Začátek schůze ve 12 hod. 25 min. odpol.
Přítomni:
Předseda: Tomášek.
Místopředsedové: dr. Hruban, dr. inž. Botto, Buříval, dr. Czech.
Zapisovatelé: Benda, Roudnický.
213 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři inž. Bečka, dr. Dolanský, dr. Franke, Habrman, dr. Hodža, Stříbrný, Šrámek, Udržal; za ministerstvo financí min. rada dr. Kunzl a min. taj. dr. Novotný.
Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupce Nebuška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 245. schůzi poslanecké sněmovny.
Přikazuji výboru soc.-politickému:
Tisk 4368. Vládní návrh zákona, jímž se mění některá ustanovení, případně prodlužuje působnost některých právních předpisů o nemocenském pojištění dělníků, a navrhuji, aby uložena byla výboru k podání zprávy o tomto vládním návrhu lhůta do 20. prosince 1923 do 10. hodiny dopolední.
Budeme hlasovati.
Konstatuji, že sněmovna je způsobilá se usnášeti.
Kdo souhlasí s navrženou lhůtou, prosím, nechť zdvihne ruku. (Děje se.)
To je většina. Lhůta je přijata.
Přejdeme k projednávání pořadu schůze, na němž jako odst. 1 jest:
1. Zpráva výboru rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 4327) o dani z obratu a dani přepychové (tisk 4371) - pokračování.
Zahajuji debatu. Než udělím slovo prvému řečníku zapsanému, navrhuji podle usnesení presidia, aby se stanovila řečnická lhůta dvacetiminutová.
Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.)
Námitek proti tomu není, návrh můj je přijat.
Dávám slovo prvému řečníku na straně "contra", jímž je pan posl. Windirsch.
Posl. Windirsch (německy): Slavná sněmovno! Zatížením vznikajícím z daně z obratu a z přepychu stíženo je zemědělství přímo a nepřímo. Nepřímo proto, že i zemědělci jsou konsumenty, kteří musejí pro své živobytí přikupovati. Počet spotřebitelů ze zemědělství je veliký, a statistika učí, že na ně připadá asi 6,000.000 osob. Proto již z tohoto důvodu mají zemědělci velký zájem o projednávanou daň. Oni jsou však postiženi i přímo proto, že jsou i přímými poplatníky daně z obratu. Na daň z obratu je slyšeti všeobecně žaloby proto, poněvadž přispívá k zdražení živobytí. Výnos daně z obratu a daně z přepychu je preliminován na rok 1924 asi 1593 miliony. Vzhledem k výši této částky vynořuje se otázka, zda tato vysoká daň musí skutečně býti. Odpověď na to dopadne v tom smyslu, že by se mohlo říci: Nikoli, kdyby se šetřilo, nejen v hospodářství státním, nýbrž i samosprávných sborů. Neboť víme, že tyto mají dostati příštího roku z výnosu daně z obratu a z daně přepychové 639 milionů korun. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Pokud se týče zákona všeobecně, byl v rozpočtovém výboru projednáván jen povrchně. Nynější projednávání neproniklo do podstaty věci. Naproti projednávání novely stejného zákona před dvěma lety byla tentokrát vykonána práce příliš rychlá. V rozpočtovém výboru byla to práce jen pro forma. Všechny návrhy podané oposicí byly zamítnuty, ačkoli mnohé z nich mohly býti přijatelny i stranám koaličním. Doufám, že plenum poslanecké sněmovny je v tomto směru názoru jiného než výbor rozpočtový. Nynější projednávání daně obratové a přepychové má však také mezery, poněvadž se o seznamu věcí daní z přepychu podrobených nekonaly porady. Oprava seznamu ponechává se úplně finanční správě, postup, který přespříliš omezuje iniciativní zákonodárství.
Pokud jde o obsah zákona samého, je nejprve důležito, že jeho účinnost byla omezena. Tak existuje jediná možnost, že se zákonodárný sbor musí zabývati opět zákonem před uplynutím tří let, kdyby měl býti zákon prodloužen. Příští stanovisko k zákonu zaujme tudíž poslanecká sněmovna, která zatím musí býti nově zvolena a jež pak bude zajisté vykazovati také jiné složení než dnes. Nynější osnova ukazuje změny jen nepodstatné. K nim náleží zdanění většího počtu zboží původu cizozemského. Tímto ustanovením se konečně odstraňuje bezpráví, na něž si zvláště zemědělství plným právem mohlo hlasitě stěžovati. Kdežto domácí obilí a mouka byly postiženy daní z obratu, obilí a mouka z ciziny byly nezdaněny přepravovány přes hranice. Ze socialistické strany posuzuje se v tomto případě vybírání daně z obratu jako jakýsi druh cla. S ochranným clem však nemá daň z obratu co činiti, nýbrž její vybírání znamená při dovozu obilí a mouky jen akt vyrovnávající spravedlnosti. Tíživě se však pociťuje, že je nutno platiti daň z obratu z obalu, jenž se účtuje. Zde se nesmí přehlížeti, že obal zboží je často nutným zlem, aby se mohlo zboží dopravovati. Mouku, cukr, krmiva, umělá hnojiva nelze bez balení zasílati. Předpisuje-li se tu ještě daň z balení, pak to působí jen další, zbytečné zdražování zboží, jež je přece již samo daní postiženo. Výše daňové sazby činí 2%, pro výrobky zemědělské 1% vyjma plodiny olejnaté, semena a chmel. Toto rozlišování znamená zbytečné zatížení, neboť zemědělci, kteří prodávají semena a chmel, musejí platiti vysokou daň ve všech případech z vlastní kapsy. Zákon sice obsahuje zásadu přesunutí daně, t. j., že daň má platiti kupec zboží, komu jsou však známy poměry v zemědělství, bude věděti, že tato zásada je při prodeji výrobků zemědělských neproveditelná. Na obilí, semena a chmel jsou ceny přesně stanovené. Rolníku, jemuž by napadlo počítati za tyto výrobky ke kupní ceně daň z obratu, tomu by zůstalo, jak zkušenost učí, zboží bez kupce. Podobně je to s výrobky jinými. Cena za dobytek se vyjedná a přes sjednanou cenu neplatí se již ani krejcar. U mléka, másla a vajec je úplně totéž. Co by kupci těchto výrobků odpověděli selce nebo sedlákovi, kdyby tito oprávněně žádali daně z obratu? Jistě by byla odpovědí nadávka nebo opakování klasického citátu, jehož použil Götz von Berlichingen, jemuž však ve styku s berní správou schází jakákoli platební síla. (Veselost na levici.)
Výhodou, kterou zákon obsahuje, jest paušalování daně z obratu. Při tom však musí býti zásadou, že stanovení paušálních sazeb má se díti jen v souhlasu mezi finanční správou a interesovanými vrstvami. Pokud jde o zemědělství, paušálují se na př. umělá hnojiva 4% prodejní ceny. Tato sazba je neobyčejně vysoká a vede k zbytečnému zdražování zemědělské výroby. Co se jinak zemědělství týče, byla od roku 1920 stanovena pro zemědělské podniky paušální sazba daně z obratu. Roku 1920 stalo se tak na základě plošné jednotky, při čemž bylo přihlíženo k oblastem podle kultury. Při rozdělení rozhodovalo seskupení krajů podle prof. dr. Brdlíka v řepný, obilní, bramborářský a pastvinářský. To rozdělení dalo podnět k velkému poškozování těch obcí, které náležejí přes špatné přirozené poměry k okresu příznivěji oceňovanému a jež musejí platiti vysoké sazby daně z obratu, ač jsou výnosem chudé.
V letech 1921 a 1922 počítala se daň z obratu podle plošné jednotky se zřetelem k výši čistého katastrálního výnosu. Toto řízení mělo vytvořiti spravedlivější poměry, avšak působí nepříznivě zvláště pro pohraniční okresy v Čechách, které ku podivu, ač jsou od přírody macešsky obdařeny, mají vyšší čistý katastrální výnos, než výnosná půda v rovině ve vnitřních Čechách. Bude-li i na rok 1923 daň z obratu paušalována za stejných předpokladů, pak by bylo třeba hleděti k tomu, aby při poloze od 400 m nad morem výše byly poskytnuty náležité percentuelní slevy. Nutno je dále pojmouti do paušalování veškerou obdělávanou půdu, tedy také veškerou půdu zahradní a rybničnou. Lesy se zde vylučují, poněvadž daň obratová z nich přijde jen tehdy v úvahu, když je z lesa dříví skutečně prodáváno. Důležito je dále, aby se rozšířila velikost podniku pro paušalování rozhodná, poněvadž se 50 ha celkové plochy ukázalo příliš nízkým.
V souvislosti s tím chtěl bych však upozorniti finanční správu na to, že mnohým berním správám nestačí výnos ujednaného paušálu daně, a ačkoli byl paušál řádně vypočítán a zaplacen, jsou rolníkům posílány ještě dodatečné platební rozkazy. Tento postup jistě není správný.
Když se mluví o paušálu v zemědělství, budiž učiněna ještě zmínka o paušálu daně z vína, upraveném 1. srpna 1923 na 40 haléřů z 1 litru. Tento paušál, který se počítá při odběru vína od výrobce, je vzhledem k platné ceně vína 4 až 4·50 Kč za 1 litr vína příliš vysoký. Výše paušálu by neměla překročiti 10 haléřů za 1 litr.
V zákoně je také předepsána spolupráce obecních úřadů při vyšetřování a vybírání, po případě vymáhání daně z obratu. Tu bych poukázal na to, že v poslední době berní správa v Nové Pace rozeslala na obce dotazníky, v nichž je celé množství otázek dáno k odpovědi. V těchto dotaznících praví se o zemědělství, že třeba udati pro každého jednotlivce velikost hospodářství a obrat tohoto hospodářství v roce 1923. Myslím, že tyto otázky berní správy nejsou oprávněny, a to z toho důvodu, nikoli, poněvadž chce-li míti berní správa informace o velikosti hospodářství, může si potřebné věci vyšetřiti nejprve ze spisů, které u ní samé jsou uloženy. Víme, že s přiznáním k dávce z majetku musil každý jednotlivý rolník současně zcela přesně uvésti, jak velké je hospodářství jeho v hektarech. A kdyby to berní správa nevěděla, může jí o tom podati podrobné vysvětlení příslušný berní úřad který beztoho je povolaným úřadem pro předpisování daně pozemkové. Co se pak týká počítání obratu, není otázka po něm v tomto případě oprávněna, neboť my víme, že všechna hospodářství do výměry 50 ha beztoho mají paušál daně z obratu. Ostatně se mně zdají takové otázky neobyčejně dalekosáhlé a za jistých okolností pro zemědělce i velmi škodlivé, poněvadž ze zkušenosti víme, že v čele mnohých obcí jsou osoby, které jsou v politickém sněmu orientovány úplně proti zemědělcům. Mám na mysli především mnohé obce v severních Čechách, kde jsou u vesla vyslovení komunisté. Lze si lehce mysliti, v jakém smyslu by dopadlo zodpovědění těchto otázek, pokud se týkají zemědělství.
Také pro živnosti projevuje berní správa takovou zvědavost, že chce obecními úřady vyšetřovati, jak měli práce na př. truhláři, krejčí a obuvníci, a to, mnoho-li použili vlastního materiálu, po př. cizího materiálu. A současně chce berní správa věděti, v jakém rozsahu byl obchod těchto živnostníků provozován. Od mlynářů chce se dověděti o výkonnosti mlýna a kromě toho obdržeti údaje o výši melného. Od kovářů chce věděti, kolik okovali koní, volů a krav, kolik vozů opatřili železnými součástkami a jak jinaké práce vypadají. Podobné otázky dávají se o kolářích. Pekaři jsou dotazováni po množství mouky, které upekli a kolik z toho bylo mouky bílé a kolik černé. Od hostinských chtějí věděti, jak velký byl výčep a odkud bral hostinský pivo, kořalku a nápoje lihuprosté; od obchodníka se smíšeným zbožím chtějí věděti, jaké zboží prodává a co z toho nepodléhá dani z obratu. A všechny ty otázky vrcholí vždy v tom, že ona berní správa chce zvěděti, jak velký vůbec byl rozsah obratu. Podle mého zdání není takové dotazování vůbec oprávněno a zajisté by bylo nejlepší a nejsprávnější odpovědí obecních úřadů, kdyby prostě vrátily tyto dotazníky berním správám nezodpověděné. Kdyby však přece došlo k tomu, že mnohý přehorlivý představený, který bere svůj úřad neobyčejně přísně, tyto dotazníky zodpoví, hrozí mnohdy i stranám škoda, poněvadž přece ze zkušenosti víme, že časem obchodní řevnivost, někdy nenávistná nálada proti mnohým osobám nepřipouští správného zodpovědění těchto otázek. Když už si berní správy přejí nějakých informací, musely by jíti zajisté jinou cestou, avšak nikoli tou, aby využívaly obecních úřadů k bernímu špiclovství.
Naše stanovisko k této předložené osnově nemůže býti zajisté jiné, než že, ježto tento zákon zavádí nesmírné zatížení veškeré spotřeby, že budeme hlasovati proti němu. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo ďalej má pán posl. Dietl.
Posl. Dietl (německy): Dámy a pánové! Po třetí zabývá se Národní shromáždění zákonem o dani z obratu. Po prvé zabývalo se Národní shromáždění tímto zákonem roku 1919. Nejvýznamnější mužové českého národa v oboru národního hospodářství vyslovili proti ní své nejvážnější pochybnosti a svůj souhlas vázali výslovnou podmínkou, že dnem 31. prosince 1923 budou odstraněny škodlivé účinky tohoto zákona tím, že jeho platnost pomine. V řečích, jež jsou hodny, aby byly čteny, uvažovali všechno pro i proti a mnozí z těch pánů hlasovali jen s těžkým srdcem pro daň. Po druhé, když byl zákon v létě 1921 novelován, šlo totiž lehčeji. Tehdy vládla již "pětka" a pod jejím tlakem hlasovaly většinové strany pro zvýšení daně na 2%, při čemž neopomenuly pojmouti do zákona některá zhoršení. Ovšem při rozpravě byla na venek zachována vážnost. Rozpočtovému výboru bylo ponecháno dosti času a referent, nynější ministr vnitra Malypetr, snažil se objektivně zkoumati věcné námitky oposice a s nimi se také do jisté míry vyrovnati.
Jinak je tomu tentokrát. S rychlostí, jež nemá příkladu, byl zákon obsahující 50 paragrafů promrskán ve výboru. Námitek oposice, i když byly sebe oprávněnější, nebylo báno a všechny pozměňovací návrhy brutálně zamítnuty.
Ve vzniku tohoto zákona odráží se drasticky vývoj sněmovny, která ztratila samostatnost myšlení a jednání a klesla k pouhému hlasovacímu stroji. "To je menšina", je heslem boje, kolem něhož se všechno kupí a tak se zkoumají zákony nikoli podle jejich obsahu, nýbrž podle rozhodnutí "pětky". Referent k prvnímu zákonu p. dr. Engliš odůvodňoval nutnost daně těmito slovy: "Základní myšlenka takové daně je dnes táž, jaká byla vždy a všude, kde podobná daň existovala: "Nouze státních financí". Připojil k tomu, že stát dává svým zaměstnancům vysoké přídavky a že musí vše draho kupovati. Na jiném místě praví o účinku daně, že nositelem jejím nebude konec konců nikdo jiný, než spotřebitel, pro něhož se konečný výrobek a celá spotřeba zdražuje několikerým převodem zboží. Jde vlastně tedy o daň spotřební, která zatěžuje veškerý konsum, avšak nikoli rovnoměrně, nýbrž měrou různou, a to podle toho, kolika podniky ono zboží prošlo od prvovýroby až k spotřebě.
S národohospodářského hlediska nutno tuto daň podrobiti ještě dále důkladné kritice. Avšak již nyní budiž zdůrazněno, že v hospodářském směru nelze vůbec očekávati žádných hospodářských účinků, že naopak všechny účinky jsou jen škodlivé a odmítnutí hodné. Jasným zrakem poznává dr. Engliš, jaké následky tento zákon přinese, a vývoj mu dal za pravdu. Když vstoupil zákon roku 1920 v platnost, vystoupila křivka drahotní vlny neobyčejně, a kdo sleduje statistická indexní čísla, vidí z nich, jak hrozně tím byly zatíženy domácnosti spotřebitelů. Dr. Engliš praví dále: "S hlediska finančně politického budiž zdůrazněno, že taková daň je možna vůbec jen za takových poměrů, v nichž dnes žijeme." Při poradách rozpočtových opětně jsme slyšeli mínění, že se náš stát konsolidoval, že se hospodářství zlepšilo. Jestliže je to pravda, pak nemá finanční správa právo daň z obratu prodlužovati, naopak měla by přikročiti ne-li ke zrušení, aspoň ke snížení jejímu. Dr. Engliš praví dále: "Podle toho je daň nejtíživější pro osoby s pevným platem, jmenovitě s pevnými požitky mzdovými a služebními, zvláště pro ty, jichž příjem a požitky jsou určeny zákonnými předpisy." Je to tak, že vlastně spotřebitel musí nésti veškeré náklady této daně, neboť on nemá možnosti ji přesunouti, jak je dána jiným. Ve všech případech se daň přiráží k ceně kupní. Každý výrobce také přesune náklady své domácnosti z této daně plynoucí na své výrobky. Jen spotřebitel, poslední spotřebitel, je bezbranný, musí platiti, ať už může čili nic. Právě nyní, kdy se všude ozývá volání po snižování mezd, kde krise působí ničivě, kdy v tisících rodin a domácností najíti lze nezaměstnanost a bídu, právě nyní bylo by státnickou moudrostí zmírnění tohoto zákona. Vraťme se po tomto odbočení k dr. Englišovi a slyšme, co praví dále: "Percentuelní daň takového rozsahu zvyšuje sociální nespravedlivost rozdělení důchodů, poněvadž zatěžuje malé důchody poměrně více než velké." Tato slova potvrzují to, co jsme řekli před tím, z úst muže, který jistě také v otázkách finančních náleží k lidem v tomto státě nikoli nejbezvýznamnějším. Ve své konečné úvaze dr. Engliš praví: "Jak jasně vysvítá z těchto úvodních slov a zvláště z kritiky této daně, mluví všecky hospodářské a sociální důvody proti ní. Že se přece zavádí, to je jedině následek nouze našich státních financí. V okamžiku, kdy zase nastanou pravidelné hospodářské poměry a státní finance se začnou zotavovati, schází jednak hlavní důvod pro zavedení a zachování této daně, jednak stupňují se potom výše zmíněné nepříznivé účinky této daně ještě intensivněji. Daň má tudíž jen přechodné oprávnění a z toho důvodu omezuje finanční výbor účinnost tohoto zákona, a to rokem 1923."
Konec roku 1923 se blíží a kdyby bylo šlo po vůli finanční správy, radili bychom se dnes o tomto zákoně, který měl míti platnost trvalou. Teprve v desítce bylo rozhodnuto, aby byl zákon opět terminován a jeho konec stanoven dnem 31. prosince 1926. Angličan Adam Smith praví o daních: "Roční práce národa je původním pramenem jeho existence. Práce dodává věci, jichž bezpodmínečně potřebujeme k živobytí." Tím se staví v odpor k merkantilistům, kteří spatřují pramen bohatství jen v obchodě a průmyslu, to i v odporu k fysiokratům, kteří vidí jediné štěstí ve výnosu z půdy. Práce je nejproduktivnější, když je svobodná; kdyby mohl každý jíti za zaměstnáním, k němuž by byl nejvíce schopen, kdyby na místo úředního poručníkování nastoupil pravý stav vlastních zájmů jednotlivcových, pak by mohla práce dosíci nejvyššího stupně produktivnosti. Ke zvyšování produktivnosti práce mají sloužiti hospodářsko-politická opatření státu, zvláště také hospodářství finančního. Jeho tři zásady pro daně zní: 1. Daň musí býti zákonná; 2. daň musí býti všeobecná; 3. daň musí býti stejnoměrná. Zkoumejme podle těchto zásad tendenci předloženého zákona daňového. Je všeobecný? To nelze tvrditi, poněvadž jeho účinek není všeobecný, nýbrž spíše povahy finanční, než produktivní. A stejnoměrný? O tom nelze již vůbec mluviti. Již v předchozích vývodech bylo prokázáno, jak jest jeho účinek nestejnoměrný, a možno klidně tvrditi, že daň ta je v odporu s všeobecně uznanými zásadami o moderní berní politice odpovídající demokratickým zásadám. Zcela podivně usuzuje i přiložená důvodová zpráva. Podle ní jest vysvětliti příznivé kursovní niveau naší měny výnosem této daně.
Podle rozpočtu má vynésti 1.6 miliard korun státním finacím. Avšak podle zostření jež zákon přináší, výnos asi se zvýší. Skvostná je v důvodové zprávě věta: "Ač, jak již řečeno, jde o nejvýnosnější daň, přece nepůsobí na širokou veřejnost příliš tíživě, poněvadž při nesmírném množství dodávek se atomisuje na drobné částky, čímž její účinek se značně zmírňuje a spotřebitelem téměř není pociťována." Nutno zvláště zdůrazniti nesmírný odpor v těchto větách, poněvadž fiskalista, který je napsal, vidí jen příznivý účinek daně na státní finance, ale nemá patrně ani zdání, jak daň působí na spotřebitele hrozně a ničivě. Zákon je obohacen o zásadu. Dříve si mimořádně mnoho zakládali na tom, že se prohlašovalo, že dovoz, vývoz a průvoz je svobodný. Nyní se dovoz zatahuje do zdanění, a čeho nelze dosáhnouti celním tarifem, dosáhne se pohodlně způsobem tím, že se na různé dovozní předměty uloží daň, tedy další ochranné clo a tím se spotřebitel oloupí o možnost, aby byl účasten cen světového trhu. V zákoně samém hemží se přímo každý paragraf zmocňovacími předpisy. Bylo by mnohem prostší, shrnouti zákon do jednoho paragrafu a říci: "Finanční ministr se v souhlase se zúčastněnými ministerstvy zmocňuje vybírati daně. Provedením se pověřuje ministr financí." To by byla nejprostší a nejpohodlnější cesta, neboť pak by se nepotřebovala tím zabývati sněmovna, nebylo by třeba obtěžovati tím výbory, pak by vůbec nebylo třeba národního shromáždění, pak může finanční správa vyměřovati a vybírati daně podle svého čistě fiskálního stanoviska, Tím by finanční ministr obdržel plnou moc a pánové z většiny nemusili by býti obtěžováni hlasováním o mnoha paragrafech.
Nutno zvláště zdůrazniti jednotlivé novoty. Tak se praví v par. 3, že od nynějška podléhá dani i divadelní představí a podniky jakéhokoli druhu. K vzdělávacím, dobročinným a kulturním podnikům se nepřihlíží a vydává se zase do rukou finančního ministra, aby na zvláštní žádost od daně osvobozoval. Při vědeckém kursu, k němuž se vybírá režijní příspěvek, nutno se teprve dovolávati milosti pana finančního ministra, aby eventuelně od daně z tohoto režijního příspěvku zprostil. Není to nesmysl? V tomto zákoně řádí fiskalista ničivým způsobem a většina bez odporu přijala to všechno a ani nemrkla, aniž je si vědoma své směšné úlohy.
Velmi podivný je zákon také v alinei 2, odstavec 1, §u 13, kde se praví: "Nepodnikatel nemá nároku na vrácení daně, vrátí-li se kupní cena (§ 18)." To je přece proti dobrým mravům a stát nemá potřebí získávati příjmy z takových kalných pramenů. Tím podivnější je ustanovení o "povinnosti k mlčelivosti" v §40, jež je však větou "Stíhání trestní koná se jen na soukromou žalobu podnikatelovu" zase úplně zrušeno. Jak si to malý Moric představuje!? Kde a kdy může podnikatel soukromou žalobu podati? V každém jiném státě by bylo tak nejasné ustanovení nemožno, u nás se beze všeho přijme, bez bližšího prozkoumání. Necítí se, k jakým účinkům musí takový předpis přirozeně vésti. Do zákona byla také pojata nová myšlenka, a to myšlenka nuceného paušalování. Je správno, že by mohly býti rozumným paušalováním účinky zákona poněkud zmírněny, aby základ pro výpočet daně netvořily převody, nýbrž aby byla určena pevná percentuelní sazba pro placení paušálem. Avšak výše těchto percentuelních sazeb by musila býti stanovena v samém zákoně a nesměla by býti ponechána bezmezné libovůli fiskalistů, a především by bylo nutno dbáti toho, aby tato výhoda přišla k dobru spotřebitelům.
Naproti tomu u daně z přepychu byla výše percentuelní sazby paušální sumy stanovena správně a uznáno, že paušál nesmí překročiti 12%. Proč se u přepychu tak vycházelo vstříc? Nutno panstvo, které kupuje přepychové předměty, tak chrániti? Vyžadují toho finanční zájmy státu? To jsou zvláštní ohledy. Zde jste ukázali tendenci zákona nezastřeně. Kdyby bylo šlo po vůli finanční správy, bylo by nutno vyměřiti na všechny převody zboží daň 2%. Když o tom přišly první zprávy na veřejnost a jednotlivé korporace vyzvány, aby podaly dobrá zdání, celá veřejnost a všechny korporace se bez výjimky vyslovily proti stanovení daně 2%. S jednomyslností, jež zarazila finanční správu, avšak i Národní shromáždění, vyslovila se celá veřejnost proti dani a kdyby bylo u nás dbáno veřejného mínění, pak by se z toho musily vyvoditi důsledky, aby se aspoň tato daň zmírnila a nikoli zostřila. Naší snahou mělo by býti, abychom trh učinili přístupným, abychom posílili kupní sílu obyvatelstva a abychom doma opatřili větší odbyt. Avšak zákony, jako je tento, se odbyt ztěžuje, výroba omezuje, spotřeba se zmenšováním důchodů snižuje na věci nejnutnější a nejméně postrádatelné.
Podnikáme tu ve sněmovně ještě jedenkráte pokus zlepšiti zákon pozměňovacími zákony, aspoň však odstraniti nejtísnivější tvrdosti. Osudem těchto návrhů jest hromadný hrob, který je připraven při každém hlasování, aby pojal návrhy zamítnuté. Když všeobecně vidíme, jak se poměr daní přímých k nepřímým posunul, pak se v tom ukazuje vývoj celkové berní techniky. Roku 1919 byla percentuelní sazba přímých daní jako 1: 1.3, letos je poměr 1: 5. Máme nepřímé daně v takovém množství a významu tak závažného, že tím trpí celé naše národní hospodářství. Daň dopravní, z uhlí, z jízdenek, z cukru, z kořalky, všechno dávky nepřímé, k nimž nyní přistupuje daň z obratu, nepřímé dávky, které domácnost rodin také nesmírně zatěžují a jež činí jednotlivcům život nesnesitelným. Dnes má býti zákon odhlasován, od nynějška má vstoupiti v platnost se zostřeními, jež proti minulému zákonu jsou v něm obsažena. Nemůžeme se rozhodnouti, abychom hlasovali pro zákon, jsme proti zákonu, vyslovujeme se proti němu, poněvadž považujeme podle slov dr. Engliše chvíli za danou, že dnes nutno již přikročiti aspoň k snížení těchto daní. Zastáváme však stanovisko, že by daň mohla býti již zrušena a že by bylo nutno, aby její platnost dnem 31. prosince 1923 skončila. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďálej pán posl. Geršl.
Posl. Geršl: Slavná sněmovno! Daň z obratu, jejíž předlohu právě projednáváme, jest nejvýnosnější daní pro státní pokladnu a proto také daní nejtíživější. Ona zdražuje veškeré předměty denní potřeby, ale i přes tuto nevýhodu je nutno ji zavésti, neboť daň obratová udržuje do značné míry rovnováhu státních financí.
Nechci zde opakovati známé věci, které se odehrály ve finanční politice v zemích sousedních to jest v Rakousku, Polsku, Maďarsku a Německu, kde tiskařský lis nahražoval deficity státních rozpočtů. Tato politika zdála se mnohým socialistům ve jmenovaných zemích i v naší republice v letech 1920 a 1921 jedině možnou. Většina této sněmovny a s ní i naše strana v letech 1921 a 1922 tuto politiku bankrotu, kterou prováděly sousední státy, odmítla. Vzali jsme sice na sebe nepopulární odpovědnost za tíživé daně, ale zachránili jsme náš stát před finančním rozvratem a zachránili jsme také miliony pracující třídy před osudem, který stíhá nyní na př. proletariát v Německu.
Roku 1921 bylo našeho hlasování pro daň z obratu proti nám agitačně využito, dnes však nemůže býti již sporu, která politika byla lepší, zda finační politika naše či našich sousedů.
Také v Německu nejsou hospodářským úpadkem vinny jen reparace a Poruří. Rakousko, Maďarsko a Polsko nemělo Poruří ani tak těžkých reparací, ale přes to mají tyto státy své finační hospodářství rozvrácené, čímž opět v těchto zemích nejvíce trpí proletariát. Těchto příkladů sousedních států nám nelze následovati.
