Předseda (zvoní):
Uděluji slovo poslednímu
řečníku v debatě generální, jímž jest pan posl. Skalák.
Posl. Skalák: Slavná sněmovno! Předložený dodatečný rozpočet vyvolal jak u referenta pana profesora dr. Srdínka, tak i u mnohých dalších řečníků velmi smíšené pocity. Ozývala se tu neskrývaná roztrpčenost nad tím, že vůbec došlo k dodatečnému rozpočtu, ale byla oslazována vědomím, že máme více na úhradu jeho, nežli jsme počítali. Také nepříznivý dojem, že dodatečným rozpočtem rozpočet na r. 1921 překročil plných 18 miliard korun, byl oslazován vědomím a mohl býti zastřen útěchou, která plynula z toho, že československá koruna za hranicemi nabývá na ceně.
Je nepopiratelné, že zejména tento poslední fakt bude míti v zápětí různé národohospodářské důsledky, a také v tomto směru debata poskytla k tomu určitého materiálu. Zejména byl to mluvčí národní demokracie p. dr. Rašín, který nejen za svoji stranu, nýbrž za celou třídu kapitalistickou vyvodil zde řadu závěrů v takové systematičnosti, že považuji přímo za svou povinnost jako jeho politický a národohospodářský odpůrce vývody jeho se zabývati.
Pan dr. Rašín hned na samém začátku své řeči považoval za nutné poučiti nás o tom, že "veškero rozlišování daní přímých a nepřímých jest skutečným přežitkem" a že "konsumenti zaplatí to všecko". Přímé daně, vysvětloval, přesouvají se na konsumenty, a čím uděláte daň přímou těžší, tím více nutíte k tomu, aby byla přesouvána do cen. Že toto poučování bylo mířeno do našich řad, vysvítá nejen z toho, že navazoval na řeč soudruha Bubníka, nýbrž hlavně z té okolnosti, že žádná z vládních stran socialistických dnes už nečiní jako druhdy rozdílu mezi daní přímou a nepřímou, ale hlasují svědomitě a pečlivě pro všechny daně bez výjimky.
Leč poučení, které nám chtěl uděliti pan dr. Rašín, přišlo poněkud pozdě, je zbytečné a nepraví nám nic nového. Již ve své prvé řeči v této sněmovně dne 2. června 1920 poukázal jsem na to, že na přímé dani ze jmění nezaplatí kapitalisté, průmyslníci a podnikatelé z vlastních kapes ani haléře, poněvadž ji prostě převalí na konsumenty. Tehdáž bylo proti tomu z vašich řad, pánové, remonstrováno. Ale už rok před tím, v květnu 1919, konstatoval jsem ve svém spisku "Světová revoluce", že rozdíl, který jsme kdysi činívali mezi daněmi přímými a nepřímými, dnes pozbyl všeho významu, poněvadž "každou přímou dávku převádí buržoasie na konsumenty". A ve své řeči v podzimní debatě rozpočtové jsem ukázal na důsledek, k němuž vede tento celý systém: že veškero zdaňování obyvatelstva nabylo převážného rázu zdanění důchodu mzdového a platového, zatím co renta kapitálová zůstává uchráněna, a navrhoval jsem proto zdanění reálných hodnot, to jest sestátňování a konfiskaci majetku. Jestliže přes to vše poukazujeme na úžasný nepoměr mezi daněmi přímými a nepřímými, děje se to z velmi dobrého důvodu, že totiž široké vrstvy ještě dnes neustále nechtějí rozuměti tomu, že konsument zaplatí všecko, tak jako to právě pan dr. Rašín řekl, a že i daně předepsané přímo kapitalistům, jsou přesouvány na konsumenty, což se až dosud popíralo.
