Mluvím zde za klub československých sociálních demokratů a dovoluji si upozorniti již nyní, že dosavadní způsob rychlého, překotného projednávání předloh tak závažných nenajde v nás podporovatele. V té spleti všeobecných, všem kategoriím státních úředníků společných zájmů a požadavků, dále zvláštních požadavků jednotlivých kategorií a také v neposlední řadě požadavků vyplývajících ze zvláštních poměrů zemí možno se vyznati jen za přímé spoluúčasti příslušných odborových organisací státně-zřízeneckých, a k tomu je především potřebí také dostatečného času. Než příslušné kruhy mlčí a nezbývá jiného, než abychom se zeptali, jakým způsobem chce státní správa chrániti svých zaměstnanců proti drahotě.
Zákonem prosincovým čís. 394 byly redukovány platy a mzdy o 15 až 20%. Od r. 1922 až po naše dny stoupla drahota průměrně o 20%, to znamená, že zákonem redukované platy byly o 1/5 znehodnoceny, takže vlastně státní zaměstnanci dostávají proti r. 1922 méně o 35 až 40%. Stal se pravý opak toho, oč usiloval zesnulý ministr financí dr. Rašín. Zvednutí kupní hodnoty československých korun na vnitřním trhu mělo zhodnotiti snížené platy, a zatím vzestupem drahoty poklesla kupní síla koruny a snižují se tak již snížené služné a platy státních zaměstnanců. Dílo Rašínovo, žel, zůstalo torsem, a my dnes vidíme, že nejen není vůle jíti cestami jeho, ale že i dílo jeho jest vědomě opuštěno. Dnes již více není snahy drahotu snižovati, dnes jest úmysl tuto drahotu na dlouhou dobu zabezpečiti, především v tomto čase ničím neodůvodněnou ochranou agrárních cel. Tíha drahoty doléhá tím tísnivěji, čím jsou menší platy a mzdy. Tak také drahotu nejvíce a nejtížeji odnášejí nejméně placení zřízenci, a to jest vlastně více jak 4/5 státních zaměstnanců, počítáme-li, že v úřednických kategoriích A, B, C, D, E jest podle sčítání z r. 1922 74.839 úředníků - kdežto ostatních zřízenců jest 267.394! Průměr těchto platů nepřesahuje měsíčních 1200 K, a musí-li vydati 80% svých platů jen na výživu - při vzestupu cen životních potřeb o 20% zdraženou - nezbývá jim již ničeho více na šat, obuv, výchovu dětí, a chtějí-li přece i tyto věci obstarati, nezbývá, než tak učiniti na účet žaludku, uskrovňovati se, trpěti podvýživou.
Upozorňujeme co nejdůrazněji na tento hrozivý stav a nedopusťme, aby na útraty těchto nejvíce postižených měla se díti úprava vyšších kategorií státních úředníků, neboť obmýšlená úprava má se díti ve znamení denivelisace platů. Hospodářská reakce, která chce pro své cíle takovouto úpravou platů získávati vysokou byrokracii, je také soudobně průbojníkem agrárních cel. Tato jednostranná hospodářská politika musí vésti k novým zbytečným výdajům státním, k novým otřesům a k novým bojům, čili k rozbití toho, pro co jsme po 6 let vytrvale s obětmi pracovali, zabezpečení a upevnění republiky.
Státní správa, je-li si vědoma těchto věcí, nesmí především dopustiti, aby 267.000 státních zaměstnanců a zřízenců pokleslo ještě níže v životní své úrovni. Zde nejde o nivelisaci či denivelisaci platů, zde jde prostě o hájení života, schopnosti ku práci, jíž stát potřebuje. O existenční minimum zde především jde, jež musí býti nejdříve a nejbezpečněji kryto - a jsme daleci toho, abychom větší zásluze a větší práci upírali spravedlivé odměny.
