Druhý případ, rovněž ze školní stávky, týká se jednoho rolníka v Děrném, který se provinil takto: Předčítal na jakési schůzi článek o školní stávce, který byl uveřejněn v časopise "Deutsche Post". To už stačilo, aby byl odsouzen k peněžitému trestu 1000 Kč, po případě do vězení na 10 dnů. A v důvodech se praví, že prý předčítal onen článek časopisu "Deutsche Post" zřejmě proto, aby zdůraznil svou propagandu. Návrh, který při tom učinil obžalovaný, aby se hlasovalo, má-li býti zahájena školní stávka, byl na schůzi zamítnut. Pak byla učiněna zmínka o říšském zákonu o obecných školách a poté se praví: "Školní stávka provedená německými stranami má demonstrativní ráz proti vládě, jest to jednání zákonem zakázané, jímž měl býti vyjádřen odpor proti vládě, resp. zlehčování vládních nařízení." Onen rolník byl odsouzen podmínečně. Nejvyšší soud jakožto soud kasační zmateční stížnost žalovaného rovněž zamítl a dovozoval, že úmysl stěžovatelův směřoval ještě dále než úmysly ostatních účastníků schůze. (Posl. Patzel [německy]: článek v novinách nebyl zabaven!) Ovšem, nebyl zabaven a to je na tom to nejkrásnější. Nejvyšší soud pak praví: "Nelze tudíž spatřovati právní omyl v tom, když nalézací soud shledává v činnosti stěžovatelově skutkovou podstatu § 305 tr. z. Ježto vina se nezakládá v podněcování nebo vybízení ke školní stávce, nýbrž v tom, že se obžalovaný snažil otřásti právním názorem posluchačů na povinnost, posílati děti do školy, možno stranou ponechati otázku, zda politická demonstrace je za nynějších poměrů protizákonná nebo, jak se snaží dokázati stěžovatel, jednáním podle zákona dovoleným."
Třetí případ se týká žaloby, kterou podalo opavské státní zastupitelství na kteréhosi opavského učitele, jenž ve schůzi poukázal na beránčí trpělivost opavského německého obyvatelstva, které si dříve za staré vlády nedalo jen tak všechno líbiti, kdežto dnes klidně snáší, když se mu zavírají školy a pod. Státní zastupitelství v tom spatřuje vybízení k nemravným a v zákonech zapovězeným činům atd. Slovem, i zde se opět používá § 305 tr. z. Důvody pro to zní: "Soudu je známo, že dříve docházívalo v Opavě často, zejména z národnostních a jiných důvodů k vážným nepokojům. Poukazu na dřívější chování obyvatelstva bylo jistě dobře porozuměno a také se neminul svým účinkem." Státní zástupce musí sice připustiti, že nedošlo k žádným nepokojům a vůbec k ničemu. Avšak to mu není dále nijak na závadu. "Právě konkretisování, jak se chovalo obyvatelstvo dříve a jak se chová nyní" - tak pokračuje státní zástupce - "ukazuje zřetelně, jakým úmyslem byl obviněný veden, a nelze nikterak tvrditi, že běželo jen o bezvýznamnou řečnickou ozdobu, neboť vývody byly příliš zřetelné a makavé."
Totéž státní zastupitelství v Opavě podalo žalobu na druhého opavského učitele a na městského úředníka v Krnově, dr. K. pro řeč v Opavě a tvrdilo o tomto, že prý "vybízel k ozbrojenému a násilnému odporu". Toho se prý dopustil tím, že ve své řeči užil slov: "Němečtí úředníci nesmějí se dáti ovládati prospěchy, jež jim stát poskytuje, nýbrž naopak musejí vytrvati. Nebudou-li Češi ochotni se vyrovnati, budou se Němci chápati zoufalého boje." To prý je vybízení k ozbrojenému odporu. V tomto směru je státní zastupitelství v Opavě vůbec roztomilé. O státních zastupitelstvech bývalo již dříve všeobecně známo, že jsou ve službách dočasně panující soustavy, ale že by se byla propůjčovala přímo za honicí psy soustavy, toho dříve přece jen nebylo.
