Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl.
Pohl.
Posl. Pohl (německy): Slavná sněmovno! Když jsem při loňském rozpočtu vyslovil, že nemáme v tomto státu fakticky nouzi o uhlí, nýbrž nadbytek, když jsem upozorňoval veřejnost i vládu na to, aby vzhledem k této okolnosti jinak s uhlím hospodařily, tu se mi buď nevěřilo nebo se věci viděly jinak, než byly ve skutečnosti; krátce, nic se neučinilo, aby se nějak zabránilo poměrům, které se teď vyvinuly. Uhlí, které máme, bylo dříve určeno pro daleko větší hospodářské území. Toto hospodářské území jsme ztratili nikoli právním oddělením států, nýbrž ztratili jsme je politikou, kterou tento stát s uhlím provozoval. Tyto hříchy minulosti se mstí tak, že se situace v této chvíli přiostřuje v krisi, v katastrofu. Dřívější odbyt hnědého uhlí do Německa, který činil 40% těžby, jsme až na 20% ztratili, nikoli valutou, ale rdoušením a ztěžováním vývozu. Rovněž vývoz kamenného uhlí a koksu do Rakouska jsme rdoušením a všelijakými manipulacemi tak pokazili, že nám hrozí ztráta tohoto odbytiště na vždy. V rozpočtové kapitole ministerstva veřejných prací jest položka 40 milionů korun příjmů z vývozu uhlí letos a 80 milionů korun loni. Vláda jest prozíravá: preliminuje příjmy z tohoto titulu pro příští rok o 40 milionů, tedy o polovici méně. A jakým způsobem, jakou methodou se teď sem dostaly tyto a i ještě jiné miliony? Státům, do nichž se vyváželo, zvláště do chudého Rakouska, země chudé na uhlí, se dalo neustále pociťovati: "Dostaneš-li vagon uhlí, poděkuj se za to na kolenou, prokazujeme ti velkou milost, musíš si dát líbiti všechny podmínky." K pravidlům uhelného hospodářství v tom to státě náleží skoro ještě dodnes - nedodati Rakušanům ani jeden metrický cent dobrého uhlí, nýbrž pouze špatné uhlí, a to ne za ceny, které musíme platit my, nýbrž za ceny, které se zdražují vývozní premií. Za 10 tun zcela méněcenného uhlí musili Rakušané zaplatiti 1000 K ve vývozních premiích v době, kdy jejich koruna stála v poměru 10:1, to znamená 10.000 K své měny. Rakušané dali si to líbiti jen tak dlouho, dokud museli, a žádný jiný stát na světě si nedá takové jednání líbiti déle, než absolutně musí. Když stát už nemusel, - a my jsme k tomu přispěli, že už dnes nemusí - přišel Stinnes. A chcete-li věděti, proč se Stinnes pevně uchytil u Alpinky v Rakousku, tedy vám to řeknu: hlavně proto, že naše koksová a uhelná politika Alpinku vehnala Stinnesovi do náruče. Alpinka se tím zbavila stálé nouze o uhlí a koks a zvláště šikanování, dostává vestfálské uhlí a byla proto vydána Stinnesovu koncernu. Odbytiště našeho koksu jest pro nás pravděpodobně na vždy ztraceno. Ztratili jsme dále odbytiště pro celý rakouský železářský průmysl, a to hutní i jemný průmysl. Mnohé firmy jsou zásobeny na mnoho měsíců drahým anglickým koksem pouze z toho důvodu, aby se zbavily šikan tohoto státu. A účinkem této politiky jest, že koksárny v Mor. Ostravě pracují 3 dny v týdnu, že zásoby činí - 1 1/2 milionu metrických centů, že koks nelze odbýt a že krátce a dobře stojíme v našem největším koksovém a uhelném revíru před velikou krisí.
