Som ostatne istý, že snahy po zcentralizovaní verejnej hygieny nezastanú ani na hraniciach štátnych. Sú isté otázky hygienické, ktoré si žiadajú riešenia internacionálneho. Sem patrí na pr. karantény proti zavlečeniu infekčných chorôb, odstraňovanie nečistoty z riek a pod. A čím ďalej si bude kliesniť cestu presvedčenie, že in puncto epidemií je celá zemegula akousi spojitou nádobou, tým väčšmi sa približí to, čo sa nám dnes zdá ešte utopiou: Sriadenie akéhosi medzinárodného centra preventívne-hygieníckeho.
Ale bude sa tvrdiť, že všetko to, čo som bol uviedol v prospech pojednávaného zákona, i keď by sa splnilo vedľa môjho očakávania, neprospeje zdravotníctvu verejnému bez určitých vecných zariadení.
Tvrdenie toto je správne. Avšak tie vecné zariadenia, ktoré preventívnej hygiene sú potrebné, čiastočne máme, čiastočne v dohľadnej dobe budeme mať a čiastočne zákon sám pomahá k tomu, abysme ich mali. Máme bakterioloicko-diagnostické stanice v universitných mestách i mimo nich, budeme mať v dohľadnej dobe hygienický ústav, máme pohyblivú infekčnú nemocnicu, desinfekčnú autokolonu a pod. Pravda, je ešte treba mnoho vecných zariadení, ktoré musíme očakávať od obcí a miest, ako sú pitná voda, kanalizácia, isolačné miestnosti a iné.
Avšak v praktickom prevádzaní prevencie ideme - hlavne vďaka výzkumom ameríckeho hygienika Chapina - v ústrety novej éry, v ktorej preventívne vecné náklady budú so posudzovať o veľa prísnejšie po stránke ekonomickej s ohľadom na ich účelnosť. Moderná hygiena domáha sa toho, aby výdavkami sa cielilo presne strategicky tam, kde je najväčšia nádej na najvydatnejší úspech. Tak na príklad kliesni si cestu presvedčenie, že nie je nútne absolutné čistenie odpadových vôd, takže tým uvoľnie sa niektorej položky vo výdajoch, ktoré môžu byť upotrebené v prevencii na iné zdravotnícke úkoly, kde môžu doniesť viacej osohu.
Konečne nie všetky vecné zariadenia, nútne pre assanáciu najmä nášho vidieku sú tak rozsiahlé a nákladné podujatia, ako sú vodovody, alebo kanalizácia. Často je to len odstránenie hygienickej závady, technicky velmi ľahko a bez veľkého nákladu prevediteľnej, ktoré má veľké a blahodárne následky. Abysom uviedol príklad: V horských krajoch sa stáva, že rúry na pitnú vodu bývajú vedené hnojom, aby v zime nezamrzly. Odstránenie takejta závady je iste jednoduché. Podobne nie príliš nákladné a obtížne je sriadenie hygienických záchodov a studní, odvádzanie odpadových vôd v obciach pri potoku ležiacich, jednoduchou struhou, ústiacou do potoka v primeranej vzdialenosti od obce a pod.
Zákon sám stará sa o to, aby obce samotné boly pridržiavané k týmto vecným zariadeniam. Nakladá to totiž § 14 zákona zo dňa 15. dubňa 1920. Toto nariadenie je logické a správné, lebo vecné opatrenia budú v prvom rade prospešné práve miestu, kde sa prevedú. Preto ten, kto z nich bude mať prospech, v prvom rade má byť pridržaný k spolupráci. To sú predovšetkým obce, ktoré teda po vecnej stránke sú povinné spolupôsobiť. Je to ostatne princíp všeobecne prijatý v zemiach s pokročilou preventívnou hygienou, hradiť zo štátnej kasy iba istú kvótu toho, čo samosprávné telesá vydajú v záujme svojho zdravotníctva a tým stimulovať zdravotnícky pokrok týchto autonomných celkov.
Vážené shromaždenie! Jak sa majú preventívne snahy pre verejné zdravotníctvo potkať s úspechom, vyžaduje vedľa apparátu výkonného a vecných zariadení ešte splnenie ďalších podmienok: Rozšírenie hygienickej kultúry a zdravotníckeho svedomia v širokých vrstvách ľudu, to čo na západe volajú osvietenou verejnou mienkou. Široké vrstvy, ak majú byť nápomocné pri veľkom diele ozdravenia národa, musia byť obeznámené s hlavnými hygienickými poučkami: viac ako to: poučky tie sa im musia stať bežnými, musia sa stať integrujúcou časťou ich životného názoru.
