"Ekonomickaja Žizň" číslo 324 ze dne 31. října t. r. oznamuje, že od 1. října 1924 všechny továrny na hrubá sukna přešly na akordní práci. Nehledíc na krátkou dobu od přechodu k novým podmínkám honorování práce, pozorují se již příznivé výsledky a další zkušenost měla vliv na zlepšení nálady dělnictva a intensivnost práce. Penzanský trust (v městě Penze) převedl na akordní práci také mistry a podmistry, což mělo za následek, že stroje pracují bez přerušování a ze se zmírnil antagonismus mezi technickým personálem a tkalci. Konečně tverský trust bavlněný (v městě Tver) uzavřel kolektivní smlouvu s místní dělnickou organisací o převedení všech dělníků na akordní práci. Takových dokladů mohl bych citovati celou řadu. Všeobecně vidíme, že dnes sovětské Rusko vrací se k akordní práci. To jsou konce sociální revoluce ruské, to je soumrak teorií, ke kterým se došlo v praksi, to jsou konce revoluce, která měla zavésti aspoň první fási ruského komunismu.
Důsledky se dostavují také na jiném poli. Tím způsobem, jak byla zavedena akordní práce v továrnách, vidíme, že se dostavuje nezaměstnanost a že dostavují se všechny ostatní zjevy, jaké byly zjevem již před tou dobou, než sovětská vláda začala dávati příděly a vyživovati všechny členy svého státu.
My vidíme, že veliký počet dělnictva, který odešel na venek, se vrací, že z vesnic do měst je stálý příliv kvalifikované pracovní síly, která dříve, v letech přechodních, uchýlila se na venek. My vidíme dokonce, že tato kvalifikovaná síla spolu se zproletarisovanou drobnou městskou buržoasií, jež se dovedla přizpůsobiti novým poměrům, vytlačuje méně produktivní síly ze zaměstnání. Vidíme dále druhý proud. Z venkova následkem nízkých cen hospodářských výrobků, následkem privilegovaného postavení průmyslových dělníků a poměrně vysokého výdělku ve městě, proniká do měst značně zemědělská síla a zvyšuje nezaměstnanost.
Příliv do hlavních obchodních a průmyslových středisek, jako je Moskva a Petrohrad" je tak veliký, že bursy práce přestaly registrovati nezaměstnané. Několik cifer ukáže nám, jak to vypadá s nezaměstnaností nyní v Rusku:
1. prosince 1922 bylo nezaměstnaných dělníků 600.000, z nich průmyslových 231.000, obyčejných 129.000 a inteligentních 239.000, 1. prosince 1923 bylo nezaměstnaných 1,200.000 a z nich bylo 457.000 průmyslových, 304.000 obyčejných a 438.000 inteligentních dělníků. Avšak počet nezaměstnaných je daleko větší, než nám udávají cifry, poněvadž je celá řada lidí, kteří se neregistrují, nepřihlašují, jednak že neznají celý postup tohoto registrovaní, jednak že se o tyto věci celkem nezajímají.
K tomuto celému vývoji jakožto doklad, který se dotýká specielně našich českých lidí, chtěl bych přednésti osudy družstva nazvaného "Pragomašina" v Tiflisu. Čeští dělníci pod vedením E. Wollmana odebrali se do Tiflisu. Wollman navštívil v dubnu 1923 Tiflis, aby vyjednával o usídlení pracovního družstva českých dělníků za účelem zařízení strojní dílny na opravu hospodářských strojů, automobilů, motorů atd. Uzavřel smlouvu se svazem gruzínských kooperativů o pronájem strojní dílny v Tiflisu s rozsáhlými skladišti, kterých mělo býti použito pro sklad čs. výrobků, hlavně hospodářských strojů. Družstvo toto skládalo se ze 30 kvalifikovaných řemeslníků a několika technických sil. Dne 21. září 1923 odejelo družstvo do Tiflisu, kam přibylo koncem října a zahájilo svou práci 12. listopadu 1923.
Ale již počátkem roku 1924 vznikly neshody mezi členstvem družstva, které se stupňovaly, takže část členů vystoupila z družstva vůbec a jiní našli si zaměstnání v dílnách ruských. Finanční a bytový stav byl kritický, neboť svaz "Cekavširi" nedodržel svých závazků ohledně bytů, které měl připraviti, ani dílna nebyla řádně upravena a ztratilo se mnoho času uvedením jí do pořádku. Z došlých dopisů některých členů družstva je viděti, že hlavní příčinou nezdaru byl přílišný optimismus a naděje na rychlé zbohatnutí, které se nedostavilo. Další závažnou příčinou tohoto nezdaru je okolnost, že při nynějších politických a ekonomických podmínkách, panujících v Rusku, je podnikání nemožné.