To jest přirozeně pouze jeden důvod pro poměry, jež se vyvinuly. Dalším důvodem, - a řekl bych nejhlavnějším důvodem pro hospodářskou politiku tohoto oboru - jest daň z uhlí. My jsme neměli příležitosti říci naše votum při poradě o dani z uhlí. Na této dani se usneslo staré revoluční Národní shromáždění. Může to býti pro vás se stanoviska vaší finanční politiky velmi pohodlná daň. Přináší velmi mnoho a vyžaduje malý úřednický aparát. Nejsou žádné daňové podvody a není daňových nedoplatků. Naopak. Když uhelná daň vstoupila v platnost v květnu roku 1920, když 15. června 1920 byla splatná první splátka, a ministerstvo financí bylo v květnu 1920 ve velké peněžní tísni, tu šlo se na bohaté majitele dolu a řeklo se: "Hleďte, vy byste mohli přece uhelnou daň splatnou 15. června zaplatiti trochu dříve." Podnikatelé dosti milostivě pomohli ministerstvu financí z rozpaků a zaplatili daň o celý měsíc napřed; doufali přirozeně, že budou moci předložiti za to vyúčtování později. Daň z našeho hlediska rozpočtu činí 1 1/2 miliardy korun, a ačkoliv bylo děláno tolik pokusů hnouti trochu s touto nejneproduktivnější a nejnehospodárnější ze všech daní tohoto státu, všechno je marno. "Nejde to, o tom nelze vůbec mluvit," ozývá se od většinových stran a od finanční správy. Myslím, že jsme teď v takovém období, kdy by se tato kapitola měla přece jinak vykládati a kdy by měly i většinové strany přemýšleti pečlivěji o těchto věcech. Reforma, změna a zrušení uhelné daně stala se naléhavou potřebou dne a hodiny. (Souhlas na levici.) Vy jste minulého léta podnikli vícekráte pokus měniti uhelnou daň, předložili jste návrh, aby uhelná daň byla zrušena pro koks, kterého se užívá v železných hutích. Zákon byl v Národním shromáždění usnesen, odevzdán senátu, ale v poradě senátního výboru objevil pojednou někdo, že toto osvobozeni by prospívalo i koksu, který se má na základě mírových smluv dodávati rakouským železným hutím, a to přece nesmí být. Rakušané musí býti v područí, a tak byla předloha vzata zpět. Důsledek toho jest vyhasnutí tolika a tolika vysokých pecí v tomto státě. Druhou okolností, která má nepříznivý vliv na naše uhelné hospodářství, jest naše tarifní politika. Nechci mluviti o generálním snížení tarifů, neboť pravděpodobně by přišel ministr železnic a řekl by: "Já musím rozpočet ve své domácnosti uvésti do pořádku. Uhlí jest tak důležitým předmětem dopravy, že nemohu na tarifu nic měniti." Avšak, pánové, že se tarify neodstupňují podle spotřební hodnoty uhlí, že za méněcenné uhlí se platí tytéž tarify, jako za vysoce hodnotné, jež to snad snese, že se tarify nepropočítávají, nýbrž že platíme nejdražší dovozné za uhlí v celé střední Evropě, tato okolnost zasluhuje, aby se o ní jednalo. Avšak i ta se pokládá za indiscutable. Ba ještě více! Když se dostavila nynější katastrofa valutárního poklesu marky, když byl skoro znemožněn vývoz hnědého uhlí, na nějž jsme v našich hnědouhelných revírech odkázáni, ani zde nebylo ministerstvo železnic povolno a ochotno zrušiti zvláštní tarifní přirážky pro zahraniční uhlí až na říšskou hranici, takže vagon uhlí z Mostu do Podmoklí, spotřebuje-li se v Podmoklech, stojí 400 K dovozného a spotřebuje-li ho cizinec, stojí 500 K, což znamená dnes 300 marek. Pro železnici by to mohlo přece být konečně jedno. Důsledek bude, že nebude moci tolik a tolik set vagonů dopraviti a že neobdrží ani těch 400 korun místo 500 korun. A podobně jest tomu s daní z uhlí. I finanční ministerstvo říká, že nemůže na dani z uhlí nic měniti. Pánové! Ministerstvo financí by nám mohlo udělat výkaz - bude se však toho pravděpodobně stříci - kolik set milionů se ztratilo na uhelné