodů a bank, poněvadž chce viděti bilanci měnovou, bilanci mírovou bez všech přívěsků inflačního hospodářství. Jedině zlatá bilance může býti bilancí pravdy. Ale proč neaktivujeme cedulovou banku, lépe řečeno, proč jsme ji neaktivovali, když jsme pro to měli jeden z hlavních předpokladů, totiž dostatek zlata a cizích devis? Vždyť ještě koncem roku 1922 měli jsme za 2.445 milionů devis a za 1.054 milionu kovu. Dnes máme za pouhých 660 milionů devis a asi za 1.050 milionů kovu, - podle úředních údajů. Tedy kde zmizely ty dvě miliardy devis? S devisovou reservou jsme tedy tam, kde jsme byli před třemi roky. Asi jsme špatně hospodařili v období t. zv. deflačním, na které pamatovati bude celá řada našich podniků. Jako dosud bankovní úřad jest doménou určité skupiny, stojící pod vlivem Živnobanky. Stát sám zdvižením měny roku 1922 zadlužil se tak, že se dnes v pokladničních poukázkách přímo dusíme. Právě tyto emise pokladničních poukázek nejlépe ukázaly a ukazují, jak stát stal se odvislým od některých našich bankovních magnátů a především Živnobanky. Proč poslední ostrá kritika anglické revue našeho rozpočtu nutí nás k podobným úvahám našeho státního hospodaření? Jak se, vážené shromáždění, dívají Angličané na naší deflaci? Vrtí hlavou, když v těchto dnech libře dostalo se na mezinárodních trzích malého zpevnění ve snaze dostati se na zlatou paritu. Toto zpevnění vyjádřeno v procentech činí však sotva 5% za posledního půl roku a dostane-li se libra z dnešních u nás 158 Kč na svou zlatou paritu, to jest asi na 166 korun, bude vzestup činiti v procentech vyjádřeno sotva 6%. A na tento vzestup, vážené Národní shromáždění, reaguje celý hospodářský svět obchodní a průmyslový v Anglii. V Anglii pociťuje se to velmi silně a nechybí hlasy, které žádají, aby radikálně učiněn byl konec těmto experimentům. Anglický průmysl radí k opatrnosti. Čím jest však proti tomuto zlepšení 6%nímu naše 100 až 200%ní deflace v očích Anglie? (Posl. Myslivec: Ale takový parlament jsem neviděl jakživ, aby při generální debatě ani jediný ministr nebyl přítomen! To je vážnost k parlamentu!)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Prosím, pana kol. Myslivce, aby nevyrušoval řečníka.
Posl. dr. Mazanec (pokračuje): Hospodářskou sebevraždou by to nazvali Angličané. Byť by kritika tato zdála se sebe ostřejší, přiznejme si, že deflační období zabilo nám mnoho i dobrých podniků, že byl v něm kapitál náš přímo rozmrhán. Bylo potřebí roku 1922, kdy koruna se pohybovala kolem kursu 10ti švýcarských franků, hnáti ji téměř na 20, abychom potom intervencí, která nás stála spousty nastřádaných cizích devis, s námahou mohli ji udržeti na 15ti nebo 16ti? V době, kdy se u nás ztrácely miliardy, vydělávala na naší koruně cizina. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Vážené Národní shromáždění, Živnostenská banka vládne úhrnným jměním i se vklady svých komitentů 5 miliard korun. Je v úzkém spojení s Českou eskomptní bankou, jejíž akcií má 50% a která vládne 3 miliardami a je v úzkém vztahu s Vídeňskou kreditkou a Dolnorakouskou společností a Vídeňská kreditka jest vlastně ústavem Rothschildů. "Národní Listy" přinesly svého času zprávu, že naše státní papíry jsou tak dobré, že je kupuje mezinárodní koncern Rothšildův. Bylo to v době, kdy naše koruna stála právě nejníže, na 5 centimech, a kdy byla kupována hojně v cizině, zejména v Holandsku. Tehdy vydělávala mezinárodní