Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: inž. Botto, Buříval, dr. Czech, dr. Hruban.

Zapisovatelé: Benda, Roudnický.

163 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři Bechyně, dr. Beneš, dr. Dolanský, dr. Franke, Habrman, dr. Hodža, Malypetr, dr. Markovič, Novák, Srba, Stříbrný, Šrámek, Tučný, Udržal.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška a dr. Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 190. schůzi poslanecké sněmovny.

Paní a páni poslanci! Vážená sněmovno! (Poslanci povstávají.)

Se srdcem stísněným ujímám se dnes slova, abych vykonal smutnou povinnost, kteréž ještě nedávno ve schůzi, když jste potleskem dr. Rašínovi vzkázali pozdrav, a v jiné, když jste pozdrav opětovaný potleskem přijali, doufal jsem býti ušetřen. Žel, smrt, která po 6 týdnů obcházela lůžko jeho, jakoby v boji s jeho energií, kterou se těžce raněný bránil, nadešla přece. Většina z vás viděla jej naposledy ještě před vánocemi v plném zdraví a známě neochvějně duševní i tělesné síle. Zřejmo, že jeho zdraví a vůli nemohlo zlomit nic než náhoda nebo zločin. To poslední odvedlo dr. Rašín a z našich rad.

Nuže, kdo byl ten muž, jenž odchází a s nímž se loučíme dnes smutečním projevem? V čem spočívá jeho význam. Mám-li přehlédnout a aspoň v krátkých a hrubých rysech zhodnotiti Rašínovo životní dílo, shledávám, že časově i pragmaticky rozčleňuje se ve tri hlavní fáze: Byla to jednak příprava a burcování v době pokrokového hnutí, pak revoluční práce doma za války a konečně práce stavitelská v samostatném státě.

Než jděmež již po stopách jeho životního díla!

Základy k politickému jeho charakteru a jeho fysiognomii dalo obrodné hnutí pokrokové mládeže na počátku let devadesátých. V době mravní a politické hniloby zaburácelo to tehdy skoro současně na dvou stranách: nahoře ve vědeckém světě českém a zvláště na universitě za vedení Masarykova hnutím očistným ve znamení zápasu za vědeckou pravdu, a dole ve studentské a dělnické mládeži odbojným hnutím proti Rakousku a Habsburkům a současně proti starým společenským řádům vnášením socialistických prvků do české politiky, jež měla býti zpokrokověna. Procesem "Omladiny" národ znovu byl donucen přemítati o poměru k dynastii habsburské a ke státu rakouskému a myslit na vlastní samostatnost státní. I básníci tehdy vycítili, že cos nového rodí se v českém vzduchu. Svatopluk Čech přišel s Jitřními i Novými písněmi i Písněmi otroka a z veršů Macharových zasyčela nenávist k Vídni.

V tom hnutí protirakouském a protihabsburském a obzvláště v procesu "Omladiny" vedle Hajna a zesnulého již Sokola v popředí stál dr. Rašín. Byl uvržen do žaláře. Ale v něm teprve ztvrdl. Vyšel odtud jako odpovědný nepřítel habsburského Rakouska, který věděl, že pro českého člověka je k němu jediný poměr: nesmiřitelné záští, a jediný úkol: vyčkati dějinné chvíle, aby byl vyrván z pařátů dvouhlavého orla. V tom smyslu pracoval pak s celou horlivostí, jmenovitě perem novinářským ve straně státoprávní, která vzešla z hnutí pokrokového. A když později vstoupil do strany národní svobodomyslné, jistě v positivní politice, jak on ji chápal, spatřoval jen posilování národa vymoženostmi kulturními, hospodářskými a jinými, pro chvíle konečného zápasu v budoucnosti, o němž věděl, že přijde.

A přišla světová válka, druhá fáze v jeho životním díle. Poznal, že pro národ uhodila hodina osudu. Rašín "Omladiny" po 20 letech probudil se v něm s celou silou protirakouské a protihabsburské nenávisti. Zahraniční odboj, který už v prvním období válečném znenáhla se připravoval a organisoval, potřeboval v jiných ovšem formách protějšku svého doma ve vlasti. Rašín to vycítil a dal se do práce. Byl z nejagilnějších, pracoval v Radě desítky, byl členem jednoho z těch středisk, z nichž později vzešla Mafie. Válčící Rakousko vědělo, že je odpůrcem nebezpečným. V brzku byl proto zatčen, uvržen do žaláře - na důvody se tehdy držitelé moci neohlíželi a byl odsouzen s přáteli svými k smrti. Ale právě tím prokázána byla věci revoluce národní služba obrovská. Vedení zahraničního odboje vidělo, že postupuje paralelně s myšlenkovým proudem a úsilím doma, a čerpalo z toho posilu. Dohodové státy viděly, že při odboji nejde jen o úsilí emigrantů, že jde o dva paralelní proudy za hranicemi i doma. A doma působil zase proces a statečný postup před soudem na český lid výchovně. Národ viděl v procesu Rašína a druhů svůj proces. V duchu stavěl se za odsouzené a linie politiky celého národa byla dána. A zase k politické charakteristice Rašínově: vedl si před soudem i ve vězení nejstatečněji, nejneohroženěji, nejnesmiřitelněji, i když hleděl smrti v tvář, takže svým chováním v údiv uváděl i svoje odpůrce.

A ve vězení vida před sebou jasně konečné vítězství, připravoval samostatný stát. Připravoval se na těžké úkoly, jež vytvoření nového státu bude klást. Promýšlel finančně-správní úkoly, které tvoří jeden ze základních problémů pro nový státní organism.

