Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Min. předseda dr. Beneš (pokračuje): Otázky, o něž šlo, byly tyto:
1. Uznání dluhů předválečných.
2. Uznání a zaplacení dluhů válečných.
3. Navrácení nebo event. výjimečné odškodnění za statky cizinců, jež propadly v Rusku socialisaci.
Vedle toho vyskytla se řada otázek, týkajících se práv bývalé říše ruské, některé otázky teritoriální, jako na př. otázky konfiskovaného rumunského zlata v Moskvě, a konečně otázka propagandy, které v celku přikládala konference veliký význam.
Proti uznání předválečných a válečných dluhů kladli sovětští delegáti jako nutnou podmínku povolení okamžitých kreditů. Za těch okolností že by povolili. V otázce statků cizinců v Rusku socialisovaných zůstali neústupnými.
Při veškerém jednání sovětské delegace pronikaly zjevně tři snahy:
1. Zachovat na venek pokud možno dojem neporušenosti komunistické doktriny.
2. Hájiti zásadovost tak, aby se přece jen mohly evropským státům nabídnouti koncese praktické, aby se v žádném případě jednání mezi Ruskem a Evropou nepřerušilo a Rusko se nevrátilo znovu do své isolace.
3. Při všem svém jednání sovětská delegace zdůrazňovala úplnou reciprocitu a rovnost; odmítala a priori jakékoli vměšování se Evropy do vnitřních věcí ruských, ať ve věci legislativy, ať soudnictví a hájila soustavně veškerá práva staré ruské říše, jež byla dotčena mírovými smlouvami bez účasti Ruska. (Výkřiky posl. inž. Junga. - Předseda zvoní.) Delegace s úporností a vytrvalostí uznáníhodnou bojovala o každou otázku, neboť každá pro ni znamenala nový krok, když ne k uznání de jure, tedy aspoň k uznání de facto.
Tímto postavením ruských problémů vynikla beze sporu zásadní otázka, která byla zvlášť zdůrazněna v poslední odpovědi ruské: Nekomunistická společnost evropská postavena byla příkře proti sociálnímu řádu komunistickému v Rusku. (Výkřik posl. dr. Šmerala. - Předseda zvoní.) O Rusku členové delegace zdůrazňovali dvě věci:
1. Z revoluce vyšlo a existuje dnes docela nové Rusko, jiné, nemající se starým Ruskem téměř nic společného, které nutně největší část výsledků revoluce již pro sebe zachová. Široké vrstvy mužické samotné, i když nejsou komunistické, jsou prý jiné nežli za starého režimu. S tímto Ruskem novým, jehož nositelé a representanti v těch masách teprve vyrostou, musí se prý nadále počítat ve všech jednáních s Evropou.
2. Naznačovali, že všechny ty
požadavky, které jim Evropa klade, to že jest minulost. Přes minulost
nutno udělati kříž a začíti nový život. Nesmíme se hádat o to,
co bylo před válkou a co jsme udělali za války. Musíme zapomenout
na všechny dluhy, na všechny závazky a začít život nezatížený
minulostí. (Hluk. Různé výkřiky.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Min. předseda dr. Beneš (pokračuje):
Jen tak je možno zase se sejít, sblížit a pokusit se o novou spolupráci.
V tom smyslu sovětská delegace ukazovala sebe jako budoucnost a ostatní Evropu jako definitivně zničenou minulost. (Výkřiky posl. Warmbrunna.) Je však až groteskní, uvážíme-li, že když sovětští delegáti co nejostřeji zkritisovali starou Evropu a ukázali, že je odsouzena k záhubě, od té staré Evropy prosili o peníze, aby se za chránili. (Veselost.) Je to pro Rusy strašná skutečnost, ale takovou jest. Tím sovětský režim v Janově chtěj nechtěj nejvýmluvněji doznával svou porážku. (Výborně!) Bolševici odsuzovali Evropu a její kapitalism k politické a sociální smrti; opově děli kapitalismu vojnu, prorokovali mu blízký zánik a tu najednou zásadní odpůrcové kapitalismu od kapitalismu žádají pomoc, to jest peníz - kapitál. Tuto situaci vystihovaly různé karikatury, ukazující sovětského bolševika, jak žebrá u kapitalistů. (Výkřik posl. Toužila.)
