Při této příležitosti musím se zmíniti ještě o jedné věci, o které se dnes ve veřejnosti mluví velmi málo, o které však by se mělo mluviti hodně hlasitě dnes v celé veřejnosti. Je to totiž způsob vlády v dnešním Bulharsku. V dnešním Bulharsku za vlády Cankovovy je zemědělský živel psancem. Dnes dějí se v Bulharsku nejhroznější vraždy, nejhroznější ukrutnosti, a to pod záminkou bolševictví. Bulharská vláda vzala si za záminku, že prý bulharští zemědělci jsou bolševici, a nyní bezohledně proti nim provádí nejhroznější teror. Ti, kdož byli nejlepšími našimi přáteli, nejlepšími přáteli Slovanstva a Jihoslovanů, kdož měli před sebou cíl upevniti soužití Slovanstva, jsou dnes zabíjeni a terorisováni těmi, kteří stojí dnes ve službách Koburků, kteří ruku v ruce s našimi nepřáteli šli ubíjeti Slovanstvo. Když byl zavražděn posl. Mateotti v Italii, byl rámus - a právem. Takováto politika vraždy vzbuzuje nelibost v celém vzdělaném světě. Kolik takových Mateotti-ů dnes padá zločinnou rukou v Bulharsku! Listina všech zavražděných je hrůzná a říká nám, že v Bulharsku dospívají věci ke koncům, kde bychom je míti nechtěli. Tam bylo na př. zavražděno 5 ministrů, 14 poslanců, 8 starostů, 20 advokátů, 12 učitelů, 6 studentů atd. To jsou jen vraždy, o kterých se ví. Nešetří se nikoho. Kdo je jen dost málo podezřelý, že by byl proti dnešní vládě a způsobu vlády v Bulharsku, je bez milosrdenství odpraven. A proto před celým světem žaluji na tento způsob zacházení se zemědělci v Bulharsku, a jsem přesvědčen, že kulturní Evropa konečně také věnuje pozornost tomuto koutu slovanského Balkánu, a že pozvedne hlasu na ochranu těch, kteří jsou dnes bezbranní a trpí pod terorem vlády Cankovovy.
Pan ministr nám zde naznačil také obraz celé obchodní politiky. K rozvoji našeho hospodářského života je třeba uspořádání obchodních poměrů, a to se všemi státy, hlavně sousedními. Je tedy samozřejmou věcí, že musíme dbáti, aby obchodní smlouvy byly co možná brzy a také pokud možno ve prospěch náš uzavírány. Ale, bohužel že musí sama vláda přiznati, že má velké obtíže s uzavíráním obchodních smluv, a to proto, poněvadž při uzavírání obchodních smluv se sousedními státy je úplně bezbranná. Nemá kompensačního objektu, kterým by mohla vyvážiti požadavky států, se kterými uzavírá obchodní smlouvy. Příčinou toho je, že dnes není ještě vyřešena otázka zemědělských cel. Otázka zemědělských cel stala se dnes strašákem, poněvadž dnes, jakmile se řekne zemědělská cla, vidí se v tom zdražování. Prohlašuji otevřeně, že nejde o zdražování. Zemědělská cla nebudou míti vlivu na nějaké zdražování, ale budou velikou pomůckou pro uspořádání obchodních styků a pro uzavírání obchodních smluv s ostatními státy, a to ve prospěch průmyslu samého. Vždyť na př. průmyslové státy, které uzavírají obchody s námi, chtějí vytlouci co největší prospěch pro svůj průmysl, pro své výrobky a chtějí to prosaditi na újmu naší výroby. Naše vláda je bezbranná, nemá nic, čím by mohla požadavky států okolních vyvážiti. Proto prohlašuji znovu, že tato otázka je neobyčejně akutní, že je třeba, aby byla konečně jednou vyřešena, a mají-li býti ve prospěch našeho průmyslu uzavírány řádné obchodní smlouvy, tato otázka ve prospěch jejich vyřešena býti musí. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Ke konci pan ministr zdůraznil o vedení naší politiky, že je to politika míru, politika dobré dohody se sousedy, politika, která vede k míru, k uspořádání poměrů světových tak, aby lidstvo bylo chráněno před největším zlem, totiž před hrůzami válečnými. Je to jediná možná a správná politika. My potřebujeme míru, chceme mír za každou cenu, nechceme míti nepřátel nikde za žádných okolností, chceme abychom měli všude nejlepší přátele, abychom měli lví podíl na mírové politice celého světa.