Osnova zákona mala aj tento moment na zreteli. Ona v § 5 z 15. dubna 1920 nariaďuje lekárom štátnym zdravotnícku výchovu a súčinnost pri ethickej výchove obyvateľstva. Snahy edukačné v obore verejného zdravotníctva sú na postupe od západu a počínajú nachodiť pôdu aj u nás. Ďaleko nie posiaľ v tom rozmere ako v zemiach s pokročilou preventívnou hygienou, kde vedľa živého slova a tlače klade sa veľká váha na výchovu názornú, v ktorej hlavnú úlohu majú obrazy a filmy. Avšak niet pochybnosti, že táto vlna edukačného úsilia v obore preventívneho zdravotníctva prevalí sa i k nám. Nájde nás pripravených, alebo nájde hotový zorganizovaný apparát hygienických učiteľov? Predstavujem si, že štátny lekár vo smysle zákona stane sa akýmsi apoštolom hygieny ex professo.
Keďže zákon žiada od štátneho lekára aj spolučinnosť vo výchove ethickej, je tým zrejme myslená hlavne činnosť prebúdzajúca zdravotné svedomie. Od tej doby, čo známe infekčnú povahu väčšiny preventibilných chorôb a mechanismus nákazy, rozmnožil sa mravný kodex o nové prikázanie: nebudeš nositeľom nákazy! To znamená na príklad, že nedať sa zaštepiť proti kiahniam je vecou svedomia; nie vzhľadom k sebe, lež vzhľadom k svojmu okoliu.
Ďalší krok vedľa edukácie v užšom smysle slova, ktorý urobila osnova zákona, je sriadenie t. zv. zdravotných rád. Tieto zdravotné rady majú pozôstávať jednak z odborníkov, jednak z laikov. To znamená pokus o zainteresovanie širších kruhov pre otázky verejne zdravotnícke a spoluprácu s nimi, ktorá je najúčinnejším prostriedkom výchovy.
Dôvodová zpráva v zdravotných radách vidí činiteľa samosprávneho, ktorému takto vyhradzuje isté pole pôsobnosti vedľa zorganizovaného apparátu štátneho. Zdravotnícky výbor pozmenil osnovu zákona v tom odseku, takže z jeho redakcie už v samotnom zákone vypuklejšie vyniklo sostavenie týchto sborov, čo zákon pôvodne zamýšľal ponechať provodzovacím nariadeniam. Zdravotný výbor vychádzal zo zásady, že ak má byť zdravotnými radami dosiahnuté toho, čo od nich očakávame, t. j. intenzívnej kooperácie obecenstva, je žiaducne, aby zákon sa nechal viesť zásadou opravdovej demokracie, aby laickému živlu zabezpečil vydatnú účasť.
Dôvodová zpráva uvádza isté pochybnosti o tom, či zdravotné rady sa dokážu, odvolávajúc sa na minulosť, v ktorej tomu tak nebolo. Mám za to, že je v tomto prípade nie správné dovolávať sa minulosti. Zdravotné rady budú sa osvedčovať čo raz. to viacej úmerne s prebúdzajúcim sa zdravotníckym uvedomovaním širokých vrstiev.
Obava, že by laické živle mohly uviesť snahy verejne-zdravotnícke na scestie, je, myslím, neoprávnená. Takéto pokusy našly by vždy dostatočnú protiváhu v štátnom zdravotníckom apparáte, ktorý na budúce má byť pevne a jednotne zorganizovaný. Pri tom všetkom zdravotný výbor pokladá za nebezpečné chcieť nateraz kompetenciu týchto rád rozširovať dákou exekutivou.
Ak mám rezumovať o prvej otázke, ktorú sme si položili, nuž bysom povedal: Pojednávaný zákon znamená veľký pokrok vo verejnom zdravotníctve, ktorý vo svoj ich dôsledkoch povedie k tomu, čo je konečným cieľom verejnej a hlavne preventívnej hygieny: predĺži ľudský život a urobí ho výkonnejším.
