Vážená sněmovno! To by byly poznámky, které jsem chtěl pronésti k exposé pana zahraničního ministra i k tomu, co zde bylo proneseno některými pány předřečníky. Není mým úkolem, abych v této souvislosti zabýval se otázkami vnitropolitickými, zejména pokud se dotýkají exposé pana ministra financí. Mám jen za svou povinnost, zmíniti se několika slovy o naší politice obchodní. Pan zahraniční ministr věnoval ke konci svých vývodů několik velmi důrazných slov otázce obchodní politiky, aby zdůraznil, že v posledním roce bylo velmi mnoho v tomto směru vykonáno, že jsme uzavřeli řadu důležitých smluv vzájemných, že jsme v jednání s celou řadou států a že konají se obsáhlé přípravy pro jednání s jinými státy. My v zájmu rozvoje našeho průmyslu, v zájmu zaměstnanosti dělnictva i v zájmu zdravé výměny statků mezi národy, jež jsou nejlepší zárukou přátelského soužití, vítáme všecky tyto snahy a přáli bychom si, aby byly všemi stranami podporovány. Litujeme, že tomu všude a vždycky tak není. Když zde mluvíme o uznávání sovětového Ruska, resp. o navázání diplomatických styků se sovětovým Ruskem, pak, vážené shromáždění, nemůžeme přejíti mlčením přes to, že sice máme už přes dva roky v činnosti a v platnosti smlouvu se sovětovým Ruskem, ale že dosud parlamentu nebyla dána možnost, aby k této smlouvě dal svůj souhlas, poněvadž se objevily snahy, tuto smlouvu vetovati. Slyšeli jsme zde na konci posledního zasedání slova protestu proti tomu, aby v takovýchto otázkách bylo uplatňováno nějaké stranické stanovisko. Tento názor byl pronášen do řad těch, kdož používali vetování proti určité obchodní smlouvě, když se jednalo o otázku agrárních cel, když se jednalo o to, vyvolávati nátlak a sahati k tomu pověstnému polskému "nie pozwolam", které prokázal o polskému státu tak špatné služby. Myslím, že právě u nás na půdě obchodní politiky není takový postup správný.
Bylo by vůbec žádoucí, aby u nás bylo více pochopení pro tu politiku, se kterou jsme se ukázali na světovém kolbišti. I ve vnitřní politice musíme hleděti přizpůsobiti svoje tempo a svoje konání k tomu, co představujeme na poli zahraniční politiky, na foru světovém. Vedlo by daleko, kdybychom chtěli poukazovati k tomu, co u nás ještě kulhá za politikou zahraniční, co stává se její překážkou a její přítěží. Chci uvésti jen, že jsou to zejména některé otázky politiky finanční a že je to také velkou měrou - ve větší míře ještě, než se u nás myslí a než se u nás věří - otázka naší tiskové prakse. Nic nemůže v cizině vyvolávati takový dojem o našem státě, že jsme státem reakcionářským a násilnickým, jako jsou čísla novin s bílými skvrnami, která putují přes naše hranice a tam smutným způsobem šíří "slávu" našich úřadů. (Tak jest!) Ovšem, co překáží té politice, která jaksi vyvrcholila při posledním zasedání Společnosti Národů v ženevském Protokolu - v tom ženevském Protokolu, na němž náš zahraniční ministr dr. Beneš má veliký, můžeme říci, lví podíl - co překáží té politice Československého státu, jež směřuje k míru, k jeho zabezpečení, vybudování, upevnění a jež dnes skutečně může se vykázati určitými úspěchy? Nepopíratelnými překážkami jsou také snahy reakční a snahy s druhé strany, komunistické, které pracují k tomu, aby náš stát vnitřně nebyl konsolidován, aby nebyla dána možnost dalšího vnitřního rozvoje, který je předpokladem k tomu, abychom mohli zdárně a s úspěchem pracovati na poli zahraniční politiky.
My zajisté všichni bez rozdílu stran zde uvítáme s upřímnou radostí, podaří-li se ženevské dílo dovésti ke konci a prosaditi ratifikaci tohoto Protokolu ve všech státech, svolati mezinárodní odzbrojovací konferenci, a dojde-li skutečně k těm výsledkům, které byly nazvány velikou etapou ve světových dějinách, dojdeme-li konečně k tomu, čeho nezažily generace, jež tisíce let žily před námi, že došlo konečně k dohodě a ujednání mezi národy, jež má, jak stojí v protokolu a ve spisech o tomto zasedání, směřovati k tomu, aby zabránilo válce, zabilo válku a zjednalo světový mír.