Prohlašuji, že budeme hlasovati pro schválení prohlášení pana ministra. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. dr. Czech.
Posl. dr. Czech (německy): Slavná sněmovno! Řekneme to hned předem: I my považujeme poslední zasedání Společnosti Národů za událost na mezinárodním poli z nejvýznačnějších. Při tom nemyslíme tak na usnesení učiněná v tomto zasedání, jichž velkého významu nechceme nikterak zapírati, jako spíšena velkou změnu, která nastala takřka přes noc na vnějším obraze mezinárodní politiky, jakož i na zvolna, avšak zřetelně se připravující odklon Svazu Národů od starého ducha, který jej snižoval výlučně za nástroj vítězných mocností a činil jej neschopným ke splnění jeho velikých úkolů. S tohoto stanoviska má poslední zasedání Svazu národů pro celé lidstvo a především pro bojující dělnickou třídu význam přímo osudový. I když konečným výsledkem zasedání jest jen mohutná demonstrace mírová a i když snad nebude míti kýžených účinků, přece jen ve velikém zápase lidstva o mír zůstane nejdůležitějším z dějinných období, k němuž se v dalším vývoji nutně musí připojiti usilování lidstva o světový mír, o mírovou a sociální spolupráci národů, o znovu vybudování rozvráceného světového hospodářství, především však o zřízení světové mírové organisace.
Když jsme byli toto předeslali, přistoupíme ke střízlivému zkoumání výsledků ženevského jednání. Při tom se octneme určitě v rozporu s těmi, kdož oplývají jen nekonečnou chválou ženevského zasedání, kdož připisují ženevskému dílu přímo revoluční význam, kdož od něho očekávají, že jím bude konečně odstraněno pěstní právo platné v mezinárodní politice a nahrazeno právním řádem, kdož mluví o nastávajícím období evropské solidarity, o úpadku a likvidaci politiky starých diplomatů. Slavná sněmovno! Aniž bychom zmenšovali něčí zásluhy, aniž bychom podceňovali především práci, kterou vykonal v Ženevě pan ministr zahraničí, aniž bychom mu snad chtěli upírati lví podíl na vzniku ženevských usnesení, prohlašujeme, že není příčiny k takovým extasím, jakých jsme byli v posledních týdnech svědky, že není příčiny k takovým projevům radosti a že nemůžeme spolu pěti chvalozpěvy na ženevské dílo. Při tom nechceme si naprosto bráti za vzor ony koaliční listy jako
"Venkov", který v nestřežené chvíli pronesl tento bolestný výkřik: "Pacifismus jest módou v diplomacii, kdož ví, jaká bude příští móda! Nemůžeme svůj stát vydávati v šanc luxusní módě." - Jsme daleci takového myšlení, které vyjadřuje pravého ducha jistých koaličních kruhů. Neboť my si přejeme pravý opak toho, co oni: aby konečně nastal mír. Boj o mír není pro nás pouhou luxusní potřebou, tento boj neznamená pro nás honiti se za luxusní módou, tento boj znamená pro nás zápolení o holý život, zápolení o trochu zdraví, o kulturu a o všechnu budoucnost trpícího lidstva, především pak dělnické třídy. Chceme mír a máme za to, že v této hodině musíme dáti co nejdůraznější výraz touze milionů a milionů trpících lidí po konečném osvobození od imperialistické, násilnické politiky, od rejdů nacionalistické tajné diplomacie, jakož i touze, aby co nejdříve došlo ke smíření a dorozumění národů.
A nyní vezměme do rukou ženevský protokol! Jen málokdo se odváží zabývati se touto směsí formulek a přece každý byl by si měl tento pakt přečísti. Neboť podle vůle jeho tvůrců má se státi od nynějška mezinárodním zákonem světové politiky, nebo jak řekl dnes dopoledne pan ministr zahraničí, základním kamenem k budově světového míru. Každému, kdo se šťastně prodral pralesem paragrafů protokolu a aspoň trochu pronikl tajemství formulek, musí býti zřejmý dvojaký ráz protokolu, který zřetelně svědčí o stopách oněch nesčíslných odlišných mínění a zájmů, jaké samy sebou vyplývají z různého pojímání a zájmů 52 vlád založených velkou většinou kapitalisticky. Proto musila býti ovšem vůdčí myšlenka protokolu, idea zajištění míru, obětována různým zvláštním zájmům jistých skupin a mohla býti vyjádřena jen silně zkreslená. Již sama tato okolnost znehodnocuje tento dokument, jemuž připadá v budoucnosti tak význačná úloha v mezinárodní politice.
