(Začátek schůze v 10 hod. 20 min. dopol.)
Přítomni:
Předseda: Tomášek.
Místopředsedové: dr. inž. Botto, Buříval, dr. Hruban.
Zapisovatelé: Anděl, dr. Gažík.
226 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři dr. Dolanský a Habrman; za ministerstvo soc. péče ředitel Všeobecného pensijního ústavu univ. prof. dr. Schoenbaum, přednosta kanceláře pro přípravu zákona o sociálním pojištění prof. Lenz, odb. přednosta dr. Fleischmann, min. rada dr. Brablec, odb. rada dr. Stern; za min. obchodu min. taj. dr. Matějka.
Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška, dr. Mikyška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 288. schůzi poslanecké sněmovny.
Dovolenou na dnešní schůzi udělil jsem posl. Laubemu, na dnešní a včerejší schůzi posl. Al. Křížovi pro neodkladné záležitosti.
Nemocí omluvili se posl. Čundrlík dodatečně na schůze 284. a 285.
Nemocí v rodině omlouvá se posl. dr. Czech na schůzi včerejší a dnešní.
Došly některé spisy, dotazy atd.
Sněm. tajemník dr. Říha (čte):
Dotazy:
posl. Sladkého ministru železnic o neudržitelných poměrech na nádraží ve Studénce (Slezsko).
posl. inž. Kalliny ministru vnitra o postupu karlovarské státní policie.
posl. Knirsche a soudr. ministru nár. obrany o úmrtích vojáků Františka Pietsche a Jana Rothmeiera.
posl. inž. Junga:
ministru železnic ve věci neunifikovaného úředníka Košicko-bohumínské dráhy Rudolfa Swatosche,
ministru vnitra o rozpuštění místní skupiny ochranného spolku na Hlučínsku.
Odpovědi:
min. soc. péče na dotazy:
posl. Schälzkyho, aby byl předložen návrh zákona o povinném propůjčování míst válečným poškozencům ve státních a soukromých podnicích,
posl. inž. Kalliny, že nebyla vyřízena žádost Albana Zettla, bydlícího v Nové Rolavě č. 18 u Karlových Varů, aby mu byl přiznán důchod předků,
min. vnitra na dotaz posl. Patzela, že politické úřady neslýchaným způsobem neustále protizákonně předpisují dávky.
Předseda: Počátkem schůze byla tiskem rozdána zpráva.
Sněm. tajemník dr. Říha (čte):
4845. Zpráva výboru imunitního o žádosti sedrie v Bratislavě za vydání k trestnímu stíhání posl. Tomika pro zločin násilí proti vrchnosti po rozumu § 2, odst. 1 zák. čl. XL z r. 1914, pro přečin podle § 15, č. 2 zákona na ochranu republiky, pro přečin podle § 14, č. 3 zákona na ochranu republiky, pro přečin podle § 14, č. 5 zákona na ochranu republiky, pro přečin podle § 15, č. 1 zákona na ochranu republiky, pro přečin podle § 11. č. 1 a 3 zákona na ochranu republiky, pro přečin utrhání na cti podle § 1, § 3 č. 1 a 2, § 9, č. 6 zák. čl. XLI z r. 1914, pro přečin urážky na cti podle § 2, § 3, čís. 1 a 2, číslo 9, č. 6 zák. čl. XLI z r. 1914, pro přečin utrhání na cti podle § 1 a § 2, č. 8, č. 6 téhož zákona.
Předseda: Počátkem schůze byl tiskem rozdán a současně přikázán výboru iniciativnímu tento návrh:
Sněm. tajemník dr. Říha (čte):
4846. Návrh posl. Zierhuta, Schuberta a druhů, aby byla poskytnuta vydatná pomoc za škody způsobené povodněmi a krupobitím na lukách a polích v soudních okresích nýřanském, dobřanském, stodském, horšovotýnském, ronšperském, hostouňském, touškovském, domažlickém, novokdyňském a stříbrském.
Předseda (zvoní): Přejdeme k dnešnímu pořadu, k prvému jeho odstavci, jímž jest:
1. Zpráva výborů soc.-politického a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 4186) o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (tisk 4795).
Včera absolvovali jsme debatu povšechnou, dnes zahájíme rozpravu podrobnou na podkladě výborové zprávy.
Páni zpravodajové prohlásili, že se vzdávají dnes slova při zahájení.