Další případ, který se týká zemského soudu v Opavě a Nejvyššího soudu v Brně, jest často jmenovaný případ paní Josefy Weberové, které na její zmateční stížnost Nejvyšší soud, jak známo, trest nejen zvýšil, nýbrž podmínečný trest změnil ještě v bezpodmínečný. Mám zde také spisy o tomto případu, avšak, poněvadž je všeobecně znám, mohu si jistě uspořiti, abych se jím zde podrobněji zabýval.
Další případ se týká zástupce opavské obce, jenž při obecních volbách ve střízlivé, přísně věcné řeči použil této věty: "Nyní jest jasno, že založení státu bylo pokleskem proti právu sebeurčovacímu." Zemský soud v Opavě v tom spatřuje popuzování účastníků schůze. Připomínám, že průběh schůze byl naprosto klidný, že nedošlo k žádným srážkám, že zástupce vlády dr. Mainer po těchto slovech dal řečníka jen napomenouti, aby mluvil k věci, a nedal ho vůbec volati k pořádku. Byl jsem na té schůzi. Řečník byl odsouzen, a to na základě výpovědi vládního zástupce, mladého člověka, jemuž bychom jen radili, aby se dříve ještě něčemu naučil, než bude vynášet rozsudky. (Souhlas německých poslanců.) Tento pán prohlásil, že prý přerušil řečníka proto - nevěděl ani přesně, zda ho dal volati k pořádku nebo k věci, jednou vypovídal tak, po druhé onak - poněvadž prý mluvil na schůzi tak, "jak národní socialisté vůbec mluvívají proti státu". (Výkřiky na levici.) To stačilo k odsouzení. Musíme přímo žasnouti, jak soudní senát stojí zrovna jako v pozoru před mladičkým vládním komisařem a podrobuje se tomu, co on předpisuje. (Výkřiky posl. Patzela.) Zde hrál německý soudce, na něhož jsem již poukázal, smutnou úlohu. Neuvádím jeho jména.
Dále zde mám žalobu státního zastupitelství v Opavě proti kterémusi občanu z Vrbna, který v řeči o slavnosti slunovratu, jak se tam praví, "hrubým a štvavým způsobem hanobil republiku a národ tak, že to může snížiti vážnost republiky a ohroziti všeobecný mír v republice." Přesného se sice o této věci nevědělo ničeho, posluchači totiž byli dva čeští četničtí strážmistři, z nichž jeden nemá vůbec ani slova německého, kdežto druhý zná němčinu jen povrchně. Oba se vloudili na slavnost jako špiclové, byli v občanském oděvu a stáli, jak sami udali, nikoli přímo u řečníka, nýbrž poněkud dále. Přes to udávali, že všechno slyšeli a všemu rozuměli. Poukaz na to, že to byli dva četničtí strážmistři, státnímu zastupitelství již stačil, aby podalo žalobu a v důvodech prohlašuje: "Slavnostní řeč měl při tom obviněný K. Podle souhlasných svědeckých výpovědí svědka Rudolfa Paulusa a Karla Laifera" - jest velmi důležito, aby obě tato historická jména byla zachována - mluvil o pěti letech neštěstí, bídy a nouze, což však nebylo ještě všechno. V roce 1918 byl nešťastný den." V dalším průběhu řeči byla prý pronesena slova, otroctví, hanba, hanebné mírové poměry, pouta." Všimněme si již této skvostné němčiny. To je všechno, co si oba svědkové z této řeči pamatovali a to stačilo, aby byla podána žaloba. Státní zástupce praví: "Tím zamýšlel obviněný surovým a štvavým způsobem potupiti Československou republiku a československý národ, že tento zavinil neštěstí a bídu Němců, jak ji líčil obviněný. Že se tyto výroky vztahovaly na zdejší poměry, tomu nasvědčují konečná slova řečníkova, že přijde velký den, v němž bude vykonán velký čin." Tedy podle mínění tohoto genia státního zastupitelství jinde nemůže nastati velký den, jinde se nemůže státi velký čin. "Obviněný mluvil dále o Baeranově procesu a obviňoval vládu, že zavřela starého poslance Baerana nevinně na 4 léta do těžkého žaláře, aby byl úplně bezmocný. Těmito převrácenými sděleními pokoušel se vládu ve veřejném mínění potupiti, ji snížiti a vydati ji veřejnému posměchu. To se mu také podařilo a posluchači křičeli: Fuj, špinavá vláda!" Musím říci, že jsem na svých nesčíslných schůzích slyšel již sta hloupých výkřiků, ale něco tak úžasně blbého, jako se to líčí zde, se mi přece jen ještě nikdy nepřihodilo. (Výkřiky německých poslanců.) Myslím, že již to je dostatečným důkazem, že celá žaloba byla za vlasy přitažena a jak málo věrohodní jsou tito svědkové. Na to byly podány námitky moravsko-slezskému vrchnímu zemskému soudu v Brně a ten dal žalobě m sto s tímto odůvodněním: "Inkriminované výroky, které žaloba uvádí a které jsou také svědky, četnickými strážmistry Paulusem a Laiferem dosvědčeny, jsou takového druhu, že jimi může býti štváno proti republice a československému národu jakožto tvůrci této republiky." (Posl. Patzel [německy]: Může?)
