V anketě pravil zástupce dělnictva opakuji ta slova a bylo by důležito, aby si ta slova dělníkova třikrát a čtyřikrát rozvážili právě pánové, kteří sedí u vládního stolu: "Stojí tu četníci, obyvatelstvo se nemůže uživiti, dojde k výstupům, a krev ať padne na ty, kteří to zavinili." Vláda je bezmocna - promiňte toto tvrdé slovo je bezmocna. Slyší-li člověk, jako se stalo ve včerejší anketě, od zástupce vlády, že by se nejlépe mohlo vystěhovalectví zabrániti tím, že se dělníkům odeberou pasy a nepustí se do Německa, pak stojíme na stanovisku, jaké bývalo ve starém Rakousku, avšak ne před 10 nebo 20 lety, nýbrž za doby Marie Terezie, že každý sklářský dělník, chtěl-li přejíti z jedné skelné hutě do druhé, musil míti nejprve zmocnění vysoké vlády. Něco jiného, co právě zde ukazuje bezmocnost, jest, že dnes není dovoleno vyvážeti pro odpor jednotlivých českých organisací zboží, jez je pro ono území nesmírně důležité. Vedlo by daleko, kdybych o tom chtěl pojednávati, avšak Japonsko na to nečekalo a bylo nám řečeno, že Japonsko dopravilo v jednom roce do Indie 35.000 beden téhož zboží, totiž proslulých skleněných prstenů, tedy to, co před tím do této krajiny prodávalo Československo. Zdejší vývozci mohou sice své zboží také dostati za hranice, avšak musejí voliti okliku korupce, aby se zboží vyvezlo. Důkazy o tom jsou v Indii. Chce-li úřad pro zahraniční obchod míti důkazy, mohou býti provedeny kdykoli.
Pánové, vidíte z takových příkladů, že prostředky naši produkční politiky jsou dnes velmi nuzné a poměry neutěšené. Totéž mohl bych podrobněji vylíčiti pro průmysl textilní. Také zde, jak již zmíněno, byla naše poválečná politika hospodářské povahy rozhodně nesprávná. Právě průmysl textilní zaujímal staré území starého Rakouska a měl tam půdu. Vezměme číslice starého vývozu ze starého Rakouska a srovnávejme je s číslicemi dnešními, a to, ježto tu bylo odporováno číslicím cenovým, částečně i pánem, který kdysi seděl ve vládní lavici, vezmu jen číslice o množství. Avšak srovnání ukáže, že vývoz textilního průmyslu v roce 1920 - a to počítám vždy jen 70 %, jež prý jsme převzali ze starého Rakouska - činí jen 10 %; ovšem to, co dnes označujeme jako vývoz do Uher, Vídně, Polska a Haliče, tehdy nebylo vývozem. V roce 1920 jsme tedy ve vývozu o 90 % poklesli. V roce 1921 se trochu zvýšil, a zbývá nám, počítáno podle množství 30 % vývozu pro textilní průmysl. Také na statistiku se poukazovalo na důkaz, že tu je zcela neklamná známka, že se nás vývoz vyvíjí zdravým směrem. Avšak již číslice ze srpna tohoto roku ukazují pro celou řadu vývozních odvětví znatelný úbytek, a proti minulému roku, počítáno opět dle množství, máme úbytek v srpnu o 1 7 milionů metrických centů, jež patrně největším dílem připadají na uhlí, dříví a cukr. V cukru je to 1 milion, v lihu 200.000, ve strojích 90.000 q. Srovnání se starými číslicemi ze starého Rakouska při uhlí ukazuje, že jsme mohli udržeti jen 30, v roce 1921 nanejvýše 15 % vývozu.
