Bylo zde mluveno o tom, že naší mobilisace nebylo třeba, že byla zbytečnou, poněvadž prý byla prohlášena teprve tehdy, když Karel a Zita byli již zatčeni. Pan dr. Kafka, který docela vážně tuto věc předkládal, nemyslí, že bychom byli tak naivní, abychom mu věřili. Pan předseda ministerstva zevrubně tuto otázku vysvětlil. Maďarská vláda obrátila se teprve tehdy proti Karlovi, když byla upozorněna Dohodou na vážnost naší mobilisace, a nebýti naší mobilisace, dnes byl by Karel a Zita v Maďarsku a my bychom byli dále ohroženi stejně jako mír celé střední Evropy.
Ironicky mluvil p. dr. Kafka o našich úspěších, které prý jsme utrpěli - jak on řekl - svojí mobilisací. Plně chápu, proč se mu nelíbí úspěchy naší mobilisace. Mobilisací dokázala naše republika svoji životnost, svoji sílu, svoji pevnost a svoji rozhodnost. Pánové z oposice německé a maďarské očekávali přece něco zcela jiného. Nedávno s tohoto místa padla slova, a ještě včera odpoledne mluvčí maďarský pravil, že naše republika co nejdříve se rozpadne a že bude brzy po ní. Zatím dokázali jsme pravý opak. Proto ten vztek na naše úspěchy, a když ne jinak, aspoň svým výsměchem po nás pánové házejí. Přiznávám, že je mně jejich výsměch milejší, nežli aby nás mohli litovati. Mobilisaci prý jsme dělali z důvodů pedagogických a demonstračních, abychom prý přivedli Velkou Dohodu k jinému názoru. K tomu nebylo třeba této mobilisace, ale bylo jí třeba k něčemu jinému, abych užil slov p. dr. Kafky. Bylo jí opravdu třeba, abychom vychovali Maďary - a také je vychováme - a abychom demonstrovali hlavně svým nepřátelům svoji vůli a svoji sílu.
Pan dr. Kafka se rozčiloval nad tím, že bylo Němcům křivděno předhůzkami, že jsou ve službách habsburských. Zatím prý mobilisace se podařila právě zásluhou německých vojínů, důstojníků a úředníků a sama vláda prý pochválila Němce za jejich loyální chování. Rád kvituji tuto sebechválu jejich, ale přece mi budiž dovoleno konstatovati, že konečný úsudek si budeme moci udělati teprve tehdy, až ti, kteří se měli dostaviti k praporům a utekli za hranice - a dnes jsou vydáváni německou a rakouskou vládou - vrátí se k nám, teprve potom budeme moci o této věci dokonale promluviti.
Důležitou otázkou je okolnost, o které se mnoho mluví a píše, totiž články XI., XV. a XVI. mírové smlouvy. Jsou to články, které se týkají Společnosti národů. Vytýká se totiž nám a vládě, že nešetřila těchto článků a že sporu s Maďarskem nepředložila Svazu národů. Konstatuji předně, že zde neběželo o žádný spor, že zde běželo jen o vyplnění mírové smlouvy trianonské. Jako na př. když šlo o splnění mírové smlouvy versailleské, také tato záležitost nebyla předložena Svazu národů, nýbrž Dohoda sama postarala se o to, že Německo musilo vyplniti mírovou smlouvu. Tedy i tato věc nepatřila před Svaz národů, nýbrž byl to čistě požadavek vyplnění mírových smluv.
Teď běželo o to, přinutiti Maďarsko, aby splnilo mírové smlouvy a to se také se strany Dohody stalo. Vláda naše se obrátila docela loyálně na Dohodu a přesvědčila ji, že je nutno nyní již trochu důrazněji připomenouti Maďarsku, že jest jeho povinností odzbrojiti a odstraniti nebezpečí habsburské. Dohoda ta dovedla již přivésti Maďarsko k rozumu. A kdyby tomu i tak nebylo, i kdyby byl opak toho, kdyby zde běželo o spor, který by měl býti předložen Společnosti národů, i v tom jsme se zachovali podle mírové smlouvy.
