Tyto příčiny záleží v hospodářské a obchodní politice, ve finanční a měnové politice československého státu, ale i v jeho zahraniční politice. Československo má všechny podmínky pro kvetoucí státní život. Je exportním státem par excellence s jistými přirozenými odbytišti, které leží na teritoriu starého Rakouska, nástupních států. Potřebuje jen dělat rozumnou státní a finanční politiku, aby mohlo plnýma rukama sklízeti plody svého bohatství. Jeho přirozenými odbytišti jsou, jak jsem již řekl, nástupnické státy starého Rakouska, jakož i Německo. Bližší pozorování číslic obchodní statistiky ukazuje nám totiž, že více než osm desetin veškerého československého vývozu jde do těchto zemí. Ukazuje nám současně, že vývoz do zemí našich spojenců je směsně nepatrný. Rozhovořím se o tom ještě na pozdějším místě podrobněji. Naše hospodářské zájmy tíhnou tedy především do sousedních zemí, kdežto s nynějšími našimi spojenci nás neváží nižádné zmínky hodné hospodářské zájmy. Přerušení hospodářského styku s Německem a s Rakouskem podvázalo by Československé republice životní nerv. Přetržení styků se zeměmi Malé Dohody by minulo nás hospodářský život prostě beze stopy. Právě proti Německu provozujeme zcela nemožnou politiku, politiku nenávisti a popichování. Uzavíráme proti Německu spolky, aliance a konvence. Dáváme to Německu krok za krokem cítit a odcizujeme se tak našemu nejpřirozenějšímu spojenci každým dnem více.
Ale rovněž pochybená, jako naše zahraniční politika je i naše měnová politika. Nynější finanční ministr nasadil od hodiny vzniku tohoto státu všechno, aby českou valutu osamostatnil, ve všech směrech ji isoloval především od sousedních valut, vedle toho ještě, aby valutu sousedních zemí zničil. Musí se přiznati panu ministrovi financí dr. Rašínovi, že své dílo vykonal dobře. Vykonal celou práci. Avšak následky této práce nejsou odstraněny a ještě se jednou hořce na tomto státě vymstí. To by se bylo mělo přece dobře chápati, že žádný stát světa, i kdyby byl sebe konsolidovanější, nemůže zůstat zdráv, je-li obklopen státy s upadající a hnijící valutou. Německo a Rakousko nemohou takovému státu přirozeně nic odkoupit, Francie, Anglie a země s dobrou valutou vůbec koupí raději v Německu, kde obdrží všechno laciněji a mnohé snad i lépe. Jaká odbytiště pak zbudou Československé republice, je pro mne při nejmenším zcela nepochopitelným.
Můžeme tedy klidně říci, že jsme sami zavinili až do jistého stupně naše neštěstí. Avšak stejně jako s naší zahraniční a měnovou politikou stojí to i s naší daňovou politikou. Ta se pohybuje naprosto na dráze starorakouské daňové politiky, která uvaluje největší část státních břemen na neschopná ramena širokých vrstev, majetným třídám však ukládá poměrně málo. Daní z obratu zboží, dávkou z uhlí byl život pracujících lidí mimořádně stížen, živobytí mimořádně zdraženo. Vezměte k tomu ještě celní politiku a železniční tarifní politiku státu a budete hned rozuměti, čím to mohlo byt, že Československo má pověst nejdražšího státu v Evropě.
