A pak by tu byly prostředky vzdálenější. Dovolím si konstatovati, že tato tíseň a nervosita, která se vyvíjela v posledních dobách, a tíseň, kterou ústavy menší stále musí trpěti od ústavů větších, vyvolává automaticky, jak to v životě obyčejně bývá, snažení po nějaké nápravě. Ústavy, které v naší Československé republice stojí mimo svaz, tak zv. mimosvazové banky, docela dobře cítily svoji isolovanost, resp. nesoudržnost, že neměly svého ústředí, ve kterém by se mohly dohodnouti o společném postupu, jako to dělají svazové banky, a to vedlo k přípravným pracím a včerejším dnem k vyvrcholení organisace, a tu ráčíte posouditi, jak se to stalo akutním, vytvořily zvláštní sdružení československých bank, ovšem bank menších, které správně chápou, že vedle větších svazových bank musí zde býti organisace menší, která by se navzájem podporovala a doplňovala, která by se snažila o vzrůst své hospodářské potence, aby Svazem bank dosavadních musela býti dříve nebo později respektována, aby přirozeně znamenala určitého činitele, který snad by byl s to, aby korigoval ně které výstřelky, které se podávají přirozeně ve případech, když někdo má v nějakém oboru své monopolní postavení. Je dobré, když vedle někoho, kdo je v postavení monopolním, začíná se tvořiti ještě činitel jiný, který může jeho zvláštní privilegované a někdy také dosti nebezpečné postavení do jisté míry korigovati.
Vedle těchto svépomocných snah je možno zákonnými normami do jisté míry upravovati tyto otázky. A tu jenom o jednu věc by se mi zde jednalo: Račte uvážiti, že život hospodářský je do té míry komplikovaný a kombinovaný, že je to velkou pověrou, bludem, domnívati se, že všechny tyto jemné záchvěvy hospodářského života je možno normovati nějakým zákonem. Zde tedy bych přednášel přání a vyslovil bych pevnou důvěru a očekávání, že slíbený zákon na ochranu vkladatelů nebude nikdy znamenati podvázání a rozvrácení hospodářské volnosti jednotlivých peněžních ústavů, poněvadž bychom se octli pak do jisté míry tam, kde býti nechceme. Poukazuji namátkou jenom na jednu věc: Mimo jiné dobré projekty vyskytla se tu také myšlenka, že by měla býti zákonnou normou zavedena určitá relace mezi výší vkladů a výší vlastního kapitálu. Račte laskavě uvážiti, že, chce-li kdo do toho nebo onoho peněžního ústavu ukládati, je to věcí jeho důvěry. Menší peněžní ústav, který nemá tolik vlastních prostředků, může si správným vedením a solidním počínáním získati důvěru, získati příliv peněz, který mu umožní větší hospodářský obrat a konec konců lepší zabezpečení vkladatelů. To je čistě věc důvěry, to je čistě věc hospodářského života a jeho jemného oddychování, a tu myslím, že by bylo velkou chybou, kdyby na takovou věc měla býti vsazena ruka zákona, která přece jenom musí zůstati více méně hrubou. Po této stránce bude nutno přivítati po klidné úvaze přiměřenou zákonnou úpravu, která by se zabývala těmito otázkami, ale zároveň bude jistě povinností všech odpovědných činitelů, aby zde nepřipouštěli takového podvázání hospodářské činnosti, které by znamenalo úplný opak toho, čeho dosáhnouti chceme, tedy podvrácení pěkné hospodářské snaživosti. To by bylo několik momentů, které jsem chtěl přednésti k této věci do budoucnosti.
Jestliže opakuji znovu, že vedle hospodářských důvodů, které jsem naznačil, jsou to i momenty mravní, které spolupomáhají k budování a napravování současných neblahých poměrů, pak jsem také toho přesvědčení, že je potřeba tyto mravní momenty víc a více zdůrazňovati poněvadž je holou nemožností, aby hospodářský život ve všech svých jemných nuancích stále byl na labilním podkladě, aby nikdo nemohl věřiti v to, co nemá zvláštními smlouvami do poslední písmeny pevně zaručeno, poněvadž by nebylo možno, aby společnost lidská mohla dále existovati hospodářsky, kdyby se z ní vyloučilo, co je naprosto nutné v styku hospodářském, aby totiž v budoucnosti více než dosud platilo poctivé slovo obchodníka a muže. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Rudolf Fischer.