Jsou to zejména dva body, jež bych na důkaz toho vybral. Především je to skutečnost, že o mírových smlouvách tak jako předtím i nadále má platiti noli me tangere a že mnoho sporných otázek, které vyplývají právě z těchto smluv, nemá býti postaveno pod ochranu ženevského protokolu. Tážeme se však, jaké velké sporné problémy po vyloučení všech těchto sporných otázek ještě zbývají a jak má býti svět pacifikován, když nejpalčivější, ba možno říci téměř jediné velké sporné body a sporné problémy jsou již předem z diskuse vyloučeny.
Dále jest to ono ustanovení protokolu, které připouští mimo pakt o Společnosti národů a ženevský protokol ještě také zvláštní smlouvy, nebo jak je nazval dopoledne pan ministr zahraničí dr. Beneš, smlouvy o aliancích, smlouvy regionální nebo partikulární.
Slavná sněmovno! Nehledíme-li k ostatnímu obsahu protokolu, který koalice tak do nebe vynáší, pomineme-li ostatní nesčetné, spravedlivé námitky proti protokolu, musíme říci, že již obě uvedená ustanovení nutně činí pochopitelným, že nemůžeme souhlasiti s tvrzením, jako by ženevský protokol ohlašoval novou epochu mezinárodního života, od základů měnil evropskou politiku, tvořil novou základnu pro spolupráci národů. Neboť základním zákonem pro pakt o Společnosti národů a pro ženevský protokol tak jako dříve i nadále zůstávají mírové smlouvy, onen diktát domýšlivých imperialistických a kapitalistických vítězů, kteří s mečem v ruce chtěli Evropu pacifikovati, avšak zbalkanisovali ji, kteří z poražených národů učinili národy menšího práva, dělnické třídě všech zemí uložili nejtěžší poplatky, kteří na místo četných nerozřešených předválečných problémů vyvolali dvakrát tolik nových problémů trojnásobné důležitosti, kteří vymysleli uměle chytrácky sestavenou vykořisťovací soustavu tak zv. států s největšími výhodami a států s nejhorším postavením, kteří však, jak se kdysi vyjádřil náš přítel dr. Renner, ve svém vítězném opojení svůj triumf přece jen ohrožují, poněvadž před svůj vůz položili mrtvolu.
Má tedy, tážeme se, pařížský mír opravdu i nadále zůstati nedotknutelný, onen mír, nad nímž nejvýznačnější mužové světa již dávno zlomili hůl a jejž před několika měsíci charakterisoval francouzský socialista Renault takto: "Nuže, tento mír, který je stejnou měrou nenávistný jako nespravedlivý, není mír náš, není to mír francouzského lidu, není to mír jeho udatných vojáků, socialistické strany zahraniční řeknou to hlasitě, odmítnou odpovědnost před dějinami, jako to učinili r. 1871 Bebel a Liebknecht st., když Francie ležela na zemi zničená a vyloupená." A tento mír, který v sobě skrývá zárodek zápletek, nových konfliktů, nových válek, který se hodí k idei Svazu národů, jak ji narýsoval Wilson ve svých 14 bodech, jako pěst na oko, který slouží jen k tomu, aby posílil moc a bohatství mezinárodního kapitálu a oslabil vliv dělnické třídy, má zůstati nyní i podle ženevských usnesení nerozborným zákonem Společnosti národů! To je opravdu strašlivé zatížení ženevského protokolu, kterému se tím dostává Janusovy tváře, takže část má vzevření Versailles a versailleského ducha a část vzezření Společnosti národů, nebo jak to také řekl ve svém dopoledním výkladu pan ministr zahraničí dr. Beneš: Obsahuje kus pacifistického idealismu spojeného se zdravým smyslem pro politické skutečnosti.