Krise tu jest, prokázána je číslicemi nezaměstnaných, poklesem výroby, a je prokázána svědectvím různých hospodářských institucí a nejrůznějších průmyslových odvětví. Pomocnými prostředky vlády jsou opět sliby. Praví se, že uhelná dávka bude snížena, že bude snížena daň z obratu, a má se dále šetřiti a šetřiti. Myslím, že daně z obratu nesnížíme, že s uhelné dávky nemůžeme sleviti, budeme musiti daně vybírati a konec konců také dopravní tarify budeme moci snížiti jen minimálně. Neboť žijeme pod vlivem mezinárodních poměrů a pod tlakem, jemuž se nemůžeme vyhnouti. Nemůžeme šetřiti, musíme žíti nad své poměry. Musím uvésti ještě další důkaz proti slovům, jichž použil pan ministr dr. Rašín; ve svých vývodech pravil, že index cen již v tomto měsíci asi v celku přijde na výši odpovídající mezinárodnímu kursu koruny a indexu ve Švýcařích, země zlaté měny. Protidůkazy jsou bohužel velmi jednoduché. (Místopředseda Buříval převzal předsednictví.) Nutno přece míti za to, že takové balancování mezi indexem měny, tedy zlaté měny, a indexem cen, musilo by býti zřejmé také z číslic. Platí-li se tedy na jedné straně jen pětinásobek za zlatý frank, bude se patrně platiti na druhé straně také jen pětinásobek toho, co se tu platilo v roce před válkou za takové zboží. Porovnáme-li to, naprosto to nesouhlasí. Porovnání nesouhlasí především pro mzdy. V textilním průmyslu máme nyní 23 % snížení z celé mzdy; z přídavků drahotních je procentní sazba jiná. Z toho plyne, že dnes byla stanovena pro dělníka po snížení mzda za hodinu průměrně asi 3 koruny, přesněji vzato něco přes, 3 30 koruny. Dělnictvo ukázalo potřebnou ochotu a dojde asi k dohodě. Počítáme-li tento poměr ku mírovým mzdám v textilním průmyslu, musila by mzda za hodinu při pětinásobném zvýšení vyjíti na 1 K 60 h. Považují hospodáři tohoto státu, pan finanční ministr nebo vůbec někdo za možné takové snížení? Já je považuji ze nemožné a mám je za nemožné proto, poněvadž tento pětinásobek cen mírových nemůžeme dnes prosaditi ani u výrobků zemědělských. Neboť na př. cena pšenice musela by vyjíti na 137 K za 100 kg. Dnes je však značně dražší. Mouka musela by vyjíti na 2 K 12 h, stojí však dnes u nás ještě 3 K 30 h, hovězí maso vyšlo by na 13 K za 1 kg, stojí dnes ještě 16 až 20 korun. Taková srovnání mohl bych rozváděti ještě dále, mohu však zdůrazniti, že mezi dovozováním pana finančního ministra a skutečnostmi je značný rozdíl. Jakým způsobem chce odůvodniti větu, jíž použil ve svých vývodech, zda je vůbec možna a proveditelna jeho theorie a jeho optimismus, že ještě v tomto měsíci můžeme dosáhnouti onoho stupně, o tom velmi pochybuji. Konečně můžeme poukázati také na to, že jsme daleko nedostihli konkurenčních zemí ve vnitřní kupní síle. Uvádím jen příklad, kterého se mně dnes dostalo: V nabídce na větší dodávku strojů žádá zdejší továrna strojů 1 2 milionu korun; onen člověk má v ruce nabídku německé speciální továrny na 100.000 korun. Ministerstvo obchodu nedá k tomu dovozního povolení. Ovšem, jak může z naší valuty vzniknouti schopnost konkurenční?
Závěr, jejž tu nutno zdůrazniti
a jenž by měl býti počátkem a koncem naší hospodářské politiky,
jest ten, že také naše vládní kruhy, že také mocenští činitelé
ve státě by měli vždy více přiznávati se k přesvědčení, že hospodářství
nemůže býti ozdraveno jen vnitropolitickými opatřeními, nýbrž
že k tomu náleží ozdravení hospodářství světového. Mírová smlouva
a její původci zavedli ve střední Evropě otrockou práci. Pokud
ve střední Evropě tato otrocká práce bude, potud nebude také ostrůvku,
který by se mohl od konkurence této otrocké práce uchrániti. Ať
jsou přibráni také jiní znalci poměrů, a poukazuji na slova bývalého
ministerského předsedy italského, na slova Nittiho, jenž tu praví:
"Po vítězství Dohody vyvinuly se mikroby nenávisti ve zvláštní
kulturu: národní lakotnost, imperialismus, dobývačnost. Avšak
jednu věc Evropa ztratila, a musí ji opět nalézti, nechce-li nevyhnutelně
zajíti: ducha společné zodpovědnosti." Učte z těchto slov
vzhledem k německému problému v celku a také vzhledem k německému
problému v tomto státě! (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Slovo dále má pan posl. dr. Kramář.