My sociální demokraté českoslovenští budeme tuto politiku věrně a oddaně jak doma, tak také na mezinárodním foru podporovati a také budeme vzhledem k tomu hlasovati pro schválení exposé p. ministra dr. Beneše. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále p. posl. Kreibich.
Posl. Kreibich (německy): Dámy a pánové! Náš klub se nezúčastní rozpravy o výkladu ministra financí a své stanovisko k tomuto výkladu vyjádří v rozpravě o státním rozpočtu. Budu se zabývati jen výkladem ministra pro věci zahraniční. Než však přijdu k tomuto výkladu, bylo mi uloženo, abych jménem svého klubu učinil toto prohlášení (čte česky):
K záchraně kapitalistického hospodářství je řízena silná, plánovitá mezinárodní kampaň, jejímž programem jest hospodářské zotročení dělnictva. Rekonstrukce světového hospodářství poválečného má býti provedena na účet dělnické třídy. Kampaň je součástí občanské války vedené v tomto období na poli hospodářském. Po zadržení revoluční vlny proletariátu přechází buržoasie ve všech státech k útoku. Jestliže někde přešla v otevřenou diktaturu, v jiných státech se snaží pomocí státního aparátu, který má v ruce, a pod demokraticko-pacifickou rouškou hospodářsky zotročovati a vykořisťovati dělnickou třídu.
Proletariát má v této hospodářské občanské válce velmi těžkou posici. Buržoasie využívá své naprosté hospodářské převahy, neboť vlastní všechny hospodářské prostředky státní moci. V hospodářsky vedené občanské válce nemůže dělnická třída buržoasii ostatečně čeliti. Její posice jsou ještě zhoršeny tím, že sociální patrioti spojením s měšťáky oslabují její sílu a matou neuvědomělé vrstvy dělnictva.
Dokud proletariát nesahá k obraně, dokud se neprotiví zotročovacímu plánu, nevybočuje boj z rámce pacificko-demokratické formy. Jakmile se však vzepře, chápou se i demokratické vlády fašistických metod násilí. Typickým dokladem těchto metod u nás jsou poměry na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde bylo od převratu osmnáctkrát do dělnictva stříleno, při čemž bylo 23 mrtvých a přes 30 raněných. Produktem těchto metod fašistického násilí buržoasie je také případ trenčínský.
Již v interpelaci, kterou podal vládě klub poslanců komunistické strany dne 25. září, ukazovali jsme na neudržitelné poměry v textilní továrně fy. Tiberghien v Trenčíně a na přímou provokaci dělníků správou závodu, která pod záštitou úřadů porušovala zákon o osmihodinné době pracovní, předpisy zdravotní a bezpečnostní, okrádala v pravém slova smyslu dělníky srážkami ze mzdy, jež odůvodňovala škodami na díle způsobenými. Tyto všechny nezákonnosti dály se s vědomím živnostenského inspektora Boška z Trenčína. Ale jako v každém třídním měšťáckém státě tedy i zde je zákon na dělníka, ne však pro dělníka. Když si chudá žena, puzená nouzí, vezme v lese kousek dřeva, je odvedena četníkem a trestána úřady. Když bohatí fabrikanti okrádají dělníky o mzdu, takže ohrožují jejich existenci, četníci, kriminály a celá státní moc drží dělníky jako v kleštích, aby jen lehčeji mohli býti okrádáni.
Naše protesty v případě trenčínském, volání po nápravě i varování před následky byly marny. Správa továrny, jsouc si jista oporou státní moci, provokovala v poslední chvíli před stávkou ještě vyzývavěji. Šedesáti dělníkům učinila takové srážky z týdenní výplaty, že dělníci neobdrželi vůbec žádné mzdy, ač celý týden pracovali. Pak došlo k jednání o kolektivní smlouvě, které vedla odborová ústředna. Za pomoci živnostenského inspektora vyhlásila firma výluku.