Než, slavná sněmovno, neméně zlé je to s ustanovením protokolu, které připojuje zvláštní smlouvy k paktu o Svazu národů. Náš úsudek o zvláštních smlouvách jest znám. Ať jsou nám předkládány v jakékoli formě, ve formě Malé Dohody, nebo ve formě vojenských konvencí a vojenských spolků, ať se objevují ve formě francouzské nebo italské smlouvy, my jsme je vždycky odmítali, od prvé chvíle jsme je prohlašovali za vážné nebezpečí, za přímý útok na mezinárodní mír, označovali jsme je jakožto aliance starého slohu a již několikráte jsme dokázali, že je nesprávné tvrzení, jako by běželo o novou, demokratickou soustavu v zahraniční politice, která zavazuje státy a národy k zjednání a zachování míru, k hospodářské spolupráci. Kdo zná dějiny aliancí z doby předválečné, ví, že aliance vyvolávaly vždycky jen zase protialiance, zvyšovaly horečku ve zbrojení a přeměnily konečně celou pevninu v ozbrojený svět. Při tom staré mocnosti a diplomaté nikdy neopomenuli oplývati právě tak krásnými slovy a právě tak nadšenými frásemi o míru. Dříve se mluvívalo jen o spravedlnosti, o křesťanské lásce k bližnímu a věrnosti, kdežto dnes se musí užívati moderního názvosloví jako znovuvybudování, konsolidace, obnova a demokracie. Tak jako po uzavře spojenecké smlouvy s Francií ministr zahraničí dr. Beneš všude hlásal, že prý touto smlouvou zajistil mír a konsolidaci ve střední Evropě, právě tak roku 1887 při obnovení a sesílení trojspolku volal Crispi: "Prokázali jsme Evropě dobrou službu", což však italským držitelům moci nikterak nebránilo, aby po vypuknutí světové války neporušili tehdy ještě trvající smlouvu o přátelství a nedbajíce všech smluv nevypověděli někdejšímu svému spojenci válku. Proto musíme přisvědčiti Macdonaldovi, jestliže v notě anglické vlády praví, že zvláštní smlouvy, jichž přivtělení ke garančnímu paktu bylo žádáno, jsou jen staré, mír ohrožující spolky a vyvolávají protispolky. Musíme mu dáti za pravdu, jestliže ve velkém shromáždění národů volal, že obranné smlouvy ruší mír a že se malí národové, kteří zde byli činným prvkem, oddávají ustavičné a nebezpečné ilusi, skládají-li všechny své naděje do zvláštních smluv. Neboť budou, volal Macdonald, ať jsou zde smlouvy čili nic, s paktem nebo bez paktu, rozdrceni a budou první obětí srážky. Proto mluví Macdonald se vší rozhodností proti každému zvláštnímu paktu, proto stále a stále poukazuje na to, že zvláštní pakty poskytují jen půdu pro nové koaliční útvary, proto nazývá zvláštní spolky přeludem a pavučinami.
V pojednání o československé zahraniční politice "Právo lidu" nedávno prohlásilo, že prý politika smluv neodporuje ideám, které má na mysli socialismus, a domnívalo se, že musí raditi všem ostatním socialistickým stranám, aby se postavily na totéž stanovisko. My však v tomto případě jsme na straně Macdonaldově a myslíme, že jsme stejného smýšlení i s Heriotem, jenž by podle našeho pevného přesvědčení právě tak nebyl ujednal spolek podle receptu Poincaréova, jaký zamýšlí podle svých nejnovějších prohlášení uzavříti nový jugoslávský ministr zahraničí Marinkovič. Na podporu svých tvrzení připomínáme, že Herriot ve své velké řeči ve Svazu národů také ani jediným slovem se nezmínil o regionálních smlouvách a že jen zcela povšechně mluvil o tom, že malí národové musejí býti chráněni, což je stanovisko, proti němuž ovšem nelze naprosto ničeho namítati.
