Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: dr. inž. Botto, dr. Czech.

Zapisovatelé: Benda, Roudnický.

177 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: náměstek min. předsedy Malypetr; ministři inž. Bečka, dr. Beneš, dr. Dolanský, Habrman, dr. Kállay, dr. Markovič, inž. Novák, Stříbrný, Šrámek, Udržal; odbor. rada ministerstva nár. obrany dr. Vorel.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupce Nebuška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 210. schůzi poslanecké sněmovny. Konstatuji, že sněmovna je schopna se usnášeti.

Navrhuji, aby

výboru živnostenskému, jemuž přikazuji vládní návrh zákona, jímž se upravuje způsob provádění voleb v živnostenských společenstvech a společenstevních jednotách (svazech) - (tisk 4133), uložena byla k podání zprávy o tomto vládním návrhu lhůta 48 hodin,

výborům dopravnímu a rozpočtovému, jimž přikazuje vládní návrh zákona o nabytí Buštěhradské železnice státem (tisk 4136), uložena byla k podání zprávy o tomto vládním návrhu rovněž lhůta 48 hodin.

Kdo souhlasí s navrženými lhůtami, nechť zdvihne ruku. (Děje se.)

To je většina. Lhůty jsou přijaty.

Přejdu k projednávání dnešního pořadu, jímž jest:

Zpravodaji jsou p. posl. Špaček za výbor branný a p. posl. Rýpar za výbor ústavně-právní.

Než udělím slovo prvnímu panu zpravodaji, sděluji, že za ministerstvo národní obrany je přítomen odborový rada tohoto ministerstva dr. Jaroslav Vorel.

Uděluji slovo prvému zpravodaji p. posl. Špačkovi.

Zpravodaj posl. Špaček: Slavná sněmovno! Mimořádné úkoly, které klade na fysickou i mravní podstatu člověka jeho příslušnost, ať trvalá, ať dočasná, k branné moci státu, vyžaduje také mimořádné organisace oněch kautel, pod kterými je vynucováno plnění úkolu branné moci od těch, kteří sami z důvodů mravních nejsou ochotni povinnost svou řádně plniti.

Mimořádná povaha služební povinnosti vojenské, mimořádná povaha příslušnosti k branné moci státu vůbec má za následek, že nejpodstatnější kautely tohoto druhu upravují se také zvláštním vojenským trestním právem a normy tohoto zvláštního vojenského práva trestního upravují se ovšem v procesuálním postupu také zvláštním vojenským trestním řádem. Než ani sám vojenský trestní řád, vojenské trestní právo hmotné, ani sám vojenský trestní proces, vojenské trestní právo formální, nemůže obsáhnouti všech oněch donucovacích prostředků, kterých je nezbytně potřebí k tomu, aby příslušníci branné moci ve všech poměrech, ať v činné službě, ať mimo aktivitu, jakož i v době výkonu své služební povinnosti a kromě toho ve všeobecném způsobu života donuceni byli, nechtějí-li to činiti dobrovolně, k takovému jednání, aby účelné plnění branné povinnosti a účelné plnění úkolu, který branné moci naše ústava vytkla, bylo zabezpečeno.

Z toho důvodu bylo a je třeba ve všech armádách světa upravovati řádnou normální funkci denního, řekl bych, služebního postupu zvláštními předpisy, reglementy, které ovšem ve státech nedemokratických pravidelně svoje zdůvodnění a svoji právní basi nacházely v oprávnění nejvyššího velitele branné moci, ve státech monarchistických tedy representanta státu, krále, císaře, knížete, zkrátka a dobře monarchy.

Ve všech ústavách monarchistických států tyto, řekl bych, předpisy denního života vojenského, denní vojenské služby upraveny jsou ne zákonem, ne aktem vyplývajícím ze souborné vůle národa, lidu, nýbrž jednostranným nařízením tak zv. nejvyššího velitele branné moci. Tak tomu bylo jmenovitě za Rakouska. Recepcí - doufám ovšem dočasnou - rakouských, po případě rakouských a uherských zákonů a rakouských i uherských nařízení recipovali jsme také pro denní služební život naší branné moci ony předpisy, jimiž se zejména upravuje každodenní funkce vojenských těles. Recipovali jsme také ustanovení tak zvaného disciplinárního řádu vojenského a více méně přijali jsme také ustanovení, jimiž zabezpečuje se normální funkce vojska i mimo službu, jimiž totiž zabezpečuje se takový způsob života příslušníků branné moci, který právě mimořádnému jejímu poslání jest přiměřený.