Jsem tedy panu dr. Rašínovi velmi povděčen za jeho upřímnost, s jakou rozplašil předsudek o "vysoké poplatnosti podnikatelských kruhů", předsudek, že kapitalisté platí více daní než každý jiný konsument, zřízenec nebo úředník. Přes to však je v úvaze pana dr. Rašína jisté nedopatření. On se tváří tak, jako kdyby neznal národohospodářského rozdílu mezi konsumentem a konsumentem. Jeho "konsument", toť onen abstraktní "občan", jakých je plna celá republika a mezi nimiž dle výroku presidentova není vůbec žádného rozdílu. A přece rozdíl mezi konsumentem-kapitalistou a konsumentem-dělníkem je zcela zřetelný. Konsument-kapitalista mnohem snáze než dělník zaplatil by kvotu daňovou, která naň připadá, kdyby vůbec nějakou platil. Jako všecka ostatní břemena veřejná přenáší konsument-kapitalista svoje zatížení, svoji kvotu prostě k ceně svého zboží nebo výrobku. Dělník a gážista naproti tomu zaplatí svoji daňovou kvotu skutečně ze svého. To znamená, že jeho nominelní důchod ze mzdy nebo platu je prostě o tuto daňovou kvotu zkrácen, zmenšen. Připadá-li na př. z úhrnného zatížení všemi daněmi 11 miliard pro přítomný rozpočtový rok suma 4230 K na pětičlennou rodinu, to znamená, že důchod dělníka a zřízence jest vskutku o tuto strašlivou sumu zkrácen, že dělník nebo zřízenec zaplatí ji opravdu ze svého, kdežto příslušník třídy kapitalistické, který nějakým způsobem, výrobou nebo prodejem zboží, náklad ten přesune na konsumenty, zůstává de facto úplně nezdaněn. To je rozdíl mezi konsumentem-kapitalistou a mezi konsumentem-gážistou nebo dělníkem. Leč toto faktum je jenom logickým důsledkem vývodů pana dr. Rašína, a my doufáme, že jich nebude pan dr. Rašín vyvraceti, až k nim sáhneme při jiných příležitostech, zejména také v lidových shromážděních.
Než, slavná sněmovno, záhy z dalších vývodů pana dr. Rašína jsme přišli tomu na chuť, proč pan doktor přiznání ono učinil. Soudí totiž, že nyní, až nastane větší hospodárnost v rozpočtu, bude možno přikročiti k reformě daní. A poněvadž mezi daněmi přímými a nepřímými není žádného rozdílu, soudí, že nutno začíti s daněmi přímými a upraviti sazbu tak, abychom přesunování daně učinili zbytečným. Jinými slovy, snižování daně má býti zahájeno u daně přímé. Rozumíme této finanční politice pana dr. Rašína. Pan dr. Rašín má na mysli zájem své kapitalistické třídy, pamatuje na budoucnost, předpokládá, že vstupujeme do tak zvaných normálních dob, a že za nedlouho kapitalisté a podnikatelé světovou soutěží budou donuceni aspoň část břemen, přímými daněmi jim uložených, skutečně také převzíti, své zisky snížiti a omeziti. Proto volá, aby se začalo se snižováním daní přímých, používaje k tomu argumentu, že na konec všechny přímé daně se přesouvají na konsumenty. Leč dělníci a zaměstnanci se nemohou těmito argumenty dáti oklamati. Jejich heslo musí býti, aby odbourávání daní začalo s daněmi nepřímými a daně přímé aby přišly až naposled, bude-li stát tak šťastný, že by došlo i na ně.