Posl. Rud. Fischer (německy): Slavná sněmovno! Moje strana a já nejsme zajisté přáteli strany dr. Kubíčka nebo osoby dr. Kubíčka, na nějž, jakožto zpravodaje o prosincovém zákonu, máme velmi smutnou vzpomínku; avšak přece bychom si byli přáli, aby muž, který zde dnes mluvil jakožto obžalovaný, jehož řeč však vyzněla jako strašná obžaloba předních mužů v tomto státě, měl příležitost dokončiti svoji řeč, snad tak, že předseda by se byl dotázal sněmovny, a dále bychom si byli přáli, aby byl po jeho řeči ihned vstal odpovědný ministr nebo odpovědní úředníci, aby se ospravedlnili proti strašlivým obviněním, jež zde byla vznesena. To se nestalo a je tudíž těžko promluviti zevrubně o meritu věci. Proto si vyhražujeme, ujme-li se dr. Kubíček ještě jednou slova a promluví-li také ministr financí, že náš klub přihlásí ke slovu ještě dalšího řečníka.
Nyní mi dovolte několik všeobecných poznámek k věci samé. Dvě léta máme strašlivou krisi, náš hospodářský život utrpěl velmi těžké otřesy. Jen jedno číslo: Jen počet zastavení platů a konkursů v roce 1922, pokud byly uveřejněny, dosáhl čísla 1876 s předlužením 1657 milionů korun. K tomu se ještě druží četná vyrovnání, jež byla provedena potichu. A nyní pozorujme onen křiklavý nepoměr mezi úpadkem našeho národního hospodářství, jehož příčin zde nemohu rozbírati, a zakládací horečkou, která řádila v r. 1922. Jen r. 1922 bylo založeno skoro výlučně za účasti bank 113 nových akciových společností a jedna banka s kapitálem 902 mil. korun. Tedy v době, kdy naše národní hospodářství se hroutí, bylo založeno o 3 společnosti více než r. 1921 a s kapitálem o 154 miliony vyšším. Mimo to 82 akciových společností a bank zvýšilo kapitál o 555 milionů. Už to samo jest důkazem, že možnost okamžitého zisku, která byla dána i v době hospodářské tísně využitím poměrů valutových atd., vedla zde k zakládání společností, jimž se vůbec nedostávalo hospodářských předpokladů. Poukazuji jen na to, že Československo beztoho přejalo z Rakouska největší část průmyslu sklářského, že však přes to v letech 1919 až 1921 bylo uvedeno do provozu 72 nových skláren. A přece je sklářský průmysl už dlouhou dobu velmi spoře zaměstnán, a úpadek velkých, nově založených podniků se stal neodvratný. Tyto nové podniky byly založeny bankami za ohromné reklamy, jejich mohutnou organisací; tím, že poskytovaly vyšší úroky a výhody, jakých spořitelny dáti nemohly, podařilo se jim opatřiti si od obyvatelstva obrovské částky. Podle stavu z 31. ledna 1923 činí jen vklady u bank 9480 milionů; to jest tolik, kolik činí veškerý oběh státovek v tomto státě. Z toho je uloženo na knížkách 6162 milionů. Kolega Sajdl už prohlásil, že poměr vlastního a cizího kapitálu u bank jest 1:9 a na omluvu poukázal na to, že podobné poměry jsou i v cizině. Jedno však je jisté, že tento poměrně nepatrný stav vlastního kapitálu bank skrývá strašné nebezpečí pro ohromný majetek, který jest jim svěřen a že tudíž stát, jenž by měl a má vykonávati dozor nad těmito ústavy, měl by důkladně a neustále prováděti revise a dohlížeti na ně. Pro své ohromné jmění se staly banky v době poválečné ještě více než před válkou a za války, když byla valuta znehodnocena, věřiteli průmyslových podniků, podmanily si celý průmysl a obchodní svět, dokonce i obchody strhly na sebe a daleko se úchýlily od svého původního úkolu, býti pouze prostředníky v obchodním životě, poskytovati úvěr.