Ve své interpelaci ze dne 14. října t. r. vyličujeme podrobnosti, jak provokativně bylo proti dělnictvu postupováno. Stávkokazové byli správou závodu ozbrojeni revolvery, jichž bylo proti stávkovým hlídkám i použito. Je odůvodněna domněnka, že státní správě šlo o vyvolání krvavého konfliktu s dělníky. Hlídky stávkujících byly četníky zjímány, zavlečeny do továrny a zbity. Vláda nedbala našeho varovného hlasu, nýbrž dovolila, aby její orgány se přímo zúčastnily provokace okrádaných dělníků, jež vyvrcholila ve střílení do dělníků jako do zvěře. Zranění podlehl 52letý dělník Drgo. Po krvavém činu vyhlášen výminečný stav a nastalo zatýkání dělníků a zejména jejich důvěrníků, kteří byli po zatčení biti.
Okresní náčelník v Trenčíně mířil ve své kanceláři na důvěrníka Gajloše revolverem, zatím co četník bil Gajloše ve tvář.
Takováto zvěrstva se skrývají pod rouškou pacificko-demokratické vlády. Smutný případ trenčínský je pro všechny dělníky velmi poučný. Spor trenčínských textiláků byl sporem čistě hospodářským. Dělníci žádali, aby zaměstnavatel dodržoval zákon a neokrádal jich Politického nebylo na jejich požadavcích ni čeho. Dělníci poznali, že jejich posice proti buržoasii je na hospodářském poli slabá, když buržoasie má hospodářské zdroje i státní aparát ve svých rukou. Na poli hospodářské občanské války je proletariát v nevýhodě. Dělníci z takovýchto případů názorně poznávají, že musí boj přenésti s pole hospodářského na pole velkého soustavného politického boje za dobytí moci. Na tomto poli má pak dělnická třída ve svých masách naprostou převahu. Cílevědomý revoluční nástup chudého pracujícího lidu měst i venkova, kterému neodolá buržoasie ani její státní aparát ani v tomto státě, je jediným východiskem z třídního otroctví a učiní navždy konec vraždění proletariátu buržoasií, jako tomu bylo v případě trenčínském. (Potlesk komunistických poslanců. - Řečník pokračuje německy:)
A nyní mi dovolte, abych přešel k výkladu pana ministra pro věci zahraniční. Charakter pana zahraničního ministra nese s sebou, že vždy ve své politice a v hájení své politiky líčí jako hnací síly velké idey lidstva a že má tak málo ochoty zkoumati hospodářské základy a jejich vývoj, které, jak se domnívá, stojí teprve za těmito tak zvanými velkými ideami, Proto nám dnes velmi mnoho pověděl o idei odzbrojení, míru, o ženevském díle. Avšak velmi málo nebo téměř vůbec nic nám zde neřekl o mnohem důležitějším díle, o mnohem důležitější mezinárodní akci, která má velmi veliký význam, větší význam pro nás, pro pracující třídy v tomto státě, pro pracující třídy celé Evropy, než ženevský protokol, o němž vůbec ještě nic nevíme, jak vůbec bude uveden v život, který jest dodnes kusem papíru a zůstane prázdným písmenem. Neřekl nám nic o onom velkém mezinárodním díle, které jest také skutečným podkladem akce Svazu národů a to jest velkoryse založený plán, který má vejíti v život jako mezinárodní posudek znalců, jako tak zvaný Dawesův plán, který na venek má jen vyříditi otázku německých reparací, který však ve skutečnosti není nic jiného než mezinárodní loupežné tažení anglického kapitalismu, založené ve velkém měřítku, především však amerického kapitalismu proti pracujícím třídám Evropy. (Souhlas komunistických poslanců.) Uskutečnění přijetí posudku znalců jest jistě naprosto jiná politika než politika Francie při obsazení Poruří, ono obsazení Poruří, které mělo přinésti Francii to, co jí nepřinesl mír versailleský pro odpor Anglie a Ameriky, totiž rozdrobení Německa, vojenskou nadvládu Francie, rychlejší placení reparací, úplné opětné vybudování zničených území a nátlak na německý těžký průmysl, aby vstoupil v kartel s těžkým průmyslem francouzským. Obsazení Poruří se do určité míry podařilo. Poincaréovi se podařilo sraziti německou buržoasii na kolena, poněvadž německá buržoasie měla na mysli své zájmy a vynaložila všechno, aby německé dělnické třídě a německému národu zabránila, aby vystoupili proti tomuto znásilnění Německa. Poincaré donutil německou buržoasii na kolena avšak nemohl vzdorovati Anglii a Americe. 