Článek 11. o Svazu národů praví toto: "Každá válka nebo hrozba válkou, ať se přímo dotýká některého člena společnosti nebo ne, prohlašuje se tímto výslovně za věc dotýkající se zájmů celé společnosti, jejíž povinností je, aby učinila opatření vhodná k tomu, aby se mír mezi národy účinně uchránil. V takovém případě generální tajemník svolá bez průtahů Radu k žádosti kteréhokoliv člena Společnosti. Rovněž se prohlašuje, že každý člen Společnosti má právo, aby přátelsky upozornil Shromáždění nebo Radu na jakoukoli okolnost, jež se dotýká mezinárodních vztahů a jež by mohla ve svých důsledcích zkaliti mír nebo dobrou shodu mezi národy, na nichž mír závisí."
A v této věci pan ministerský předseda dal nám určité prohlášení. Řekl, že v Ženevě ve Svazu národů prohlásil, že pro nás restaurace Habsburků je casus belli. Jednal tedy zcela loyálně a korektně. Nikomu nebylo naše stanovisko k Habsburkům tajno. V této věci nemůže nám býti nic vytýkáno, že bychom porušili mírové smlouvy, tak jak nám vytýkal p. kolega Lelley. Rovněž i Maďarsko marně se dovolává Společnosti národů. Včerejší listy sdělují, že vláda maďarská zaslala Společnosti národů notu, ve které si stěžuje, že Společnost národů za posledních komplikací mezi Maďarskem a státy sousedními opomenula se postarati o opatření, jež by měla učiniti na základě stanov obsažených v mírových smlouvách, aby bylo zabráněno útoku zbraní na Maďarsko. Tu znova opakuji, že dovolávání se Společnosti národů je zcela nemístné. Zde nejedná se o spor, nýbrž o splnění mírových smluv. O plnění se mají starati signatární mocnosti. Páni z oposice se velmi často dovolávají mírových smluv a zejména žádají o jejich přísné zachovávání. My tak činíme, ale upozorňuji, že každá hůl má dva konce. Nevím, co by říkali ti, kteří nás tak stále upozorňují na plnění mírových smluv, kdybychom my proti nim užili slovného znění mírových smluv, kdybychom užili znění mírových smluv ohledně minorit, o minoritách německých a maďarských. Tu myslím, že by zrovna tak křičeli, že by právě naopak žádali, abychom ty mírové smlouvy nezachovávali.
A když již jsem u těch mírových smluv a minorit, tu musím zdůrazniti, že v trianonském míru v článku 54 a 60 jsou klausule o ochraně minorit. Včera kol. Dubický zde mluvil o těchto věcech, že i my máme v Maďarsku minority, a tu třeba důrazně připomenouti, že vláda má povinnost postarati se také o minority v Maďarsku. My o minority maďarské v našem státě se staráme vrchovatou měrou. Mají všechny druhy škol, mají obecné, střední a vysoké školy. Ale jak se vede minoritám našim v Maďarsku, o tom bylo včera dosti řečeno a není tedy třeba, abychom o této věci mluvili.
Stále a stále vleče se dál také otázka ohraničení diecésí. Dodnes ještě ten největší Karlista v Maďarsku arcibiskup Csernoch vykonává jurisdikci na určité části Slovenska, a jak tam působí, mohli jsme čísti nedávno ještě v listech, kde na příklad samo kněžstvo maďaronské štve proti biskupu Kmeťkovi a znesnadňuje mu jeho práci.
V prohlášení vládním však jsem postrádal jedné věci. Na Slovensku mají velká panství právě ti, kteří mají největší zásluhu o návrat Karla do Maďarska. Přece jest nemyslitelno, aby jejich akce, která jest namířena proti naší republice, mohla zůstati nepotrestána. Věc nutno přísně vyšetřiti a při dokázané vině jest třeba přikročiti k trestu a jest konečně také třeba zkonfiskovati statky jejich na Slovensku. (Výborně!) Při tom ovšem nutno dívati se také a dávati bedlivý pozor na Karlisty naše, u nás v naší republice. Proti těm ovšem nejúčinnějším prostředkem jest pozemková reforma. Oni neustanou dříve, dokud pozemková reforma nebude rozřešena, dokud nebude provedena a dokud oni zůstanou majiteli svých latifundií. Tito naši Karlisté mají rozsáhlé konexe v cizině. Jsou to staré tradice, které spojují je s politiky západními, a tam dovedou již dělati důkladnou propagandu. Viděli jsme nedávno minulý týden - že dovedli získati sympatie proti nám a pro Maďarsko. Cizina jest o nás vlivem propagandy našich nepřátel falešně informována. Oni nešetří peněz, nešetří svých osobních konexí, svých vlivů a dávných a dávných známostí, které mají na západě, jen aby mohli naši republiku postaviti do špatného světla a způsobiti nepřátelství. A tu jest třeba, aby proti propagandě našich nepřátel byla postavena propaganda naše. Musím tu říci ovšem, že také naše propaganda zdárně pracuje v cizině, že zde ministerstvo zahraničí už vykonalo dosti perný a velký kus práce, ale že jest třeba přece ještě intensivněji v té věci informovati cizinu o našich poměrech politických, hospodářských i sociálních.
