Jestliže pan generální zpravodaj takto velmi správně odpověděl mluvčímu stran kapitalistických, bude jistě jeho stanovisko jiné k nám, které zastupujeme pracující vrstvy národa. Bylo by neodpustitelnou chybou, kdyby při projednávání největšího sociálně-politického zákona naší republiky nebylo tlumočeno také jasně a zřetelně stanovisko žen k této předloze. Toto právo kritiky a vlastního názoru na předlohu opodstatněno je také tím, že ženy všech socialistických stran po celá desítiletí aktivně pomáhaly otázku sociálního pojištění popularisovati a plně se zúčastnily také zápasu za povinné zaopatření pracujícího člověka v nejtěžších jeho životních okamžicích. Litujeme proto velmi, že byly ženy z přímého vlivu na zpracování osnovy zákona jaksi vyloučeny. Zástupkyně žen nebyly zvány jako expertky ani do porad odborné komise, ani do pracovních schůzí sněmovního subkomitétu, což ovšem nespadá jako výtka na vrub pana generálního zpravodaje, nýbrž na vrub politických stran, které zástupce vysílaly. Velmi ráda konstatuji, že u pana generálního zpravodaje naše požadavky byly velmi vlídně uznávány. Konstatoval to již před rokem na předporadě o zákoně konané. Také připomínám, že i v subkomitétu sněmovny našly jsme vřelé zastánce ženských zájmů, zejména v poslancích Laubovi, Johanisovi a Taubovi. Tyto zákroky socialistických poslanců byly nám sice sympatické, ale ničeho nezměnily na faktu, že dělnická žena ve svém mateřství a vdovství je oproti jiným stavům této republiky, podléhajícím pojišťování, odstrčena na řadu let.
Nikdy my ženy, jsouce si vědomy důležitosti osnovy, nebudeme náležeti mezi plané kritiky zákona. Po 50 let veškeren pracující lid po zákoně volal. Na nesčetných manifestacích, zejména májových, kladl požadavek ten na místo nejpřednější. Tisíce starých, opuštěných nebo churavých lidí zmíralo po staletí v bídě a zármutku. Společnost lidská o ně nedbala a děti často zapomínaly. Osud starého dělníka, dělnice, či venkovských výměnkářů a malých živnostníků býval většinou tragický. Proto zákonnou změnu tohoto řetězu utrpení považuji já osobně za nejslavnější čin mladé republiky. (Zcela správně!) Sociální zabezpečení pracujícího člověka dá národu více než vyhrané války. Provedením tohoto bodu programu upevnila koalice národních stran opět v lidu důvěru ke státu a k závazkům, jež při svém sestavování na sebe převzala.
Zákon, který za těžkých poměrů hospodářských upravuje aspoň v mezích možnosti život dělníků nemocných, invalidních či sestárlých, zasluhuje býti nazván velikým dílem. Na 800.000 výdělečně činných žen najde v zákonu svou pevnou oporu. Přes půldruhého milionu dělníků-mužů taktéž. S rodinami spadá pod vliv zákona téměř 5 milionů obyvatelů tohoto státu. Stát sám bez ohledu na těžkou situaci finanční zavazuje se do budoucna připláceti na rentu invalidní či starobní, ať mužů nebo žen, po 500 Kč ročně. Vdovám polovinu, na jednostranně osiřelé sirotky 100 Kč a na oboustranně osiřelé 200 Kč ročně.