Upozorňuji předem, že usnesená lhůta řečnická v této podrobné rozpravě činí 25 minut na řečníka a že ke slovu přihlášeni jsou dosud pp. poslanci: Na straně "proti" pp. posl. Stenzl, Kaiser, Kreibich, na straně "pro" pp. posl. Beutel, Langr, Malík, Karpíšková, Košek, dr. Engliš, Böhr, Lehocký, Bezděk, Zeminová, Modráček, dr. Patejdl.
Dávám slovo prvnímu řečníku na straně "proti", jímž je p. posl. Stenzl.
Posl. Stenzl (německy): Slavná sněmovno! Zákonodárný sbor tohoto státu má před sebou návrh zákona, který po stránce sociální má pro nejširší vrstvy národa mimořádně veliký význam a nesmírnou důležitost. Má se poskytnouti starobní a invalidní pojištění právě pracujícím stavům pro případ stáří nebo invalidity, co si již odjakživa přály a po čem toužily, aby totiž po životě plném práce měly klidné a spokojené dni ve stáří, nebo aby měly určité zaopatření, kdyby je náhodou postihlo neštěstí nebo kdyby jejich pracovní síla předčasně ochabla. Německá živnostenská strana - jakožto její zástupce mluvím zde k návrhu o zavedení starobního a invalidního pojištění - uvítala takový zákon, když také členové v ní sdružení jako pracující a vydělávající lidé projevují plné porozumění tomuto nutnému sociálnímu opatření. Avšak ihned budiž poznamenáno, že německý živnostenský stav může dáti svůj plný souhlas k tomuto zákonu jen tehdy, budou-li podle podaných pozměňovacích návrhů, týkajících se zachování společenstevních, pomocných, dělnických nemocenských pokladen, náležitě změněny příslušné paragrafy a bude-li také provedeno zároveň starobní a invalidní pojištění pro samostatně výdělečně činné a živnostníky, to znamená jinými slovy, nebude-li zmařeno junktim mezi pojištěním nesamostatně činných a samostatně činných, podle něhož obě pojištění nabudou současně účinnosti.
Obracím-li se nyní k návrhu zákona samotnému, poznamenal bych toto: V §§ 27 až 29 návrhu se ustanovuje, že jiné než okresní nemocenské pokladny smějí zůstati jen za určitých předpokladů, a právě těmito předpisy jest velice zkráceno trvání živnostenských a obchodních pomocných dělnických nemocenských pokladen, proti čemuž musím co nejostřeji protestovati. Podle zákona ze dne 22. prosince 1920, č. 689 Sb. z. a n., bylo živnostenským a obchodním společenstevním nemocenským pokladnám, které dne 31. prosince 1918 měly méně než 400 členů, a to povinně pojištěných členů, zakázáno další trvání a zároveň také ustanoveno, že § 121 ž. ř. pozbývá účinnosti, čímž bylo živnostenskému stavu znemožněno zakládati si od této chvíle vlastní nemocenské pokladny.
Jestliže již tento postup byl těžkým zasáhnutím do sociálních práv živnostenského stavu, trvajících již desetiletí, má býti nyní, když byl předložen a bude snad přijat zákon o sociálním pojištění zaměstnanců, živnostenský stav úplně oloupen o svůj vliv a svá práva, pokud jde o vlastní nemocenské pojišťování. Neboť §§ 27-29 návrhu ustanovují, že nyní smějí dále trvati ještě živnostenské pomocné dělnické nemocenské pokladny, které v rozhodný den 1. ledna 1924 měly nejméně 4000 povinně pojištěných členů, obchodní gremiální nemocenské pokladny nejméně 2000 členů a zapsané pomocné pokladny nejméně 4000 povinně pojištěných členů. Tato ustanovení jsou velmi pronikavá a přinášejí jak živnostnickým a obchodním pomocným dělníkům, tak také živnostníkům a živnostenským podnikům těžké hospodářské, zvláště však těžké sociální újmy, pročež jménem obou skupin musím vznésti bezpodmínečný požadavek, aby aspoň byl ponechán starý stav podle zákona o nemocenském pojišťování ze dne 22. prosince 1920. Tím však ještě naprosto není vyčerpán požadavek živnostenského stavu. Vznáší ještě také stálý a důrazný požadavek, aby opět § 121 ž. ř. nabyl účinnosti zákona.