Je nám také vytýkáno, že hlasováním pro daň z obratu dopouštíme se jako sociální demokraté porušení svého programu. Je pravda, že v dělnickém hnutí zakotvil názor, že pracující třída má se vzepříti všem daním nepřímým, neboť jich nejvíce platí a je politicky bezprávnou. Naše republika však politické bezpráví odčinila, dala pracující třídě moc rozhodování, ale také odpovědnost. Přes to náš názor o nepřímých daní platí ještě dnes, nesmíme však zapomínati, že dnešní berní soustava je soustavou vyplývající ze soukromokapitalistického zřízení, které my jako socialisté v celém jeho rozsahu potíráme. Konečně náš hospodářský život a naše závodní výbory jsou nám dobrou školou, v níž jsme prakticky seznali, že i daně přímé platí konsument, neboť tyto daně jsou připočteny k výrobní režii a tak předpisy daňové objeví se na konec v cenách výrobků.
Podle mého pozorování není tedy mezi daní nepřímou a daní přímou tak valného rozdílu, jak se říkává, neboť hospodářsky silnější, pokud může, převalí vždy povinnost daňovou na sociálně slabšího. Proto my zamítnutím jedné daně nepřímé nemůžeme zvrátiti nynější soustavu berní a proto je nutno vypověděti celému soukromokapitalistickému zřízení i berní soustavě boj od základu.
Chci několika slovy promluviti k meritu zákona. Při praksi starého zákona o dani z obratu a dani přepychové dály se poplatníkům veliké křivdy. Předně nebylo v praktickém životě přepychem vše, co zákon označoval, a za druhé provádění zákona o dani z obratu a pracovních výkonů dostalo se v praksi do rozporu s onou theorií. Nebylo při usnášení tohoto zákona r. 1921 úmyslem zdaniti čistou dělnickou mzdu. Přes to však berní orgány zdaňovaly i mzdu dělníků. § 4 zákona ze dne 12. srpna 1921, zákona o dani z obratu, ustanovoval, které dodávky a výkony jsou od daně obratové osvobozeny. Tak podle odst. 15 citovaného paragrafu nebyly podrobeny dani mezi jinými také dodávky a pracovní výkony domáckých dělníků, prováděné jimi samými nebo členy jejich rodiny, kteří žijí s nimi ve společné domácnosti. Dosavadní prakse ustanoveného odstavce §u 4 zákona o dani z obratu ukázala, že je nutno odstavec tento v novém zákoně doplniti, po případě pozměniti. Berním úřadům chyběl výklad o tom, koho sluší považovati za domáckého dělníka. Znění tohoto paragrafu zákona ze dne 12. prosince 1919, č. 29 Sb. z. a n., o práci domácké, kde jest uvedeno, koho sluší považovati za domáckého dělníka, koho za mistra práce domácké a koho za podnikatele, bylo berními úřady nesprávně vykládána, a tak se stalo, že z mistrů práce domácké nadělaly berní úřady samostatných podnikatelů a předpisovaly jim daň z pracovních výkonů, kterou tito domáčtí mistři musili platiti ze své mzdy, aniž to mohli připočísti ke svým výrobkům.
Již srovnání domáckého dělníka s mistrem na domácké práci zaměstnaným ukazuje, že § 4, odst. 16 mluvící o osvobození dělníků domáckých byl mylně vykládán. Domácký dělník i mistr práce domácké pracují pro jednoho podnikatele za stejnou mzdu předem podle ceníku nebo dohody stanovenou. Domácký dělník, i když pracoval s 5 svými členy rodiny, byl od daně obratové osvobozen, kdežto mistr práce domácké, který si vzal živnostenský list jenom proto, aby svému synkovi, se kterým pracoval, mohl dáti výuční list, byl nucen daň obratovou platiti a byl považován za samostatného živnostníka. Již 22. listopadu 1921 jsem podal v této sněmovně návrh tisk 3213 na doplnění §u 4, odst. 16. Ministerstvo financí se postavilo tehdy proti tomuto návrhu, ač i obchodní a živnostenská komora v Chebu, která má ve svém obvodu značné procento domáckých dělníků sklářů, pamětním spisem žádala jeho provedení.