Však smrtelná rána byla zasazena našemu hospodářskému životu vzestupem české koruny. Naše koruna stála v době, kdy Benešova vláda převzala řízení, ještě na 5. Stoupla v lednu 1922 na 7·20, 13. srpna na 13·75, dosáhla 28. srpna výše 19, 21. září 16·75, dosáhla 24. září opět výše 17·65. Stoupla o daleko více než 300%. Čemu to vše však prospívá, když zahraniční hodnota naší koruny tak silně kontrastuje s vnitrozemskou hodnotou koruny! Jedna jediná skutečnost drsně osvětlí správnost toho, co říkám. Minulého roku byla naše koruna o dvě třetiny níže a maso bylo lacinější, než je dnes. (Souhlas na levici.) Koruna stoupá a stoupá a stoupá neustále, ale dělníci jsou nuceni zaháleti. Každý bod vzestupu koruny uvádí v klid sta velkých a malých podniků. Naše koruna slaví vítězné tažení celým světem, ale velká průmyslová odvětví, nejkvalifikovanější dělníci musí se vystěhovati, poněvadž vlastní země jich nemůže uživit. Mocně se vine sloupec našeho měnového teploměru do pyšné výše, ale nikdo nám nemůže nic odkoupit, protože naše zahraniční politika spoluruinuje sousední státy a naše obchodní a finanční politika přivodila naši úplnou konkurenční nezpůsobilost. Přes to prohlašuje vláda, jak říká, že chce trvati na dosavadní měnové politice a dr. Rašín k tomu do slova připojuje, že se právě v oboru měnové politiky ukázalo, že dosavadní práce nebyla marná. (Německé výkřiky: Velmi správně! Pro Živno!) To myslím i já.
Jak jinak vykládá o tom dr. Engliš, bývaly finanční ministr tohoto státu a příslušník frakce pana dr. Rašína! Budu citovati jen několik vět z jednoho z jeho článků v "Lidových Novinách": "Všechny argumenty pro deflační politiku padly, tvrzení, že se tím zmenšily naše zahraniční dluhy, jest mylné a podvod" - cituji slova pana dr. Engliše (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) -"zmenšení drahoty deflační politikou jest jen zdánlivé. Naše poměry nebudou deflační politikou zdravější, naopak přizpůsobením kursu naší měny na 20 centimů staneme se na celé čáře neschopnými konkurence." Dr. Engliš praví, že jedinou vymožeností deflační politiky je zvýšení finančního kapitálu. (Souhlas na levici.) Pouze finanční kapitál a banky kořistí z deflační politiky. A na konec nadhazuje otázku, na čí útraty se to děje a hned na ni odpovídá: Na útraty podniků a na útraty dělníků. Dělníci musí se rozhodnouti, praví, co je prospěšnější, zdvojnásobení jejich vkladů, jichž nemají nebo několikaměsíční nezaměstnanost.
A dnes stojíme před touto nezaměstnaností, která vzrostla do přímo katastrofálních rozměrů. Zbídačuje tisíce a statisíce dělnických rodin, ničí celý výrobní proces, hospodářský život státu a vyvolává bezejmennou trýzeň v celém obyvatelstvu.
A nyní se tážeme: Smělo to vše, co jsem zde v krátkosti přednesl - ostatně k této části mých vývodů přijde ke slovu jako druhý řečník ještě jeden kolega mé frakce - ujíti pozornosti vlády? Jak je to možno, že vláda oslyšela výstražné hlasy z dělnických vrstev, ty stonásobné výkřiky o pomoc? Jak je to možno, že vláda mohla čekati, až jí začal dům takřka nad hlavou hořet, že vláda mohla čekat, až krise vzrostla na katastrofu?
Slavná sněmovno! Již v tom položení otázky leží naše odpověď, naše obžaloba. To je těžká spoluvina vlády, že měsíce klidně přihlížela, že již dávno nezasáhla, že aspoň neprovedla ta skrovná opatření, která ohlásila ve vládním provolání, že nechala podnikání čekati, že nechala zhoršiti pracovní podmínky pracujících lidí v tomto státě a tak přivodila přímo katastrofální zostření situace pracujících lidí. Tak vypadá konsolidování ohlášené odstupující vládou! Ve skutečnosti není ničím jiným, než úplným hospodářským zhroucením s přímo pustošivým účinkem na pracující lidi v tomto státě.
Při nastoupení vlády slíbila vláda Benešova také moderní správu. Zůstalo však v tomto směru při pouhých slibech. Nyní jako dřív je tento stát státem vrchnostenským čistě rakouského typu, nyní jako dříve panuje u nás diktatura byrokracie. (Souhlas na levici.) Ona je hybným činitelem v tomto státě, její duch vtiskuje tomuto státu ráz, jejím duchem dýchá celá správa. Jest tomu tak, jak kdysi, zákonodárství je v rukou volených zástupců, výkon a správa však v ruce byrokracie. Ačkoliv pro kulturní vzestup lidu, pro hospodářský rozvoj je nutna rovnováha mezi zákonodárstvím a správou, jest vůle lidu právě v oboru správy úplně vyloučena.