Jest však přirozeno, že za republiky nebylo a není možno trvale udržeti v životě normy, které vyplynuly z docela jiných představ o úkolech, poslání a o právním základu branné moci, a jest tudíž přirozeno, že ministerstvo národní obrany snažilo se od počátku našeho ústavního nebo státního života nahraditi tyto zastaralé normy, které nota bene neměly vždy nesporného právního základu, novými ustanoveními.

Tato nová ustanovení tvoří hlavní část předkládané právě vládní osnovy zákona tisk 3901 o vojenském kázeňském právu, kárném právu při porušení povinností stavovských a odnětí vojenské hodnosti, jakož i přeložení do výslužby řízením správním. Některé v tomto vládním návrhu obsažené předpisy byly vydány již cestou nařizovací, ale poněvadž právě se tak dálo a děje porůznu, a poněvadž nebylo pravidelně výslovně řečeno, které předpisy dosavadně recipované z branné moci rakousko-uherské výslovně se zrušují, mohl by nastati právní chaos, mohla by nastati nejistota v těchto předpisech, a z toho důvodu jest také účelno, aby řádnou zákonnou osnovou jednou pro vždy určen byl přesně i hmotný i formální postup v takových záležitostech, které právě kárné právo pro vojenské příslušníky, kázeňský řád pro aktivní příslušníky vojenské, potom zásadu o přeložení do výslužby řízením správním a odnětí vojenské hodnosti administrativním způsobem upravují.

Předloženou osnovou vládní kodifikují se tudíž do jisté míry dosavadní předpisy, pokud byly československým ministerstvem národní obrany vydány, a nahražují se zastaralé nebo nepřiměřené předpisy, k těmto druhům vojenské administrace a vojenské služební organisace se odnášející, novými ustanoveními v této osnově obsaženými. Všeobecně můžeme jistě říci, že snaha ministerstva národní obrany vedla k tomu, aby nejen byly upraveny a sestaveny předpisy upravující, řekl bych, denní služební život vojska, upravující dosavadní postup, po případě porušení stavovských povinností příslušníků vojska, nýbrž hlavní dobrá stránka této vládní předlohy pozůstává také v tom, jak nesporně všichni páni, kteří se touto věcí zaměstnávali, mohou potvrditi, že i v kázeňském právu v širším slova smyslu i ve formálním postupu tak zv. kárných výborů, nahražujících bývalé čestné rady gážistů vojska rakousko-uherského, a kromě toho v předpisech o administrativním odnětí vojenské hodnosti a propuštění do výslužby uplatňuje se skoro vesměs moderní princip trestního řízení vůbec, dává se určitá povaha právní jak co do obviněného, tak co do soudce a postupu řízení, kterým se eventuelně trestní čin zjišťuje, kterým určuje se přesně způsob odvolání, způsob revise, zkrátka tyto předpisy, které dosud neměly vůbec žádné apelace, které neměly určitých ustanovení co do možnosti trvalého nebo nového obhájení se obžalovaného v případě, že by vyšly na jevo okolnosti, které prvnímu rozhodujícímu nebyly známy, tyto předpisy právě v tomto ohledu předkládanou vládní osnovou jsou podstatně přesně stanoveny. Znamená tedy tato vládní osnova jistě po každé stránce, po stránce právního pořádku i po stránce demokratické úpravy předpisů pro naše vojsko, značný pokrok a snaha ministerstva národní obrany, která k tomuto vládnímu návrhu vedla, zasluhuje jistě obecného uznání.