Litujeme, že renta vdovská je však vázána podmínkami velmi těžkými, jaké se neobjevily dosud v žádném domácím pojištění. Uznávám ovšem, že pokud se týče cizího zákonodárství, nechovají se snad v žádném státě k ženě-vdově lépe. To však neznamená, že bychom my neměli zaujmouti stanoviska lidštějšího (Tak jest!), jak toho veliká chudoba v našich dělnických vrstvách vyžaduje. Namítne se nám, že není peněz na zavedení vdovského pojišťování, že celá kostra sociálního pojištění by zakolísala a že bylo by nutno zvyšovati pojistné příspěvky vůbec. Naši zástupci právem však poukazovali na to, že celé průmyslové kraje, jako Plzeňsko, Brněnsko, Praha, Ostravsko atd. hlásily ochotu dělníků, platiti vyšší příspěvky, když by tím byla existence dělnických manželek a matek pro případ úmrtí živitele alespoň poněkud zabezpečena. Socialističtí zástupci podávali v tom směru i řadu opravných návrhů. Pro prudký odpor měšťanských stran přistoupiti na zvýšení příspěvků bylo znemožněno další zlepšení pojištění mateřského a téměř znemožněno i pojišťování vdovské. Oproti cizině, jak jsem již řekla, je naše pojišťovací osnova velmi dobrou. Poukazuji však, jak docela jinak hodnotily se v naší republice vdovy zaměstnanců státních, samosprávných, soukromých, ano i váleční poškozenci. Poukazuji zejména:
1. Vdovy po zaměstnancích státních, ať s dětmi nebo bezdětné, churavé či zdravé, mladší či starší, mají při úmrtí svého manžela nárok na 50% pensijních požitků mužových. Připomínám, že u železnic, jež zaměstnávají téměř polovinu státních zaměstnanců, požívají i vdovy po dělnících těchto pensijních výhod.
2. Zaměstnanci samosprávní velkou většinou, až na některé odstrkované kategorie zřízenecké, podléhají stejným zásadám pojišťovacím jako zaměstnanci státní. Vdovské pojištění je u nich tedy zavedeno podle této analogie.
3. Pensijní pojišťování soukromých zaměstnanců zabývalo se otázkou vdovskou hned v rakouském zákoně z r. 1907 a v cís. nař. z r. 1914 v §§ 12-14. Novelisací, která byla provedena zákonem čís. 299 Sb. z. a n. z roku 1921, byla stanovena hranice vdovských požitků mezi 1200-3600 Kč ročně. Není to mnoho, ale přece něco, aniž by tu byla renta něčím vázána.
4. Také hornické vdovy v příslušných zákonech mají zabezpečenu polovinu dávky po zesnulém manželu.
5. Vdovy po válečných poškozencích dočkaly se sice od r. 1920 některých zhoršení ve svých pensijních požitcích. Přece však ještě dnes i zhoršené vdovské právo válečných poškozenkyň bude státi vysoko nad právem vdov po zemřelých dělnících. Zákonem čís. 142 Sb. z. a n. z r. 1920, prováděcím nařízením k témuž a novelisací zákona čís. 39 Sb. z. a n. z r. 1922 bylo pevně stanoveno v §u 17, že každá vdova nebo družka po válečném poškozenci, má-li aspoň 30% neschopnosti ku práci, má nárok na rentu 600 Kč ročně, nyní s 50%ním přídavkem. Je-li neschopnost ku práci zjištěna aspoň na 50%, nebo má-li vdova po vojínu či válečném invalidovi aspoň 2 nezaopatřené děti do 17 let, má nárok na 50%ní zvýšení renty. Také vdovy starší nad 55 let požívají zvláštního příplatku. Sama v nesčetných případech zakročuji při vymáhání vdovských rent u válečných poškozenců. Co tu bývá rozvinuto bídy zjevné i zatajované. Tím více a tížeji doléhá na mne vědomí, že miliony dělnických vdov byly hůře taxovány, než všechny předchozí kategorie pojištěnců. Namítne se mi, že ostatní kategorie si hodně platí na starobní a tedy i vdovské pojišťování. Výjimku činí pouze váleční poškozenci, u nichž péče státu nahrazuje příspěvkový systém. Konstatuji, že si však dělníci na svoje pojišťování budou platiti také, a hodně a déle poměrně, než všechny ostatní kategorie.
§ 114 předloženého zákona pojednává o důchodech vdovských velmi stručně, a řekla bych, i tvrdě. Vdova po zemřelém dělníkovi, i kdyby tento si platil na pensijní pojišťování celá léta, nemá nárok ani na jedinou korunu renty, jedině, prokáže-li nejméně 2/3 neschopnosti ku práci. Dělnická vdova - matka - může míti 2, 5 i 10 nezaopatřených dětí, nedostane ani haléř renty vdovské, třebaže se nemůže pro péči o rodinu z domova hnouti, nebo i když práci nedostane.
Mluví se právem o tom, že také Řím nebyl za jeden den vystaven, a že tato předloha, vejdouc v platnost, bude postupně podle rozvoje poměrů zlepšována.