Kladu-li si otázku, byly-li to věcné nebo politické důvody, které zavdaly vládě příčinu, aby zrušila společenstevní nemocenské pokladny a práva živnostenského stavu po stránce sociální omezila na nejnižší míru, přicházím k přesvědčení, že tu rozhodují jen čistě politické důvody. Především budiž zjištěno, že podle statistiky nemocenského pojištění pro rok 1922, vydané ministerstvem sociální péče, živnostenské resp. společenstevní nemocenské pokladny podle počtu pokladen jsou na druhém místě a co se týče stavu členstva stojí společenstevní nemocenské pokladny na místě třetím. Společenstevní nemocenské pokladny v roce 1922 měly dne 1. července 1922 nejvyšší stav 113.847 členů. Hromadné výsledky statistiky nemocí dosvědčují, že ze 100 členů v roce 1922 onemocnělo u okresních nemocenských pokladen průměrně 55.31 členů, kdežto téhož roku u společenstevních nemocenských pokladen připadá na 100 členů jen 39.31 onemocnělých. Týž obraz vidíme, pokud jde o případy onemocnění vůbec. Na 100 členů u okresních nemocenských pokladen připadlo 71·14 případů, u společenstevních nemocenských pokladen jen 45·18. Průměrné procento úmrtnosti téhož roku činilo u okresních nemocenských pokladen 0·80, u společenstevních nemocenských pokladen naproti tomu 0·57. Týž poměr vidíme při průměrně zjištěném denním stavu nemocných, který počítáno při průměrném stavu členstva, činil u okresních nemocenských pokladen 4·09, naproti tomu u společenstevních nemocenských pokladen jen 2·87%. Z tohoto číselného poměru jest přesně patrno a jisto, že počet onemocnění, jakož i procento úmrtnosti jest u okresních nemocenských pokladen skoro o jednou tolik větší než u společenstevních nemocenských pokladen. A nyní jest nám také zcela jasné, proč mají býti zrušeny živnostenské a obchodní a vůbec tedy společenstevní nemocenské pokladny a připojeny k okresním nemocenským pokladnám, poněvadž živnostenský a obchodní stav má také nésti resp. přispívati k velkým risikům u průmyslových podniků a jejich prací.
Zajímavé jest také zjištění, že průměrná doba onemocnění bez ohledu k porodům činila u okresních nemocenských pokladen 19·28 dní, naproti tomu u společenstevních nemocenských pokladen 21·75 dní, z čehož lze usuzovati, že společenstevní nemocenské pokladny daleko více dbají důkladného a tedy lepšího lékařského ošetření a léčení pojištěnců než pouze povrchního. Větší dávky společenstevních nemocenských pokladen se jeví také dále v tom, že podle statistických zpráv ministerstva sociální péče průměrné náklady nemocenského dne u společenstevních nemocenských pokladen činily 23·35 Kč, u okresních nemocenských pokladen pouze 20·88 Kč, průměrné náklady porodu a úmrtí činily u společenstevních nemocenských pokladen 744·36 Kč, u okresních nemocenských pokladen naproti tomu jen 657·54 Kč a průměrné náklady jednoho onemocnění činily u společenstevních nemocenských pokladen 508·01 Kč, u okresních nemocenských pokladen jen 402·54 Kč. Přes tyto vysoké dávky společenstevních nemocenských pokladen a při přibližně stejném pojistném za jednoho pojištěnce mohly tyto nemocenské pokladny roku 1922 vykázati za každého pojištěného člena průměrně o 171·74 Kč do reservního fondu více, než jak tomu bylo u okresních nemocenských pokladen, které mohly dotovati reservní fond pouze 2·52% z příspěvku, společenstevní nemocenské pokladny pak 23·42% z příspěvku. Živnostenský a obchodní stav má tedy býti návrhem sociálního pojištění přinucen, zaměniti své daleko lepší nemocenské pokladny v každém směru za horší a vedle toho ještě odevzdati celý reservní fond asi 30 milionů. Nebylo by to šílenství a zbavení práv, jemuž není rovno? Vpředu uvedená čísla mluví za svazky o tom, že plným právem musí vznésti živnostenský a obchodní stav požadavek, aby společenstevní nemocenské pokladny byly udrženy a zachovány nadále. Číselný materiál beztoho kácí všechny námitky, které mají