dani důsledkem krise, zaviněné uhelnou daní v její dnešní výši. Touto krisí zastaveno bylo počátkem roku přes 70 šachet a následkem toho jest 5000-6000 nezaměstnaných horníků. A jest docela nepochopitelné pro politiku státu, že celý hospodářský život se ničí nesmyslnou a nerozumnou hospodářskou daňovou politikou, jak tomu jest při uhelné dani. Nemáte odvahy uvésti v soulad vaše vydání s vašimi příjmy, nemáte odvahy šetřit tam, kde by se v rozpočtu dalo skutečně šetřit, nemáte ani odvahy, provésti skutečné zdanění majetku vhodným rozmnožením přímých daní, nýbrž vaše daňová politika spočívá na nepřímých daních a jednou z nejhanebnějších nepřímých daní, jaké vůbec jsou, jest daň z uhlí, neboť ona zatěžuje náš průmysl, postihuje dělnictvo kritickým způsobem, nikoli jednou, nikoli dvakrát, nýbrž tak často, kolikrát projde produkt ohněm, od suroviny až k hotovému výrobku, jednou, dvakrát, třikrát nebo čtyřikrát, že daň jest šíleně vysoká, až 30%, dokáži ještě později. Nejen my, horníci, ale i jiní lidé se brání proti uhelné dani marně. A neobyčejně mne těší, že majitelé dolů v Ostravě v jednom memorandu vládě z října 1921 zaujímají nejostřejší stanovisko proti uhelné dani, pokládají ji za zhoubnou a považují ji za schopnou, zničiti celý hospodářský život státu. Jest však velmi zajímavým a pikantním detailem při tom; mezi zde jmenovitě vypočítanými horními společnostmi jest také dřívější rakouská horní a hutní společnost v Moravské Ostravě. A v její správní radě provedeny byly poslední dobou podstatné změny. Presidentem jest někdejší ministr financí prof. dr. Engliš, ve správní radě jest dr. Scheiner, v české politice velice známý, dalším členem správní rady jest dr. Stránský a dalším členem dr. Fajfrlík. A myslím, že těmto zde jmenovaným pánům, kteří náležejí společně koaličním stranám, které jsou odpovědny za politiku tohoto státu, musilo býti snadnějším vyzvati vládu memorandem k zrušení uhelné daně, než vykonávati skutečný vliv na své politiky z koalice v tom směru, aby tato škodlivá daň byla odstraněna, tam, kde k tomu mají moc, třebas v pětce, ve své vládě nebo kdekoli jinde. Zmínil jsem se již, že účinky této daňové politiky působí veškerému průmyslu a především hornictví nesmírné škody. My máme dnes přes 7000 nezaměstnaných horníků a daleko více než polovice všech dolů pracuje se zkrácenou dobou pracovní s odpočinkem 3 až 4 střídy týdně. A tu se musí zajisté každý člověk tázat, proč uhelné bohatství této země, jež by se mohlo státi požehnáním tomuto státu a základem bohatého národního hospodářství, stává se tímto způsobem jeho zkázou. A co zlepšuje stát, co činil, aby využitkoval tohoto bohatství? Vždycky opak toho, co by bylo nutné, vždy opak toho, co by diktovala rozumná hospodářská politika sama. Stát trpí právě u nejdůležitější suroviny průmyslové, při uhlí, politiku, z níž se tvoří zvláště v posledních dnech přímo těžké nebezpečí pro celý národohospodářský život tohoto státu. Podnikatelé vidí nepochybně škodlivé účinky této politiky. Ale ti mají jiné základy, ti mají jiné výmluvy, jiné důvody a jiné methody, které navrhují k odstranění nebezpečí, ti říkají nejdříve: "Uhelná produkce se musí zvýšit." Ano, to nahlížíme. Jsme ochotni pomáhat a opětovně jsme to již veřejně vyslovili, že chceme pomáhati; oni však říkají dále: "Mzdy jsou příliš vysoké, mzdy musí býti sníženy." A poslední konflikt, který se teď před vašima očima odehrává, dámy a pánové, záleží v tom, zda se má sanace krise uhelného hospodářství provésti na útraty živobytí horníků nebo jinými methodami. Podnikatelé používají kursovního poklesu valuty k tomu, aby krisi rozvinuli, uvedli s ní do spojení otázku