Pri tejto príležitosti dotknem sa ešte politicko-sociálnej stránky veci. Poklesnutie úmrtnosti povedie samozrejme k väčšej ľudnatosti, k väčšej hustote obyvateľstva najmä v oných častiach republiky, kde hustota táto je posiaľ malá - na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi. Kým v Čechách odpovedá hustota obyvateľstva 128 na 1 km2, na Morave 119, ve Sliezsku 152, obnáša na Slovensku iba 61, v Podkarpatskej Rusi dokonca len 48. Väčšia zaľudnenosť privodí značný pohyb z vidieku do miest a tým pomôže odčiniť historickú krivdu, ktorej dôsledky nesie práve slovenský a ruský národ. Pohyb z vidieku do miest, ktorý znamená koniec koncov stúpnutie kultúrnej úrovne, bol posiaľ slovenskému a ruskému ľudu - zo 60% zemedelskému - zabraňovaný hlavne príčinami politickými. Slovenský ľud ostával po dedinách a výsledok jeho značnej plodnosti bol paralyzovaný jednako značnou úmrtnosťou.
Jednu výhodu táto vysoká úmrtnosť mala: Ona vykonávala po celé generácie najprísnejší prirodzený výber, takže kladné dedičné dispozície boly nášmu ľudu zachované vo vysokej miere. V boji o život prežili práve len najzdatnejší. Kedže napriek tomu nachodíme i u tohoto ľudu mnoho vadného vo vývoji, niesu tomu na vine dedičné sanitárne vlastnosti, lez nepriaznivé vlivy zvonkajšie. Pravda spolu s alkoholizmom, ktorý na druhej strane vystupňoval svoje zhubné dielo až po hromadnú degeneráciu v niektorých krajoch.
Až tieto zvonkajšie škodlivé vlivy zdravotné budú odstránené, vtedy nadíde doba, v ktorej sa uplatnia všetky cenné dedičné vlastnosti a iba vtedy sa uvidí, aký cenný poklad je uschovaný v tomto ľudu, ktorý po celé pokolenia prechádzal tak hustým filtrom prirodzeného výberu. Snížením úmrtnosti stúpne populácia, pre ktorú dedina bude tesnou, a nastane nútny príliv do miest. Slovenský ľud dosiahne toho, čoho zaslúži - ovládne mestá, ktoré sú posiaľ doménou jeho hospodárskych a sociálnych utláčateľov. Tým bude prevedený akt historíckej spravedlivosti. O tom iba mimochodom.
Pristupujem k druhej zásadnej otázke, ktorú sme si položili. Je to otázka úhrady, ktorá pre zdravotný výbor znela takto: Je osoh, ktorý z nášho zákona vyplynie, v správnom pomere s nákladmi, ktoré prevedenie zákona na štáte si vyžiada? Konkrétne povedané: Stojí za to, aby sa na ne venovalo 45 mil. ročite?
Ak sa mi podarilo presvedčiť vás o tom, že vo svojich dôsledkoch znamená zákon tento koniec koncov predĺženie ľudského života, potom otázka znie tak, či toto predĺženie ľudského života stojí za tých 45 mil. ročne. Odpoveď zdá sa ťažká, pretože na jednej strane máme určitú cifru 45 mil., na druhej strane neznámu veličinu. Nota bene táto neznáma veličina je ľudský život, ktorý hodnotiť v peniazoch je nezvyklé a ktorého všetky stránky hodnotiť v peniazoch bolo by iste noetickou chybou. Človeka nie je možné staväť na roveň s tovarom alebo strojom alebo s inými hmotnými statkami. Estli sa napriek tomu odhodláme pýtať sa po cene ľudského života, vyjadrenej v peniazoch, nuž robíme tak po príklade vynikajúcich hospodárskych politikov, ktorí vychodia z toho predpokladu, že v každom člene národa je kapitalizovaná istá hodnota. Pomer vecného majetku k osobnému, to jest pomer kapitálu, uloženého vo vecných statkoch národa, ke kapitálu, uloženému v ľudskom materiále národa, odhadujú ako 1:3. Snáď tento odhad je nie neomýlny, ale isté je, že kapitál, uložený v človeku, resp. vo všetkých ľudoch, je nepomerne väčší ako peniaze, cenné papiere, pôda, lesy, pole, líchva, domy, stroje, slovom väčšie ako všetko druhé spolu. I je možné národu a štátu stať sa bohatším, bárs by všetky hmotné statky v cene poklesly, ak že produkcia človeka stane sa rentabilnejšou. A rozumie sa aj naopak. Lebo bohatstvo národa leží na jeho produktívnych silách, z ktorých najdôležitejšia je človek.