Osnova zákona upravuje celkem ve třech částech čtvero materií; tak zv. vojenské kázeňské právo, disciplinární právo denního života vojska vůbec, potom tak zv. kárné právo vojenských gážistů, a to ať aktivně sloužících, ať záložníků, konečně třetí část obsahuje předpisy o tom, jak možno v případech velmi jasných, nepodléhajících žádným domněnkám, že se někomu děje křivda, jednoduchým řízením správním buď odníti vojenskou hodnost důstojníku, příslušníku branné moci aktivně sloužícímu anebo přeložiti ho do výslužby s určitými nároky nebo i bez nároků.

O obsahu první části, t. j. o způsobu úpravy disciplinárního práva vojenského, čili práva kázeňského, jak jest to zde jmenováno, není třeba jistě se podstatně rozšiřovati. Tato první část týká se přirozeně příslušníků branné moci vesměs, ať gážistů, ať vojínů, poněvadž přirozeně tuto službu v širším slova smyslu vykonávají všichni příslušníci branné moci.

Druhá část o právu kárném týká se jen gážistů, to jest oněch osob vojenských, které můžeme do jisté míry postaviti v organisaci veřejné správy na roveň, co do jejich mimořádného poslání v branné moci, úředníkům správy civilní. Tato druhá část nahrazuje předpisy t. zv. čestného řízení za Rakouska platného a nahrazuje je způsobem, který zavádí do tohoto kárného řízení z Rakouska až dosud zhruba přejaté moderní zásady trestního řízení se všemi k tomu příslušejícími atributy. Při tom nutno zdůrazniti, že přece jen ve svých základech postavena jest tato část na analogii předpisů pro civilní státní zaměstnance-úředníky a snaží se po této stránce docíliti jakési parity mezi státními úředníky civilními a úředníky vojenskými, důstojníky branné moci. I po této stránce jest pokrokem, neboť jistě si musíme všichni přáti, aby v dohledné budoucnosti, pokud jest to srovnatelno se zvláštním účelem a charakterem branné moci, rozdíly stavovských předpisů pro civilní zaměstnance a pro zaměstnance branné moci odpadly.

Třetí část týká se formálních předpisů o odnětí vojenské hodnosti t. zv. řízením administrativním, po případě o přeložení provinilce do výslužby s určitými požitky a nebo bez požitků. Tato část omezuje své normy poměrně na úzký kruh lidí, kteří by mohli býti také stíháni proto, poněvadž je možno administrativním řízením zakročiti na odnětí vojenské hodnosti nebo po př. přeložením do výslužby jen v oněch výjimečných případech, ve kterých jest podstata činu naprosto jasná. Není tedy třeba, aby se postupovalo v tomto případě způsobem kontradiktorním, to znamená, aby na jedné straně stál obviněný, na druhé straně soudce, aby byl postup přesně upraven podáním žaloby, dodržováním určitých lhůt, uplatněním obhájce, určení způsobu appelačních stolic atd. atd.

Musím na konec podotknouti, že branný výbor a jistě také ústavně-právní výbor jak snad jeho referent podotkne - hleděl při změnách, které na původní vládní osnově provedl, podle možnosti přihlédnouti k návrhům a steskům, které brannému výboru, po případě ministerstvu národní obrany přednesly korporace, dobrovolně representující nároky mravní i hmotné této kategorie veřejných zřízenců státu, t. j. příslušníků branné moci, zvláště důstojnictva. Svaz Československých důstojníků, Svaz gážistů mimo hodnostní třídu obrátil se v této věci na ministerstvo národní obrany i na Národní shromáždění s řadou memorand, a branný výbor může jistě s klidným svědomím říci, že hleděl spravedlivým požadavkům, které v těchto memorandech byly sneseny a které lze srovnati s pojmem řádně fungující branné moci jmenovitě v naší republice, podle možnosti vyhověti.