Při tom jedna věc stojí za zmínku. Český stát byl několikrát nucen vypsati půjčky a přes ohromné peněžní sumy, které mají banky po ruce, mohl jen nepatrnou část svých půjček umístiti doma. Bankovním akcionářům kynou právě vyšší zisky, než jakých se mohou dodělat na státních půjčkách, vyšší provise, zúčastní-li se na průmyslových podnicích a spekulují-li s valutami; a účast bank na průmyslových podnicích vynesla skutečně akcionářům v létech 1919 a 1920 a ještě i loňského roku vysoké provise a vysoké úroky, jakož i obrovské zisky, které, bohužel, nesmírně zdražují také obchod se zbožím. Na př. Pražská úvěrní banka vyplácela za r. 1922 14% dividendu, Česká komerční banka 18%, jednotlivé velké průmyslové podniky, které jsou skoro úplně ovládány bankami, na př. Neštěmický cukrovar, platí svým akcionářům 40 K dividendy. To je zajímavé v době, kdy se budeme musit smířit s novým zdražením cukru.
Bankám kvetla pšenice v oné době, kdy bylo možno vydělávati obrovské zisky v obchodech devisami. V "Prager Presse" píše kterýsi bankovní odborník, který ve svých vývodech sám přiznává, že obrovské zisky pocházejí hlavně z obchodů devisami, že obchody devisami byly velmi výnosné. Nejen akciové společnosti, nýbrž i banky rostly jako houby po dešti a ovládají nejen průmysl, nýbrž i - a to zřejmě ukázala dnešní debata - stát, ovládají, bohužel, jak se zdá, i přední muže a vysoké úředníky v tomto státě.
Když v listopadu pohyby valut, jak se udávalo, ohrožovaly zájmy státní, Bankovní úřad ministerstva financí nařídil revise v bankách. Avšak ku podivu, o těchto revisích je ticho. Ničeho jsme se o tom nedověděli, jen jednotlivé novinářské zprávy, pokud se to týkalo německých bank. Avšak ani jediný člověk nebude tak naivní, aby se domníval, že jen němečtí akcionáři se zabývali obchodem devisami a že by nebylo bývalo právě tak důležité, aby i české a jiné banky v tomto státě byly kontrolovány. Opět odkazuji na německy psaný vládní orgán "Prager Presse", v němž píše 4. března bankovní odborník a s jakousi pýchou poukazuje na to, že banky mimo oficielní reservy mají také velké tajné reservy. Domníváme se, že by bylo povinností státní správy, poněvadž při tom běží zajisté o ohromné sumy, aby provedla revise a vyšetřila, zda byly bilance řádně sestaveny a nebyl-li stát tajnými reservami ošizen o ohromné sumy na daních. Tyto revise byly by bývaly, jak se nyní ukazuje, tím spíše nutné, aby se upozornilo na strašlivé nebezpečí, jež hrozí takovým hospodařením našemu národnímu hospodářství. To se nestalo. Vznášíme tuto těžkou výtku a ačkoli byla už často tiskem vznesena, pan ministr financí se ve svých vývodech ani slovem nepokusil tuto těžkou výtku vyvrátiti.
Tvrdil jsem, že banky vykonávaly vliv na vedoucí muže a na přední úředníky v tomto státě, a že je získaly pro sebe. Nejlepším dokladem pro to jest zajisté sama Živnobanka. Pan ministr financí se zde také ani nepokusil ospravedlňovati, jak poslanci a členové vlády mohou při svých funkcích zasedati také ve správní radě bank, ačkoli to ústavní listina jasně zakazuje a znemožňuje. Vysvětlení, jež nám zde podal pan ministr financí o výhodách, poskytnutých Živnobance, nemohou nás naprosto uspokojiti, jsou spíše v jistém smyslu potvrzením, že se tyto výtky zakládají na pravdě. Pan ministr financí potvrzuje ovšem jen to, že Živnobance bylo povoleno dodatečně okolkovati částky, renty atd. v celkové výši 11 milionů. Ale 11 milionů je přece už ohromná suma a poukazuji jen na to, že osobně znám nesčetně případů, že naprostému chudákovi, který v době okolkování nepřinesl k okolkování docela nepatrnou částku, kterou nezbytně potřeboval, nebylo dodatečné okolkování povoleno. Je to neslýchaný případ protekčního hospodářství, byl-li takové bance povolen dodatečný soupis a převedení částek, jež dosahují výše 11 milionů korun. Při tom si musíme uvědomiti, že běží o nejmocnější a nejbohatší banku v celé střední Evropě, o ústav, který vykazuje loňského roku - nyní vyšla zpráva - 52·2 milionů čistého zisku. Akcionářům se darovalo, to bylo přiznáno, 11 milionů, chudákům však nebylo povoleno dodatečně okolkovati několik bankovek. A ani to nemohl pan ministr financí ani jediným slovem oslabiti, že pro tak velikou banku, jako je Živnobanka, je nesmírně důležité, jsou-li ve vládě její důvěrníci, kteří jí podávají zprávy o všem, jaké záměry má Bankovní úřad a stát ve financích a s valutou. Tuto těžkou výtku nemohl nikdo oslabiti, poněvadž skutečností nelze popírati, že mezi vládou a Živnobankou je nejužší spojení, že Živnobanka vydržuje i svého vlastního parlamentního zpravodaje.