Posl. dr. Kramář: Slavná sněmovno! Je mi především milou povinností, abych jménem strany, které náležím, po jejím přání vyslovil naši radost nad tím, že vnitřní poměry utvářily se tak, jak se utvářily a na druhé straně, abych přislíbil ve jménu nás všech naprostou loyálnost a upřímnou vůli vůči koalici, která se utvořila, i vůči vládě, která ji representuje. My tuto loyálnost chceme zachovávati naprosto, také budeme-li nuceni, abychom někdy užili práva kritiky, které docela přirozeně nelze žádné straně v koalici upírat, neboť ne kritika je škodou, nýbrž způsob, jakým eventuelně tato kritika se provádí; my i v kritice chceme býti naprosto loyální. Nám ostatně všechno to naprosto není těžko, poněvadž my jako strana všenárodní jsme přivykli, pokud možno, sociální i hospodářské protivy ve straně samé vyrovnávat; a tímto principem chceme se také říditi ve společné koaliční práci. Mohu říci, jak to říkám všude, kde mluvím před českou veřejností snad patřím k těm, kteří nejvíce mimo tuto sněmovnu mluví - že skutečně byl nejvyšší čas, že jsme se tak pevně a tak upřímně ke společné práci spojili.
Jsem nepřítelem pesimismu, vždy bojuji proti němu, a mohu říci, že můj optimismus stran budoucnosti naší i politické i sociální i hospodářské není strojený, není jenom pro voliče, pro masy, nýbrž že je moje hluboké přesvědčení, že máme tolik podmínek k zdravému vývoji, že je jen potřeba dobré vůle a upřímné lásky, společné lásky k národu, abychom všecky oběti časem přemohli a postavili stát na zdravé, pevné základy.
Rozumí se samo sebou, že to nemůže býti hned. Kdo slibuje zázraky, klame nejen sebe - chci býti velmi zdvořilý - nýbrž klame tím také druhé. Bylo by přímo zázrakem, abychom po všech strašných válečných letech, po všem, co po válce následovalo, myslili, že dovedeme vykouzliti proto, že máme svobodu, ráj, kde by všichni byli tak šťastni, jak si slibovali ve chvílích velkého osvobození. To jsou nemožné věci. Máme těžké poměry, ale moje víra a moje přesvědčení je, že tyto těžké poměry nepřemůžeme bojem jedněch proti druhým, bojem jedné třídy proti druhé, nýbrž jedině společnou prací, společnou dobrou vůlí tím, že, jak jsme se spojili k politické práci, budeme také přátelsky vyřizovati sociální a hospodářské otázky, byť byly sebe těžší a byť by snad na první pohled sebe více ohrožovaly existenci naší koalice.
Pan kol. Kostka ne nesprávně líčil obtíže našich hospodářských poměrů. Já je tím lépe znám, poněvadž jsem také z toho kraje jako pan kol. Kostka. Docela upřímně řeknu: Ano, krise je těžká, je neobyčejně hluboká a my bychom přímo hřešili, kdybychom se klamali o obtížích jejích. Dokonce také nejsem na tolik optimistou, abych si myslil, že ji přemůžeme hned. Ale jedna podmínka jest, chceme-li krisi řešiti: abychom nehledali falešné příčiny. Jestliže pan kol. Kostka pravil, že hlavní vinu vlastně podle jejich politické teorie - na dnešních poměrech sociálních a hospodářských má versailleský mír a násilí, které se stalo naší střední Evropě, pak musím říci, že jest to hodně jednostranné. Nebudu dnes příliš mnoho mluviti o těch věcech, poněvadž nemám k tomu času, ale řeknu jedno: Kdyby Němci nechtěli hospodařiti na krach, nemusili by. (Výborně!) Pan posl. Kostka je příliš dobrý národohospodář, aby nevěděl, že Německo tím, že se mu určilo, že jeho válečná náhrada bude stanovena teprve roku 1921, systematicky a řeknu: velmi uměle - pracovalo k tomu, aby roku 1921 platiti nemohlo a aby následkem toho všecky vítězné státy byly donuceny vyměřiti válečnou náhradu, pokud možno nejnižší cifrou.