Ústavně-právní výbor přijal branným výborem navrhovanou osnovu zákona celkem beze změny. Vytkl jen určité požadavky k přesnějšímu znění § 35, veden jsa při tom snahou, aby nevznikly pochybnosti o neodvislosti vojenských soudců. A branný výbor, přihlížeje k těmto důvodům ústavněprávního výboru, přijal formulaci § 35 v tom znění, jak mu ústavně-právní výbor navrhl. Za těchto okolností my jistě všichni, vidouce v předložené zákonné osnově značný pokrok formální i hmotný v upravení předpisů pro bezvadnou funkci vojska a pro zachování jeho dobrého jména ve veřejnosti vůbec, neodepřeme této vládní osnově souhlasu, o nějž vás žádám jménem branného výboru ještě zvláště. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo druhému zpravodaji, za výbor ústavně-právní, panu posl. Rýparovi. 

Zpravodaj posl. Rýpar: Slavná sněmovno! Ústavně-právní výbor projednal vládní návrh o vojenském kázeňském a kárném právu, jakož i o odnětí vojenské hodnosti a přeložení do výslužby řízením správním ve dvou schůzích dne 4. a 8. května a projednal při tom zároveň změny, které provedl branný výbor.

Ústavně-právní výbor zajímal se o tento návrh zákona hlavně z hlediska ústavního, a to pokud se týká otázky první, otázky vydání služebních předpisů, upravujících podrobnosti vojenského řádu, a otázky druhé, možnosti zavésti řízení před kárným výborem proti vojenskému gážistovi, který jest členem Národního shromáždění, dále pravomoci presidenta republiky ve věci omilostnění, pak otázky kompetenční úpravy ve věci administrativního odnímání vojenské hodnosti, a § 35, pokud se týká neodvislosti soudcovské. V prvních čtyřech případech, které se týkají ústavní listiny Československé republiky, byly změny, které provedl branný výbor, srovnány s ústavou a konstatováno, že branný výbor postupoval úplně správně a s radostí byla přijata snaha branného výboru, postaviti kárný a kázeňský řád na základ ústavní. Pokud se týká § 35, ústavně-právní výbor měl pochybnosti, je-li řešení vládní předlohy dostatečným, tak jak jej přijal branný výbor, aby totiž soudcovská neodvislost byla pokud možno do všech důsledků zajištěna, nejen však soudcovská neodvislost, nýbrž také neodvislost přísedících, aniž by byli důstojníky justiční služby. Tedy ústavně-právní výbor se postaral o to, aby také přísedící justiční služby byli pojati pod ochranu a aby jim zaručena byla neodvislost. Následkem toho změnil § 35 a dal tomuto paragrafu následující znění (čte):

"§ 35. Ustanovení o vojenských soudcích.

(1) Na důstojníky justiční služby se zákon tento nevztahuje, pokud jde o porušení povinností soudcovského úřadu a soudcovské služby, neb o jednání a opominutí uvedená v § 2 (1), jichž se dopustili v době, kdy působili jako vojenští soudci. Důstojníci tito podléhají v uvedených případech jen svým soudcovským představeným a nejvyššímu vojenskému soudu; řízení, v němž lze uložiti tresty uvedené v § 4, pokud se týče 23, upraví vládní nařízení.

(2) Přísedící vojenských soudů, kteří nejsou důstojníky justiční služby, lze pro jednání a opominutí uvedená v tomto zákoně, jichž se dopustili ve výkonu své funkce jako přísedící, stíhati podle tohoto zákona jen na oznámení předsedy nalézacího soudu."

Tím viděl ústavně-právní výbor, že zajištěna jest neodvislost soudcovská, předložil ještě jednou tuto změnu § 35 brannému výboru a branný výbor, jak zde bylo řečeno, ve schůzi dne 9. května projednav tuto změnu schválil ji a tím byl tento návrh zákona ústavně projednán. Dovoluji si jej teď slavné sněmovně navrhnouti jménem výboru ústavně-právního ku přijetí. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Zahajuji debatu. Zapsáni jsou na straně "proti" pp. posl. Jokl a Haken, na straně "pro" pp. posl. David a Dyk.

Než udělím slovo prvnímu řečníku "proti", navrhuji ve smyslu usnesení presidia řečnickou lhůtu na 20 minut. (Námitky nebyly.)

Námitek proti tomu není, návrh můj je přijat.

Uděluji slovo prvnímu řečníku, zapsanému na straně "proti", jímž jest p. posl. Jokl.