Ano, může. "Jestliže postavení Němců, tedy zejména Němců v republice" - k nim se přece mluvilo - "se označuje jako otroctví a pohana, jako pouta, mírové smlouvy, které republiku utvořily, jako hanebný mír, nemůžeme se vyhnouti závěru, že takovými výroky měla býti vyvolána nálada a rozhořčení proti nynějšímu mezinárodnímu mírovému řádu, tedy také proti republice a jejímu tvůrci, totiž československému národu, který právě tyto poměry vytváří. Že pak dráždění národních citů bylo štvavé a nikterak věcné, možno usuzovati z rázu použitých hrubých slov, což ostatně posoudí nalézací soud."
Zkrátka a dobře došlo k přelíčení. Byl jsem mu přítomen. Byli vyslechnuti oba svědkové. Na dotaz předsedův, zda rozumějí německy, oba odpověděli, že ano. Prvý, který byl vyslýchán, znal německy. Druhý, neznal německy ani slova a musel býti vyslýchán česky. Z celé řeči, kterou, jak udával, slyšel a jí rozuměl, dovedl opakovati jen tuto větu: "28. října byl ten den . . ." Jakožto posluchač hned jsem měl dojem, že to má naučeno napaměť a že to dostal tak napsáno od svého společníka. Když pak mu bylo sáhnuto na zub, musel přiznati, že neslyšel ničeho o 28. říjnu a také ničeho o r. 1918 a líčení bylo za účelem výslechu nových svědků odročeno. Při dalším přelíčení byl obžalovaný v tomto směru z obžaloby propuštěn.
A nyní mi dovolte, abych stručně vylíčil, jak jest omezována svoboda slova právních zástupců. Kterýsi obhájce v trestní věci mi zde píše: "Obžalovaný byl u okresního soudu v Hlučíně uznán vinným pro přestupek podle § 314 tr. z. mimo jiné také proto, poněvadž volal na svého švakra, jenž byl zatčen pro politický delikt, při zatčení, aby se domáhal ihned přibrání obhájce." - Tedy jak se zdá, to nesmí být. - "Při odvolacím líčení" jsem dovozoval, že v této radě, aby použil právního prostředku, na který má právo, není žádného zásahu do úředního jednání při zatčení jeho švakra a že obžalovaný byl úplně oprávněn tuto radu svému švakrovi dáti. Poté mně předseda, pan vicepresident Reinelt, přerušil a prohlásil, že nemůže strpěti, abych dokazoval, že jednání obžalovaného bylo beztrestné a oprávněné, poněvadž strana by prý mohla považovati můj názor za správný a dopustiti se příště opět trestného činu." (Posl. dr. Luschka [německy]: Avšak státní zástupce smí urážeti německou politickou stranu!) Samo sebou se rozumí, že státní zástupce smí všecko. (Posl. dr. Brunar [německy]: Obhájce musí vždycky říkati: Jste vinen!) Ovšem. Poté mluvil obhájce o policejním duchu; to mu bylo nesmírně zazlíváno a státní zastupitelství v Opavě učinilo na něho pro výrazy "policejní duch" a "policejní stát" oznámení advokátní komoře v Opavě, poněvadž prý tyto výrazy jsou pokleskem proti cti a vážnosti advokátského stavu a proti povinnostem obhájcovým. Výbor advokátní komory se nejprve usnesl nezabývati se tímto oznámením; po novém vyzvání státního zastupitelství byla pak věc odevzdána disciplinární radě komory a tato se usnesla, že zde není žádného důvodu k disciplinárnímu stíhání. Proti tomu podalo státní zastupitelství stížnost k Nejvyššímu soudu jakožto nejvyššímu disciplinárnímu úřadu a tento se usnesl, že důvod k disciplinárnímu jednání zde jest; a konečný výsledek toho bude, že onen obhájce určitě pohoří. Dále poznamenává, že spisy ležívají u státního zastupitelství často velmi dlouho a že je nutno už jednou protestovati proti tomu, že se s politickými přečiny nakládá jinak než s jinými trestními věcmi, a především proti tomu, že se soudní spisy určité trestní věci zasílají od státního zastupitelství k vrchnímu státnímu zastupitelství do Brna. Zdá se, že v politických věcech mají státní zástupci nějaké výnosy v tom směru, aby podávali častěji zprávu o stavu věci vrchnímu státnímu zastupitelství. To má ovšem v zápětí ohromné protahování a útraty tohoto protahování musí nésti obžalovaný.