mzdovou a řekli: "Až sem, dále my nemůžeme." Dokazují číselně své škody kursovním poklesem valuty a praví, že není jiného prostředku, než mzdy snížiti a produkci zvýšiti. Nejdříve bych rád z tohoto místa něco veřejně opravil, aby nevznikl žádný omyl; podnikatelé zamlčují vědomě jednu skutečnost. Méně směrodatná při tomto posuzování jsou absolutní čísla, nýbrž výlučně mzdové náklady za metrický cent. Mzdové náklady za metrický cent v poslední době v celé československé uhelné těžbě u kamenného a hnědého uhlí zcela značně poklesly. To jest, co podnikatelé přirozeně úmyslně zamlčují, neboť jinak by se těžko rozumělo jejich politice sanovati krisi snížením živobytí horníků a kdekoli ve veřejnosti by zůstala nepovšimnuta. V severozápadočeské hnědouhelné těžbě lze zaznamenati od listopadu 1920 do července 1921 snížení mzdových nákladů ze 4·70 K na 4·29 K na metrickém centu. Teď bude veřejnosti nápadným, že jeden metrický cent stojí na mzdě 4·29 K - a v těchto mzdách jsou započítány i požitky všech v podniku zaměstnaných úředníků. A musíte-li platiti na místech spotřeby za hnědé uhlí 24, 28, 30, 34 a 36 K pro q, račte při těchto číslicích míti na zřeteli, že horník z toho dostane 4·29 K. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) A platíte-li na místech spotřeby za kamenné uhlí 65, 67 a 70 korun pro q, račte při tom uvážiti, že při tom platíte na mzdových nákladech nejvýše 9-11 korun pro q. Co platíte mimo to, jsou ostatní výrobní náklady, jsou tarifové náklady, podnikatelské a obchodnické zisky a daně. Jak to vypadá v detailu, předvedl bych vám rád před oči jeden jediný obraz patřičně drastický. Mzdové náklady za 10 tun mosteckého prostředního druhu činily v jisté době 268 K. Materiál stojí 208 K, ostatní provozovací náklady činí 218 korun. Za 910 K bylo těch 10 tun prodáno, z toho činí uhelná daň 273 korun, dovozné do Prahy 600 korun, tedy beze zisku obchodníkova 1783 korun. V tom je zahrnuta podle oficielních zpráv majitelů hor mzda 268 korun. Uvedl jsem tato čísla podrobně proto, abych rozvinul před celou veřejností otázku: Jest možno, aby krise v hornictví mohla býti sanována snížením živobytí horníků či nikoli? Každý národohospodářsky myslící člověk dojde k přesvědčení, že jest to čistě nemožné, a kdyby podnikatelé vymohli si za jistých příznivých okolností 20, 30 a 40%ní snížení mezd, kritický stav v hornictví by nepřestal, ten spočívá hlouběji. Těmito prostředky to nelze vůbec udělati. Krise se stala zjevnou rozličným způsobem, od ledna existuje již v dolování hnědého uhlí a od pozdního léta i v dolování kamenného uhlí v největším revíru republiky, v Ostravě. V srpnu tamní majitelé dolů vypověděli mzdovou smlouvu a navrhli vyjednávání na základě 30%ního snížení mezd. Čtyři měsíce trvala vyjednávání, jež byla vedena mezi zástupci organisací a podnikatelů v Ostravě a nevedla k žádnému výsledku. Teprve 29. října podařilo se za přítomnosti ministra veřejných prací - t. j. myslelo se, že se podařilo - dosáhnouti dohody. Tato dohoda byla však nyní od obou stran různě vykládána. Zatím co zástupci dělníků a ministr veřejných prací a protokol vedoucí úředník v ministerstvu byli toho náhledu, že nějaké snížení ujednaného platu nebylo smluveno, nýbrž pouze zvýšení produkce o 10% v listopadu a o dalších 10% v prosinci, ostravští majitelé dolů však šli domů a oznámili podle špatně pochopeného a vědomě nesprávného výkladu pražských ujednání desetiprocentní snížení ujednaného platu pro listopad - pardon, snížení nikoliv ujednaného platu, nýbrž mezd všeobecně, a oznámili další desetiprocentní snížení ujednaného platu pro prosinec. Tak daleko jest konflikt v této chvíli.