Posl. Jokl (německy): Slavná sněmovno! Návrh zákona, který máme před sebou, nevzbudil u široké veřejnosti žádné zvláštní pozornosti. A přece je tento návrh zákona z nejvíce zpátečnických a důstojně se řadí k zákonu na ochranu republiky, který byl přijat před nedávnem. Utužuje se jím nejhrubší libovůle, která se odívá zdáním práva. Široká veřejnost sice o návrhu mnoho neví, ale vrstvy, které jsou jím přímo postiženy, důstojníci, poddůstojníci a kdo jsou na odpočinku, po měsíce prudce agitovali proti tomuto návrhu. Svaz důstojnictva byl při tom směrodatným činitelům už tak nepohodlný, že mu bylo nepřímo dokonce pohroženo rozpuštěním. Už to ukazuje, jaké poměry nás čekají. Mnoho známých českých důstojníků veřejně zaujalo stanovisko proti tomuto návrhu zákona. Poukazuji na jméno Kutlvašr a na plukovníka generálního štábu Kallera, kteří slovem i písmem vystupovali proti návrhu. 

Návrh odporuje nejdůležitějšímu státnímu základnímu zákonu totiž že nikdo nesmí býti odňat svému řádnému soudu. Co je obsaženo v návrhu, není nic jiného než utvoření vlastního soudního dvoru, vlastního soudnictví, jehož následky se ukazují ve dvou směrech. Na jedné straně poskytuje toto soudnictví výhody a výsady, jakých nemá žádná jiná třída obyvatelstva, na druhé straně se dokořán otvírá brána libovůli. V tomto návrhu zákona shledáváme, že čestnému soudu se popřává více práv, než jich má každý řádný soud. Příznačný je tento výňatek článku, který vyšel v 2. čísle "Důstojnických listů" roku 1923 a v němž se několika slovy pronáší konečný úsudek o celém návrhu. V tomto článku se praví: "Toto trestní právo bylo už ve starém Rakousku. V disciplinárních výborech byla soustředěna velmi značná moc, rozhodovati o existenci oněch důstojníků, kteří se provinili proti stavovské cti a proti svým povinnostem. Avšak nás návrh není snad jen pouhým napodobením rakouského trestního práva, naopak obsahuje ustanovení značně přísnější, ba možno říci krutější." A dále se praví v tomto článku: "Je jisto, že taková ustanovení asi ztěží posílí naše sebevědomí, neboť hrozící příšera hladu není výchovným prostředkem pro občana a také ne pro důstojníka." Latinské přísloví praví: Nomen est omen, a to se hodí i na náš zákon. V tomto návrhu zákona vyskytují se opětovně slova "kárný výbor"; doslovně to znamená německy "Züchtigungsausschuß". A známe-li jednotlivé paragrafy tohoto zákona, vzpomeneme si maně na toto slovo. Bude to v pravém slova smyslu kárny výbor nejen pro důstojníky, nýbrž i, pokud se disciplinárního řízení týče, pro ostatní vojenské osoby. Neboť tento návrh zákona se nevztahuje pouze na důstojníky. První díl tohoto návrhu jedná všeobecně o disciplinárním řízení u vojska, týká se všech vojenských osob také mužstva. A tu musíme předem prohlásiti, že jakýsi skromný pokrok je v tom, když se praví, že právo trestati je napříště vyhrazeno velitelům vojenských těles. Předpokládáme, a to bych zde rád zdůraznil, že je tím vysloveno, že se velitelům podřízených oddílů právo trestati odnímá. To jest však také jediný pokrok, který v návrhu nacházíme. Jinak jsou to staré poměry, které jsou shrnuty v tomto návrhu zákona. Pohřešujeme v zákoně všechnu moderní snahu po ochraně vojínů před přehmaty představených. Tak jako před tím i nadále se bude přiházeti, že velitel bude soudcem i žalobcem v jedné osobě.