Nepouštím se do theoretických úvah, konstatuji jen dojem a poučení, které si z konference v zásadní otázce, totiž sporu komunismu a kapitalismu, každý účastník odnesl. Lloyd Georte tento stav věcí sám dovedným způsobem formuloval, formou pro Rusy příjemnější, ale o nic méně účinnou. Svou taktikou Rusové způsobili, že jednání v Haagu bude zredukováno na tyto zásadní otázky:
1. na jedné straně uznání předválečných dluhů, dluhů válečných a uznání soukromého vlastnictví cizinců,
2. na druhé straně definitivní otevření Evropy Rusku a Ruská Evropě, povolení kreditů a navázání normálních styků obchodních a hospodářských, což by bylo přípravou k politickému uznání dnešního Ruska.
K opravdové dohodě je však za
dnešních - okolností cesta jediná: otevřené doznání sovětů, že
na důsledném stanovisku komunistickém Rusko již nestojí a že se
ostatnímu světu nekomunistickému přizpůsobuje, otevřené a jasné
doznání, že je nutno přistoupiti ke kompromisu ve všech těch otázkách,
které se v Janově postavily, a že nutno započít spolupráci nejen
s Evropou, to jest dělat kompromisy v politice mezinárodní, nýbrž
že je třeba dělat především kompromisy v politice vnitřní s masou
obyvatelstva nekomunistického. Takové jasné doznání nemá býti
pokořením Ruska (Hluk), ale je nutné pro Rusy samé, mají-li
svému národu pomoci. Bez jasnosti v základních otázkách
není úspěšná administrace a politika možná. (Hluk.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Min. předseda dr. Beneš (pokračuje): Janovskou konferencí vstoupilo Rusko opět do aktivní politiky mezinárodní, dostavši ve skutečnosti uznání de facto. (Výkřiky posl. inž. Junga.) Je to jistý úspěch. Ale silným hospodářským faktorem Rusko ještě není a nebude jím ještě dlouho, i když vstoupí opět do hospodářské spolupráce s Evropou.
Jednání konference janovské dalo skvělé zadostiučinění dosavadní politice československé ve věcech ruských. (Výborně!) Od roku 1917 hájíme politiku neintervenční, politiku neisolace Ruska, povlovného vývoje a hospodářské spolupráce, která by ponechávala spor o principielních otázkách theoretické diskusi, která by však prakticky ihned pomáhala ruskému lidu. (Výborně!) V tom duchu zahájili jsme také jednání o hospodářskou smlouvu a janovská konference nám v tom přiznala úplnou volnost. Je to uznání naší politiky a taktiky. (Výborně! Hluk. Předseda zvoní.)
Vláda československá má to zadostiučinění, že od pěti let provozuje ve věcech ruských politiku, která i ve sporech o ruskou politiku v Janově plně obstála. (Výborně!) Svoji vývojovou linii budeme sledovat beze změny dále. Není překážky. abychom pokračovali také v jednání se sovětskou vládou. Rozumí se, že zásady solidarity, jimiž jsme se řídili v poměru k ostatním státům evropským a specielně k našim spojencům, porušeny v ničem nebudou. (Výborně!)
K sovětskému režimu byl zaujat doposavad v Evropě trojí postup: První stanovisko jest politika zásadního odporu, která odmítá jakýkoli styk se sověty jako vládou. Pokusila se nejprve srazit je vojenskými výpravami, a když se to nepodařilo, zachovává k nim stanovisko důsledné negace. Politika druhá je opak prvé. Bez dostatečné znalosti situace v Rusku, bez poznání psychologie ruské revoluce a ruského bolševismu, bez jakýchkoli reserv přijímá možnost definitivního styku politického a diplomatického se sověty, jejich uznání a spolupráci s nimi.
Vláda československá odmítala důsledně jedno i druhé. Prvou politiku odmítala z důvodů zásadových a v tom smyslu našla takměř jednomyslný souhlas celého národa. Politiku druhou nepřijímala proto, že se jí zdála politicky nesprávnou, neschopnou dojíti k cíli, který si postavila.