Německo to dělalo přímo velkolepým způsobem a, já bych řekl, osvědčilo i v této desorganisaci vlastního hospodářského života onen podivuhodný organisační talent, který vyvinulo za války. Ale Německo se v jedné věci mýlilo. Mýlilo se v tom, že myslilo, že bude míti v moci, valící se lavinu zadržeti. Tuto sílu Německo nemělo a proto jsme tam, kde jsme.
Totéž je v Rakousku. Tam ovšem neměli organisačního talentu, tam se to prostě valilo, poněvadž jinak to býti nemohlo. Tam byli zvyklí fajáckému životu, byli zvyklí žíti z práce druhých, a když měli žíti ze sebe, nedovedli toho.
Tedy to není ta příčina. Bylo by velmi nebezpečno, abychom příčinu naší hospodářské krise hledali jen ve valutových poměrech. Není pochyby, že valutové poměry nás zasáhly těžce. Měli jsme totiž dvojí stoupnutí valuty. Pan posl. Kostka dělá ministrovi obchodu poněkud křivdu, když mu říká, že před 3/4 roku sliboval, že se krise zlepší. Skutečně se také lepšila, ale p. posl. Kostka nesmí zapomenouti, že jsme prožili dvě haussy valuty: jednu z pěti na deset a druhou z deseti na osmnáct. A co jsme z toho stoupnutí z pěti na deset začali napravovati, zvrátilo se a stalo se ještě horším, poněvadž poměry nebyly ještě zdravé a vyrovnané, když jsme stoupali z deseti na osmnáct, ba i na devatenáct.
Ale přece jen řeknu, že bylo by lehké odpusťte, když to tak řeknu - abychom příčinu hospodářské deprese hledali jen ve valutách, a to proto, poněvadž by nás to vedlo na falešnou cestu a nehleděli bychom své hospodářské obtíže léčiti tam, kde je léčiti musíme.
Já nebudu ty věci rozebírati, bylo by to zbytečné, já jsem se o tom namluvil tolikrát na různých schůzích a konečně k tomu není vhodný parlament, nýbrž specielní debata; při této příležitosti, při rozhovoru o prohlášení vládním není to docela na místě. Opakuji, co stále tvrdím: žijeme příliš draho, produkujeme příliš draho a nás stát je příliš drahý. To si řekněme docela otevřeně! A v této příčině musíme hledati nápravu a musíme k nápravě dojíti. A proto říkám: jestliže krise, která nastala následkem zvýšení valuty, okamžitě vyvolala těžkou hospodářskou krisi - a cifry pana kol. Kostky jsou velmi správné - pak musíme říci, že je to dobrodiním. Je to dobrodiním proto, poněvadž nám bylo ukázáno, kde musíme se starati o nápravu, a poněvadž to bylo, abych tak řekl, impulsem, abychom zahájili zlevňovací akci v celém našem hospodářském a veřejném životě.
Toho bylo potřeba, poněvadž neklamme se, pánové, žádná nízká valuta by nám nebyla pomohla - byli bychom se za krátko i bez stoupnutí valuty octli tam, kde jsme nyní, totiž nemohli bychom konkurovati na cizích tržištích.
Opakuji stále: nesmíme zapomínati, že jsme ztratili 50milionové odbytiště, chráněné celními rakouskými a uherskými zákony. Musíme tam, kde jsme dříve konkurovali volně, nyní konkurovati jakostí a lácí. To je první zákon, na který nesmíme zapomínati, to je železný zákon, který nás přivede k tomu, abychom své hospodářské a sociální poměry upravili tak, abychom této konkurence byli schopni. A já říkám, že je dobře, že to bylo dříve, než abychom byli k tomu donuceni snad později. Proto nevidím tak velké neštěstí v tom, co se následkem zvýšení kursu naší valuty stalo.