Ale podobně se to má i se všemi ostatními problémy. Ještě není uskutečněn žádný z ohlášených problémů, jichž rozřešení vláda slíbila, nyní jako dříve čekají dělníci marně na sociální pojištění s velkou slávou ohlášené, které nám ohlásila týmiž nadšenými slovy již stará rakouská vláda Bienerthova před dvaceti lety. Ze slíbené rozluky státu a církve se stala, jak jsme viděli na malém školském zákoně, karikatura. Pozemkovou reformu nepřivedla odstupující vláda ani o krok blíže k uskutečnění. Národní problémy, základní problémy státu zůstaly nevyřešeny, protivy mezi národnostmi státu se ještě více zostřily a tak zvaná "atmosféra", kterou se odstupující vláda vždycky dovedla obklopiti, proměnila se v prázdnou páru. Benešova vláda řekla ve svém vládním prohlášení - já jsem labužník a čtu takové věci několikrát - (Veselost.) dvakrát, že nic neslíbí, co nemůže dodržet a ve skutečnosti nedodržela nic z toho, co slíbila. (Souhlas a veselost na levici.)
A nyní stojíme před novou vládou. Je opěvována ve všech tóninách jako vláda národní koncentrace, jako vláda národní solidarity, konsolidace, klidu, pořádku, obnovy a konečně jako velká vláda. Avšak co přinesla ve skutečnosti? Nic než výměnu osob. Na místo napovědů nastupují herci. Všenárodní systém zůstal. Nachází v nové koalici, ve staronové koalici své vzkříšení a pokračování. Metody, jakými se nyní dělají rekonstrukce vlády, připomínají nám, kteří známe také dřívější rakouské poměry, živě tyto starorakouské metody protloukání. Desetiletí pomáhalo si Rakousko s pouhou výměnou scény a osob a domýšlelo si, že tím může odstraniti státní krisi a konec jsme přece všichni prožili. Všenárodní koalice je nám tedy zachována, teď jako dříve budou se národy tohoto státu, bude se cizina klamati státní vignetou o harmonii mezi kapitalisty a dělníky, agrárníky a konsumenty, měšťany a socialisty, Římany a volnomyšlenkáři. S tak primitivními prostředky má se za to, že lze ovládati tak složitý státní útvar, jaký je československý stát. Má se za to, že se může trvale udržeti tak skrovnými prostředky fikce národního státu, šovinismus jako státní princip. Panuje domněnka, že lze trvale přejíti k dennímu pořádku zdá se aspoň, že je to mínění mluvčího jedné ze socialistických stran kolegy Slavíčka - přes 3 1/2 milionu Němců a 1 milion Maďarů a Poláků - o Slovácích nemluvím, ti nechť si hájí svoji věc zde sami. A tak bude česky národ dále vládnouti nad všemi ostatními, ještě dále bude nejhlavnější požívatel státu. I dále má se trvati na konstrukční vadě státu, který může existovati s danajským darem tolika a tak silných národností v těle jen, utvoří-li podmínky pro zdárné soužití národů v tomto státě. Ovšem naši vůdci státu myslí, že přemohou státní krisi s počtářskou tužkou, čistě matematicky a zapomínají při tom, že kořeny této krise leží daleko hlouběji, že zlo nutno hledati v sociální a hospodářské struktuře tohoto státu, v sociálním a hospodářském řádu společenském. Avšak přes všenárodní koalici jde život klidně dále, přes všenárodní koalici zaostřují se protivy trvající mezi jednotlivými třídami stále více, přes všenárodní koalici pokračuje stále více rozvrat hospodářského řádu, hromadí se konflikty mezi prací a kapitálem, mezi podnikateli a dělnictvem. A tyto protivy, tyto konflikty rozbijí všechny nepřirozené politické spolky a odfouknou jak domek z karet umělou budovu všenárodní koalice a rozpustí vše, co k sobě v tomto státě hospodářsky nepatří. Proto je a zůstane podle našeho mínění všenárodní koalice jen dalším zoufalým východiskem, jen nepotřebnou pomůckou z chronické státní krise, v níž stát jest. Vyhladit tuto koalici, jest jedním z našich nejpřednějších úkolů, jí platí nás boj.