S otázkou Maďarska souvisí také otázka t. zv. Burgenlandu. Historicky vývoj této otázky jest znám dostatečně z listů. Běží nyní o jednu a důležitou otázku: Byl totiž porušen mír trianonský, či ne? A tu musíme rozlišovati dvě stránky: stránku formální od stránky materielní. Formálně prohlásilo Maďarsko, že vyplní mírovou smlouvu trianonskou co se týče této věci, že totiž předá západní Maďarsko Rakousku. Dobrá, to bylo formální, tedy mírová smlouva byla vyplněna. Ale jiná věc jest, co se týče materielní stránky. Článek 27. mírové smlouvy přesně stanoví hranice území, které má býti předáno z Maďarska Rakousku. Tam však není nic o plebiscitu. Ale nyní prostřednictvím Italie byla způsobena dohoda mezi Rakouskem a Maďarskem, dle které má býti v Šopronsku proveden plebiscit a dle výsledku plebiscitu potom toto území má připadnouti buď Rakousku nebo Maďarsku. A tu já musím přece jen připustiti, že v této věci mír trianonský porušen byl. A při této příležitosti přece je nutno zdůrazniti, že Italie v této věci pustila se do nebezpečného díla, které by mohlo ve svých důsledcích potom míti dalekosáhlé následky. My stojíme na přesném splnění a provádění mírových smluv. My je také plníme a žádáme také, aby od jiných byly mírové smlouvy dopodrobna plněny.
Bylo mluveno a psáno o tom v listech západní Evropy, že prý my žádáme do Jugoslavie korridor, že chceme svým branným zakročením zmocniti se průchodu od nás do SHS. Jest skutečně pravda, že celá řada obcí chorvatských je rozseta po celé západní hranici Maďarska od Chorvatska až k Mikulovu na Moravě. To jest národnostní korridor, ale nežádali jsme korridoru teritoriálního, neměli jsme ani takových úmyslů. Nám běželo čistě jen o zachování míru.
Při této příležitosti musím připomenouti docela něco jiného. Podle čl. 306 mírové smlouvy trianonské máme právo vésti své vlastní vlaky po trati, která vede z Bratislavy západním Maďarskem do Pragerska na půdu SHS. A tu bych rád věděl, jak daleko tato otázka pokročila, poněvadž jest to neobyčejně důležité spojení s SHS., můžeme-li vlastními vlaky po drahách maďarských dopravovati své zboží do Jugoslavie a naopak. Doposud jsme však neslyšeli o této věci naprosto ničeho. Jinak ovšem můžeme s politikou zahraničního ministerstva úplně souhlasiti a za ni se postaviti. Naše republika se stává krystalisačním bodem střední Evropy a její politika se stává pevnou zárukou demokracie a míru ve střední Evropě, za kterýmžto cílem jde naše zahraniční politika jistým krokem vpřed.