Tu řeknu jedno: Musíme míti stát lacinější. Zase nebudu mnoho mluviti, ale my s 20miliardovým rozpočtem nemůžeme existovat, to naše hospodářství prostě nesnese. Následek toho jsou strašné daně, vysoké dávky, které tak ztěžují naši výrobu, které však, jak to řekl dr. Rašín ještě nežli byl ministrem, se nejeví, řekl bych, jenom v kapse poplatníkově, nýbrž ve vysokých cenách našich produktů, což nám dělá konkurenci nemožnou. (Posl. Taub [německy]: Tedy zmírňování břemen k vůli militarismu!)
Odpusťte mně, nebudu dnes odpovídat. Nedopovídal bych to! Konstatuji jedno: Myslím, že zrovna páni z německé strany mají nejmenší příčinu vytýkati nebo diviti se nám, že chceme míti dobré, silné a dobře organisované vojsko. Až budou všichni okolo nás ovečkami a nebudou na nic jiného mysliti než na to, aby žili s námi v míru a pokoji, budeme velice rádi, když nebudeme musiti na vojsko platiti. (Výborně!)
Ale, jak pravím, musí dojíti k tomu, aby nás stát byl lacinější. Není nejmenší pochybnosti, že následkem zlevnění životních potřeb a všeho budeme s to, abychom zmenšili osobní náklady, a tím že budeme také moci zmenšiti osobní náklady na reorganisaci správy. U nás máme zbytečně přeplněné úřady a jsem pevně přesvědčen, že, až se poměry trochu urovnají - v této příčině musí býti trpělivost - zejména až začne rozkvétat průmysl a nebude tolik přílivu do státních úřadů a lidé zůstanou v obchodě a průmyslu, dojdeme k tomu, abychom neměli ve své správě státní tolik lidí zbytečných, abychom mohli utvořit svou správu, jak toho princip její sám o sobě úplně zasluhuje. (Posl. Bubník: Pane předsedo, proč nesvoláváte schůzi úsporné komise k tomu účelu?) Já ji svolám. (Posl. Bubník: Ale již 6 měsíců spí!) Ona snad nespala. Konstatuji, že nebyla jen tak bez práce. Jednotliví páni referenti skutečně pracovali a děkuji panu ministrovi financí za to, co řekl včera o úsporné komisi. Myslím, že v jednotlivých položkách nejtěžších resortů vidíme, že se nepracovalo nadarmo. Jestliže se v ministerstvu zahraničí nebo v ministerstvu železnic, ušetřilo, jak víte, 500 milionů korun, tedy je zde fakt, že úsporná komise tu byla na místě a že se v té příčině také něco dělalo. To se nedá popřít. (Posl. Bubník: Také ovšem ne fakt, že ministerská rada úspornou komisi nerespektovala. Viz koupi domu na Václavském náměstí!) Prosím, dovolte, abych o této věci nemusil déle mluviti.
Hlavní věcí, řekl bych, nejméně bolestnou, jak doufám, musí býti otázka věcných nákladů. A tu vítám, že v nynějším rozpočtu jsou podniky státní úplně zvláště preliminovány, a že je odloučeno hospodářství státních podniků od ostatního budgetu, což povazuji za jeden, totiž za první krok, mně ovšem velmi malý, když by byly tyto podniky byrokraticky nadále spravovány. My musíme ze státních podniků udělat skutečné podniky, které musí býti obchodně vedeny, a myslím, že v této příčině je potřeba spolupráce všech. A jestliže bude úsporná komise dále fungovat, bude to jejím největším úkolem. Mohu říci, že se pro to jeví veliký zájem ve veřejnosti, takže úsporná komise dostala nabídku spojených obchodních komor, komor inženýrských a technických, obchodních korporací, které jsou velmi ochotny spolupracovati, poslati pro každou věc praktické znalce, kteří by se súčastnili této práce, kterou považuji z ohledů budgetárních za nejvážnější, totiž nového ustrojení celého našeho podnikového hospodářství. Abychom dále měli takovou továrnu na železo, jako v Podbrezové, která ročně stojí 130 milionů korun deficitu... (Posl. dr. Buday: Nad každým robotníkom úradník panuje!) Pane drahý! Já bych vám něco řekl: ani robotníci nemají práva žádat, aby na ně stát ročně 130 milionů korun platil! To nejde, tam se musí zavésti jiné hospodářství. To je nemožná věc. To, doufám, bude skutečnou intensivní prací společně mezi vládou a parlamentem, event. úspornou komisí, abychom si skutečně náklady našeho rozpočtu tak snížili, abychom se konečně mohli zbaviti strašných dávek, které máme a které skutečně neobyčejným způsobem zatěžují naši výrobu.