Dovolte, slavná sněmovno, abych několika argumenty rozebral, je-li o sobě oprávněna otázka, v nynější době zhoršovati živobytí dělníků, ať je to při kterékoli skupině a při kterémkoliv povolání. Životní úroveň horníků se - nebylo by objektivní to nepřiznati - v posledních třech letech zlepšila. Průměrná mzda činí 66 K. Avšak na této mzdě se od listopadu loňského roku nic nezměnilo, dnes platí tytéž mzdy a sazby, které byly uzavřeny v listopadu loňského roku, a pokud bylo na jednotlivých dolech dosaženo většího výdělku, dosáhlo se ho výlučně větším výkonem. Až do letošního léta to s živobytím dosti ušlo. Bylo lze konstatovati pomalé, ale přece neustále pozorovatelné klesání cen výrobků, nutných k výživě a bylo to cítiti v každé domácnosti, i v dělnické, třebas to nebylo velmi značné. Když bylo vyhověno přání agrárních stran tohoto státu a byl dovolen vývoz živého dobytka, když tím klesání cen dobytka a masa přešlo ihned do nového stoupání, když konečně 5. září přišel agrárními stranami jako všelék dávno vytoužený a velebený stav volného obchodu a volného hospodaření s chlebem a moukou, tu bylo lze zaznamenati od tohoto okamžiku nové konstantní stoupání cen živobytí všech lidí, a to stoupání, jež bylo větší, než v kterékoli periodě válečné a poválečné doby. My máme od 31. července do konce října stoupnutí předmětů potřeby o 15% ve dvou měsících, my máme od října další stoupání všech výrobků. Lze zaznamenati větší stoupání u jiných k živobytí nutných předmětů potřeby, jako šatů, prádla a bot. Teď nutno se ptáti: Možno se domýšleti o některé třídě lidí, jejíž příjmy plynou výlučně z výtěžku jejich práce, že bude toto 20procentní stoupnutí, jež jest úředně zjištěno, kvitovati svolením k srážce mzdy? Myslím, že nikoli. Mzdy nejsou pro nás pevným pojmem a my netrváme nijak na nynějších mzdách. K čemu slouží mzda? K úhradě nákladů živobytí. Kdyby tyto náklady bylo možno uhraditi menšími výdaji a menšími prostředky, neměli bychom proti nějakému snížení mezd docela nic. Avšak před tímto snížením - to bych rád řekl zvláště pánům agrárníkům - musí přijíti snížení cen (Souhlas na levici.), tedy v obráceném směru, než se dostavilo zvýšení cen. Od stoupání cen potravin vyšlo všeobecné stoupání a tvoření mzdy pouze s tím rozdílem, že dělníci a zřízenci nikdy nepostačili, a má-li přijíti zpětný pohyb cen, musí se začíti s klesáním cen původních výrobků, potravin. A teprve pak mohou následovati mzdy, jak měly následovati při stoupající tendenci, avšak ovšem nenásledovaly. Ale na rozdíl od ostravských vyjednávání - říkám to, doufaje, že nebudu podezříván, že mluvím pro pány majitele hnědouhelných dolů - prohlásili majitelé hnědouhelných dolů, že dle jejich náhledu naprosto ještě nepřišla při nynějším stoupání cen doba pro snižování mezd a jeden podnikatel byl tak přímý, že řekl: "Kdybych měl výdaje krise, kdybych měl výdaje mého deficitu uhraditi na mzdách, musil bych snížiti mzdy nikoli o 20% a nikoli o 30, nýbrž o 54%. To jest věc nemožná." Jinak majitelé kamenouhelných dolů v Mor. Ostravě. U nich se stalo fixní ideou, že krise se dá řešiti jen snížením životní úrovně, tedy mzdy dělníkovy. 6. listopadu toto své oznámení uveřejnili a nyní na tomto stanovisku trvají. Při jednání konaném 21. listopadu za předsednictví ministrova prohlásili, že nemají plné moci od konference ředitelů, že jsou zde pouze, aby se informovali. Ministr veřejných prací je pozval dále, aby si vyžádali plné moci od konference ředitelů a dostavili se k novému jednání 24. listopadu. Dnes dopoledne ostravští podnikatelé nepřišli. Vůbec nevyhověli pozvání ministrovu a prohlásili, že konference ředitelů odmítá vyhovovati pozvání vládnímu a že dále odmítá jednati se zástupci organisací. Konstatoval bych rád toto: Horníci bez rozdílu organisační příslušnosti, bez rozdílu národního vykonali jistě od trvání tohoto státu svou povinnost a nebude nikoho v této sněmovně, kdo by chtěl tvrditi opak; oni přispěli svou prací k ozdravění národohospodářského života. Ostravští horníci poskytli svým organisacím, ačkoliv položili ultimatum, další možnost vyjednávání. A prohlásili dále svůj souhlas, pracovati společně při všech opatřeních ke zvýšení produkce. Připouštím bez dalšího, že zvláště v dolování kamenného uhlí jest možné a nutné zvýšení produkce. Avšak dělníci nejsou vinni špatnou produkcí. Zvláště v dolování kamenného uhlí má barometr stoupání produkce v ruce výlučně generální ředitel. Zanedbávají-li se přípravné práce anebo urychlí-li se dobývání, nebo obráceně, o tom rozhoduje on samojediný.