vrcholiti zvláště v úsporné soustavě a velkých dávkách při tak zvaných jednotných pokladnách, které mají býti zavedeny. Hájím stanovisko, že jak průmysl nebo dělníci v něm zaměstnaní, tak také živnostenský, rolnický a úřednický stav má míti vlastní nemocenské pokladny, které se mají samy vydržovati z vlastních příspěvků. Tím by se dostavilo jakési soutěžení mezi jednotlivými stavovskými nemocenskými pokladnami, které by směřovalo k tomu, aby za pokud možno nízké příspěvky dosáhlo se pokud možno největších dávek, postihla-li by někoho nemoc. Dnes staví nemocenské pokladny paláce, jsou tedy předluženy a znám dokonce jednu okresní nemocenskou pokladnu, na níž byla vedena exekuce pro dlužný honorář ústavních lékařů v částce přes 100.000 Kč. Mimo to ústav má ještě na 900.000 Kč dluhu. Výpis z pozemkové knihy vložka č. 2018 v Podbořanech podává mi na svém listu břemen C v této věci přesnou zprávu a uvádím tato data: Položka 5: Na základě dlužního úpisu ze dne 2. července 1923 vloženo zástavní právo pro pohledávku spořitelny města Podbořan v částce 200.000 Kč s 8-10% úroky a 6% úroky z prodlení a vedlejší závazky ve výši 12.000 Kč. Položka 7, 8: Na základě dlužního úpisu ze dne 10. prosince 1923 vloženo zástavní právo pro dr. Artura Winklera v Podbořanech v částce 50.000 Kč, 6 až 7% úroky, vedlejší poplatek 3000 Kč. Položka 9: Rozsudek Ck I a 199/24 dr. Schinke z Mašťova 7233 Kč, 442 Kč úroku, 146 Kč útrat. Položka 10: Rozsudek Ck I a 77/24 dr. Baum, Podbořany 14.866 Kč, úroky 588 Kč, útraty 168 Kč. Položka 11: Rozsudek Ck etc. dr. Artur Winkler, Podbořany 11.295 Kč, 525 Kč úroků, 168 Kč útrat. Položka 12: Dr. Oberst, Vroutek, 14.306 Kč, úroky 545 Kč, 168 Kč útrat. Položka 13: Dr. Bleier, Blšany, 16.593 Kč, úroky 597 Kč, útraty 168 Kč. Položka 14: Dr. Wick, Krýry, 16.000 Kč, úroky 524 Kč, útraty 168 Kč. Položka 15: Dr. Tschochner, Nepomyšl, 15.359 Kč, úroky 491 Kč, útraty 168 Kč. Položka 16: Dr. Pokorný, Krásný Dvůr, 13.085 Kč, úroky 551 Kč, útraty 168 Kč. Vedle toho několik nezažalovaných pohledávek lékaře, stavitele, lékárníka a jiných živnostníků v částce 510.000 Kč, takže celkový dluh činí kolem 900.000 Kč. Naskýtá se zde opět otázka, kdo vlastně jednou bude umořovati tento dluh. Samozřejmě jsou to pojištěnci, kteří budou musiti platiti větší pojistné. A kdo zde platí opět a nedostává za to nijaké vzájemné dávky? My, živnostníci jako vydělávající a zaměstnavatelé. Jsem přesvědčen, že případ podbořanský není ojedinělý, nýbrž, že se k němu druží ještě množství jiných. Německý obchodní a živnostenský stav nemůže tedy nikdy dáti svého souhlasu ke sloučení společenstevních nemocenských pokladen s okresními nemocenskými pokladnami. A vedle toho se také naše společenstevní nemocenské pokladny již příliš mnoho vžily ve veřejném životě a, jak lze prokázati, mají velmi dobře založená zřízení, daleko více vykonaly, než okresní nemocenské pokladny, pročež musíme nynější znění §§ 27-29 odmítnouti jako nepřijatelné.
Vedle pozměňovacích návrhů, které jsme podali, podal jsem ještě se zřetelem k obavě, že stěží budou přijaty, ještě eventuální návrh v tom smyslu, aby nemocenské pokladny, uvedené na základě § 11 zákona ze dne 22. prosince 1920, č. 689 Sb. z. a n., byly ponechány na zkoušku na 3 léta od dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, a aby před uplynutím této lhůty se zákonem ustanovilo, mají-li tyto nemocenské pokladny další právo na svoji existenci, nebo lze-li je sloučiti s tak často požadovanou jednotnou pokladnou. Tato 3 léta činnosti ve spojení se sociálním pojištěním nechť nám podají důkaz, zda plně vyhověly účelu pro členy těchto pokladen či nikoliv, a očekávám tedy, že také druhá strana, která neukazuje zájmu o vlastní nemocenské pokladny, uzná, že tomu nelze odepříti souhlasu. To podle mého mínění bylo by správné řešení a jakýkoli spor v této otázce byl by odstraněn.