Hájili jsme politiku střední cesty. (Výborně!) Byli jsme pro navázání styků, pro stálý kontakt, pro postupné upravení spolupráce na poli zejména hospodářském, přizpůsobení poměrů v Rusku ponenáhlým vývojem poměrům ostatních států, zachování tak podstatných výsledků revoluce ruské bez vyvolání další anarchie v Rusku a postupný vývoj ke spolupráci s ostatními vrstvami ruského lidu. Dle našeho soudu je to cesta jedině možná a schůdná také pro ostatní Evropu.
Politika první předpokládá nový rozvrat, anarchii a nový boj v Rusku. Politika druhá nevidí, že předbíhá událostem, že svým příliš náhlým stanoviskem znemožňuje politice první jakýkoli kompromis, zvyšuje chaos v myslích dělnických vrstev evropských a oddaluje vyřešení zásadního problému mezi komunismem a socialismem. Pro správnou politiku ruskou nezbývá proto nežli cesta třetí. Ta je zároveň s to, aby přispěla rychle na pomoc ruskému lidu a zmírnila jeho velikou bídu.
Jestliže janovská konference neměla ve věcech ruských většího úspěchu, je to zejména proto, že na ní srazila se obě krajní protichůdná stanoviska, každé jsouc hájeno z jiných politických důvodů. Kdyby Evropa dovedla zaujmouti stanovisko střední, které je zároveň výrazem určité politické methody, není pochybnosti, že by se na cestě k rekonstrukci Evropy i Ruska postupovalo s nepoměrně větší rychlostí a s mnohem větším úspěchem. (Výborně!) Není příčiny, proč bychom museli býti a priori pesimisty pro konferenci expertů v Haagu. Přáli bychom si jen, aby všechny tyto věci v tomto smyslu náležitě byly uváženy jak se strany Ruska, tak evropských států dříve, nežli se k novému jednání přikročí.
Boj o ruský problém na konferenci v Janově měl svůj veliký reflex na všechny aktuální otázky evropské politiky. Zmíním se aspoň o nejdůležitějších.
První z těchto vážných otázek byla různost názorů Anglie a Francie, na konferenci v různých formách se objevivší.
Francie od počátku neviděla s radostí svolání janovské konference. Zdála se jí předčasnou, nepřipravenou a nebezpečnou, neboť se jevily tendence diskutovat tam otázky reparací a mírových smluv a tím se po prvé pokusit o revisi mírových smluv.
Už tím, ve velkých rysech vzato, objevily se na konferenci dva politické proudy dnešní Evropy. První proud, vycházeje z výsledků poslední války, chce trvati na mírových smlouvách a na alianci z mírových smluv vyšedších; domnívá se, že postupem doby vývojově, krok za krokem, dojde se k odstranění válečné psychologie a vzájemných nepřátelství. (Výkřiky posl. Merty.) Postupným uplatňováním mírových smluv nabude se opět vzájemné důvěry a dojde se ke konečnému smíření i k nutné spolupráci mezi národy tak, jak je to v intencích Společnosti národů. Směr tento jest si vědom, že důsledky války ještě příliš mnoho lpí v duších lidí; následky čtyř zničených ohromných říší, zdevastovaných krajin, miliony zničených rodin - to všecko je ještě příliš živé a silné. Bylo by chybou dělat hned politiku, jako by tomu tak nebylo, dávala by se tím zbraň do ruky všem, kteří uznávají jen politiku moci, kteří nevěří v nutnost sbratření národů a jejichž náboženství je šovinism a militarism. (Výkřiky posl. Buriana a Blažka.)
Směr druhý má vlastně tytéž cíle, ale domnívá se, že je třeba vzíti k dosažení jeho zcela novou. taktiku a methodu politickou. Zatím, co směr první zdůrazňuje taktiku evoluční, přibírání bývalých nepřátel krok za krokem k spolupráci, aby tak bylo možno se přesvědčit o dobré vůli všech navzájem, chce směr druhý násilně a rychle zlomit s tradicí války, chce zapomenout okamžitě na vše, zdůrazňuje nutnost okamžité a bezvýhradné spolupráce se všemi ostatními, není nedůtklivý ve věcech mírových smluv, nečiní žádných rozdílů mezi bývalými spojenci a bývalými nepřáteli a chová se i k sovětskému Rusku se stejnou tendencí. Směr ten je vysloveně pacifistický, žádá a mluví mnoho o odzbrojení vůbec; je také umírněný ve věcech reparačních.