Dělaly jsme všemožný nátlak na doplnění osnovy již nyní. Ženská národní rada, ženské pracovní komise naše, poslanecký náš klub a zejména i náš zástupce v subkomitétu vymáhal nápravu. Vytýkalo se nám však, že neústupností v této věci dáváme v šanc osud celé předlohy. A to si nikdo z nás zase na svědomí vzíti nemohl.
Také pojišťování mateřskému věnovaly socialistické strany tohoto parlamentu plnou pozornost. Veliký sjezd práce ve Washingtoně, konaný r. 1919, přímo zavazoval všechny kulturní státy k náležitému zavedení mateřského pojišťování podle směrnic, které stanovil. Co válka na lidstvu zavinila, mělo býti do budoucna ochranou ženy-matky a dítěte aspoň částečně nahrazeno.
Mateřské pojišťování v Německu, Francii, Jugoslavii a Rusku stojí již na výši situace. Německý zákon z r. 1921 je nejobsáhlejší. Nárok na lékařskou pomoc a peněžité dávky mají nejen pojištěnky, ale také příslušnice rodiny pojištěnce, to jest manželky, dcery i svěřenky, dále všechny nemajetné ženy vůbec U pojištěnek platí náklad pokladny, u rodinných příslušnic doplácí polovinu stát a u žen nemajetných nese stát celý náklad. V nejtěžších chvílích života i nejchudší žena měla v Německu oporu a pomoc po ruce. Němci chápou, že mládež je záchranou každého národa.
U nás zoufalství nemanželských matek vyvolává tragedie, jež bohužel neléčí žádný sociální zákon, ale pravidelně poroty a soudy. (Souhlas.) Nemožná trestní ustanovení proti ženám nebyla doposud změněna. Francie ještě o něco dříve než Německo postavila se v čelo států provádějících plně usnesení washingtonské konference. Zákon francouzský mluví nejen o peněžitých dávkách před i po porodu, ale zná také premie na kojení a zvláštní podporu 200 fr pod titulem výbavného dítěte. V Anglii pojištěné ženě, manželce pojištěnce a do určité doby také vdově po tomto vyplácí se peněžitá dávka. Neznají však nároku na bezplatnou pomoc lékařskou. Pěkně se také zachovalo k ženě-matce zákonodárství bratrského státu S. H. S. Pojištěnky mají nárok na pomoc porodní asistentky nebo lékaře, podporu 2 měsíce před a 2 měsíce po porodu ve výši 3/4 mzdy, výbavné pro dítě a premii na kojení po dobu 20 týdnů. Také Rumunsko, Švýcarsko, Rakousko a jiné státy evropské mají dobré zákony o ochraně mateřství Italie upravila poměry separátním zákonem. Sovětské Rusko upravilo dekretem otázku mateřského pojišťování r. 1922. Je zajímavo, že fysicky pracujícím pojištěnkám podle dekretu má se poskytnouti podpora v těhotenství 8 neděl před a 8 neděl po porodu, kdežto ženám, kancelářskou nebo převážně duševní prací se zabývajícím, určena je podpora pouze na 6 neděl před a 6 neděl po porodu. Nezdá se mi toto rozdělení pracujících žen na dvě třídy správné, zejména, když všechny kapacity lékařské potvrzují na základě statistiky, že mnohem snažší porod mívají ženy fysicky pracující než ty, které prosedí celé dny v kanceláři nebo jsou jinak duševně zaměstnány. Mimo tyto podpory stanoví však také dekret udělení výbavného jakož i premii na kojení ve výši 1/4 mzdy po celých 9 měsíců.
U nás se o rozsah mateřského pojištění vedly spory po řadu měsíců. Litujeme velmi, že výrobní kruhy a jejich parlamentní zástupci i zde se postavili proti některým potřebným rozšířením. Když i iniciatoři a vědečtí spolupracovníci prohlásili, že potřebných 190 mil. Kč museli by jinde ušetřiti a zhoršiti osnovu v jiných směrech, přijala se po dlouhých jednáních předložená osnova o mateřském pojišťování podle těchto směrnic:
1. Pojištěnkám náleží zdarma pomoc porodní asistentky a, je-li toho třeba při porodu, i pomoc lékařská.
2. Peněžité dávky rovnají se nemocenské podpoře po dobu 6 neděl před a 6 neděl po porodu.
3. Premie na kojení vyplácí se po 12 týdnů ve výši poloviční podpory nemocenské.
Na potraty vztahuje se jen odstavec prvý. Odstavec tento vztahuje se také na manželky pojištěnců, nikoli však na ostatní ženské příslušnice rodiny. Také ochrana chudých nepojištěných žen v mateřství nebyla prosazena, zrovna jako padla otázka t. zv. výbavného a peněžitá podpora při rodinných příslušnících. I když máme my ženy řadu vážných námitek, zejména pokud se týče odstrčení žen-vdov, jakož i omezení pojišťování mateřského, přece neváhám říci, že dílo tak ohromné ceny a rozsahu nebylo v sociálním zákonodárství našem dosud utvořeno.