Další ustanovení, kterého neschvaluji v návrhu zákona, jest, že se nepřipouští, aby si pojištěnci svobodně volili lékaře. Jest příliš dobře známo, že na léčení některého nemocného silně působí důvěra k lékaři, pročež v zájmu pojištěnců měla by býti dovolena svobodná volba lékaře.
Pokud pak jde jinak o návrh zákona o sociálním pojištění, musíme mezi jiným žádati národní rozdělení a samosprávu. Zaplacené pojistné nebudiž thesaurováno, nýbrž hodnotně uloženo, při čemž peníze musí býti opět vráceny národnímu hospodářství poskytováním úvěru atd.
Otázka starobního a invalidního pojištění musí býti řešena jednotně v sociálním smyslu pro všechny stavy, nikoli však v politickém, nesmí býti posuzována s českého šovinistického hlediska, zvláště pokud jde o organisační a správně technickou část, a jde-li o ustanovování úředníků pro tyto ústavy, nechť jsou ustanovováni podle klíče obyvatelstva. Jen tehdy může toto sociální dílo v těžké době, v níž žijeme, se zdařiti a nésti zdravé plody, musí však také všemu ve státě bydlícímu obyvatelstvu přinésti blaho. (Souhlas na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále p. posl. dr. Engliš.
Posl. dr. Engliš: Slavná sněmovno! My národní demokraté jsme pro sociální pojištění, poněvadž ono vlastně není ničím jiným, než dobudováním platného společenského řádu a dobudováním našeho státu. Jedenkráte řekl Bernstein o ochraně dělnictva a o sociální politice, že je to ruka státu, která zprvu sice nesměle, ale přece jen proto sahá na soukromé vlastnictví, aby ho na konec vůbec dostala do vlády státu. Já zásadně s tímto stanoviskem Bernsteinovým nesouhlasím, ale kdyby bylo pravdivým, jistě by neplatilo o sociálním pojištění a jeho konstrukci, jak je předložena této sněmovně. Vždyť konstrukce sociálního pojištění, jak vidíte, přímo platný společenský řád předpokládá, předpokládá podniky a podnikatele a předpokládá peněžní kapitál a úrok, nebo můžeme říci, že uskuteční jednu z nejgrandiosnějších kapitalisací se všemi attributy této kapitalisace, abychom mluvili v ideologii socialistické, jak se kdy v těch zemích stala. Myslím totiž, že kapitalisace je to pravé slovo a nikoli thesaurace. To už správně vyložil pan referent, že thesaurovati se mohou jenom technické peníze, hotové peníze, peněžní prostředky, ale jestliže se pro určitý účel shromažďují peníze jako číslo, jako nárok, jako peněžní kapitál, pak to není thesaurace, nýbrž kapitalisace. Pan referent též vyložil, že právě proto to není thesaurace, že nebudou kapitály tyto vzaty národohospodářství, že mu budou vráceny ve formě výnosového uložení, a budou mu konečně vráceny i od těch, kteří budou pobírati renty ve formě koupě konsumu. Ale když říkáme, že vlastně ty kapitály, které se vezmou z národního hospodářství, zase budou buďto ve formě výnosového uložení nebo v konsumu důchodců vráceny národnímu hospodářství, mohla by vzniknouti otázka, že vlastně sociální pojištění naše národohospodářství vůbec nezatíží, že vůbec není pro ně břemenem, a to je - myslím - jeden z nejdůležitějších problémů, jaké účinky bude míti zákrok sociálního pojištění, jehož sociální účinky všichni domyšlujeme na hospodářskou stránku našeho národohospodářství, myslím na produktivitu, výrobnost, tvorbu blahobytu do budoucna.