Tento obhájce mi také ještě oznamuje, že spisy se zasílají také v řízení opravném. Když je vynesen rozsudek v první stolici, může jak státní zástupce tak i obžalovaný do 8 dnů provésti ohlášenou zmateční stížnost nebo odvolání. Tato lhůta zejména je při větších věcech tak jako tak příliš krátká, avšak velmi značně se zkrátí ještě tím, že když se druhého nebo třetího dne přijde k soudu a chce se nahlédnouti do spisů, u soudu prohlásí, že spisy jsou u státního zastupitelství. Tam také nejsou a obhájci se prohlásí, že mu není možno říci, kde spisy jsou. Je tedy zcela jasné, že státní zastupitelstva zasílají spisy vrchnímu státnímu zastupitelství. Poukazuji ještě na dva případy týkající se § 14, odst. 3 zákona na ochranu republiky; odst. 3 jedná o veřejném popuzování k zášti proti jednotlivým skupinám obyvatelů pro jejich národnost, jazyk atd. Jeden případ se týká Bruntálu. Tam mají městský biograf a biograf náležející jakémusi Adamovi, člověku ne zrovna nejlepší pověsti, jehož koncese zcela proti všem předpisům byla propůjčena tamějšímu českému spolku. Adam sám se stal velmi neoblíbeným a bylo mu také velmi zazlíváno, že se spojil se spolkem, aby dosáhl licence. Kterési noci byly nalepeny na různých místech lístky obsahující tato slova: "Také Němci, kteří chodí do českého kina", a následovala řada jmen. V žalobě se nyní tvrdí, že rozšiřovatelé lístků chtěli popuzovati k nenávisti proti české národnosti, ačkoli - jak bylo poznamenáno - na lístcích byla jen jména příslušníků německého obyvatelstva. Dále případ tělocvičného spolku v Benešove ve Slezsku. Také ten mluví za celé svazky. Bylo tam zřízeno kluziště a na něm umístěn nápis, že vstup je dovolen jen "rodilým Němcům". To se ovšem již stalo předmětem žaloby. Mohu zde poukázati na odpověď, kterou dostal můj druh ve straně Patzel od ministra spravedlnosti před nedávnem na svůj dotaz. Dotaz zabýval se zabavením časopisu, k němuž došlo proto, že v záhlaví časopisu stálo, že inseráty od Čechů a Židů se nepřijímají. Nuže, ministr spravedlnosti v tom neshledal naprosto nic popuzujícího, nýbrž zcela správně prohlásil, že každému časopisu jako každému obchodnímu podniku musí zůstati ovšem volno, aby si volil kruh svých zákazníků. Prosím, zde není věc ani o vlásek jiná. Rád bych na tento křiklavý případ zvlášť upozornil. Nyní ještě případ zabavení u krajského soudu v Mostě. Z protestu, který byl proti tomu podán, vyjímám toto: V čísle 23 časopisu "Kaadner Zeitung" z 19. března t. r. byla částečně zabavena zpráva o slavnosti uspořádané v Berlíně na paměť sudetsko-německých březnových obětí, která byla doslovně otištěna ze "Sudetendeutsche Tageszeitung". Krajský jakožto tiskový soud v Mostě nález m z 20. března t. r. toto zabavení potvrdil a nález svůj odůvodnil takto: "V místě svrchu blíže označeném se veřejně pobuřuje proti ústavní jednotě státu a vybízí se k zášti proti jednotlivým skupinám obyvatelstva." To by ještě ušlo, avšak nyní přijde místo: "A pachatelé jsou oslavováni pro zločin - násilného kladení odporu vojsku." Tedy prosím: M se pamatujeme na události 4. března 1919 zcela přesně. Jestliže se zde nyní tvrdí, že tehdy běželo o "násilný" odpor proti vojsku, pak je to zcela neslýchaná drzá lež (Výkřiky na levici.), proti níž nutno