Jedním tímto krokem jest úmluva s Polskem. Není přirozenějšího spolku, než jest náš spolek s Polskem. Dosud jsme ještě tak daleko nedospěli, totiž k spolku, zatím máme jen smlouvu s Polskem, ale v krátké době musíme dojíti k těsnějšímu spojení. Oba dva státy nutí k tomu poměry geografické, politické a hospodářské, krátce existence obou států. Existence obou států závisí na bližší vzájemnosti a na bližším spojení mezi státem naším a Polskem. Máme společného nepřítele, který chtěl kořistiti z Polska nejen politicky, ale hlavně hospodářsky. Je to Německo. A proto chápeme, že naše smlouva s Polskem způsobila takové rozladění v Německu a hlavně Maďarsku, a to proto, poněvadž zkřížila mnohé plány, které mělo Německo a Maďarsko, a hlavně Maďarsko v Polsku naproti nám. Jsem pevně přesvědčen, že dojde k prohloubení smlouvy této s Polskem a že v budoucnosti bude tato smlouva pevnou zárukou míru. Jak pravil pan ministerský předseda, není tato smlouva naprosto proti nikomu namířena, a nejméně proti Rusku, jak se s jiných stran stále tvrdí.
A tím se dostávám k jiné otázce,
totiž k poměru naší republiky k Rusku. Jsem dalek toho, abych
se pletl do vnitřních záležitostí Ruska. Rusko si musí pomoci
samo ze svých poměrů, do kterých se dostalo svou vinou. Nechci
býti prorokem a nechci předpovídati, zhroutí-li se dnešní systém,
jak a kdy se zhroutí. To není naší věcí. Ale mohu s dobrým svědomím
pověděti, že jest nutno, abychom došli konečně k hospodářským
stykům s Ruskem, a to co nejdříve. Ne abychom přišli pozdě, až
místo naše zaujme v Rusku stát jiný. Už dnes, třeba nevíme, jak
se tam poměry upraví. (Posl. Merta: Ihned! Ať není pozdě!)
Není ještě pozdě, pane kolego Merto, a hned řeknu,
proč. Dnes musíme si upravovati cestu k Rusku, třeba bychom nevěděli,
jak se tam poměry vyvinují a utvoří. Mimochodem řečeno, nikdo
nebere jistě vážně tu báchorku, že se nám jedná o nějaké branné
zakročení v Rusku. Přece nemůže nikdo mysliti, že bychom vedli
své vojáky zmrznouti do Ruska, zvláště teď v zimě. Ovšem hospodářské
styky v nejbližší době budou velmi obtížné. Pan kol. Merta
řekl, že máme ihned navázati hospodářské styky. V čem mohou záležeti
tyto hospodářské styky? Tyto hospodářské styky mohou záležeti
ve vzájemném dopravování zboží z Ruska k nám a od nás do Ruska.
Ale to právě je ta obtížná otázka. Zde jsme totiž také u otázky
zaplacení tohoto zboží. Rusko jest státem zemědělským. Co může
vyvážeti? Může vyvážeti zemědělské plodiny. My jsme státem průmyslovým
i zemědělským. Náš průmysl je tak vyspělý, že musí vyvážeti výrobky
průmyslové. Rusko zase tyto výrobky průmyslové potřebuje, my je
tedy máme vyvážeti do Ruska. Jiná otázka je otázka platů, jak
je může platiti. Může je platiti penězi anebo svými výrobky? Může
dnes při hladu, který v Rusku panuje, vyvážeti Rusko k nám? (Posl.
Merta: Zlatem nám chtělo platiti!) Nevím, zdali může tímto
zlatem platiti, jestli nespotřebovalo to zlato na něco jiného,
nevím, jestli zbývá mu platiti zlatem za naše výrobky. (Výkřiky.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr. Hnídek (pokračuje): Tedy je třeba opravdu v této věci přikročiti k dílu a to způsobem náležitým a ostražitým. Zde opravdu naše hospodářská politika podstoupí zkoušku státníkovu, jak upraviti tento poměr k Rusku. Tolik jsem pokládal za nutno při debatě o rozpočtu ministerstva zahraničního uvésti co se týče politiky.
Co se týče rozpočtu samého, připomínám jako kuriositu, že totiž v rozpočtu ministerstva zahraničí, jak nám byl předložen, nemáme diplomatického zastoupení ve Francii, potom v Dánsku a v Číně. Totiž z rozpočtu úplně vypadla tato položka na diplomatické zastoupení ve Francii a potom v Dánsku. Ovšem je to nedopatření, ale je to přece známka, že s ne dosti patřičným respektem rozpočet ministerstva zahraničního byl nám předložen.