5 minut nebo několik milimetrů před vítězstvím bylo mu ovoce vítězství urváno a on přes to klopýtl. Klopýtl přes hospodářskou slabost Francie, té Francie, která podle výpočtu francouzského národního hospodáře Gida nemá méně než 400 miliard franků státního dluhu, té Francie, z jejíž veškeré emise papírových peněz podle výpočtu jiného národního hospodáře jest 10 miliard v rukou ciziny, té Francie, která jest dlužna spojencům 35 miliard zlatých franků, z nichž nemůže ještě ani platiti úroky. Skuteční vítězové v Poruří nebyli proto ani němečtí ani francouzští kapitalisté, nýbrž pan Morgan a pan Normann, ředitel anglické banky. Přinutili Francii ke kapitulaci a jim padl za oběť Poincaré. Nuže, zde tkví kořeny přechodu, který se na venek líčí jako ideologický, jako přechod k pacifické demokratické politice. Přijetí Dawesova plánu Francií nebylo nic jiného, než vynucená úsluha za podporu francouzského franku anglicko-americkým kapitálem. Ani Anglie nepřišla k tomuto dílu z nějakých pacificko-demokratických úvah, nýbrž byla dohnána a přinucena k přijetí posudku znalců nepřátelstvím k Francii, strachem z militaristické a politické nadvlády Francie v Evropě, svým zájmem na konsolidaci evropského kapitalismu a aby zachránila evropský trh pro anglický průmysl, dále ze zájmu, aby se omezilo zbrojení v Evropě, poněvadž čím menší jest zbrojení v Evropě, tím spíše může Anglie vykonávati v Evropě vliv, poněvadž velmi dobře ví, že nikdy nemůže vybudovati takovou vojenskou ozbrojenou moc, aby mohla míti v silně ozbrojené Evropě skutečně převládající vliv. Ovšem ani Anglie nebyla dohnána k přijetí Dawesova posudku nějakým přátelstvím k Evropě. Naopak, Anglie vynaloží vše, aby zabránila, aby se Německo nemohlo státi touto politikou jejím silným konkurentem.
Především jest velmi zajímavé a důležité poukázati na úlohu Ameriky v otázce posudku znalců. Tato úloha Ameriky jest klíčem k této celé politice, která se dnes označuje jako éra pacificko-demokratické politiky v Evropě. Amerika během války dodávala spojencům. Během války dodávala jen spojencům, poněvadž pro panství Anglie na moři nemohla dodávati také Německu. Kdyby to bývalo možno, byla by Amerika dodávala děla, střelivo a potraviny jak dohodě, tak také ústředním mocnostem. Amerika dodala konečně tolik, že měla zájem na vítězství dohody, a když se věc dohody ocitla na šikmé plošině, když se americký kapitál a především Morganův bankovní dům, hlavní věřitel a hlavní účastník na celé věci, obával, že dohoda utrpí porážku, a když se zároveň obával, že kapitál, který vložil do této války, mohl by býti ztracen, po těchto úvahách, když se věc dohody ocitla v kritické situaci, přistoupila Amerika na stranu dohody a rozhodla se v její prospěch. Nikoliv z těch úvah, aby zvítězila demokracie, pacifismus, aby zvítězila některá z těchto krásných ideí, nýbrž, poněvadž se nechtělo přijíti o peníze, které byly půjčeny dohodě. Dohoda zvítězila pomocí Ameriky, nikoliv proto, že na její straně byly idee a spravedlnost a něco mystického, nýbrž proto, že Betlehem Steel Company byla silnější než Krupp a Škoda dohromady a poněvadž ohromné zásoby obilí a masa v Amenice umožnily zásobování dohody. Roku 1919 přišel do Evropy Wilson, aby z rozkazu Morganova bankovního domu sklidil plody za pomoc k vítězství. Přišel do Evropy s plánem míru, Svazu národů, za nímž nevězelo nic jiného, než vůle Spojených Států Amerických, amerického kapitalismu, hospodářsky ovládnouti Evropu. Avšak dohoda vzdorovala tomuto úsilí, Wilson se vrátil domů poražen, již také proto, že průmyslová buržoasie severoamerická viděla před sebou jinou dobrou konjunkturu, poněvadž se domnívala, že nepotře buje Evropy, a poněvadž americkým kapitalistům, opět jiné části, jinému trustu, zájmy Ameriky ve Východní Asii a petrolejářské zájmy Ameriky byly důležitější, než ovládnutí Evropy.