Dále mluvil pan dr. Rašín o rovnováze rozpočtu a proti úhradě deficitu půjčkami, poněvadž obyvatelstvo v takovém případě musí půjčiti, co uspořilo, a těchto úspor prý není. Co bylo půjčeno, bylo převzato z provozovacího kapitálu celkového národohospodářství, a to se prý stalo na úkor všech. Tedy slovíčko k těmto úsporám: Je-li stav věci vskutku takový, že úspor mezi obyvatelstvem není, jak to líčí pan dr. Rašín, pak nechápeme, jak mohl býti vybudován zákon o stavebním ruchu na předpokladu, že na zápůjčkách loterních sejde se kapitál 3 miliard korun. Vskutku máme na tento fond dnes pohromadě nanejvýš 40 mil. K, které stěží kryjí běžnou režii - to jest celkem potvrzeni poznámek pana dr. Rašína, jakož i fakta, že stavební zákon jest vybudován na písku. Na druhé straně však, slavná sněmovno, dostali jsme nedávno na stůl předlohu strany československých socialistů, dle které se může každý přesvědčiti, že ve spořitelnách a finančních úřadech leží nejméně 12 miliard Kč nezužitkovaných úsporových kapitálů. Z těchto vkladů běží nepatrný peněžní úrok, naproti tomu nelze však dosíci průmyslových úvěrů nežli za lichvářské peníze. Konečně jest známo, že agrární kruhy ukládají doma čili thesaurují. Z těchto faktů plyne hned několik poučení, a to: že neúspěch domácích půjček není zaviněn nedostatkem úspor, ale nedůvěrou kruhů, která mají vlastenectví plná ústa, dokavad se nežádá na nich činného přispění státu, z něhož mají v prvé řadě oni sami prospěch. Za druhé, že kapitálu bylo by dostatek k různým hospodářským účelům, kdyby k tomu bylo také dostatek pevné vůle se strany vlády, a konečně, že velké banky zvykly si tou měrou na inflaci zisků, že brzdí uměle hospodářský a průmyslový rozvoj, jen aby zabezpečily, jen aby utvrdily vysoké rozpětí mezi úrokem aktivním a pasivním, a konečně poučení, že kruhy, k nimž pan dr. Rašín politicky náleží a k nimž mluvil, podobají se biblickým fariseům, "kteří praví, ale nečiní," jinými slovy: kteří mají plná ústa krásných napomenutí, ale jednají opačně.
To je viditelno zejména z další vývodů páně Rašínových. Pan dr. Rašín volá po úspornosti ve státním hospodářství a praví dokonce: "Musíme šetřiti, kde se šetřiti dá, šetřiti na výdajích, na rozmařilostech, šetřiti na věcech, které nejsou produktivní, musíme chtíce nechtíce zavésti pořádek, abychom snížili cifru 18 miliard úhrnného rozpočtu."
Opravdu, pánové, byli bychom bezmála v pokušení nadíti se toho, že pan dr. Rašín se stane velikým harcovníkem za snížení vojenského rozpočtu a vojenských výdajů, a zejména snižování veškerých luxuriosních výdajů na různé representativní budovy a zámky, které jsou vždycky dobrou záminkou pro podnikatele a zprostředkovatele. Po radikálních výrazech nadáli bychom se, že p. dr. Rašín bude v celé řadě případů státi po boku oposičních stran. Ovšem to je nemyslitelno a nemožno, a tak celá sofistika páně doktorova se obrací docela v jiný směr. Kam, o tom svědčí předvánoční usnesení této sněmovny, na kterém strana pana dr. Rašína měla svůj podíl se všemi ostatními stranami vládními: je to usnesení proti platům státních zaměstnanců a učitelů.
Pan dr. Rašín se bije v prsa: "My jsme jak ve svém hospodářství soukromém, tak i ve státním zvyšovali důchody velmi mnoho." A nyní se bude prý jednati o to, abychom snižovali zisky a mzdy. Teď prý se objeví ten idealismus! Pánové, myslím, že kdybychom čekali na ten idealismus, nedočkali bychom se do soudného dne. Je dnes přece všeobecně známo, že v národním hospodářství taková kategorie, jako je idealismus, vůbec neexistuje, leda jako příkrov brutálních zájmů těch koterií a úředníků, kteří se tímto pojmem honosí a ohánějí. Nuže, jak to bude s tím snižováním podnikatelských zisků, o tom si nemusíme po výkladů páně Rašínově o přesouvání břemen činiti žádných ilusí. Zejména nepochybujeme o tom, že nastane velmi prudký nápor na idealismus dělníku, aby slevili ze svých mezd, třebaže ceny průmyslových výrobků, jmenovitě látek a obuvi, neklesly ještě tak, aby se staly přístupnými i těm nejchudším. Současně bude prý dělnictvo přesvědčováno, že jest v jeho zájmu, aby výkonnost jeho stoupla. Tedy snižování mezd a podněcování, anebo lépe řečeno: vynucování výkonnosti, to je heslo, se kterým strana páně doktorova do nastávajícího období přichází. Ale to se nám také slibuje pod čerstvými dojmy silného vzestupu koruny na zahraničním peněžním trhu, neboť tento vzestup má za následek onu stinnou stránku, že záhy nebudeme moci pracovati pro vývoz a že naše tovary se zdraží a naše "vysoká valuta" stane se nám osudnou.