Vzpomeňme nyní, jaké jsou vyhlídky na spravedlivé řešení. Již na podzim minulého roku rozšířily se pověsti o upravení místního přídavku, ale po roce zůstáváme u pouhých pověstí. Věc je tím smutnější, že tyto pověsti byly opírány o proposice vládní a že dnes v době stoupající drahoty splnění tohoto opatření nikterak nestačí na nejnutnější. Ceny bytů, přes to, že jest ochrana nájemníků, se zvyšují. Děje se tak pro dobrou vůli s panem domácím, třebaže draze placenou, děje se tak různými těmi opravami a přirážkami. Jsem daleko za pravdou, řeknu-li, že cena bytů ve starých domech od předposlední úpravy aktivního přídavku ze 7. října 1919 č. 541 se zdvojnásobila. Co však máme říci o těch ubohých, kteří zůstávají v bytech nových? Mám před sebou případy ze svého okolí, ze župy hradecké, kde v domech, které se stavěly na základě zákona o stavebním ruchu, dva pokoje s kuchyní jsou pronajímány za 400 Kč měsíčně a při tom je potřebí složiti 30.000 Kč jako zálohu se 4%ním zúročením. To znamená, že jen poněkud kloudný byt malého státního zaměstnance pohltí 30 až 40% jeho důchodů. To jsou věci, které musejí nutiti státní správu nejen ku přiměřenému zvýšení místního přídavku, ale především k vlastnímu podnikání, k stavbě nových obytných úřednických a zřízeneckých domů. Konečně likvidace zákona o stavebním ruchu sama navádí k tomu, nemá-li nastati obrovská nezaměstnanost, aby se s touto činností započalo.
Je samozřejmou věcí, že zákon o nemocenském pojištění státních zaměstnanců, který má zajistiti léčebnou péči, nemocenské a pohřebné, je zákonem, který měl býti dávno splněn. Příslušný návrh byl podán vládou úřednickou 5. srpna 1921, tisk sen. 1062, ale dodnes není projednán. Týž osud sdílí iniciativní návrh posl. sněmovny tisk 3777 o sociální a zdravotní pomoci státnímu zaměstnanectvu. Státní zaměstnanci nejsou ještě dnes tam, kde jsou dělníci, kteří již téměř po 40 let mají své sociální pojištění nemocenské, které si vynutili vlastní silou. Tato věc je tím povážlivější, že neblahé důsledky války na frontě a v zázemí objevují se dnes v zeslabení organismu a menší odolnosti proti nemocem, a tak máme dnes obrovskou armádu státních zaměstnanců chronicky nemocných, v nedostatečných bytech, špatně živených a bez lékařské pomoci. Co to znamená pro výkonnost a hladký chod úřadů, není potřebí dokreslovati. Jsme té pevné naděje, že věc tak naléhavá, samozřejmá a celkem pro státní správu nenákladná nemůže více nalézti ve svém uskutečnění překážek.
Z nejpalčivějších požadavků je dnes otázka úpravy požitků staropensistů s novopensisty. Utrpení těchto lidí, kteří poctivě státu svému dosloužili, je nezměrné. To nejsou bývalí úředníci a zřízenci, to jsou hotoví žebráci, kteří marně po několik let vztahují ruce ke státní správě ne o almužnu, nýbrž aby prostě konala svou povinnost. Již minulého roku jako referent kapitoly VIII. o pensijním a starobním zaopatření připomněl jsem vládě tuto povinnost a vynutil jsem prohlášení, že příslušná předloha bude co nejdříve předložena. Žel, rok minul a my pořád ještě přijímáme prosebné deputace těchto zoufalých chudáků. Máme-li dosti prostředků na representaci státu v cizině, najdeme je také na odstranění této ostudy, která představy o spořádanosti tohoto státu, draze vyvolané v cizině, musí naráz rozptýliti.
Dotknul-li jsem se jen letmo některých požadavků všeobecných, jsou tu ovšem také některé jiné, krajně naléhavé, týkající se některých kategorií státních zaměstnanců. Jde tu na př. o 3letou historii tak zv. oficiantského zákona, přijatého touto sněmovnou a senátem a dosud z formálních důvodů nepotvrzeného panem presidentem. Je mylný názor, že bolesti tímto zákonem vyvolané, vlastně odkladem jeho vyvolané, zahojí se pozdějším přijetím. Na splnění tohoto zákona čekají desetitisíce nejhůře placeného státního zaměstnanectva a každý odklad znamená nové utrpení. Zde platí více než jinde: "Kdo rychle dá, dvakrát dá." Než tyto samozřejmosti, zdá se, nepůsobí na místech povolaných, a tak nezbývá, než přímo se zeptati, jak dlouho tento zákon bude státní správou odkládán, když není odporu, ba naopak přání všech politických stran je, aby tomuto nesnesitelnému stavu byl učiněn konec.