Sotva že byl propuštěn ze žaláře amnestií - nedopřál si klidu, nýbrž vrhl se s celou energií do proudu konečných porad a příprav, jež předcházely 28. říjnu. On byl autorem tříkrálové deklarace, on doplňoval text Jiráskovy a Soukupovy přísahy národní a on byl v posledních měsících vedoucím činitelem mezi členy Národního výboru. Byla-li 28. říjnem pouta Rakousko-habsburské cizovlády stržena a rozbita s tak překvapující pohotovostí a rychlostí, pak notný kus zásluhy o to připadá právě i Rašínovi. Z jeho pera - jak bylo přirozeno - vyšel památný manifest k národu, ohlašující dílo převratu, z jeho pera vyšel také první zákon, legalisující dílo revoluce.

A teď nadešla třetí fáse v jeho životním úsilí, doba vnitrní výstavby samostatného státu. I tu zase byl Rašín plně na svém místě. Připadl mu úkol postaviti finanční hospodářství mladého státu na pevné základy. Jako prvý finanční ministr republiky podniká ohromnou a odvážnou práci, totiž osamostatnění československé měny odpoutáním jejím od měny starého Rakouska, dílo, jež - což můžeme s naprostou určitostí říci - se cele podařilo a před nímž v úctě a s uznáním sklánějí se i jeho národní a političtí odpůrci. Práce tato, jež s počátku neměla všeobecné důvěry a jež pozorována byla se zatajeným dechem doma i v cizině, kteráž brzo poznala, že náš první ministr je mužem na svém místě, byla korunována úspěchem. Dr. Rašín stal se tak ze spolubudovatele státu v revoluci jeho pilířem. Dostal bych se příliš daleko, kdybych chtěl obšírněji vylíčiti všecku jeho činnost na poli finanční konsolidace mladého státu. Stačí jen vzpomenouti půjčky Národní Svobody, zatímního rozpočtu, zřízení samostatné bursy, devisové ústředny, vypracování předlohy o dávce z majetku, zřízení bankovního úřadu, poštovního úřadu šekového a jiných i jiných v pravém slova smyslu činů, abychom si učinili aspoň přibližnou představu práce, kterou Rašín pro stát vykonal a také práce, kterou by byl ještě vykonal, kdyby . . . . . . kdyby nebylo onoho "černého" před tříkrálového pátku, kdy třeskla neblahá zákeřná rána z browningu, jež smrtící střelou zasáhla jeho páter.

Ještě když jsem před 14 dny odebral se k jeho loži do sanatoria, abych mu tlumočil projev parlamentu, a když i ukládal, abych sněmovně vyřídil jeho dík a pozdrav, tu jeho rozradostněně a rozzářené oko, tu mi jeho úsměv, ten starý Rašínovský úsměv, vyjadřující energii jeho duše, pravily, že se těší na další spolupráci s námi a že má v hlavě plno plánů, jež chce ještě uskutečnit. To vše béře teď s sebou na cestě v neznámo. Jaká nekonečná ztráta pro stát, pro republiku!

My všichni cítíme dnes a plně si uvědomujeme, že jím nám odchází jeden z našich nejlepších a největších. V rysech jeho povahy jakoby se bylo vtělilo cosi antického. Byl tvrdý, neústupný, houževnatý. Byl-li však tvrdý k - druhým, byl v prvé radě tvrdý sám k sobě. On je nám nejskvělejším dokladem o tom, že vládnouti druhým dovede pouze ten, kdo dovede vládnouti sám sobě. V souvislosti s tím, co jsem právě řekl, je, že nedělal tak zvanou líbivou politiku, že nevyhledával popularitu, že neohlížel se, zda ho chválí kdo, či spílá-li mu, že prostě rozhodujícím pro něj zůstávalo vlastní svědomí a zřetel, zda krok jeho prospěje věci, zda prospěje vlasti, zda prospěje republice. To proto, že veškero rozhodování jeho vyplývalo z ryzího pramene nezměrné a nepřeberně lásky, k vlasti a státu a směrovalo k jedinému cíli: k dosažení blaha republiky. A připojím-li k tomu ještě tragiku jeho životního konce - on, jenž čelil a vítězně překonal hrozby šibenic, jenž unikl smrti z ruky rakouských katů, klesá, zasažen zločinnou střelou uprostřed práce pro republiku - pak jistě se nemýlím, řeknu-li, že budoucí věky velikou jeho osobnost opředou, a právem opředou, nymbem heroa, jehož paměť věcně zůstane spjata s obrozením naší státní samostatnosti tak asi, jako tragický skon Štefanikův.

Právě tragický skon jeho musí nás vsak vyburcovat, abychom si řekli: My všichni musíme se postavit za stát, za republiku, jíž věnováno bylo dílo jeho života. Musíme vykonat vše, aby byla vybudována, aby byla zvelebena a zabezpečena a abychom odrazili všecky úklady, jež jsou proti ní namířeny odkudkoli. Jen tak splníme i odkaz, který se smrtelného lože národu dal slovy: "Všichni odpovídáme za osud vlasti budeme-li všichni držet k sobě, udržíme republiku."

To pevně slibujeme velikému odcházejícímu, připojujíce k tomu horoucí dík za obrovité dílo jeho života. Budiž čest jeho světlé památce!

Paní a pánové, myslím, že budete se mnou souhlasit, když na znamení hlubokého smutku dnešní schůzi skončím.

Příští schůze, nebude-li proti tomu námitek, konala by se v pátek dne 23. února 1923 v 11 hodin dopoledne s pořadem schůze dnešní. (Námitek nebylo.)

Námitek proti tomu není. Návrh můj je přijat.

Končím schůzi.