A nyní pohlédněme trochu na program nové vlády! Odráží se v něm v jeho celku i ve všech jeho jednotlivostech celá struktura této vlády. Každá věta shnilým kompromisem, každá myšlenka doslova v potu tváře vyrobotována v těžkém rozporu uvnitř koaličních stran, spolu zápascích názorů. Již pouhé povšechné pozorování ukazuje nám nedostačitelnost vládního programu. Vláda se vůbec nepokouší hlouběji kutati ve státním mechanismu, vůbec se nepokouší šetřiti nutnost odklonu od dosavadní hospodářské a finanční politiky, nepokouší se vůbec pátrati po pravých příčinách státní a parlamentní krise, vláda se vůbec nepokouší zkoušeti význam různých sociálních a národních vrstev pro státní organismus. Nic z toho všeho nenajdete ve vládním programu. Krásný rejstřík dobrých předsevzetí, výčet budoucích resortních úkolů, ohřátí starých a nových slibů, konsignace připravovaných zákonných předloh. Třebas i je v jednotlivostech přislíbeno tak leccos užitečného, ztrácí se to prostě v množství toho, co se nám poskytuje, mizí to vzhledem na nesčetné nerozřešené problémy a co zůstává, není než starý inventář všech dosavadních vlád, který stále a stále dostáváme ohřátý. Je to ta stará Krondorfka, která nikdy na našem stole nechybí. Marně pátráme po nějaké velké, vše do své dráhy přitahující idei, marně po síle působící pro tuto ideu; a proto zůstává program vlády, který jsme včera slyšeli, jen lesním a lučním programem. Může se klidně položiti k druhým.
Není nezajímavé vzíti čas m do ruky dřívější vládní programy a trochu v nich listovati. Co se nám již mezi tou dobou všechno naslibovalo a co z toho, co se nám slíbilo, by¨o vyplněno? A jak to šlo s mnoha těmi sliby stále a stále opět s kopce! Rozhovořím se ihned o jednotlivostech. Vládní programy stávají se u nás stále bohatější na slova, ale skrovnější obsahem. A při tom jaká změna ve světových názorech, jaká nevěrnost v sociálních věcech! Zřejmě se sesiluje rok od roku její kapitalistický charakter a zhoršuje se její sociální obmítka. Zde několik příkladů: Ministerský předseda dr. Kramář ohlásil ve své nástupní řeči - budu doslova citovati - že uhlí nesmí zůstati ve volné hospodářské disposici, že státu se musí zajistiti plné ovládání této produkce. Ministerský předseda Tusar prohlásil, že chce hned po uhelné anketě přikročiti k společnému hospodářskému ovládání dobývání uhlí a rud. Ve svém druhém vládním prohlášení prohlásil Tusar, že přišel čas, kdy se musí začíti, abychom se dali do státního hospodaření s těžbou uhlí a rud. Ministerský předseda Černý počal již pomalu o tomto problému pomlčovati a rovněž ministerský předseda dr. Beneš a nová vláda redukovala se pak v této otázce na prohlášení, že otázka nacionalisace dolů a přírodních pokladů bude i nadále předmětem horlivého studia vlády.