Tu si musíme uvědomiti, že je sociální pojištění především zákrokem do distribuce důchodu. Sociálním pojištěním se posunou důchody, důchodci v budoucnu přece budou živeni současníky, vždyť nemůžeme střádati potraviny a obleky do budoucna; budeme viděti, jaké účinky má kapitalisace, o které jsem se úvodem zmínil. Avšak jisté je, že potraviny, oděv a vůbec všechno, co důchodci za 20 až 30 roků budou míti, budou jim dávati jejich současníci z jejich tehdejší, lépe budoucí výroby, z výdělku, z výnosu národní práce. Dále si musíme uvědomiti, pánové, že tito důchodci jsou mezi námi, že také máme už osoby, které jsou invalidní, staré a nemohou pracovati, a žijí. Ovšem jsou odkázáni buďto na podporu chudinskou nebo na dobrodiní, nebo na milosrdí příbuzných (Posl. dr. Winter: Anebo na pojištění!), nebo na pojištění, pokud by podlehli úrazu. Nám běží o to, nejen aby žili lépe, ale také abychom jim založili právo na život také v době, kdy nejsou výdělečně činni. Po té stránce, pokud lépe zakládáme do budoucna jejich život, znamená sociální pojištění posun v rozdělení důchodů. O sobě jen rozdělování důchodů nemůže působiti zmenšení výroby, ono způsobuje pouze distribuci hotové výroby. I to, co zde stát dává na sociální pojištění, není též zmenšením výrobnosti, nýbrž jen přesunem hotové výroby mezi ty, kteří platí a kteří dostávají. Na příkl. příspěvky státu na válečné účely jsou v té příčině zcela jiné a mají vliv na produktivitu negativní. Neboť, kdyby na příklad náš stát řekl: My věnujeme příštím rokem novou miliardu na válečnou výzbroj, tož to znamená, že za tu miliardu bude určitá kvota obyvatelstva živena. Ale ne kvota, která včera nedělala nic, nýbrž ta, která vyráběla užitečné statky pro společnost, jednotlivce a celek, přestane zítra tyto užitečné statky vyráběti, bude přesunuta směrem válečné výroby, která je snad vzhledem k mezinárodní situaci nutná, ale se stanoviska společnosti není užitečná. Takovým vývojem, takovou distribucí pro tento účel by se podstatně zmenšila výrobnost celého národního hospodářství. Zdá se na první pohled, že takové výdaje zase přicházejí mezi lid, vydělávají dělníci a podnikatelé, tak je to zastřeno peněžní clonou; ale odestřeme-li onu clonu peněžní, vidíme lidi pracující a tvořící pro celek užitečné statky, a lidi, kteří vůbec nepracují, anebo jichž práce nemá účelnosti společenské.
Ale sociální pojištění není jen distribucí důchodovou, nýbrž konstrukce, kterou přijímáme, je současně kapitalisací. Máme smíšený systém, ale nicméně jistá část přítomně placených premií se neupotřebuje k výživě přítomných důchodců, nýbrž se kapitalisuje, a to je patrno též na tom, jak bude stoupati jmění Ústřední pojišťovny rok od roku až do jistého rovnovážného bodu. Jestliže znamená sociální pojištění kapitalisaci, tož znamená nucenou kapitalisaci, znamená však také současně nucenou úspornost. Kdo bude šetřiti, to se ukáže a možná neukáže vůbec, ale rozdělí časem, neboť i když dělník dnes určitou kvotu příspěvků platí ze svého, druhou kvotu pak podnikatel, tož přece v peněžním hospodářství nastanou zápasy, nastane časem proudění v cenách, důchodech a mzdách, a nebudeme moci říci, kolik z dnešního břemena ponese dělník, kolik podnikatel a kolik spotřebitel. Možná, že každý nějakou část, ale všichni ti, na které bude dnes vykonáván tlak sociálním pojištěním, budou nuceni vzdáti se části svého důchodu, který bude kapitalisován.
Nuže, možné je také to, že pro tlak, jenž se vyvine na spotřebu, bude již dnešní kapitalisace, dnešní úspornost ztenčena, že nebudeme moci ušetřiti zítra tolik, jako ještě jsme ušetřili dnes, právě proto, že musíme část svých důchodů tomuto účelu odváděti. Ale považuji nicméně za naprosto jisté, že přece jen dojde ke kapitalisaci části národních důchodů, která by jinak byla spotřebena. A tu přicházíme k jistému socialistickému paradoxu, že tato nucená kapitalisace je mírou nejenom hospodářského, ale v daném případě a pro daný účel i sociálního pokroku. Poněvadž, jak jsem již řekl, nemohou se střádati potraviny do budoucna, a jestliže se tedy peněžní konsum sníží, bude odpovídati peněžním úsporám, reální úspora a výroba se posune směrem ke statkům, které na zítřek se schovávají a jmenují se "investice", čili podporují naši práci pro zítřek, čili zdvihají výkonnost práce, čili zdvihají produktivitu celého národního hospodářství. Jestliže pak tato nucená úspora s tímto svým účinkem je postavena do služeb sociálního úkolu, pak tato kapitalisace není jen pokrokem hospodářským, nýbrž také pokrokem sociálním.