To je pochod myšlienkový, ktorý sleduje Potthoff v práci "Der wirtschaftliche Wert des Menschenlebens". Niet teda rentabilnejšieho uloženia štátnych peňazí, ako to, ktoré napomáha zabezpečenie čo najväčšieho počtu zdravých, práce schopných ľudí.
A tým je daná hospodárska cena preventívnej mediciny, majúca za konečný cieľ predĺžiť ľudský život a urobiť ho efficientnejším.
Z podobného predpokladu vychodia rôzné poištovne, ktoré zakládajú zdravotné ústavy - nie preto, aby poistenému poskytly daj aké výhody, lež na základe správneho poznatku, že suma vynaložená na včasné odstránenie choroby dajakej, vráti sa poištovni viacnásobne. Americká poištujúca spoločnosť Metropolitan Life Insurance Co. za stúpnutia priemernej dľžky ľudského života snaží sa číselne vyjádriť hospodársky osoh národa. Keď že - veľmi nízko odhadnuté - každý Američan produkuje ročne o 100 dolárov viac ako zkonsumuje, znamená to pri priemernom predĺžení ľudského života len o jeden rok, už prírastok viac ako 10 miliard národného majetku. Podobne priemernú ročnú ztratu 2% pracovného času zavinenú chorobami odhadujú na 1 miliardu.
Chcem demonštrovať cenu provencie vo verejnej hygiene iba na jednom príklade. Volím k tomu brúsný týf. Brušný týf je choroba iste preventivná. Možno povedať, že práve týf je najlepším merítkom hygienickej pokročilosti, resp. zaostalosti krajiny. Je nesporné, že zdokonalením preventívnej mediciny je možné všade týfus keď nie vyhubiť, nuž aspoň omedziť na prípustné minimum.
Čo takéto vyhubenie brusného týfu by znamenalo pre národný majetok?
Vážené panie a pánovia! V nasej republike týf brusný je endemický. V období od 15. augusta 1920 do 31. júla 1921 onemocnelo v republike týfom brušným 6.599 a zomrelo 618 ľudí. To znamená, že z tisíce prípadov smrti boly 94 zavinené týfom. Ak počítame, že týfus trvá priemerne 30 dní, že priemerný ujdený zisk obnáša denne 10 Kč, že toľko tiež obnáša denný ošetrovací náklad - potom ztrata národného majetku len nemocou, rovná sa 3,959.400 Kč. K tomu pristupuje ztrata národného majetku zapríčinená úmrtím. Ak počítame priemerný vek u nás 35 liet, priemerný vek osôb zomrelých na týfus 20 liet, znamená to úhrnnú ztratu 9210 rokov ľudského života alebo 2,317.500 robotných dní, to je 23,175.000 korún ročne. Ztrata na národnom majetku zavinená týfom vôbec, teda aj nemocou, aj smrťou spolu, obnáša 27,134.404 korúny ročne.
Teda ako by náš zákon vo svojich dôsledkoch na toľko zvýšil preventívné snahy, že by odstránily brusný týfus z republiky, je viac ako polovice všetkého ročného nákladu už tým každoročne zgazdovaná.
Lež snáď sa nám nepodarí zdokonalením preventívnej služby vykynožiť brusný týfus, ale len zredukovať ho na prípustné minimum. Ale jestli za to podobne na to isté minimum zredukujeme ešte aj druhé preventibilné choroby, ako sú najmä difteria a letný katar detsky, ale aj druhé infekčné choroby, ďalej jestli snížíme pohlavné choroby, tuberkulózu a vôbec choroby ciest dýchacích, trachom, besnotu, jestli zabránime na koľko len možné priemyslovým úrazom a celkom odstránime kniahňu a škvrnivku, je jasné, že obnos vynaložený ročne na zdokonalenie prevenčnej služby sa nám vráti nielen celý, ale iste viacnásobne. Veď tieto choroby representujú asi 40% v príčinách smrti vôbec.