Vzpomínám i já na článek generálního zpravodaje "Vítězství optimismu". Na základě této osnovy budeme bojovati za její další dobudování. Nebude to již pouze věcí mužů-poslanců, ale v prvé řadě povinností nás žen v parlamentě i mimo parlament. Bude nutno rozvinouti nejobsáhlejší akce, abychom i my ženy docílily svého plného uznání v sociálním pojišťování. Akcemi těmito nebude již základ osnovy ani zdržován, ani ohrožován. Nemohu si však odepříti několik slov ke konci své řeči na adresu vlády, úřadů, sněmovny i celé veřejnosti.
V prvých dobách po státním převratu, když všechna srdce lidská byla nakloněna k odstraňování starých křivd a bezpráví, také na nás ženy usmálo se štěstí pravé demokracie. Nejprve nám byla dána politická rovnoprávnost, poté otevřeny nám brány všeho školství, na to zrušen byl celibát učitelek a úřednic, zavedena zákonem ochrana práce žen a dětí a pomocí států a organisací upravovány lidštěji i platové odměny ženských pracovnic. Brzy však se tento pocit solidarity muže se ženou začal kaliti. Nálada doby nevnikla, bohužel, do krve a nervů vedoucích mužských činitelů. Naopak objevují se čím dále tím zřetelněji tendence proti ženám. Ženy a dělnictvo jako hospodářsky nejslabší byly první na ráně při zpětné vlně reakce. Chcete-li o tom markantní doklady, tedy vám jich jen několik vyjmenuji. Jest to v prvé řadě pokus vytlačiti ženy z práce nebo jejich platové poměry zhoršovati. Ani stát není v té věci bez viny. Nedávno chystaná osnova, jednající o státních zaměstnankyních, ostře sahá na práva žen a chce opět zaváděti středověký celibát. Na školách omezuje se přijímání žaček. Vdovské renty válečných poškozenkyň jsou stlačovány a v největším sociálním díle republiky, o němž právě jednáme, opětovně žena byla aspoň částečně odstrčena. Uvážíme-li, co úsilí ženy vynaložily na to, aby tisíce posluhovaček, pradlen, soukromých učitelek atd. měnících bez své viny zaměstnavatele dostaly se pod střechu tohoto zákona, pochopí slavná sněmovna i celá veřejnost, že je nezbytně třeba, aby zpracováním každé osnovy zákona, zasahujícího vážně do života žen, měly také ženy právo aktivně se porad súčastniti hned v počátcích. Připomínám tento náš požadavek dnes veřejně, protože chystaný zákon o poměrech státních zaměstnankyň, podle něhož se bude ženám měřiti i v samosprávě a službě soukromé, také se pekl na byrokratickém ohníčku úplně bez nás a proti nám. Stejně bylo by věci jen prospělo, kdyby v osnově o vysokém vymílání obilí byly se včas zavolaly také ženské zástupkyně. Nemuselo dojíti k rozporům v poslední době.
Neupírám mužům veliké zkušenosti v oboru zákonodárné tvorby i použití moci výkonné. Co však specielně nás ženy bolí, co nás kde tísní a v čem bychom nápravy potřebovaly, víme přece jenom my nejlépe. Proto trváme na zásadě rovnosti s muži raditi se včas o všem, co se žen dotýká. Je to přirozené ústavou nám zaručené právo, kterého si nikým vzíti nedáme. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Modráček. Dávám mu slovo.
Posl. Modráček: Slavná sněmovno! Zajisté mne pochválíte za to, že na samém konci řečnické listiny nebudu opakovati všechny ty řeči zde pronesené, nebudu přilévati vody do moře a omezím se, k čemuž mne nutí také krátká řečnická lhůta, na to, o čem nikdo nemluvil. Nikdo nebyl více potěšen tím okamžikem, v němž dostává se konečně po dlouhém čekání pracujícímu lidu zákona, jímž uznává se nutnost jeho opatření ve stáří a neschopnosti pracovní, jako já.