zaujmouti stanovisko. Tento krajský soud v Mostě se vůbec vyznamenává nařízeními o zabavení. Je to onen proslavený krajský soud, který zabavil na př. část zásad naší strany. (Smích na levici.) V obvodu krajského soudu v Mostě nesmíme míti vůbec žádných státně politických názorů. Věru jednou to dospěje tak daleko, že jediná zásada soudem a státním zástupcem schvalovaná bude zníti: "Schovej si peníze do svého měšce." Co nad to jest, od zlého jest. Vyhražuji si při nejbližší příležitosti opětně přednésti několik příkladů, poněvadž proti tomuto neslýchanému úpadku soudnictví nelze dosti ostře zaujmouti stanovisko. Příklady, které jsem dnes přednesl, ukazují již zřetelně, že moje tvrzení, že soudnictví se stalo přímo děvkou politické soustavy, není neoprávněné, a z těchto důvodů budeme hlasovati proti oběma návrhům. (Potlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Pan posl. inž. Jung užil ve své řeči těchto výrazů: "Zvláště nejvyšší soud rozhoduje v případech, týkajících se Němců, naprosto stranicky a jeho rozhodnutí bývají přímo dětinská a za vlasy přitažená."
Dále použil o Nejvyšším správním soudě slov, že "jeho rozhodnutí v prvních letech mívala ještě nádech nestrannosti" nyní však "začíná býti zvolna zachvacován nákazou všeobecné korupční soustavy".
Konečně v závěru své řeči užil slov, že "soudnictví se stalo přímo děvkou politické soustavy".
Za tato slova volám pana posl. inž. Junga k pořádku. (Posl. dr. Schollich [německy]: Pane policejní presidente!)
Volám pana posl. dr. Schollicha k pořádku. (Výkřiky na levici.)
Žádám o klid. Slovo má dále pan posl. Böhr. (Výkřiky posl. dr. Jurigy.)
Žádám pana posl. dr. Jurigu, aby zachoval klid.
Žádám pana posl. Böhra, aby se ujal slova.
Posl. Böhr (německy): Slavná sněmovno! Návrh, kterým se zabýváme, o zmocnění vlády, aby zkrátila přípravnou soudcovskou službu, a to, aby toto zmocnění bylo prodlouženo až do 31. prosince 1927, nesetkává se po stránce meritorní se žádnými námitkami. Jest to nutnost, vyplývající z nedostatku soudců pro právnickou praxi, a nemám, co bych proti ní samé namítal. Moje vývody také nikterak nesměřují snad proti správě ministerstva spravedlnosti. V nejmenším nepochybuji o osobní nestrannosti pana ministra spravedlnosti. Ale jako do jiných věcí, také do justičních věcí míchají se cizí živly, jisté "Výbory", jisté "Jednoty", jisté vedlejší vlády, u nichž bují jen jedna idea, přichází v úvahu jen jedna idea, idea národního státu. Již sta takových a podobných věcí bylo přeneseno v rozpočtovém výboru. Bylo tam však prohlášeno, že rozpočet obsahuje číslice tak ztrnulé, jako matematické a filosofické zásady, jimiž nelze otřásati. Proč se tedy tam má kritisovati, je-li vše sjednanou ztrnulou věcí? V Rakousku se pociťuje tak těžce, že stát pro finanční nesnáze jest pod cizí kontrolou. Ve zdejším kraji není cizí kontroly, avšak kontrolu vykonává užší výbor "pětky", jenž všechny strany, také v rámci většiny, staví před takové ztrnulé číslice, jako cizí zástupce v Rakousku postavil stát a parlament, totiž pokud šlo o známou stávku železniční, před ztrnulé, nezměnitelné číslice. Tak na př. - a to jest něco proti právnímu citu - tak zvaná "branná pětka" postupovala vždy samostatně, branný výbor byl při tom pomíjen.