Bylo nutno trochu odcloniti peněžní clonu, která je na věci. My jsme zvyklí peněžně se na věci dívati a tak se nám často zastře pravý obraz reální, neboť my uvažujeme, jak máme uložiti peníze, onen kapitál, kterým bude vládnouti pojišťovna. Ale to bude číslo, za kterým v národním hospodářství budou státi rozmanité statky, rozmanité investice, jež byly z tohoto kapitálu vyrobeny, vytvořeny. A tyto reální statky budou pracovati, aby mohly přinášeti úrok a výnos Ústřední sociální pojišťovně pro její účely.
I když tedy nebude přímo, na příklad průmyslu, Ústřední sociální pojišťovna dávati peníze na investice, uleví peněžnímu trhu nepřímo tím, že bude umisťovati státní papíry, bude dávati konečně průmyslu i přímo zápůjčky, pokud půjde o půjčky lombardní, a konečně, i kdyby půjčovala Ústřední sociální pojišťovna veřejným svazům, tož tyto veřejné svazy peněz těch použijí též k takovým investicím, veřejným řekněme, které také všeobecnou výrobnost zvyšují, neboť i podpora a výstavba školství, hygieny a pod. a vše to, co zdvihá kvalitu člověka, jeho zdraví, jeho intelekt, jeho etickou stránku, konec konců zdvihá také to, co člověk tvoří, tedy národní hospodářství. A v tom, myslím, spočívá hlubší kořen celého kapitálového systému sociálního pojištění.
Pan referent dr. Winter uvedl jako argument, že v budoucnu bude náklad na důchodce mnohem vyšší, než tenkráte běžné placené premie. Ale jestliže současnost bude v budoucnu živiti důchodce a ne my, tak se ptáme, kdo doplatí to, co ti důchodcové budou skutečně spotřebovávati v budoucnu. Úrok to doplatí z oné kapitalisace, již dnes zakládáme a jež poroste do budoucna. Ale tento úrok je zase jen číslo, peníz, nárok, bude zkrátka čerpána obživa důchodců v budoucnu nejen od těch, kteří budou aktuelně platiti, ale i z výnosu všech oněch statků, které dnešní kapitalisací se zakládají. V tom též jest po mém soudu jistý mravní důvod, proč my smíme část přítomného břemene přesunouti do budoucna, poněvadž formou, jakou to činíme, zakládáme a zvyšujeme výrobnost národního hospodářství do budoucna, takže budoucí národní hospodářství také bude moci tuto část břemene převzíti. A tu jsme přišli vlastně k tomu, že sociální pojištění ani svou distributivní stránkou, ani svou kapitalisační stránkou nám produktivity národního hospodářství nepodrývá, ba na konec přináší pro ně určité osvěžení. A tak se musíme ptáti, proč si tedy klademe otázku, zda to naše národní hospodářství snese, zda se nevykonává přespřílišný tlak na naše národní hospodářství břemenem sociálního pojištění, když, jak pravím, ani distributivně ani kapitalisačně to výrobnosti neškodí. Příčina spočívá v tom, ne co se děje, ale jak se to musí státi.
Neboť všechno přirozeně se odehrává peněžně. V peněžním hospodářství není to jinak možné zosnovati velikou stavbu a do budoucna uložiti, leda v peněžních číslech, a právě proto, že se všechno musí státi peněžně, vzniká pro národní hospodářství možnost tlaku, ohrožení a podobně, tedy otázka, zda to naše hospodářství snese. To arciť vyžaduje podrobného výkladu.
My známe peněžně i reálně, kolik dělník a kolik zaměstnavatel bude platiti na sociální pojištění. Ale za rok, za dva, za 10 roků to budeme věděti ještě jen peněžně, reálně již to věděti nebudeme, protože při všech fluktuacích mezd a cen nastane přesun dnešních břemen, takže budeme na konec viděti, že musí podnik odváděti takovou a takovou část pro tento účel, ale jak jest tato část rozdělena na spotřebitele, na dělníka a podnikatele, věděti nebudeme. Přirozeně vznikne zápas mezi těmi třemi činiteli, dělníkem, podnikatelem a spotřebitelem a bude prováděn podle mocenských sil, jak se jinak rozdělí břemena daňová atd. A tak na konec budeme viděti, že do výrobního nákladu jest vtlačena jedna složka zákonná a mocenská bez ohledu na to, kdo ji nese. Tato složka bude vykonávati tlak na ostatní složky výrobních nákladů, na výnos podnikatelů nebo na ceny, jinam se nemůže utéci.