Tak se tedy dostala socialisace dolů na cestě houštinou všech těch vládních rekonstrukcí opět do studijního pokoje. Neb jiný příklad. Vezměme socialisaci. Ministerský předseda Tusar myslil ještě, že dělník musí dostat možnost, aby o svém postavení ve výrobě spolurozhodoval, aby neztratil svůj podíl na výtěžku práce. Že ze socialismu, který byl před válkou kritickou mocí, dlužno vzíti mnohé konstruktivní síly. Že to žádá doba, abychom tyto síly uvolnili. Ve své druhé nástupní řeči prohlásil ministerský předseda Tusar, že se musí začít s novou érou průmyslové výroby a přizpůsobit organisaci produkce požadavkům pracujících lidí. Že socialismus zde poskytuje nové možnosti, které nejsou již utopiemi, nýbrž musí býti uskutečněny. Pan ministerský předseda Černý řekl: Problém vývoje našeho hospodářského řádu ve směru socialisace k tomu zralých podniků zaměstnává nás ve vysoké míře a pracují o tom všechny odbory. Pan ministerský předseda Beneš mínil, že vláda bude co nejintensivněji pokračovati v oboru sociálního a sociálně-politického zákonodárství na základně již nastoupené, a v prohlášení pana ministerského předsedy Švehly nenacházíme o socialisaci již ani stopy, ani slova. Daleko široko je nad všemi vrcholky klid. Socialisace spadla do vody. Podobně je tomu, vezmeme-li jedno vládní prohlášení za druhým, se sociálním pojištěním, s rozlukou církve od státu, s pozemkovou reformou, s národním problémem. Vládní program se horší každou vládní změnou, horší se rok od roku. Připomíná to jeden vtip vídeňského humoristy Bauera, který náleží ke stálým lázeňským hostům v Išlu, a jednoho dne byl někým otázán, jak vypadá obecenstvo v Išlu. A tu mínil, že obecenstvo v Išlu se rok od roku horší, letos že je zde již dokonce obecenstvo z příštího roku. Tak tomu je i s vládními projevy. Já myslím, že je to již prohlášení z příštího roku, které nám tentokráte bylo presentováno. (Veselost na levici.)
Nový vládní program trpí dvěmi kardinálními vadami: zneuznává sociální, zneuznává však i národní rozvrstvení obyvatelstva tohoto státu. Československo je podle velké většiny obyvatelstva státem průmyslového proletariátu, státem zproletarisovaného středního stavu, státem pracujícího obyvatelstva. Kdežto ještě Tusarova vláda mohla vysloviti jako mínění nejen socialistických ministrů vlády, nýbrž jako mínění celé vlády a i jako mínění měšťanských členů vlády, že dělnictvo, které bylo dosud při výrobě - cituji doslova - jen pomůckou, nemůže se již s tímto postavením spokojiti, že dělníci, na nichž závisí nejen prosperita jednotlivých podniků, nýbrž veškerý vývoj, musí se dožadovati možnosti, aby o svém postavení spolurozhodovali. Kdežto tedy tehdy ještě z místa, z něhož ministerský předseda mohl v tomto sále mluviti, smělo se za souhlasu nynějšího ministerského předsedy, který tehdy náležel k vládě, mluviti o socialismu jako státní maximě - ovšem, jak přece víte, nebylo z toho mnoho uskutečněno - pluje nynější vláda úplně ve vodách kapitalismu. Daleko široko ani dechu socialistického ducha! Vláda neříká ani posledního slovíčka o nutnosti socialisace hospodářského života, neříká ani slovíčka o naléhavosti přetvoření našeho hospodářského řádu, ani slova o nezbytnosti kontroly výroby pracujícími lidmi, ani slova o podílu dělníka na výtěžku, ani slova o převedení k tomu zralých výrobních a provozních odvětví uhlí, železa do veřejného hospodaření. Nic z toho všeho, ani slova! Zůstane podle přání nové vlády vše při starém. Vše se bude prováděti na dále podle kapitalistických method, ačkoliv přece každý člověk - a nemusí to býti ani socialista - který neposuzuje věc jen povrchně, nýbrž dovede vniknouti do tajností hospodářského procesu, musí věděti, že není jiné záchrany z té těžké hospodářské krise, v níž jsme, než přetvoření tohoto hospodářského řádu na jiný a přestavba hospodářského procesu na jiný, na socialisticky. Naše vláda však myslí, že si může pomoci při přemáhání krise utišujícími prostředky, prostředečky, jimiž se snad mohou zmírniti jednotlivé chorobné zjevy, prostředečky, jimiž snad možno zlepšit jednotlivý osud, které ale absolutně nejsou s to vyvésti stát a jeho obyvatelstvo z těžké katastrofy, v níž jsme, a proto musí vláda ztroskotati a ztroskotá - to je naše plné přesvědčení - co se převzatého úkolu týče. Hospodářská krise tkví příliš hluboko v organismu státu, než by se mohla odstraniti pilulkami, náplastěmi a pocením.