Jedinou oporu v boji o uznání regionálních smluv nalezlo Československo v Polsku, jehož ministr zahraničí neobyčejně nadšeně se vyslovil o ženevském projektu, poněvadž neodstranil doplňovacích smluv, které označuje jako účinný prostředek k zabezpečení národů a přes které se mělo původně mlčky přejíti. Slavná sněmovno, to je totiž Polsko, které mělo v těchto dnech smutnou odvahu, zaujmouti stanovisko proti odzbrojení Dánska navrhovanému dánským socialistickým ministerstvem Stauningovým, a to s odůvodněním, že by tím byla v případě války zatarasena jediná námořní cesta, po níž by mohla Francie přispěchati Polsku ku pomoci. To je totéž Polsko, jemuž odzbrojení Dánska bylo podnětem, aby vyslalo ministra války Sikorskiho do Francie k zahájení protiakce a k mobilisování všech sil proti dánskému odzbrojení. Skutečně také časopis "Temps" napsal, že Dánsko sice má právo zříci se své obrany, že prý však jeho neutralita a přirozená poloha země, která z něho činí ochránce Sundu, ukládá mu jisté mezinárodní povinnosti, které prý, jak se zdá, dánská sociální demokracie přehlížela. Tak smýšlí jediný partner Československa v otázce zvláštních smluv. Že si Polsko pospíšilo s podpisem ženevského protokolu, tomu se nebude po tom, co bylo řečeno, nikdo diviti, než právě tato okolnost jest s to, aby učinila protokol teprve velmi podezřelým.
Pan ministr zahraničí dr. Beneš ve své dnešní řeči, avšak také již dříve ve svém ženevském výkladu, ve svých četných interviewech, jež ve Švýcarsku poskytoval, jakož i v množství novinářských článků projevil všechno své mínění v tom směru, že prý partikulární smlouvy jsou nezbytné, že jsou jediným prostředkem k rychlejšímu provedení trestních opatření, k ráznějšímu použití sankcí všeho druhu, že prý jsou zejména s to, aby zvýšili bezpečnost malých a slabých států, a především že každému státu zaručují bezpečnost, že soustava sankcí neselže. Proto, tak se domníval pan ministr zahraničí, musejí tyto smlouvy zůstati a také zůstanou přes všechny nedostatky a vady a proto prý nebudou a nemohou býti odstraněny. Když jsme kdysi v rozpravě o československé smluvní politice, pojednávajíce o spojeneckých smlouvách, poukazovali na jejich vojenský ráz a na jejich nebezpečnost, když jsme tyto smlouvy označovali jakožto alianční smlouvy starého kalibru, prohlásil pan ministr zahraničí dr. Beneš náš názor za nesprávný a poukazoval na doložku o rozhodčím soudu ve smlouvě, která prý jí dává přímo moderní ražení a umožňuje prý vybudování nové, demokratické soustavy ve světové politice při odklízení mezinárodních konfliktů. Co všechno nebylo nám tehdy vypravováno o významu doložky o rozhodčím soudu, o její hodnotě a o její uskutečnitelnosti! Když však Macdonald ve své velké řeči ve Svazu národů nadhodil obě zásady: obligatorní rozhodčí soudy a odzbrojení, když je nazval jádrem a stěžejním bodem mírového problému, tu pan ministr zahraničí prohlásil, to všechno že prý stále ještě nestačí, tu volal - používaje s obměnou slov Herriotových, že prý spravedlnost bez síly je bezmocná - po zajištění a sankcích, tu žádal jakožto doplněk, aby byly připuštěny zvláštní smlouvy. Jedině v těchto zvláštních smlouvách spatřuje pan ministr zahraničí jediné zabezpečení pro malé státy, zabezpečení, že ženevský pakt nikdy neselže. Než pan ministr zahraničí úplně zapomíná, že zvláštní smlouvy, mají-li zaručovati opravdu plnou bezpečnost, s neúprosnou nutností musejí vyvolávati protismlouvy a protialiance, že regionální smlouvy rozdělují celý svět na množství proti sobě stojících, navzájem se potírajících mocenských skupin a tím velmi vážně ohrožují nejen ducha solidarity a spolupráce, jehož se tak často dovolává, nýbrž i myšlenku míru a že musejí zasaditi nejtěžší ránu především duchu paktu o Společnosti národů. Přirozený vývoj musí pak vésti ke zničení t. zv. evropské koncepce, na níž si československá zahraniční politika dosud vždycky tolik zakládala. Než pan ministr zahraničí, jenž musí znáti