Velmi naléhavou věcí je úprava služebních poměrů válečných invalidů, kteří, ač konají řadu let platné služby státu, neznají dne ani hodiny, kdy budou propuštěni. Ani ta řada šťastnějších, kteří jsou již oficianty, není chráněna před výpovědí, jež je stejně krutá, vchází-li v platnost po 3 měsících jako po 14 dnech. Zaměstnává-li stát několik let invalidu, musil dojíti k přesvědčení, že jeho práce potřebuje a pak je pouhým logickým důsledkem, že si takového zřízence zajistí definitivou. Dnešní stav je o to horší, že neustále proskakují zprávy o zmenšení počtu státních zaměstnanců a přirozeně ti, kteří nemají definitivy, jsou v neustálých obavách o svůj osud. Váleční poškozenci si nejméně zaslouží, aby poctivá jejich snaha pracovati, býti platným členem společnosti, byla takovým způsobem odmítána.
Válečné poměry velmi urychlily řešení četných požadavků žen, které jsou ve státních úřadech, ústavech, podnicích a fondech. Měli-li jsme odvahu zrušiti všechna privilegia v republice, tedy také nadpráví pohlaví, nezbývá, když připouštíme ženy ke všem pramenům vzdělání, než aby také ony bez ohledu na pohlaví zastávaly všechny úřady podle své schopnosti. Zavírání očí před touto skutečností znamená pouze komplikovati dosti již dnes spletitou sociální otázku žen, Neslyšeli jsme dosud s míst povolaných, jakým způsobem k této naléhavé věci bude přihlíženo.
Mohl bych zde jmenovati ještě četné požadavky vysokoškoláků, středoškoláků, geometrů, účetního úřednictva, železničních zřízenců, finanční stráže, vězeňské stráže, tabákového dělnictva, státního úřadu statistického, četnictva, policejní stráže, cestařů atd., ale čas na to nestačí. Dovoluji si jen upozorňovati, že o všech těchto požadavcích jsme zpraveni a žádáme, aby také povolané kruhy na tyto požadavky reagovaly. Požadavky kladené nejsou vždy jen rázu materielního, hledící k hospodářskému zlepšení, ale namnoze hledí ke zlepšení správy státní i výkonnosti úřadů, a tak by již jen zájem státu vyžadoval, aby o nich bylo uvažováno. Přecházení takových dobrých snah béře chuť ku práci a víru v lepší život.
Dnes, kdy uvažujeme o sanaci peněžních ústavů, bylo by také včasné uvažovati o sanaci úřednických domácností. Jsou velmi řídké případy, aby úředník byl bez dluhů. Kde je rodina, tam je to pravidlem, a bylo by se co diviti, kdyby tomu bylo jinak. Nesmírná drahota, násobící se péčí o děti, zavlékla úředníka do dluhů nejen ve válce, ale také již v republice. Vyvážení z těchto nezaviněných dluhů pokládal bych za jednu z věcí, jež by státního zaměstnance zplna osamostatnila a osvobozené jeho síly dala cele do služeb státu. Žel, byly pouze jakési zvěsti o akci vybavení z dluhů, ale kladného řešení jsme se vůbec ještě nedočkali.
Týkaly-li se uvedené požadavky a náměty úřednictva a zřízenectva celé republiky, nesmíme zavírati očí před požadavky, které plynou ze zvláštních poměrů v některých zemích. To je především Slovensko a Podkarpatská Rus. Poměry drahotní a zejména bytové jsou zde daleko horší než v zemích historických. Ptám se, jaké jsou zde důvody, aby tito zřízenci státní, plnící namnoze velmi těžce své povinnosti, byli zvláště trestáni za to, že konají poctivě služby státu? Pro horší drahotní poměry na Slovensku a Podkarpatské Rusi máme klasický doklad v názoru samého pana presidenta, který 24. srpna letošního roku deputaci novinářů řekl: "Zde je právě příklad oněch zvláštních poměrů, že je zde všechno asi o jednu třetinu dražší nežli v Čechách, na Moravě a ve Slezsku."
Pomíjení těchto bolestných pro státní zaměstnance zkušeností má jen ten následek, že vzniká zvláštní politická strana státních zaměstnanců na Slovensku a Podkarpatské Rusi na programu čistě hospodářském. Je-li toho potřebí právě na Slovensku a Podkarpatské Rusi, nechť posoudí činitelé jiní.
Přehlížení těchto zvláštních poměrů je nejen utrpením pro úředníky a zřízence, ale také neustálým pramenem nespokojenosti a málo prospívá konsolidaci československého státu. Nutná bezodkladná úprava diet a vyššího drahotního přídavku pro Slovensko a Podkarpatskou Rus byla by aspoň počátkem řešení těchto zvláštních drahotních poměrů na Slovensku.