To je jedna stránka otázky a teď ke druhé straně problému! I v druhém směru již, jak naznačeno, programové prohlášení vládní selhalo. Ať je to držitelům moci státu příjemné nebo ne, tolik musí vám býti jasno, že není zdárného vývoje tohoto státu bez uzavření míru mezi národy žijícími v tomto státě. Benešovo ministerstvo chtělo, dříve než se odvážilo na tento problém, vyčkati teprve výsledky statistiky, aby přesně vypočítalo, kolik je Němců a Čechů, kolik Maďarů a kolik Poláků. Prý se došlo při řešení tohoto problému dokonce na zlomky. Jak známo, není nad důkladnost. Nuže dobře! Základy jsou dnes již zde. Vezměme je, jak před námi jsou, do ruky. Zapomeňme na chvíli na mnohé ty korektury nazdařbůh, které byly při sčítání lidu spáchány, volby provedou již nutnou opravu. Nechme již platiti kuriositu československé národnosti, krátce udělejme účet tak, jak nám jej podal státní úřad statisticky. A co vychází z výsledků oficielního vyšetřování? Že máme 8·7 milionů Čechů, Němců - cituji úřední statistiku 3·1 milionu, Maďarů 0·7 milionu, Rusínů 400.000, příslušníků židovského obyvatelstva 180.000, Poláků 75.000 a tak dále. Všeho všudy 13,376.000. Ve starém Rakousku bylo 28 milionů obyvatelů a mezi tím 6 milionů Čechů. A přes to vznesli Čechové vším právem požadavek zajištění svých národních práv a vedli, jak známo, boj o svoji národní samostatnost s největší důsledností až do vítězného konce. Avšak sotva zvítězili a již se list obrátil. Osud státu ležel tehdy v rukou českých držitelů moci, potřebovali jen uznat sebeurčovací právo německého obyvatelstva a mohli si stavět jednotný národní stát a zůstati pány své země, svého hospodářství. Byli by se mohli vyžíti v tomto státě zcela bez zkracování všemi ostatními národnostmi a bez zkracování obtížnými sousedstvy. To však oni nechtěli, z hospodářských důvodů prý, z historických důvodů a jak nyní na konec vidíte a jak všichni vědí, z imperialistických důvodů. Vnutili Němce do tohoto státu. Dobře! Ale pak by bylo bývalo přirozeně jejich povinností, poskytnouti 3 1/2 milionům Němců a ostatním národnostem účast na výstavbě státu a na politickém životě, připustiti je se stejnými právy k spolupráci. Byli by mohli nechat Němce ve všech otázkách společného zájmu spolurozhodovat, spoluspravovat, spoluvládnout a byli by musili jim zajistiti v jejich vlastních věcech, ve věcech kulturního zájmu samosprávu. Avšak zakladatelé státu chtěli to jinak. Konstituovali stát vyloučivše německé obyvatelstvo, učinili ze státního útvaru vybaveného všemi znaky státu národnostního stát národní a i ještě dnes trvají na této fikci, na této konstrukční vadě, ačkoliv je každému zřejmo, že právě tato fikce se stala nemožnou. Etablovali oligarchii českého národa, ostatní národy učinili druhořadými, učinili je národně bezprávnými a tím překonali odstrašující starorakouský příklad. Byli by se měli učiti z dějin Rakouska, jak se to nemá dělat. (Potlesk na levici.) Zapomněli na to příliš brzo; a nedostačilo-li jim historické názorné vyučování na osudu starého Rakouska, pak byli by se měli ohlédnouti kolem sebe, pak byli by se měli poučiti z bojů Irů v Anglii, z boje Ukrajinců v Polsku, že celí národové se mohou získati nikoli násilnými prostředky, nýbrž jen prostředky demokracie a spravedlnosti. (Potlesk na levici.) Prozatím jsou však Češi zcela stoupenci ducha versaillského a ovládáni duchem nadnacionalismu, který je nejnebezpečnějším nepřítelem tohoto státu.