Co však je nejnepochopitelnější a nejzaostalejší a v čem se nestejně nakládá s mužstvem a důstojníky, je ustanovení, že vojíni z mužstva, kteří jsou trestáni, mají sice právo stížnosti, stížnost však nemá odkládacího účinku, nýbrž trest musí býti odpykán. Tedy voják musí za všech okolností do chládku, i když třebas za 4 až 6 neděl vyšší velitel rozhodne, že trest byl vysloven neoprávněně.

Druhý díl zákonného návrhu pojednává o porušení služebních, úředních a stavovských povinností. Toto slovo "stavovská povinnost" zní v demokratické době zvlášť krásně. Co má býti vyjádřeno slovy stavovská povinnost? Velmi skromný poukaz nacházíme v těchto slovech: "Účelem řízení před výbory čestné rady jest vyšetřovati a souditi o proviněních vojenských gážistů ve službě i mimo službu, rovněž i gážistů ve výslužbě, jimiž bylo ohroženo nebo poškozeno dobré jméno armády." To je vše no, podle čeho je asi možno vymeziti pojem "stavovské povinnosti". Čím se ohrožuje nebo poškozuje dobrá pověst československé armády, o tom není v celém návrhu ani slova. Je to vůbec zvláštní předností tohoto zákona, že je v něm plno nejasností. Z praxe nejposlednější doby můžeme si učiniti přibližnou představu, jaká to asi budou provinění, jimiž se poškozuje dobrá pověst armády. Nedávno byla v "Českém Slově" příznačná zprávička tohoto znění: "Kterýsi důstojník podal velitelství 32. pluku žádost o povolení sňatku s jistou dámou z Olomouce. Velitelství 32. pluku požádalo o informace u velitelství pěšího pluku v Olomouci a dostalo tuto odpověď: "Sdružení důstojníků tohoto pluku nedoporučuje povoliti sňatek se jmenovanou dámou, poněvadž její chování ve společnosti se nesrovnává s požadavky, jež se kladou na budoucí choť důstojníkovu." Už tedy vidíte co můžeme očekávati. Samo sebou se rozumí, že nejsme chráněni před tím, že pod pojem "poškozování dobré pověsti armády" budou snad také zahrnována stará provinění proti povinnostem stavu, jako návštěva dělnického domu, návštěva sociálně demokratického nebo komunistického podniku, návštěva německého domu. Pokud se toho týče, mohli bychom uvésti nesčetné příklady z praxe starého Rakouska, a já opakuji: Nemáme vůbec žádné záruky, že i nyní se neujme táž praxe. Neboť celé složení zákona nám dokazuje, že z čestné rady byl učiněn bezmezný nástroj vojenské byrokracie, jehož má býti používáno proti povahově pevným, samostatně myslícím důstojníkům. To dokazují jednotlivá ustanovení o čestné radě. Krok zpět je především už v tom, že čestná rada není volena, jako tomu bylo ve starém Rakousku, nýbrž jmenována velitelem. Tam, kde by se vyskytla t. zv. předpojatost nebo jiné důležité důvody, případ může býti přikázán jiné čestné radě. Jednání nejsou veřejná. Tam, kde čestná rada uznala na osvobození nebo zastavení řízení, je vyhrazeno ministerstvu národní obrany právo, že může naříditi nové projednávání před jinou čestnou radu. Čestná rada se svolá také tehdy, vynese-li řádný soud v některém případě rozsudek osvobozující. Příznačné jest však toto neslýchané ustanovení: "Čestná rada smí zahájiti řízení také proti poslancům, svolí-li k tomu sněmovna." Tedy vojenská byrokracie si osobuje právo zkoumati politickou činnost, řeči poslanců a, shledá-li, že je tím poškozena dobrá pověst armády, naříditi třebas i stíhání před čestnou radou. Státní základní zákon stanoví, že poslanec je odpovědný pouze svým voličům. Zde se tohoto státního základního zákona prostě nedbá. Nad státními základními zákony, nad lidstvem stojí vojenská byrokracie. Řízení před čestnou radou nemá býti zahaj ováno, nebo má býti zastaveno, nařídí-li to president republiky. Všechna čest presidentu, ale máme za to, že se nesrovnává s demokracií, dává-li se jednomu člověku do rukou taková svrchovaná moc.