Mimo to ještě, abych nezůstal pozadu za těmi výtkami, bych řekl, že máme přílišné množství konsulů z povolání. Nepodceňuji nikterak styky obchodní, musíme styky obchodní pěstovati s celým světem, ale snad méně těch konsulů z povolání by nevadilo a zde heslo šetření by se mohlo snadno také aplikovati. (Předseda Tomášek ujal se předsednictví.)
Dále mně budiž dovoleno ještě se zmíniti o Nejvyšším soudním dvoru, který je rovněž pojat také do první skupiny debaty speciální. Nebyl bych se zmínil o tomto soudním dvoru, kdyby v poslední době nebyl vynesl rozhodnutí, které překvapilo jak laiky, tak také a to hlavně právníky. Míním tím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v jazykovém sporu, v němž vídeňská firma se dožadovala jazykových výhod přiznaných jazykovým zákonem příslušníkům německé menšiny. Předesílám předem, že není naprosto mým úmyslem dotýkati se ani v nejmenším neodvislosti soudcovské, to je přednost a veliká přednost našeho státu, že naše soudy stojí na výši doby, že používají naprosté neodvislosti a nenechají na sebe působiti žádnými vlivy, ale rozhodnutí, které podal tento soud v tomto jazykovém sporu, nutno podrobiti přece na tomto místě kritice. Pokládám tuto kritiku za nutnou pro svoji osobu, poněvadž toto rozhodnutí je zdůvodňováno i domnělým stanoviskem ústavního výboru starého Národního shromáždění.
Spor byl tento: Protokolovaná firma Zeckendorf & Eckstein ve Vídni podala v exekuční záležitosti proti Františku a Františce Hübnerovým u okresního soudu v Litoměřicích dne 27. května 1920 v jazyku německém návrh na nucené zřízení práva zástavního. Návrh byl usnesením téhož soudu pro porušení práva jazykového odmítnut, poněvadž osoby cizozemské jsou dle § 1 ústavního zákona jazykového ze dne 29. února 1920, č. 120 Sb. z. a n., a dle § 2 téhož zákona a contrario bezvýjimečně povinny používati jazyka státního. Stížnosti zmíněné firmy vídeňské do tohoto rozhodnutí byly zamítnuty jak krajským soudem v Litoměřicích, tak presidiem vrchního zemského soudu v Praze s poukazem na důvody I. instance. K další stížnosti firmy Zeckendorf & Eckstein neshledalo ministerstvo spravedlnosti dle svého výnosu ze dne 2. listopadu 1920 v záležitosti něco zaříditi.
A teď prosím, jak odůvodňuje toto zrušení. Důvody jsou následující: "Pramen právní," - cituji odůvodnění Nejvyššího správního soudu - "z něhož jest čerpati rozřešení předloženého sporu, je dán předpisem § 2 odst. 1 a 2 jazykového zákona tohoto znění:
"O národních a jazykových menšinách (hlava I. smlouvy st.-germainské) platí tato ustanovení: "Soudy, úřady a orgány republiky, jichž působnost vztahuje se na okres soudní, v němž podle posledního soupisu lidu obývá aspoň 20% státních občanů téhož, však jiného jazyka než československého, jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jejich vztahuje se na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témže jazyku a vydati vyřízení těchto podání nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání."
A teď praví Nejvyšší správní soud v odůvodnění toto: "Otázka, na niž jest hledati a nalézti odpověď, spočívá jen v tom, zda výhoda tímto předpisem propůjčená jest zaručena toliko příslušníkům Československé republiky anebo také cizozemcům. Pouhý výklad gramatický mluví na prospěch naříkaného rozhodnutí. Avšak všecky důvody, které lze právem na podkladě gramatického výkladu uvésti pro stanovisko naříkaného rozhodnutí, pojímajícího slova "příslušníci jazyka této menšiny" v úzkém smyslu "příslušníků státních", se rozpadají, přihlédne-li se zároveň k materiáliím jazykového zákona.