Myslím, že dnes by měl nejen ministr financí povinnost ještě jednou povstati a obhájiti se proti těžkým výtkám, nýbrž i zástupci politických stran, kteří zde sedí jakožto poslanci. Neboť je-li pravdivá zpráva "Venkova", že Moravsko-slezská banka dala českým národním demokratům na jejich volební fond 200.000 K - a to je snad jen jediný případ, který pronikl na veřejnost - pak by měli zástupci strany národně-demokratické povinnost povstati a ospravedlniti se proti této těžké výtce. Taková je demokracie v tomto státě! Banky si koupí poslance a svými penězi si získají celou vládu, podplatí celé strany a podmaní si je, vláda zase svým velkým disposičním fondem si zajistí bezcharakterní, otrocký tisk, který nemá nic jiného na práci, než krýti všechny činy vlády. A tak můžeme zajisté říci: Tak se ukrývá právě zde v této republice pod pláštíkem demokracie korupce, že si horší vůbec nemůžeme ani představiti a že horší nikde jinde nenajdeme. Pak není divu, že ministři a poslanci, aby dostali tučné tantiemy, opouštějí svá odpovědná místa, zaměňují ministerské křeslo za vysoká místa správních radů, pak není divu, že to musí působiti na ostatní občanstvo ve státě demoralisačně, demoralisačně i z toho důvodu, poněvadž naše státní úřednictvo nemá takového finančního postavení, aby nepodléhalo snadno pokusům úplatkářským. Může-li se státi, co proběhlo v posledních dnech denním tiskem, že nebylo zaplaceno na miliony daní, poněvadž jistá rodina je v příbuzenských svazcích s vysokými státními úředníky, stane-li se, že se u Zemského finančního ředitelství a u královédvorského soudu ztratily spisy (Něm. výkřiky: Slyšte, slyšte!) o trestních věcech, jež byly podány soudu, můžeme zajisté říci, že se nikde neukázala horší korupce, která byla způsobena tím, že právě jen z touhy po zisku a z prospěchářství odpovědní vysocí úředníci a poslanci se zpronevěřují své povinnosti a dávají se koupiti bankovním kapitálem.
Žádný stát není ovládán byrokracií tak jako Československá republika přes svoji zdánlivě demokratickou ústavu, a je to jistě samozřejmé, neboť bankovní kapitál se obrací především na úřednictvo, a pokouší se učiniti si je povolným. Pan ministr financí ve svých vývodech přiznal, že při úpadku Moravsko-slezské banky a banky Bohemie ztráty první banky činí 120 milionů, ztráty druhé 128 milionů korun. Nemluvím o řeči posl. dr. Kubíčka, ale pan ministr financí ve svých vývodech také nepopřel oněch novinářských zpráv, podle nichž stav Moravsko-slezské banky už r. 1921 byl Bankovnímu úřadu znám a už dávno nebyl pro Bankovní úřad žádným tajemstvím. Nepopřel také zprávy, že Bankovní úřad, ačkoli mu byl už r. 1921 stav Moravsko-slezské banky znám, nezakročil, že naopak ještě tehdy byly vykazovány zisky a mimo to ještě v r. 1921 bylo vyplaceno 4 miliony korun tantiemy pro správní radu. Pan ministr nepopřel, že ředitelé spořitelen byli podpláceni, že jim byla placena procenta, jestliže odevzdávali peníze Moravsko-slezské bance. Nepodal žádného vysvětlení o tom, jak pokročilo vyšetřování v případě Moravsko-slezské banky, jejíž úpadek nastal přece už v listopadu minulého roku, aby bylo zjištěno, do jaké míry úředníci banky spekulovali jejími penězi. Ani slovem se ministr nezmínil, aby označil nesvědomité a neschopné podvodníky, kteří tak bez nejmenších výčitek a zcela nevázaně hospodařili penězi, jež jim byly svěřeny.