V čele této republiky stojí muž, který je velmi dobře informován o boji mezi Němci a Čechy této země, stojí muž, který se tohoto boje zúčastnil již ve starém Rakousku a který přivedl pak tento boj ve starém Rakousku, ovšem jen pro český národ, k vítěznému konci. Již roku 1890 vyslovil se o národní otázce ve vídenském časopise "Zeit". Řekl: "Vážný smír Čechů s Němci znamená socialisaci politiky, znamená socialisaci všech správních a politických zařízení." President Masaryk řekl tehdy: "Že by zajištění českých zemí a Rakouska záviselo na jednom německém rubru soudních aktů a procesů, na textech daňových a poštovních kvitancí, mně nejde na rozum a právě tak nechápu ani předsudku, že dělníci a řemeslníci potřebují u nás především té neb oné řeči. Ovšem, kde tolik lidí žije hubou a národnostním svárem, je to pochopitelné. Ale ta spekulace na šovinisticko-národní burse jednou přestane." (Potlesk na levici.) Několik let na to vyslovil se president Masaryk v časopise "Rozhledy" takto: "Kdo chce míti ve skutečnosti svobodu a národní spravedlnost in concreto, ten musí býti pro politickou autonomii." A když mluvil o otázce utvoření národních krajů, řekl, že je pro to, aby kraje ty byly podle možnosti jazykově rozděleny, a pravil: "Já pán, ty pán, já držím s Havlíčkem!" A na jiném místě řekl: "My nejsme tak naivní, abychom se domnívali, že by se mohl samostatný český stát udržeti vedle velké německé říše, když jsou Němci v tomto velkém státě nespokojeni." Bude přirozeně namítnuto, že tyto projevy byly vysloveny za zcela jiné doby, roku 1890. Ale vy jste snad všichni pravděpodobně četli, že berlínský spisovatel Vorst se před asi jedním rokem obrátil na presidenta Masaryka a tázal se ho, jaké přece zaujímá dnes stanovisko ke svým tehdejším projevům o boji mezi Němci a Čechy; a vy jste jistě slyšeli, že president Masaryk prohlásil, že na těchto svých slovech i dnes ještě plně a cele stojí. Ale jak zvláštní, jinak lpějí Češi na rtech tohoto muže a v tomto případě zahalují jeho slova. (Potlesk na levici.)
Avšak obraťme se k novějším dějinám tohoto státu. Když Tusarova vláda převzala roku 1919 úřední věci, psal pan president Masaryk ve svém jmenovacím dekretě tehdejšímu ministru Švehlovi doslova: "Ve všech zemích musí býti problém národních menšin rozřešen jak možno brzy, a to z programové iniciativy vlády samé." Od té doby uplynula léta, ani rukou se dosud nehnulo. Ovšem, že může tehdejší pan ministr vnitra pro sebe uplatňovati, že musil kvapem z úřadu odejíti s Tusarovou vládou přímo po známých prosincových událostech. Ale ani jeho nástupci nehnuli tím problémem. A nyní, kdy jest opět u vesla vláda Švehlova a přejímá státní kormidlo, mlčí o životním a osudovém problému tohoto státu, tak jako by ho vůbec nebylo, jako by pro osudy tohoto státu neměl vůbec významu. Program nové vlády nezapomíná ani na nejnepatrnější maličkosti agrárního a kapitalistického listu přání, avšak životní problém státní, osudový problém státní pro vládu neexistuje. Tak jej tedy musíme my uvésti na přetřes, tak musíme my postaviti vládu před tuto otázku a tak musíme my zvolati na české sociální demokraty a z tohoto místa je vyzvati, aby se chopili iniciativy. Připojujeme se zde na apel "Práva Lidu" 27. září tohoto roku. Když nedávno Svaz národů projednával ve svém posledním ženevském zasedání problém menšin, když zahraniční ministr - vy jste jistě o tom čtli - skřížil poctivé snahy anglického pacifisty pro vybudování ochrany menšin a vyvolal usnesení, které učinilo zajištění a vybudování ochrany menšin závislým na důkazu státoobčanské loyality menšiny, tehdy psalo "Právo Lidu": "Rozumíme-li výsledkům ženevského zasedání, pak buďme si toho vědomi, že v Ženevě byla republice, vládě, politickým stranám většiny a menšiny připomenuta