nebezpečí, prohlašuje, že nemůže jinak jednati, že nemůže jinak zaručiti bezpečnost své země. Zcela upřímně to vyslovil pan ministr zahraničí ve své notě ke garančnímu paktu, zaslané Svazu národů, že prý se nemůže spolehnouti na Svaz národů v jeho dnešní konstrukci, že tento Svaz národů, jak se mu zdá, ve svém idealistickém pojetí neposkytuje dnes potřebné jistoty, že jej považuje dnes za neschopna k životu a ještě za nezpůsobilý k řešení velikého taktického problému mezinárodnostního života a především problému stálého a trvalého míru. Je to, volá ministr zahraničí ve svém pamětním spise, pocit poněkud skličující, ale je prý lépe znáti plnou pravdu, než oddávati se ujišťováním a nadějím, jež neexistují. Toto poněkud kacířské mínění pana ministra zahraničí o Společnosti národů, toto poznání bylo naším přesvědčením od chvíle, kdy se Svaz národů zrodil. Utvořen byv násilným mírem, Svaz národů až do poslední minuty nebyl ničím jiným, než exponentem vítězné Dohody a především francouzské mocenské skupiny, k níž tak vysokou měrou náleží Malá Dohoda s Československem v čele. Jakožto dílo vítězů, stal se Svaz národů jejich nástrojem. Po duchu, jenž měl podle Wilsonových 14 bodů Svaz národů ovládati, nebylo dosud téměř ani stopy. Řadou chybných rozhodnutí a přehmatů - připomínám Horní Slezsko - tím, že se sám vyloučil při rozhodování velkých otázek světové politiky - zmiňuji se o reparacích svým jednostranným stanoviskem ve všech otázkách náležejících do jeho oboru působnosti - připomínám menšinovou politiku pozbýval Svaz národů, jak o tom jasně svědčí konflikt italsko-řecký, každým dnem vážnosti a klesl na úroveň diplomatické konference, od níž nikdo neočekával vážného kroku k urovnání velkých problémů a konfliktů hýbajících lidstvem, a nejméně už zjednání míru národů. Mimo to cítil Svaz národů ve všech případech, kdy se stal hospodářským exponentem států v něm zastoupených, jako na př. při sanaci rakouské a maďarské, výlučně ideologickým a politickým nástrojem mezinárodního finančního kapitálu, což jistě nepřispívalo k povznesení jeho vážnosti. Tento vývoj mohl nastati u Svazu národů jen proto, poněvadž již od kolébky nebyl svazem národů, nýbrž svazem vlád, poněvadž nevyrostl z myšlenky mezinárodní solidarity národů, nýbrž vznikl mocenským diktátem vítězů, jichž duševní založení v každém svém směru odporovalo duchu a úkolům Společnosti národů, poněvadž nebyl zbudován na základě rovnoprávnosti všech národů a nebyl veden zásadou demokracie, nýbrž byl ovládán jedině a pouze mocenským úsilím vítězných států. Nemohl také rozvinouti činnost, pro kterou byl určen, proto, poněvadž hned od počátku byl kusou korporací, jejíž sféra vlivu končila na hranicích Německa, Ruska, Ameriky, tedy na rozhodujících místech, v ohništích politického světového dění. Za takových okolností Svaz národů nemohl fungovati, za takových okolností nemohl se státi způsobilým nástrojem pro nový právní řád světový, pro mezinárodní právní organisaci v pravém slova smyslu. Naše dosavadní nedůvěra ke Svazu národů byla tudíž zcela odůvodněná a shodovali jsme se v ní úplně, jak jsme svrchu viděli, i s tak směrodatným místem, především i s panem ministrem zahraničí. Přes to nechceme naprosto lámati hole nad Svazem národů. Velmi dobře chápeme, že zbudován jsa na spolupůsobení států a jejich vlád, může míti jen tolik moci a jen tolik síly, kolik tyto státy a vlády jsou ochotny mu poskytnouti. Proto také Svaz národů nemůže vlastní silou odstraniti vady a nedostatky na něm lpějící, nemůže přemoci obtíží, které se staví v cestu jeho působnosti, naopak potřebuje k tomu popudu zvenčí. Jen státy, na jejichž spolupůsobení je založen, mohou mu poskytnouti síly, jíž potřebuje, aby se stal mezinárodním společenstvem pro mír, pro dorozumění národů a znovuvybudování rozvráceného světového hospodářství. Záleží tudíž podle našeho mínění především na silách, které působí uvnitř těchto států a jichž lze použíti k oživení Svazu národů.