Z nich dá se se vší bezpečností odvodit, že vůle zákonodárných faktorů se nesla k tomu, aby výhoda § 2 odst. 2 jazykového zákona stanovená nebyla omezena toliko na státní občany, nýbrž aby byla přiznána bez ohledu na příslušnost státní každému, jenž za svou má řeč, v jejíž prospěch předpis § 2, odst. 2 je dán, a že tato vůle právě volbou slova "příslušníci jazyka této menšiny" chtěla být plně a jasně provedena." V rozhodnutí správního soudu se líčí, jak výbor ústavní a plenum Národního shromáždění o věci té jednaly, a jak z toho jednání vyplývá, že oba tyto sbory zamýšlely poskytnouti výhody jazykové § 2, odst. 2 také cizozemcům a že chtěly uskutečnit tento svůj úmysl změnou textu, jenž původně vykazoval na místě slov "od příslušníků jazyka této menšiny" slova "od státních příslušníků". Teprve průběhem debaty byl, a to i z kruhů vládních, učiněn návrh, aby bylo vypuštěno ono omezení a přiznána stejná výhoda také i cizincům, náležejícím národnosti dotyčné menšiny. Návrh ten byl obzvláště odůvodňován poukazem na nutnost odstranit styk pohraniční. Po debatě byl tento podnět výborem ústavním přijat a usneseno, že i cizinci mají býti účastni ochrany zajištěné v § 2 odst. 2 minoritám jazykovým."
Tolik v odůvodnění Nejvyššího správního soudu. Tedy Nejvyšší soud rozhodl, že na př. Němec z Rakouska, Němec z Německé říše, na př. v Litoměřicích, nebo v okrese, kde jest 20% menšiny, může podávati své podání německy. Jest mi velice líto, že musím podrobiti toto rozhodnutí kritice a že musím se postaviti proti tomuto odůvodnění: Předně se zde setkáváme s odůvodněním, které se neopírá o zákon, ale které se opírá snad o debatu, vedenou v ústavním výboru a v plénu Národního shromáždění, a tato okolnost přivedla Nejvyšší soud na zcestí. Přišel k tomu přesvědčení, že úmyslem zákonodárce bylo poskytnouti práva §u 2 jazykového zákona i občanům jiných států než naší republiky. Tu popírám co nejrozhodněji jako člen ústavního výboru a jako referent právě o tomto jazykovém zákoně, že bychom byli měli i jen zdaleka tento úmysl. Ani zdaleka nás nenapadlo, abychom dělali výjimky z jazykového zákona pro příslušníky cizích států. Je to také nemyslitelno, plyne to z věci samé.
Jak zní § 2 jazykového zákona? Ten jsem již citoval. Již uvozovací formule je: O národních a jazykových menšinách (hlava 1. smlouvy Saint-Germainské) platí tato ustanovení - a nyní je zde, co jsem citoval dříve. Jak došlo k této stylisaci odstav. 2, § 2 jazykového zákona? Došlo k ní na základě smlouvy uzavřené mezi naší republikou a mocnostmi spojenými v Saint Germain. Dle této smlouvy máme závazek, abychom poskytli státním občanům republiky jazyka jiného než československého přiměřenou možnost, aby před soudy používali svého jazyka jak ústně, tak i písemně. Dotyčný odstavec čl. VII jest: "Bez ohledu na to, že by vláda československá zavedla nějaký úřední jazyk, bude poskytnuta příslušníku státu Československého jiného jazyka než českého přiměřená možnost, aby před soudy používal svého jazyka jak ústně, tak i písemně."
Tedy ve smlouvě, která je citována v zákoně, se výslovně mluví o státních občanech republiky a ne o státních občanech cizích států. Odstavec druhý § 2 jazykového zákona je tak vypracován, abychom vyhověli této smlouvě, a ani zdaleka nás nenapadlo, abychom tvořili výjimky ze zákona pro příslušníky cizích států. My jsme přece netvořili zákon pro cizozemce, nýbrž pro naše státní občany. (Posl. dr. Markovič: Zákonodárce míní, Nejvyšší správní soud mění!) Ovšem dnes. Přijdu k tomu. Divím se, že správní soud rozhodl právě v tomto smyslu. On by mohl podle slovného znění rozhodnouti jinak, on by mohl rozhodnouti totiž na př., že Němec z Tábora nemůže podati žalobu německy u okresního soudu v Litoměřicích, to by tedy mohl z toho odvoditi. Stojí tedy rozhodnutí Nejvyššího správního dvora na předpokladech docela mylných, a proto nemůže míti platnosti zásadní. Správní soud rozhodnouti může, jako se to často stává, ve dvou podobných věcech rozličně. Jednou tak, po druhé onak. A snad bude dána Nejvyššímu správnímu soudu možnost a příležitost, aby rozhodl v této věci podle ducha zákona a podle úmyslů zákonodárných, a ne jak si to vyložil dosud.