Bylo tu řečeno právem panem referentem dr. Wintrem, že není to jen splnění sociální spravedlnosti, nýbrž zároveň pojištěním státu, dalším velkým krokem k jeho konsolidaci. Čím však určitěji rýsuje se před mými zraky velkolepý obraz příštího pojištění, jež má zahrnovati vedle vrstev námezdných i hospodářsky slabé vrstvy samostatných s jeho ohromnými kapitály, na nichž záviseti budou starobní a invalidní důchody několika milionů pojištěnců, tím jasněji si uvědomuji, že při sdělávání a projednávání tohoto zákona bylo zapomenuto na něco důležitého. Bylo zapomenuto na to, že žijeme ve společnosti, která ještě po dlouhé věky musí počítati s různými krisemi a katastrofami, která nedá se mistrovati matematickými výpočty, vyvoděnými z t. zv. poměrů normálních. Čili, abych mluvil přímo, bylo zapomenuto na to, že budujeme tuto velkolepou budovu sociální na papírové měně, o níž nevíme, co bude platiti zítra, natož za 10 nebo docela za 50 let, na měně, která sama je znehodnocena a ještě neustálena.
Všechna čest mravenčí píli, s níž byla snesena čísla důvodové zprávy, ukazující nám stav projektovaného sociálního pojištění a práva a povinnosti pojištěnců až do dálné budoucnosti. Ale, což ocitneme-li se opět v nějaké veliké mezinárodní krisi? Což když budeme vtaženi do nové války, která nás vyčerpá a ochudí a naši měnu potká rána, jaká potkala měnu rakouskou nebo docela německou? Což když promění se těch 16 miliard, jež během tří desítiletí budou nahromaděny ve fondech pojišťovacího ústavu, na jejichž úrocích je postaven výpočet rent starobních a invalidních, v pouhých 16 milionů nebo docela pouhých 16 tisíc korun nynější hodnoty. Co bude pak s celým tím sociálním pojištěním? Chcete-li si o tom učiniti představu, podívejte se, prosím, do Německa. Německo má již přes 30 let starobní a invalidní pojištění. Naschránily se tam dvě miliardy marek předválečné hodnoty, které nesly 60-70 milionů marek předválečné hodnoty, které nesly 60-70 milionů marek předválečných úroků. Tento kapitál, s takovými obětmi dělnictvem schráněný, přišel skoro úplně v niveč, celé pojištění se zhroutilo a dnes s velkou námahou a s velkými obětmi nejen státu, ale i pojištěnců se dává pozvolna opět dohromady na sutinách.
Takový byl osud sociálního pojištění velkých mas, jež bylo stíženo úplným znehodnocením měny. A, vážení přátelé, myslím, když se dnes zabýváme tak velkou věcí, jakou jest pojistiti pro stáří a neschopnost pracovní celé miliony pracujícího lidu, že nesmíme možnost znehodnocení měny a účinků jeho bráti na lehkou váhu. Tvoříme-li dílo, jež má zabezpečovati milionům existenci ve stáří a pracovní neschopnosti, jež všem pojištěncům a celému životu národohospodářskému i státu ukládá tak značné oběti, pak jsme povinni zabývati se vážně tím, jak zabrániti tomu, aby nahromaděné úspory obyvatelstva, tvořící základ pojištění, neproměnily se jednoho dne v kupu bezcenného papíru a velké oběti přinášené pojištěnci po několik desetiletí nepřišly na zmar. Vždyť neděláme tuto předlohu pro nejbližší léta, snad pro volby, nýbrž děláme ji pro nedohlednou budoucnost, smím říci snad, na celá staletí.
Prosím, aby mně nebylo poukazováno na to, že naše nynější pojišťovací ústavy, jako na příklad úrazové pojišťovny, poměrně snadno zrestaurovaly své znehodnocené kapitály zvýšením příspěvků. Nesrovnávejme ústav, který vyplácí ročně 20 nebo 30 milionů důchodů, s ústavem, který bude vypláceti ročně kolem 3 miliard důchodů. Ty se nedají snadno nahraditi zvýšením příspěvků a pomocí státní.