Rovnoběžně s požadavky státního úřednictva jdou ovšem také požadavky úředníků a zřízenců autonomních, kteří sice zákonem postaveni byli na roveň státnímu úřednictvu, ale důsledky tohoto rovného postavení se státním úřednictvem, zejména zákona č. 394 doposud čekají splnění, zejména je to zvýšení základního služného o 75%, jež je ovšem rozhodující pro požitky pensijní.
Dovolil jsem si jen zhruba upozorniti na některé nejnaléhavější věci, týkající se státních zaměstnanců, jež v této době nezadržitelně stoupající drahoty stojí zde bezbranní a bezradní. Otázka zabezpečení státních zaměstnanců je také částí sanačního díla válečného a poválečného hospodářství. Žádná z vlád, jíž opravdu půjde o úplné ozdravení, nesmí tyto otázky zanechati neodpověděny.
Československá sociální demokracie má veliký zájem na této úpravě požitků úředníků, poněvadž má životní zájem na existenci tohoto státu, jehož správa nemůže býti dobře obstarávána strádajícím úřednictvem a zřízenectvem. Dovolil jsem si upozorniti právě včas před projednáváním rozpočtu na některé nedostatky velmi naléhavé potřeby státních zřízenců a úředníků a doufám, že když našly se prostředky pro sanování zruinovaného hospodářství bank, průmyslových podniků, jistě že by se také našly prostředky pro ty nejpotřebnější, pro státní zřízence. (Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Dávám slovo panu posl. inž. Kallinovi.
Posl. inž. Kallina (německy): Dámy a pánové! Předložený návrh zákona se zabývá konečně převzetím pohledávek vzniklých z válečných dodávek. Konečné zaplacení těchto pohledávek nástupnickým státem, který převzal netoliko všecka aktiva starého Rakousko-Uherska, pokud mají vztah na území jemu připadnuvší, nýbrž také z největší části obdržel in natura odvedenu protihodnotu těchto pohledávek, je pouze příkazem spravedlivosti. Dlužno pouze litovati věřitelů, kteří po šest let museli čekati marně na své peníze a nyní místo splnění svých spravedlivých požadavků se musí spokojiti žebráckým grošem. Vládní návrh činí odvislým uznání pohledávek nejen na splnění mnoha podmínek, jež vycházejí ze změněných státoprávních poměrů, nýbrž ponechává úplně bez povšimnutí také nastalé znehodnocení peněz a mimo to stanoví, že jako náhrada budou poskytnuty 3%ní dlužní úpisy, a to za každých 100 K pohledávky dlužní úpisy v nominální ceně 50 československých korun. Toto počínání se odůvodňuje poukazem, že jde o pohledávky 3000 věřitelů v celkové výši 700 milionů korun a že podle mírové smlouvy st. germainské, odst. 205, a mírové smlouvy trianonské, odst. 188, byla by vlastně povinna zaplatiti je rakouská a uherská vláda. Ježto však obě vlády dosud zaplacení odmítaly, praví zpráva dále, jest vláda z národohospodářských důvodů pohnuta k převzetí těchto pohledávek ve formě jakési cesse státu.
K tomu musím prohlásiti, že tyto podmínky odporují vší obchodní morálce, avšak také svrchu uvedenému národohospodářskému odůvodnění, jestliže stát jako částečný uživatel těchto válečných dodávek, avšak také jako uživatel předpisů daňových, vydaných na základě těchto nezaplacených pohledávek, při kterýchžto předpisech byly za základ vyměření brány ve většině případů plné částky, chce dnes platiti jen polovinu těchto pohledávek a nad to ne v hotovosti, nýbrž ve formě 3%ních dluhopisů. Dále se však také musí uvážiti, že při likvidaci pohledávek za tyto dodávky, které již nebyly převzaty dřívější vojenskou správou, již tak jako tak podle uzavřených ujednání byla zařazena jen polovina obnosu. Dnešní hodnota nabídnutého odškodnění může býti tedy oceněna průměrně 10% pohledávky. Již z těchto zjištění vyplývá, že nejde o skutečné uspokojení těchto oprávněných pohledávek, nýbrž jen o krásná gesta.
Jako při tak zvaném konečném vyřešení otázky válečných půjček jeví se i zde snaha vylíčiti toto naprosto neuspokojující vyřešení jako akt milosti, a přece jde zde opět o konfiskaci 100 milionů německého národního jmění, jde i zde opětně o těžkou ránu pro německé hospodářství, jež se na rozdíl od českého hospodářství od založení tohoto státu nejen netěší žádné podpoře, nýbrž jen stálému odstrkování se strany vlády. Zvláště těžce jsou postiženi drobní živnostníci, jimž po leta schází provozovací kapitál a kteří vidí nyní mizeti poslední svou naději na spravedlivé splnění svých pohledávek.
Abychom si byli vědomi plného dosahu tohoto "blahovolného" řešení, musíme si představiti, že se věřitelé musí vzdáti také úroku do nynějška, že však na druhé straně musí státu zpět nahraditi alespoň třetinu skutečného odškodnění na daních a dávce z majetku a přírůstku na majetku. Nyní k tomu přistupuje ještě kaučukové ustanovení §u 6, jež zmocňuje stát, aby, nejsou-li zaplaceny daně, ponechal si tyto dluhopisy na místě placení a aby je súčtoval podle bližších ustanovení, jež mají býti vydána nařízením. To neznamená nic jiného, než že se stanoví kurs podle volného uvážení úřadů. Zde nutno již žádati, aby když již honorování činí jen 10% pohledávky, přece jen při použití dluhopisů na splacení dlužných daní byl stanoven přepočítací kurs. Navrhl jsem proto, že při súčtování na dlužné daně mají býti tyto dluhopisy přejímány ve jmenovité hodnotě. Ježto v předloženém návrhu zákona bylo mimo to zapomenuto stanoviti počáteční termín pro súčtování, navrhl jsem, aby jako takový přijat byl 1. leden 1920. Dále chci poukázati na nestvůrné ustanovení §u 8, jež praví, že spory, které vzniknou z právních poměrů mezi věřiteli a státem na základě tohoto zákona, nepatří mezi věci civilně-sporné a že proto není možno nastoupiti cestu práva. Toto ustanovení jako doplněk §u 7, jenž praví, že převzetí a výše odškodnění podléhá rozhodnutí ministerstva financí, dává ve spojitosti se zprávou výboru poznati, že mimo to má býti věřitelům vzata možnost při vyšším honorování, jehož se snad později dosáhne, pohledávek přešedších podle tohoto zákona na stát, prostřednictvím rakouské nebo uherské vlády uplatniti další nároky na náhradu.
Dámy a pánové! Doufám, že tyto vývody samy stačí, aby vám byl úplně podán důkaz, že tento návrh zákona naprosto nevyhovuje očekávání a nemůžeme proto nikterak prohlásiti, že s tímto návrhem zákona v některém směru souhlasíme. Chci ještě jen promluviti o dalším návrhu zákona, abych se nemusil opětně hlásiti ke slovu, a to chci pohovořiti o předloze o snížení předpisů daňových, které po léta požaduje obchod, živnosti a průmysl vzhledem na nastalé hospodářské změny doby poválečné. Pokud jde v tomto návrhu zákona o tendenci, snížiti příliš vysoko stanovené sazby vzhledem k nynější hospodářské krisi, možno s těmito snahami jen souhlasiti. Způsob však, jakým vládní návrh zamýšlí splniti tento požadavek všeobecně za spravedlivý uznávaný, musí vyvolati náš nejostřejší odpor. Neboť již označení "mimořádné slevy" odporuje duchu tohoto požadavku, neboť nejde zde naprosto o odpisy daňové, jež se jeví u jednotlivých podniků nutnými v důsledku nastalých poměrů, nýbrž o všeobecný zjev, jenž zasáhl veškerý náš hospodářský život. Požadované slevy musily by býti poskytnuty v uznání, že jde o předpisy na podkladě konjunkturních zisků, jež snad mohly býti číselně vykázány, jež však jednak byly již investovány, jednak však stoupnutím československé koruny v roce 1922 byly znehodnoceny a nemohou tudíž dnes býti uznány za spravedlivý podklad pro daňové předpisy.
Je tedy samozřejmě povinností vlády, nechce-li vědomě pracovati ke zkáze statisíců poplatníků, aby učinila patřičná opatření, aby tyto daňové předpisy, spočívající na neudržitelných podkladech, byly sníženy na míru alespoň poněkud snesitelnou. Bylo by účelným, aby k tomuto snížení došlo všeobecně, vedle toho bychom však měli zkoumati, zda nemá ve zvláštních případech dojíti ještě k dalšímu mimořádnému odpisu, jenž je odůvodněn mimořádnými poměry, jimiž byla řada podniků nebo živnostenských závodů postižena. V důvodové zprávě k tomuto návrhu zákona se uvádí, že úřady, vyměřující daně, dostaly se následkem vzrůstu agend od založení státu teprve opožděně k vydání předpisů daňových. Nyní bude podle mého mínění přetížení úřednictva prací zvýšeno do nedozírna, bude-li se chtíti projednati každý jednotlivý případ daňový zvlášť na podkladě nových a obšírných šetření. Již podle této úvahy bylo by více na místě všeobecné snížení a mohly by býti vedle toho zvláštní případy, v nichž poplatníci žádají dalšího snížení nad všeobecnou míru, ještě projednávány odděleně. Zvláště však nutno si stěžovati také do vyloučení berních komisí z účasti na posouzení výměry nutných slev daňových. Ustanovení, že se rozhodnutí činí závislým výhradně jen na uvážení úředníka, musí býti bezpodmínečně odmítnuto, vždyť přece podle zkušenosti i nejschopnější a nejobjektivnější úředníci nejsou s to, aby si utvořili závěrečný úsudek o hospodářských poměrech. Zvláště ztěžováno jest toto rozhodování také ustanovením §u 1, jež činí povolení odpisu daňového závislým na podmínce, že by při ponechání předpisu v platnosti nastalo vážné ohrožení hospodářského podniku nebo výživy. Myslím, že tato prohlášení sama dostačí k důkazu, že jednotlivý úředník bez spolupůsobení povolaných zástupců poplatníků není s to, aby ve všech případech učinil spravedlivé rozhodnutí. Nesmíme však také zapomenouti, že při soustavě zde panující jest oprávněna obava, že němečtí poplatníci budou při nejasném znění podmínek většinou vyloučeni z výhod tohoto zákona. Tato obava je tím odůvodněnější, že v návrhu zákona je stanoveno, že úřad pověřený ministrem, aby rozhodoval, rozhoduje konečně, a že je vyloučeno každé odvolání, to znamená, že se nezaručuje právní nárok. Poplatníci v německém kraji budou musiti proto se míti velmi na pozoru a učiniti všechna opatření, aby na jejich oprávněné požadavky byl vzat patřičný zřetel.
Vidíme tedy, že oběma návrhy zákona nejsou ani oprávněné požadavky poplatníků, zápasících těžce o své bytí, ani oprávněné požadavky věřitelů bývalé vojenské správy alespoň z části uspokojeny; musíme tedy, budou-li odmítnuty pozměňovací návrhy, jež jsem podal, hlasovati proti oběma těmto předlohám. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Gagatko.
Posl. dr. Gagatko (rusky): Již více než tři týdny máme před sebou celé řady návrhů zákonů finančního rázu, jimiž si vláda přeje poskytnouti aspoň částečné náhrady za škody a ztráty povstalé následkem vojny, kterýmižto návrhy zákonů chce upraviti klidný a normální rozvoj země a zabezpečiti tento rozvoj před otřesy, periodicky se po válce opakujícími. Nebudu se zabývati podrobně otázkou, jak dalece jsou tyto návrhy zákonů spravedlivé vzhledem ke všem obyvatelům naší republiky, zvláště k těm, kdož byli citelněji než všichni jiní postiženi válkou, a omezím se jen na všeobecnou poznámku, že celá skupina těchto návrhů zákonů, týkajících se otázky náhrady válečných škod a ztrát, zabývá se téměř výlučně zájmy těch, kteří disponují většími hmotnými prostředky, pomáhali prodlužovati válku a zvětšovali mravní a hmotné utrpení a bídu nejchudších dělných tříd. Musím zjistiti, že do nynější doby nepamatovalo se náležitě na prostý lid, zvláště na řady těch, kteří následkem vojny ztratili celý svůj majetek a své zdraví. Mám na mysli zde všechny ty oběti rakousko-uherských pronásledování, které se po celá léta jako nespolehliví občané trápily v četných maďarských žalářích. Nemohu pochopiti, proč právě tito lidé, proč jejich rodiny, jejich vdovy a sirotci, čekají marně na pomoc, která jim podle zákona patří. Přece tyto oběti rakouskouherské politické persekuce strádaly nevinně, ničily své zdraví, po tisících umíraly odevzdávajíce vše, co měly, do služby vlastního národa, vlastní země. Tyto oběti jsou dnes nuceny přihlížeti, jak jejich nepřátelé a utiskovatelé s úsměvem v tváři přijímají dary od vlády osvobozeného národa ve formě náhrady válečných půjček a nároků, které vznikly z válečných dodávek. Tyto nešťastné oběti přece neprosí o nějakou almužnu, nýbrž žádají náhradu těch skutečných škod a ztrát, jejichž náhrady jim nesměla roku 1918 odepříti ani rakousko-uherská vláda. Tato vláda již počátkem roku 1918 přistoupila k ulehčení osudu těch nešťastných obětí a přiznala jim zákony č. 108, 317 a 318 z r. 1918 právo na náhradu způsobených jim škod. Jestliže tedy horší nepřátelé tohoto prostého lidu a těchto politicky nespolehlivých našich nynějších občanů nemohli odepříti těmto obětem práva na náhradu škod a ztrát způsobených za války, pak nynější vláda naší republiky jest povinna především postarati se o ně a teprve v druhé řadě měla by spláceti směnky těm, kdož přímo nebo nepřímo pomáhali ke zničení míru a štěstí četných, klidných a úplně nevinných občanů.
Mezi návrhy zákonů nevidíme ničeho, co by ukazovalo na to, že obyvatelstvo území postižených válečnými událostmi dostane konečně náhradu škod za zničení hospodářství vlastními i nepřátelskými vojsky. Již ke konci války a potom i po válce se sestavují neustále seznamy těch hmotných škod, ale zájemníci se nikterak nemohou dočkati chvíle, kdy jim bude nahrazeno, co jim bylo za války vojsky uloupeno a zničeno.
Krajem nejvíce válkou postiženým jest severovýchodní část naší republiky, zvláště župy: šarišská, zemplinská, užhorodská, berešská a marmarošská, t. j. právě území, na němž žije naše ruské obyvatelstvo. Kdo viděl tyto kraje za války a přímo po válce, nemůže popříti, že zvláště naše obyvatelstvo a náš kraj byl citelněji než všechny jiné postižen následky světové války. Celou zimu z r. 1914 na 1915 byly Karpaty územím válečných událostí. Čeho nemohla vzíti cizí vojska, bylo uloupeno a zničeno tak zvanými vlastními vojsky. Mnoho škol, kostelů, celých osad bylo zničeno nepřátelskými a vlastními vojsky, mnoho obyvatelů bylo postaveno jako zrádci před válečné soudy a bylo pověšeno a zanechali své děti a příbuzné bez péče a kusu chleba, jiní se dostali do rakousko-uherských vězení, kde část zemřela tyfem a jinými nakažlivými nemocemi a zbývající část zaplatila to svým zdravím. Ještě i po válce Podkarpatská Rus nenalezla klidu. V r. 1918 udělala mnoho zlého maďarsko-bolševická vojska. Místo nich přišla vojska rumunská, která odnesla s sebou vše, co se jim dostalo do rukou. Následkem těchto válečných událostí karpatoruské obyvatelstvo zchudlo v nejvyšší míře, zbavené pak možnosti dřívějších výdělků na maďarských rovinách a za hranicemi naší země těšilo se tím, že nalezne podporu a pomoc ve své nové vlasti. Bohužel, dosud v tomto směru neuděláno nic nebo skorem nic. Pravda, vláda věnovala asi půl druhého milionu korun na zálohy těm, kteří nejvíce utrpěli a jejichž život byl v nebezpečí. Avšak z věnovaných částek pouze nepatrná část se dostala do rukou těch, kteří skutečně strádali, a to proto: Zálohy byly dány především lidem, kteří měli vliv a známosti. Jen nepatrné části obyvatelstva se dávala almužna od 100 do 500 korun, tehdy, kdy lidé bohatí a vlivní dostávali zálohy od 5000 do 10.000 K. V nynější době, kdy našemu obyvatelstvu hrozí skorem již smrt hladem, když ztratilo výměnou peněz skoro již zbytky nuzných úspor, když nenalézá ve své rodné zemi možnosti výdělku a lepších podmínek života, když se jeho hospodářský stav každým dnem více a více zhoršuje, vláda nemůže nepřijíti mu s pomocí a nemůže mu nevrátiti to, co mu podle zákona patří. Pohlédneme-li na hospodářský, ekonomický stav našeho národa a našeho kraje, pohlédneme-li na jeho těžkou minulost v celém tisíci let, uvidíme, že Podkarpatské Rusi nelze porovnávati s jinými částmi republiky, zvláště nelze ji porovnávati s Čechy a Moravou, kde podmínky životní jsou neporovnatelně lepší a kde válka nezanechala tolik stop jako u nás.
Já se dnes pokusím, užívaje této příležitosti, abych vylíčil skutečně těžký stav našeho národa a abych tak obrátil vaši pozornost na onen kus země, který dnes, v šestém roce republiky, nenalézá východiska ze svého ekonomického a hospodářského stavu. Než to udělám, dovolím si opakovati slova vyřčená s tohoto místa před třemi týdny mým kolegou, poslancem z Podkarpatské Rusi, panem inž. Nečasem. On pravil (čte):
"V celé Československé republice není bída lidu tak veliká, jako v Podkarpatské Rusi." "Podkarpatská Rus je zemí proletářů a malých lidí. Hospodářská situace Podkarpatské Rusi je nyní kritická, v některých místech zoufalá." "Největší průmyslové odvětví v Podkarpatské Rusi, chemicko-dřevařský průmysl, v poslední době vegetuje a odumírá." "Dělnictvo průmyslových podniků stojí tu bezradně a bez prostředků a pohlíží s hrůzou vstříc kruté podkarpatské zimě o stále vzrůstající drahotě." "Pro dělnictvo neplatí tam vůbec zákony republiky." "Verchovinci, kteří prodělali těžce ve vlastní zemi válku, kteří slyšeli sliby vlády Karolyiho i Bély Kuhna a osvobozenecká hesla naší republiky, žijí nyní v hospodářském ohledu těžkým, krvavým životem." "Skromnou malou úrodu obyvatelů Podkarpatské Rusi ničí v lesích karpatských divoká zvěř: divoká prasata, vlci a medvědi i jeleni." "V celé Podkarpatské Rusi trpí zemědělský proletariát tím, že pozemková reforma provádí se pomalu." "Národ Komenského nepostavil ještě pro odpor ministerstva školství na Podkarpatské Rusi žádné školy: 50.000 dětí nemůže choditi do školy, protože není dostatek škol a učeben."
Ano, pánové, Podkarpatská Rus jest v kritických poměrech ekonomických a hospodářských. Pomoci tam třeba, jest nevyhnutelná a to hned, jestliže si nepřejeme, aby následovala pohroma. Abychom nalezli prostředky a způsoby, jimiž by bylo možno odvrátiti hrozící pohromu, musíme se zastaviti podrobněji u příčin, které měly vliv na vytvoření stavu, z něhož není východiska.
První hlavní příčinou ochuzení naší země jest její těžká minulost. Podkarpatská Rus žila dlouhá století v maďarském otroctví a v celém tomto čase její obyvatelstvo bylo předmětem vykořisťování maďarskými imperialisty a maďarskými feudály. Z úrodných rovin Tisy bylo naše obyvatelstvo soustavně vytlačováno na vrcholky karpatských hor, do hlubokých, dřímajících lesů, a tam bylo odevzdáno do rukou krčmářů a rozličných spekulantů. Přes přírodní bohatství žilo v nejkrajnější nouzi a celý rok žilo jen tím, co v létě každého roku získalo na sezonních pracích v hloubi maďarské země. Vše, co mělo doma, patřilo buď úplně nebo částečně spekulantům i krčmářům, kteří je loupili. Poněvadž ze 600.000 obyvatelů tři čtvrtiny, t. j. 450.000 bylo tak zvaných rolníků nebo spíše zemědělského proletariátu, poněvadž nebylo v zemi průmyslu, většina karpatoruských obyvatelů opouštěla své překrásné hory a odjížděla do Ameriky, aby se spasila před smrtí hladem. V takových poměrech je zastihla válka a převrat. Následkem toho, že sezonní vystěhovalectví bylo zastaveno a odjezd do Ameriky omezen do nejkrajnějších mezí, dále proto, že průmysl, který tam byl, byl hned silně zkrácen, obyvatelstvo bylo nuceno prodávati zbytky svého majetku a tím způsobem samo sobě podkopávati základy národního hospodářství. Stačí jíti na naše poloniny v Karpatech, aby se člověk přesvědčil, jak velice se snížil počet dobytka v naší zemi a jak upadá zvláště tento hlavní základ našeho národního hospodářství. Obyvatelstvo prodává a vyváží vše, co má, aby si koupilo nejnutnější věci pro sebe a své rodiny.