Chci zde něco konstatovati: od té doby, co máme zákon o závodních radách, jimž bylo poskytnuto zákonné právo navrhovati zlepšení provozu, neopomenuly naše závodní rady nikdy a nikde navrhnouti skoro ve všech podnicích zlepšení, jež by mohla vésti k stoupnutí produkce. Bohužel 99% těchto návrhů hodily podniky přímo do koše a jest spornou mezerou zákona, že nedává prostředků donutiti podnikatele, aby skutečně vzal zřetel na prakticky proveditelné návrhy. Teď si položte otázku: Co chtějí podnikatelé, jak mohou zodpověděti takové stanovisko vůči dělníkům před veřejností? Nejdříve však myslím, že, jestliže odmítli ministrovo pozvání, není to naší věcí, starati se o reputaci ministrovu. Já nevím, jak to pojímá ministr, já nevím, jak to pojímá vláda ve svém celku, že pozve jednu část svých občanů k jednání a jest prostě briskně odmítnuta. Ale se stanoviska horníků mohu vám říci, že na toto vyzvání není jiné odpovědi, než že k tomu zaujmou stanovisko všichni horníci celé republiky. Horníci se pokoušeli všemožně konflikt odkliditi, byly možnosti k jednání až do poslední chvíle.
A teď, pánové, otázku: V letech 1918, 1919, 1920 mluvili jste ve svém státě při každé příležitosti o socialisaci dolů; nevím, co k této kapitole řekl dnešní předseda vlády, myslím, že neřekl docela nic, avšak první ministerský předseda v této sněmovně, Tusar, pojal socialisaci dolů do svého programu, jeho nástupce Černý ten program přejal, jak jest to teď možné, že se v této kapitole naděje nic? Vy jste v prvé době své revoluční epochy mluvili neustále, když podnikatelé nechtěli povoliti, o sekvestraci podniků; nevím, jestli se toho podnikatelé báli, avšak rozhodně jest to znamení doby.
Český kapitalismus našel přístup k uhelným dolům, nahradil tam velký díl německého kapitálu; dnes nestojíme již co do uhelných dolů výlučně proti německému kapitalismu, nýbrž my - horníci - víme to tak přesně, jak to věděli bankovní úředníci při své stávce - stojíme dnes proti panu Rašínovi a těm, kteří stojí za ním. Stojíme také proti českému kapitálu a tento český kapitál cítí se také již dosti silným vzdorovati vládě a nezasednouti s horníky za vyjednávací stůl; jinak by to nebylo vysvětlitelné. Nic nedělá, že stále ještě jest vlastním diktátorem ostravského revíru generální ředitel Günther, avšak zájmy jeho kapitálu splétají se již se zájmy českého kapitálu, a tu se již přenechá vedení panu generálnímu řediteli Güntherovi, obzvláště, když toto vedení jde na útraty životní úrovně dělníků a jest s to, aby zadrželo celý kurs našeho sociálně politického hnutí. A na věci zajisté nic nemění, že - o čemž jsem se již prve zmínil - ve správní radě kdysi německé horní společnosti sedí dobří čeští vlastenci: starosta Sokolstva Scheiner, dřívější ministr financí dr. Engliš, který kdysi psal zcela krásný posudek, že se musí pomalu dojíti k socialisaci dolů, poněvadž dnešní stav jest neudržitelný; a myslí asi, že nejlepší cestou k socialisaci dolů jest, dáti se zvoliti presidentem horní a hutní společnosti, kde bude jistě prakticky studovati socialisaci, aby své studie vtělil v čin. (Smích na levici.) Jest to tedy tak, že pánové Sonnenschein a Günther vyhlásili všem horníkům boj a válku a že pánové Sonnenschein a Günther i vládu briskně odmítli. O tomto posledním nechci mnoho mluviti, neboť to není mou věcí. Oproti vládě cítí se však pánové silni, to zasluhuje, aby bylo poznamenáno, nejen poněvadž ve správní radě sedí pánové Engliš, Scheiner, Stránský a Fajfrlík, nýbrž také ještě z toho důvodu, poněvadž mohou vládě velkým právem vytýkati způsob hospodaření uhlím a poněvadž mohou říci: "Tys nás připravila tak daleko, tys nám odepřela všechny prostředky." A tak se mstí i zde staré hříchy v této chvíli na nynější vládě, která osobně snad má méně viny, než její předchůdkyně nebo předpředchůdkyně. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