O osohu, ktorý môže doniesť odvrátenie hroziacej cholery tým, že sa sriadi riadna slúžba pohraničná, ani nehovorim. Vzpomínam len ešte epidemiu kniahní, ktorá včas plebiscitu rozšírila sa u nás z neutrálnej zóny a stála na 2 milióny behom 3 mesiacov. Pripúšťam, že všetko toto snáď sa nedocieli iba poštátnením zdravotnej správy verejnej, ale mne je zrejmé, že ním sa môže veľmi ľahko vrátiť národnému majetku ročne aspoň ten obnos, ktorý ročne si na štátu vyžiada.
Vážené Národné shromaždenie! Nieť
takého hygienického požiadavku, ktorého splnenie, lebo zanedbanie
by nemalo hospodárskych a sociálno-politických dôsledkov. Hygiena
stavia požiadavky, ktoré správna sociálna politika je povinná
plniť. Vláda prichodí k nám s požiadavkom, aby sme uzákonili prevedenie
dokonalej organizácie verejne zdravotníckej služby, ktorá vo svojich
dôsledkoch predĺži a urobí výkonnejším ľudsky život, t. j. rozmnoží
najproduktívnejšiu silu národa. Ak naše Národné shromaždenie si
robí nárok na to, volať sa sborom, ktorý prevádza všestranne sociálnu
politiku, nemôže tento požiadavok neprijať. (Výborně Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Udeľujem slovo druhému zpravodaju, pánu posl.
Johanisovi za výbor sociálně-politický.
Zpravodaj posl. Johanis: Slavná sněmovno! Není jistě shodou zvláštních okolností, že v sobotu i dnes projednáváme sociálně-zdravotní zákony. V sobotu jsme projednávali zákon o potírání chorob pohlavních, který, jak jsme všichni řekli, kteří jsme k této otázce hovořili, má ráz sociálně-zdravotní, ale také dnešní zpráva zdravotního, sociálně-politického a rozpočtového výboru má za úkol připojiti se k dosavadní činnosti, která na poli zdravotní a sociální péče byla prováděna až dosud, aby zejména vyzvedla službu lékařskou.
Osnova zákona v § 8 zajišťuje lékařům, kteří budou přijati do služeb státu na smluvní poměr, určitý minimální příjem, který sociálně znamená pro toho, kdo bude do služeb státu jako lékař přijat, že má nárok na určité minimum, které § 8 stanoví nejmenším obnosem 10.000 a největším obnosem 24.000 Kč. Je nesporno, že je to úspěch lékařstva, ač na druhé straně víme, že zákon příští neuspokojí všechny lékaře, poněvadž původně páni chtěli, zejména organisace lékařské, aby poměr lékaře ke státu tam, kde bude lékař obvodovým nebo obecním, byl takový, jako je poměr státního úředníka ke státu. Po dlouhém jednání docíleno kompromisu, který považuji za zdravý už tím, že státní správa, uzná-li za potřebné někde lékaře usaditi, zaručí mu ve smluvním poměru určitý minimální příjem, což zejména mladým lékařům - kterých budeme míti v dohledné době příliš mnoho - umožní, aby do krajů zanedbaných, kam se každý tak rád nestěhuje - zejména mám na mysli Slovensko a Podkarpatskou Rus a také některé okresy v historických zemích jsou takovými - se nastěhovali a konali tam službu zdravotní.
Důležité ustanovení má osnova v § 5, kde se zavádějí t. zv. zdravotní rady, resp. dává se možnost, aby v městech se zvláštním statutem a v městech municipálních a v městech s regulovaným magistrátem, ministerstvo zdravotnictví a tělesné výchovy, když to uzná za vhodné, zřídilo zdravotní rady obecní, v každém pak okrese správním zdravotní radu okresní. Tak jako u zákona o pohlavních chorobách, tak také u tohoto zákona nutno říci, že naše zákony zdravotní počítají v potírání nemocí se službou nejen lékařstva, nýbrž také orgánů takových, jako jest projektovaná zdravotní rada, v níž mají býti také i jiní činitelé, zejména vedle obcí zástupci pokladen, odborových organisací úřednických i dělnických a zástupci spolků s účely zdravotně-sociálními, humanními a tělovýchovnými. To, co na poli zdravotní péče dělá soukromá svépomoc, t. zv. laická svépomoc, ať jsou to nemocenské pokladny, ať je to úrazové pojištění, odborové organisace, ale zvláště ovšem tělovýchovné spolky, je jistě věcí, která je oceňována a sluší jen děkovati, že ministerstvo zdravotnictví, oceňujíc tuto práci dává těmto institucím našim možnost, aby se příště uplatňovaly zejména ve zdravotních radách.