Ale i v druhých věcech mohu říci: Co se týče všeobecného zlevnění, vítám, že se koalice tak pevně spojila. Všecky otázky zlevnění se rozřeší jen společnou dohodou. Zde není možné, abychom rozpoutávali boj jednoho producenta proti druhému, nebo obchodníka proti producentovi, konsumenta proti všem, poněvadž by z toho nebylo nic užitečného. Já bych jen prosil, aby byla zvolena jiná methoda. Není potřeba velkých anket, kde se mnoho mluví, novin, kde se mnoho mluví z okna, nýbrž jest potřebí docela přátelské dohody. Řeknu příklad: Když si uvážíte, co stojí dnes brambory na poli a co stojí brambory v městě, nic to nepomůže, bude-li se o tom mluviti v novinách nebo na anketách nebo bůh ví kde. Jestliže si pozvete docela přátelsky ke zkoumání věci interesenty a všecko si spočítáte, uvidíte brzy, co je možné a co ne a kde je potřebí v tom onom případě sleviti. Nedělejte z toho boj, dělejte z toho dohodu ve prospěch společné věci a pak jsem pevně přesvědčen, že dojdeme potom k tomu, čeho je potřebí, abychom totiž si zlevniti život, učinili sebe konkurence schopným tam, kam vždycky nás průmysl byl zvyklý exportovati a kam, bohužel, teď pro drahotní poměry tak dobře nemůžeme.
Kromě toho není nejmenší pochyby, že jako všecko hospodářství je uzavřeny kruh, z něhož není možno jeden článek vyrvat, tak zrovna v této příčině jest potřebí, abychom zvýšili tuzemský odbyt, který je neobyčejně vážně ohrožen. Pro tuzemský odbyt je neobyčejně tragické, když začíná omezování, dokonce vypovídání z práce, ač ještě není zlevňovací proces úplně proveden. Abychom vnitřní konsum zvýšili, jest potřeba, abychom mohli plně pracovati v průmyslu. O tom, myslím, není nejmenšího sporu, že jedině plná zaměstnanost může nám zvýšiti vnitřní konsum tak, abychom se zbavili strašné situace, ve které dnes jsme. My to vše musíme dělati a já musím jen říci, že bychom skutečně byli neobyčejně šťastni, kdyby se koalici podařilo, abychom tím způsobem, touto dobrovolnou dohodou mezi všemi účastníky na produkci a odbytu súčastněnými došli k tomu, abychom si racionelně zlevňovali svůj konsum i svoji produkci a stali se zase způsobilými k exportu, o kterém mluvil p. posl. Kostka. Myslím, že je to možno, ale říkám, že k tomu musí býti všichni ochotni, k tomu musí býti ochoten především stát, ale potom i průmyslníci, podnikatelé, živnostníci, obchodníci, dělníci a rolníci, všichni, žádný se nesmí z toho kruhu vyjímati, každý musí býti ochoten, aby ve prospěch celku dělal to, co je skutečně povinností jeho ke státu a k spoluobčanům. (Posl. dr. Lelley: To nenie otázka ochotnosti, to je otázka platebná a peňazi!) Račte odpustiti, jenom od toho závisí, zdali k tomu dojdeme, bude-li možno snížiti dávky státní. Od toho závisí, budeme-li schopni exportovati, a budeme-li exportovati, pak není nejmenší pochyby, že se zase průmysl oživí a že budeme moci platiti. Pak ty prostředky budou. Jsem pevně přesvědčen, že koalice v této příčině nebude nikoho vylučovati ze spolupráce, kdo se k ní ochotně bude hlásiti a kdo uzná s námi jako jeden z nejdůležitějších faktorů budoucího rozkvětu státu snahu, abychom společným staráním a společnou dobrou vůlí vyřešili jeden z nejdůležitějších a nejtěžších problémů, které jsme posud měli. Jedna věc je při tom naším dobrým, řekl bych, auguriem; totiž to, že i vláda i finanční ministr ve svém prohlášení řekli, že nechce dělati s valutou žádné experimenty - což musí sloužiti k spokojenosti ve veškerém našem hospodářském světě, zejména výrobním a exportním - a na druhé straně že se musíme spolehnouti na vládu i na finančního ministra, že bude hleděti, abychom nepřišli zase do deficitového hospodářství. Já se deficitu v ohledu vydání nebojím a jsem pevně přesvědčen, že snížením cel bude nám možno snížiti ještě preliminované vydání tak, aby nebylo po této stránce příčiny k deficitu. Ovšem řeknu docela upřímně, že velmi se bojím budoucího rozvoje daní a dávek, a to proto, poněvadž je přirozeno, že daně při takové ohromné krisi průmyslové nejen přímo, nýbrž i nepřímo budou musiti býti zvyšovány. Doufejme, že to kompensujeme tím, že zavedeme přísnou úspornost ve státní správě a že položku vydání snížíme tak, aby z toho nevysel deficit, který by byl ovšem velmi těžký a zlý.