spekulace velmi značné obnosy, které samozřejmě zaplatil a ztratil náš stát, když tyto státovky za vysoký kurs stahoval z ciziny. Tím jsme vlastně aspoň částečně vynahradili mezinárodním spekulantům valutovým to, oč je připravila politika německého, rakouského, polského a jiných států. Jest také známo, že Víděňská kreditka, Dolnorakouská eskomptka, Bodenkreditka a sám Rothšild udržují nadále velmi těsné styky s naším hospodářstvím jako věřitelé a že, co se píše o Živnobance, platí i o nich, že totiž na tak zvané deflaci u nás tím, že se znehodnotily jejich pohledávky za našim průmyslem, vydělávají obnosy jdoucí do velikých milionů. Všimneme-li si případu Živnobanky, vypadala věc asi takto: Jak jsem uvedl, vládne Živnobanka asi 5 miliardami korun. Těchto 5 miliard representovalo, počítáno ve zlatě za kurs 5 centimů, dvacetinu jmění ve zlatě, totiž asi 250 milionů Kč ve zlatě. Nyní toto jmění representuje 1/6 ve zlatě a činí teď jmění Živnobanky asi 850 milionů Kč ve zlatě. To jest jistě slušný přírůstek docílený deflací naši asi obnosem 600 mil. Kč ve zlatě. Kolik činil zisk v různých transakcích státních ať jsou to pokladniční poukázky nebo nákup rakouských korun za kurs tak báječně limitováný, kde obratem ruky se vydělávají miliony a kolik činil dále těžce kontrolovatelný zisk, o tom žádná představa není dosti odvážná. Já nechci poukazovati na články uvedené ve vídeňském časopise "Börse" konce, září t. r. Výši zisku vídeňských přátel Živnobanky těžko určiti, neboť se dají čísla pohledávek těžko zachytiti. Jsou však pro náš národohospodářský život tím tíživější, poněvadž nemáme přímého vlivu na ně a daň z jejich výnosu vybírá rakouská republika. Vyhazujeme národní jmění okny, neboť z těchto dluhů platíme do ciziny 4krát hodnotnější úrok, počítaný ve zlatě. To jest také jedna z příčin, proč naše platební bilance vykazuje stále pasivum, a tím se dá vysvětliti touha po zahraničních půjčkách, lépe řečeno po dolarech a librách, pomocí kterých si udržujeme jistou zásobu devis na udržení našeho kursu. Ale jak dlouho bude nám cizina půjčovati a jaký bič na budoucí pokolení na sebe splétáme půjčkami ve zlatě, jež nelze konvertovati, zdá se, že o tom se u nás příliš málo uvažuje. Myslím, že není to hlavně v zájmu stran socialistických, hrneme-li se vědomě do posice mezinárodního velkokapitálu. Musíme uvážiti, že máme Živnobanku a celou řadu jiných bank, majících také svoje přátele v Anglii, Francii, Rakousku a Maďarsku, jichž dividend a tantiém v celku asi 25 miliard českosl. korun bylo podobným způsobem znehodnoceno a částečně darováno cizímu kapitálu, který nám ve formě vysokých úroků nejlepší mízu vyssává a v našich nejlepších průmyslových závodech se usazuje. Položme si otázku, komu patří naše největší závody, Škodovka, Báňská hutní, Ústecko-chemická, Vítkovické železárny, Severní dráha, Inwaldovy sklárny, Schöllerovy cukrovary atd.? Vůbec jest tam ve většině Schneider & Creuzot a Rothschild, jinde zase Dolnorakouská eskomptka atd. Hodnotíme-li po této stránce výsledky deflačních snah, přicházíme k výsledkům velmi smutným. Byl to náš národní průmysl, obchod a zemědělství, které tímto způsobem o volný finanční kapitál byly ochuzeny, čímž ovšem náš dluh státní o týž obnos vzrostl. Také dluhy obcí se tímto způsobem značně zvětšily a tím se vysvětluje, proč stát náš tak těžce finančně se pohybuje a proč v průmyslu jdeme z jedné krise do druhé.