To znamená, že tato smlouva s Polskem nemá jiného smyslu, nýbrž že ohlašuje právě tak jako povolení v boji proti Maďarsku v otázce odzbrojení obrat v politice pana ministerského předsedy. Pan ministerský předseda na delší čas již nesnesl, že se mu vyčítalo, že Československo tehdy ve válce se sovětovým Ruskem nepřišlo Polsku ku pomoci, a chce tuto výčitku se sebe jednou pro vždy svaliti tím, že nyní podle projevu "Tribuny" o chování polského tisku dává k disposici Československo ke krytí zad Polsku ve válce proti Rusku. To jsou vážné skutečnosti, jež mluví z tisku, a tu bych pana ministerského předsedu upozornil, když už se pohybuje na této linii, když lící všechny jako směsné, kteří označují smlouvu s Polskem za namířenou proti sovětovému Rusku, aby pak dával tisku svých vládních stran lepší instrukce, aby na př. jakýsi pan dr. Frankenberger ve "Venkově" nepsal (čte): "Československá republika ve spolku s Polskem na jedné a Rumunskem na druhé straně tvoří pevnou hráz proti ruskému bolševismu, která je s to zastaviti jeho postup na západě a odvrátiti úplně nebezpečí odtud hrozící, kdežto zároveň představuje velmoc, která je s to zasáhnouti účinně k úplnému zdolání bolševismu a obnovení spořádaných poměrů ve velké východní slovanské říši. Zasažení takové bude dříve nebo později nezbytno, jen tím dá se celiti rostoucí tam anarchii a jednak osvoboditi Rusko z politické a hospodářské mizerie, která rdousí zde úplně každý život, jednak ale zabezpečiti se proti ustavičnému znepokojování a podrývání klidného rozvoje, jemuž všechny tři státy odtud stále jsou vydány."
Velmi dobře se pamatuji na čas, kdy jsme psali ve svých časopisech, že jest ctižádostí Československa a jeho určením, aby tvořilo s druhými státy, s Polskem, s Rumunskem hráz kapitalistickému západu proti sovětovému Rusku. Tehdy se to vyličovalo jako směšná kombinace; dnes vidíme, jak vládní tisk sám tuto kombinaci potvrzuje. Že vláda naprosto nenalézá tuto otázku tak směsnou, chování v případě války s Ruskem, to mezi jiným ukazuje i malicherná skutečnost, která je však přece příznačná, že ze závěrečných slov na našem sjezdu pro sjednocení stran byly škrtnuty ony věty a to jen ony věty . . . . (Posl. Merta [německy]: Chceš říci konfiskovány!) ano, konfiskovány, aby za každou cenu bylo zabráněno provádění této blahovolné neutrality, provozu válečného materiálu.
Pan ministerský předseda uvedl jako protiváhu proti našim velmi vážným námitkám, že se konají přípravy, aby byla sjednána obchodní smlouva se sovětským Ruskem. O této obchodní smlouvě se mluví již velmi dlouho a je příznačno, že právě tato smlouva se tak těžko uskutečňuje, kdy svého času mnohem pilněji se chtělo vyjednávati s horthyovským Maďarskem, uzavříti smlouvu s nebezpečným habsburským hnízdem. A ochota, t. j. ohlášení pana ministerského předsedy, že vláda chce požadovati 10 milionů korun na zmírnění hladové katastrofy v Rusku, je, bohužel, ve svém dojmu silně snižována ostatní politikou vládní. Pan ministerský předseda zmínil se při tom hned jedním dechem o péči o ruské uprchlíky. Při této péči, která je také příznačným diplomatickým výrazem, nejde naprosto o péči o ruské uprchlíky, nýbrž jen o to, aby se tu v Praze provedla koncentrace veškeré ruské reakce. Praha je dnes střediskem celé ruské reakce, všech reakcionářských ruských živlů, a pánové z vládních stran musili sami ve svém tisku konstatovati, jak v době habsburské krise byly jednotlivé kruhy této emigrace v Praze velmi nadšeny pro Habsburky. V této republice přijímají se přátelsky všechny bělogardistské živly, všichni vojáci Wrangelovi. Smějí zde dělati také politiku, smějí vdávati časopisy, jako cizinci konati schůze, avšak běda Rusovi, který by zde chtěl prováděti politiku komunistickou, který by tu chtěl mluviti na komunistické schůzi.