Pánové, za těchto okolností nečiňte si naděje, že dělnictvo bez náležitých záruk, že jeho životní míra je uhájena, dá se donutiti k nějakým ústupkům. Nechte ždímání, nátlaku a sweating-systému a umožněte dělníku existenci jeho minimálního zabezpečení životní úrovně, lidského a kulturního života, a výrobnost stoupne sama. Vy však žádáte napřed obětí od dělníka, žádáte, aby převzal odpovědnost za rozvrácené národní a světové hospodářství a také odpovědnost za aktivitu státního rozpočtu, a zapomínáte, že dělník a dělnická mzda jest posledním článkem ve výrobě a hospodářství, na kterém lze šetřiti. Je-li dnes uhlí dražší 18 až 23krát, koks 28krát, železo 37krát, plech 45krát nežli před válkou, a jsou-li mzdy zvýšeny 10 až 13krát, musí býti započato s odbouráváním cen jinde než u dělníka. Také mzdy textilníků byly zvýšeny sotva 10krát nad úroveň předválečnou, a přece průměrná cena různých textilií činí třicateronásobek cen předválečných. Stejně tak tomu je i při jiných odvětvích průmyslových. Zde by se měl účinek stoupnutí koruny projeviti nejdříve bez újmy snížení mezd, dokud ceny neklesnou pod míru mzdového koeficientu.
Ve svém výkladu p. dr. Rašín minul úplně jeden zjev, inflaci. On mluvil o inflaci mezd, důchodů, rozpočtu, daní, valuty atd., atd., ale nedotkl se kategorie inflace kapitálu, vzniklé ukládáním poválečných zisků. Je přece všeobecně známo, že válečné zisky ve skutečnosti nevyrovnají se, pokud se týče nominální výše, poválečným ziskům. Nominální množství těchto zisků poválečných je mnohem větší než zisky válečné, které byly již podrobeny dani z jmění. Nyní však vzrůstající cenou koruny nabývají zisky poválečné úměrně na vnitřní hodnotě, a jestliže se přichází s požadavkem, aby dělnictvo, zřízenectvo a úřednictvo slevilo na mzdách, mělo by předcházeti účinné zdanění kapitalií dle vzrůstající kupní ceny koruny. Pan dr. Rašín mluvil o důchodové inflaci; zde však máme inflaci kapitálu, kde bychom mohli hodně získati, aniž bychom potřebovali někomu křivditi, jak to bylo v jeho referátu řečeno.
My víme ovšem, že také tyto kruhy vlastníků budou se proti podobné deflaci kapitálu brániti zuby nehty, ač nemají k tomu důvodu, poněvadž jejich úroveň životní, jejich životní míra zůstane i nadále nedotčena, kdežto u dělníků a gážistů existuje nízká míra důchodová, jež už dnes působí zhoubně na snížení životní úrovně. My víme, že kruhy, jichž jménem mluvil p. dr. Rašín, budou trvati na tom, aby inflace kapitálová byla na nejvyšším stupni stabilisována, i kdyby koruna se přiblížila k předválečné paritě. Víme, že bude naléháno jenom na deflaci důchodů mzdových a platových, a z toho, pánové, nemůže vzejíti nic jiného, než boj, krajní, zoufalý boj dělnictva a všech zaměstnanců proti vašim útokům na jejich životní minimum.