Jak to dopadalo s těmito českými dělníky? Část družstva odstěhovala se z Tiflisu a ostatní pomýšlejí na to, dostati trvalejší místo jinde. Dva členové odejeli do Baku, jeden do Kutaisu, jiný do manganových dolů. Družstvo se úplně rozpadlo a členové jeho ponecháni svému osudu. Někteří vymáhají soudní cestou vrácení členských podílů, ale původní kapitál je úplně ztráven. Někteří členové vypravili se do Tiflisu s rodinami, které v nezvyklých poměrech velmi trpěly, zvláště děti, z nichž některé zemřely. Takový je osud "Pragomašiny", a my přirozeně si klademe otázku, proč tedy jezdili ti lidé do Ruska. Když chtěli tvořiti družstva a když chtěli pracovati, mohli zůstati zde a jistě ty výsledky práce by byly mnohem lepší, než jakých se dodělali v Tiflisu. O detailech budeme jistě mnoho slyšeti a tyto zkušenosti budou pro nás velmi poučné.
Tedy přišel bych k závěru. Výsledky tohoto pozorování bych shrnul v tyto základní principy: Pokus o zavedení hospodářských principů komunistických žalostně ztroskotal. To je dnešní zkušenost, a tu dnes vidí každý vzdělaný člověk. Já jsem ji dokázal z pramenů sovětských, citoval jsem jako prameny Lenina, Trockého, Bucharina a všecky vedoucí lidi. Nelze jenom politickou a diktátorskou mocí zavésti nový hospodářský řád, politika může hospodářství regulovat, ale politika sama o sobě nestačí, aby vytvořila nový hospodářský stav a nové hospodářské hodnoty. To je základní omyl diktatury proletariátu, který dnes odnáší Rusko a ruský proletariát. Třetí princip, ke kterému docházíme: Nový hospodářský řád musí budovati organicky na dosavadním stavu a z něho vycházeti. Není to podle Bakuninovy teorie možno dělati, abychom dosavadní stav, který se historicky vyvíjel, rozbili a na těchto troskách tvořili stav nový. Socialismus, který bude vycházeti z těchto vědeckých metod, bude počítati s tím, co se historicky vyvíjelo a budovati postupně z daných základů krok za krokem novou společnost.
Další skutečnost a další zkušenost, ke které přicházíme, je ta, že nejvíce poškodily socialismus experimenty komunistické proto, že ukázaly, že celá řada těchto experimentů, které se s takovou církevní vírou podávaly dělnictvu, se neuskutečnila. Nikdo nepoškodil komunismus tak, jako jeho tvůrci sami; kdyby se byl komunismus provedl a dokázal schopnost k životu, pak by nebylo moci, která by jej odstranila a jistě by si býval razil vítěznou cestu na celém světě. Proto žádné ukazování na kapitál, žádné ukazování na zpátečnické strany, to nám nic nepomůže, musíme se podívati na skutečnost, jak je a podle toho si zaříditi svůj další postup. Je to smutná, ale pravdivá skutečnost, že komunismus a jeho vůdcové zabíjejí hnutí, které bylo po celá desetiletí budováno.
Konečně přicházím k politickým důsledkům diktatury. Když sovětská vláda neprovedla svůj program, není zde odůvodnění pro to, aby diktaturou bylo vládnuto dále. Citoval jsem výroky komunistických předáků a nikdo tak ostře neodsoudil komunismus jako sám Tomský, předseda odborových organisací, který řekl, že v systému tom dělník byl parasitem vlády, že byl pouze pensistou státu. To jsou slova tak ostrá, že je, myslím, nepotřebujeme zostřovati. Stačí, když je prostě uvádím. Tedy vidíme zajímavý zjev. Komunismus se zbavil oposice, diktatura odstranila všechny jiné směry a jiné názory odchylné a teď dochází k tomu výsledku, že on sám na sobě musí prováděti harakiri, že on sám musí sebe kritisovati a dokazovati, v čem chybil, že musí ukazovati, že takto dále to nejde, že musí etapu jednu nahrazovati etapou novou a tuto etapu etapou třetí a nakonec etapu třetí etapou čtvrtou, která končí v sovětské továrně akordní prací. A teď bych se ptal skutečně, stojí-li tyto výsledky za to, aby se u nás zaváděla a organisovala sociální revoluce, aby se u nás vedla občanská válka. Je skutečně nutno proto, abychom přišli k akordní práci v továrně, abychom prolévali krev a vraždili, a abychom dělali sociální revoluci? (Výborně!) To jsou důsledky, které jsem chtěl stručným vývojem sovětského hospodářství zde dnes naznačiti, které jsem chtěl postaviti před oči celého českého proletariátu, i proletariátu organisovaného ve straně komunistické. (Výborně!)