Nepřízeň vlády vůči Rusku v souvislosti s komunistickým hnutím ukazuje velmi drasticky zatčení našeho soudruha Janouška z transportu komunistů, žalářovaných v Maďarsku, kteří měli býti dopraveni do sovětového Ruska. Toto zatčení je brutálním činem proti člověku, který má více než dvě léta vazby v horthyovském Maďarsku, jemuž konečně kyne svoboda a který je nyní zatčen ve státě vlády pana ministerského předsedy dr. Beneše, ačkoli byl pod ochranou sovětového Ruska. Neboť tato výměna stala se na základě smlouvy mezi Maďarskem a sovětovým Ruskem. A československá vláda povolivši dopravu těchto uprchlíků Československem, převzala také jisté povinnosti pohostinství. Je zajímavo, že soudruh Janoušek je stíhán a byl zavřen pro velezradu, kterou spáchal prý snahou odtrhnouti Slovensko od Československa. Avšak Janoušek seděl tyto 2 1/2 roky pro týž zločin v Maďarsku, pro velezradu, kterou spáchal snahou odtrhnouti Slovensko od Maďarska. Doufejme, že nebude v Německu zavřen, přijde-li pak ven, pro snahu odtrhnouti Slovensko vůbec od nějaké země. Při tom je celá tato akce proti Janouškovi špiclovskou práci prvního druhu, a tu hrají důvěrné styky československých úřadů s úřady Horthyovými velmi velkou roli. Je zajímavé, že právě ve "Slovenské Politice", v orgánu pana Hodži, objevuje se řada článků o obviněních, jež byla vznesena proti Janouškovi. Kdo je pisatelem těchto článků? V redakci tohoto listu sedí jistý pan Ďurácko; tento pán má za sebou velmi pohnutou minulost. V roce 1919 byl činným jako agent-provokatér horthyovského Maďarska. Jako takový zatkl po pádu republiky rad soudruha Janouška v Budapešti. Potom přešel do služeb Československa. Byl činným jako policejní agent v tak zvané propagační - mohla by se jmenovati provokační - kanceláři pana Šrobára. Při vyřknutí jména Šrobár musí Stivín vykřiknouti, neboť se rozpomíná na krvavého psa, kterým po něm hodil. Tato činnost pana Ďurácka je důkazem velmi špinavých, podzemních spojení, která vedou z Prahy do Budapešti za spostředkování špiclovských centrál republiky Československé a horthyovského Maďarska. Žádáme od vlády zcela rozhodně, aby byl napraven tento brutální akt proti člověku, který tolik prodělal, který vytrpěl v horthyovském Maďarsku nejhorší muka, a aby Československá republika ukázala i v tomto bodě, nikoli jen v gestu 10 milionů a v přátelských slovech, že neprovozuje nějakou malichernou nepřízeň vůči sovětovému Rusku.
Pan ministerský předseda promluvil také několik slov o Německu. A musím již říci, že to, co o Německu řekl, zdá se mi velmi povrchním. S duševním klidem konstatoval ministerský předseda, že Německo spěje k hospodářské zkáze. Panu ministerskému předsedovi nutno tento optimistický klid velmi záviděti. Zdá se, že nemá ani zdání o tom, že hospodářská zkáza Německa velmi brzy zabuší na brány tohoto státu. Neboť katastrofa Německa bude katastrofou celé Evropy. Avšak ministersky předseda a vláda nalézají se patrně zcela v zajetí krásné teorie o šťastném ostrově, kterou si utvořili, v níž prý tvoří Československo ten šťastný ostrov uprostřed Evropy, k němuž vlnobití hospodářské zkázy nedoráží.