V tomto znamení vcházíme do období,
o kterém se domníváte, že bude obdobím vaší konjunktury a úplného
zotročení dělnictva. Přesvědčíte se však za krátko, že vaše představy
jsou klamné. Dělnictvo se více zotročiti nedá, a příznaky dalšího
rozkladu kapitalistické soustavy jsou stále důraznější a zřetelnější,
než abyste mohli počítati s návratem do "normálních poměrů"
v měřítku světovém. Dnes už, tři léta po uzavření Versailleského
míru, došla bezradnost kapitalistického světa do takových mezí,
že mluvčí buržoasie anglické chytá se radikálního hesla utvoření
Spojených států evropských. Jeho iluse budou rozptýleny slepotou
a neoblomností francouzských imperialistů, a tvůrcem Spojených
států evropských, obnovitelem pořádku světového, nebude žádný
Lloyd George, žádný diplomat měšťáckého státu, nýbrž výhradně
revoluční proletariát evropský. (Výborně! Potlesk komunistických
poslanců.)
Předseda (zvoní): Ježto v rozpravě povšechné jest listina řečníků vyčerpána, jest rozprava tato skončena. Nebude-li námitek, přikročíme ihned k rozpravě podrobné o dodatku k zákonu finančnímu a k dodatečnému rozpočtu, a to bez rozvržení na oddíly. Námitek proti tomu není? (Nebyly.)
Není jich. V řečnické listině jsou zapsáni: "proti" páni posl. Uhl, dr. Juriga, dr. Keibl, Tausik, Mark, Jos. Fischer, Kučera, Brodecký, Leibl, Röttel, Scharnagl, Schäfer, Kostka, na straně "pro" páni posl. Laube, Ant. Novák, Adámek, dr. Hajn, Modráček, Hrušovský, Rosolová, Košek, Netolický, Zavřel, Bránecký, Roudnický, Pechmanová, J. Černý (rep.), Fr. Navrátil, Purkyňová, Pšenička.
Uděluji slovo prvnímu řečníku
na straně "kontra", jímž jest pan posl. Uhl.
Posl. Uhl (německy):
Slavná sněmovno! Poslední dobou jsme z úst osob, stojících
velmi vysoko, vždy znova slýchali výrok, že naše republika nemá
militarismu. Také pan president republiky se toho dovolával ve
svém novoročním poselství; také v tomto poselství se s obzvláštním
důrazem poukazovalo na to, že nemáme militarismu. Vykládá se tam,
že militarismus je soustavou, kterou celá státní správa.... (Nepokoj.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Uhl (pokračuje): ... je vedena ve vojenském duchu, kde vojsko je stavem výsadním. Novoroční poselství vykládá dále, že výchova našeho vojska a celá organisace směřuje k vytvoření demokratické armády. Podobně se vyjádřil také pan ministr národní obrany v jednáních rozpočtového výboru v prosinci. Také pan ministr nár. obrany opět a opět zdůrazňoval, že nemáme militarismu. My jsme ovšem jiného názoru, a již to, že musíme v této sněmovně vždy znovu mluviti o nárocích a potřebách našeho militarismu, ukazuje nám, že tento výrok není případný, a že právě militarismus máme. Náš militarismus se projevuje již v nesmírné početní síle armády, ukazuje se však také v náramných finančních požadavcích, které vymáhá stále a stále na zákonodárných sborech. Musíme říci, že se příslušníci našeho militarismu liší také zákonným ustanovením od ostatních státních občanů. Jeho příslušníci jsou právě taková kasta, jak ji znal dřívější monarchistický militarismus.
Také u nás je tomu tak, že militarismus jest od ostatních státně-občanských zřízení oddělen zvláštními zákonnými ustanoveními, že se od nich liší. V novoročním poselství presidentově se ukazuje na to, že má býti náš militarismus demokratický. My jsme jiného názoru. Neboť musíme poukázat na to, že se nám naši státní občané ve vojenském kabátě zbavují politických práv, že se jim chce vzíti volební právo, že se právě pokládají za státní občany jiného druhu, jiné jakosti, nežli jest obyvatelstvo civilní. Právě tak není v naší armádě demokratických zařízení. Poukazuji pouze na to, že žádáme již léta skutečného demokratického zastoupení vojenského stavu, že však vojenská správa tomuto přání až do dneška nevyhověla. Spoluurčovacího práva vojáci vůbec nemají. Musí právě tak jako vojáci jiných armád přijmouti klidně všechno, co představení uznají za dobré. Také rozdíl mezi vojáky a důstojníky ukazuje se v naší armádě stále křiklavěji. Poukazuji pouze na rozličné rozkazy, které byly vydány, a v nichž se mužstvu nakazuje, aby řádně zdravilo svoje nadřízené představené. Vidíme také, že tento rozdíl oživuje všude i ve styku mezi mužstvem a důstojníky, a že se vzmáhá čím dále tím více. Také cepování se znovu křísí. Náš militarismus charakterisuje také služební doba, kterou máme. Dvouletá služební doba je podle našeho názoru zařízení, které by mohlo býti za všech okolností odstraněno nebo obmezeno. Že militarismus máme, ukazují zcela jasně výlohy na armádu. Více než čtvrtina všech státních výdajů se dává na militarismus. Máme dojem, že zdůrazňuje-li se, že nemáme militarismu, je to jen proto, aby se potlačily pochybnosti vlastního národa, který přece má antimilitaristickou tradici, proti vytvoření a rázu vlastního vojska.