Při této příležitosti jsem nucen se zmíniti ještě o jiné věci, která souvisí také s jazykovým zákonem. § 8 jazykového zákona stanoví povinnost vládě, vydati jazyková nařízení v duchu jazykového zákona. Dosud však marně čekáme, že vláda konečně přijde s těmito jazykovými nařízeními na světlo boží. Nechci ani věřiti zprávám, které se vyskytly nedávno v listech, že vláda má totiž připraveno toto nařízení, že prý je dala k nahlédnutí Němcům a že tito nejsou s ním spokojeni. Jak říkám, nechtěl jsem tomu věřiti a varoval bych vládu, kdyby snad vydala jazyková nařízení, která by odporovala duchu jazykového zákona.
Když jsme u soudnictví, tedy budiž mně dovoleno zmíniti se o resortu ministerstva spravedlnosti. Není nikoho tajno, že soudnictví naše prodělává pravou krisi. Nedostává se soudců, mladší soudcové odcházejí do služeb soukromých, kde jim kyne lepší sociální a hospodářské postavení, a také nivelisace provedená roztrpčuje soudce, jak úředníci s vysokoškolským vzděláním vyhánějí se ze státních služeb, anebo je aspoň nenabádá, aby se věnovali službě soudcovské. Důsledek této krise soudcovského stavu jest dalekosáhlý. Já uvedu jen jeden případ. U zemského soudu v Praze leží tisíce a tisíce případů nevyřízených ohledně akce dlouholetých pachtů a na celý tento obrovský materiál jsou tam 2 radové Rozum a Říha. Ti jsou tak přetíženi prací, že kdyby to šlo jako dosud, bylo by třeba 8 až 10 let, než tyto případy všechny by byly vyřízeny. (Hlas: 21 let!) Tak daleko nechci přece jíti, ale prosil bych pana ministra spravedlnosti, aby v této věci byla zjednána náprava, aby bylo přiděleno větší množství soudců, aby tato věc, která tolik zlé krve natropila a tolik nesrovnalostí má za následek a sporů mezi dosavadními majiteli a novými nabyvateli dlouholetých pachtů, přišla již jednou k žádoucímu konci. Nechci jíti tak daleko, abych obviňoval naše soudce ze zlé vůle. Snad by se někde objevila, ale já nechci zasahovati tak daleko, ani podezření nechci vysloviti. Snad postačí výkřiky, které byly proneseny, aby, pokud snad by byla vina na straně soudců, přešli k rychlejšímu tempu při vyřizování této věci.
Opakuji znovu, že jsem dalek toho, abych zasahoval do neodvislosti soudcovské, mám plnou důvěru ve správné rozhodování našich soudů, ale přece se musím zmíniti o některých rozsudcích lichevních soudů. V této věci namnoze se provádělo velmi mnoho proti našemu venkovu, a hřešilo se dokonce i proti intencím lichevního zákona. Uvedu jen nejkřiklavější rozsudky. Tyto rozsudky byly také interpelovány kol. Beranem, ale dosud nedostalo se mu žádné odpovědi. Týkalo se to rozsudku lichevního soudu na okrese jílovském a zbraslavském, kde byly vyneseny dokonce rozsudky, ne proti boháčům, proti velkoproducentům, ale proti chudákům, kteří prodávali mléko, aby si mohli opatřiti své potřeby. Na př. v obci Zlatníkách na okrese jílovském dodávali mléko do Nuslí panu Štěpánkovi za 2 Kč 40 h 1 litr. Po žních loňského roku předložil kupující svým dodavatelům mléka písemné povolení nuselské hospodářské rady, že smí nakupovati mléko po 3 Kč, a žádal, aby mu co nejvíce mléka dodávali. To se také stalo. Na podzim však přišli četníci vyšetřovati ceny mléka v obcích. S těmi, kdo při výslechu udali věc poctivě, tak jak se měla, bylo zavedeno trestní řízení a 14 občanů ve Zlatníkách odsouzeno na 14 dní vězení a 200 Kč pokuty. Mezi postiženými byla i jedna stařena, která prodávala od kozy týdně 1 litr mléka. Nutno podotknouti, že občané této obce byli vždy v každém směru prvními, kteří plnili své povinnosti vůči státu, kontingent z obce byl vždy správně dodán a také až do té doby nebyl nikdo v celé obci trestán pro lichvu. V důsledku toho svolána byla anketa v zemědělské radě za přítomnosti zástupce ministerstva spravedlnosti, pro zásobování lidu, zemědělství, okresní politické správy, zemské politické správy a hospodářské rady nuselské, na níž prohlásil člen této hospodářské rady pan Fárka zástupci ministerstva pro zásobování lidu do očí: "Já jsem byl u vás se ptát, mnoho-li se může platiti rolníkům za mléko, a vy jste mně řekl: Dejte jim 3 K, abyste měl dost mléka, - a nyní je za to zavíráte." Bylo intervenováno u ministra Brdlíka, který slíbil, že se přičiní o nápravu, ale nestalo se dosud nic.