Pánové, ještě bych řekl jednu věc. My musíme dokázati, to je naší povinností - tady nemohu apelovati na německé kolegy - naší povinností je, abychom ukázali, že není ani hospodářským neštěstím pro stát a jeho obyvatelstvo, že není více Rakouska, a že naprosto není potřebí, aby se znovu objevovaly jakési fantasie o novém společném území celním, které by vlastně zase vytvořilo staré Rakousko. To je naší povinností a tuto povinnost musíme dokázati. Ovšem musím říci: Pán bůh nás chraň, abychom myslili, že hospodářský problém a obtíže hospodářské budeme řešiti tak, že se postavíme na stanovisko pana kol. dr. Czecha, který všecky příčiny našich hospodářských obtíží vidí v tom, že děláme francouzskou politiku. To je, odpusťte, přece trošíčku lehce souzeno. My, co se týče západní orientace naší obchodní politiky, musíme říci: U nás nikdo neříká, že máme zapomínati na východ, nýbrž naopak; ale ovšem musíme hleděti k tomu, abychom svůj obchod a export orientovali pokud možno také na západ. My tedy nevylučujeme ani jedno ani druhé, ale já musím docela upřímně říci, že v ohledu hospodářském a exportním zahraniční politika dosud neměla ani příležitosti, aby se poddala diktátu Francie nebo něco podobného. Aspoň o ničem nevím a myslím, že ani pan ministr zahraničí to neví. V té příčině je tato výtka docela neoprávněná.
Na druhé straně ovšem pan kol. dr. Czech vzpomněl také poměrů v Rakousku a také já bych o nich trochu promluvil. Souhlasím s panem ministrem zahraničních záležitostí, že hospodářská a sociální katastrofa v Rakousku mohla by míti velmi zlou a nepříjemnou reperkussi také na naše poměry, zrovna jako kdyby taková sociální katastrofa stala se v Německu, a že tedy do velké míry ve vlastním zájmu musíme se přičiňovati s ostatními, aby v Rakousku této katastrofě bylo zabráněno. Toho nepopírám a také velmi rád jsem slyšel, že se podařilo v Ženevě ukázat všem, že hospodářský krach Rakouska není zaviněn tím, že není již starého Rakouska, nýbrž že hospodářská katastrofa Rakouska jest zaviněna prostě nemožným nehospodářstvím a nemožným způsobem vedení státní správy, jak to v Rakousku vidíme. To je marné, pan kol. Czech v té příčině může mluviti jakými chce zlatými slovy, ten fakt prostě nesmaže se světa. Tak, jak se hospodaří v Rakousku, tak se hospodařit nemůže, to nutně vede ke krachu, ve kterém nyní Rakousko je. Když dnes slyšíme, že úředníci, dělníci, zřízenci ve státních podnicích už protestují proti tomu, aby jakkoliv někdo chtěl trochu kontrolovat, zdali je to hospodářství ve státních podnicích rakouských hospodárné, jestliže slyšíme se strany socialistické ve jménu socialistické solidárnosti takové velké protesty, jak jsme je slyšeli od p. kol. Czecha, pak musíme říci, že je to trochu povážlivé a že člověk se začíná báti, zdali je to hospodárné, že jsme se zaručili za relativně pro naše poměry tak velikou sumu. Prosím, nejsme tady k tomu, abychom do tak bezedné propasti rakouské nehospodárnosti házeli své drahé peníze, kterých potřebujeme doma. My chceme ochotně a loyálně pomoci, ale jen když bude zaručeno, že ta pomoc nebude vyhozeným penízem. Pro to zde nejsme! (Výborně!) Nejméně nás svádí k tomu Rakousko