Podívejme se dále na ten reformismus, který se tak často kritisuje. Nám se říká, že jsme stranami reformními. Podívejte se, co to znamená v Rusku. Jakmile se dostali v Rusku k politické moci, které se říká diktatura, prováděli jednu reformu za druhou, ale prováděli ji tak, že, když jednu reformu zamítli, zavedli druhou, třetí, čtvrtou a tím naprosto podvraceli neustále vývoj ruského průmyslu a ruské industrie. My si nemůžeme něco takového dovoliti, poněvadž jsme státem exportním a poněvadž na vývozu našeho průmyslu závisí existence statisíců našich dělníků. Podíváme-li se na tento vývoj, vidíme, že dnes už při organisování internacionály a při tom zasahování internacionály do poměrů různých národnostních složek nemluví se o hospodářských vymoženostech, ale vidíme, že komunismus, jeho radikalismus hospodářský, přechází do radikalismu politického. Viděli jsme to na posledním sjezdu komunistů u nás. Už se nemluvilo o mzdách, o úpravě komunistických továren, o finančních otázkách, nezaměstnanosti a celé řadě důležitých věcí, které se musí řešiti, nýbrž hlavní zájem soustředil se čistě na politické principy, na politická hlediska, na národnostní program. A šlo se hodně radikálně do toho. Co jsme viděli?
Bylo již dosti řečeno o tom, že sjezd komunistický podle citátů, které zde byly včera předčítány, se postavil za odtržení jednotlivých částí naší vlasti. Na příklad Manuilský řekl výslovně: "Chtěli bychom na příklad aktivování boje za oddělení Podkarpatské Rusi, vůbec jednotlivých národností." To znamená, že on vybízí, aby se prováděla sociální revoluce ne za cíli hospodářskými, o těch se už nemluví, nýbrž za cíli politickými a to se děje pod rouškou t. zv. spravedlivosti. Jakási spravedlnost k národům má býti prohlašována a má vésti radikální postup proti naší republice.
Máme celkem smutné zkušenosti s mezinárodním socialismem. Vidíme, že v Zimmerwaldě bylo r. 1915 řečeno heslo: Bez ohledu na danou vojenskou situaci v jednotlivých státech zakročovati pro rychlé ukončení války. Zimmerwald tenkrát hodil do proletariátu heslo: Ukončiti válku za každou cenu, když bylo viděti, že centrální mocnosti prohrají, když bylo viděti, že to Hohenzollernové a Habsburkové prohrají. To je ten mezinárodní, radikální začátek komunismu. Hlásali ukončiti válku a právě tím by byli prospěli, to se samo sebou rozumí, válčícím centrálním mocnostem, kdyby se to bylo uskutečnilo. Ve Štokholmu dalo se heslo: Mír bez anexí a bez náhrady. Komu toto heslo mělo prospěti? Především, kdyby se bylo provádělo, centrálním mocnostem, Hohenzollernům a Habsburkům. To vše bylo obráceno proti našim snahám, proti osamostatnění našeho národa a proti rozbití Habsburské monarchie. Dnes pak přichází se s heslem o samosprávě národnostní až do odtržení. A při tom se vykládá, že to má býti radikální a důsledné pojetí socialismu. Tvůrci jeho netuší a nejsou si vědomi, že tímto heslem podporují nejkrajnější šovinistické a nacionalistické živly v naší republice a že z toho hesla nebudou těžiti dělníci komunističtí anebo příslušníci jednotlivých skupin národnostních v naši republice, nýbrž že z tohoto hesla budou těžiti především němečtí a ostatní nacionálové, kteří se domnívají, že pod heslem politiky revolučně-sociální budou moci přistoupiti k rozbití republiky a k odtržení částí naší republiky. My zde máme nový doklad, jak v tomto případě, tak i v jiných mezinárodních zjevech, že radikalismus komunistický přichází na pomoc právě těm nejreakčnějším živlům v naší republice a v celé Evropě. Bylo to ve světové válce, když pacifismus a naší centralističtí socialisté pod vedením vídeňských socialistů pracovali pro udržení rakouské monarchie, proti našim plánům. Viděli jsme to i ve Štokholmu, kde bylo raženo heslo o míru bez anexí a bez náhrad a dnes opět vidíme, že komunisté přicházejí s požadavkem po oddělení částí republiky, a jejich požadavek je po chuti nejšovinističtějším a nejreakčnějším živlům v naší republice.
To jsem chtěl zdůrazniti a chci zdůrazniti znovu, že proti těmto záměrům se stavíme takticky i zásadně. Zásadně se proti nim stavíme - a bude se pomalu stavěti proti nim celý svět - poněvadž i komunistické dělnictvo vidí, že ten program hospodářský proveden nebyl. Jak jsem již řekl, kdyby ten program tak, jak byl vytčen, byl proveden, nikdo by proti němu nemohl bojovati, poněvadž by to bylo takové silné hnutí, že by se zachvěl celý svět.