V Americe však došlo v politice k obratu, poněvadž se jednak v Evropě ukázalo, že evropský kapitalismus není s to, aby překonal poválečnou krisi, aby řešil problémy, které se vyskytly skončením války, mírem versailleským, a jednak poněvadž došlo v Americe k průmyslové depresi, k agrární krisi, k odbytové krisi pro agrární výrobky, s jejichž pomocí se opět Morganovu bankovnímu domu podařilo získati americké veřejné mínění pro činnou politiku v Evropě, předstíráním, že konsolidace, hospodářská obnova Evropy, zajistí evropský trh americkému průmyslu a hospodářství. Před válkou 62% amerického vývozu šlo do Evropy a jest samozřejmé, že se v Severní Americe věří, že obnovení tohoto stavu mohlo by přivoditi překonání průmyslové deprese. To jest příčina zásahu Ameriky do evropských záležitostí. Předně je to starost, aby se neztratil kapitál půjčený Evropě; za druhé ohromný nadbytek zlata, nadbytek kapitálu, avšak také skutečný nadbytek zlata v Severní Americe, v jejichž hranicích jest dnes nahromaděno 40 % veškeré zlaté zásoby světa, z čehož hrozí nebezpečí znehodnocení peněz a což lze překonati jen tím, že se pro ostatní kapitál nalezne investice; za třetí jest to starost, aby se neztratil evropský trh hospodářským shroucením Evropy, a za čtvrté snaha po hospodářské nadvládě v Evropě. Není to nic divného, třeba nechati jen mluviti čísla, třeba jen nechati stranou idee a krásné myšlenky, čísla mluví, jak ohromný zájem má americký kapitalismus v Evropě. Za posledních 9 let vyvezla Severní Amerika do Evropy 15 miliard dolarů kapitálu, vedle toho splatila 6 miliard dolarů, které si Amerika před válkou vypůjčila z Evropy. Dnes činí válečný dluh jen dohody ne méně než 10 miliard dolarů.
Uvedl bych rád také několik citátů o pohnutkách americké politiky. Uvedu zde jen, co výslovně prohlásil p. poslanec Hilfferding, sociální demokrat v německém říšském sněmu dne 25. srpna v rozpravě o Dawesově plánu. Prohlásil, že příznivý vliv na provedení znaleckého posudku má nyní jen okamžitá deprese v Americe. Farmáři si chtějí udržeti evropský potravinářský trh a americké finance chtějí v době deprese užíti svých peněz. A ještě jednoho autentičtějšího svědka chci uvésti, presidenta Spojených Států severoamerických Coolidge, který v jedné voličské řeči prohlásil: "Spojené Státy budou Dawesovým plánem zachráněny před nebezpečím jinak nevyhnutelné deprese v zemědělství, která by musila míti za následek trvalý zmatek a bídu Evropy. Požadavky zahraniční politiky, programu republikánské strany, jsou jediné, které nám v této chvíli poskytují praktickou možnost provedení. Jen na této cestě mohou Spojené Státy zaujmouti ve světě hrdé postavení vůdce, které jim jest osudem určeno." Zde máme ve třech větách jasně shrnut zájem Ameriky. Velký plán na zotročení Evropy Amerikou razí si cestu pod jménem generála Dawese, který jest vychvalován jako velký dobrodinec, který vlastně zachrání Německo a Evropu, který se do jisté míry stal spasitelem Evropy. Kdo to je ten pan generál Dawes? Je to generál, u nás by se řeklo: "taky generál." Pan Dawes je komis bankovního domu Morganova. Až do vstupu Ameriky do války, řídil filiálku Morganova doma v Chicagu, tak zvanou Central Trust Company. Když