Mohl bych uvésti řadu ještě křiklavějších případů ohledně tohoto odsuzování lichvy. Korunu tomu však postavil lichevní soud na okresu volyňském. Na okresu volyňském bylo obviněno sta rolníků pro lichvu se zelím, proto, poněvadž prodávali zelí 100 kg za 120 Kč Hospodářskému družstvu ve Volyni, ačkoliv tržní cena byla 150 až 180 Kč a v detailu v Praze byl 1 kg za 3 koruny a ještě více. Odsouzeno bylo několik desítek rolníků. Tak na příklad: Rolník, prodavší 43 q zelí, odsouzen byl na 43 dní do vězení, 800 Kč pokuty, ztrátě aktivního a pasivního práva volebního na 3 roky, obnos za zelí 5000 Kč propadl ve prospěch státu a na náklad odsouzeného uveřejněn rozsudek v několikero novinách. Tresty jsou obdobné pro všecky obžalované, dle množství prodaného zelí. Dnes může každý státní zástupce dáti zavříti, koho jen bude chtíti. Tyto poměry ovšem nikterak neposilují důvěru v naši justici, ale zároveň vzbuzují právní nejistotu, zvláště když zlodějové odsuzují se podmínečně, zatím co naši lidé, kteří těžce musí si vydobýti těch pár grošů, zavíráni jsou bezpodmínečně a jsou ještě pokutováni. Dnes aby se zrovna bál rolník něco prodat, aby nebyl šikanován a žalářován. Opakuji znovu, že jsem dalek dotýkati se neodvislosti soudcovské, ale prosím, aby zde jednali soudcové spravedlivě.
Měl bych zde ještě probrati jednotlivé položky rozpočtu ostatních resortů, ale řekl jsem na začátku, že jest věcí rozpočtového výboru, aby zkoumal dopodrobna jednotlivé položky, aby tam řekl své výtky a kriticky se postavil proti jednotlivým položkám a proti resortům. Není ani možno v rozpočtové debatě do takovéto věci kriticky se pouštěti. Jak jsem řekl, obstaraly to strany oposiční a je to konečně jejich právem a povinností, aby ony kritisovaly rozpočet a samy v té věci přinesly určité stesky. Stalo se tak ovšem i od stran tak zv. vládních. Kdybychom ovšem měli posuzovati rozpočet dle výtek stran oposičních, tu by byla naše republika nejhorším státem v Evropě, naše vláda by byla výlupkem veškeré špatnosti a republika by byla na pokraji hospodářského rozvratu. Ovšem věc se má docela jinak. Ten, kdo se spravedlivě, třebas kriticky, dívá na náš rozpočet, vidí ohromný rozdíl mezi státem naším a ostatními, hlavně mezi státy kolem nás. Také kdo se dívá, třebas kriticky, na tento rozpočet, musí přiznati, že jdeme jistým krokem vstříc nejen úplné konsolidaci našich hospodářských poměrů, ale i skvělé hospodářské budoucnosti.
Prohlašuji na konec, že budeme
hlasovati pro rozpočet, jak je předložen. (Výborně! Hlučný
potlesk.)