Směr tento vyznačuje se zároveň jistou nedůvěrou k malým státům, ježto se vy tvořila propagandou legenda, jakoby státy malé byly šovinističtější a militarističtější než státy velké. Výrazem této nedůvěry je také starost o národnostní minority v malých státech a specielně ve státech nových, stejně tak jako snaha omeziti hospodářskou neodvislost těchto malých států pracováním k vytvoření větších zájmových sfér hospodářských.
V celém jednání janovské konference při sebe menší, třeba jen formální otázce, vy skytly se tyto dvě tendence a konflikt mezi nimi.
Běžně, ač ne zcela správně, se ztotožňuje první směr politický s politikou francouzskou, druhý směr s politikou anglickou a italskou; politika americká má svoje místo zvláštní a jen v některých otázkách přijímá tendence politiky pacifistické, v některých francouzské, v jiných anglické.
Bývalé státy nepřátelské staví se přirozeně šmahem za směr druhý. Je také přirozeno, že národnostní minority v nových státech projevují svoje sympatie k tomuto směru politickému a snaží se působit ve svém státě k tomu, aby tato politická tendence zvítězila.
Je pravda, že se činí pokusy tento druhý směr politický vyhlašovat za systém demokracie a pokroku, zatím co systém první se stigmatisuje jako reakce a násilnictví. Na to, myslím, není třeba reagovat. Velmi často ti, kteří byli za války ochránci skutečné reakce a skutečného násilnictví, cítí se na jednou povolanými ochránci pokroku (Tak jest! Výborně!), národnostní a sociální spravedlnosti, demokratických principů, a dovolávají se nyní tohoto směru zahraniční politiky.
Zdůraznění obou těchto politických směrů na konferenci janovské vyvolalo to, čemu se dnes začíná říkat "krise aliancí"; začíná se následkem sporů mezi Anglií a Francií na konferenci diskutovat o tom, zdali dřívější spojenecké svazky mezi Anglií a Francií potrvají čili nic.
Dosud se na jedné straně soudilo, že je nutno spojenectví z války podle okolností přeměnit, podržet všechno, čeho poválečné poměry jako společného potřebují, a trvat tak dále na zásadní solidaritě, jež mezi státy spojeneckými na základě války existuje. Při tom počítalo se s tím, že svazky ty doplněny budou řadou dohod mezi spojeneckými státy, zejména tak zv. franko-britským garančním paktem, k němuž by přistoupila také Belgie, dále specielní dohodou s Italií a eventuelními zvláštními dohodami se státy centrální Evropy. Předpokládalo se, že by byl takto vytvořen zvláštní garanční pakt evropský. Tento evropský pakt garanční by na konec obsahoval také Německo.
Tento politický systém by měl hlavně za úkol, systematicky vybudovat Evropu poválečnou, pokračovat důsledně ve smlouvách mírových, snažit se je uplatňovat bez krisí a násilí, vytvořit atmosféru klidu, vyřešit především v klidu problém reparační a zabraňovat jakýmkoliv pokusům o politiku katastrofální, ať se strany katastrofalistů pravých nebo katastrofalistů levých, ať se strany militaristů a šovinistů, nebo se strany těch, již soustavně sabotují mírové smlouvy.