Dovoluji-li si nyní něco říci k této soudcovské otázce, obracím se proti porušování právního citu. Zde přicházejí nejprve v úvahu sami soudcové. Pro soudce jest trapné, předkládají-li se mu při jazykové zkoušce těžké úkoly, které, že ovládá, dokázal již svou způsobilostí jako soudce, na universitě, ve své právní praxi, doktorským diplomem atd. To soudce rmoutí. Neboť jazyková způsobilost má jen prokázati, že jeho jazykové znalosti dostačí, aby se dorozuměl se stranami. To by se mohlo právě tak dobře provésti úkolem, aby popsal ranní procházku.
Právní pocit se porušuje, jak myslím, zvláště vůči nám Němcům, také v jiných věcech, na př. při jazykových zkouškách v poštovnictví. Táži se, jakou jazykovou způsobilost musí míti úředník nebo podúředník u pošty? Má se dorozuměti se stranami, které přicházejí v poštovních věcech, o blízké či daleké poštovní zásilce, o zdejší nebo cizozemské poštovní poukázce, o balíku pěti- nebo osmikilovém, zdali ta či ona věc podléhá clu či nikoliv. Jaké otázky se však dávají našim německým poštovním úředníkům při jazykových zkouškách? V Teplicích-Šanově v posledních dnech zkoušející dal mnoho otázek, z nichž vyjímám tyto: "Proč Německo začalo válku?" "Proč ji prohrálo?" "Proč se Belgie vzdala své neutrality?" Další otázka zněla: "Organisace chlebenkového hospodářství za války"; další otázkou byl životopis (husitského vůdce) Žižky. (Výkřiky na levici.) Tyto úkoly nejsou přec opravdu způsobilé, aby se hodily pro praktickou poštovní zkoušku. (Výkřiky na levici.) Tyto otázky jsou částečně tak těžké, že by na ně nemohl odpověděti ani onen tazatel. O otázce válečné viny, proč se s válkou začalo, proč byla ztracena, rozhodli mužové v zemích dohody a neutrálních států zcela jinak než jaká rozhodnutí byla běžná při uzavírání míru versailleského a míru st. germainského. Připomínám nedávno uveřejněné úsudky, které podali Caillaux, lord Bertie, Clemenceau, italský státník Francesco Nitti, Španěl dr. Don Gonsala Hanz, Angličan dr. Temple. A odpověď na takové těžké otázky má býti důkazem jazykové způsobilosti poštovních podúředníků nebo úředníků? To jest proti všemu právnímu citu, také proti potřebám praxe, ke kterým by se přece mělo zde přihlížeti.
Proti právnímu citu promlouvá také to, že jsme ve mnoha okresních politických správách v německém jazykovém území ve Slezsku, na Moravě, v severních a západních Čechách dostali rozkaz, aby u všech koncesovaných živností byly vyvěšeny dvoujazyčné nápisy. Užívá se při tom § 54 živnostenského řádu. Tam je potřeba a styk s lidmi, kteří nemluví zrovna zcela německy, nepatrný, a má-li užívání § 54 živnostenského řádu v oněch krajinách býti oprávněno, pak by se mělo tohoto paragrafu užíti především, pokud jde o dvoujazyčné nápis u koncesovaných živností v říšském hlavním městě Praze. Neboť sem nejen že přijíždí o mnoho tisíc více než do oněch krajin, sem nepřicházejí jen na libovolně zvolené procházky, nýbrž ex offo, zde musejí žíti jako studenti, působiti jako zástupci obcí, jako deputace zadati vysvětlení od ústředních úřadů atd. To jsou tedy mnohem závažnější příčiny. Má-li se vyhověti právnímu citu, pak budiž se dovoláno §u 54 všude a především tam, kde by věc byla více odůvodněna. A je-li řeč o právním citu, pak bych měl zajisté ukázati na události, které se zde nedávno staly stran pražského zemského musea, avšak pro krátkou řečnickou lhůtu chci to pominouti.