Nyní k tomu přistupuje úpadek banky Bohemie. V této bance zasedají dva poslanci: Kubíček a Rychtera a zasedal tam býv. ministr Kuneš Sonntág. Tato banka měla tudíž nejužší spojení se směrodatnými politiky této země a s vládou. Její filiálka v Paříži jest korespondentem Bankovního úřadu. A nic není tak příznačné pro úzkostlivost, s jakou se vláda snažila zabrániti, aby se veřejnost nedověděla o úpadku banky Bohemie, jako skutečnost, že první zpráva o tomto úpadku byla konfiskována. O šest hodin později musilo to ovšem býti známo celému světu, nebylo možno déle to zatajovati. Jest to jen důkazem toho, že se vláda snažila věc banky Bohemie ututlati a ukrýti. A je v tom přímo zvláštní jakýsi půvab, když den po konfiskaci oposičních listů pro zprávy o bance Bohemii vláda v "Prager Presse" veřejně oznámila, že všechno musí býti vyšetřeno a nic nemá býti skrýváno a zatajováno; ovšem tak, jako u Moravskoslezské banky. To věříme. Jestliže "Prager Presse" vůbec kdy napsala pravdivé slovo, bude to tato věta. Neboť podá-li vláda o Bohemii takové vysvětlení jako o úpadku Moravsko-slezské banky, pak se nedovíme zrovna tak nic. To ukázala i řeč pana ministra financí.
Dovolte, abych při této příležitosti vládě připomněl, že je nám dlužna slíbenou revisní zprávu ještě o jiných událostech. Dovolávám se při této příležitosti ve výborech několikrát slíbené revisní zprávy o Státním obilním ústavu a od pana ministra obchodu zprávy o hospodářství v bavlnové ústředně. Páni ministři nám sice slibují revisní zprávy, avšak my jich zpravidla nedostáváme. Ale zpráva v "Prager Presse", že vláda nebude nic zatajovati a nic skrývati, musí nás přece jen zaraziti. Neboť mohli bychom si něco takového o demokratické vládě vůbec pomysliti? My všichni, četli-li jsme "Prager Presse", musili jsme býti toho domnění, že vláda je přímo vzorem, perlou koalice a že tedy samozřejmě nemůže nic zatajovati a ututlávati, a k tomu ještě ve věci, která by vlastně vůbec neměla býti věcí vlády. Kdo se omlouvá, obviňuje se. To se hodí v tomto případě na nynější vládu, a kdyby snad bylo pravda, co zde dnes velmi podrobně vykládal posl. dr. Kubíček, co však většinou vytýkal vládě už tisk, že pasivní stav banky Bohemie byl znám Bankovnímu úřadu již v r. 1921, je-li pravda, že vláda varovala jednotlivé spořitelny, aby nesvěřovaly Bohemii vkladů, že oznámila výsledek revise řediteli banky prostřednictvím ministra financí jen soukromně a důvěrně, pak musíme prohlásiti, že vláda a ministerstvo financí jest vlastním spoluvinníkem na úpadku banky Bohemie. Bylo by bývalo zajisté také zajímavé, kdyby nám byl posl. dr. Kubíček také vyložil - snad bude míti ve své druhé řeči příležitost, aby se k tomu vrátil - jak to bylo s oněmi lihovými obchody a s prodejem 6 vagonů Griottky do Německa, o němž, jak se udává, věděl i vysoký státní úředník, na němž prý vydělala banka Bohemie jeden milion. I to by bylo těžkým zatajováním nejhorších korupčních případů, kdyby v tom měli opravdu prsty státní úředníci.