A nyní něco o trestech. Pro aktivní důstojníky: Žádný postup, snížení služebních požitků, pensionování, pensionování se sníženými služebními požitky nebo pensionování bez pense. Plukovník generálního štábu Kaller napsal v článku "Důstojnických listů": "Požitky jsou vyměřeny tak nízko, že není možno něco z nich ubrati, zvláště je-li postižený ženat. Chce-li dále žíti, musí si hledati vedlejší zaměstnání, nebo musí dělati dluhy. Smí-li ještě zůstati v armádě, není jeho provinění asi tak těžké, aby proto musila trpěti jeho rodina. Požaduje-li se od něho řádné plnění služebních předpisů, musí býti za to také řádně odměňován. Ubere-li se mu 25% na požitcích, bylo by nutno snížiti o 25% také povinnosti, které ukládá služba."

Mnohem strašlivěji a odporněji působí však ustanovení, týkající se osob na odpočinku, pensistů. Pro ně jsou tyto tresty 1. Snížení odpočivných požitků, 2. odnětí odpočivných požitků. Co to znamená v praxi? Neaktivní důstojník na př. se stal ve válečné službě nebo později v mírové službě invalidou a dostane důchod. Bude-li pak podle oněch pružných ustanovení obžalován, čestným soudem odsouzen, může mu býti pense, invalidní důchod odňat. Běží-li o pensistu, bude potrestán nejen on, nýbrž i jeho rodina, ježto odnětím pense bude on i jeho rodina odsouzena k hladovění. Kromě toho pense není žádným darem od státu, nýbrž každý důstojník musí platiti ročně jistou částku pensijnímu fondu. Kapitán prostředního věku platí na př. 650 K na pensijní fond. Také často mnou citovaný plukovník generálního štábu Kaller o tom praví: "Dnes i gážista platí značný příspěvek pensijnímu fondu. Jistě není správné snižovati pensi pro přestupek, který by u jiného státního zaměstnance naprosto nebyl na závadu, aby zůstal v činné službě. A my víme, že každému civilnímu zaměstnanci, každému obchodnímu pomocníku, každému soukromému úředníku, který je zákonem nucen přináležeti k pensijnímu ústavu, i kdyby se dopustil nevím jakého zločinu zůstává zaručen nárok na důchod. Odnětí pense jest nejen nelidské, nesociální, je to také svrchovaně nemravné. Na tom docela ničeho nezmění skutečnost, že ministr národní obrany chce-li, může povoliti příspěvky na výživu členům rodiny, nebo i postiženému samému."

Rakouský vojenský trestní zákon, který je vším možným, jen ne přiměřeným nynější době, mluví zde docela jinak. Ve všech případech dbá o rodinu potrestaného tím, že následků odsouzení otce rodiny nesmí býti používáno proti nevinné manželce a dětem. Vojenský trestní zákon naopak ustanovuje v §§ 92 a 94, že trest má býti vzhledem k rodině odsouzeného vyměřen pokud možno krátký.