Proti tomu stojí koncepce druhá, která zdůrazňujíc, že spojenectví z války může vyvolávat dojem, že se chce pokračovat v politice válečné, hájí stanovisko nikoliv rozbití dřívějších dohod, nýbrž jisté větší uvolněnosti a větší svobody pohybu při řešení jednotlivých mezinárodních otázek. Dlužno zdůrazniti, že nejde dnes ani o manifestační rozbití dosavadní čtyřdohody anglo-franko-italsko-japonské, ani dosavadní válečné solidarity spojenecké, v níž jsou zároveň i Belgie s ostatními státy středoevropskými, ani o nějaké odstranění dnešní užší spolupráce mezi Anglií a Francií. Stejně nejde o to, aby na místě těchto minulých dohod vytvořily se okamžitě nové bloky spojenecké s přibráním bývalých mocností nepřátelských, na př. Německa, anebo snad nyní sovětského Ruska. Na to je příliš brzo, překážky k tomu jsou veliké, rozhodující činitelé političtí jsou si toho dobře vědomi a vážně také na to nepomýšlí. Političtí činitelé francouzští, angličtí a italští dobře vidí dalekosáhlé důsledky z toho plynoucí. Vidí také, že Německo v dnešním svém stavu pro nějakou alianci je kontrahentem nevhodným, stejně tak jako Rusko. Veřejné mínění těchto států by to nesneslo.
Objektivně souzeno, jeví se nám tudíž po janovské konferencí tak zv. krise aliancí v tom světle, že nedá se pro okamžik počítati s nějakým důkladnějším a podrobnějším propracováním principů dosavadních aliancí spojeneckých. Domnívám se, že je to pro Evropu chyba. Pokud mohu viděti, cítí se to také ve všech vážných politických kruzích německých, které jsou si vědomy toho, že pevná spojenecká politika francouzsko-anglická dává Německu větší možnost k hospodářské rekonstrukci, k mírnějšímu vyřešení otázky reparační a vůbec ke klidnějšímu politickému vývoji v několika příštích letech. Mluví se mnoho o isolaci Francie, zejména v různých kruzích protifrancouzských. Chtěl bych upozornit na to, že je to neporozumění dnešní skutečné politické situace v Evropě. Jsou to právě také některé kruhy nejnacionalističtější ve Francii, které si této isolace také přejí.
Tento vývoj k větší politické volnosti obou stran je ostatně přirozený: společná velká nebezpečí, jež spojence za války úzce spojovala, nyní čím dál tím více mizí a více se mezi nimi jedná o řešení otázek, v nichž zájmy obou jsou často nejednotné. Proto na rozpory, jaké se vyskytly na konferenci janovské, musíme býti stále připraveni; ale není potřebí se obávati velikých roztržek a změn fronty. Různost zájmů je přirozená; úkolem moderní politiky je právě nalézti přes tu různost pravou shodu.
Není však pochybnosti, že různá příležitostná nová diplomatická seskupení, jež by tu a tam mohla vzniknouti, dojem nejistoty a nehotovosti evropských států budou jen zvyšovati. Tím více nutno zdůrazniti za těchto okolností naší spolupráci se státy nám nejbližšími, nejen ve věcech obrany státu, ale také v diplomatickém jednání na konferenci a na kongresech mezinárodních je tato spolupráce pro každého z nás nedocenitelná a přináší nám veliké mravní i materielní úspěchy. (Výborně!)
Naše politika na tento okamžik byla připravena právě prací minulých již let, kdy si svoji posici zajistila a kdy si své aliance připravila. Nemá, co by změnila na svém poměru k Francii, Anglii nebo Italii, na svém poměru k Německu nebo k Rusku. Ve své dosavadní linii ke všem těmto státům bude pokračovati. Ale na možné události bude v každém směru připravena. (Výborně!)
Od posledních dvou let program těchto dvou politických proudů ponenáhlu se vypracovává a na konferenci v Janově již dost jasně vynikl. U nás dávalo se tomu výraz čas od času dotazy a útoky na naši zahraniční politiku, jíž bývala kladena otázka, zdali chce dělati politiku francouzskou či anglickou. Jedni mluvili o vasalství Francii, jiní vytýkali reakcionářství, jiní zase neradi viděli naši politiku ruskou. Nebyli jsme jim dosti ani rusofily, ani frankofily. (Výkřiky posl. Merty.) Ale byli jsme také označováni za germanofily.
Konference janovská nás vybízí, abychom k těmto výtkám řekli několik definitivnějších slov. Vláda československá vždy. odpovídala na uvedené výtky, že dělá politiku československou. (Výborně!) Přímo skvělým dokladem toho všeho, co právě bylo řečeno, byla naše politika na janovské konferenci. (Výborně!) Ta z kořene vyvrátila nevěcnou politiku domácích odpůrců.