Chápeme, že se v naší komunistické straně vytvářejí různé směry. Nastává v nich pochybnost o tom, zdali skutečně diktovaná cesta je nejlepší. Oni sami musejí klásti si otázky, jak se v republice má komunism prováděti, zda má dělati ty 4 etapy ruského vývoje, nebo se má zavésti hned takové komando, jako bylo zavedeno v Rusku. Jsou to otázky důležité, které nutno rozřešiti. Jsou zde silné politické pochybnosti, a to všechno nutně působí a bude působiti na třídění duchů ve vlastní komunistické straně. Tedy ani takticky ani programově nesouhlasíme s těmito věcmi, už také proto, poněvadž stojíme za státem a prohlašujeme, že pokládáme za svou povinnost, abychom v zájmu těch vrstev, které zastupujeme, tento stát hájili.
Víme, že není dokonalý, že se bude zdokonalovati, víme, že zatím musíme užívati kompromisu a veřejně se k tomu hlásíme. Proto, z těchto důvodů taktických i programových, abychom zájem našich širokých vrstev, které zastupujeme, dovedli přivésti v harmonii se zájmem státním, budeme hlasovati pro rozpočet, a dáme státu, což jeho jest. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále p. posl. Burian.
Posl. Burian: Ctěná sněmovno! Podle všech politických pravidel není hlasování o rozpočtu jen hlasováním o jeho finančním rázu. (Výkřiky komunistických poslanců).
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.
Posl. Burian (pokračuje): Je to hlavně hlasování . . . (Výkřiky poslanců komunistických a posl. Moudrého).
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid. Neračte vyrušovati řečníka.
Posl. Burian (pokračuje): . . . o stanovisku jednotlivých stran k vládě a k vládnímu systému. (Různé výkřiky.)
Já počkám, až bude klid, mám dosti času.
Místopředseda Buříval (zvoní): Žádám o klid.
Pana řečníka žádám, aby pokračoval.
Posl. Burian (pokračuje): Nejde jen o to, jsem-li pro ty či ony položky rozpočtu, pro ta či ona vydání, pro ty, či ony příjmy, nýbrž jde o to, jsme-li pro vládu či proti vládě.
Budeme hlasovati proti rozpočtu, poněvadž celý jeho ráz je upraven proti zájmům dělnickým a pro zájmy kapitalistů, ale budeme proti němu hlasovati též z důvodů politických. Skutečnými vládci v Československu za dnešní koaliční vlády jsou kapitalisté bez rozdílu národností. Vláda jen obstarává jejich zájmy a stojí proto objektivně příkře proti dělnické třídě, proti pracujícímu lidu městskému a venkovskému, proti socialismu. Komunistická strana Československa je proti takové vládě, je pro protikapitalistickou revoluční vládu dělníků a malých rolníků. Z tohoto zásadního našeho stanoviska budeme hlasovati proti rozpočtu.
Naše protikapitalistické a socialistické stanovisko musíme dnes zvláště silně zdůrazniti. Posl. soudr. Bubník snesl zde velmi mnoho cenných číslic o třídním rázu rozpočtu, o tom, jaké obrovské miliardy plynou do státních pokladen z kapes dělníků, ale jak všech těchto miliard jest používáno proti dělnické třídě a pro upevnění moci kapitalistů. Ale rozbor rozpočtu ukazuje ještě něco jiného.
Chci ukázati, jak právě rozpočet na příští rok musí býti zkoumán také v tom směru, je-li kapitalistická soustava udržitelná. "Boží mlýny melou pomalu, ale jistě". Těmito slovy zakončil jménem našeho klubu soudruh dr. Šmeral r. 1920 svou řeč o prosincových událostech. Od oné doby uplynuly pouhé 4 roky. Proti dělnickému hnutí na záchranu kapitalismu byly podniknuty zoufalé námahy, bylo zde odhlasováno několik hanebných persekučních zákonů, policejního aparátu státního bylo zneužíváno, na dělnictvu snížením mezd spáchán byl zločin, ale všechno to nedostačuje. Rozklad kapitalismu postupuje dále, a dnes po pouhých 4 letech dostoupil již tak daleko, že předevčírem zde pan zpravodaj rozpočtového výboru docela oficielně ohlásil bankrot kapitalistického režimu v Československu.
Vláda chce propustiti 120.000 státních zaměstnanců. Již v roce 1925 má býti propuštěno 50.000 zaměstnanců, záhy na to dalších 70.000. Dospělo-li hospodářství státní v dnešním období politiky měšťácké a reformistické k takovým, každým lidsky cítícím člověkem otřásajícím výsledkům, pak máme právo mluviti o tom, že je to katastrofa kapitalistické společnosti.