Pan ministr financí vytyčil při svém nastoupení zásadu spořiti, jistě že pěknou zásadu. Je dobrá, jestliže se jí užívá. Ale právě tam, kde by se jí dalo nejsnáze užíti, při našem militarismu, zapomíná pan ministr financí na tuto zásadu, zde se jí neužívá, zde neplatí. Nyní máme při tomto dodatečném rozpočtu povoliti pro militarismus opět daleko přes 200 milionů korun. Není to tak dlouho, co za sebou máme velikou vojenskou akci: mobilisaci. Musili jsme tehdy poznamenati, že přes nesmírné prostředky, které již byly vydány na armádu tohoto státu, provedená mobilisace ukázala prazvláštní fakta a nedostatky. Ačkoli pan ministr národní obrany projevil spokojenost s průběhem a provedením mobilisace, nelze popírati, že ukázaly se náramné nedostatky. Ve výkladech vojenských kruhů se zvláště zdůrazňovalo, že je naše výzbroj znamenitá, ba že bychom ve vážném případě mohli postoupiti materiál svým špatně vyzbrojeným spojencům. Nemohu to přezkoušeti, nevím, je-li to správné. Je-li to však pravda, je to důkazem, že zbrojíme nad potřebu a že se skutečně nešetří prostředky na naši válečnou výzbroj. Ale každá věc má dvě stránky, a rub mobilisace vypadá v podstatě jinak. Uvedu jen zcela krátce některé skutečnosti. Mobilisovali jsme jen několik ročníků, a přece se již z toho ukázalo, že se jedné stránce vojenského aparátu nedostávalo všeho. Rozpřáhne-li se stát k takovému velikému, mohutnému a významnému gestu, řekli bychom, že musí býti splněny také všechny podmínky. Pouze puškami, děly a střelivem, pouze vražednými nástroji nelze přece vésti válku. K tomu třeba také lidí. Ale jak bylo postaráno o lidi, to je druhá stránka té otázky, a zde nelze říci, že by o ně bylo dostatečně napřed postaráno. Zde nelze tvrditi jako při válečné výzbroji, při zaopatření vražedných nástrojů, že bylo všechno v pořádku, že bylo všechno pohotově v dostatečné míře. Zásobování a ubytování našeho mobilisovaného mužstva naprosto nevyhovovalo. Zvláště zásobování bylo nadobyčej nedostatečné. Tehdáž začali lidé tak trochu tušiti, jak by dnes vypadala skutečná válka, jak by to vypadalo, kdyby šlo do tuhého. Opatřování jídla nebylo upraveno. Tisíce mobilisovaných bylo po celé dni beze všeho zásobování, musili si zaopatřovati jídlo na vlastní útraty mimo své ubikace. Strava u mnohých vojenských sborů byla špatná a nedostatečná, ubytovací poměry byly ubohé, nebylo lůžek, nebylo slamníků, nebylo pokrývek. V mobilisačním rozkaze bylo sice povolané mužstvo vyzváno, aby si s sebou přineslo pokrývky. Byli však přes to lidé, kteří si pokrývek nemohli přinésti, kteří neměli peněz, aby si pokrývky koupili. Tito lidé narukovali bez předepsaných předmětů a musili kolik dní přenocovati soukromě na vlastní útraty. Mnozí byli nuceni odjeti z posádky přímo domů. Tím se dostali do spárů vojenské spravedlnosti, a ta nyní začíná volati tyto lidi k odpovědnosti. Příznačné světlo na naše poměry vrhá toto: U rozličných vojenských oddílů žádali od mobilisovaných 20 K zálohy na pokrývky, které jim půjčili na noc. Místo aby se vojenská správa již napřed postarala o to, aby byly poskytnuty mobilisovaným všechny nezbytné potřeby, slamníky, řádné přístřeší, pokrývky, aby se chránili proti zimě, ještě na nich vymáhají 20 K, musí ještě dávat vojenské správě zástavy, aby si jen mohli opatřiti pokrývku, aby se mohli v noci chrániti proti zimě.