vstoupila Amerika do války, bojoval Dawes v intendantuře pana generála Pershinga a stal se tam generálem. Když válka skončila, věnoval se opět lepšímu obchodu, totiž službám bankovního domu Morganova, stal se opět jeho společníkem. Z rozkazu tohoto Morganova bankovního domu také vypracoval generál Dawes znalecký posudek. Generál Dawes jest také kandidátem republikánské strany v nynějším volebním boji na místo náměstka presidentova. Tímto způsobem zajistil si také Morgan vliv na politiku. Jinak víme o panu generálu Dawesovi jen to, že jest velmi zvláštní gentleman, který má za sebou krásnou minulost, v níž vystupuje jako řízný amerikánský obchodník jako businessman. Generál Dawes byl před 10 lety zapleten do velmi nepříjemné aféry, do široce založeného bankovního podvodu, během něhož se musil senátor Lorimer vzdáti svého úřadu. Tedy člověk jako stvořený, aby jako jednatel, jako komis amerického kapitálu přinesl Evropě záchranu. Ostatně Morganův bankovní dům, sází na oba koně zajistil se také pro ten případ, kdyby zvítězil kandidát druhé strany: pan Dawis není totiž rovněž nic jiného, než komis Morganova bankovního domu, s nímž byl již ve spojení tehdy, když byl za presidenta Wilsona vyslancem v Londýně. A tak vidíme, jak americkou politiku dělá ve skutečnosti americký velkokapitál, vidíme, že v zahraniční politice největší význam má Morgan. Jinak jest generál Dawes znám jako organisátor stávkokazeckých organisací, jako organisátor černých tlup, které mají zlomiti každou stávku dělníků. Co jest příčinou tohoto zájmu, který nyní náhle předstírá celý mezinárodní kapitalismus o obnovu Evropy a o zajištění míru v Evropě? Jaké podklady má toto vítězství pacifických ideí? Základem jeho jest především, že se mezinárodní kapitalismus obává hospodářského shroucení v Evropě vítězstvím sociální revoluce, a za druhé vědomí, že bez Ruska není možná hospodářská obnova Evropy, že však než bude možno přijmouti Rusko do této obnovy, musí býti zřízena fronta kapitalistických států proti Rusku. A za třetí jest příčinou tohoto pacifismu také to, že velmoci, světové mocnosti chtějí míti volnou ruku, chtějí míti v Evropě mír a pokoj, poněvadž nyní mají jiné starosti, starosti způsobené hnutím národů v koloniích, které se bouřlivě domáhají svého osvobození. Ve všech koutech a koncích světa šlehají plameny povstání mezi národy v koloniích. Kapitalistickými mocnostmi potlačovaní a vyssávaní národové v Africe a v Asii se bouří. A vedle toho očekávají velmoce, světové velmoce ještě těžké rozmíšky ve světové politice mezi nimi samými, tak na příklad Ameriku o Východní Asii. Jak ve skutečnosti tyto zájmy vypadají, poví nám několik číslic. Vidíme-li, že Anglie jest interesována v Brasilii vývozem kapitálu 659 milionů dolarů a Spojené Státy 128 miliony dolarů, vidíme-li, že v Argentině stojí skoro 2 miliardy dolarů anglického kapitálu proti 250 milionům amerického kapitálu a přes 400 milionů dolarů francouzského kapitálu, a pozorujeme-li zároveň boj, který vedou nyní Spojené Státy o ovládnutí Jižní Ameriky, aby vyloučily všechny konkurenty, pak vidíme, jaké obrovské problémy si musí mezi sebou vyříditi světové mocnosti, k jejichž řešení potřebují volné ruky, pokoje a míru v Evropě.