Všechny tyto případy, o nichž už dávno bylo v tisku pojednáváno, byl by měl dnes ministr financí objasniti. Neměl se omezovati na to, aby prostě jen řekl, co vedlo k úpadku jednotlivých bank. Všechno potvrdil, celou kritiku lehkomyslného hospodaření, třebas mírnými slovy, přece jen prohlásil za shodující se se skutečností. Avšak měl se brániti proti tomu, že revisní orgány úplně selhaly. Vláda se měla brániti proti nesmírně těžké výtce, že miliony drobných vkladatelů se strpěním a vědomím státní moci, vlády a Bankovního úřadu, jsou ohroženy a mají ztratiti své peníze. Nebylo to učiněno a máme tudíž vážné podezření, že vláda se nemůže brániti proti této výtce. Žádáme přísné a bezohledné vyšetření těchto událostí a poukazuji při tom jen na jednu věc. Při úpadcích bank, zvláště banky Bohemie, jsou v nebezpečí nejen peníze vkladatelů, nýbrž jsou v nebezpečí i peníze, jež slouží k sociálnímu pojištění dělníků. Tak na př. Epiag, západočeská společnost pro průmysl porculánový, uložila v Bohemii 259.000 K pensijních peněz pro sirotky. Dělnictvo se domáhalo uvolnění těchto peněz, bylo však docela odmítnuto. Proti této skutečnosti se ministr nemohl postaviti a rovněž ani jediným slovem nepopřel, že ačkoli moratorium musilo platiti i pro zahraniční filiálky banky Bohemie, zahraniční filiálky banky Bohemie, jen aby zachránily prestiž české finanční správy, zcela uspokojují své zahraniční věřitele. Pan ministr neměl jen tak povrchně a takřka letmo mluviti o úpadku a likvidaci Pozemkové banky, kterážto banka má 142 milionů korun ztrát a praví-li ministr, že rozdíl v uspokojení velkých a malých vkladatelů může býti činěn jen pomocí státu a státní pokladny, neznamená to nic jiného, než konstatování, že musí býti použito v ohromném množství státních peněz k sanování zbědovaných bankovních skupin. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Předkládáme vládě naléhavé požadavky a z části jsme je uvedli už ve svém dotazu: chci je několika slovy ještě doplniti. Žádáme, aby ihned byl vydán zákon na ochranu vkladatelů a aby byl v parlamentě projednán a aby bylo umožněno, co je základní otázkou pro vkladatele, kteří většinu svého kapitálu svěřili bankám, aby mohli spolupracovati ve správě. Má-li nynější vláda a mají-li koaliční strany jen jiskřičku smyslu pro čistotu, pak musejí trvati na tom, aby nám byly podávány podrobné zprávy o revisích. Ministr se neospravedlnil, nejtěžší výtky přešel mlčením. Žádáme, aby nejen banky, o nichž je známo, že jsou blízko úpadku, nýbrž aby všechny banky byly podrobeny přísné a důkladné revisi a aby o tom byla poslanecké sněmovně podána zevrubná zpráva; žádáme, aby vláda připravovala socialisaci bank, aby znemožnila, aby lidé, kteří nerozeznají snad ani petrolej od lihu, neutápěli miliony peněz v obchodech se zbožím. Právě úpadek obou bank nutí k tomu, aby byla učiněna opatření, aby tato ohromná hospodářská organisace kapitálu nebyla k prospěchu jen jednotlivým akcionářům, nýbrž veškerému obyvatelstvu. Úpadek Moravsko-slezské banky, Bohemie a snad i Pozemkové banky - o té ještě ničeho nevíme - a průvodní zjevy při těchto úpadcích jsou pro nás nejen důkazem ničivého a rozkladného působení nejpovážlivější a nejbezuzdnější kapitalistické ziskuchtivosti, nýbrž i znamením hniloby a rozkladu vládnoucího měšťáckého řádu. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo dále má pan posl. Windirsch.