Počítáme-li členy rodin státních zaměstnanců, odsuzujete tímto několik set tisíc lidí k záhubě. Myslíte opravdu, že kapitalistický společenský řád se proti takové armádě zoufalých lidí ubrání? Uskuteční-li vláda, co zde bylo veřejně ohlášeno, pak tím vyvrátí celý - dnešní společenský řád a požene desetitisíce a statisíce v náruč revoluce.
Říkali jsme to vždy, že záchrana válkou otřeseného kapitalismu není proveditelná jen na úkor průmyslového a zemědělského dělnictva, ale "že kapitalistická třída v zájmu zachování svého života musí přikročiti k opatřením také ještě proti jiným vrstvám společenským. Kapitalistická soustava je nucena zachraňovati se také na úkor státních zaměstnanců a rolníků. Nyní viditelně jsou na řadě státní zaměstnanci, záhy uvidíme, že kapitalismus pro své panství potřebuje také zdeptání rolníků. Nemůže tomu býti jinak. Před válkou kapitalismus vykořisťoval dělníky a rolníky, po válce je nucen usilovati o obnovení této základny svého hospodářství.
Ohlašované strašné neštěstí státních zaměstnanců mělo by vyburcovati všechen pracující lid k vytvoření jednotné bojovné fronty dělníků, zřízenců, úředníků i malých rolníků.
Jak řešil by rozumně uspořádaný stát otázku tak zv. přebytečného počtu svých zaměstnanců? Za žádných okolností by nepřipustil jejich vyhození na dlažbu. Jen stát kapitalistický může bezcitně hnáti statisíce do bídy a hladu. Dejme tomu, že je opravdu přebytek státních zaměstnanců. Pak je stát povinen opatřiti jim práci plánovitým organisováním všeho hospodářství na celém území Československa. Svědomitě jednající stát zabral by všechny velkokapitalistické podniky, sestátnil by všechny velkozávody, zavedl by velkorysé hospodářství a podnikání a účelným rozdělením práce zaměstnal by všechny dnes nezaměstnané a všechny tak zvané přebytečné státní zaměstnance. Všechny pracovní síly je možno zaměstnati důkladným zásahem proti kapitalistickému neurovnanému podnikání. Na tomto případě je viděti rozdíl mezi námi a vládními stranami. Vládní strany zachraňují kapitalismus na úkor dělníků a státních zaměstnanců, komunistická strana je pro zachraňování existencí všech vrstev pracujícího lidu na úkor kapitalismu.
Řešení vládních stran vyžaduje záhuby statisíců lidí, řešení naše vyžaduje záhuby kapitalismu a přikročení k pevným činům socialismu. Pracující lid se musí rozhodnouti, ponechá-li sílu a vládu zachráncům kapitalismu, či dá-li sílu a vládu komunistům. Nebudu zde mluviti o infámní lůzovitosti určité části vládního tisku, který píše, že budou propuštěni komunisté. Kdybychom měli v řadách státních zaměstnanců 120.000 komunistů, byla by to armáda tak veliká a významná, že bychom neváhali a dali bychom rázem vládě ráznou odpověď na její nelidský čin. Pravda je přesně opačná. Vláda se odhodlává propouštěti státní zaměstnance, poněvadž komunisté v jejich řadách nemají tak veliký počet odhodlaných stoupenců. Je to škoda státních zaměstnanců, poněvadž bychom mohli dnešní vládu svrhnouti a státní zaměstnance zachrániti. I tak učiníme všechno v zájmu státních zaměstnanců. Vždyť jejich propuštěním hrozí těžká zkáza všemu pracujícímu lidu rozmnožením počtu konkurentů, kteří by byli nuceni nabízeti svou pracovní sílu za každou cenu. Vláda svou politikou nevhání do neštěstí jen tolik a tolik tisíců komunistů, nýbrž tlačí ke zdi všechny miliony pracujícího lidu. Vláda vydává na pospas kapitalismu všechny jí i státu dosud věrně oddané vrstvy lidu. Očekáváme, že odpor proti tomuto největšímu atentátu proti lidu bude elementární. Voláme pracující lid, aby vystoupil na svou obranu a pravíme mu zřetelně: Obrana a záchrana je možna jen svržením dnešní vlády a dosazením vlády dělníků a malých rolníků ve smyslu komunistického programu!