§ 1 tohoto návrhu sype, řekl bych, několik růží na první krok do soudcovského života. Co však jest, když mluvíme o právním citu, s oněmi jinými soudci, kteří stojí na konci své dráhy, co jest se soudcovskými staropensisty, jejichž poslední životní cesta jest posypána trním? Připomínám vám, jak špatně jest postaráno o otázku staropensistů, což málo vyhovuje právnímu citu, zvláště o ony soudcovské staropensisty, kteří se svými rodinami bydlí v cizině, zvláště ve Vídni a kteří podali žádosti vládě a rozličným poslaneckým klubům. Je-li již jednou "justitia fundamentum regnorum" pak jest také "justitia fundamentum rerum publicarum." (Souhlas na levici.)
Předseda (zvoní): Jako zástupce ministerstva spravedlnosti se k projednávání tohoto odstavce pořadu dostavil odb. přednosta dr. Polák.
Ke slovu není již nikdo přihlášen. Debata je skončena. Dávám závěrečné slovo zpravodaji p. posl. dr. Matouškovi.
Zpravodaj posl. dr. Matoušek: Vážené Národní shromáždění! Ani pan kol. Böhr, ani pan kol. inž. Jung vlastně proti předloze, o které jsem referoval, nepodali námitek. Oba se zabývali předlohou druhou a tudíž můj úkol by byl jednoduchý, poněvadž bych mohl upustiti ode všech replik. Ale budiž mi dovoleno několik slov k tomu, co pánové zde vyslovili proti justici. Není pochyby, že ústavně-právní výbor stojí na neodvislosti, na nepřesaditelnosti soudcovské, jako záruce bezpečnosti právní ve státě.
Co se týče nepřesaditelnosti, musí pánové doznati, že v poměrech nenormálních, v jakých dosud ještě žijeme, můžeme býti rádi, že máme někde aspoň nějakou justiční správu, než kdybychom neměli žádnou. Jestli bychom neměli poslati soudce na místa, kde jich není, tedy myslím, i pro pány, kteří zde mluvili proti justiční správě bude lépe, když tam přece jen nějakou justiční správu budeme míti a když tam soudce budeme překládati třeba i proti jejich vůli, abychom tam justiční správu mohli vykonávati.
Co se týče neodvislosti, není pochyby, že ústavně-právní výbor ex profeso musí státi na neodvislosti soudcovské, ale musí z téhož důvodu státi na tom, aby rozsudky soudní nebyly zde v parlamentě politicky kritisovány, nýbrž aby rozsudky, třeba měly jakékoliv vady, byly cestou instanční kritisovány povolanými soudy.
Jestli pánové zde vykládali jen to, co sami chtěli z rozsudku a ze skutkové podstaty uvésti, a zejména vyvozovali nesprávnou subsumaci pod určité paragrafy, tedy dopouštěli se sami toho, proti čemu brojili, totiž sami stavěli se proti neodvislosti soudcovské, chtějíce ovlivňovati soudce politickými důvody. To nejde, jedněmi ústy hájiti neodvislost a týmiž ústy brojiti proti soudcům ne novými prostředky opravnými, nýbrž zde z politické tribuny stranickým výkladem určité skutkové podstaty, aniž bychom mohli posouditi, zdali tato skutková podstata byla objektivně pronesena.
Ostatně, když jsou dnes páni tak citliví, jedno bych chtěl poznamenati: Lidé jsou chybující a i soudcové jsou lidmi. Zdá se mi přece jen, že k takovým fantasiím právnickým, ke kterým rakouská vojenská justice za války sáhla, v čem ona viděla ve všem velezradu, ještě naše justice československá nedosáhla. (Hlasy na levici: Oho!) Prosím, aby byli trochu opatrnější při svých kritikách neodvislosti soudcovské. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Budeme hlasovati. Prosím paní a pány poslance, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)
Sněmovna je schopna se usnášeti.
Osnova projednávaného zákona má 4 paragrafy, nadpis a úvodní formuli.
Jelikož nebyly podány pozměňovací návrhy, míním dáti hlasovati o celé osnově najednou.
Jsou proti tomu nějaké námitky? (Nebyly.)
Námitek není. Budeme tedy hlasovati, jak jsem právě uvedl.
Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, to jest s jejími 4 paragrafy, nadpisem a úvodní formulí ve znění navrženém p. zpravodajem, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím poslanecká sněmovna přijala tuto osnovu zákona ve čtení prvém podle zprávy výborové.
Čtení druhé navrhnu na pořad schůze příští.
Vyřízen jest odst. 1 pořadu dnešní schůze a přejdeme k odst. 2, jímž jest: