Začátek schůze v 11 hod. 25 min. dopol.
Přítomni:
Předseda: Tomášek.
Místopředsedové: dr. Hruban, dr. inž. Botto, Buříval, dr. Czech.
Zapisovatelé: Špaček, Špatný.
215 poslanců dle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři inž. Bečka, Bechyně, dr. Beneš, dr. Dolanský, dr. Franke, Habrman, dr. Hodža, Malypetr, dr. Markovič, inž. Novák, Šrámek, Udržal.
Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška, dr. Mikyška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 221. schůzi poslanecké sněmovny.
Dovolenou pro zaneprázdnění udělil jsem na včerejší schůzi posl. Onderčovi, dr. Labayovi, Hanckovi, dr. Kubišovi; na včerejší a dnešní schůzi posl. Hlinkovi.
Nemocí omlouvá se posl. Blažek.
Lékařské vysvědčení předložil posl. Burian.
Byly provedeny některé změny ve výborech. Žádám o jich sdělení.
Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):
Klub poslanců čsl. soc.-dem. strany dělnické vyslal do výboru rozpočtového posl. Svobodu za posl. Kasíka.
Klub poslanců komunistické strany Československa vyslal do výboru imunitního posl. Roučka za posl. Hakena; do výboru dopravního posl. Darulu za posl. Blažka; do výboru zemědělského posl. Mikulíčka za posl. Tesku.
Klub poslanců čsl. národní demokracie vyslal do výboru rozpočtového posl. dr. Matouška za posl. dr. Engliše.
Předseda: Došly některé návrhy a dotazy.
Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):
Návrhy:
posl. Malíka, Berana a soudr. na změnu zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 260 Sb. z. a n., a zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 296 Sb. z. a n., o úpravě uhelného hospodářství.
posl. Tauba, Hackenberga, Schäfera, Pohla a druhů, aby byl zřízen výbor pro sociální pojištění.
Dotazy:
posl. dr. Lelleyho ministrovi soc. pečlivosti o bezpríkladne nedbalom spravovaní vecí invalidov,
posl. dr. Lelleyho ministrovi s plnou mocou pre správu Slovenska o divnej ztrate kandidátnej listiny v obci Setich,
posl. dr. Lelleyho ministrovi školstva a nár. osvety o bezprávnom zadržovaní platu učiteľa Aloiza Martinkovicsa,
posl. dr. Lelleyho ministrovi spravedlnosti pre nezákonitý postup voči Štefanovi Muliczkému v Baňskej Bystrici,
posl. dr. Körmendy-Ékesa ministrovi pošt a telegrafov vo veci penzie Kolomana Wagnera, vrch. revidenta pošt a telegrafov v Kežmarku.
Předseda: Došly naléhavé interpelace.
Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):
Naléhavé interpelace:
posl. Hakena a soudruhů ministru nár. obrany o volební agitaci mezi vojskem a zneužívání armády k stranické agitaci,
posl. dr. Lelleyho a soudr. min. předsedovi a ministru školství a nár. osvěty o bezpríkladnom terorisovaní učiteľstva na Slovensku.
Předseda: Dále došly odpovědi.
Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):
Odpovědi:
min. vnitra na dotaz posl. Krause o vypovězení německého státního příslušníka Jindřicha Bergera z Krásné Lípy,
vlády na dotaz posl. dr. Schollicha o okresním inspektorovi pohraniční finanční stráže Janu Stillerovi v Opavě.
min. školství a nár. osvěty a min. vnitra na dotaz posl. Beutela, Čermaka a druhů o zabavení německé mateřské školky v Žalhosticích pro účely české menšinové školy,
min. vnitra na dotaz posl. inž. Junga, jak dačická okresní politická správa nakládá s Němci,
min. nár. obrany na dotaz posl. dr. Luschky o odmítnutí odbytného bývalému déle sloužícímu námořnímu poddůstojníkovi Vojtěchu Ziglarschovi z Cukmantlu,
min. financí na dotaz posl. inž. Kalliny o uvolnění majetku ředitele občanských škol Františka Dömela v Drahovicích, který mu byl zadržen při kolkování bankovek,
min. školství a nár. osvěty na dotaz posl. Simma a druhů o přiznání drahotního přídavku podle § 6, odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 1922, čís. 394 Sb. z. a n.,
min. veř. prací na dotaz posl. Simma a druhů, že státní správa kupuje domy,
min. nár. obrany na dotaz posl. Simma a druhů o úpravě vdovského důchodu Anny Süssové v Habersbirku,
min. vnitra na dotaz posl. Simma a druhů o místním názvu města Rychnova v politickém okrese Jablonci n. N.,
min. pošt a telegrafů na dotaz posl. Patzela o telefonních poplatcích,
min. vnitra na dotaz posl. Patzela o chování politických úřadů k politickým stranám,
min. obchodu na dotaz posl. Patzela a spol. o určení číselného poměru učedníků v obchodech,
min. financí na dotaz posl. Patzela o subvencích pro města s továrnami na tabák,
předsedy vlády a min. nár. obrany na dotaz posl. Patzela o nakládání s bývalými poddůstojníky z povolání,
min. pošt a telegrafů na dotaz posl. Patzela o dohledu na politické smýšlení státních občanů,
min. financí na dotaz posl. dr. Lodgmana o výměně peněz v Českých Velenicích,
min. spravedlnosti na dotaz posl. dr. Lodgmana o trestním oznámení na Rolfa Fröhlicha a Vojtěcha Heidricha.
Předseda: Počátkem schůze byl tiskem rozdán vládní návrh zákona, kterým se prodlužuje platnost dosavadní úpravy náhrady za vojenskou přípřež v míru (tisk 4257).
Výboru imunitnímu přikazuji žádost krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. října 1923, č. Vr VII 719/23-7, za souhlas k trestnímu stíhání posl. dr. Brunara pro přečin podle § 14, č. 1 a 5 zákona na ochranu republiky, jehož se dopustil výrokem na schůzi veřejné v Broumově dne 3. března 1923 (č. 394 imunit.).
Přejdeme k pořadu schůze.
1. Rozprava o vládním prohlášení, učiněném v 219. schůzi.
Podle dohody, učiněné v předsednictvu, navrhuji, aby na řečnické lhůtě bylo klubům hrazeno nejméně po půl hodině, nejvíce tolikráte 4 minuty, kolik členů klub má, poslancům mimo klub pak aby bylo vyhrazeno dohromady půl hodiny.
Jsou snad námitky proti této lhůtě řečnické? (Nebylo námitek.)
Není jich, návrh můj je přijat.
Přikročíme k rozpravě.
Zapsáni jsou na straně "contra" pp. posl. Kreibich a Jos. Mayer; na straně "pro" pp. posl. dr. Hnídek a Hrušovský.
Uděluji slovo prvnímu řečníkovi, zapsanému na straně "contra", p. posl. Kreibichovi.
Posl. Kreibich: Dámy a pánové! Dříve než přejdu k vlastním vývodům, mám uloženo jménem našeho klubu učiniti zde toto prohlášení: Jako zástupci revolučního proletariátu všech národů Československa používáme prvé příležitosti a s tohoto místa posíláme vřelý pozdrav hrdinně zápasícím dělníkům Německa. V Německu vede se nyní jedna z největších bitev ve světové válce mezi sociální revolucí a protirevolucí. Všichni naši dělníci se zatajeným dechem sledují zprávy, přicházející z německé fronty. Vědí, že vítězství německých dělníků změní tvářnost Evropy. Vědí, že porážka německých dělníků znamenala by triumf krajní světové reakce a zotročení dělnické třídy také u nás na řadu let.
Hluboce jsme pobouřeni vojenským násilím, s nímž odstranila ústřední říšská vláda Německa dělnickou vládu v Sasku. Všechno ničemné jednání říšské koaliční vlády a buržoasie z posledních dnů je vedeno snahou vyprovokovati německé dělníky do rozhodujících zápasů, dříve než bude ukončen proces třídního poznání v masách dělníků sociálnědemokratických i mezi členy odborových organisací. Cílem jeho je živelně hromadící se síly dělnické třídy velkým krveprolitím a násilím soldatesky rozbíti. Vše to je důkazem, jak ve chvílích dějinně rozhodujících demokracie stává se pro měšťáctvo pouhou frází a že diktatuře buržoasie může býti jedině zabráněno diktaturou proletariátu. Všichni třídně uvědomělí dělníci Československa stojí po boku těžký zápas bojujících bratří v Německu. Učiní vše, aby jejich boj podporovali a pomohli mu k vítězství. Od státu žádáme přísné zachování úplné neutrality, zachování hospodářských styků dobrého sousedství i s revolučním Německem.
Největším odpůrcem této politické linie v celé Evropě je politika francouzského ministerského předsedy Poincarého. Protestujeme proto proti uzavření vojenské a politické konvence s nynější vládou francouzskou, která může sledovati jen jediný účel: učiniti nás nástrojem protirevoluce a válečných dobrodružství. Spojencem pracujícího lidu Československa může býti jedině revoluční dělnická Francie.
(Pokračuje německy:) A nyní přistupme k výkladu pana ministra věcí zahraničních. Musíme přiznati, že tento výklad, který nám zde včera pan ministr přednesl, byl nejobšírnější a mimo to poměrně také nejkonkrétnější, jaký jsme od něho dosud slyšeli. Pan ministr tentokrát výjimečně v mnohých bodech upustil od diplomatického způsobu, totiž mluviti a ničeho neříci, a nelíčil evropské poměry nijak růžově. A právě tyto věty jsou nepřímým doznáním, že se řád vytvořený r. 1919 ztroskotal. Tato slova jsou také znamením, že situace v Evropě jest vážná. Tím příznačnější však je způsob, jakým se tento výklad dotýká právě nejdůležitějších otázek, na př. cesty pana presidenta Masaryka do Paříže, pokud se týká poměru k Anglii a k Rusku; právě zde pan ministr přestal jen na všeobecných řečnických obratech. Bylo by zajisté velmi lákavé, abychom se podrobněji zabývali jednotlivostmi výkladu, především na př. demokraticko-pacifistickými nadějemi, skládanými v budoucnost Svazu národů, o nichž jsme zde opět slyšeli, podobně jako v řeči páně presidentově. Při této části výkladu pana ministra a také řeči pana presidenta mohli bychom s obměnou použíti slov, která adresoval kdysi Jindřich Heine revolučnímu básníku Harweghovi: "Jen ve tvých řečech a ve tvých knihách jest jaro národů, jež opěváš." Bylo by dále velmi zajímavé zkoumati, do jaké míry se panu ministrovi podaří, dopomoci Evropě k vítězství demokracii, o niž usiluje, ve spojení s Rumunskem, s vládou rumunských bojarů, kteří odírají své sedláčky a utiskují dělnictvo, ve spojení s vládci bělehradskými, kteří nakládají s národem chorvatským jako usurpátoři, kteří potlačili dělnické hnutí a k Macedoncům, Albáncům a Černohorcům se chovají skoro jako vrahové. Bylo by také lákavé zmíniti se několika slovy o nadějích o odzbrojení v době, kdy tři nejdůležitější zbraně: jedovaté plyny, aeroplány a ponorky byly zdokonaleny tak, jako nikdy předtím je za celé světové války nevybudoval německý militarismus. Bylo by také lákavé promluviti několik slov o poměru k úpadkářskému Polsku, jehož vláda vede dnes těžký boj se svým vlastním dělnictvem - a to s veškerým dělnictvem - také s tou částí polského proletariátu, která po léta pod vedením strany sociálně demokratické z vlastenectví sloužila polské vládě. Dále by bylo lákavé vyšetřiti, do jaké míry má býti tento přátelský poměr k Polsku, jehož si pan ministr přeje, vykoupen nejen ztrátou Javoriny - to by nebylo tak důležité - nýbrž také přizpůsobením československé politiky k politice dnešního Polska a smířením se s potlačováním Ukrajinců a Bělorusů dnešní polskou vládou, což by bylo konečně také příspěvkem k slovanské politice páně ministrově.
Také o maďarské otázce bylo by možno obšírně hovořiti. Především bychom rádi věděli, do jaké míry povolnost Malé Dohody a zejména československé zahraniční politiky k Maďarsku je projevem vlastní iniciativy, či zda byla vynucena nátlakem Velké Dohody, jejímž je Horthy, jak známo, miláčkem, jak v Paříži tak v Londýně. A bylo by zajímavé věděti, zda budou Maďarsku, bude-li mu poskytnuta půjčka, uloženy také tak kruté podmínky jako před rokem Rakousku, podmínky, které je vyloučily z řady samostatných států.
My však odoláme všem těmto svůdným otázkám a soustředíme svoji pozornost na hlavní věci. Nejdůležitější jest především návštěva páně presidentova v Paříži. Musím říci, že se divíme odvaze, s jakou se pan president Československé republiky odvážil jeti do Paříže právě nyní, v době, kdy je Francie politikou Poincaréovou téměř v celém světě osamocena, kdy francouzský tisk štve proti celému světu a s celým světem je nespokojen, v době, kdy Francie, kdy Paříž je téměř všemi státníky takřka boykotována, kdy se každý státník úzkostlivě střeží přiblížiti se příliš k panu Poincarému a upadnouti v podezření, že jest v jakési užší souvislosti s jeho politikou. Připomínám jen návštěvu pana ministerského předsedy anglického Baldwina v Paříži; ačkoli Anglie a Francie jsou dnes stále ještě velmi dobrými spojenci a přáteli, přece jen pan Baldwin tuto návštěvu s úzkostlivým chvatem skoncoval a velmi rychle zas odejel. A především za své návštěvy v Paříži velmi úzkostlivě mlčel, aby se nekompromitoval. Jedině pan president Československé republiky se odvážil objeviti se v Paříži. Není divu.
Předseda (zvoní): Žádám pana řečníka, aby nezapomínal, že ve smyslu ústavy za hlavu státu odpovídají ministři. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Posl. Kreibich (pokračuje): Není divu. že přijetí pana ministra v Paříži, který doprovázel pana presidenta, bylo tak slavnostní. Neboť konec konců chápeme tuto radost Poincaréovu. I mravně nejzpustlejší člověk rád uvítá příležitost, že se může někdy se slušným člověkem objeviti na ulici a této příležitosti se pan Poincaré konec konců s velkou radostí chytil. (Souhlas stoupenců řečníkových.) Musím prohlásiti, že když se mužové s takovou minulostí, jako dnešní vůdcové československé politiky, objeví dnes na ulici světové politiky společně s Millerandem a Poincaréem, mravní zisk z toho mají jen pánové Millerand a Poincaré, a to zcela na účet zástupců Československé republiky. (České a německé výkřiky souhlasu.) Byla to zlomyslnost, ale zasloužená zlomyslnost, když "Temps", poloúřední či vlastně skoro úřední orgán francouzského ministerstva zahraničí ve svém pozdravném článku poukázal na rozpor mezi ideami, jež hájí správa Československé politiky, a ideami filosofa a humanisty Masaryka, na rozpor mezi těmito ideami a nynější evropskou skutečností, a když právě na tom mstě citoval onen výrok, který pronesl Masaryk ve své knize "Rusko a Evropa" k mnichovi modlícímu se před svatým obrazem - cituji z českého orginálu:
"Já jsem měl v mládí tuto víru. Ale tato dětinskost uprchla navždy, poněvadž dětinskost musí ustoupiti mužnému věku!" "Temps" zde projevuje naději, že "dětinskost", t. j. filosofie, ustoupí "mužnému věku", politikovi. Při takových návštěvách vždycky něco uvázne.
A velmi mnoho z tohoto pařížského setkání zůstane vězeti i na vedení československé politiky. V Paříži se mnoho mluvilo. Nešetřilo se slovy. Bylo promluveno mnoho krásných slov o humanitních a pacifistických ideálech, takže se skoro zdálo, jako by bylo použito těchto slov proto, aby zřetelněji vynikl rozpor mezi těmito ideály a dnešní politikou v Evropě, zejména politikou francouzskou. Avšak nejnešťastněji vyzněla slova zástupců Československé republiky tam, kde se pokoušeli vystavěti most mezi svými filosofickými zásadami a zásadami dnešní francouzské politiky. Na tato slova, jakož i na četná jiná slova, jež byla v Paříži pronesena, odpověděl bych známým latinským příslovím: "Sitacuisses, philosophus mansisses." - "Kdybys byl mlčel, byl bys zůstal humanistou, pacifistou a demokratem." Chápeme, že politik, představitel státu musí rozmlouvati s velmi četnými lidmi, že je nucen mluviti se zástupci jiných států, že si v nich nemůže vybírati, a nemám za zlé, je-li zástupce Československa nucen jednati s francouzskou vládou. Avšak musíme s obrátiti proti tomu, že se používá této příležitosti k okrašlování dnešní francouzské politiky filosofickými, humanitními a demokratickými ideami; a to není nic jiného, než zastírání pravdy. Neboť co má vlastně dnešní politika Millerandova a Poincaréova společného s humanismem a pacifismem, s demokracií a mírem? Tato politika jest největším nebezpečím pro celou Evropu, jest hlavní příčinou celé krise, v níž Evropa dnes tone.
Poincaréova politika - v této věci se musím výkladu páně ministrovu co nejrozhodněji opříti - od obsazení Porúří nemá naprosto nic společného s reparacemi a prováděním versailleského míru. Mluví se o ohrožení versailleské. ho míru. Avšak tento mír byl už dávno porušen vtrhnutím do Porúří, to bylo už tenkrát konstatováno Angličany. Uvedu zde skutečnosti, které dokazují, že politika Poincaréova jest vším jiný, jen ne politikou k dosažení reparací. Dne 26. července 1922 přijal Poincaré několik vynikajících novinářů, byl mezi nimi Pertinax a v těchto dnech právě zesnulý Filip Millet. V listě "Populaire" byl tenkrát uveřejněn projev Poincaréův, a ačkoli byl několikrát opakován, nebyl úředně vyvrácen. Onen projev zněl takto: "Nepřeji si, aby naše diplomacie byla závislá na našich financích. Vím, že peněžní rána není smrtelná; kráčíme docela prostě - a cítím se při tom velmi spokojen - vstříc trvalému obsazení levého břehu Rýna. Co se mne týče, neviděl bych rád, kdyby Německo platilo, neboť pak bychom museli vykliditi Porúří a přišli bychom o užitek ze svých pokusů, které podnikáme, abychom pokojně, ale se zbraní v ruce" - to je velmi krásně řečeno - "získali obyvatelstvo na břehu pohraniční řeky. Považujete za výhodnější ukládati do pokladny peníze, či získati nové území? Co se mne týče, já dávám přednost obsazení a dobytí před penězi a reparacemi. Proto pochopíte, že potřebujeme silnou armádu, ozbrojený patriotismus a že jediný prostředek k zachránění versailleského míru záleží v tom, že zařídíme věci tak, aby naši odpůrci, poražení, nemohli mírových podmínek splniti. Kdyby Německo splnilo závazky, jež na se vzalo ve Versaillích, bylo by veta po moci naší armády, muselo by se odzbrojiti." Myslím, že není potřebí přičiňovati k těmto slovům poznámek.
Na konferenci v lednu 1923, která se konala před obsazením Poruří, Poincaré se vyslovil proti platebnímu plánu, který vypracoval Bonar Law a který byl pro Francii velmi příznivý, a řekl tehdy, že by bylo neštěstím, kdyby se Německo mohlo zbaviti dluhu; neboť pak prý by se stalo Německo opět nebezpečným soupeřem na světovém trhu. To ukazuje jasně a zřetelně: Poincaré si nepřeje vůbec žádných reparací, nepřeje si vůbec žádného rozřešení německé reparační otázky, nepřeje si vůbec odstranění německé krise. Poincaré šel do Poruří, ačkoli věděl, že to bude míti za následek zastavení německých platů. On jde se svou politikou za jiným cílem. Jemu běží o rozřešení veliké otázky, totiž jak spojiti ruhrské uhlí s lotrinskou a elsaskou železnou rudou. To bylo ideálem německých imperialistů za světové války, to bylo podkladem jejich anekčního programu, anekse železné pánve brieyské, to bylo také cílem imperialistů francouzských. Poincaré si chce dnes vzíti, čeho versailleský mír francouzskému imperalismu nedal, co však tehdy, ovšem marně, francouzský imperialismus požadoval. Chce přivésti Poruří v područí francouzského kapitálu a proto znemožňuje a sabotuje rozřešení reparační otázky a odtud si vysvětlujeme, proč Poincaré a ještě ostřeji "Temps" příkře odmítá americké a anglické návrhy, odtud si vysvětlujeme odtržení Porýní a Falce pomocí placených padouchů, německých seperatistů; neboť jest dokázáno a není jediného anglického listu, který by to popíral - že všechny separatistické puče a výtržnosti v Porýní nejsou ničím jiným než dílem agentů placených Francií a že jsou prováděny za pomoci francouzské okupační armády. Všechno to jest zřejmým porušením versailleské smlouvy, versailleský mír už dostal trhlinu, Poincaré jej roztrhal. Čtěte anglický a italský tisk. Všechny jeho projevy jasně ukazují, že se všude pociťuje toto působení Poincaréovy politiky a všude také spojenci odmítají tuto politiku. Poukazuji na řeč jihoafrického ministerského předsedy Smuthse na říšské konferenci v Londýně, kde mluvil o strašlivé politice francouzské. Poukazuji na poslední řeč Baldwinovu v Plymouthu 25. t. m., kde mluvil o zkáze Německa a odtržení některých částí říše označil jako porušení mírové smlouvy versailleské. Tak ostře a tak jasně se vyjadřuje ministerský předseda anglický, na rozdíl od výkladu, který jsme včera slyšeli my. Abych citoval ještě nějaký italský hlas: "Corriera della Sera", z nejvýznačnějších občanských listů italských, píše 25. října: "Francii už neběží o to, aby se jí dostalo reparačních platů, nýbrž běží jí o rozbití Německa. Francie jest ochotna trvalým zřeknutím se peněz vykoupiti si bezpečnost tím způsobem, že bude Německo konečně rozvráceno." A 27. t. m. vyjadřuje tento list francouzské stanovisko takto: "Kdyby měla Francie voliti mezi obnoveným Německem, které platí, a mezi Německem propadlým anarchii a placení neschopným, dala by přednost tomuto." To je stanovisko, názor v spojeneckých zemích na politiku Poincaréovu; zde je také jádro německé otázky, dnešní německé krise, tak jak to řekl včera sám pan ministr; a souhlasíme s tímto přiznáním, že je to dnes stěžejní bod celé evropské politiky a evropských poměrů. Zde je příčina této krise a nikoli v reparacích.
Víme, že německá krise byla vyvolána zároveň také vnitřními příčinami, tím, že němečtí kapitalisté nejen nechtěli platiti reparací, nýbrž chtěli reparační platy, i vlastní obohacení vydříti z kapes pracujícího lidu, středního stavu a státu. Víme, že německá krise byla zaviněna, poněvadž nebylo vlády, která by měla odvahu dokročiti na kapitalisty, zmařiti jejich drancování. A jaký je dnes výsledek celé této politiky? Vidíme spojenectví Poincaréova se separatisty, spojenectví francouzských agentů s bavorskými separatisty, s bavorskými hakenkrelery, vidíme to na vyjednáváních Stinnesových a Kruppových s Poincaréem, vidíme to však také na zjevech při poslední generální stávce v Poruří, v Porýní, kde pruská vláda požádala o pomoc vládu francouzskou, aby jí přispěla k podrobení německých dělníků. Vidíme, že se všechny reakční síly v Německu spojily s reakcí zahraniční, s Poincaréem, aby zdeptaly německý proletariát. Jest věcí německých dělníků, aby chytili a vypořádali se s těmito vnitřními zhoubci Německa. Demokracie zde selhala. Jenom vláda dělníků bude s to, aby zasáhla železnou rukou a zachránila Německo. Německá revoluce jest jediným vnitřním zachráncem Německa; avšak obrátiti se a bojovati proti těm, kdož zvenčí chtějí Německo rozvrátiti a kteří tím ženou německou otázku, o níž pan ministr přiznal, že jest nejdůležitější otázkou, až na ostří nože, to jest povinností nejen mimoněmeckého proletariátu, nýbrž všech těch, kdož to vážně myslí s oněmi zásadami a ideami, o nichž jsme slyšeli v pařížských řečech a ve včerejším výkladu. Jest největší chybou, zastírá-li se ještě dnes obyvatelstvu Československa tato pravda o politice Poincaréově a o příčinách a podstatě německé krise, jak se to stalo včera ve výkladu páně ministrovu. To znamená z diplomatických důvodů, ze slabosti klamati lid o skutečném stavu věcí. Zde, v praktické politice je nejslabší stránka včerejších vývodů pana ministra věcí zahraničních. Uznáváme, že pan ministr ve svém včerejším výkladu velmi silně zdůraznil stanovisko nezasahování do událostí v Německu a nechceme také pochybovati o upřímnosti tohoto ujištění; avšak jest ještě další otázka, totiž je-li nynější vedení československé zahraniční politiky dosti silné, aby setrvalo v této politice neutrality k Německu také v kritické situaci a přemohlo odpor vnitřních i vnějších odpůrců této politiky. My komunisti jsme přesvědčeni, nejen že pouze revoluce může zachrániti německý proletariát, nýbrž také, že německá revoluce skutečně přijde a nastolí v Německu dělnickou vládu. Avšak jakmile nastane tato situace, bude vykonáván na československou vládu ohromný nátlak, aby zakročila. Neboť ne í pochybnosti, že Francie bude na to naléhati, poněvadž Francie se bude snažiti, otočiti revoluční Německo řetězem od Rýnu přes Bavorsko, Československo, Rakousko a Polsko až k okrajovým státům pobaltským. A také doma bude vykonáván v tom smyslu nesmírný nátlak od českých kapitalistů a velkostatkářů a ovšem také od kapitalistů a velkostatkářů německých, kteří mají zajisté největší strach z německé revoluce. Takovému tlaku bude moci odolati jen vláda, která se opírá o masy pracujícího lidu, o jediné spolehlivé přívržence politiky míru a neutrality k Německu, také k Německu revolučnímu. A tu se tážeme: Co činí správa zahraniční politiky, aby si zajistila v pracujícím lidu tuto oporu pro politiku neutrality? A odpověď zní: nečiní ničeho, nedělá nic a prozatím neudělala nic jiného, než právě v této kritické chvíli demonstrativní spojení s Francií, nikoli spolek s Francií revoluční, nýbrž spolek s Poincaréem, Millerandem, s klerikálními generály, kteří nemají naprosto nic společného s duchem francouzské revoluce, s minulostí Francie. Není to nic jiného než zastírání skutečného stavu věcí pracujícímu lidu. Návštěvami v Paříži a pronesenými tam řečmi byla mravně rehabilitována politika, která je v přímém rozporu se zásadami, jež hlásá vedení československé zahraniční politiky. Co činí vláda, co činí - to je nejdůležitější otázka - zástupcové politiky, jak ji hlásal včera pan ministr, aby zakřikli také vnitřní nepřátele této politiky a učinili je po případě neškodnými? Situace je smutná. Ve skutečnosti jest finanční hospodářství státní, vojsko, valná část správy vydána na pospas vnitřním nepřátelům této politiky. Jak chcete čeliti těmto přívržencům intervenční politiky, těmto odpůrcům vaší vlastní politiky v zemi, když jste odevzdali klíč k státním financím do rukou Živnostenské banky a národních demokratů? Poukazuji na odstrašující příklad v Německu. Německé vlády svěřovaly po 5 let celé hospodářství Stinnesovi a Německé bance. A výsledkem toho jest dnes hospodářský rozvrat a skutečnost, že velký kapitál má dnes Německo hospodářsky úplně v moci. Jak chcete čeliti vnitřním nepřátelům vaší politiky, když vojsko, celá armáda je v rukou intervencionistů, v rukou vojska francouzského, jak jim chcete čeliti, když celé východní Slovensko, které je naším Bavorskem, jest už v rukou Klímových a Gajdových, kteří, jsouce nejzapřísáhlejšími odpůrci politiky hlásané zde Benešem, představují našeho Kahra a našeho generála v. Lossow. Zde vězí největší nebezpečí pro demokracii, kterou tak vášnivě hlásá pan Beneš a zde se skrývá také největší nebezpečí nejen pro německou revoluci, nýbrž i pro veškerý pracující lid v Československu. Německá revoluce neohrožuje československého národa, československého pracujícího lidu. Německá revoluce podobně jako revoluce ruská provede doma to, co nebylo možno vykonati zvenčí. Definitivně srazí k zemi a vyhladí německé kapitalisty, imperialistickou německou buržoasii, německý monarchismus, tyto největší nepřátele národní státní samostatnosti českého lidu, odstraní toto poslední, bezprostředně nebezpečí, ohrožující existenci českého lidu. Německá revoluce konečně odstraní toto největší nebezpečí se strany německých imperialistů, se strany německé kapitalistické buržoasie a monarchistů. Německá revoluce nebude ohrožovati hranic sousedních států a nejméně už hranic československých. Podmínkou ovšem jest, že i československá vláda bude právě tak respektovati hranice proletářského Německa, že ani s této strany nebudou nadhazovány pohraniční otázky a proto myslíme, že právě v této chvíli, při oslavě 28. října bylo velmi zbytečné poukazovati na lužické Srby, kteří ještě nejsou samostatní. Lužickým Srbům se vede špatně, právě tak špatně jako se vede všemu německému proletariátu vůbec, avšak politicky se nevede Lužičanům ani dost málo hůře než Ukrajincům a Bělorusům v Polsku, Černohorcům a Chorvatům v Jugoslavii. Německá revoluce přináší s sebou jedno silné nebezpečí. A toto nebezpečí záleží v tom, že její ideje, které jsou také idejemi ruské revoluce, svržení kapitalistů a velkostatkářů, vláda dělníků a drobných sedláků a socialisace, nástup k socialisaci v těchto zemích, protože je zde bližší sousedství, budou mocněji působiti také u nás v Československu, než tomu bylo po vypuknutí revoluce ruské. Tyto myšlenky se neohlížejí na hranice, pro ně není žádných zdí a nebudou se také ohlížeti ani na hranice československé, jako se na ně neohlížela ani revoluce ruská. Ale to jest nebezpečím jen pro kapitalisty, pro velkostatkáře všech odstínů v Československé republice, německé, české i maďarské a nikoli nebezpečím pro pracující třídu, která tvoří ohromnou většinu zejména československého národa. Německá revoluce bude pro nás i hospodářsky bližší než revoluce ruská. Vzpomeňme jen, že 40% veškerého našeho zahraničního obchodu připadá na Německo. Uvážíme-li tento úzký poměr, uvážíme-li okolnost, že jsme odkázáni hospodářsky na Německo, znamená to, že neutralita, politika nevměšování se do věcí proletářského revolučního Německa nám vůbec nic neprospěje. Zde je potřebí jiné neutrality v mluvě diplomatické se tomu říká blahovolná neutralita - a to především úpravy obchodních styků. Kdyby nebyla zachována takováto neutralita, znamenalo by to katastrofu především také pro Československo, strašlivou, ještě horší hospodářskou katastrofu, než jakou jsme zažili doposud, která statisíce dělníků připravila o práci, milionům dělníků snížila mzdy, která místo zboží vyvážela celé podniky, která pět let od dosažení t. zv. svobody vypudila z vlasti 1 1/2% obyvatelstva. Německá revoluce je vážnější otázkou, než byla revoluce ruská. Bude mnohem větší zatěžkací zkouškou pro správnost politicích zásad a idejí, jež zastává správa československé zahraniční politiky. Zkušenosti, jichž jsme nabyli s vedením naší zahraniční politiky k Rusku, nikterak neoprávňují k obzvlášť velké důvěře v sílu a důslednost této politiky. Musíme ovšem uznati, že to bude vždycky slavným listem v životopise nynějšího představitele státu, že byl r. 1918 proti intervenci v Rusku a že učinil vše možné, aby intervenci zmařil, jeho ruce nejsou potřísněny zločinem, jenž byl r. 1918 v Rusku spáchán. Přece však nemohl této intervenci zabrániti, protože jiné vnější i vnitřní síly uvnitř i vně československé národní revoluce byly mocnější, než sám vůdce československé zahraniční revoluce. Tyto protivné síly vykonávaly svůj vliv i po založení Československé republiky. Tyto síly přiměly ministra věcí zahraničních, že zahájil vůči Rusku politiku - nemůžeme to jinak nazvati - politiku neupřímnosti a obojetnosti, politiku, která nese ve skutečnosti vinu, že československý průmysl je úplně vyloučen z účasti na hospodářské obnově Ruska. Jeho účast je tak nepatrná, že nestojí ani za řeč.