Leč ještě další okolnosti z rozpočtu ukazují, že soumrak kapitalismu se počíná již znenáhla objevovati. Všimněme si číslic státního dluhu. Československá republika není veliká, čítá okrouhle 13 milionů obyvatel, ale její dluh vzrostl za poslední dva roky o 7 miliard. Státní dluh vzrostl na 30 miliard korun. Obrovská je také zadluženost obcí. Myslíte opravdu, že kapitalistická soustava takové zadlužení státu vydrží? K tomu všemu má vláda těžkou hlavu z toho, že vnitřní krátkodobý dluh vzrostl z 5 miliard na 8 miliard korun. To nejsou příznivá znamení pro pevnost kapitalistické soustavy, takové dluhy jsou oprátkou kolem krku kapitalistického státu. A tuto oprátku Československu na krk nehodili komunisté, nýbrž státotvorné strany. Nebylo by správnější místo zbavovati se státních zaměstnanců, zbavovati se dluhu státního po způsobu receptu ruské bolševické revoluce? Zbavováním dělníků chleba v závodech a propuštěním státních zaměstnanců děje se kruté příkoří pracujícímu lidu, neplacení státních dluhů kapitalistům, zdá se nám býti program správnější. Vládní strany mají ovšem jiné stanovisko: Nejhorší činy proti pracujícímu lidu prohlašují za díla státotvornosti, naše nepřátelství proti kapitalistům a kapitalismu prohlašují za nepřátelství proti Československé republice. Vládní strany podobají se bláznům v blázinci, kteří i své nejzuřivější šílenství pokládají za normální a zdravé, kdežto normální lidi pokládají za blázny. V politickém životě kapitalistických států je tomu stejně tak Vládní strany činy svého zaslepeného šílenství proti pracujícímu lidu vydávají za záchranu vlasti, kdežto normální a přirozené stanovisko komunistů prohlašují za nepříčetnosti. Jako však nejsou příznivé vyhlídky třeštících bláznů v blázinci, tak také nám ukazuje kapitola o státním dluhu, že nejsou příznivé vyhlídky dnešního více než dosti pomateného kapitalismu.
Boží mlýny melou pomalu, ale jistě! Za 4 roky klidného vývoje jsou zde ukázky tak hrozivé! Co teprve musíme očekávati od blízké budoucnosti! Ale právě proto jsme si toho vědomi! Kapitalistická soustava je ohrožena a proto bude se zoufale brániti. Finanční kapitál bojí se o své peníze, průmyslový kapitál bojí se o své podniky, proto všechen kapitál dělá a bude dělati nátlak na státní moc, aby mu sloužila oddaněji, aby mu zaručovala větší bezpečí. Odvislost vlády od kapitálu musí za těchto objektivních skutečností vzrůstati. Dělnická třída musí se na to připravovati, že nápor proti ní bude se stupňovati. Čím více je bytí kapitalismu ohroženo, tím více je ochoten držeti se násilných prostředků a přiostřovati je.
Je příznačno, že v rozpočtovém výboru mluvili všichni ministři mimořádně reakčním způsobem. Je to symptomem, kterého si musíme povšimnouti. Tak na př. pan ministr spravedlnosti vyslovil se pro změnu tiskového zákona ve smyslu reakčním. Censury je ochoten se vzdáti, ale za cenu silnějšího stíhání redaktorů a tisku. Naznačil, že se o tom vládní strany nedohodly, proto prý prozatím bude jednati na vlastní pěsť samostatným nařízením. Pěkně děkujeme! Jen za prvních 9 měsíců bylo v Československu 1.743 konfiskací. Ponejvíce je těmito konfiskacemi stíhán tisk komunistický. V Praze bylo 887 konfiskací, v Brně 424. Každý ví, že v těchto dvou městech ponejvíce konfiskacemi jsou pronásledovány 2 naše denníky: Rudé Právo a Rovnost. Aby se naše listy vyvarovaly větších škod, vyčkávají proto vždycky výsledků censury a pak teprve je časopis tisknut. Občanstvu nedostane se ani jediného necensurovaného exempláře našich listů. Necensurované listy čte jedině státní návladní. Přes to však pan ministr spravedlnosti prohlásil: To nic nevadí, vydal jsem rozkaz, aby redaktoři byli stíháni. Svoboda slova tisku pracujícího lidu bude tedy ještě více omezena.
Je nutno také se zmíniti o potvrzení rozpuštění Svazu obuvníků nejvyšším správním soudem. Svaz byl 9. května minulého roku rozpuštěn následkem sociálně-demokratické denunciace, že Svaz překročil stanovy schválením politické resoluce. Tento nerozvážný čin vlády měl za následek veliké protestní hnutí odborově organisovaného dělnictva. I sociálnědemokratické odborové sdružení protestovalo proti rozpuštění svazu obuvníků. V Praze i jinde pořádány byly veřejné protestní schůze. K ministru vnitra dostavila se deputace dělníků všech stran, aby rozpuštění svazu nestalo se skutkem. Pobouření veřejnosti dělnické bylo tak veliké, že pod jeho tlakem provedené rozpuštění svazu bylo odloženo do rozhodnutí nejvyššího správního soudu. Nyní tento soud proti stanovisku celé dělnické veřejnosti rozpuštění svazu potvrdil. Odůvodnění znělo asi tak, že odborovým organisacím stanovy působení politické nedovolují. Není to rozsudek právní, nýbrž je to rozsudek fašistické protidělnické hanebnosti.