svou úžasnou politikou, kterou vede proti našim vlastním lidem. Tedy aby se snad v této příčině myslilo, že my musíme za pány běhati a nabízeti jim svou pomoc, tak to nejde! (Posl. dr. Kafka [německy]: Vždyť jste sám řekl, že se to děje také ve vašem zájmu!) My velice dobře tomu rozumíme, že je to také v našem prospěchu, ale nemůžeme dělati více, než co je naším prospěchem, nemůžeme dělati nic, co by bylo na naši škodu. Na druhé straně máme právo žádati, aby za to, co děláme, za ochotu, kterou ukazujeme, zacházeli ve Vídni s námi, s našimi lidmi a naší minoritou, jak se k tomu zavázali v mírových smlouvách (Výborně!), jak zacházejí s každým Francouzem, Italem, nebo Angličanem, kteří stejnou měrou jim pomáhají jako my. Když už pomáháme, chtěl bych, aby se za to pánové k nám podle toho chovali. Jestliže mezinárodní garancie nebudou dostatečné, nebude to proto, že bychom my byli vinni, nýbrž protože rozhodují velké moci a ne my. Myslím, že by bylo velice správné a oprávněné, kdybychom v případě, že by Rakousko nezlepšilo své poměry hospodářské a neplatilo, už a priori si vyhradili regres v našich reparačních platech. My v této příčině nemůžeme dělati dvojí, platiti i reparační platy i eventuelně to, co bude ve prospěch Rakouska vypůjčeno - to je příliš mnoho! Tím spíše, že my nikdy nebudeme chtíti míti kontrolu nad Rakouskem - toho nás pán bůh chraň - myslím, že u nás není nikoho, kdo by bažil po té cti, býti kontrolorem rakouského hospodářství! To musí býti někdo nestranný, neutrální, ale poněvadž nemáme odpovědnosti, a odpovědnost leží na velkých državách, myslím, že tento regres byl by úplně správný.
To je asi všechno, co jsem chtěl dnes k prohlášení vládnímu říci, ale, bohužel, pan kol. Křepek, který dnes mluvil jako předseda německého souručenství - tuším, že je nyní předsedou, odpusťte, já se v tom nevyznám - mne přece jen nutí, abych na to odpověděl.
My s panem kol. Křepkem jsme staří známí. Oba jsme velmi staří parlamentáři a viděli jsme se již na počátku let devadesátých ve vídeňském parlamentu. Já jsem na ten jeho, jak Němec říká "Brustton hlubokého přesvědčení" neobyčejně zvykly, pro mě to není nic zvláštního, ale slyšel jsem kdysi, že tímto tonem bylo mluveno ne pro mír, pro demokracii, pro práva národů, nýbrž pro něco docela jiného. (Výborně!) To byl ton, který pan kol. Křepek našel pro udržení celého německého panství v Rakousku, proti němuž my jsme musili tak těžce bojovati, a který tenkrát vyvolal neobyčejný rozruch, poněvadž, jak víte, jednu chvíli byl pan kol. Křepek velmi slavným mezi německými politiky. (Posl. dr. Lelley: Vy ste nezmenil tón?) Já ne, já mluvím pořád stejně; totiž, přiznám vám, že do jisté míry jsem změnil ton. Ale prosím, abychom my byli takovými anděli dobroty, nebo něčím jiným, abychom mluvili dnes v Československé republice, kterou jsme si musili proti vám vybojovati, zrovna tak, jako jsme museli mluviti v Rakousku, to není možno. Jedno však řeknu: Jako vždy jsme hájili a hlásali, že je utiskování druhého národa nemravné, tak to říkám vůči každému, třebas byste říkali, že jsem naivní šovinista. Ale ovšem otázkou je, co je utiskování, a o tom si ještě promluvíme.