Nejlépe vidíme vítězství těchto pacifických a demokratických ideí, pohlédneme-li mimo Evropu do Afriky a Asie. Dnes pacifisté a demokraté, kteří mají zde v Evropě v Ženevě plnou hubu míru, dnes tíž lidé provádějí právě v Číně intervenci, dnes štvou v Číně proti sobě jednotlivé vrstvy obyvatelstva, generály proti sobě a rozdmychují tam občanskou válku, aby si zajistili privileje, jež si vynutili kapitalisté v Číně na čínském národu. Celý ten nestoudný postup odůvodňují kapitalistické mocnosti tím, že prý musí chrániti Evropany, chrániti cizince. Kdo jsou ti cizinci, kteří tam musí býti chráněni? Tito cizinci jsou evropský kapitál investovaný v Číně. A tu vidíme velmi krásné číslice: 902 miliony franků, 61 1/2 milionu liber šterlinků, 64 milionů dolarů, 115 milionů japonských yenů a 1 3/4 milionů holandských zlatých, které půjčily jedině kapitalistické státy vládě čínského státu. To jsou ti Evropané, které musí v Číně chrániti. A pro tyto peníze zasahují v Číně a anglická vláda Mac Donaldova nesleduje v Číně jiné politiky, než kterou provozuje Anglie nepřetržitě od roku 1839, od hanebné opiové války proti Číně. Jestliže však dnes podrobněji pozorujeme, jak vypadají břemena, která ukládá Dawesův plán Německu a tím nepřímo celému evropskému národnímu hospodářství, potřebujeme uvésti jen nejdůležitější číslice. Německo má podle Dawesova plánu v příštím rozpočtovém roce 1924-25 sehnati 1.000 milionů zlatých marek a toto číslo stoupá rok od roku až konečně roku 1928/29 má Německo sehnati 2.500 milionů zlatých marek. Jádrem otázky jest, jak se má těchto peněz užíti. Dohodový kapitalismus ve snaze, aby dostal reparace od německých kapitalistů, utrpěl naprostou porážku. Dohoda nebyla s to, aby donutila německé kapitalisty k placení, domnívá se však, že je s to, aby přinutila s pomocí německých kapitalistů k placení německé dělníky. Stačí jen poukázati na jednu věc, jen oč byly zvýšeny daně z cukru, tabáku, alkoholu a piva, které činí v běžném roce v Německu 857 milionů zlatých marek a jejichž výnos podle vlastního rozpočtu Německa má činiti do roku 1928 1.700 milionů a podle Dawesova plánu přes 2 miliardy zlatých marek. Zde vidíte, kdo má sehnati ve skutečnosti tato břemena. Dawesův plán znamená ve skutečností úplnou kolonisaci Německa. Německo se stane kolonií amerického kapitalismu. Potřebujeme přihlédnouti jen k 5 miliardám průmyslových obligací a 11 miliardám železničních obligací, které přijdou do rukou dohody, dále ke kontrole dohody, finanční kontrole, ovládnutí cedulové banky, které vlastně znamená zrušení měnové výsosti státu.
Avšak tento Dawesův plán, třebas byl sebe krásněji vymyšlen, ukáže se právě tak nemožným, až se bude prováděti. Nehledě ke všemu ostatnímu, jsou také jiní vynikající odborníci v oboru národního hospodářství a finančnictví, kteří mají o možnosti tohoto provedení jiné mínění. Uvedu jen jednoho, a to Keynesa, který píše: "Plán nebude nikdy zcela proveden." A dále píše: "Dawesův plán zřizuje soustavu, jíž nelze sloučiti s lidskostí a civilisací. Dosazuje kontrolu nad bankou, železnicemi a fiskem, která má z německého národa vymačkati poslední kapku potu. Nikdy se nedostane od Německa jiných reparací mimo mírné částky, které bude chtíti dobrovolně zaplatiti. Dawesův plán předstírá, že se pokusí o více, než o to. Proto sklame. Avšak odvažuji se věřiti, že různé kontroly a jemné ústrojí Dawesova plánu nejsou zřízena proto, aby utiskovala, nýbrž aby se s jistotou dokázalo, že byl učiněn pokus o všechna bezpečnostní opatření, dojde-li jednou ke shroucení, a že příčinou shroucení jest skutečná neřešitelnost daného úkolu." V Anglii i v Americe jsou, jak známo, vážné vrstvy, které jsou rozhodně proti provedení Dawesova plánu. Rozpory, které pramení z Dawesova plánu, než ještě vstoupí ve skutečnost, jsou již velmi mocné a především jest to strach z obnovy německé konkurence v jejím dřívějším rozsahu. Na tom nemění nic ani to, že německá buržoasie Dawesův plán přijala. Německá buržoasie se cítí příliš slabou, než aby vzdorovala mezinárodnímu kapitálu, příliš