Podnikatelé ženou ke stávce. To jest zřejmá skutečnost. Snad k tomu ženou, aby se zbavili svých velkých zásob, mají 1,600.000 q koksu na skladě, snad chtějí ve znamení uhelné nouze odbýti tyto zásoby za vyšší ceny; já však myslím, že konec konců chtějí podnikatelé něco jiného. Ve svém memorandu vládě a jimi inspirovaným časopisům neponechali vůbec žádné pochybnosti. Chtějí opět zříditi své staré panství nad horníky, chtějí horníky opět stlačiti pod svůj diktát, jak tomu bylo před válkou a zvláště za války. Ty pokusy podnikatelů nepřijmou však horníci klidně. Nemám příčiny, abych se o tom prozatím vyslovil, avšak nikdo nesmí očekávati, že horníci budou klidně přihlížeti, jak se podnikatelé chystají stáhnouti jim kůži přes hlavu. To nemůže nikdo žádati po vylíčených poměrech.
Avšak podnikatelé chtějí daleko více. Říkají nejen, že chtějí snížení mezd a zvýšení výroby, nýbrž podnikatelé říkají: "Chceme volný obchod!" Pánové, možná, že státní hospodaření a zvláště hospodaření tohoto státu má na svědomí mnoho, ba nejvíce z dnešního stavu uhelného trhu. To budiž bez dalšího připuštěno. Nijak nehájím tohoto státního hospodaření, ani jedním slovem, ono vyvolává i nejostřejší odpor. Ale docela jednoduše věc obrátiti a říci: "volný obchod jest jediným prostředkem k ozdravění", to zdá se mi býti přece příliš odvážným experimentem v současné době. Před válkou jsme měli volný obchod. Avšak ten volný obchod byl v rukou velkých uhelných koncernů, to byly monopoly, monopoly proti konsumentům a producentům, proti zaměstnaným u nich dělníkům a zřízencům. Přijdou-li dnes k volnému obchodu, dostanou monopol ostřejší, než měli před válkou. A já se vás táži: Může celek přihlížeti při posuzování situace, že na neštěstí velké uhelné koncerny disponují nejvydatnějšími uhelnými doly a nejlepšími známkami, může se těm, kteří mají moc, vydati libovolné určování cen? Myslím, že při uhlí by se musilo opakovati ve velkém to, co se ukázalo v malém při uvolnění obchodu s moukou a chlebem: k volnému obchodu se nemůžeme vrátiti, a já myslím, že v tomto směru pokus moravsko-ostravských majitelů dolů, za nimiž nepochybně stojí svaz všech majitelů dolů republiky, musí býti velmi vážně vzat i od konsumentů uhlí. Konec konců jest to i vyzvání jim. Budou-li podnikatelé podle svého náhledu hotovi s horníky, pak jim nikdo nezabrání zříditi své uhelné monopolní postavení, vynutí si volný obchod a pak jsou konsumenti i producenti znova a zostřeně vydáni na milost a nemilost několika velkým uhelným koncernům. To jest pak vaše socialisace, to jest váš slib splnění socialisačního programu, a myslím, že vláda nemůže s tohoto hlediska, nechce-li ztratiti poslední nitku úcty na venek, zcela jednoduše nechati vyzvání k boji se strany ostravských podnikatelů nepovšimnuto. Musí dělati dokonce více. Bylo by pochybeno předpokládati, že vyrovnáním okamžitých potíží v Ostravě jest krise v hornictví vůbec odstraněna nebo odklizena. Kdyby se to stalo, byla by krise snad na dva, tři měsíce odsunuta, avšak se světa by nebyla zprovozena. Radikálními prostředky dlužno zakročiti k překonání krise, a tu myslíme, že můžeme oproti podnikatelům uvésti čtyři prostředky, jež vládě doporučujeme částečně ve formě návrhů a i jiným způsobem.