Nuže, ale ve dvojím případě může ohroziti tato složka výrobnost národního hospodářství, a to tím, kdyby se podařilo zvýšiti ceny o všechno to, co stojí sociální pojištění, poněvadž by se tím podlomila případně soutěživost, anebo kdyby se touto složkou vypíjel výnos podniku tak, že by přestal zájem na podnikání. Neboť celé naše podnikání, celá výroba, závisí na myšlence výnosu, a právě jako jsme nesměli a nesmíme daněmi vypíti veškeren výnos, poněvadž by to podlomilo celou hospodářskou soustavu, tak to nesmíme ani pro tento účel učiniti.
Mohlo by sociální pojištění ohroziti samo naši výrobu ve dvojím směru, buď kdyby přesunem na ceny učinilo naši výrobu soutěže neschopnou, nebo kdyby se nepodařilo jinak než snížením výnosu podnikového provésti to v takové míře, že by výnosnost podniku byla podlomena.
Než já nemám žádné vážné obavy, že by se tak stalo, poněvadž ono plus, které v tomto smyslu zatížení přináší nové sociální pojištění, nepřesahuje ne 3% výrobních nákladů, nýbrž 3% mezd a celé naše břímě i se starým i nově pro sociální pojištění činí 11% mezd, kdežto na příklad v Německu, kde arci mají pojištění proti nezaměstnanosti, činí stejný příspěvek 16% mezd. Nesmíme arciť zapomínati, že i 3% mezd jsou momentem, se kterým musí výrobce a podnikatel počítati, a to zvláště u nás po deflaci, kdy ještě nebyla veřejná břemena upravena tak, jak by to odpovídalo měně, a kdy se kurs následkem toho velmi těžce pohybuje.
Pan referent sám byl tak laskav, že upozornil na následky Dawesova plánu, který může přinésti zostřenou konkurenci Německa proti nám. Já jsem pro svou osobu přesvědčen, že to největší nebezpečí nevyplyne z toho, kolik se má platiti, nýbrž z toho, jak se má platiti, poněvadž stále zůstala otázka formy placení otevřenou. Pokud se má platiti penězi, muselo by Německo míti o tolik větší vývoz než jeho dovoz, aby získalo valuty a devisy k hotovému placení reparací, ale aby tak ohromnou převahu v obchodní bilanci získalo, musilo by ji také získati v soutěži s celým světem, a v tom spatřuji pro nás největší hospodářské nebezpečí. Řekl jsem, že pro národní hospodářství je sociální pojištění právě pro svou konstrukci peněžní problémem. Ale táž peněžní konstrukce může přinésti i sociálnímu pojištění veliký problém, neboť v soc. pojištění se nemluví o procentech ze mzdy, nýbrž o absolutních cifrách. Mzdy jsou sice seskupeny podle velikosti ve třídy a pro každou třídu je stanoveno pevné číslo prémie. Stát dává pevné číslo za příspěvek k rentám, zkrátka bylo počítáno a myšleno, jak veliký bude tlak i jak veliká bude renta, ale to vše bylo počítáno pro jistý systém čísel, tedy důchodů, mezd, platů, výnosů a cen, a změnou této soustavy, totiž změnou valuty, měny, by se ovšem přesunula i celá soustava sociálního pojištění. Ona má sice v sobě do jisté míry pružný prvek, že by automaticky postupovali při snižování měny a zvyšování mezd a cen dělníci do vyšší třídy a naopak do nižší, ona má v sobě pružný prvek potud, že vyměří rentu jistou kvotou k zaplaceným prémiím, ale má v sobě též jistý prvek méně pružný, k němuž náleží příspěvek státu, a také to, že jisté meze jsou položeny v zařazování do tříd nahoru a dolů tak, že by jistý výchvěv měny hospodářskou a finanční stránku sociálního pojištění nepodlomil, ale způsobil hospodářskou změnu a přesun mezi důchodcem a celou ostatní společností. Ale jisté změny, které by musily ohroziti celou budovu státu, vyžadovaly by změnu zákona. Kdybychom pokračovali v deflační politice dále, jako roku 1922, stalo by se břemeno sociálního pojištění naprosto nesnesitelným. Naproti tomu, kdybychom dělali metody německé a rakouské, tak bychom znehodnocovali veškeré úspory dělnictva a společnost by okrádala dělnickou třídu.