slabou však proto, poněvadž se neodvažuje připustiti masy národa k boji proti tomuto zotročení, poněvadž ví, že by se tento boj vedl dále, dokud by nebylo toto zotročení odstraněno, dokud by nebyl odstraněn tento hanebný mezinárodní loupežný plán, že by tento boj vedl k sociální revoluci. A proto se německá buržoasie raději podrobuje a ví, že bude možno, aby věc zařídila tak, aby nikoliv ona, nýbrž německý proletariát platil snížením životní úrovně, zlevněním ceny své pracovní síly. Nedozírné jsou následky, jaké to bude míti pro dělnickou třídu celé Evropy. Potřebujeme rozhlédnouti se jen nyní po Československu, a to nejen v Trenčíně, nýbrž i v mnoha jiných místech - v nejbližších dnech podáme také interpelaci, materiál máme od odborových organisací - a vidíme, jak dnes průmyslníci via facti ve skutečnosti ruší v Československu zákony, zákon o osmihodinné době pracovní, zákon o ochraně žen, zákon o práci dětí a noční práci, a jak všechno dovolávání se živnostenských inspektorů jest úplně marné. Všeobecně vzato, význam tohoto Dawesova plánu záleží v tom, že celý evropský proletariát bude poplatný americko-anglickému kapitálu. To jest hospodářský základ onoho tak zvaného mírového stavu, jehož se nyní chce v Evropě dosíci. Přesně vzato není to nic jiného než úpadek evropské buržoasie, který se projevuje úplnou kapitulací před dolarem a librou, poněvadž byl nezpůsobilý překonati krisi po válce, poněvadž byl nezpůsobilý přivoditi v Evropě skutečný mír. Tento mezinárodní plán znamená vydání celého národního evropského hospodářství na pospas americkému a anglickému kapitálu.
Vlády budou před námi seděti jako dnes a budou činiti své výklady. V budoucnosti budou tím, čím byly vždy, nejen výkonnými činiteli kapitalistické třídy své země, nýbrž vedle toho budou ještě výkonnými činiteli amerických kapitalistů. A nebudou ničím jiným než správci, kteří musí vymáhati od proletariátu svého státu poplatky, poplatky, které pak musí odváděti americkým kapitalistům, z čehož domácí dělnictvo dostane jen podíl, dostane mzdu a vlády budou při tom vystupovati jako správci otroků. Podkladem provedení Dawesova plánu má býti politický nátlak na dělnickou třídu jdoucí do krajností, má býti bílý teror. Chci poukázati jen na jednu věc: V Německu sedí dnes 7000 dělníků ve vězení - 7000 dělníků! - poněvadž se postavili na odpor proti hanebnému zotročení německou buržoasií, poněvadž se postavili na odpor proti zotročení v zájmu amerického a anglického kapitálu. V Polsku, o jehož demokratickém obratu pěl zde jeden sociální demokrat panegyrikon, v tomto Polsku sedí dnes v žalářích 6000 dělníků jako oběti bílého teroru, krvavě ztlučeni, dohnáni k zoufalství, k šílenství a smrti. To jest ta soustava - o jiných státech nechci mluviti - která má býti zřízena v Evropě, a jestliže vláda československá počíná s tím na Podkarpatské Rusi a na Slovensku, pak jest již právě jen na tak zvané čáře nepatrného odporu. Domnívá se, že tam tuto soustavu může vybudovati dříve. Avšak není to po prvé, že bude proveden takovýto plán. Již jednou jsme mluvili v této sněmovně o něčem podobném, tehdy, když byl proveden ženevský protokol, ženevská úmluva proti Rakousku. Tehdy jsme ještě viděli, že zde zástupci druhé internacionály mluvili proti tomuto zotročení Rakouska. Dnes však neslyšíme již ani slova z řad druhé internacionály proti tomuto ještě mnohem škodlivějšímu dílu, které se nyní provádí proti Německu. Naopak, ona si připisuje slávu a zásluhu na tomto díle a říká, že přijetí znaleckého posudku, Dawesova plánu jest dílem druhé internationály, dílem dělnické vlády Macdonaldovy v Anglii, a jest na toto své dílo hrda. Avšak právě jen ukazuje, že se z druhé internacionály nestalo nic jiného, než nástroj mezinárodního kapitalismu a tím ovšem také nástroj k provedení Dawesova plánu. (Souhlas komunistických poslanců.) My komunisté se postavíme na odpor proti provedení tohoto plánu a budeme volati davy proletariátu do boje proti této občanské válce, kterou buržoasie vyhlásila tím v hospodářském oboru proletariátu celé Evropy.