V § 15 je důležité opatření, zejména v tom směru, že ukládá se každé obci a místu, aby se postaraly, aby chudým rodičkám dostalo se pomoci při porodu, a to bezplatné. Až dosud tato povinnost obcí nebyla, resp. obce se nestaraly o otázku, kolik mají porodních asistentek v obcích, nýbrž tato věc byla považována čistě za věc soukromou. Ale máme četné případy i ve velkých obcích, že pro porodní asistentku je příliš daleko, a je nesporno, že ve zdravotní péči tato závada má své určité důsledky.
§ 16 však říká (čte):
"Pro nutné umístění a ošetřování rodiček, osob nemocných a nakažlivými chorobami stižených jsou povinny obce zdravotní a města s právem municipálním sama, jiné obce pak buď samy buď společně s jinými obcemi téhož obvodu zdravotního zaříditi místnosti tomuto účelu vyhovující a a opatřiti je prostředky potřebnými k ošetřování a dopravě."
Osnova má na mysli, aby zejména pro rodičky a pro ochranu matek a kojenců zřizovaly se útulky, jaký vidíme v Praze na "Benátkách" a v jiných městech. Nutno jen pozdraviti toto ustanovení, které podpírá povinnost obcí, aby se staraly o to, aby útulky pro rodičky byly zřizovány. Je nesporno, že zejména v dnešní době lhostejnost obcí - nejen malých, nýbrž i velkých - k takové a podobné sociální péči je odsouzení hodna. Dnes ovšem budou museti obce hledati příjmy, aby zřizovaly útulky pro rodičky a případně infekční pavilony a vůbec útulky pro všechny choroby.
Při té příležitosti bych reklamoval otázku, kterou jsem již jednou přednesl, aby totiž státní správa v dohodě s okresy, poněvadž to není možno v dohodě s obcemi, starala se o to, aby pro osoby pokročilou tuberkulosou stižené byly zřizovány útulky. Nutno konstatovati, že v péči o tuberkulosní v počátečním stadiu choroby, jak jsem to již v páteční schůzi ocenil, ať již prostřednictvím státní správy nebo soukromé péče děláme dosti, ale musíme si býti vědomi toho, že tuberkulosa, jejíž rozšířenost přesně neznáme, poněvadž tuberkulosa se povinně nehlásí, takže zdravotnické naše úřady nemohou konstatovati, kolik obyvatelstva je tuberkulosou postiženo - snad to bude možno zjistiti až budeme míti řádnou statistiku, na které pracujeme prostřednictvím nemocenských pokladen - má hrozné důsledky v četných případech onemocnění.
Rakousko chtělo původně tuto otázku řešiti tím, že u každé větší okresní nemocnice byly zřízeny pavilony pro osoby stižené pokročilou tuberkulosou. Jenom bych chtěl urgovati takovéto opatření, a jsem si při tom vědom, že státní naše správa bude museti řešiti tuto otázku, ovšem po dohodě s okresy, aby lidé tuberkulosou stižení mohli býti vyrváni z rodin, aby nesířili infekci a tím zamezilo se onemocnění rodinných příslušníků. Při této příležitosti prosím zejména nynějšího osvědčeného ministra zdravotnictví dr. Vrbenského, aby otázku zřizování pavilonů pro nemocné pokročilou tuberkulosou u okresních nemocnic nepustil se zřetele, aby alespoň v některých centrech průmyslových tato otázka byla vyřešena.
V dalším ustanovení § 22 osnovy mluví se o osobách, které jest považovati za chudé: "Za chudého ve smyslu tohoto zákona jest pokládati vedle osob požívajících trvalého zaopatření chudinského i osoby, jichž chudobu potvrdil oprávněný zástupce obce."
Otázka, kdo je chudý, jest u nás v poslední době sporná. Zejména vlivem organisace lékařů českých i německých zvykli si četní lékaři obecní i obvodní vykládati si otázku, kdo jest chudým tak, že, kdo je pojištěn u nemocenské pokladny nebo úrazové pojišťovny, není chudý, třebas domácnost jeho sestává z jediné místnosti bez potřebného nábytku. Názor, že kdo je pojištěn u nemocenské pokladny neb úrazové pojišťovny, není chudý, osnova vyvrací tím, že definuje, že každý může býti prohlášen za chudého, o kom obec prohlásí, že skutečně chudým je. Nutno i toto ustanovení vítati, poněvadž zamezíme sporům, které zejména mezi členstvem nemocenských pokladen a četnými lékaři vznikají. Tím ovšem jak touto osnovou, tak i zákony jinými, o kterých jsme také jednali již v sobotu, na příklad zákonem o potírání chorob pohlavních vyhovíme jistě důležitým sociálním požadavkům.
Osnova zamezí snad také vydírání chudých rodiček. Tím, že podle § 8 obecní a obvodní lékaři budou zřízenci státními, splní-li předpoklady, které má osnova na mysli, má se zameziti, aby lékař vyžadoval zejména při první pomoci od rodičky zaplacení předem, jak se dálo dosud od mnohých nesvědomitých lékařů, kteří v některých případech vyžadovali od otce zaplacení 400 až 500 K za první pomoc. Tímto opatřením podle mého názoru zamezí se požadování nepřiměřených honorářů, poněvadž obecní a obvodní lékaři, majíce smlouvu se státem jako veřejní orgánové, nebudou moci toto vydírání prováděti. Jest to jistě vydírání, když lékař od chudé rodiny, která nemá třeba ani peřiny, žádá 400 Kč jen za první pomoc. Předpokládáme, že osnova znemožní tento zlořád, a očekáváme, že ministerstvo zdravotnictví v dohodě s ministerstvem vnitra a financí učiní v prováděcích nařízeních i ve smlouvách, které s lékaři budou uzavírány, takové opatření, aby lékaři nejen ve smyslu doktorského zákona, ale ve smyslu sociální spravedlnosti konali řádně tuto povinnost občanskou, když budou orgány státními a státní správou placeni.
Sociálně-politický výbor schvaluje zprávu zdravotního výboru, připojil důležitou resoluce k osnově, která je na druhé straně zprávy a zní (čte): "Ministerstvu zdravotnictví a tělesné výchovy se ukládá, aby v prováděcím nařízení k tomuto zákonu bylo stanoveno, že lékaři jsou povinni sociálně pojišťovacím ústavům podávati zprávy o zdravotním stavu jich členů, rodinných příslušníků a zvláště pak o jejich způsobilosti nebo nezpůsobilosti ku práci."
Klademe na tuto resoluci váhu, aby ministerstvo zdravotnictví při prováděcím nařízení této resoluce dbalo, poněvadž při loňské stávce lékařů se stalo, že si lékaři nechali platiti více než obsahují sazby sjednané s nemocenskými pokladnami, porušili smlouvu, dali si za ordinaci platiti 10, za návštěvu 20 i 30 Kč, ale odepřeli nemocnému potvrzení o způsobilosti nebo nezpůsobilosti k práci, myslíce, že tím poškodí nemocenské pokladny. Lékaři, budou-li nyní státními orgány, nebudou moci takovouto sabotáž prováděti, a proto je nutno, aby tato resoluce byla přijata a zavazovala ty, kdož budou ve službách státu.
Po úřadě s některými kolegy, navrhujeme změnu v §u 3 zprávy výborové. Druhý odstavec §u 3 předpisuje: "Výkon služby zdravotní je upraven po zdravotních obcích a po zdravotních obvodech, v něž jsou obce za tím účelem sdruženy.
Před touto úpravou je vyslechnouti zúčastněné obce i zřízené zdravotní rady a svazy nemocenských pokladen."
Navrhujeme změnu, aby slova "a svazy nemocenských pokladen", byla zaměněna slovy "a příslušné okresní nemocenské pokladny". Tuto změnu navrhujeme ku přání ministerstva zdravotnictví, poněvadž namítalo, že kdyby měli býti slyšeni na př. zájemníci v Hodoníně nebo v Boleslavi, musily by se svazy, které jsou v Praze, obraceti stejně na nemocenské pokladny. Takto bude korespondování jednodušší a myslím, že je správné přání ministerstva zdravotnictví v tomto smyslu vyhověti. (Předseda Tomášek ujal se předsednictví.)
Poněvadž osnovou činí se veliký
pokrok na poli zdravotní péče, jak jsem to ocenil i při zákoně
o potírání chorob pohlavních, prosím, aby ji slavná sněmovna schválila.
(Výborně! Potlesk.)