Pan ministerský předseda zabýval se ve své reci také naší stranou. Musím už říci: věděl jsem zajisté zcela dobře, že bylo lze vyposlouchati z řeči, kterou svého času v debatě o vládním prohlášení při nastoupení vlády promluvil pan Bechyně, že z velké části byla inspirována panem ministerským předsedou; avšak nyní vidím, že to spočívá, jak se zdá, na vzájemnosti, poněvadž pan ministerský předseda jako znalec francouzské literatur poskytl panu Bechyňovi dobré typy ze Chanteclera, revanžoval se, jak se zdá, tento a pan Beneš patrně přijal ve své nynější reci od Bechyně jeho důvody. Při jiné příležitosti poukázal jsem již při několika bodech na to, jak málo jsou výtky pana ministerského předsedy oprávněny, že obavy z války proti sovětovému Rusku jsou směsné.
Panu ministerskému předsedovi děje se právě tak jako mnohým jiným lidem, kteří se nikdy nemohou zbýti čehosi ze svého dřívějšího povolání. Pan ministerský předseda, který zajisté byl velmi dobrým profesorem, patrně se docela ještě nezbavil kantora-učitele, soudě z vět, které řekl proti naší straně, povzneseně jejího jména neuváděje, dle vzoru zemřelého pana Moritze Benedicta, který nikdy nesměl jmenovati sociální demokraty a "Arbeiterzeitung". Podle tohoto vzoru pracuje proti nám výtkami, které velmi zavánějí kantorstvím. Pakliže se velmi energicky ohražuje proti odvislosti od Dohody a praví, že Československo provozuje politiku samostatnou, pak při těchto slovech myslí příliš na známé vypravování onoho manžela, který pravil: Doma u mne stane se vždy to, co chci já, neboť chci vždy to, co chce moje žena. A pan ministerský předseda provede konec konců přece svoji vůli, poněvadž jeho vůle konec konců je ku podivu vždycky vůlí Dohody, jak tomu na př. bylo v otázce odzbrojení Maďarska. Chceme panu ministerskému předsedovi přece připomenouti, že už jednou hrála jakousi roli směšnost proroctví: když nás soudruh Šmeral naposledy zde mluvil, použil také obratu, že monarchistické nebezpečí je pro Evropu velmi veliké a velmi aktuelní. Tehdy poukavalo se také, zvláště ve vládním tisku na směšnost takové úzkostlivosti, a krátký čas na to, myslím, že dva až tri dny později, byl už Karel Habsburský v Maďarsku. Ovšem pan ministerský předseda, který nám vytýká nevážnost, dověděl se o výletu pana Karla Habsburka, o němž v pátek večer ve vídenských kavárnách vypravoval stálým hostům již každý Žán a pikolo, teprve v sobotu v poledne v Jičíně; jakou tajnou cestou se to přece ještě dověděl, není mně známo. V každém případě to ukazuje, že pan ministerský předseda má býti opatrnější, chtěl-li by taková proroctví, takové obavy sesměšniti. Pan ministerský předseda by měl jisté morální oprávnění mluviti tímto kantorským, nepříznivým, posměšným tónem o naší straně, kdyby za touto umělou snahou, za tímto umělým kantorováním nebylo brutálního pronásledování naší strany. Jestliže na jedné straně drží velkou část naší strany sta jejich členů v žalářích, jestliže na jedné straně chystá se ve chvíli, kdy stát stojí před válkou a připravuje se na ni, použíti proti členům této strany pro případ války nejhorších brutálností starého Rakouska, pak nemá práva na druhé straně dělati si šprýmy a kantorovati někoho. Pro tento způsob schází panu ministerskému předsedovi morální oprávnění. To by měl jen tehdy, kdyby na druhé straně postupoval proti naší straně ve větších rysech a demokratičtěji. Panu ministru národní obrany nenapadlo, aby vyvrátil obvinění, jež bylo vysloveno, které zastiňuje všechno, co staré Rakousko za světové války spáchalo mrzkého a bestiálního proti svým utlačovaným národům. Avšak s tímto kantorováním nejsme sami, nýbrž z vývodů pana ministerského předsedy o Slovensku vychází, že jak on tak celá vláda, celý tento systém provádí vůči Slovensku tutéž politiku brutality, brutality na straně jedné a kantorování na straně druhé. Na jedné straně se nám vypravuje, že se lidé na Slovensku o nastoupení služby drali a že bylo nutno poslati tisíce jich domů, poněvadž jich nastoupilo více, než nastoupiti mělo. Musím prozraditi, že tomu tak bylo i v Čechách, že i zde byly tisíce poslány domů. Avšak ne proto, že nastoupilo jich přes počet, nýbrž poněvadž se nevědělo, kam s nimi, poněvadž nemohli býti nakrmeni, a bylo jim tudíž řečeno: Jděte domů, nevíme si s vámi rady. O Slovensku, jehož obyvatelstvo tak nadšeně spěchalo pod prapory, nadšeněji, než bylo pánům libo, se vypravuje, že obyvatelstvo prostě ještě není politicky zralé, není ještě dostatečně vychováno, aby se stalo účastným požehnání demokracie.