Posl. Windirsch (německy): Slavná sněmovno! Zdá se podivným, že k tomuto předmětu, který se týká vlastně jen českých stran, mluví též Němci. Jestli se však účastníme rozhovorů, jest toho jedinou příčinou, že se touto "panamou", o níž se zde dnes mluví, vlastně objevilo něco, na co Němci ve svých dřívějších řečích často poukazovali. Vzpomenete si, že Němci konali na událostech v tomto státě opětně nejostřejší kritiku a když to činili, byly jejich řeči vždy vykládány jako neloyálnost, pokud možná i jako velezrada. Vidíte však, že se to, co Němci malovali na zeď, v mnohém ohledu uskutečnilo. Ovšem, že se stal pokus, v tom okamžiku, kdy bylo shledáno, že se vyskytují špinavé zjevy, odvrátiti pozornost veřejnosti na německé ústavy. Připomínám pouze to, že v době, kdy se kursová cena československé koruny snížila, bylo posláno do bankovních ústavů tolik a tolik slídičských komisí; zvláštní pozornost věnovala se při tom německým bankovním ústavům; tyto komise tam seděly a celé týdny hledaly. Jejich činností a různými maličkostmi, jež se při tom objevily, se dokázalo, že byla pozornost české veřejnosti od vnitřních příběhů ve vlastních bankách odvrácena. Přes to ji nebylo možno oklamati, neboť připomínám, že již před delší dobou, asi před 12 měsíci, ochranný spolek bankovních komitentů žádal ochranného zákona k ochraně bankovních zákazníků proti neoprávněnému jednání bank a bankéřů. Poukazuji na to, že tento ochranný svaz je výhradně česky organisován a že tato organisace zajisté zcela přesně věděla, proč žádala tohoto ochranného zákona. Ovšem, že nestojíme v nynější době, kdy dvě banky se rozkývaly, nebo spíše upadly, před prvním pádem. Připomínám v této souvislosti na dřívější úpadek Voskovy společnosti. V národnostně přehřátém ovzduší první doby trvání republiky našly se různé živly, jež si podmanily sobeckým způsobem nové poměry. K nim patřil i řízný obchodník Voska, jemuž k jeho podnikům dával též stejnokroj amerického kapitána patřičnou legitimaci. Tím byl zahájen rej špinavých afér, pokud se týče peněžních ústavů. Němci nemají na takových poměrech žádného podílu. To vyplývá již z počtu bank, neboť výkaz posledního roku vykazuje, že je v Československé republice 28 českých, 5 německých a 7 oboujazyčných bank. Z těchto bank jest v Praze 24 s úhrnným akciovým kapitálem 1276 milionů korun, 7 v Brně s akciovým kapitálem 216 milionů korun, a v jiných místech 9 bank s akciovým kapitálem asi 57 milionů korun.
Úhrnem činí to asi 1 1/2 miliardy korun akciového kapitálu. V posledním úplném účetním roce 1921 byly z tohoto akciového kapitálu vyplaceny čisté zisky, jež činily 245 milionů korun, v dividendách bylo vysypáno 82 milionů korun a v superdividendách 69 milionů korun, takže se při tom rozdělilo 151 milionů korun. To odpovídá 10% zúročení akciového kapitálu. Zajisté, že je při té příležitosti na místě otázka, zda je nutno tímto vysokým zúročením akciového kapitálu v podobě tak vysokých dividend zdražovati veškeren hospodářský život. Ostatně se tím, že se vyplácejí tak vysoké dividendy, nabádá také širší veřejnost ke spekulacím. Tato okolnost vyžaduje opět předem, aby byly přiznány vyšší úroky ze vkladů, a tím se stane, že se lidé ve svém spekulačním úmyslu snaží dosáhnouti co možná vysokého zúročení, a že oněm peněžním ústavům, které platí nižší úroky, peníze se prostě odebírají. Zmiňuji-li se o tom, pravím to pouze proto, že právě vysokým zúročením, jež banky poskytovaly, naše úvěrní ústavy, a to venkovské úvěrní ústavy, Raiffeisenovy pokladny, utrpěly. Je také samozřejmo, že když se - jako to učinila filiálka banky Bohemie v Jablonci - poskytují 7% úroky na vklady, musí tím nastati zdražení debetní sazby úrokové. Následek jest, že nelze od lidí, kteří používají tak drahého úvěru, žádati, aby snad lacino vyráběli nebo vůbec svůj obchod reelně provozovali. Proto byla by měla vláda již mnohem dříve, jak ostatně také předešlého roku slíbila, a to když svůj úřad nastoupila vláda Švehlova, vyplniti slib, podle něhož vypůjčený kapitál neměl v produkčním zúročení přijíti příliš draho. Co pak se týče bank, o nichž zde je