Jak nejvyšší správní soud jednal proti všemu cítění dělnictva, proti dávným vymoženostem dělnictva, o tom svědčí to, že sociální demokraté přímo žádali, aby se dělnictvo v odborových organisacích uplatňovalo politicky a aby nepřipustilo jejich neutralitu. Josef Steiner, který patřil k nejlepším hlavám českého dělnického hnutí, vybízel dělníky v roce 1902 ve spise "Utrpení sociální demokracie": "Ve vzdělávacích i odborových spolcích konají se přednášky, jichž úkolem jest vychovávati dělnictvo na přesvědčené a zásadní stoupence strany. Je tedy samozřejmo, že většina soudruhů usiluje o to, aby tomuto účelu odborové organisace ponechány byly nadále, aby se jim nestíral ráz spolků stranických k vůli veliké menšině těch dělníků, kterým je ještě dnes socialism věcí odpornou, nebo kteří stojí v táboře odpůrců a odborné spolky degradovati chtějí na pouhé svépomocné pojišťovny. Ponechme jen všem spolkům povinnost prováděti socialistické rejdy, vždyť jsme si to právo na vládnoucí společnosti velice draze vykoupili. Nezužujme sami sobě pole působnosti a činnosti."
Po 22 letech jsme svědky toho, že republikánský ministr polosocialistické vlády odborový svaz rozpouští pro "politickou" resoluci a že protest všeho dělnictva je marný. Vláda a nejvyšší správní soud zasadily dělnictvu ránu bičem přímo ve tvář. O nejvyšším správním soudě se tvrdí, že prý veliký je jeho věhlas právnický i za hranicemi, podle svého přirozeného právního cítění bude o nejvyšším správním soudě souditi jen tolik, že jeho justice je věrně poslušna vládě a že je to děvka zájmů kapitalistických a udavačských.
Vydatným pramenem dnešní reakce je sama vláda. Zřejmým důkazem toho je, jak vláda zachází s parlamentem a s poslanci. Dnešní vláda je prý parlamentární, pocházející z parlamentu a odvislá od parlamentu. Ve skutečnosti vláda sama uřezává větev, na ty které sedí. V Rakousku byl uznáván vliv poslanců vládních i oposičních. Poslanci byli oceňováni jako vlivní činitelé v lidu a jako zástupci lidu. Dnešní režim v Československu oposičním poslancům úmyslně nevyhovuje a poslance vládní snižuje na pouhý poslušný hlasovací materiál. Na interpelace poslanců se často vůbec neodpovídá. Obrovsky je počet žádostí soudů za vydání poslanců za příčinou jejich trestního stíhání. Od 11. dubna roku 1922 bylo těchto žádostí podáno 538! Tak se respektuje imunita poslanecká. Největší počet případů žádostí soudů připadá zase na poslance komunistické. Nutno se jen diviti, že se vláda nestydí své ochrany dovolávati se těmito špinavými prostředky. A persekuce oposičních, zvláště však komunistických poslanců děje se podle mého přesvědčení výhradně na popud vlády. Úřady samy - to je přece jasno - nedovolily by si vystupovati takovýmto způsobem proti poslancům. Vláda v zájmu voličstva by měla povinnost dáti úřadům přesný opačný pokyn: aby dbaly pokynů, rad, stanoviska poslanců, jako je přednášeno v zájmu občanstva. Ale vláda naopak z politické mstivosti nabádá stíhání nepohodlných poslanců. Nikdo ve veřejnosti nebude názoru, že vláda je nevinna. Ubohé zpátečnické Rakousko, kde často jediný případ za vydání poslance vyvolal největší bouři a kde pro imunitu poslanců oposičních byli i poslanci vládní! To ovšem byli němečtí barbaři, kdežto naši čeští vlastenečtí poslanci a ministři jsou přece z národa holubičí povahy a jsou spojenci jemného a šlechetného národa francouzského.