To nám jasně ukazuje, jak jsou
v tomto státě rozděleny světlé a stinné stránky. Zatím co na jedné
straně Hradčan se vydávají miliony na obnovení a okrášlení vnitřního
zařízení hradu, jsou na straně druhé, několik set kroků odtamtud,
sta a sta mobilisovaných, kteří pro sebe nemají ani pokrývky a
kteří, aby dostali koňskou přikrývku, musili dáti 20 Kč zálohy,
kteří neměli jídla vůbec anebo jen špatné. Ani tu mizernou koňskou
pokrývku neměl stát pro své vojáky. V naší armádě došlo opět ke
zlému nakládání s vojáky. (Hluk.)
Předseda
(zvoní): Prosím o klid.
Posl. Uhl (pokračuje): Nebudu mluviti o vraždách, které se již v armádě udály, které asi byly spáchány, aby vojenská disciplina byla prohloubena. Řeknu jen, že vedle cepování opět vchází do armády starý kasárnický tón, a to v nejhorší formě. Velí se ovšem jen ve státní řeči, ale nadávky se také překládají. Dříve říkali našim vojákům "Pülcher" a uctívali je jinými podobnými líbeznostmi, dnes však jsou jen psi a bestie, a je slyšeti pouze: "Drž paštiku, sice tě zastřelím jako psa!" Vojenské soudnictví má právě nyní možnost ukázati mobilisací, co dokáže. Zavádí se trestní řízení proti těm, kteří při mobilisaci nenastoupili anebo nastoupili pozdě. Náš soudruh Jokl poukázal již v prosinci v rozpočtové debatě na to, že mobilisační rozkaz dává podnět k nedorozuměním. Žádal vojenské úřady, aby s touto skutečnosti počítaly a počínaly si mírně. Často ani úřady nemohly podati správného vysvětlení. Žádáme, aby se hledělo k požadavku, by trestnost skutku byla přesně prozkoumána. Mnoho lidí, kteří měli známku B nebo C, domnívali se, že mobilisačního rozkazu nemusí uposlechnouti. Musíme přece uvážiti, že velké části našeho obyvatelstva nejsou známa nová zákonná ustanovení, že obyvatelstvo jest posud ještě spoutáno dřívějšími starými ustanoveními a podle nich se řídí. Jest tedy třeba přesně vyšetřiti, jde-li při tom o zlou vůli nenastoupivšího neb o jeho nedbalost. Tomuto požadavku se však dodnes nevyhovělo, naše vojenské soudy vynášejí docela drakonické rozsudky a odsuzují k děsivým trestům; stíhá to i zcela nevinné; nemocní, kteří nemohli nastoupiti, kteří však předložili o tom průkaz, jsou přes to přese všechno trestáni. Patrně to mají býti odstrašující rozsudky. Podle našeho názoru nejsou však na místě, a právě zde by se to mělo zkusiti s mírností.