Za prvý prostředek dlužno považovati zrušení uhelné daně. Já jsem již o tom mluvil, že uhelná daň činí přibližně tolik, jako celé mzdové náklady, jež se vyplácejí horníkům; a má-li se uhelný trh sanovati, tedy musí se tam začíti. Druhým prostředkem jest úprava tarifů ve smyslu mnou naznačeném, odstupňování tarifů podle jakosti dopravovaného zboží se zřetelem na teritoriální polohu revírů.
Dovolte mi malé odbočení: Loňské prodloužení uhelné úmluvy s Německem, kdy bylo v československém státě tolik chvály, že "konečně se vymohla na Německu smlouva, jež jest pro nás příznivější", příznivější v tom smyslu, poněvadž musíme dodávati méně uhlí, tato politika připravila falknovský revír, který byl odkázán na odbyt do ciziny, na pokraj záhuby a ohrozila těžce i český severozápad. Naproti tomu vidíme, že tarifní politika Německé říše jest tak pružná, že vyhovuje domácím i cizím podmínkám odbytu. Když chtěla konkurovati se středoněmeckými briketami v území našeho hnědého uhlí v Sasku, tu byl zde ve čtrnácti dnech pro středoněmecké uhlí výjimečný tarif, který umožnil dostati brikety do našeho odbytiště za poloviční tarifní cenu.
Jest nutna ovšem konečná a úplná změna v naší vývozní politice. Musíme ustat chápati exportní politiku jako politiku milosti, necháme-li druhý stát žíti neb nikoli. Máte volbu uhelný produkční proces omeziti na domácí potřebu. Chcete-li to, pak to otevřeně vyslovte, pak musíte však počítati s tím, že 60.000 horníků bude bez zaměstnání, že skoro polovice dolů se zastaví a - to bych rád řekl socialistickým stranám vládní koalice - souhlasíte-li s takovou politikou, pak bude míti toto zakrnění uhelného hospodářství za následek zakrnění celého průmyslu v celém tomto státě, jeho klesání nebo vracení se zpět k čistému státu agrárnímu a pak pochovejte své naděje na socialismus, pak nemluvte o socialisaci, s tím žije a umírá socialistická naděje na utváření všeobecné politiky v socialistickém smyslu. My víme, že socialisace není snad produktem z dneška na zítřek a že nelze jí dosáhnouti přes noc. My jsme již před více než rokem vládu upozornili, aby se chopila problemu tak, že by nastala změna v uhelném hospodaření. Nikoli sestátnění, při němž by tam sedělo několik státních inspektorů, kteří hospodářským poměrům nic nerozumějí a podle dobrozdání nebo podle blahovůle rozhodují o tom, co se má s uhlím státi, nýbrž všeobecně národohospodářskými a státními zájmy vedené uhelné hospodářství, jež se dá uskutečniti jen cestou nucených uhelných syndikátů, kterým by se musilo přenechati úplné rozdělování uhlí a jistá repartice pro náklady. My jsme přesvědčeni, že ani tyto prostředky úplně nestačí. Ale jsou prvním krokem, který nás povede k odstranění dnešních poměrů, jež se tak přiostřily, že tím možno chopiti se prakticky problému socialisace dolů a prakticky začíti. Jestliže se krise v posledních dnech přiostřila - já nevím, jaká usnesení horníci učiní, nevím, jakou odpověď dají na provokace zaměstnavatelů, já nechci nic předpokládati - avšak zbude-li horníkům jen jediná odpověď, ať to stojí co stojí, aby odrazili tento zpupný útok, pak prosím slavnou sněmovnu, aby byla o tom přesvědčena, že tento boj vyprovokovali majitelé dolů. Zástupci dělníků byli až do poslední chvíle ochotni vyjednávati. A jestliže vy, jakožto zákonodárný sbor, jakožto stát, se skloníte před diktátem této kapitalistické, opět již zpupné skupiny majitelů dolů, doufám, že horníci najdou ještě prostředek k odpovědi, který vám snad nebude příjemným, avšak prostředek svépomoci, jestliže stát selže nebo zůstane neutrálním, jestliže stát eventuelně - neboť my máme dobrý důvod tomu věřit - tajně podnikatele k této politice inspiroval.