Právě průběh posledního zasedání Svazu národů ukázal, že obrat v politice zemí pro organisaci Svazu národů rozhodných, jako na př. přechod moci z rukou imperalismu a kapitalismu do rukou dělnické třídy, že vystřídání Poincaréa Herriotem, Baldwina Macdonaldem dovede dáti Svazu národů zcela jiný ráz, zcela jiný význam, zcela jiný úkol. Svaz národů nemusí býti tudíž ve svém dnešním složení zcela bezvýznamný, nemusí býti naprosto neplodný a proto by bylo zcela pochybeno, kdybychom dělali nad Svazem národů pro jeho minulost kříž, kdybychom přes něj přešli definitivně k dennímu pořádku, naopak musíme napnouti všechny své síly a obrátiti je k tomu, aby byl organisačně a duševně přetvořen podle nynějších nezbytností, aby byl ve všech směrech zdemokratisován, aby mu byly dány do rukou všechny prostředky, jež by mu umožnily, aby plnou měrou dostál svým úkolům. Že se to může státi jen tehdy, bude-li moc v rukou dělnické vlády, to ukázalo velmi zřetelně právě poslední zasedání Svazu národů. (Souhlas na levici.) Avšak při tom v našem zápase o mír, jak jsme to již po desítiletí činili, nesmíme zapomínati ani na okamžik našeho boje o odzbrojení. Dnes, 10 let po vypuknutí války, stojí ve zbrani o milion lidí více, Evropa vydává na militarismus o 3 miliardy franků více než v r. 1913. Podle tabulky, která prošla v posledních dnech novinami, Malá Dohoda a Polsko mají dohromady armádu o mírovém stavu 640.000 mužů (Německé výkřiky: Slyšte, slyšte!), který je tedy dvakrát tak veliký jako ve velmocenské Francii. Ve světové válce Francie vrhla na bojiště 105 divisí, Německo 150 divisí, Malá Dohoda a Polsko mohou dnes postaviti 89 pěších divisí a 12 jízdeckých brigád. Československá republika vydala na úhradu nákladů na militarismus za dobu svého krátkého trvání 16.5 miliardy, a to všechno přes to, že washingtonská deklarace z 18. října 1918 slibovala českému národu, že stálé vojsko bude nahraženo milicí, a přes to, že v branném zákoně z 19. března 1920 bylo pravoplatně usneseno, vybudovati brannou soustavu na podkladě miličním, při čemž bychom připoměli jako zvlášť charakteristický moment, že zpravodajem o branném zákonu byl nynější ministr národní obrany Udržala že se tehdy velmi vřele přimlouval za zavedení milice. (Výkřiky na levici.)
Avšak všechno to nebránilo českým koaličním stranám, aby s chladnou tváří nezardousily v iniciativním výboru návrh na revisi branného zákona, podaný po konstituování Národního shromáždění r. 1920 německou sociálně-demokratickou frakcí, a neznemožnily tak ovšem každé rokování a další parlamentární projednávání tohoto návrhu. Od té doby, jakmile se jen stala zmínka o milici, strhl se v koaličním táboře jediný pokřik, od té doby bylo sneseno ohromné množství důvodů proti milici, která se přece podle slibu presidentova měla státi základním pilířem ústavy. Ovšem, v posledních týdnech se počalo náhle hýbati svědomí jistých koaličních kruhů. Česká sociální demokracie ohlašuje návrh na revisi branného zákona zkrácením služební vojenské doby, snížením branného kontigentu, ökonomisací armády. Také se strany klerikální a české národně-socialistické přicházejí podobné podněty. Avšak jak dlužno oceňovati podnět právě poslednějších, o tom svědčí výrok vůdce národních socialistů, senátora Klofáče, který řekl: "Moje strana miluje příliš mír, než aby právě nyní provedla úplné odzbrojení". Velmi příznačný je také výrok našeho pařížského vyslance Osuského, jenž byv tázán nedávno na odzbrojení, shrnul svůj úsudek ve slova: "Kdyby bylo provedeno všeobecné odzbrojení, lidé by se ozbrojili kameny, jež by na sebe házeli."