právě řeč, je přece jistě pro nás Němce zajímavo dověděti se o Moravsko-slezské bance, že její založení sahá zpět do roku 1910. V tomto roce byla tato banka uvedena v život s akciovým kapitálem 1 milionu korun. Od těch dob byl akciový kapitál zvýšen na 40 milionů korun. V poslední době provozovala svůj obchod v 15 filiálkách a 2 expositurách. Prozrazuje to neschopnou a nesvědomitou správu celého ústavu, řeknu-li vám, že v posledním roce trvání generální ředitel Moravsko-slezské banky měl příjem 400.000 korun. (Výkřiky.) V témže roce bylo rozděleno mezi správní radu 180.000 korun. V tomto roce byla již zřejmá ztráta 5 milionů korun; přes to dovedli falešnou bilancí u tohoto ústavu vypočítati čistý zisk 4 milionů korun. A je dále pozoruhodno pro vnitřní hospodaření v tomto ústavě, že vedoucí úředníci měli spekulační konta na útraty banky a že měl takové spekulační konto, ovšem pod cizím jménem, dokonce i vládní komisař tohoto ústavu. (Souhlas na levici.) Je nyní úplně podivno, že musilo dojíti až k pádu banky, než se přišlo na to, jaká špína byla u tohoto ústavu nahromaděna. Ještě když veřejnost nic nevěděla, snažili se o fusi nebo společenství zájmů s Moravskou agrární a průmyslovou bankou v Brně, tato však odmítla sanaci a vyprostila se z toho, takže dnes musí býti likvidace provedena Moravskou hypoteční a zemědělskou bankou. Jak se likvidace provádí, nás dále nezajímá; chtěl bych v této souvislosti pouze ještě uvésti další příklad o zvláštním hospodářství této Moravsko-slezské banky. Pozemkový úřad zabral v roce 1922 - a tu bylo by bývalo důležito, kdyby se bývalo také jednou velice důkladně revidovalo v Pozemkovém úřadě a kdyby zde v této sněmovně o výsledku revise byla podána zpráva - Koloredo-Mansfeldské železárny v Staré Huti zároveň s majetkem pozemkovým. Pozemkový úřad později železárny opět ze záboru propustil a dal souhlas k jejich prodeji nově zřízené společnosti, jež se utvořila za spoluúčinkování Moravsko-slezské banky, s 50% československého a 50% cizozemského kapitálu. Pozemkový úřad obdržel za toto přenechání příspěvek 20.000 korun, a to pro kolonisační fond. Nutno podržeti na zřeteli, že se těchto 20.000 korun, ježto šlo o milionové hodnoty, jeví pakatelem, a bylo by zajisté zajímavo dověděti se, jak velký byl vlastně obnos, který Pozemkový úřad obdržel od kupců železáren. Chci dále na to poukázati, že Moravsko-slezská banka byla též zúčastněna na založení první české sklárenské akciové společnosti v Kyjově, a to v roce 1920. V roce 1921 končil provoz ztrátou 10 milionu korun. Jest samozřejmo, že jestli se tyto ohromné sumy sečtou, musejí z toho vyplynouti i ohromné ztráty, o nichž dnes vypravoval sám pan ministr financí.
Co se týče banky Bohemia, řekl jsem vám již, že měla za úkol mimo jiné v hmotném a peněžním ohledu dobýti německého území. V německém území byly zřizovány filiálky a expositury, mezi jinými v Jablonci, kde byly za vklady placeny vysoké úroky. Zřídili též filiálku v Hrádku, a to těsně na saských hranicích v libereckém okresu. Tato bankovní expositura měla v oboru dovozních a vývozních povolení přímo monopolní postavení a všichni lidé v této krajině, již jakýmkoliv způsobem chtěli obchodovati s cizinou, byli více nebo méně nuceni obrátiti se na tuto exposituru banky Bohemie. Co se týče dalších podniků banky Bohemie, byla jí založena t. zv. "Tchécoverre" v Jablonci. Tato měla zase úkol, vytlačiti německý sklářský obchod a podniknouti pod českou vlajkou obchody, a co z toho vyšlo, to víme. "Tchécoverre" ohlásila při tom konkurs a dnes přinášejí noviny zprávu, že se konečně shodli na vyrovnání.
V Liberci byla založena "Bohemia" jakožto československý dopravní podnik ve zrušeném hotelu nedaleko nádraží. První věcí, která se tam stala, aby se veřejnosti vytřel zrak, bylo, že si dopřáli přepychového zařízení, rozprostřeli koberce a opatřili klubovky. Věc dlouho nefungovala. Jednoho krásného dne musila "Bohemia", která byla bankou Bohemií knížecím způsobem podporována, poznati, že konečně přece německého spedičního závodu, který byl zaveden, nelze jen tak beze všeho přivésti se světa.