Ptáte se, jakým způsobem bylo by možno zabezpečiti pojišťovací kapitály proti znehodnocení v budoucnu? Své doby podal jsem v této sněmovně návrh, aby k účelům zabezpečení pojišťovacích kapitálů a důchodů věnována byla zabraná půda. Jsou dvě věci, které představují nejbezpečnější hodnoty. Je to půda a zlato. Půda však je lepší než zlato, neboť zlato může vzrůstem vlastní produkce značně klesnouti ve své hodnotě, půda pak vykazuje, nepochybně i nadále bude vykazovati směr stoupající. Že půda je ideálním zajišťovacím prostředkem proti znehodnocení kapitálů, uznává též p. dr. Schönbaum ve své důvodové zprávě. Uvádí však proti mně, že by neskýtala dostatečného zúročení. Jak známo, počítá se 4%. Dr. Schönbaum přehlíží však jednu okolnost, totiž tu, že zabraná půda přejímá se na základě cen předválečných, tedy hluboko pod trhovou cenou. Ve skutečnosti obdržel by pojišťovací ústav, kdyby můj návrh byl proveden, za nějakých, dejme tomu, 8 miliard Kč majetku za 20 miliard dle nynějších cen. To znamená, že by úrokoval 8 miliard, ale bral by pachtovné čili úroky z 20 miliard. I kdyby pachtovné neslo jen 3% trhové ceny, dosáhlo by se zúrokování mnohem vyššího, nežli dr. Schönbaum předpokládá. To však byla dosud jediná vážná námitka, která byla proti mému návrhu uvedena. Jinak byl prostě umlčován. Z jakých důvodů, je mně známo i neznámo.
Od té doby, kdo po prvé jsem vystoupil s touto myšlenkou - je tomu asi 1 1/2 roku - změnily se ovšem poněkud v zabrané půdě poměry, na nichž jsem budoval. Mizí pomalu nejcennější část zabraného majetku - půda zemědělská. Bude dle prognostiky Pozemkového úřadu asi 1/2 milionu ha půdy zemědělské do konce roku rozebráno a dalších 1/2 milionu ha má býti rozparcelováno příště nebo zbude dosavadním vlastníkům, takže zůstanou z celého komplexu, jenž činil asi 4 miliony ha, kromě pastvin a luk, hlavně lesy ve výměře asi 2 1/2 milionu ha. Ale ani lesy nebyly by méně cennou základnou pro zabezpečení pojišťovacích kapitálů proti znehodnocení, neboť dřevo stává se v Evropě stále cennějším zbožím a tím stoupá i hodnota lesů.
Nejsou mně neznámé hlasy, tvrdící, že lesy se nevyplácejí, ale, prosím vás, jaké lesy se nevyplácejí? Nevyplácejí se malé lesní komplexy, poněvadž vylučují racionelní lesní hospodářství, nevyplácelo se lesní hospodářství státu rakouského, jež bylo pod vší kritiku. Oproti tomu mohu uvésti hlasy vážných odborníků, kteří lesní majetek pokládají za nejjistější uložení kapitálů a prorokují mu dobrou rentabilitu. Podle dr. Šimana činila předválečná rentabilita lesů u nás průměrně 2·55%. Počítáme-li však, jak jsem prve učinil, že by pojišťovací ústav obdržel lesy za předválečnou cenu nebo aspoň skoro za cenu předválečnou, musíme tento předválečný čistý výnos nejméně zdvojnásobiti a zase se nám objeví, že by pojišťovací ústav při tom špatně nepochodil.
Ale tímto slušným zúrokováním nebyl by zisk pojišťovacího ústavu vyčerpán. Automatickým stoupáním hodnoty lesního majetku vzrůstal by též automaticky jeho kapitálový majetek a zabezpečení, jež by lesní majetek skýtal pojišťovacím kapitálům, bylo by stále větší a větší.