Ku konci chci promluviti ještě také o otázce, kterou pan předseda poslanecké sněmovny zahájil toto zasedání a jíž se ve své řeči dotekl také pan ministerský předseda. Je to otázka konference ve Washingtoně, která nám byla líčena jako konference míru a odzbrojení. Avšak jaký je vlastní účel konference? Konference byla svolána, aby pojednala o tak zvaných východoasijských problémech a aby mezi mocnostmi dosáhla dohody o těchto východo-asijských problémech. Poctivě vyjádřeno, nejde tedy o nic jiného než o pokus, založiti společnost na vykořisťování východní Asie a východoasijských národů. A poněvadž by v této společnosti rádi omezili také ručení, aby nebylo tak neobmezené, chtějí trochu odzbrojiti, aby nepřejímali příliš mnoho risika, kdyby mezi lupiči mělo dojíti ke rvačce o kořist. Jde hlavně o Čínu, která je deset let republikou, která však od mocností, které prý dávají světu demokracii a svobodu, nebyla pořád ještě uznána za samostatnou republiku a se kterou tyto mocnosti jednají prostě jako s objektem politiky, jako s objektem vykořisťování. A na této konferenci jde také o východní Sibiř, kde se nalézá republika Dálného Východu, stát, demokratická republika, která by vlastně měla býti zcela po chuti těch pánů, kteří, jak jsem pravil, prohlašují, že dávají světu demokracii. Jde o ohraničení zájmových sfér. Kořist, které bude z těchto států dosaženo, má býti rozdělena mezi Japonsko a Ameriku.
To je hlavní účel konference. Jde hlavně o ukojení japonského imperialismu, aby se nestal tak nebezpečným Severní Americe, a při zahájení konference bylo výslovně prohlášeno, že účelem konference jest, aby byly uspokojeny národy Japonska, jeho potřeba rozšíření. To je společný zájem panstva, které se nyní sešlo ve Washingtoně. Jde o to, a to je hlavní zájem těchto států, aby koloniální a polokoloniální národové byli udrženi pro vykořisťování a potlačování. Neboť tato otázka vykořisťování koloniálních národů asijských hraje velkou roli u kapitalistických států, roli tím větší, čím níže klesá střední Evropa hospodářsky a čím menší jsou vyhlídky, že Rusko bude moci býti podle chuti těchto mocností vykořisťováno. Rozpory mezi těmito pány záležejí jedině v tom, aby kořist byla správně rozdělena a aby nikdo nepřišel zkrátka. Dojde-li k vyrovnání zde, k dohodě o těchto zájmových sférách, k dohodě o podílu na kořisti, pak dospějí pánové zajisté také k dohodě - nebo spíše snad, neboť to jisté ještě není - o obmezení zbrojení. Avšak je to odzbrojení, je to mír? Je to mír, pakliže skupina mocností, které se sešly, aby svět vykořisťovaly a vydrancovaly, usnese se mezi sebou na vykořisťování sta milionů lidí, na vykořisťování Číny, vykořisťování Východní Sibiře? Tito národové jsou jim vydáni na pospas, ti jsou bezbranní a přepadení, lupiči však dohodují se o rozdělení kořisti a rozdělení zbraní mezi sebou. Jestliže je to konference mírová, jestliže je to odzbrojení, pak musíme zase prohlásiti, že nedosahujeme, bohužel, politického vzdělání pana ministerského předsedy, abychom tomu rozuměli jakožto mírové konferenci a jakožto odzbrojení. Avšak pan ministerský předseda měl by býti opatrnější, když se vyslovuje o nadějích