V dodatečném rozpočtu žádá se opět položka pro francouzskou misi. O francouzské misi se již mnoho mluvilo a uvedu jen zcela stručně úsudek českého listu o francouzské misi."Tribuna" píše: "Při výcviku mužstva požaduje francouzská mise, aby se u nás zachovávaly jednostranné francouzské služební předpisy, a nehledí k tomu, že naši důstojníci i naše mužstvo vycházejí z docela jiné vojenské tradice. A francouzské předpisy nehodí se již proto, poněvadž počítají s větším peněžním nákladem, než jaký si může dovoliti naše republika. Tak na př. vyžaduje francouzská mise, aby se při střelbě z děl střelivem přímo plýtvalo, při čemž výstřel z osmicentimetrového děla stojí dnes asi 650 K. Také nejsou jejich přístroje tak dobré jako naše optické nástroje, které pocházejí z prvních německých dílen. Naše dělostřelectvo je velmi dobře vycvičeno, kdežto francouzští důstojníci nestojí vždy na stejné výši. Pro svéráz našeho vojska je velkou obětí, má-li se vpravovati do francouzských předpisů. Tak na př. bylo až dosud pochodové tempo 115 kroků ta minutu, kdežto francouzská mise žádá 150 kroků za minutu, což značí pro naše mužstvo přepínání, poněvadž není vycvičeno v rychlém kroku." To je úsudek českého listu a pochází jistě od odborníka. Myslím, že mluví, a to význačně.
Deset milionů je v rozpočtu vyhrazeno pro nákup koní. Dověděli jsme se nedávno, že vojenská správa obzvláště podporovala zájmy agrárnické velikými nákupy mouky, poněvadž tyto nadmíru veliké nákupy působily v tom směru, že cena zemědělských výrobků, tedy cena obilí a mouky, byla uměle udržována ve výši. Nevím, ale není možno se ubrániti domněnce, že to s těmi desíti miliony pro nákup koní může býti také nějaké takové, že tento peníz je tu v záloze, aby ho pak bylo náhle užito ve chvíli, když by koně skutečně měli býti lacinější. Vidíme tedy, že naše vojenská správa mimochodem si také hodně všímá zájmů a přání agrárníků. Myslíme, že náš stát nemá, proč by trnul nad imperialisty a válečnými štváči jiných států a národů. Víme, že na náš militarismus, na jeho zřízení, na jeho trvání a vypěstění podstatně působí také mezinárodní položení a poměr našeho státu k druhým státům. Musíme však říci, že dnes to je právě francouzský militarismus, francouzský imperialismus, imperialismus našich přátel, který světu nedopřává pokoje a jej znepokojuje, a my jsme přes to věrně oddanými vasaly francouzského šovinismu a imperialismu. Byli jsme dodnes ochotni vyplniti každý pokyn odtud, byli jsme ve skutečnosti jen expositurou našich francouzských přátel. Poměr každého militarismu určován je z velké části zahraniční politikou.
Musím se zase vrátiti k novoročnímu
poselství pana presidenta, který prohlásil, že žijeme se všemi
státy v míru a přátelství, že dokonce i poměr k Německu je přátelský.
Slovo "přátelský" bylo ovšem dementováno a proměněno
v chladné slovo "korektní", "naše vztahy jsou korektní
a zůstanou korektními". Máme-li tedy na venek tak příznivou
politickou situaci, mohli bychom vlastně pomýšleti na to, abychom
svůj militarismus začali rušiti. Máme však přes vývody ministra
národní obrany militarismus, který stojí v popředí. Máme však
také docela nekontrolovaný militarismus. Parlament nevidí do žádného
odvětví státního zřízení tak málo, jako právě do zřízení militaristických.
Naše vojenská zřízení jsou kontrole veřejnosti, jsou také kontrole
parlamentu nepřístupná. Slyšíme z úst pana ministra zahraničí
vždy znovu, že možno poměry ve Střední Evropě pokládati za trvalé;
zapředli jsme s několika sousedními státy, které před tím byly
našimi nepřáteli, přátelský poměr. Bylo by tedy přece možno přikročiti
docela vážně k tomu, abychom svůj militarismus skutečně zrušili.
Tím by se zásada finančního ministra "spořiti" nejlépe
uskutečnila. Přáli bychom si, aby vojenská správa konečně splnila
slib, který dala zástupcům lidu a národům, že militarismus zruší.
Tím by neobyčejně posloužila národům tohoto státu i státu samému.
(Potlesk na levici.)