Ctění přítomní! Jedno ustanovení návrhu zákona ukazuje jasně a zřetelně ráz tohoto zákona a kam se tímto zákonem míří, co je vlastně jeho účelem: je to § 34, v němž se praví: "Gážisté, kteří po 3 roky za sebou nemají žádné náležité kvalifikace, buďtež přeloženi na odpočinek nebo do zálohy." A pak se praví doslova: "Neznalost služebního jazyka je důvodem pro přiznání nedostatečné kvalifikace." Upozorňuji na to, že tato ustanovení křiklavě odporují mírové smlouvě st. germainské a státním základním zákonům. V mírových smlouvách, které byly uveřejněny ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 508 z r. 1921, praví se v kapitole I, čl. 1: "Československo se zavazuje, že ustanovení obsažená v čl. 2 až 8 této kapitoly se uznávají za základní zákony, že žádný zákon, žádné nařízení a žádné úřední jednání neodporuje těmto ustanovením a že žádný zákon, žádné nařízení a žádné úřední jednání proti nim nemá míti platnosti." Státním základním zákonem a ústavním zákonem mezinárodně zajištěný čl. 7 této smlouvy zní: "Všichni českoslovenští státní občané bez rozdílu rasy, jazyka nebo náboženství budou si před zákonem rovni a budou požívati týchž občanských a politických práv. Různost náboženství, víry nebo vyznání nesmí býti žádnému československému státnímu občanu na překážku v požívání občanských a politických práv a zejména v přístupu k veřejným službám, úřadům a hodnostem a při vykonávání nějaké živnosti nebo povolání." Citoval jsem vám toto ustanovení doslova, abych vám podal jasný a nepopíratelný důkaz, že to, co v tom zákoně bylo usneseno, je strašlivým výsměchem mírovým smlouvám a také státním základním zákonům. Jak se věc v praxi už provádí, to snad také víte. Byly zřízeny kursy, kde ti důstojníci, kteří neznají služební řeči, mají se jí, jak se udává, naučiti; nejen řeči, nýbrž i jiným předpokladům pro plnění vojenské služební povinnosti. Návštěvníci těchto kursů jsou nuceni učiti se dějinám literatury a dějepisu atd. a bývají z toho velmi zvláštní případy. Znám případ, že 53letý vrchní štábní lékař, velmi zaměstnaný přednosta tří klinických oddělení, vyplňuje svůj čas mezi dvěma operacemi tím, ze se učí zpaměti letopočtům, kdy který Přemyslovec nastoupil na trůn, aby snad při nastávající jazykové zkoušce nepropadl, kdyby nevěděl, že král Václav IV. se kdysi ubytoval na Malé Straně.

Tento zákon je namířen proti německým důstojníkům a pensistům a nebylo snad ani potřebí takového množství paragrafů, aby se to vyslovilo. Prvních se chcete nejkratší cestou zbaviti a poslouží k tomu poukaz na podezření neloyálnosti. Němečtí pensisté mají býti legálním způsobem připraveni o své pense a dočkáme se toho, že pomocí zákona polovice německých důstojníků a pensistů za rok potáhne ulicemi jako žebráci. Deputaci "Svazu" ukázal generální inspektor armády básník Machar - bylo by bývalo pro nás lépe, kdyby byl zůstal mezi básníky - listinu a pravil: "Nemáme jiného prostředku, abychom se zbavili těchto důstojníků. Čekáme už na tento zákon." Jest kletbou zlého činu, že musí ustavičně ploditi zlo. Zákonem na ochranu republiky to začalo a tento zákon jest jeho odnoží. Je to zrovna takový hanebný zákon, jako sám zákon na ochranu republiky.

Předseda (zvoní): Volám pana řečníka pro tento výrok k pořádku.

Posl. Jokl (pokračuje): Navrhujeme tudíž, aby se přešlo k dennímu pořádku. (Potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má p. posl. David.

Posl. David: Slavná sněmovno! Nejdříve krátký pohled do nedávné minulosti. Co bylo vojsko v Rakousku? Hlavním úkolem jeho bylo, sloužiti zájmům dynastie, býti nástrojem v rukou panovníkových. Proto i úprava vojenských otázek zůstávala vyhrazena monarchovi, vojsko nemělo zákona o služební pragmatice, tak jako civilní státní zaměstnanci, mělo jen služební předpisy, zvané "Dienstbuchy", potvrzované panovníkem, které si panovník podle svého přání mohl měniti a také měnil.

Tak i nejdůležitější existenční otázky vojenských gážistů z povolání, t. j. zejména zbavení existence cestou disciplinární nebo správní, byly upraveny pouze služebními předpisy vždy změnitelnými a žádný zákon nedával tu vojenskému gážistovi záruky, tak jako úředníku civilnímu. 

Dnes žijeme ve svém vlastním státě, v demokratické republice, v níž jest dle ústavy lid jediným zdrojem státní moci;armáda v republice má sloužiti tedy potřebám lidu, potřebám celého státu. Je proto jasno, že se musí změniti i starý právní základ norem vojenských, nesmí nadále zůstati všude u vnitřních předpisů. I vojsko musí míti svoji zákonnou pragmatiku, kterou mu tvoří lid svými zástupci v zákonodárných sborech.