Když jsem citoval dr. Šimana, musím vzpomenouti též jeho článku v "Československém sborníku lesnickém" z r. 1919, v němž snáší důvody proti dělení lesů a pro sestátnění. Dr. Šiman má za to, že lesy při řádném lesním hospodářství ve velkém byly by pro stát velikým zdrojem příjmu. Místo dosavadních 14 milionů m3 dřeva bylo by možno těžiti z nich 20 milionů m3. V prvých dobách naší samostatnosti mohlo by býti dřevo naším zlatem. Dr. Šiman ukazuje pak na některé státy německé, jež měly z lesů až 10% státních příjmů. Důchod z lesů, praví dále, při větším rozsahu a spořádaném hospodářství je stejnoměrný, trvalý a jistý, jevě během doby směr stále stoupající. A dovolte, abych ještě citoval tato jeho slova: "Lesy vzhledem k dalekosáhlé své důležitosti pro blaho všeobecné a pro dlouhý věk svůj, život lidský tak značně přesahující, nenáležejí výhradně člověku, který jest dle jména jejich dočasným vlastníkem, nýbrž jsou součástí obecného dědictví přírodou nám daného čili jinak řečeno: Lesy mají býti veřejným a společným majetkem celého národa, jejž udržovati má ku prospěchu všeobecnému stát."
Dr. Šiman není tedy toho názoru, že by se na lesích prodělávalo nebo že by je musily sežrati mnišky, naopak vidí v nich nejjistější a nejpravidelnější důchod a při řádném hospodářství i dobrý výnos. Myslím však, že by se lépe vyhovělo jeho idei, aby lesy staly se majetkem obecným, kdyby přešly do vlastnictví sociálního pojištění. Zastavil jsem se trochu u lesů ne proto, abych se pobavil jejich krásami, nýbrž proto, abych ukázal, že parcelací zemědělské půdy nebyl můj návrh učiněn bezpředmětným.
Dáme zabrané lesy a zbytkové statky - sedláci se bez nich obejdou - starobnímu a invalidnímu pojištění, postavili jsme toto na tisíciletí na nejpevnější půdu, jaká je jen myslitelna. Ježto hodnota půdy a lesů bude stále stoupati, troufám si bez nadsázky tvrditi, že tímto způsobem byly by zabezpečeny všechny budoucí kapitály proti znehodnocení valutárnímu. Naše koruna může činiti v budoucnosti sebe krkolomnější skoky, sociálně-pojišťovací fondy, základ to starobních a invalidních rent pracujícího lidu československého, bude tím nedotčen. Starobní a invalidní pojištění nebude opřeno jen o zákon, bude opřeno též o půdu, na níž žije obyvatelstvo tohoto státu. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Učme se od šlechty a kleru. Na čem byla založena tisíciletá moc šlechty a církve katolické? Myslíte, že na urozenosti, resp. na kazatelně? Ne, na půdě. Kdyby byla šlechta a církev ukládala své jmění v českých groších místo ve statcích, již dávno smetly je politické dějiny jako vládnoucí stavy. Půda podepřela jejich panství, jejich moc, půda chránila je proti duchu doby, takže bylo třeba velikých revolucí, aby jejich vláda byla zlomena. Učme se od šlechty a kleru. Založme sociální pojištění na půdě. Zabraná půda patří národu, dejte mu ji.
Vím dobře, že můj návrh naráží v této sněmovně na majetkové instinkty. Zdáť se mnohým příliš komunistickým. Nuže, vybízím odpůrce, aby šli do šraňků a potírali jej. Uvádějte důvody proti němu. Chci diskusi, chci, aby o této životní otázce celého sociálního pojištění bylo hovořeno. Ne k vůli mně, nýbrž v zájmu milionů pracujícího lidu. Cítím do té míry povinnost, aby o věci bylo diskutováno, že jsem ochoten sám dáti zbraně odpůrcům do rukou. Nemáte-li žádných důvodů proti mému návrhu, přijďte, prosím ke mně, já vám je dám. Dám vám jeden důvod, jímž můžete můj návrh aspoň oslabiti. Můžete navrhnouti, aby zápůjčky, v nichž příští sociálně pojišťovací ústav bude jistě valnou část svých fondů investovati, byly poskytovány v relaci ke zlaté měně a v této relaci též spláceny. Kdyby dlužník byl povinen spláceti nikoliv nominelní, nýbrž vnitřní hodnotu zápůjčky, není pochyby, že i tímto způsobem bylo by možno jistou část pojišťovacích kapitálů zachrániti před eventuelním znehodnocením. Věc je tak úžasně jednoduchá a prostinká. Nenahradila by sice vlastnictví půdy a lesů jako základny fondové, ale posloužila by přece účelu. Řeknu vám, že by mne velice uspokojilo, kdyby aspoň takto bylo postaráno o zabezpečení příštích kapitálů a rent. Proč, ptám se vás, máme stavěti na písku, když je možno stavěti na pevné půdě? Proč neučiniti sociální pojištění co nejdokonalejším, když není k tomu třeba ničeho než trochu dobré vůle? Nebojme se mysleti. Máme tvrdé české lebky, nic se jim nestane. S muži, kteří mají tak výtečné matematické nadání, jako dr. Schönbaum a tak úžasně střízlivý rozum jako dr. Winter, můžeme se, doufám, beze strachu pustiti i na tuto novou pevninu. Vždyť nemusíme se ve všem říditi podle jiných národů. Můžeme jim též dávati příklad.
Končím tím, čím končil jsem v rozpočtovém výboru: Prosím vás, podrobte můj návrh nejpřísnější kritice, řekněte, že je špatný, neproveditelný, zavržitelný, zamítněte jej v důsledku své kritiky, ale neumlčujte jej, neboť je-li můj návrh dobrý, pak jeho umlčováním poškozujete těžce všecky příští generace pracujícího lidu tohoto státu a přejímáte na sebe těžkou zodpovědnost. (Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Žiadam, aby boly prečítané podané návrhy.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
1. Návrh posl. dr. Keibla a druhů:
Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:
Návrh zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří vrací se soc.-politickému výboru, jemuž se ukládá, aby jej vypracoval tak, aby každý národní kmen spravoval zaopatřovací zřízení pro své příslušníky autonomně.
Výboru se dává lhůta 14denní.
2. Pozměňovací návrh posl. Kučery a soudr.:
§ 1 nechť zní:
Zákon tento upravuje pro zaměstnance a příslušníky jich rodin jednak pojištění, jednak zabezpečení:
a) nemocenské a mateřské; b) úrazové, vznikla-li invalidita úrazem podnikovým; c) invalidní, vznikla-li ztráta výdělečné schopnosti jiným způsobem; d) starobní (pensijní); e) pozůstalých; f) v nezaměstnanosti (prázdňové).
3. Pozměňovací návrh posl. Tauba, Schäfera, Hackenberga a druhů k §u 1:
Tímto zákonem se upravuje pojištění zaměstnanců pro případ a) nemoci, b) úrazu, c) invalidity a stáří, d) nezaměstnanosti.
4. Pozměňovací návrh posl. Schälzkyho a druhů:
K § 1 se připojuje "c) nezaměstnanosti".
5. Pozměňovací návrh posl. Kučery a soudr.:
Odstavec 1 §u 2 nechť zní:
"Pojištění podle tohoto zákona podléhá každý, kdo v republice Československé vykonává jakékoli fysické nebo duševní práce a služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního nebo učňovského (volontérského, praktikantského) nehledě na dobu, po kterou tyto práce trvají, a nechť konají se v podniku, hospodářství nebo domácnosti zaměstnavatelově, po případě mimo ně, ale vždy na jejich účet."
6. Pozměňovací návrh posl. Tauba, Schäfera, Hackenberga a druhů:
V § 2 buďtež škrtnuta slova: "a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně".
7. Pozměňovací návrh posl. Vávry a druhů:
V §u 2, řádka 4 buďtež vypuštěna slova: "služebního neb učňovského (volontérského, praktikantského)."
8. Doplňovací návrh posl. dr. Keibla a druhů:
V §u 2 budiž za 2. odstavcem vloženo jako nový odstavec 3:
"Hospodářská spolupráce manželů nepokládá se za pracovní, služební nebo námezdní poměr podle tohoto zákona."
Odst. 2 budiž přečíslován na 3 a odst. 3 na 4.
9. Pozměňovací návrh posl. Vávry a druhů:
§ 3 budiž škrtnut.
10. Pozměňovací návrh posl. Kučery a soudr:
§ 4 nechť zní:
"Pojistná povinnost pro případ nemoci vztahuje se i na živnostníky, kteří se zaměstnávají domáckou prací, i když vedle práce pro jednoho nebo několik podnikatelů pracují také pro vlastní zákazníky".
11. Pozměňovací návrh posl. dr. Keibla a druhů:
V §u 4 budiž slovo "Nařízením" nahrazeno slovem "Zákonem."
12. Pozměňovací návrh posl. Vávry a druhů:
§ 4 budiž škrtnut.