Nesčíslné jsou případy persekučního stranického jednání úřadů proti federovaným dělnickým tělocvičným jednotám. Je to zvláštní způsob výchovy dělnické mládeže pro tak zvanou obranu vlasti. Podáme o všech případech "ochoty" úřadů vůči federovaným jednotám zvláštní interpelaci. Četl jsem v těchto dnech obšírný spis o tom, který byl dodán našemu klubu, a měl jsem dojem, že celá vláda, zvláště však ministerstvo vnitra, jest opravdovým pařeništěm stranického rozhodování a persekuce proti třídně uvědomělému dělnickému hnutí a všem jeho složkám. Jako jednotliví ministři v rozpočtovém výboru ohlásili politickou reakci, tak také ohlásili silnější reakci hospodářskou. Pan ministr soc. péče ohlásil - nikoliv v rozpočtovém výboru, nýbrž ve zvláštní anketě - další odbourání ochrany nájemníků a menší podporu k stavbě příbytků. Vláda každý rok - bez svolení parlamentu - 60 mil. Kč vydává na ruskou emigraci, jejím přičiněním nalezlo v Československu 35.000 Rusů zaměstnání, ale vláda nemá peněz na stavbu bytů, 50.000 státních zaměstnanců musí býti ihned propuštěno. Je to průhledná reakční hra. Ve zmíněné anketě mluvili vlivní činitelé o zvýšení činží takovém, aby majitelům domů bylo možno každý rok činže zvyšovati o 20%. Vypovídání nájemníků má býti usnadněno. Pan ministr zemědělství mluvil otevřeně pro zvýšení cel obilních. Ač v poslední době nastalo neobyčejné zdražení všech životních potřeb, takže dělníci právem volají po zvýšení mezd, nenašel se ani jediný ministr, který by mluvil o nějakých zamýšlených vládních akcích protidrahotních, žádný socialistický ministr nepozvedl svého hlasu pro zvýšení dělnických platů. Což nemají dělníci ve vládě žádných zastánců a mají tam zastánce jen agrárníci a kapitalisté? Ministři socialističtí o zájmech pracujícího lidu mlčeli, ministři měšťáčtí mluvili hlasitě a výrazně, pro pracující lid a konsumenty nepromluvil žádný ministr, ale pro reakci a pro drahotu ministři mluvili. Ptáme se, jak je to možno? Smí některý ministr mluviti o určitých otázkách bez souhlasu vlády? Jest absolutním pravidlem, že ministři v rozpočtovém výboru mluví ne za svou osobu, nýbrž za celou vládu. Musíme tedy míti za to, že je celá vláda pro sesílení reakce proti dělnictvu a komunistům, celá vláda jest proti nájemníkům, proti občanům bez bytů, proti státním zaměstnancům, ale za to pro cla, pro další zdražování životních potřeb. Socialističtí ministři ať promluví, schvalují-li projevy svých vlastních ministerských kolegů. Nejreakčnější v rozpočtovém výboru byla řeč ministra národní obrany. V jednom směru byla famosní. První časopisecká zpráva zněla, že p. ministr se vyslovil proti odzbrojení, poněvadž by to vedlo k občanské válce. To bylo opraveno v ten smysl, že prý není možno všeobecné ozbrojení lidu, poněvadž tím by nastala občanská válka. Ať v té či oné formě bylo mluveno, v obou případech je to doznání, že dnešní soustava militarismu jest udržována proti dělnictvu, proti socialismu, pro kapitalisty, pro kapitalistickou společnost. Tato ochrana kapitalismu je ovšem drahá. Velmi silně horlil p. ministr nár. obrany proti volebnímu právu vojáka. A zase se ptáme: Je to stanovisko vlády? Jaké stanovisko k tomu zaujímají socialističtí ministři? R. 1922 v rozpočtové debatě mluvil z této tribuny sociální demokrat Hummelhans takto: "Velmi cennou základní vymožeností revoluční doby ve prospěch našeho vojska, bylo získání volebního práva pro vojíny i důstojníky a to nejen při volbách do Národního shromáždění, ale také při volbách do obcí. Volební právo toto upraveno bylo zákony. V tehdejších dobách nemohlo se státi jinak. Světovou válkou otužilí vojínové zasloužili si toho, aby v nejkritičtější době budování republiky súčastniti se mohli také hlasování a vyslovili se tak pro způsob vládního směru v republice. Bylo to samozřejmé právo občanské, pro které mnozí 4 léta ocitali se tváří v tvář smrti, 4 léta za nepopsatelných okolností bojovali za zdolání monarchistické hydry. Volební právo vojínů je ozdobou naší národní revoluce a svědčí o velikém porozumění pro všeobecné zájmy všeho našeho lidu. Volebním právem vojínů vytvořen byl mocný svazek, jenž pojí armádu se širokým proudem občanského, demokratického života. Volební právo vojínů zničilo tradici císařského absolutismu ve vojště a zplodilo stále nový živý podnět k novým drahám také v ozbrojené moci. Nechceme míti z armády číkoli bezvolný nástroj, aby její duch byl živým reflexem dočasných držitelů moci usilujeme, aby duch armády byl živou součástkou ducha moderní demokracie. Volební právo vojínů je prostředkem k tomu."