nutnost vnitrostátního vyrovnání národních sporů. My bychom si přáli, aby aspoň němečtí sociální demokraté měli odvahu zprostiti se nacionalistické orientace německé buržoasie k vytvoření společných socialistických směrnic, jak v zájmu národního míru tak i v ostatním socialistickém zájmu." Nuže, my jsme připraveni k spolupráci v těchto směrnicích, my jsme připraveni spolupůsobit k zavedení národního míru, my jsme takovými byli od první hodiny, kdy nás dějiny postavily na tuto půdu. My jsme hned poznali, že je to jeden z prvních, ba že je to historickým úkolem sociální demokracie, uvolniti odstraněním národního sváru cestu upraviti dráhu pro sociální a hospodářskou práci. Nikoli naší vinou nedošlo k dorozumění s českými sociálními demokraty o spolupráci v tomto oboru. Jak často jsme to českým sociálním demokratům vytýkali a jim vykládali, že, ať zaujímají jakékoli stanovisko k národní koalici, je jedním z jejich nejdůležitějších úkolů uvolňovati cestu pro vymýcení nenávisti mezi oběma národními kmeny, uvolňovati cestu pro rozumné dohodování se obou národů, zakročiti pro uzavření míru, pro umožnění politického života v tomto státě, pro uvolnění dráhy k sociální hospodářské práci, ke společné práci všech socialistických stran ve službě proletariátu. Jak zcela jinak vyplnili svůj úkol naši němečtí soudruzi ve starorakouském parlamentě! Nedávno přišla mně opět do ruky jedna brožura Viktora Adlera. Obsahuje řeč Viktora Adlera "Národům" z 3. února 1908. Viktor Adler volá tam k rakouským držitelům moci - my máme zde, jak známo, obrácené poměry že národní otázka nemůže býti rozřešena používáním moci, že je nutno Rakousko ze základu znovu vybudovati. A praví doslova: "My sociální demokraté nezneuznáváme vážnosti a potíže národní otázky, my jsme si toho vědomi, že jsme dobří Němci jako jiní jsou dobrými Čechy a protože jsme dobrými Němci, protože chceme náš národ pozvednouti k této výši demokracie a samovlády, proto víme, že musíme dáti i ostatním národům samovládu." Praví: "Slovo autonomie bylo v poslední době velmi zfalšováno, stalo se prázdným heslem. Národní autonomie neznamená nejprve rozdělení ve dvé, neznamená vůbec rozdělení, neznamená ani přede vším rozdělení, nýbrž národní autonomie znamená sjednocení celého národa, sjednocení celého německého národa a celého českého národa." Slyšeli jsme, táži se vás, kdy v tomto domě takové slovo z českých úst? Připomenouti to českým sociálním demokratům, pokládáme právě v této hodině za svoji povinnost. Nechť jsou čeští sociální demokraté dnes ještě vázáni koaliční politikou, ale nesmí zapomenout, že jakkolivěk se dají hranice koaliční politiky roztahovati, nejsou neomezeně roztažitelnými! Státní zájem kapitalistického státu ve vsí úctě, ale nad státním zájmem stojí zájem pracujících lidí. To nechť čeští soudruzi ani na okamžik nezapomenou, to nechť nepřehlédnou a přede vším nechť nepřehlédnou, že v tomto státě i přes národní koalici a aniž by tím musil trpět státní zájem, jsou ještě jiné politické konstelace než dnešní. Uzavření míru mezi oběma národními kmeny (Posl. dr. Meissner: Tak jaké? S německými sociálními demokraty?) otevírá, to říkám já, nové politické a parlamentární možnosti pro tento stát. Umožňuje přede vším, to říkám kolegovi a stranníku Meissnerovi, semknutí měšťanstva všech národů ale i formování jednotné proletářské linie. (Souhlas na levici.) Jak jinak by se prováděl, pravím soudruhu Meissnerovi, třídní boj v tomto státě, jak jinak vypořádání mezi kapitalismem a dělníky, kdyby hospodářsky a politicky spojenému podnikatelstvu a měšťanstvu čelila sjednocená silná proletářská falanx. To říci v této hodině českým sociálním demokratům jsem pokládal za povinnost svého svědomí. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)