ve zdar této konference. Neboť právě tam blíže u pramene posuzují se tyto věci mnohem pesimističtěji, než se to stalo zde. Pařížský "Temps" píše o konferenci: "Námořní války byly i před naddreaghnouty a není naprosto jisto, že bude možno vyvarovati se válce v budoucnosti, nebudou-li takové lodi již stavěny. Možnost konfliktů je vždycky a žádný člověk nemůže zaručiti, že nebudou vynalezeny a zřizovány nějaké tajné a ničivé prostředky." Vyhlídky na udržení míru a odzbrojení, jež se tu naskytají, jsou tedy velmi hubené. Avšak zde musíme se tázati, a to vyznačuje vážnost společnosti, která prý tam chce rozhodnouti o míru: Proč na příklad nebylo pozváno Německo? Pan ministerský předseda mluvil o tom, že prý to je konference velmocí. Německo je velmocí, proč nebylo k této konferenci pozváno? Poněvadž se prostě stalo předmětem politiky, poněvadž se stalo pro pány prostě předmětem vykořisťování a ničím jiným a bylo vyřazeno z demokratických method těchto pánů, kteří vládnou světem. Proč nebylo pozváno Rusko? Jen proto, poněvadž by přítomnost ruských zástupců a rozvinutí problému jimi a ohlášení jejich požadavků bylo rušilo idylu tohoto švindlu ve Washingtoně. Právě když chceme vyhověti žádosti pana ministerského předsedy, abychom posuzovali věci vážněji, musíme přijíti k výsledku zcela opačnému, než pan předseda ministerstva. Nechceme říci, že tento povrchní názor, který přednesl pan ministerský předseda o washingtonské konferenci, nechceme vraceti pohanění - nutno přičísti politické nevzdělanosti, nýbrž chceme se vyjádřiti zdvořileji a říci, že tu je patrně jiný směr a jiná orientace politického vzdělání.
Vzkazují-li pan ministerský předseda
a předseda tohoto shromáždění pozdrav Národního shromáždění a
poslanecké sněmovny konferenci washingtonské, pak se z toho musíme
vyloučiti, avšak za to vzkazujeme pozdrav svůj konferenci východních
národů, která se sešla v téže době a byla svolána Ruskem, konferenci
národů asijských, kteří se v této hodině sestoupili k poradám,
jak by se zbavili strašného, děsného, k hladu a zoufalství dohánějícího
jha kapitalistického vykořisťování Anglií, Japonskem a Francií.
Této konferenci posíláme svůj pozdrav. A ku konci: Na tomto světě
je možné jen jediné odzbrojení, které světu přinese mír, které
zbaví svět války, a to je zbraně do ruky třídně uvědomělého proletariátu
v celém světě. Jen tímto způsobem dostane se světu odzbrojení
a míru. (Souhlas komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Přerušuji projednávání rozpravy a denního pořadu vůbec.
Přikročím k ukončení schůze. Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se konala příští schůze zítra v pátek dne 18. listopadu 1921 v 1 hod. odpol. s tímto
1. Rozprava o zprávě výboru rozpočtového o vládním návrhu finančního zákona pro rok 1922 (tisk 3168).
2. Druhé čtení osnovy zákona, jímž upravuje se promlčení práva k vyměření a vymáhání daní a dávek v Podkarpatské Rusi (tisk 2837).
3. Volba nově zřízeného 32členného výboru ústavně-právního a sociálně-politického.
Jsou snad proti tomuto mému návrhu, pokud se týče doby nebo denního pořadu, námitky? (Nebyly.)
Námitek není. Návrh můj je přijat.
Končím schůzi.