Při tom však každý jasně myslící člověk v tomto státě ví, že konfigurace Československa nepřipouští nejmenší možnosti, přivésti tuto zemi, jejíž hranice od západu k východu měří 2000 km a jejíž největší šířka činí 300 km, do obranného postavení. To jest mínění netoliko malého hloučku lidí, je to názor nejen oposičních politiků, nýbrž od první chvíle také názor rozhodujících vůdců tohoto státu. Byl to přece právě nynější ministr národní obrany, tehdejší zpravodaj o branném zákonu, jenž odůvodňuje návrh tohoto zákona, řekl ve své výborové zprávě doslova: "Víme také, že nás naše strategické postavení bude dnes nutit, abychom rozřešení nejtěžších otázek naší obrany ponechali ministru zahraničí." Byl to také pan ministr Udržal, jenž tehdy připomenul: "Podle Palackého naši předkové vítězívali spíše převahou ducha než hrubou mocí fysických zbraní." Od té doby se mínění vůdců tohoto státu velmi značně změnilo, neboť již ani ne po 4 letech můžeme v důvodové zprávě k zákonu o stanovení činné služební doby, kterou předložil ministr národní obrany Udržal, čísti doslova: "Zeměpisná poloha naší republiky je velice nepříznivá a k obraně vyžaduje tudíž aktivní armády v takovém mírovém stavu, aby mohla, kdyby snad došlo k nepřátelskému přepadení, zadržeti toto přepadení po tak dlouho, dokud nebude mobilisováním záložníků sesílena." Kdežto tedy ještě r. 1920 podle mínění držitelů moci v tomto státě hlavní slovo při obraně země měl míti pan ministr zahraničí, r. 1924 vyhrazuje si to pro sebe pan ministr národní obrany. Avšak my nevěříme, že by bylo možno prostředky, jež má Československo po ruce, přivésti zemi do obranného postavení, neboť to by nebylo možno s milionem mužů, kteří by se v případě mobilisace shromáždili, naprosto uskutečniti, poněvadž k úplné obraně země ve skutečnosti by bylo zapotřebí trojnásobného množství. Proto se domníváme, že Československu se poslouží jen takovými opatřeními, pro něž se ze zcela obdobného postavení rozhodla dánská socialistická vláda, když podala svůj návrh na odzbrojení. Dánsko je zemička se 3 1/2 miliony obyvateli a s pobřežím, které je větší než pobřeží Francie a k jehož obraně by bylo zapotřebí desateronásobné síly vojenské, než jakou má Dánsko po ruce. Poznávajíc skutečnou vojenskou bezmocnost, přes svou armádu a loďstvo, dánská vláda se odhodlala k jedině možnému kroku, k resolutnímu odzbrojení, podle něhož presenční služba se odstraňuje, na místo armády a loďstva se zavádějí strážní sbory na vodě a na zemi, vojenské a námořní dílny se přeměňují v civilní státní podniky a dosavadní vojenská zařízení se nahrazují takovými opatřeními, která umožňují snížení nákladů na vojsko ze 60 milionů na 11 milionů dánských korun. Tím se v Dánsku uvolňují ohromné sumy peněz, jichž může býti použito pro sociální a národohospodářské užitečné úkoly a které mohou ještě více povznésti duševní a kulturní úroveň tohoto bez toho již vysoko stojícího obyvatelstva.
Nikoli proto, abychom učinili Československo bezbranným, nýbrž abychom prospěli zájmu veškerého obyvatelstva a všeobecnému míru, považujeme stejnou cestu i pro Československo za schůdnou. Neboť země může býti zabezpečena nikoli vojenskými konvencemi, nikoli politickými a válečnými aliancemi, nikoli šíleným válečným zbrojením, nikoli budováním vzdušného loďstva, nýbrž jen tím, že se nejpřísnější neutralitou jako neutralisovaný stát včlení ve světový organismus a hledí si konečně také své vnitřní konsolidace. (Výkřiky na levici.) To je úkol, který ukládáme našemu ministru zahraničí a který je určitě v dosahu jeho moci. Služby, jež by na tomto poli prokázal zemi, měly by bohatší plody, než jaké může míti neslýchaná námaha a duševní napětí, s jakým se věnuje mezinárodní práci. V tom záleží podle našeho mínění, i se stanoviska této země, jádro mezinárodního problému. Dokud však Československo, nestarajíc se o smutné účinky své vnitřní politiky, nestarajíc se o to, jak se tato vnitřní politika obráží i za hranicemi, setrvá při své dosavadní vládní methodě a bude pokračovati ve své imperialistické politice zahraniční, bude udržovati ve zbrani statisícovou armádu a bude ustavičně dbáti o vybudování vojenských a vzdušných sil, zároveň však také jakožto stát po zuby ozbrojený bude volat po odzbrojovacích konferencích, nemůže ujišťování o mírumilovnosti československé zahraniční politiky nikde a nejméně již u dělnictva najíti ohlasu.