Kdo aspoň trochu rozumí principům
mezinárodní politiky, neptá se pouze, s kým ten neb onen stát
jde, nýbrž postaví si především otázku, jaké a kde jsou zájmy
státu a které jsou principy, podle nichž provádí svoji zahraniční
politiku. (Výborně!) Tradicí našeho národa byl vždy demokratism
a pokrok politický a sociální. Zachováme si tuto tradici. (Výkřiky.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Min. předs. dr. Beneš (pokračuje): Zájmem naším je, aby byly dodrženy a uplatněny mírové smlouvy (Výborně!), aby zjevní nebo skrytí nepřátelé našeho státu nemohli pokrytecky zneužívati hesel pokrokovosti a demokracie k rozsévání nových sporů v Evropě a k rozbíjení základů tohoto státu, aby nové Rusko co nejrychleji spolupracovalo na politické i hospodářské rekonstrukci Evropy a abychom se nevrátili k systému předválečného šíleného zbrojení,
jenž vedl k válce světové. Stejně je také naším zájmem, aby národnostní minority v jednotlivých státech dosáhly té míry svobody, která je se zájmy státu slučitelná a která umožňuje dobré vztahy mezi státy.
Tím je dána naše zahraniční politika, jak jsme ji prováděli od samého počátku a jak ji máme v úmyslu prováděti dále; tím je dána také odpověď, zdali děláme politiku francouzskou či anglickou. Političtí odpůrcové budou dále mluvit o vasalství, dále vykládat o naší závislosti na jedněch, protože cílem jejich je docíliti opravdové závislosti na jiných a v každém případě dělat obtíže státu. (Výborně!)
Každý malý stát musí bráti zřetel k tomu, jaká stanoviska zaujímají státy velké, a podle toho do jisté míry musí se řídit. Ale jeho společenství se státem velkým je omezeno zájmy státu vlastního; a velký stát respektuje vitální zájmy státu menšího, když tento se dostane do situace, kdy musí volit své vlastní stanovisko.
Zdá se však, že tuto abecedu u nás mnozí dosud nepochopili. Základem veškeré naší politiky zahraniční hned od počátku bylo, abychom mohli dělat politiku svou, politiku skutečně československou. Jen tak jsme a zůstaneme cenným spojencem tomu, s nímž jdeme. A v tom je význam Malé Dohody, jež nám a stejně i ostatním členům takovou politiku usnadňuje, neboť vychází z historických, geografických a ekonomických předpokladů tohoto státu.
Stát náš není a nesmí být nikdy hříčkou žádného velkého státu a také se nemůžeme předem zavazovat nějakému uměle konstruovanému příštímu Rusku. Stanovisko toto není neslovanským. Naopak, je skutečným předpokladem seriosní politiky slovanské. Právě v Janově znovu ještě blíže jsme si uvědomili s ministrem Ninčičem nutnost těsné spolupráce a všestranné aliance pro budoucnost; stejně tak viděli jsme jasně, co nás poutá k Polákům, a dokonce i v jednání s Čičerinem na otázky politiky slovanské jsme nezapomněli. Ale byl by čas, aby v těchto věcech u nás konečně bylo jasno a aby přestala politika čistě abstraktních a tím prázdných hesel.
Centrální Evropa začíná být konsolidovanou částí Evropy. Možno dokonce říci, že je konsolidovanější než se všeobecně myslilo; a ukázalo se to na konferenci janovské. Máme sice řadu obtíží, ale za těch několik let učinili jsme pokroky veliké. V centrální Evropě jsme dnes dohodnuti s Jihoslovanskem, Rumunskem a Polskem tak, že není žádného bezprostředního nebezpečí z nějakých pokusů ke změně dnešního stavu Evropy. Den co den stav tento se upevňuje; chtěl bych zdůraznit, že právě janovskou konferencí, která podle cílů některých politiků měla být prvním útokem na mírové smlouvy, ve skutečnosti nový stav centrální Evropy byl upevněn. (Výkřiky.)
Je to zásluhou politiky, která soustavně od konce války pracuje k organisaci střední Evropy, která jest si vědoma bezprostředních vlastních úkolů a povinností, a která, aniž by chtěla v této organisaci centrální Evropy vidět nějakou záruku věčné bezpečnosti našeho státu, vidí v ní přece jen silný prostředek k upevnění jeho základů. A že tato naše politika je dobře promyšlena, vysvítá z toho, že základy Malé Dohody byly smluveny hned v prosinci 1918 ještě v Paříži.
Tato naše politika v ničem nemění náš blízký a vřelý poměr k Francii, Anglii a k jiným. Naopak, naše samostatnost a pevnost v zahraniční politice jen vážnost a cenu naši jako spojence zvyšují. Bylo však už třeba tato slova říci a janovská konference dala k tomu dobrou příležitost.
Janovská konference byla pro Malou Dohodu a Polsko první příležitostí k zjevné mezinárodní diplomatické spolupráci. Možno říci hned, že se spolupráce ta úplně osvědčila. (Výborně!)
V komisích ekonomické, finanční a transportní postupovali experti důsledně společně a docílili toho, co v zájmu Malé Dohody bylo třeba. Ve věcech politických byl smluven postup dopodrobna, šéfové delegací byli neustále ve styku, o každé politické otázce jednali společně a rozhodovali společně, a možno říci se vším důrazem, že za celou konferenci nebylo ničeho, ať po stránce věcné, ať formální, ať osobní, co by bylo dalo podnět k neshodám. Zástupci Polska účastnili se stále všech našich porad a také s nimi, jak ve věcech formálních tak i hlavních otázkách, postupovali jsme jednotně. Upřímnost a loyálnost při této spolupráci osvědčila se úplně se strany všech účastníků. Odcházeli jsme z konference
s přáním, aby podobná spolupráce udržela se i v budoucnosti. Všeobecně se konstatovalo, že jedno z aktiv janovské konference bylo právě upevnění se a utvrzení mezinárodního politického vlivu Malé Dohody a s ní pracujícího Polska. (Výborně!)
Nebudu zde uvádět všechny konkrétní případy této spolupráce. Upozorňuji, že naše skupina v jednotlivých otázkách na janovské konferenci se postavivších zaujímala pravidelně stanovisko umírněné a zprostředkující. Tak na př. ve sporu anglo-francouzském hleděla zmírňovat protivy. Ve věci memoranda ruského měla stanovisko umírněné, a když se jednalo o definitivní vyslovení se ve věci ruské, hájila stanovisko, že by nebylo vhodno veškero jednání s Ruskem přerušit a zahnat Rusko opět do isolace. Když jednalo se o závazek, podle kterého nemají se jednotlivé státy navzájem napadnouti, hájila naše skupina stanovisko střední, to jest, že sice není třeba nějak zvlášť usilovat o zabezpečení mírových smluv, ale že je třeba v paktu tom uvést, že předpokladem všech podobných mezinárodních závazků je, aby každý respektoval hlavní princip mezinárodního práva, t. j. respektoval své závazky.
Je patrno, že uplatnily se ve všech těchto otázkách směrnice, které v naší zahraniční politice už od počátku zachováváme.
Vzhledem k tomu, že konference měla diskutovat otázku, jak znovu vytvořit prostředí mezinárodní důvěry, domnívala se celá řada států a politiků, že bude možno přinést na konferenci různé nepříjemné otázky a rozvířit tam tendenční propagandu. Tak byl učiněn pokus na př. mluvit o otázkách národnostních vedle celé řady otázek jiných.
Československá delegace měla příležitost zdůrazniti, že jednak jsou to mírové smlouvy, jež ji zavazují ve věcech minoritních, jednak je to kontrola Společnosti Národů, jíž také prakticky podléhá. Ale přišla na konferenci janovskou za tím účelem, aby pracovala pro mír a spolupráci se sousedy a nikoli, aby rekriminovala. Litovala jen, že také jiní neměli tolik taktu, a z důvodů, jež nemohou přispívat k uklidnění mezi státy, pokoušeli se znovu vyvolávat spory. Všichni členové Malé Dohody odmítli podobné pokusy velmi rozhodně a oprávněnost jejich stanoviska byla uznána.